Řidič se nejspíš uklidnil a zahleděl se na toho cizince. Znechucen jeho vlasy i vzhledem celkově ptal se ho, jak se opovažuje vměšovat se do sporů druhých. Rufus však nasadil neodolatelný úsměv, přitáhl Takana k sobě a objal ho zezadu, říkajíc: „Přece byste se nezlobil na dva mladé lidi, kteří jsou tak utahaní z práce, že sotva mohou stát a potřebují se navzájem podpírat!“

Řidič nad nimi zakroutil hlavou a odešel, brblajíc si pro sebe, zatímco Takano cítil, že zrudl. Krátce na to praštil Rufuse svou kabelou a vztekaje se kráčel pryč.

„Měl bys mi poděkovat!“ ozval se Rufus dotčeně, držíc si svůj krvácející nos, nadávajíc, že Japonec má celkem sílu, když se naštve.

„Usnul jsem kvůli tobě! Co tady vůbec děláš?! Zapomněl jsi snad, kolik zastávek máš čekat a potom vystoupit?“ zeptal se Takano zle dokonalou angličtinou.

„Můžeš mluvit i svou rodnou řečí,“ uklidnil ho Rufus, utřel si trochu kapek krve z nosu a mile se usmál. Ani rána kabelou do nosu mu nijak nezabránila, aby se tvářil jako pitomeček.

„Co tady děláš?“ zeptal se Takano, ztrácejíc nervy.

„No, řekl jsem si, že na tebe počkám, tak jsem tu,“ usmál se Rufus mile. Tentokrát však zastavil Takanovu pěst dřív, než našla jeho obličej. „Co se takhle nejdříve uklidnit a potom se snažit myslet, jako člověk, hm?“

Takano jenom tiše, nebezpečně zavrčel, čímž přinutil vyššího Brita trochu odstoupit, jako před divokou šelmou.

‚Dokonale ses s ní bavil, takže jsi mohl odjet s ní!‘ pomyslel si zle. Až potom se zarazil a rozhlédl se kolem. „No výborně… Rovnou o pět zastávek dál a další spoj pojede až za hodinu! Spokojený?“

Rufus se mile usmál a řekl: „Ne, protože je to vina jak má, tak i tvá.“

Schytal by další ránu, kdyby se v čas nevzdálil, zatímco syčící Japonec rychlými kroky kráčel pryč od něj, rozhlížeje se kolem po nějaké nástěnce, doufajíc, že nezůstane trčet na jednom místě zrovna s tím nafoukaným, nevychovaným cizincem!

Na Rufusovu otázku, zda nezná nějakou krátkou cestu zpátky, nereagoval, jinak by ztratil všechnu hrdost a popustil by své nervy úplně.

Nikdy nebyl rád, když došel před turistickou mapu Osaky a jako hlupák po ní přejížděl prsty, hledajíc tu nejkratší a nejjednodušší cestu. Bylo mu jasné, že žádný autobus v tuto dobu nepojede, musel by dlouho čekat na nějaký spoj přímo do jeho místa bydliště.

„Tak co? Kudy?“ zeptal se Rufus, sklánějíc se k němu, aby viděl lépe. Takano od něj mlčky o krok ustoupil, cítíc, že mu rudnou tváře. Proč se na něj musel tak moc lepit? Nezná snad zásady slušného chování?

Zahleděl se do mapy, snažíc se najít onu cestu, kterou si předtím určil, jako poměrně nejkratší. Najednou však Rufus zapíchl prstem na místo, kde měl ubytovnu, a druhou rukou ukázal na nádraží, kde se nyní nacházeli.

„Aha, mám to!“ řekl, jakoby zrovna rozluštil hlavolam.

‚On se vyzná i v mapách? Není možné – špetka mozku mu nejspíš zbyla!‘ pomyslel si Takano podrážděně, pevně stiskl poutko své kabely a vydal se kolem něj, ignorujíc cizincovu otázku, kde vůbec bydlí.

Kdykoliv se ohlédl na své cestě, ujišťujíc se, že ten cizinec odpadl kvůli dehydrataci, byl znechucen, protože pokaždé spatřil jeho veselý úsměv na tváři, a hleděl hrdě před sebe, předstírajíc, že ho nezná, ani když na něj volal křestním jménem.

Uvnitř své mysli však moc dobře věděl, že má jistou odpovědnost od Kazumy – ten muž by byl schopný ho zaživa hodit do vroucího oleje a šíleně se smát, kdyby něco pokazil. Především od tohoto cizince si jeho nadřízený dost sliboval. Převrátil nad tím očima a chtěl už být doma, ale nejdříve odbočil směrem na zastávku. Nemohl by si prostě odpustit, kdyby na jeho hlavu padaly potom otázky, kam ten maniak za ním zmizel.

Zastavil se a plavovlasý muž do něj málem vrazil.

„Odsud bys už měl trefit i sám, sbohem,“ rozloučil se s ním spěšně a chtěl ho obejít. Rufus na jeho slova nijak nereagoval a nechal ho kolem něj projít.

‚Nemohu tě nechat znovu odejít jen tak…‘ pomyslel si Rufus zklamaně.

A než konečně Takano odešel svou cestou pryč, nahnul se Rufus k onomu muži, který ho zmateně sledoval, a jemně spojil jejich rty v jedny, v jeden dlouhý polibek. Když se potom odtáhl, mile se usmál a řekl japonsky: „Děkuji.“ a odešel svou cestou pryč. Takano stál na místě, zíraje před sebe, zatímco mu srdce pořád ještě nebilo pořádně. Co to nyní ten cizinec udělal? Takano si zakryl ústa, zmateně se dívajíc do země.

Nevšiml si, že mu jeho sestra volala. Pomalu se vydal domů, ale krátce na to se opřel o zeď, mírně se klepajíc. Podíval se na kartičku psychologa Yasua a tiše vydechl, sjíždějíc po zdi dolů k zemi, zakrývajíc si tváře.

‚Proč jsem musel z celé rodiny být ten nejšílenější zrovna já?‘ pomyslel si zklamaně. ‚Aby na mě sestra mohla cvičit a dělat si ze mě blázny, zatímco mě rodiče nenávidí?‘ V pochmurou podvečerní hodinu dopadal na něj všechen stres z celého dne i předešlého dne. Tichý zvuk vibrujícího mobilu ve své kapse ignoroval. A jen se tupě díval před sebe.

„Takano…?“ slyšel najednou jakoby vzdálený hlas. „Takano!“ Hlas zesílil a on se pomalu otočil za sebe. Ihned ustoupil o dva kroky dál, zatímco ho Rufus tiše sledoval. „Jsi v pořádku?“ chtěl k němu natáhnout ruku, ale Takano před ním ucukl, s rudými tvářemi vzpomínaje na to, co ten muž před chvílí udělal a nyní se choval, jakoby se vůbec nic nestalo!!

„N-Nepřibližuj se!“ vybouchl Takano a rychle prchal před plavovlasým cizincem, který se za ním zmateně díval. Neohlížel se, zatímco měl srdce skoro až v krku, uvnitř své mysli nadávajíc na to, jak se nyní zachoval.

Vyběhl schody skoro po dvou, málem padaje k zemi na konci každého patra. Už za běhu ke svým dveřím vytahoval klíče a rozklepanýma rukama odemykal a prudce zamykal dveře, když se ocitl znovu v bezpečí těch zdí svého domova. Zadýchaně se díval do temného prostředí před sebou, než pomalu sklouzl k zemi, snažíc se zklidnit svůj dech i srdce. Skryl svou tvář v dlaních a tiše zašeptal:

„Jsi vážně maniak… a zbabělec, Takano. Měl by ses léčit. A vůbec! Co to mělo jako být! J-Jestli tohle chtěl pokládat za polibek, t-tak nemá vůbec žádné zkušenosti!“

Zakryl si ústa, cítíc, že zrudl o to víc.

‚A přesto…‘ pomyslel si, a ani netušil proč, vzpomenul si znovu, jak ho Rufus políbil. ‚Proč na to sakra pořád myslím?!‘ Praštil se do hlavy a hned na to ve své hlavě zanadával, že to bylo trošičku moc.

Ve chvíli, kdy už se konečně rozhodl, že by si měl nejspíš dát trochu studenou sprchu, aby se probudil, zastavilo ho zaklepání hned po jeho prvním kroku vpřed. Zaraženě se otočil za sebe, pozorujíc své dveře.

‚Ta krátká chvíle, kdy oběť v horroru váhá, zda má jít otevřít nebo raději začít utíkat,‘ pomyslel si Takano a mírně nadskočil, když se zaklepání ozvalo znovu. Pevně stiskl svou kabelu, kterou poslední dobou nosil především jako svou hlavní zbraň, a pomalu se přiblížil zpátky ke dveřím. Kukátkem se podíval ven, povzdychl si a pojistil se řetězem, než otevřel. Dveře málem vyrazil svou prudkou povahou Rufus, který ani nečekal, že by ho mladý Japonec pustil dovnitř, ale hned spustil:

„Hele, slibuji, že nic neudělám, jen mi dovol to vysvětlit!“

Takano se nad tím pousmál, otočil se a odešel do kuchyně, zatímco za ním mladý Brit nadával, co si to dovoluje – jen tak odejít, copak nemá strach, že ho vykrade?

„Ten zámek něco vydrží, když dokázal pokaždé zastavit mou sestru,“ zasmál se Takano chabě, když nalil kávu do konvice a dal ji na sporák, aby se ohřála. Po chvíli se zarazil, když řev a nadávky cizince umlkly. Šel se podívat ke dveřím a byly pootevřené, on však nikde nebyl. Pomalu došel ke dveřím, držíc svou kabelu, opatrně se přibližujíc. Zavřel dveře, odjistil řetěz a opatrně vykoukl ven. Na jedné straně zíral do temné prázdnoty, na druhé straně ho před zlými slovy zarazila teplá ruka, zatímco ho Rufus stáhl zpátky do bytu, držíc ho za ústa, aby na sebe moc neupozornil. Moc dlouho však udržet Japonce v klidu nevydržel, protože nepředpokládal, že ho Takano kousne do prstu.

„C-Co to sakra bylo?!“ zeptal se Takano, odstupujíc od něj o dva kroky dál, pevně svírajíc svou kabelu, připravený zaútočit.

„Dovnitř bys mě sám nepustil. Byl jsem na odchodu, ale ty ses po mně začal dívat – jak roztomilé!“ usmál se Rufus široce. Krátce na to schytal další ránu kabelou, až zanadával, držíc si svou narudlou tvář. „Mohl bys tu věc už konečně odložit? Chci si normálně promluvit s člověkem a ne s maniakem.“

„Bohužel,“ řekl Takano a šíleně se usmál. „Mám potvrzené, že jsem poloviční maniak.“

Chvíli bylo ticho, než Rufus mile řekl: „Aha, tak to vysvětluje tvou povahu.“

Takano nad ním jen převrátil oči a odložil kabelu stranou.

„Asi jen tak nezmizíš, co?“ zeptal se ho nezdvořile.

„A já si myslel, že Japonci jsou mírumilovným národem,“ usmál se Rufus mile, následujíc ho, jako mládě matku. I přes Takanovu poznámku, aby si držel odstup, pronásledoval ho o to horlivěji. Takano poukázal, aby se posadil na sedačku, zatímco se on sám usadil do křesla. Rufus se rozhlížel kolem sebe, než se konečně usadil, usmívajíc se na svého hostitele.

„Takže? Co tady děláš? Zapomněl jsi snad, že tvoje ubytovna je na druhou stranu nebo jsi mě záměrně sledoval?“ vyzvídal Takano.

„To druhé,“ usmál se Rufus.

‚Ani se nesnaží zapírat, jak ohleduplné…‘ pomyslel si Takano a potom si povzdychl. Opřel se o opěradlo křesla a snažil se vymyslet, jak se ho zbavit.

Uslyšel najednou pisklavý zvuk. Okamžitě si uvědomil, že konvici nechal na sporáku, a ta se nyní žádala o pozornost, jako nikdy předtím! Vyskočil z křesla a hnal se do kuchyně, dával konvici pryč ze sporáku, spalujíc si přitom prsty.

„K čertu!“ zaklel vztekle a pustil studenou vodu, aby ulevil pálivé bolesti v prstech. Rufus nenápadně vykoukl zpoza dveří s otázkou, zda je v pořádku. Div po něm Takano nehodil houbičku plnou vody. Poznal, že moudřejší bude, když zaleze za dveře, aby byl alespoň něčím chráněn.

„Spíše si na to dej zmraženou zeleninu, pokud nějakou máš, ušetříš tak vodu,“ slyšel zpoza rohu. Podíval se otráveně za cizincem, ale vodu zastavil. Ani ne po chvíli kolem něj prošel, přidržujíc si zmraženou zeleninu na své opařené ruce.

„Takže…? Nepředpokládám, že bys mi pomohl bez něčeho na oplátku,“ řekl Takano, dívajíc se podezíravě na cizince.

„Předtím jsi pomohl ty mě, takže jsme vyrovnaní,“ řekl Rufus s milým úsměvem. „Ale pokud po tom vážně toužíš…“

Jeho milé oči se rázem změnily na oči plné vášně a chtíče, když přitiskl menšího Japonce na zeď a pozoroval jeho zmatenou tvář. Když se k němu přiblížil dostatečně blízko, mohl ucítit jeho teplý dech z úst.

„Pak mi bude stačit, když mi z té zeleniny něco dobrého uvaříš,“ odtáhl se Rufus s provokativním úsměvem, zatímco Takano tiše zuřil, rudnouc ještě víc ze studu, když si na krátkou chvíli pomyslel, že ta tvář, která byla blízko té jeho, se ho chystala znovu políbit. Udeřil cizince do hrudi, aby se ho zbavil, a ukázal mu ke dveřím, přikazujíc mu, aby okamžitě zmizel.

Rufus nad ním zakroutil hlavou a zohnul se pro mraženou zeleninu, která skončila po Takanově prudkém pohybu na zemi.

„Dobře, přestanu si z Tebe utahovat, senpai,“ řekl Rufus spokojeně. Nakonec schytal další ránu pěstí, ale nebolelo ho to tak moc, jak Takana.

Když se oba konečně uklidnili, šel Takano uvařit slíbenou zeleninu s rýží. Nenápadně přitom během (kupodivu milé) konverzace zapředl i na Rufusovo zjevení v pravou chvíli předtím na nádraží. Rufus se spokojeně usmál.

„Jak už jsem řekl – čekal jsem na Tebe,“ řekl s širokým úsměvem. Na obličeji mu přistál hadr. Sundal ho a zmateně se podíval na Japonce, který se na něj už nedíval. Pousmál se. ‚Jako bych ti mohl říct, že jsem čekal, až usneš, a až potom si přisedl blíže…‘ pomyslel si spokojeně a vzpomínka na spícího Takana mu přivodila na tvář ještě větší úsměv, který Takana vyděsil, když se na něj otočil.

‚Na co proboha Kazuma myslel, když navrhoval tuhle pitomost?! Tenhle pitomeček sotva něco smysluplného napíše!‘ pomyslel si a povzdychl si.

Když potom chystal večeři, zarazil se a pohlédl na Rufuse s otázkou, zda mu nevadí houby.

„Ne, nemám s nimi problém,“ usmál se Rufus mile, oceňujíc Takanovu starost. Nejdříve chtěl umýt použité nádobí, vyhrnul si rukávy, ale Takano ho začal tahat s sebou, zatímco nesl dvě misky a dva talíře, až se Rufus musel ptát sám sebe, jak se mu to může povést. Takano ho doslova usadil do křesla a potom položil věci na stůl, běžíc do kuchyně ještě pro hůlky. Pro jistotu vzal i plastový příbor. Než se vrátil, všiml si, že Rufus si něco zapisoval do svého notýsku. Sotva si ho všiml, mile se na něj usmál a tužku s blokem odložil.

„Co to bylo?“ zeptal se Takano, nabízejíc mu jak hůlky, tak i příbor. Překvapilo ho, že Rufus vzal hůlky a hbitě je stiskl v pravé ruce.

„Ale to nic,“ usmál se mile a počkal, až si Takano také sedne. „Jen jsem si zapsal Tvoji adresu, abych ti potom mohl poslat další dílo časopisu, pro který píšu článek.“

„A o čem to bude?“

„Hm? Tak různě – o módě, o práci, o jídle v Japonsku a podobně.“

Takano přikývl a začal jíst. Zarazil se však, když žvýkal rýži. ‚Jak je možné… že když jsme sami… tak s ním dokážu normálně mluvit?‘ pomyslel si a pohlédl na plavovlasého muže vedle sebe. ‚V čem je to jiné, než předtím? Není to proto, že by mě políbil nebo tak nějak…‘ Cítil, že se mu srdce rozbušilo o trochu víc a hlasitěji. Položil misku do klína a díval se do prázdna před sebe. Rufus přestal jíst a tiše ho pozoroval. ‚Možná… že měl otec pravdu – jsem k ničemu a navíc muž, který si doposud nenašel manželku, maniak s narušenou myslí… ztracená existence.‘

„Děje se něco?“ vyrušil ho Rufus z jeho myšlenek. Takano na chvíli zamrkal, nasadil milý úsměv a zakroutil hlavou do stran. Rufus mu to však ani na chvíli nevěřil a nespouštěl z něj oči ani na setinu vteřiny.

„Vystydne ti to,“ řekl Takano nepřítomně, když si pohrával s řasou a předtím šťouchal delší dobu houbu po talíři, aniž by ji měl v plánu zvednout. Nakonec hůlky odložil a opřel se o křeslo. Zpozorněl, když i Rufus odložil hůlky stranou a poděkoval za jídlo. „Nechutnalo ti to?“ zeptal se, když pozoroval zbytek Rufusovy porce.

„Je neslušné jíst, když už ten druhý dojedl,“ řekl Rufus pokojně a opřel se o sedačku, pozorujíc Takana vedle sebe. „Nebo se snad pletu?“

Takano ho mlčky sledoval, než se podíval k zemi. Pousmál se. „Pravda…“ řekl pobaveně. „Stejně je to vtipné, co?“

„Co je vtipné?“ zeptal se Rufus nechápavě.

‚Že zrovna ty sedíš v mém obýváku a mluvíš se mnou najednou, jakoby se nikdy nic nestalo… skoro jako bychom byli staří přátelé,‘ pomyslel si Takano s úšklebkem. ‚Jak směšné…‘

Váhavě se podíval na Rufuse, aby se jejich pohledy střetnuly na delší chvíli, kterou protkalo nepřekonatelné ticho. Jen tiché dechy těch dvou a možná jeden hlasitější tlukot srdce byl slyšet víc, než obvykle. Nebo to byly dva jednotné tlukoty srdce? Jako první odvrátil pohled Takano směrem k zemi s menším úsměvem.

‚Vážně je to vtipné…‘ pomyslel si Takano pobaveně, zakrývajíc si tvář jednou rukou. „Omlouvám se,“ řekl najednou a vstal. „Nejspíš… už asi půjdu spát.“

„Ach, omlouvám se, že jsem tě zdržel,“ usmál se Rufus mile a vstal, berouc pohotově misky, až to i Takana překvapilo. Pozoroval mladého muže, jak se od něj vzdaluje a odnáší misky do jeho kuchyně. Neuvědomil si, že mu mobil znovu vibroval. Až po chvíli se podíval na obrazovku, která po chvíli vyhasla a oznámila mu, že měl další zmeškaný hovor od své sestry. Schoval mobil do kapsy a přešel do kuchyně, tiše pozorujíc cizince nedaleko od sebe. Když se nad tím zamyslel pořádně… nebyl až tak protivný. Jen ho potřeboval lépe poznat. Když byli sami dva… rozhodně nebyl až tak odpudivý, jako předtím v práci.

‚Asi jsem mu předtím křivdil,‘ pomyslel si Takano a popadl hadr, aby mohl svému hostu alespoň nějak pomoci, vyčítajíc mu, že se momentálně chová nezdvořile, ale Rufus se nad tím jenom zasmál. Nemohl se proto divit, že schytal nehezký kopanec do nohy od Takana, až málem skončil na zemi.

Když bylo uklizeno, nastalo hrobové ticho.

„Takže… kde mám zaparkovat?“ zeptal se Rufus s úsměvem, naklánějíc se ke svému senpaiovi. Nemohl se však divit, že ho Takano od sebe nehezky odsunul s poznámkou, že je příliš blízko.

Takano byl momentálně rád za to drobné světlo kolem nich, jinak by si Rufus jistě všiml jeho zarudlých tváří. Rufuse to však nepohoršilo, nýbrž mu to přivodilo větší, vřelejší úsměv na tvář a přiblížil se k mladému muži před sebou.

„Řekni, Takano…“ řekl tiše a díval se mu přitom do očí. Ani Takano tentokrát neodvrátil pohled, vdechujíc jeho vůni kůže tak intenzivně, jako nikdy předtím. „Nepotkali jsme se už někdy předtím?“

Takano nad touto otázkou zamrkal. Jediné, co z něj vylezlo, bylo zmatené: „Eh?“

Rufus zakroutil nad sebou hlavou a odtáhl se. „Ale to nic, byla to hloupost. Zapomeň na to,“ řekl mile a obešel ho. Takano se za ním zmateně otočil, sledujíc ho, jak mizí za rohem. Pokrčil rameny.

Když všechno uklidil, rozhodl se, že si dá pořádnou, horkou sprchu na uvolnění. Asi po deseti minutách vylezl z koupelny a prošel kolem obývacího pokoje, všiml si již spícího muže na své sedačce. Pousmál se nad tím pohledem. Alespoň mu dal pod hlavu polštář a nemohl si pomoci, ale – aby se ujistil – prohrábl mu vlasy. Ušklíbl se při vzpomínce na poznámku své kolegyně.

‚O své vlasy se teda rozhodně nestará, budeš zklamaná,‘ pomyslel si škodolibě.

Po chvíli svou ruku odtáhl, pozorujíc cizince jen velmi krátce, než potom odešel zhasnout světla, aby mu dopřál kvalitního spánku.

Sám se dostal do postele chvíli poté; doslova do ní spadl tváří napřed a vydechl do polštáře, sám sebe se v duchu ptajíc, jak se tohle mohlo vyvinout zrovna tímto směrem. Pousmál se však. Vzpomněl si na hovor od Haruky a napsal jí omluvnou zprávu, že byl zaneprázdněný a že jí zavolá zítra ráno, pokud se mu bude ten sen znovu zdát.

To mu připomnělo sen předtím z tramvaje a snažil se rozpomenout, co se v něm odehrálo. Nakonec neuspěl, takže tužku a blok s papíry odložil stranou a ulehl do postele, unaveně vzdychajíc.

Chvíli mu trvalo, než se jeho oči konečně unavily dostatečně, aby samy uznaly, že je na čase jít spát. Hledíc do stropu, pomalu, unaveně se mu oči samovolně zavřely. A tuto noc upadl do obzvlášť tvrdého spánku, který mu přinesl další podivný sen o prapodivné minulosti z předminulého století.

Avšak…

Rufus otevřel rozespale oči a posadil se, dívaje se tiše před sebe.

Vstal ze sedačky a tiše pootvíral všechny dveře, v jeho očích byla vidět starost. Uklidnil se, když konečně spatřil postel a v ní spící postavu.

Tiše se přiblížil k posteli a zůstal stát po Takanově boku.

Natáhl k němu ruku, ale zarazil se…

V měsíčním svitu se na jeho tváři zaleskla drobná slza, než dopadla dolů na polštář vedle Takana. Klekl si k jeho posteli a jemně stiskl jeho ruku v té své.

„Tentokrát…“ zašeptal plavovlasý cizinec tiše, ztrápeně, třesoucím se hlasem do tmy ve svém rodném jazyce a prohrábl tmavé vlasy Takanovy, který už tvrdě spal, avšak vypadal během spánku tak sladce. „Už se tě jen tak nepustím. Sni své sny dál, Takano… a zapomeň na tu noční můru… která nás oba provází…“