„Nemějte jim to za zlé,“ pousmál se Yasuo trochu. „Dělají to jenom proto, že o Vás mají strach, protože Vás neskonale milují.“

„Spíše bych řekl, že se ti dva vyžívají v ničení mého života,“ zkonstatoval Takano upřímně, nad čímž se Yasuo srdečně rozesmál.

„Pokud by tomu tak skutečně bylo, dělali by úplně něco jiného,“ řekl Yasuo mile, pozorujíc Haruku, která si uvědomila, že si jich už všimli, a rychle se schovala, kopajíc neznámého muže z její skrýše pryč. Rufus se spěšně rozhlížel, než znovu zalezl za ten samý sloup, nehezky odstrkujíc mladou dívku. Schytal ránu, zatímco Haruka zle vrčela, jako vlk. Nakonec poraženecky vylezl, držíc se za hlavu, tiše si něco brblajíc pod nosem.

‚Jak se opovažuje mě mlátit?! Mlátit mě může jen…‘ pomyslel si Rufus, ale včas svou myšlenku zastavil, ruměnci ve tvářích se však nevyhnul.

Yasuo, sotva si všiml toho plavovlasého muže víc, nehezky se zamračil a vyšel z restaurace, přestože se ho Takano snažil zastavit. Rufus se ihned zastavil, sotva spatřil staršího muže, jak kráčí k němu. Haruka jenom tiše vykoukla zpoza rohu a zamrkala.

„Yasuo-san…?“ řekla zmateně a hned se usmála, koktajíc, že zrovna šla kolem. Yasuo jí však momentálně nevěnoval pozornost – nespatřil toho plavovlasého Brita už někde předtím? A on nespatřil tohohle starce?

Yasuo se najednou mile pousmál a zvedl ruku do výše pasu. „Těší mě, jmenuji se Yasuo Watabe,“ řekl milým hlasem. Rufus pohlédl na jeho ruku a spěšně mu ji stiskl. Takano nad tím zamrkal. Všiml si o něco napjatější atmosféry kolem nich. Delší dobu si ruce nepustili – jakoby snad soupeřili o to, kdo bude mít silnější stisk.

„Těší mě, mé jméno je Rufus Tanabe,“ odvětil Rufus mile.

‚Jestli se nepřestane přetvařovat… jednu mu vrazím, aby měl důvod se přetvařovat nad bolestí!‘ pomyslel si Takano, rudnouc od studu při vzpomínce, co ten cizinec udělal… Ne, že by nějak protestoval, nebo že by to neučinil na oplátku taky. Praštil se do hlavy, aby si urovnal myšlenky, čímž upoutal Haručinu pozornost. Chvíli byla potichu, pohlédla ze svého bratra na cizince a pak zase na bratra, několikrát po sobě, než zalapala po dechu a ukázala na něj, s otevřenou pusou na ně zírajíc.

„Takano!!!“ zakřičela najednou, popadla ho, až Takano zmateně zamrkal. „Musíme si promluvit!!“ zakřičela znovu a odtáhla ho pryč od těch dvou, zatímco je Rufus a Yasuo zmateně sledovali.

Yasuo se za nimi pozorně díval, zatímco se tiše zeptal, aniž by na Rufuse pohlédl: „Co tady děláš?“

„Opět to nebyl můj vlastní záměr,“ řekl Rufus, sledujíc Haruku, jak zatáhla Takana za roh.

„Budeš ochotný znovu riskovat…?“

Rufus chvíli mlčel, než řekl rozhodně: „Ano, nepustím se ho.“

Yasuo se na cizince konečně podíval, než se ho poměrně špatnou angličtinou zeptal: „Dle všeho hodláš císaře i tentokrát rozzuřit, správně?“

Rufus pozitivně odvětil své rodné řeči. Yasuo se znovu podíval směrem k rohu a popřál muži hodně štěstí.

Sotva Haruka dotáhla svého bratra za roh, přitiskla ho ke zdi, rozhlédla se kolem, než znovu pohlédla na urostlého cizince. Pustil Takana, zhluboka se nadechla, než na něj začala chrlit všechny své otázky – Kdo to je? Odkud je? Kde se seznámili? Jaký je povahově? Mají něco spolu? Spí spolu? Zda je submisivní nebo dominantní?

Takano jí musel stisknout rty k sobě, až se na něj Haruka zle podívala. „Je to kvůli výzkumu,“ snažila se říci, ale z úst jí vyšel jen neurčitý zvuk. Stiskla Takanovo zápěstí, vyhrožujíc mu pohledem, že mu zlomí ruku, jestli ji ihned nepustí. Takano si otráveně povzdychl a po chvíli jí skutečně rty pustil. Praštila ho do hlavy, držíc se za pusu.

„Tak mluv!“ skoro žadonila Haruka, dívajíc se zpoza rohu, zatímco zírala na Rufuse, jako maniak. „Je zde jistá spojitost s prací, že ano?“ zeptala se zkušeně a prohlédla si svého bratra. Její pohled padl na rozkrok téměř okamžitě. Takano trochu zavrčel, zakryl jí oči a lehce zrudl.

„To už bys chtěla vědět skutečně moc!“ řekl trochu zle, stydlivě.

Haruka se hrdě zasmála.

„Tak mi jen řekni, zda jsi submisivní nebo dominantní?“ zeptala se Haruka neodbytně.

Takano dostal opět tik do oka, nepříjemně tisknouc ruku v pěst. Mile se pousmál, spíše jako maniak, a řekl: „Dej mi chviličku…“ Potom zašel za roh, udeřil do budovy restaurace, zakřičel bolestí a mnul si poraněnou ruku, na což se Haruka pobaveně zasmála. „Neměla bys mi spíše pomoct?“ zeptal se jí hrozivě.

„Sám ses zranil, můj milý bráško,“ zašvitořila mile. „Že by to bylo proto, že ses zamiloval?“

Takano znovu udeřil do zdi, vrčíc nad bolestí, zatímco se Haruka vesele chichotala, jako školačka. „Neříkej mi, že jsi dominantní? Neumím si tě představit, bratře, jak do něj-…“ začala Haruka pobaveně, bez zábran, ale Takano ji zacpal pusu, ohlédl se za dvěma zmatenými muži a zatáhl ji zase za roh.

„Co máš pořád s tím, jestli s někým spím nebo ne? To je přece moje věc,“ řekl dotčeně, cítíc, že ho sestra sleduje skoro na každém kroku, jako nějakého pokusného králíka.

„Potřebuji něco pikantního pro svou seminární práci,“ řekla Haruka upřímně.

Takano na ni zůstal chvíli civět.

„Co?“ zeptal se jenom. Haruka mu svá slova zopakovala, hrdě. „V tom případě si najdi jiný subjekt pro zkoumání,“ řekl Takano klidným hlasem a chtěl odejít, ale Haruka ho rychle přitáhla k sobě, pevně ho držíc na místě, přestože s ní bojoval. „Jestli mě nepustíš, nahlásím tě na policii, že hodláš omezovat mé soukromí.“

„Stačí mi jen trocha materiálu!“ zakňučela Haruka smutně. „Jsi tak protivný jenom proto, že jsi submisivní?“

Takano nad tím mírně zrudl, rozmáhaje se rukami, aby se své sestry konečně zbavil, nasupeně kráčejíc pryč. Haruka vykoukla zpoza rohu, ptajíc se: „Tak jo nebo ne?“

‚Co má pořád s tím dominantním a submisivním?!‘ pomyslel si Takano při cestě k Yasuovi. ‚A navíc…‘ Zrudl, aniž by stihl dokončit svou myšlenku, popadl Rufuse za ruku a tahal ho do restaurace. Když z ní vyšel se svou brašnou a blokem, omlouval se Yasuovi, že musí odejít, ale někdo by mu nedovolil ani na chvíli opustit byt, aniž by mu to několik hodin dopředu neustále neopakoval.

Yasuo se nad tím pobaveně zasmál.

„Rozumím, dávejte si na něj pozor,“ řekl Yasuo mile. „Ať Vám čirou náhodou neuteče! Jo, a ohledne toho snu – zapište si každý následující a zavolejte, až jich bude víc! Možná na něco přijdu!“ volal za ním, když už Takano odcházel.

Odpovědí mu bylo tiché, neurčité zamávání.

Takano si dlouze povzdychl. Musel se narodit do té nejhorší možné doby jenom proto, aby měl tak šílenou sestru, před obličejem psychologa a v patách perverzního, plavovlasého cizince.

Rufus ho najednou zastavil.

„Co je zas?“ zeptal se Takano podrážděně otočil se na plavovlasého muže, který byl vysmátý jako lečo, na pokraji blaha. Takano nad ním zamrkal, než jeho pohled sklouzl níž, málem vypískl leknutím a pustil konečně Rufusovu ruku. Udělal od něj dva kroky a pohoršen se na něj díval. Pevně stiskl svou kabelu, připravený se bránit. Rufus se spokojeně usmíval – jen ta myšlenka, že ho dobrovolně chytil za ruku, ho potěšila!

Nebyla to rána, kterou schytal, ale jen pevný stisk své ruky rukou druhou…

Možná pro Vás je to obyčejná věc, ale držet Takana za ruku, vědouc, že Vás krátce na to nepraští, byla pro Rufuse překrásná myšlenka. A tak nemohl svou radost udržet na uzdě. Stačila mu jen ta krátká, krásná chvíle, kdy ho dobrovolně chytil za ruku. Z jeho radostného snění ho dostalo lusknutí před očima. Zamrkal a zaměřil se na Takana, který nehezky dupal nohou do země.

„Hodláš mi odpovědět?“ zeptal se podrážděně.

Rufus naklonil hlavu na stranu.

„Na co?“ zeptal se zmateně.

„Na to, na co jsem se tě ptal.“

„A na co ses mě ptal?“ zeptal se Rufus mile a podrbal se na hlavě, nepřímo uznávajíc, že ho neposlouchal.

Takano převrátil oči v sloup. Rozčilovat se nebude!

„Na to, co jsi ty a Yasuo-san řešili,“ řekl pokojně.

„Aha! Takže on je -san, zatímco já jsem jenom někdo,“ řekl podrážděně Rufus. Takano nad jeho problémem zamrkal a kousl se do rtu, kroutíc rameny, než se hlasitě rozesmál na celé kolo, až se ostatní začali zastavovat a hleděli na něj, jako na maniaka. I Rufus zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem. Pozoroval je, jak na něj zírají. Pocítil neskutečnou žárlivost uvnitř sebe.

Přiblížil se k Takanovi a políbil ho, zatímco se Japonec spokojeně smál. Jeho smích sice přerušovat nechtěl, miloval ten zvonivý smích, ale aby ostatním dal najevo, že tento muž není svobodný, že je s někým pořád svázán, musel ho políbit. Takano se na něj zmateně díval, pořád s rozzářenýma očima od smíchu. Po chvíli se vracel zpátky na zem, ale ani tak Rufuse od sebe neodstrčil. Povolil stisk na své kabeli i všechny své svaly a polibek mu po chvíli opětoval.

Nenechal mu však plnou volnost. Opět ho kousl do spodního rtu, aby si vymezil svůj prostor. Rufus se nad tím ušklíbl.

„Víš, že to už příště budu očekávat?“ zeptal se pobaveně. Takano se ušklíbl.

„Abych tě příště nekousl někde jinde,“ zavtipkoval Takano.

Rufus se ušklíbl.

„Aha! Takže ty plánuješ i nějaké příště?“ zeptal se Rufus tiše, naklánějíc se ke svému senpaiovi o trochu víc.

Takano se otočil zády k Rufusovi, usmál se a zasněně se díval před sebe. Rufus se už skláněl k jeho krku, že ho políbí na nějaké viditelné místo, možná že mu udělá i slabý cucflek, jako značku.

„Jestli si okamžitě neuvědomíš pravidla slušného chování a osobního prostoru, tou taškou tě klidně umlátím a nechám tě ležet na silnici jako potravu pro kočky,“ řekl Takano sadisticky, zatímco kolem nich tiše chodili lidi a zírali na ně, jako na blázny.

Rufus se nyní prudce odtáhl.

„Vážně jsem nic nechtěl udělat!“ přesvědčoval ho po celou cestu do jeho bytu.

„Nemáš jen tak náhodou svůj vlastní byt?“ zeptal se Takano mile.

Rufus měl najednou hodně velkou potřebu ho potrestat za jeho drzost. I tak se rychle dostal do jeho bytu, aby unikl dalšímu ničení svého chodidla, jako předtím.

„Když tě vyhodím dveřmi, přilezeš zpátky oknem, co?“ zeptal se Takano upřímně, na což se Rufus usmál a hrdě přikývl.

Jeho úsměv po chvíli vyhasl. „Řekni, Takano-kun…“

„Hm?“ otočil se na něj Takano, připravený jít do vedlejší místnosti. Rufus ho chvíli tiše pozoroval, než se pousmál a zakroutil hlavou.

„Vlastně nic,“ řekl mile.

Takano nad jeho slovy zamrkal, než se ušklíbl a poznamenal, že by si pro příště měl rozmyslet předem, co mu chce říct, a odešel. Rufus ho tiše pozoroval, než si povzdychl, škrábajíc se na hlavě.

‚Vím, co ti chci říct, ale…‘ pomyslel si Rufus a svraštil obočí. ‚Proč ses musel setkat zrovna s Yasuem? Co ti vše o mně řekl? A co ti vůbec řekl o sobě…?‘

Cítil, že mu vibruje mobil. Pokojně se díval do země, než zvedl hovor a odpověděl dokonalou angličtinou.

„Omlouvám se, měl jsem toho hodně a zapomněl jsem se Vám ozvat,“ řekl Rufus zdvořile a zavřel za sebou dveře. „Ještě ne, pane, až něco najdu, ozvu se sám.“

„Víš, kde máš hledat?“ ozval se mužský hlas.

Rufus chvíli váhal, než stiskl ruce pevně v pěst. „Ano, pane.“

„Ujisti se, že si ničeho nevšimnou. Koumei by ti měl sdělit více.“

A potom zavěsil.

Rufus se tiše díval před sebe, sjel po zdi dolů na zem a pevně si stiskl vlasy mezi prsty. ‚To je právě to… Je to zase Koumei…‘ pomyslel si Rufus a povzdychl si. Podíval se ke dveřím. Slyšel zaklepání od Takana.

„Všechno v pořádku?“ slyšel Takanův starostlivý hlas.

Pousmál se.

„Ano, všechno je v pořádku,“ ujistil ho Rufus. Zavřel oči a zaposlouchal se do jeho kroků, jak kráčel pryč, zatímco něco tiše počítal. Když slyšel zavření dveří, smutně se usmál a povzdychl si. ‚Jako tehdy, jsem jen prachobyčejný zbabělec a lhář…‘ pomyslel si Rufus s pohledem k zemi.

Takano se tiše díval před sebe. Předtím slyšel, že Rufus s někým mluvil – volali mu snad z práce? Má snad nějaký problém? Nebo ho jen kontrolují, zda plní správně své povinnosti zde? Netušil. A bylo mu jasné, že mu to Rufus jen tak neřekne. Moc se tím nezabýval – pokud mu to Rufus bude chtít, řekne mu to.

Usadil se na sedačku a pustil televizi, nevnímajíc slova jednoho herce z doramy, ani ostatní herce. Opřel se o něco víc a zahleděl se do stropu. Přemýšlel nad tím, o čem si Rufus a Yasuo mohli povídat, když mezitím bojoval se svou sestrou o svobodu.

Zarazil se, když uslyšel jakýsi slabý zvuk. Přešel k oknu a krátce na to spatřil druhou kapku, která prudce narazila do skla před ním. Chvíli na to ji následovalo plno dalších. Pozoroval, jak prší, jak si vítr pohrává s kapkami a vede je přímo k němu. Pozoroval, jak se pomalu rozsvěcují světla celého města a dole pod okny lidé roztahují deštníky všech barev, aby se chránili před deštěm a nemuseli tak zastavovat ve své cestě.

I Rufus vzhlédl, když slyšel tichý zvuk nárazů. Vylezl z bezpečné skrýše pokoje a pozoroval Takana v obývacím pokoji, který přímo fascinovaně hleděl na déšť. Pohlédl na televizi, ve které běžela dorama. Zamračil se na jediného muže na obrazovce a přešel k Takanovi s otázkou, zda tady prší často. Takano se pousmál.

„Co myslíš?“ neodpověděl mu na otázku. Rufus se spokojeně usmál a pohlédl ven. Takano cítil, že se mu tep srdce o něco zvýšil, když se k němu Rufus přiblížil. ‚Co pro něj znamenám…? Ne, na takovou patetickou otázku se ho zeptat nemohu… že?‘ pomyslel si a pohlédl k zemi. Ale přesto ho neminula jedna myšlenka; Zdá se mu taky o předešlé minulosti ve službách císaře?

Pousmál se a vynadal si, že to je další patetická otázka, na kterou se ho nesmí zeptat.

Rufus váhal jenom pár vteřin, než Takana objal zezadu. Přestože se ho Takano nejdříve lekl a chvíli se s ním přel, po chvíli se uklidnil. Rufus se uculil, div nevrněl, jako spokojená kočka, a doslova se mazlil s Takanem, který byl v tuto chvíli bezmocný. Kabelu měl odloženou na sedačce a musel snášet Rufusovo předení, které bylo jak vzrušující, tak na nervy lezoucí. Nakonec vyhrála první možnost a Takano se o Rufus opřel, prohrabujíc mu vlasy, zatímco sledoval padací kapky deště, se kterými si vítr opět pohrával.

„Kdo ti volal?“ zeptal se Takano po chvíli ticha.

Rufus zamrkal.

Takano se na něj otočil a vyklouzl mu tak z náruče.

„Slyšel jsem, že s někým mluvíš,“ řekl. Nespouštěl z něj oči.

Rufus ho tiše sledoval, než si povzdychl. „Jen můj šéf,“ prohrábl mu vlasy. „Ptal se mě, jak to tady pokračuje, zda už mám dostatek materiálu, zda pracuji, a tak…“

‚Lháři…‘ pomyslel si Takano, dívajíc se Rufusovi hluboko do očí. ‚Proč lžeš, když tvé oči mi jasně říkají, že tvá slova nejsou pravdivá?‘

Odstoupil od něj a Rufus zamrkal.

„Proč lžeš?“ zeptal se ho Takano.

„Nelžu.“

„Tvé oči mluví jinak.“

Rufus se musel nad tím trochu pousmát a přistoupil k němu, opírajíc se o okno, zabránil mu v úniku a uvěznil ho mezi sebou a oknem. „Možná proto, že už viděly toho tolik, že neumí skrývat lež, která prospěje jiným.“

„Co tím chceš říct?“ pozvedl Takano jedno obočí.

Rufus ho tiše sledoval, snad jakoby se v duchu rozhodoval, zda mu odpovědět či nikoliv. Nakonec se narovnal, spustil ruce k bokům a pousmál. „Ale to nic,“ usmál se mile. „Jenom tak plácám.“

Takano mu nevěřil.

„Nelži,“ řekl tiše.

„Nelžu,“ zopakoval Rufus svá slova a usmál se.

„A neusmívej se, když lžeš,“ zašeptal Takano a pohlédl k zemi. „Takové úsměvy… nesnáším ze všech nejvíc.“

Rufusův úsměv zmizel a on si povzdychl. „Nejspíš jsem zničil úplně atmosféru, co?“ zeptal se, drbajíc se ve vlasech. Takano mlčel. Rufus ho políbil na čelo a přiměl ho k němu vzhlédnout. „Mohu to nějak napravit?“

Takano pořád mlčel.

Podíval se z okna a všiml si někoho, kdo spěšně jel na kole, s kapucí na hlavě, s batohem na zádech, málem vrážejíc do lidí, protože mu brzdy v dešti a na mokré cestě pořádně nebrzdily, až musel sám tiše nadávat.

‚K čertu s tímhle starým kolem!‘ pomyslel si Hikaru zle, zatímco se snažil šlapat co nejrychleji, aby svou poslední objednávku doručil v čas. Když si myslel, že už se dostal do méně zatopené části, neodhadl správnou vzdálenost a najel plnou rychlostí na obrubník. Nestihl zareagovat v čas, kolo se převážilo a jeho vymrštilo do vzduchu, aby dopadl prudce na zem.

„Auvajs…“ zašeptal tiše. Otravné kapky mu smáčely tvář. Nechtělo se mu vstávat, měl vztek. Najednou kapky necítil a on zmateně otevřel oči.

Nad ním někdo stál s deštníkem a pozoroval ho. Zaraženě zamrkal a cítil ruměnec ve tváři. Bez váhání pozoroval ho Kazuma spatra, zatímco nad ním držel deštník. Nastavil mu ruku, aby mu pomohl z chladné země. Zamračil se při pohledu na mladíkovu odřenou tvář. Hikaru chvíli váhal, než jeho ruku přijal.

Kazuma ho na krátkou chvíli skryl ve svém kabátě, než od něj mladík plaše poodešel, děkujíc mu.

„Všechno jinak v pořádku?“ zeptal se Kazuma.

Hikaru chvíli váhal, než přikývl. Kazuma mu přejel palcem po jeho odřené tváři a znovu se zamračil. Zvedl jeho kolo.

„Na tom bys stejně už daleko nedojel, opravím ti ho,“ nabídl se Kazuma. Hikaru ihned začal koktat, že to není potřeba, ale Kazumův přísný pohled ho přesvědčil, že to je potřeba.

Dovedl ho do skromného přístřešku, nabídl mu čaj a mezitím se mu podíval na kolo.

„Potřebuješ vyměnit gumu,“ poznamenal ihned, zamračil se a dodal ihned: „Musíš být maniak, když jezdíš bez funkčních brzd.“

Hikaru se tiše napil čaje a podíval se stranou.

„Bohužel – nemám na to, aby si koupil nové kolo. Toto mi bude muset vydržet ještě pár měsíců, než budu mít dostatek na nové,“ prohlásil mladík.

Kazuma na chvíli vstal od kola a přešel pro lékárničku. Přestože Hikaru protestoval, div ho Kazuma nesvázal k židli, aby se přestal vrtět, nakonec dostal náplast na odřenou tvář. Pohlédl stranou, skrývajíc se za šálkem s čajem, aby ten tajemný muž neviděl jeho ruměnec. Proč měl pocit, že se už někdy potkali?

„Nejste vy… Kazuma Getsumei?“ zeptal se konečně a Kazuma vzhlédl.

„Ano, vozíš nám různé věci, Hikaru,“ konečně ho oslovil Kazuma, aniž by se na něj podíval. Hikaru zrudl o to víc, uvědomujíc si, že ho nejdříve nepoznal. „V takovém nečasu bys neměl vůbec jezdit, ještě nastydneš,“ řekl Kazuma starostlivě.

„Je to má práce,“ zašeptal Hikaru a pohlédl do šálku s čajem.

Kazuma vstal od jeho kola a přiměl ho podívat se mu do očí.

„Ale nemusíš přeci jezdit i v tak prudkém dešti, ty pako,“ řekl mu přísně. „Kdyby se ti něco stalo, neměli bychom tak spolehlivého kurýra.“

Hikaru se podíval stranou, aby uhnul pohledu těch tmavých očí, které ho však zvláštním způsobem přitahovaly. Co o něm ten muž ví?

Ve stejném nečasu kráčel i Yasuo spolu s Harukou k její ubytovně, aby ji doprovodil a nabídl jí deštník, který postrádala. Mile mu poděkovala a omluvila se za svého bratra. Yasuo ji však ujistil, že by omluvit měl spíše on.

„Vytáhl jsem ho a stejně jsem mu nebyl schopný nijak pomoci. Pokud s ním budete mluvit, pozdravujte ho ode mě,“ řekl mile a potom se vydal svou cestou, zatímco pořád pršelo a jeho oblečení bylo prosáklé vodou. Přestože mu Haruka nabízela horký šálek čaje, zdvořile jí odmítl, že ji nechce dělat starosti a rozloučil se s ní.

A co se týče obří budovy uprostřed Osaky, která byla zahalená v temných mracích, nacházel se v ní poslední pracovník. Světlo obrazovky počítače v Kazumově kanceláři mělo lehce šedivý nádech. Vše měl uklizeno, nikde nebylo ani smítko prachu. Jen jediný špinavý deník všechnu tu čistotu hyzdil, zatímco někdo něco psal půjčenou propiskou od Kazumy.

Něco si doslova škrábal do svého deníku.

Koumei se po chvíli spokojeně usmál.

„No to se podívejme,“ řekl pouze spokojeně a otevřel nějaký soubor. „Možná, že jsem sem toho Brita nevolal zbytečně.“

V oné složce byly jakési výpisy na několik miliónů jenů. Když sjel dolů, bylo pod nimi uvedeno jedno jediné jméno.

Kazuma Getsumei.

„Mám tě,“ ušklíbl se Koumei spokojeně.

Udeřil blesk do pochmurného dne, který každý člověk prožíval jinak, a přitom to byl naprosto stejný den, jako každý jiný.

„Řekni mi jednu věc, Rufusi,“ zašeptal Takano a podíval se Rufusovi přímo do očí. V tu chvíli udeřil blesk a oba na krátkou chvíli snad spatřili před sebou někoho jiného a přitom to byla pořád ta samá osoba, jako předtím. „Kdo vlastně jsi?“