Přitlačil se na Rufuse o něco víc; toužebně, prosebně, chtivě.

Už to nevydržel. Přerušil polibek a sám spatřil, že jeho pohled je naprosto stejný, jako ten Rufusův. Rufus se na něj přitiskl, cítil jeho napětí v rozkroku. Takže nebyl jediný, kdo měl doposud problém.

Musel se nad tím pousmát.

„Co je tady vtipného?“ zeptal se Rufus s úsměvem.

„Snad jenom to, že máš neskutečně perverzní mysl,“ řekl Takano upřímně. Rufus se nad tím ušklíbl.

„Skutečně? A co mám říkat já, když mě někdo tlačí do stehna?“ odfrkl si Rufus pobaveně.

„Jo? Takže teď jsem někdo?“

„Moc mě neprovokuj,“ varoval ho Rufus tiše.

„Nebo co? Převychováš mě dle západních pravidel?“ zeptal se Takano tiše. Když byl v blízkosti Rufusova ucha, jemně do něj foukl, až se Brit lehce odtáhl. „Nebo tě mám naučit našim pravidlům?“

Rufus se nad tím ušklíbl a znovu se na něj nalepil, zabránil mu tak v útěku. Takano mu vyčetl, že je v jeho osobním prostoru. Mozek byl však jako jediný proti – tělo s touto blízkostí dle všeho náramně souhlasilo.

„Neřekl bych, že ti to tak moc vadí,“ ušklíbl se Rufus, zatímco se přitiskl na Takana o to víc. Přestože se Takano podíval stranou, věděl moc dobře, že má pravdu.

Mozek mu přestal fungovat, když ho Rufus přiměl podívat do jeho ztrápených, tmavě zelených očí, které ho očarovaly. Přijal jeho polibek a přivřel oči. Ovinul kolem jeho krku ruce a polibek opětoval.

„Rozhodně nejsem ten, kdo tady tak velký problém,“ řekl Takano provokativně.

Rufus se ušklíbl a před dalším polibkem se ho jenom zeptal: „Skutečně?“

Jeho šmátravé ruce se dostaly pod Takanovo triko. Prsty přejel po Takanových vystouplých bradavkách, hrajíc si s nimi mezi prsty až se Takano jemně roztřásl z tak náhlého doteku.

„Je to příjemné?“ zeptal se Rufus zvědavě, než Takanovu bradavku stiskl. Takanův vzdech umlčel polibkem, nepřál si, aby jeho hlas nyní slyšel někdo jiný, než jen on sám.

Byl sobecký.

Věděl to. Ale stokrát raději bude sobec, než aby někdo poslouchal jeho vzrušený hlas.

Triko mu po chvíli přišlo příliš otravné. Hravě se ho zbavil. Takano nezůstal pozadu – sotva se Rufus chtěl vrátit k jeho bradavkám, málem z něj serval triko a zahodil ho kdesi na zem, pozorujíc Rufusovo tělo. Zarazila ho nehezká jizva v oblasti břicha, spíše blíž k pravému boku. Byla už poměrně stará.

Rufus si všiml Takanova pohledu.

„Chceš se na ni zeptat?“ zeptal se pokojně. Takano jenom tiše zakroutil hlavou. Bylo by nezdvořilé ptát se ho na osobní věci. Ať už ji získal jakkoliv, byla poměrně stará, vybledlá a Takana dost trápila. Jako by…

Zakroutil nad tím hlavou znovu.

Rufus jen odvětil: „Dobrá.“

Nebýt té nehezké jizvy bylo Rufusovo tělo přímo dokonalé – vypracované, štíhlé, kůže nebyla ani drsná, ani příliš jemná, na dotyk tak akorát, bez jediného chloupku či vadě na kráse. Takano věděl, že kdyby byl sobec, podlehl by jenom tomu tělu a o zbytek by se nestaral. Takano však Rufusovi podlehl kvůli jeho jedinečné osobnosti… tělo bylo vedlejší. Ne, že by nestál za hřích už předtím – v útlém triku, které na něm zvýrazňovalo všechna pozitiva, v útlých kalhotách, která pořád skrývala část z Rufusova těla, kterou už moc dobře znal. Přejel po jeho břišním svalu a očima znovu sklouzl k jizvě na pravé straně.

Rufus ho políbil, aby jeho pozornost odlákal na jeho tvář.

„Budeš mi věnovat pozornost, nebo mám začít bez tebe?“ zeptal se Rufus provokativně.

Takano se ušklíbl. „Jsme v kuchyni – mám tady plno prostředků, jak tě zpracovat. Mám tě naporcovat do sushi, nebo tě mám zpracovat jako takoyaki?“

Rufus se ušklíbl, kousl Takana do ramene, až Japonec mírně nadskočil a praštil se do hlavy. „Raději bych zpracoval já tebe,“ řekl Rufus upřímně, vzrušeně. „Tady a teď.“

Takanův úšklebek nezmizel. Obmotal si nohy kolem Rufusova pasu a přitáhl si ho blíž, mlčel a prohlížel si ho.

„Skutečně?“ pozvedl obočí. „Tak proč se o to nepokusíš?“

Rufus ho vyzvedl a někam ho odnášel. Takano trochu našpulil pusu. Takže z toho nic nebude? Jaká škoda… Když však Rufus vešel do jeho ložnice, krátce na to se pousmál, drže se Rufuse za ramena. Položil ho na futon. Na měkkém futonu to rozhodně bude lepší než na tvrdém stole.

Nemohl se však ovládnout a zíral na tyčící se tělo nad sebou.

Rufus se k němu přiblížil, aby ho políbil na rty, nepříliš chtivě, ale držel se jen z posledních sil. Polibek přerušil jenom proto, aby se na Takana usmál a bez varování mu sebral spodní prádlo. Takano si hned zakryl klín, zatímco zrudl. Pozoroval toho opovážlivce, který ho ani nevaroval před svým činem – ne, že by mu v něm tak či onak chtěl bránit. Nezůstal však dlouho pozadu a Rufus mohl jenom hledět na Takanovy prsty na nohou, které se mu zahákly o kalhoty a jistě by mu je stáhly, kdyby je nezadržel knoflík. S tím mu však Rufus milerád pomohl. Zanedlouho byl i on zcela nahý a Takano se nemohl vynadívat. Ty svaly ho prostě fascinovaly a trochu děsily zároveň.

„Budeš se mě snad snažit uspokojit za pomocí nohou?“ zeptal se provokativně a kousl Takanův palec na noze. Schytal jemnou ránu druhou nohou.

„Jsi snad pes?“ zeptal se Takano se smíchem. Rufus tiše zavrčel a přiblížil se k němu. Odpověděl kladně a zakousl se Takanovi do bradavky, až Takano vyjekl. „V tom případě tě budu muset převychovat…“ zašeptal Takano ještě, než Rufuse povalil na futon, tyčíc se nad ním. „Snad nebudeš mít nic proti?“ dodal jenom. Krátce poté uchopil Rufusův ztvrdlý úd a několikrát ho promnul. Při jeho plné velikosti a tloušťce Takano trochu zaváhal. Rufus ho však uklidnil prohrábnutím vlasů.

„Nenarvu ho tam ihned, tak nadržený ještě nejsem,“ řekl Rufus, snažil se ho tím uklidnit, ale jen Takana přiměl, aby ho praštil. Všiml si, že Takano zrudl. Sám si uvědomil, jak to nejspíš vyznělo, a pohlédl stranou. I tak ho překvapilo, když se Takano otočil k němu zády a trochu se ohnul. Na otázku zda má lubrikační gel, Takano zaštěrkal s jakousi lahví, až tentokrát Rufus zrudl. Rozhodně připravený byl. Takano se však při myšlence, proč ho má, podíval zklamaně stranou.

‚Měl jsem to už dávno vyhodit…‘ pomyslel si Takano a zavřel oči, tiše vydechl, aby se uklidnil a nejistě polkl. Rufus si promnul svůj úd, ruku měl od gelu a váhal. Nakonec Takana přitáhl trochu blíž k sobě a s další dávkou gelu do něj opatrně strčil jeden prst. Překvapilo ho, že Takano jen trochu sevřel deku pod sebou, ale jinak nevydal ani hlásku.

Zarazilo ho, když ho Rufus přitáhl k sobě za kotník a nestihl ani zaprotestovat a už se mu díval do tváře. Zakryl si obličej polštářem a něco zabrblal.

Rufus se nad jeho chování pousmál, promnul si svůj úd a špičkou přejel Takanovi po stehnu, až s sebou Takano mírně cukl.

„Jestli to nechceš, tak-…“ začal Rufus klidně, ale Takano ho přerušil.

„Tak to není,“ zašeptal Takano a odložil polštář stranou, pohlédl stranou a dodal: „Jde o to, že… jsi to ty.“

Rufus nad jeho slovy zamrkal, ale nakonec se pousmál a políbil ho, aby ho uklidnil. „Pak mohu klidně zavřít oči, jestli tě to uklidní,“ navrhl. Takano cítil, že zrudl víc, a pohlédl stranou předtím, než přikývl. Rufus ho políbil na krk a souhlasil.

Takano se váhavě podíval, než viděl, že Rufus skutečně zavřel oči. Cítil se provinile, že nebude mít z toho stejný požitek jako on a nasměroval ho k sobě. Povolil mu otevřít oči, nad čímž Rufus zamrkal. Když Takano řekl s pohledem stranou, že u něj mu to vadit až tak nebude, pousmál se.

„Strašně si protiřečíš,“ řekl Rufus mile, než chytil Takanovy boky a otřel se špičkou o jeho otvor. Cítil slabý záchvěv. Nikoliv strachu, ale čistého vzrušení.

 Po Rufusově otázce, zda se ho už nemůže dočkat, se na něj Takano ušklíbl.

„Ty jsi tady ten nadržený,“ připomněl mu pobaveně jeho vlastní slova. Rufus pouze přikývl a roztáhl Takanovy nohy o trochu víc. Posledním pohledem se ujistil, že je i Takano připravený. Pro jistotu rozetřel ještě trochu gelu po svém údu, než přitáhl Takana ke své těsné blízkosti.

V tu chvíli netušil, který dech a splašený tlukot srdce je jeho.

A rozhodně to neplánoval ani zjišťovat. Už cítil, že se sám chvěje nedočkavostí. Jaký bude Takano zevnitř?

Počkal, až se Takano nadechne – jistě připravený mu vyčíst jeho nerozhodnost – a v tu chvíli do něj pronikl. Takano trhaně vydechl – nečekal, že Rufusův vpád bude až tak prudký. Rufus mu dal pár chvil na to, aby si na něj zvykl.

„Strašně mě hltáš,“ zašeptal mu v blízkosti ucha.

Takano se nad tím trochu ušklíbl.

„Strašně rychle se do mě tlačíš,“ vrátil mu to.

Rufus mu láskyplně přejel po krku a slíbil, že svou vášeň pokusí udržet na uzdě. Takano zavřel oči, aby ten dotyk i jejich spojení procítil o to víc. Tiše mu dovolil, aby se pohnul. Rufus vyzdvihl Takanovy boky o trochu víc a poslechl jeho slova.

Nejdříve pomalu, opatrně, aby si na něj zvykl, ale s každým dalším přírazem se stával prudším a dravějším.

Odpovědí mu byly nejdříve tiché, potom ruku tlumené Takanovy vzdechy a sem a tam zasténání. Po chvíli mu ústa poodkryl, aby ten vášnivý hlas slyšel na vlastní uši. Aniž by si to Takano uvědomil, boky mu pomalu vycházel toužebně vstříc.

I když cítil slabou bolest v konečníku, nevadila mu v požitku. Jediné, na co plně soustředil svou mysl, byl Rufus.

S několika dalšími přírazy Rufus vyvrcholil a Takano krátce po něm. Takano málem na krátkou chvíli omdlel kvůli nedostatku vzduchu, ale vzpamatoval se v čas. Pozoroval zadýchaného Rufuse, jehož záda zdobily kapičky potu, které mu loudavě stékaly po vyhublém krku.

Netušil proč, ale nyní mu představa brnění a oblek císařovy stráže na něj sedla tak, jako nikdy předtím. Zdálo se mu to… nebo to byla vzpomínka?

Co je pravda a co je jen sen?

S touto myšlenkou zavřel oči. Trochu se poodtáhl a posadil se, mírně cukajíc nad bolestí v zadku.

„Asi jsem to přehnal…?“ zeptal se Rufus nejistě. Takano po něm hodil polštář.

„Ani moc ne – čekal jsem, že to bude horší,“ řekl Takano a krátce na to tentokrát ho polštář zasáhl.

„Tak tedy děkuji za pochvalu.“ pronesl Rufus dotčeně.

Takano se ušklíbl a prohrábl mu vlasy. „Šlo ti to docela dobře,“ pochválil ho nakonec. „Až na to, že mě z tebe bolí zadek.“

Rufus se pousmál a Takano zrudl při vědomí, že si ho Rufus prohlíží, přetáhl přes sebe peřinu, vyhazujíc ho ze své postele.

„Měl by ses jít umýt, pokud tak nechceš jít do práce,“ připomněl mu Rufus pobaveně, než odešel z pokoje. Takano po něm hodil druhý polštář, aby se mohl hněvat nad slabou bolestí v zadku. Chvíli přemýšlel a potom se zarazil.

‚Počkat… Cože to říkal…?‘ pomyslel si zaraženě. Krátce na to se z jeho ložnice ozval neskutečný řev, když si uvědomil, že je teprve pátek.

S velkou námahou se dostal do koupelny. Přejel si prsty po cucflecích a po kousancích na krku a těle a zrudl při vzpomínce na Rufusovy zuby. Mírně se zaklepal vzrušením, než se schoval ve sprše a rychle se osprchoval.

Má vůbec cenu snažit se najít nějakou výmluvu? Prostě si dnes odpracuje za dva lidi. Akemi z něj bude mít radost – nebude jediný maniak ve skupině. Takže sbohem překrásný, volný večere, který by jistě strávil nejdříve v baru, potom sledováním doramy… a bránění se před Rufusem za pomocí své kabely!

O víkendu má oba dva dny volno… Bylo by možná moudré zavolat své sestře a dořešit s ní tu nepěknou věc. Sevřel ruce v pěst a vydechl všechny špatné myšlenky o svých rodičích. V hlavě si už od svého útěku přehrával jejich poslední rozhovor. Jeho poslední rozhovor s otcem, který odmítal ustoupit ze svých slov. Oba jsou tvrdohlaví. Ví to… a proto si nemohou nikdy porozumět.

Když se vymotal z koupelny, byl opět v omámení z páry, ale ne tak silně, jako předtím. Doplazil se do kuchyně, aby viděl, že vetřelec má neskutečnou energii i po tak namáhavém výkonu, a byl dokonce tak rychlý, že připravil i poměrně vydatnou snídani! Takano mohl jenom zírat. Poupravil si župan, když prošel kolem Rufuse, aby se usadil ke snídani. Málem však zavrávoral a skončil na zemi, když mu Rufus zatahal provokativně za župan. Praštil ho po ruce a přitáhl si látku blíž k sobě.

„Začínáš mě děsit,“ přiznal popravdě, rozhlížeje se po své kabele-zbrani.

„Jestli hledáš tu kabelu, tak marně,“ usmál se na něj Rufus mile. „Nechal sis ji v obývacím pokoji. Nasnídej se.“

Takano mírně zrudl. Tvářil se naprosto normálně… na to, že se s ním před malou chvílí vyspal.

Zaraženě hleděl, když Rufus přišel s pánví a ukázal mu, co stvořil – rozpoznal mořské řasy, mrkev, volská oka, salát, pravděpodobně houby… a u zbytku hodně váhal a něco raději ani nechtěl vědět, co to ve skutečnosti je.

„Hele, co všechno jsi mi sebral z ledničky?“ zeptal se váhavě, když si bral hůlky.

Vše, co jsem našel,“ řekl Rufus upřímně.

Takano mírně zbledl. ‚Je to jasné… chce mě zabít!‘ pomyslel si sklesle.

K velkému jeho překvapení Takano přežil prapodivnou snídani, která byla dokonce i chutná a vydatná! A další překvapení pro něj bylo, když Rufus stál u dveří, mile se na něj usmíval a čekal, až spolu půjdou do práce. Takano o krok ustoupil, drže svou kabelu.

„O co se to snažíš? Vůbec se mi nelíbí, jak mi najednou věnuješ tak velkou pozornost,“ řekl Takano upřímně.

„No, když už tady mám s tebou bydlet, musím si tě hýčkat,“ řekl Rufus upřímně a vyšel ven jako první, protože mu bylo jasné, že Takano jen tak rychle ven nevyjde. A měl pravdu. Takano máchal kabelou kolem sebe, div něco nerozbil, dupal do země a snažil se zbavit ruměnce ve tvářích, aby alespoň vypadal jako člověk, když už se tak necítil!

Když se několikrát propleskl, aby mohl tvrdit, že ho navštívila jeho mladší sestra a uštědřila mu pár ran (ne, že by to někoho překvapovalo), vyšel teprve ven. Ihned vrazil do Rufusovy hrudě, protože milostpán nemohl jít sám!

Takano se na něj podíval pohledem, kterým se ho jasně ptal, zda to myslí vážně, nebo jenom žertuje, než se vydal kupředu.

Cestu autobusem strávili oba v tichosti. Po očku Rufus pozoroval řidiče, kterého až moc dobře poznával. Už jeho nehezký pohled vůči němu mu připomínal chvíli, kdy ho řidič metra vyhodil spolu s Takanem, jenom proto, že oba usnuli v metru. Tento ho však pozoroval po celou dobu cesty. Stejně tak i pár dalších slídivých očí kolem něj. Všímal si těch pohledů už dříve, ale snažil se je ignorovat. Kdo by se nedíval jinak na cizince ve své zemi? Navíc na někoho, kdo tak moc vystupuje z davu?

Stejně tak v práci.

Přestože se soustředil na svou zprávu pro svou zemi… cítil na sobě několik pohledů. A jeden z nich rozhodně patřil Asako, která mu neustále věnovala svou velkou pozornost. Takano vedle něj se raději skrýval za hromadou složek, aby ho vůbec nepostřehla a nerozhodla se ho zavalit dalšími složkami za to, že zmizel včera tak brzy.

Akemi mu poklepala na rameno.

„Máš toho hodně, mohu ti pomoct?“ zeptala se mile, pod očima měla kruhy, jakoby nespala už pár dní. „Prosím, prosím!“ žadonila tiše.

Takano zamrkal a najednou netušil, jak by zareagoval. Nakonec tiše přikývl, aby ho Asako neslyšela. Akemi s radostí převzala polovinu složek od Takana, šíleně se zasmála a začala pracovat. Takano se trochu nuceně usmál, než se polekaně podíval před sebe.

Asako stála před ním, hrdě ho pozorovala spatra a špičkou bot klepala o zem.

„Smím znát důvod, proč jsi dal Akemi polovinu své přidělené práce, Takano-kun?“ zeptala se ho pokojně.

Takano váhavě polkl.

Rufus ho najednou přitáhl k sobě, objal a usmál se na Asako, až Takano zrudl, když si uvědomil, co udělal. Rufus ho trochu přiškrtil u sebe, aby se uklidnil, zatímco pověděl Asako: „Musí mě ještě zaučit a slíbil mi také prohlídku noční Osakou, tak se na něj nezlobte, slečno Asako!“

Asako zrudla, hrdě zavřela oči a odkráčela, ale krátce na to byla slyšet rána. Byla slyšet ještě poznámka, že Asako zase zkolabovala. Někdo jí doporučoval, aby si zašla k doktorovi.

Takano se rychle dostal od Rufuse, s ruměncem ve tvářích se snažil soustředit na práci. Akemi se k němu trochu přiblížila a zašeptala, zatímco něco psala: „Řekni, co je to s Rufusem? Je mnohem více v klidu, než předtím…“

„S-Sám netuším,“ zakoktal se Takano a snažil se o úsměv, ale nešlo mu to.

„Aha…“ zamumlala Akemi, sebrala Takanovi další složku a zase zmizela ke svému stolu.

„Hele, nestačilo ti to snad?“ zeptal se Takano, trochu podrážděně. Jestli je to s ní tak vážné, že nechce jít domů a místo toho bude pracovat přes noc, tak si rovnou může vzít šichtu i za něj a on může vyřešit problém zvaný Rufus!

„Hmmm…… Ne,“ ozvala se Akemi konečně po chvíli.

„Řekni si Asace, aby ti přiřadila více práce,“ navrhl.

„Už jsem to řekla. Beru dvojnásobek své denní šichty. Je toho i tak málo!“ zavzlykala Akemi.

‚Tak to už je vážné…‘ pomyslel si Takano s tikem v oku. ‚Měl bych se za sebe stydět, brzdím firmu, jak nejvíc to jde.‘

Zarazilo ho zaklepání na dveře a otočil se za tím.

Asako hrdě na podpatcích rychlým, rázným krokem šla otevřít.

Ostatní po chvíli odvrátili pohled a věnovali se své práci. Takano trochu nejistě sledoval Koumeie, který se mile usmál na Asako, sotva mu otevřela, a zeptal se jí, zda už Kazuma dorazil.

„Na rozdíl od věčného opozdilce a otravu, jako jsi ty, chodí předčasně,“ řekla Asako upřímně.

„To vážně zabolelo, má milá,“ řekl Koumei, ale schytal ránu do břicha.

„Nenazývej mě tak,“ usmála se na něj Asako mile, ale její hlas zněl jako břitva.

„Kde je Kazuma?“ zašeptal Koumei, trochu přiškrceně, držíc se za břicho.

„Proč to chceš vědět?“

„Tenhle prcek se po něm shání.“

Asako konečně pohlédla za něj a pootevřela dveře o trochu víc. Takano spatřil mladého kurýra, který pevně držel jakousi papírovou složku a díval se stranou.

Asako složku sebrala se slovy: „Donesu mu to.“

„P-Počkat!“ zastavil ji mladík. „J-Já… Potřebuji s ním mluvit… Ehm… M-Musí mi podepsat přímé převzetí!“

Asako zamrkala a složku mu vrátila. „Aha,“ řekla jen.

Hikaru ji tiše následoval, díval se kolem sebe a nejraději by se propadl do země ze studu, skrýval se za složkou, aby na něj ostatní tak nezírali. Asako zaklepala na dveře Kazumy a oznámila mu, že mu kurýr něco donesl.

Bylo slyšet, že se Kazuma prudce zvedl ze židle, která lehce nadskočila po jeho prudkém zvednutí.

Hikaru chvíli váhal, než ho Asako doslova hodila dovnitř a zavřela za ním dveře.

„D-Dobrý den,“ zakoktal se mladý kurýr a více Takano ani ostatní už neslyšeli. Kazuma pokojně mladíka sledoval. Košili měl rozepnutou o dva další knoflíky. V jeho kanceláři bylo poněkud horko. Podíval se zpátky na svou práci.

„Dobrý teda není – zbytečně jsem si dělal dvě snídaně,“ řekl Kazuma uraženě.

„Ach… O-Ohledně toho – omlouvám se,“ Hikaru se trochu nemotorně uklonil, „ale m-musel jsem ještě něco doručit. T-Tohle je Vaše.“

Předával mu papírovou složku.

Kazuma vzhlédl od práce a zamrkal. „Co je to?“

„D-Děkuji za půjčení!“ zajíkl se Hikaru, předal mu papírovou složku a rychle prchal z jeho kanceláře.

„Počkej!“ snažil se ho Kazuma zastavit, ale mladík byl už pryč, zatímco se Koumei pobaveně smál u dveří.

„Zase se někdy stav!“ zavrkal za ním sladce.

„Koumeii, nemáš být náhodou někde jinde?“ zeptala se Asako, klepajíc nepříjemně špičkou boty o zem. Pozorovala ho chladnýma očima. Koumei se na ni ušklíbl.

„Jistě, Asako-chan!“ řekl mile. Nikdo se nedivil prudké ráně, která potom následovala. Kazuma prošel jenom kolem jakési mrtvoly, která předtím bývala Koumeiem, a spěchal za Hikarem. Ale nezastihl ho.

Když se vrátil, Koumei byl už pryč a chod práce se dal znovu do pořádku.


Průměrné hodnocení: 4,82
Počet hodnocení: 28
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.