Chvíli na to ho někdo praštil novinami do temene hlavy. Zaraženě zamrkal a otočil se. Koumei se na něj mile ušklíbl.

„Neksichti se tak, děsíš lidi na potkání,“ řekl Takano otráveně. Koumei se chytil za prsa, předstíral, že dostal infarkt, na což Akemi jen sarkasticky poznamenala, že by byl od něj konečně pokoj.

„Co říkáš na novou posilu?“ zeptal se Koumei zvědavě.

„Nádhera!“ usmála se Akemi široce.

„Nic moc, mohli vybrat někoho lepšího,“ poznamenal Takano bezcitně.

Koumei ho znovu praštil po hlavě, tentokrát surověji. „Nestěžuj si pořád!“ pokáral ho zle. „Mohl jsem sem taky dostat nějakého chlupatého chlapa, takže mi buď vděčný! Nebo nějakou ženu s velkýma-…“ zastavil se v půlce věty, když si všiml otráveného výrazu Akemi. „Už mlčím, jasně.“

‚Toho chlupatého chlapa bych bral stokrát raději než jeho,‘ pomyslel si Takano a trochu se ušklíbl nad tou představou. Zarazil se, když viděl, že se jeho kolega z druhé strany začal balit. Když se ho zeptal, co se děje, mile se na něj usmál.

„Prý budeš zaučovat nováčka cizince, příkaz Kazumy,“ řekl mile. Takano chvíli na to praštil hlavou o stůl, až Akemi trochu nadskočila a pokárala ho, aby ji tak nelekal.

‚Není zde jen tak náhodou nějaký samuraj, aby mě zabil?‘ pomyslel si a převrátil oči. ‚Tohle nevydržím!‘

„Zdravím!“ vyrušil ho milý hlas z myšlenek. Otráveně se na toho chlápka podíval. „Netušil jsem, že budu spadat zrovna pod tebe, ale bude to určitě legrace. Dnešní zážitky s tebou jsou zatím ty nejzajímavější, věř mi!“

Takano pokojně zavřel oči a už chtěl vzít lampu vedle sebe, použít ji jako zbraň a dopustit se tak trestného činu, Akemi ho včas zastavila s otázkou, zda má ještě lepicí pásku. Takano jí za to v duchu poděkoval, mile se na ni usmál a podal jí lepicí pásku. Rozcuchala mu vlasy a poděkovala. Všimla si lehce žárlivého pohledu cizince a ušklíbla se na něj.

„Neboj se, tvého senpaie ti nechám jenom pro tebe,“ zažertovala.

„Řekni…“ řekl Takano podrážděně, dostávajíc nepatrný tik do oka. „Kdy jsem se zavázal, že budu jeho senpai?“

„Těším na práci s Vámi, senpai!“ ozval se Rufus vesele.

„Ještě ty s tím začínej!“ obořil se na něj Takano ihned. Akemi se nad jeho chováním jenom vesele usmála.

„Co se škádlívá, to se rádo mívá, pamatuj na to, Takano-kun!“ vrkala za ním roztomile, když odnášela, již slepený papír ukázat svému nadřízenému.

„Vyhodí tě do pěti sekund,“ varoval ji Takano pokojným hlasem, usmívajíc se nad její poznámkou, zda se chce vsadit. Jen nad ní zakroutil hlavou a ukázal jí na mobil, pouštějíc stopky.

„To se vždycky tak sázíte?“ zeptal se Rufus mile.

„Tak sleduj a uč se od mistrů Východních zemí,“ řekl Takano spokojeně. Ani ne do pěti sekund vyšla Akemi ven, naprosto zdrcená, spíše chodící mrtvola. Posadila se prudce na židli a opřela si hlavu o stůl. „Vidíš?“ řekl Takano hrdě.

„Mám to prý předělat, jinak dneska neodejdu,“ řekla mrtvola vedle nich a rázem ožila, usmívajíc se jako maniak. „Mám alespoň zábavu na zbytek dne!!“

„Ta musí být do své práce skutečně zažraná,“ řekl Rufus pobaveně.

„Akemi je prostě workholik,“ pokrčil Takano rameny. Potom se zarazil a znechuceně se na toho muže znovu podíval. ‚Počkat… Proč si s ním vůbec o tom vykládám?‘

Byl rád za malé rozptýlení, které způsobily složky od kolegyně, jež mu málem přistály na prstech, kdyby v čas nezareagoval.

„Na čem nyní pracuješ?“ zeptal se Rufus mile. Takano se rozhodl, že ho bude ignorovat, zatímco si začal pročítat jednotlivé články, které měl spojit v jeden velký. A čas měl pouze do konce dnešní směny. „Je to zajímavé?“

Když se k němu Rufus nahnul, ucítil drahou anglickou kolínskou. Ignoroval tu vůni a soustředil se na svou práci. Šlo mu to jen stěží. Pevně stiskl papír mezi prsty. Když Rufus neodtáhl ani po chvíli, položil papír na stůl a otráveně se podíval před sebe. Rufus po chvíli nejspíš pochopil, že ho otravuje a tak se odsunul.

„Mám dojít pro kávu?“ vylekal ho cizinec zničehonic, až nadskočil na židli a málem z ní spadl. Vztekle se na něj podíval, aby se střetl s jeho optimistickou tváří.

‚Asi mu brzy vrazím!‘ rozhodl se rozhořčený Takano, když ho viděl, jak mizí z jeho dohledu. V duchu mu však za to poděkoval – mohl se alespoň na chvíli věnovat své vlastní práci. Než ta nejmenovaná osoba našla kávovar, byl schopen uspořádat jakousi kostru z článků, které mu jeho kolegyně hodila na stůl.

„Tak co, už to máš?“ vylekal ho veselý hlas Rufuse.

„Co kdybys předtím třeba zadupal nohou a nelekal mě?!“ obořil se na něj Takano. Akemi ho poplácala po rameni a zasmála se, aby se trochu uvolnil. ‚Co takhle trochu podržet?‘ pomyslel si Takano ztrápeně. Rufus mu podal kávu a on se ušklíbl. „Tuhle kávu nepiju,“ řekl panovačně a podal mu kelímek zpátky.

„Tušil jsem, že to řekneš, proto jsem vzal od každé kávy z výběru jednu,“ chlubil se Rufus hned s plným tácem s kávami. Takano to vzdal. Na tak neodbytného člověka rozhodně neměl a ani se nepokoušel vzdorovat. Popadl světle hnědou kávu, nepoděkoval a věnoval se své práci. „Ať ti chutná,“ zašeptal mu Rufus blízko ucha a lehce mu do něj foukl. Takano ihned nabral odstín červené, div neskončil pod stolem.

‚Já ho tak nenávidím!‘ pomyslel si podrážděně.

„Takano, vystydne ti to,“ řekla mu mile Akemi.

Když se Takano konečně odhodlal vylézt zpod stolu, měl co dělat, aby utekl zlému pohledu své kolegyně, která netrpělivě dupala před jeho stolem s otázkou, zda už alespoň začal pracovat na tom článku, který mu dala.

„A-Ano, už se na něm pracuje,“ usmál se křečovitě Takano, zatímco ho žena sledovala chladným, zamračeným pohledem.

„Omlouvám se,“ ozvalo se najednou vedle Takana, který zamrkal a podíval se na Rufuse, který se na ženu mile usmíval. „Trochu jsem ho zdržel, protože mi vysvětloval, kde co je a jak se co používá. Doufám, že mi to odpustíte, slečno,“ mrkl na ni svůdně. Při zpětném pohledu na svou rudnoucí kolegyni, která se rázem změnila snad ve školačku před svým idolem, mohl Takano jen zaraženě zamrkat.

„V-V-V pořádku,“ zakoktala se žena a rychle odkráčela na svých podpatcích, kolabujíc kdesi za rohem.

‚Tomu říkám talent,‘ pomyslel si Takano a podíval se na Rufuse, který popíjel z kelímku kávu, zatímco si něco zapisoval do bloku. Všiml si Takanova pohledu a věnoval mu milý úsměv.

„Popisuji naše ranní setkání!“ řekl mu ihned vesele. Takano měl sto chutí mu vstříknout horkou kávu přímo do obličeje. Zavřel oči, počítajíc do deseti, než ho vyrušil mobil. Všiml si, že mu volá jeho sestra. „Tvoje holka?“ opřel se o něj Rufus. Tentokrát mu na hlavě skončil sice jen prázdný kelímek od kávy, příště si Takano slíbil, že to bude horká tekutina. Mile se na něj usmál a rychle opustil své stanoviště. Zavřel za sebou dveře, než zvedl Haručin hovor.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Nudím se!“ řekla Haruka ihned a Takano krátce na to zavěsil.

‚Kvůli takové blbosti mi voláš do práce?‘ pomyslel si otráveně, zakroutil nad ní hlavou a vrátil se zpátky na své místo.

„To byl rychlý hovor,“ poznamenala Akemi.

„Dala ti kopačky?“ zeptal se Rufus pobaveně.

„Pokud je u Vás běžné chodit s vlastní sestrou, pak ano, do jisté míry jsem jí ale dal kopačky,“ pronesl Takano sarkasticky a usadil se na své místo. Rufus začal ihned vyzvídat, jak jeho sestra vypadá – zda je mladší nebo starší, zda má dlouhé nebo krátké vlasy, zda je hezčí nebo stejně protivná jako on. Tentokrát však byl Takano na sebe hrdý – ignoroval ho naprosto dokonale a jeho dotěrné otázky se do jeho uší nedostaly, zatímco se plně soustředil na svou práci.

Snad nikdy víckrát neslyšel raději oznámení Kazumy, že jejich směna skončila. Zatímco se Akemi dlouze protáhla a zívla, uvolnila ztuhlá záda a zabrblala, že se jí domů ani omylem nechce, on popadl všechny své věci, vše rychle vypnul a schoval do šuplíků, pospíchaje pryč z místnosti, jako první.

„Takano!“ zavolal ho Kazuma a on převrátil oči, než se na něj otočil s úsměvem.

„Ano, pane?“ zeptal se mile.

„Rufus-san to tady jistě nezná, dovedeš ho na jeho ubytovnu?“ zeptal se Kazuma také s milým úsměvem.

„Ale pane, už musím-…“

„Odmítáš snad?“

‚Sakra, k čertu s tebou, Kazumo!‘ pomyslel si Takano, když se ve výtahu tlačilo několik lidí najednou, Akemi jenom sklíčeně hledíc před sebe, brblajíc si smutně, že by klidně brala i pár hodin práce navíc, aby nemusela domů.

Takano nezapomněl na svou schůzku se sestrou, proto se rozhodl využít těch pár chvil, které měl, než zavolá sestře, vysvětlil Rufusovi cestu na nádraží. Vysvětlil mu podrobnou cestu na autobusovou zastávku, kde se ráno potkali, od které by měl být schopný se dostat domů po vlastních. Když se ho Rufus chtěl na něco zeptat, spěšně se s ním rozloučil a rozběhl se pryč, už vytáčejíc Haručino číslo. Mezitím se Rufuse mile ujala jeho kolegyně, tahajíc ho blíž k sobě a slibovala mu, že ho doprovodí na nádraží a možná i domů. To už však Takana nezajímalo. Netušil však, proč cítil tu bodavou bolest na prsou, když si jich všiml, vbíhajíc za roh. Ani si nepovšiml, jak lhostejný pohled měl Rufus vůči té ženě.

‚Moc nad tím přemýšlíš!‘ rozhodl se Takano, než konečně uslyšel Haručin hlas. Hned se jí omluvil, že bude mít menší zpoždění.

„To si piš, že budeš mít zpoždění!“ zavrčela Haruka vztekle do telefonu. „Víš, jakou dobu mi trvalo sehnat tak dobré místo?!“

„Hele, už jsem se snad omluvil, ne?“ zeptal se Takano zle, zatímco stepoval na přechodu, modlíc se, aby se rychle dostal do kavárny, jejíž adresu mu sestra skoro zakřičela do uší s tím, aby si pohnul, a než se uklidnila, dodala svou výhružku.

„Máš posledních dvanáct vteřin, pak tě rozčtvrtím!“ zasyčela do telefonu a začala nahlas odpočítávat, čímž zvýšila Takanovu rychlost na maximum.

Sotva se dostala k deseti, když se rozrazily dveře poněkud dražší kavárny, ve dveřích stál zadýchaný Takano, který se málem sesunul k zemi při dalším kroku, ale stihl v čas dát před sebe i další nohu a dopotácel se, jako opilec, ke stolu své sestry, která se na něj mračila a netrpělivě klepala prsty o ebenový stůl s bílým prostíráním.

„Jdeš pozdě!“ zasyčela zle.

Až posléze si všiml, že má na sobě tmavé, červené šaty a vlasy stažené do drdolu. Ihned ho praštila do hlavy, pokárala ho, že přišel jako nějaký pobuda, a rychle ho upravovala. Chvíli na to od něj odskočila, záříc plná milé nálady a veselý úsměv zdobil její tvář. Takano se až posléze podíval za sebe a viděl jakéhosi starce, jak se k nim blíží a mile oplácí Haručin úsměv.

Proč měl Takano po chvíli pocit, že už ho někdy spatřil?

„Dobrý den, mladý muži,“ pozdravil muž mile. „Mé jméno je Yasuo Watabe. Jsem rád, že Vás mohu poznat. Vaše sestra mi o Vás toho tolik vyprávěla. Jsem její profesor, a také zkušený psycholog na volné noze, pokud se tomu tak dá říkat.“

‚Jo, takže mu vykecala, že jsem šílenec,‘ zhodnotil Takano ihned, ale mile se usmál a řekl: „Potěšení je na mé straně, pane Watabe.“

Yasuo je oba vyzval, aby se usadili a hned objednával láhev saké se slovy, že se mu bude lépe konverzovat, když navodí milou atmosféru pro všechny hned ze začátku. Takano však zdvořile odmítl a poprosil číšníka o čaj.

„Urazil byste mě, kdybyste si alespoň skleničku nedal,“ řekl Yasuo. „Nikdo přece neví, co se k nám žene a co nám zítřek přichystá. Nechci, aby se mi jazyk motal samotnému!“ dodal upřímně. Nakonec tedy Takana přesvědčil a všichni tři popíjeli saké, než Takano popadl přinesený čaj. Zarazil se, když se chtěl napít. Ta slova předtím… Snažil se vybavit si toho muže ze snu a mírně zamrkal. Prohlédl si Yasuovu tvář a byl mu až neskutečně povědomý. Proč? Nikdy předtím ho neviděl, tak jak…?

„Bohužel – můj čas už je omezený. Začněme tedy dnes a dokončeme to jindy, platí? Slyšel jsem, že pracujete jako novinář,“ začal Yasuo profesionálně, otáčejíc se na Takana. „Je možné, že by to mělo nějakou spojitost s těmi prapodivnými sny, o kterých mi Haruka vyprávěla? Nebo víte co…? Řekněte mi o nich Vy sám – Haruka samotná Vám do hlavy nevidí – i přesto, že je tak vnímavá –, a proto bude lepší, když mi o nich povykládáte Vy přímo.“

Takano přikývl, ale ihned řekl, že si je nepamatuje až úplně dopodrobna, jen ten poslední díky tomu, že si ho zapsal.

„Dobrý nápad,“ pochválil ho Yasuo. Svou pochvalu chvíli na to zamířil na Haruku, která hrdě vypnula hruď, když Takano poznamenal, že mu řekla ona, aby tak učinil. Předal psychologovi své poznámky a Yasuo si je pozorně prohlížel, zatímco si Takano pozorně prohlížel starce. Řídké vlasy měl stažené vzadu do malého copku, spojeného roztomilou, fialovou gumičkou, už poměrně starou, jeho bradu zdobily stříbrné vousy, zastřižené do jedné, stejné délky. Na sobě měl starý, hnědý, obnošený kabát. Yasuo po chvíli dočetl a zamyslel se.

„Já vím… Jsem jenom šílenec dnešní doby,“ pousmál se Takano nad šálkem čaje, když psycholog-profesor Yasuo Watabe mlčel delší chvíli. Yasuo se však po chvíli krátce zasmál, což Takana zarazilo. Ten smích… už slyšel i někdy předtím.

„Věřte mi, pane Takano, že jsem spatřil už plno šílených lidí,“ řekl Yasuo a pohlédl na hodinky. Vzal svůj kufr, uklonil se jim a oba sourozenci spěšně vstali, aby se i jemu uklonili na důkaz úcty. „A Vy šílený rozhodně nejste. To, že se Vám možná zdají tyto sny, jenom dokazuje dvě věci; buď máte neobvyklou mysl, která si částečně pamatuje něco z doby, kdy nebyla součástí vašeho těla, ale součástí těla Vašeho předka… nebo jste natolik přepracovaný, že se Vám sny a realita míchají dohromady. Osobně však věřím v to první.“ Poplácal Takana po rameni, předal mu svou vizitku a byl na odchodu, než se zastavil ve dveřích. „Kdyby se ten sen opakoval… nebo snad čirou náhodou pokračoval, rozhodně si zapište vše, jako jste učinil nyní. Zavolejte mi, až se Vám nahromadí více snů dohromady… Rád si vyslechnu Váš příběh.“

Vyprovodili ho ven a všichni tři se na rozloučenou navzájem znovu uklonili. Haruka nadšeně řekla, že mu mockrát děkuje, že obětoval svůj čas pro ni a jejího šíleného bratra, ale Yasuo Watabe se jenom pobaveně rozesmál, mávajíc rukou do stran, uklidňujíc ji, že čas strávený s ní je mu stejně tak drahocenný, jako strávený čas nad knihami, na což se Haruka lehce začervenala, ale široce se na něj usmála.

Takano svou sestru po očku sledoval – skutečně ho obdivovala a respektovala zároveň. Šlo jí to vidět na očích. Podíval se na hodiny v restauraci. Oba se nakonec dohodli, že bude lepší, když se vypraví též domů. Haruka ho poplácala po hlavě, děkujíc mu, že ji opětovně poslechl.

„Stejně mi nijak nepomohl,“ řekl Takano.

„Zatím si tě jenom prohlédl, ale počkej na příští schůzce! Vymyje ti mozek!“ zasmála se Haruka mile.

„Aha, tak tobě mozek už vymyl…“

„To bylo sprosté!“

Haruka svého bratra nehezky praštila do hlavy.

Takano měl nepříjemnou myšlenku, že jeho sen se částečně vyplnil, protože ten někdo, kdo ho praštil ve snu, musela být určitě Haruka! I přesto, že dneska dostal plno ran do hlavy, ona mu jich dala ze všech nejvíce a ze všech nejsilnější!

Zamával Haruce a popřál jí šťastnou cestu, zatímco za ním jeho tolik milovaná sestra křičela, aby si už konečně někoho našel, aby mohla podat pozitivní zprávy rodičům. Zakroutil nad ní hlavou a vydal se opačným směrem pryč od kavárny.

Po chvíli už čekal na metro spolu s mnoha dalšími lidmi. Dlouze, unaveně zívl. Dnešek s jeho sestrou (a prapodivným psychologem) byl vskutku náročný. Plus zjištění, že onen cizinec bude pracovat přímo vedle něj, ho srazilo na kolena úplně. Má právo být unavený! Usedl na první volné místo v metru, opřel se o sedadlo a dlouze vydechl.

Nepostřehl ani chvíli, kdy usnul a upadl do hlubokého snu, který ho opět zavedl do tajuplné minulosti…

----

„Někdy bych ti nejraději jednu vrazila, bratře!“ praštila Haruka vztekle svého bratra, kterému před malou chvílí obvázala hlavu, až zaúpěl bolestí. „Pochopila bych, kdybys chtěl zabít císaře, ale neuklonit se a nechat se skolit jednou ranou? Co ses za tu dobu žití naučil?! Styď se!“

„Jsi otravná,“ zavrčel Takano, držíc se za obvázanou hlavu. „Už jsi mě stejně praštila tolikrát, že původní ránu jsi dokonale přebila těmi svými.“ Podíval se směrem ke starci, který se na ně mile pousmál. „Děkuji, že jste mě sem dovedl… i když pochybuji, že by mě tady někdo postrádal.“

„Mám ti vrazit ještě jednu?“ zeptala se Haruka, plná energie.

Stařec se jen pobaveně rozesmál. „Nemusíš mi děkovat, mladíku,“ řekl stařec vesele. „Popili jsme spolu saké, mladá slečno, takže naše mysli byly zamlžené a nepoznali jsme Císaře pána ihned. Nezlobte se na svého bratra, to já ho svedl na stranu alkoholiků.“

„To neomlouvá ani jednoho z Vás!“ zasyčela Haruka a praštila i starce. „Co kdyby tě odvedli?“ otočila se na svého bratra a zatřásla s ním. „Co bych potom měla dělat? Sama bych to už nezvládla!“

Takano ji chvíli tiše sledoval, než ji mile přivinul k sobě, tiše se jí omlouvajíc, zatímco jí prohrábl vlasy. Zatímco mu Haruka tiše nadávala, stařec se zvedl, berouc láhev se zbytkem saké, mávajíc na mladíka, než odešel z jejich domu.

Následující den donutila Haruka vstát svého bratra tak brzy, jako nikdy předtím, a dovedla ho na trh, s lístky, doufajíc, že je někomu výhodně prodají, aby měli na rýži. Usmála se na ně štěstěna a jakýsi muž, Kazuma se prý jmenoval, koupil od nich skoro všechno.

„A mohu dostat polibek navíc?“ usmál se Kazuma nevinně, ale schytal ránu od Takana.

„Děkujeme za Vaši velkou koupi,“ usmál se mile Takano, předstírajíc, že ho předtím nepraštil. Kazuma mu to však neměl za zlé.

„Už jste to slyšeli?“ zeptal se jich místo toho živě, zakrývajíc si trochu ústa, přibližujíc se blíž k nim, aby zašeptal: „Někdo tady nabírá lidi a chce vést atentát proti císaři.“

„Do tohohle se nepleteme,“ řekl Takano a odstrčil ho dál od své sestry, která se na něj mile usmívala, nejspíš se do něj zakoukala.

„Ale kdybyste měli zájem, rozhodně se ozvěte!“ zasmál se ten šílenec, než se rozběhl na tvrdých, dřevěných botách pryč. Takano ho obdivoval, že ho potom nebolí nohy. Nakonec neprodali všechno a Haruka z toho byla smutná.

„Zítra to doprodáme, uvidíš,“ prohrábl jí mile vlasy. Haruka tiše přikývla s pohledem k zemi. Potom se trochu vztekala, že kdyby ho neodehnal, prodala by mu to všechno. „Jasně, moje chyba, pardon,“ usmál se Takano mile.

Najednou se zastavil a pustil koš s čajovými lístky na zem.

Pozoroval císařskou stráž, jak prchá s pochodněmi od zapáleného domu, zatímco před ním leží zmlácený stařec z dřívějška. Temné plameny pohlcovaly jeho domov a braly mu všechno doslova před očima, zatímco pomlácený stařec křičel za strážemi, že Císaře nenávidí.

Toho dne, 8. května 1865, rozhodl se mladý rolník zpřetrhat veškerá pouta se svou vlastní zemí, neuposlechnout císaře a vydat se do řad rebelů. A stejně tak toho dne přijal cizinec z Velké Británie úkol od samotného císaře Koumeie, klečíc před ním poslušně, jako před svým vlastním pánem.

„Chraňte mě jako má osobní stráž. Nemohu věřit už ani svým lidem, když Vy vlastníte tak pozoruhodnou mysl,“ řekl císař Koumei, spokojeně se usmívajíc, oděn do tmavě rudého pláště s vějířem v ruce. Před ním tiše klečel plavovlasý Brit s pohledem k zemi. Vzhlédl, když ho císař oslovil slovy: „Přijímáte… Rufusi Tanabe?“

„Přijímám,“ zazněl tichý hlas cizince, který svýma zelenýma, skoro až nenávistnýma očima pozoroval temné oči císařovy, slibujíc mu věrnost a poslušnost. „Císaři Koumeii…“

----

Takano rozespale otevřel oči, aby shledal, že usnul v metru. Když vzhlédl, spatřil pohled naštvaného řidiče. Chvíli na to ho řidič poslal ven a už si vytahoval rukávy košile, aby mu dal nejspíš za vyučenou, když tu ho najednou zastavila čísi ruka.

„Zaplatím Vám způsobenou škodu, usnul jsem tak, jako on,“ řekl Rufus Tanabe, zatímco na něj Takano zmateně hleděl. Co ten tady dělal?


Průměrné hodnocení: 4,81
Počet hodnocení: 41
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.