Takano pokojně otevřel oči a koutkem oka se podíval na stín nově příchozího.

„Proč jste přišla…? Stejně zítra zemřu, aby se císař mohl pobavit,“ pronesl Takano lhostejně, aniž by se podíval na Asako. Ta se mile usmála. Trochu špičku meče oddálila od jeho krku. „Koumei se snad bojí, že se zabiju sám?“

„Nemůžeš se na něj zlobit – odjakživa byl trochu hloupoučký. Víš, kdo mu poradil, jak si získat Yasuovu bezmeznou oddanost?“ Všimla si, že Takano zpozorněl. ‚Hlupáček, ani tohle netuší,‘ pomyslela si jen a pokračovala: „Kdo mu řekl, že je ženatý a že má malého spratka? Já. V temném lese si sotva všimneš černého pláště. Měla jsem ten nejkrásnější výhled. Hořící domy chudých poddaných a sedláků jsou nejkrásnější přesně v ten pravý okamžik zapálení. Sice ještě jako dítě, ale už tehdy jsem věděla, co mám očekávat. Když se ti někdo vzbouří, nesnaž se ho zničit nejdřív – dovol mu, aby si vybral – buď okamžitou smrt, nebo bude žít a může se ti jednou pomstít.“

„Takže… důvod, proč se k nám Yasuo tehdy dostal…“

Takano svou otázku nedokončil. Asako mile přikývla a posadila se naproti němu. Jako by byli staří známí. Ve svitu svíčky vypadala až nebezpečně krásně a zároveň ledově. Nikdy ji neviděl s vlasy rozpuštěnými bez jediné sponky. Jako by byla pořád to malé dítě z oné osudné noci roku 1850. „Byl to můj osobní rozkaz vyslovený ústy císaře. Koumei je příliš slabý na to, aby vůbec vydal rozkaz k útoku. Proč by takové dějiny však měly být? Nechápeš? Císařství potřebuje silného císaře. I kdyby to mělo znamenat, že mám i nadále dávat rozkazy skrz něj, všichni budou i tak vědět, že to já jsem pravý císař.“

„Proč…?“

„Proč jsem Vás nenechala zničit ihned? Posloužili jste mému plánu. Skoro. Kdybys tu noc zabil císaře, kdyby ses nenechal rozptýlit Rufusem – možná, že bys to všechno urychlil. Císař brzy onemocní. Vím to. Znáš nemoc: Variolu? Pěkné svinstvo. Koumei ji nikdy neměl. V dospělosti je jen malá pravděpodobnost, že přežiješ. Dítě vyvázne skoro bez škrábnutí.“

Takano mlčel. Věděl, kam tím míří. „Takže…“ začal jen, „chcete z něj na sklonku jeho života udělat slabocha, který nemohl zemřít v boji?“

„Kdo ví, jak se osud sám rozhodne. Nicméně – jeho smrt bude jasná. Zemře jako hlupák a zbabělec.“ Asako si vychutnala poslední slovo.

„A co ostatní rebelové?“

„Nezaútočí. Vím to. Dokud jsi naživu, nemají pohnutku k tomu, aby útočili. Jsi zajatec… a přitom žiješ takovou dobu. Nepřipadá ti to divné? Od počátku jsi byl jenom součástí mého plánu, Takano-kun. I kdyby ses přidal dobrovolně ke mně nebo se rozhodl jinak. Měl jsi sílu – a silní lidé se musí zlikvidovat, dokud je čas.“

„Takže jste mě přišla zabít?“ zeptal se Takano lhostejně. Tak či onak – plánoval to sám.

„Ne, proč bych kazila Koumeiovu poslední radost? Víš, jaký to bude pro něj i pro poddané požitek, až tě uvidí veřejně popraveného? Tu podívanou si nenechám ujít.“

„Proč jste tedy přišla?“

Asačin úsměv trochu ochabl. „Dát ti sbohem. Stejně, jako jsem dala sbohem Kazumovi a tomu druhému rebelovi… Chceš vědět, co se s nimi stalo? Už jsou dávno mrtví.“

Takano nad tím zpozorněl. Neutekli snad? Císařovně se nad jeho němou otázkou znovu rozzářily tváře.

„Zemřeli ještě tu hodinu, kdy tě nechali sedět v žaláři,“ zasmála se chladně. „Hlupáci. Kdyby se nezdržovali, mohli by to jistě zvládnout. Měl jsi vidět Koumeiův výraz. K nezaplacení.“

V Takanových očích se po dlouhé době objevil zájem, který si myslel, že už nikdy o nic neprojeví.

„Ale…? Tys o tom vážně neslyšel? To ani nevíš, jak zemřel tvůj velitel?“ zasyčela Asako svou otázku spokojeně s úšklebkem.

~

Kazuma rychle prchal s Hikarem pryč k blízkému lesu, aby se zde mohli zastavit a nabrat síly. Hikaru křičel na Kazumu, jak si mohl dovolit nechat tam Takana s tím maniakem. Bušil mu do hrudi, nadával mu, křičel na něj. Kazuma jen tak tiše stál. Sledoval mladíka, jak do něj mlátí pěstmi.

Neovládl se.

Sevřel jeho tvář v rukách. A políbil.

‚Konečně se uklidnil…‘ Jediná myšlenka, která Kazumu napadla. Aniž by polibek přerušil, vjel Hikarovi do vlasů. Sledoval jeho zmatený pohled, který postupně tál, a on cítil pevný stisk na své zbroji.

Onen strom, pod kterým mladíka políbil, zpočátku aby ho uklidnil, potom aby mu dokázal svou starost o něj, kterou po celou tu dobu cítil, nebyl svědkem tohoto činu poprvé. Už kdysi před lety… přihlížel, jak zde seděli mladý císařský syn a syn služebné. Vítr narušil jejich tichou, něžnou chvíli v okamžiku neustálého vzdoru.

Kazuma přitiskl mladíka blíže k sobě a do vlasů mu zašeptal příslib, že ho ochrání za každou cenu.

„Proč…?“ zašeptal Hikaru. Kazuma moc dobře věděl, že je zmatený. „Vždycky… Vždycky jsi po mně jenom křičel… Dělal jsem ti samé naschvály. Riskoval jsem. Chtěl jsem, abys měl o mně starost. Tak proč…? Proč jsi mi pomohl a Takana tam nechal?!“

V očích měl otravné slzy. Zanadával na toho, kdo v jejich blízkosti krájel cibuli, která mu podráždila oči. Kazuma toho mladíka tiše sledoval a už mu stiskl tváře, ve snaze ho umlčet polibkem, Hikaru však rychle zamrkal a odtáhl se od něj s rudými tvářemi.

Kazuma ho tiše sledoval a ohlédl se k císařskému paláci.

„Neviděl jsem v jeho očích nic, co by značilo touhu dále žít. I kdybych ho zachránil, dobrovolně by se zabil,“ řekl Kazuma tiše.

„Takže to vzdáváš?! Vzdáváš se toho všeho, pro co jsme bojovali, jenom proto, aby Koumei i tentokrát vyhrál?!“ zakřičel na něj Hikaru a ozvala se štěkavá rána, která oba přinutila ztuhnout.

Onen strom… musel být snad prokletý a zároveň jedinečný – strom, který spatřil zrod dvou lásek… a nyní i smutného konce obou z nich. Císař o tomto útoku nevěděl. Asako hrdě sledovala z hradeb průběh útoku na dva opovážlivé rebely, kteří se protivili její vůli.

„Zhyňte,“ zašeptala císařovna, když jeden z vojska vystřelil zbraní dovezenou z Anglie. Dokonalá práce, dřevo palné zbraně bylo zpracované jenom pro zabíjení.

„KAZUMO!!“ zakřičel Hikaru, rychle se k němu rozběhl, když viděl, že se Kazumova košile v oblasti srdce barví do ruda a on padá k zemi. Jaký je to pocit, když nebyl ani schopný zastavit osobu, kterou miloval, před pádem a smrtí? Kazuma sklesl k zemi do mokrého listí. „Veliteli!“ padl Hikaru na kolena a zatřásl s ním zoufale, aby si jen chvíli na to uvědomil, že jeho velitel už jeho slova neslyší. Litoval těch slov, která mu pár sekund předtím řekl. Proč byl tak tvrdohlavý? Proč mu neřekl to, co vždycky říct chtěl? Už od prvního dne, kdy ho spatřil? Po tvářích se mu rozkutálely slzy velké, jako hrachy. Miluji tě… Jak jednoduchá dvě slova a přitom jsou tak těžká k vyslovení.

Proč nad tím tolik váhal? Proč je takový zbabělec?

Jeho křik pronikl do celého lesa. Vytáhl Kazumovu katanu a s očima plnýma šílenství, rudýma od vzteku vrhl se proti císařovým strážím. Muži na toho pomatence tiše hleděli. Jak v ten okamžik zemřel mladý rebel Hikaru, který bojoval za svou zakázanou lásku k muži? Zapsáno do historie bylo jen jedno: Mnoho mužů padlo, aby ho zastavilo… A nad ránem mohl shledat Koumei mrtvolu svého bývalého milence, Kazumy Getsumeie, a vedle něj mladého rebela, který za jeho nečestnou vraždu bojoval až do konce.

„Svět je divný… Řekni, Yasuo… Mám ztrácet čas bojem o život…?“ zeptal se Koumei a Yasuo se na něj pouze podíval.

Už chtěl odpovědět, ale k císařovi najednou přiběhl postarší chlapec, který ho objal kolem pasu. Yasuo ty dva tiše sledoval. Neměli nic společného. A přesto se Yasuo tiše nadechl. Oči se mu zaleskly a on pohlédl k zemi. Neměl už sílu mu odpovědět. Když viděl, že i jeho vlastní syn Shouta, zákeřně přejmenovaný a vychovaný císařovými služebnými, tolik podobný jeho ženě, kterou císař tehdy zabil, objímá vraha své matky… nevydržel to. Omluvil se a rychle se vzdálil.

I když mu řekli, že jeho syn zemřel… že císařovna porodila o dva roky později… že její syn roste až překvapivě rychle… svého syna by poznal kdykoliv – podobu v matce nezapře nikdy. Keiko… sleduješ, jak mě Koumei mučí?

Za nejbližším rohem své city už skrýt nemohl a slzy se mu vhrkly do očí, zatímco tiše nadával na svou slabost.

I toho byla Asako hrdým svědkem.

~

„Měl jsi opravdu vidět, jak přihlouple brečel, slaboch,“ pronesla Asako chladně a sledovala Takana, který se spíše díval skrz ni, neschopen jediného slova.

„Takže… Kazuma i Hikaru jsou…?“ začal s třesoucím hlasem. Asako ho přiměla, aby se jí podíval do očí.

„Ano, byli tak bláhoví, že si mysleli, že mi utečou, ale spletli se,“ zasyčela tiše. „A stejně tak ty. Podívej se, kam jsi to dopracoval svou tvrdohlavostí. Rebel nebo rolník – je v tom vůbec nějaký rozdíl? I tak oba visí na provaze stejně a stejný provaz jim pak láme svou silou vaz.“

Dívala se mu hluboce do očí.

„Nemyslíš si, že je to směšné? V žilách nám koluje stejná krev a přitom jsme každý jiný. Císař může být rolníkem a rolník může být císařem – směšná utopie, že?“ zeptala se tiše a vstala. „A přesto… nemyslíš si, že je to právě to, čeho se nejvíce bojíme? Co myslíš, Takano-kun?“ Pokojně naklonila hlavu na stranu, ušklíbla se a prošla kolem něj. „Byla to krásná rozmluva. Doufám, že je tvá mysl čistá.“ Před bránou se zastavila a věnovala mu poslední pohled. Viděla, že už má zase oči zavřené a modlí se. „Hodně štěstí v příštím životě, rebele,“ řekla tiše a odešla z chrámu. „Budeš ho potřebovat… Víc, než si myslíš, abys nad námi vyzrál i příště.“

Sotva se brána za ní zavřela, Takano tiše vydechl. Ano, měla pravdu… Mysl měl díky ní kupodivu naprosto čistou. Pevně stiskl rukojeť dýky a v odrazu břitvy tiše sledoval ten obličej v ní. Nemá důvod už proč žít. Jakousi pomstu za Haruku na Kazumovi by stejně už vykonat nemohl – osud ho dostihl dřív. Nebyl za to vinný. Tiše se mu za to omluvil. Přejel po čepeli pomalu dlaní. Sledoval drobné kapičky krve, které mu vytékaly z jemné ranky. Je jen člověk. Krvácí. A zemře, když ho někdo střelí. Zemře, když mu někdo zlomí vaz. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl a vzhlédl ke zlaté sošce boha před sebou. Chlad v jeho očích zůstal stejný. Sledoval sochu boha před sebou a své poslední myšlenky věnoval všem těm, které znal.

Všem se jim omlouval, že je takový zbabělec a zabije se dřív, než někdo jiný. Všemi těmi omluvami strávil nespočet hodin. Než se nadál, svítalo. Pohlédl k oknu. Má být časně z rána popraven, že? Proč by jim to neulehčil?

Ruka se mu zatřásla. Ne, jeho tělo ještě nechtělo zemřít, přestože duše ano. Zhluboka se nadechl. Musel mít mysl čistou. Nenapadly ho otázky jako: Bude to bolet? Povede se to…? Nebo tak něco. Byl pořád člověk. Ale… Byl rozhodnutý. Nic ho na tomto světě už nedrželo. Netušil, proč se mu vybavil ten cizinec. Pousmál se.

I jemu řekl své poslední sbohem a rychle si vrazil dýku do boku. Bolest jím prošla okamžitě, musel však zůstat při vědomí – nemohl přinutit, aby ho bolest a slabost ovládly. Zatnul zuby, když přejížděl přes hladké svalstvo čepelí dýky. Netrvalo dlouho a zaplavilo ho nepříjemné teplo a chladno zároveň. ‚Už jen kousek,‘ pomyslel si, když rukou pohyboval směrem k druhému boku. Nebyl samuraj, neměl právo takhle zemřít. Ale byl to protest – zemře vlastní rukou a císař nad ním nezvítězí!

Šíleně se ušklíbl a zašeptal: „Vyhrál jsem…“

Ztratil rovnováhu. Spadl na zem a pustil dýku. Vypadla mu z pořezaného těla a on se tupě díval před sebe. Už ani přemýšlet nemohl. Cítil, jak jeho tělo slábne. Jeho poslední vzpomínka patřila tomu cizinci, kterému děkoval, že s jeho pomocí zemře se ctí.

Úšklebek mu ochabl a víčka trochu sklesla. Viděl rozmazaně. Tak takové to je zemřít?

A potom Takana pohltila jenom temnota. Příjemná temnota. Jeho jediný přítel posledních pár měsíců, kdy ho císař držel ve svém vězení.

8. září 1865.

----

Takano se probudil. Zíral do stropu. Nyní mu vše docházelo. Znal odpověď na své otázky. A přesto… když zemřel, jak to, že nyní ještě žije? Sen se lišil od současnosti od chvíle, kdy měla zemřít Haruka. Vlastně už od počátku – jeho rodiče byli tehdy oba naživu. Vzpomínka na rodiče ho přiměla pevně sevřít peřinu mezi prsty. Až poté procitl úplně. Uvědomil si, že leží ve své posteli doma. Pomalu se posadil. Pohlédl na spícího muže vedle sebe, který ho držel za ruku. Jak dlouho nespal? Jedl vůbec? Vypadal příšerně. Opatrně mu prohrábl vlasy, aby ho neprobudil. Co se s ním vůbec stalo v minulosti? Zemřel také? Nebo odjel do své země, oženil se a měl děti? Zapomněl na něj? Ne, kdyby ano, proč by mu tvrdil, že se ho už nepustí…? Hledal ho snad? Jak dlouho? Byl to vždycky on, kdo ho opustil nebo to bylo pouze tehdy? Setkali se už i dříve? Nad těmi otázkami ho rozbolela hlava.

Na svém mobilu vyhledal Yasuovo číslo a tiše ho sledoval.

Má věřit tomu, co říkala císařovna? Skutečně Yasuo přišel o rodinu ve jménu císaře? Co nyní – žije jeho rodina nebo ne? Sklapl mobil. Tolik otázek… Nemůže se ho jen tak zeptat přes telefon. Bude se s ním muset setkat. Pohlédl na datum. Věci ohledně pohřbu se mu prohnaly hlavou. Krátce na to mu volala matka. Jen s těžkým srdcem zvedl hovor.

Ptala se ho, zda se už cítí líp. Odpovídal jí na otázky, věděl, že se strachuje. Nakonec se spolu domluvili, že dnes půjdou vše ohledně pohřbu zařídit. Aby jeho otec odpočíval v pokoji co nejdříve. Protřel si obličej. Jak to vůbec snese? Má tam vůbec jít? Nezhroutí se znovu?

Odpověď se mu dostala o další dva dny, kdy stál před rakví vlastního otce. Svíral ruce v pěst a nevnímal květiny, kterým tak ničil jejich stonky. Aby měl oporu, poprosil Rufuse, aby šel s ním. Přesto si připadal tak malý, bezmocný. Pokud má zemřít vlastní rukou, proč ho k tomu předtím Koumei nabádal? Dával mu tak jasně najevo svou převahu? Netušil. Vyčistil si hlavu, když položil květiny do otcovy rakve. Tiše mu poděkoval a vzdálil se. Rufus seděl vedle něj a tiskl mu ruku, ve snaze ho uklidnit. Vyjádřil matce upřímnou soustrast. Chtěl se vytratit. Neměl rád davy ani oslavy. A už vůbec ne pohřby.

Cestou domů řídil Rufus, protože zásadně odmítal Takana jako řidiče. Snažil se, aby se Takano mohl co nejdříve zase smát. Neptal se ho, co bylo v tom dopisu, který mu způsobil kolaps. Snažil se na to zapomenout. Zapomenout na strach, že by ho mohl znovu ztratit.

Takano se choval divně. Všiml si toho.

Zavolal konečně Yasuovi a vyžádal si sezení u sebe doma. Yasuo souhlasil a ihned vyrazil. Takano zavolal dokonce i Haruku. Rufus váhal. Má mu to říct? Nemá moc dní na rozmýšlenou. Vlastně už jen… dva. Dnešek a zítřek. Pozítří odjíždí. Seděl v kuchyni nad sklenicí vody a tiše přemýšlel. Jak mu to má říct? A nemůže jen tak zmizet… Napsat dopis? Raději by mlátil hlavou o zeď, než být takový zbabělec!

Ale… pokud tady zůstane – jak to bude? Dokáže se zde začlenit? Získá zde důstojnou práci? Bude schopný žít s Takanem i nadále?

Z myšlenek ho vytrhlo otevření dveří a Yasuův hlas a Haručino veselé švitoření. Zhluboka se nadechl, vstal a šel je také přivítat.

Yasuo se na něj jen tiše podíval a kývl na pozdrav. Rufus také jen kývl. Nikdo kromě Takana netušil, proč se zde setkali. A to netušili, že je čeká ještě jedno překvapení. Takano je všechny usadil kolem kuchyňského stolu. Byl pozorný hostitel, až se i Rufus podivoval. Pár dní zpátky málem Yasua zabil a nyní mu vyvařuje? Nemohl si nepřiznat… že žárlí. Netušil, co tím Takano sleduje.

„Nezbláznil se úplně?“ zeptala se ho Haruka tiše.

„To netuším,“ pokrčil Rufus rameny.

Ne, kdepak – Takano se nezbláznil. Naopak. Vše mu bylo jasné. Nepotřeboval už své zápisky z dřívější doby. Na vše si pamatoval. Je to tak, jak Yasuo předtím tvrdil. Nebyly to sny, ale vzpomínky. Protože mu chyběla úplně poslední, nebyl schopný z nich udělat jeden dlouhý cyklus. Je šílený? Ano. Vadí mu to? Ani trochu. Konečně po tak dlouhé době měl jasnou a čistou mysl. Haruka podotkla, že možná zešílel z otcova pohřbu. Ale Takano ji slyšel, vyvedl ji z omylu a hned všem naléval saké. Povšimli si ještě čtyř nově přidaných prázdných židlí a kalíšků.

„Ty ještě někoho čekáš?“ zeptal se Rufus zaujatě.

„Ano, měli by dorazit co nejdříve,“ potvrdil Takano hrdě.

Ostatní si jen vyměnili zmatené pohledy. Na koho mohli ještě čekat? Co jim mohl chtít říct? Haruka se kousla do nehtu. Obávala se nejhoršího. Pozval snad tu svou spolupracovnici s manželem? Sám jí vykládal, že ho nechce víckrát vidět ze slušnosti, tak proč by ho…? Zarazilo ji zaklepání na dveře a poté zběsilé zabušení. To už Takano volal, že jde.

Zpoza rohu vykoukla Hikarova stydlivá hlava, na to byl vtažen dovnitř Kazumou a pokárán za to, že se chová jako dítě. Hikaru jenom našpulil pusu a trucoval. Třetí židle byla pro Takana. Pořád jedna židle byla prázdná. Kdo mohl být ten poslední host?

Rufus měl nemilé tušení. I Kazumu napadl jeden člověk. Člověk, který se jim oběma příčil v žaludku ze všech nejvíc.

„Smím vědět, na koho ještě čekáme?“ zeptal se Yasuo zaujatě.

„Překvapení,“ usmál se Takano mile a dolil mu saké. Yasuo se zamračil.

„Ani se mi trochu nelíbí Vaše chování, Takano-san.“

„Ani mně ne, ale jsem přece poloviční šílenec, že?“

Yasuo si povzdychl. „To musíme být v tom případě všichni.“

„Jestli se tady nic dít nebude do pěti minut, odcházím,“ rozhodl Kazuma, podrážděně.

„Ale no tak, no tak,“ šťouchl mu Hikaru do tváře, „zkus to vydržet ještě pár minut a potom ti to vynahradím. Došla mi konečně výplata, tak tě někam vezmu.“

„Nechte si to na doma,“ napomenul je Rufus.

„Ne, jen pokračujte!“ Haruce se rozzářily oči. Právě spatřila dokonalý druhý pár do své seminární práce. Ihned si zapisovala všechny hlavní rysy. Rozhodně si poznačila, že Kazuma je žárlivý a… hodně majetnický. Tedy spíše Hikaru je majetnický. Aniž by si sedl na židli, hned se uvelebil Kazumovi na klíně. Neměl nejspíš žádný stud. Kolik mu asi tak je? Odhadovala sotva na osmnáct let. ‚Mladší než já?!‘ pomyslela si a musela se zhluboka nadechnout, aby zůstala v klidu. ‚A už někoho má. Jak sprosté! Tato doba je nespravedlivá!!‘

Když s sebou praštila o stůl, Takano nadskočil a hned poznamenal, že by neměla tolik pít, když neumí snášet alkohol.

Haruka místo toho začala nepříjemně brečet, jako malé dětí, popadla ho a hned se ho tiše ptala: „Proč jsi ho zatraceně pozval? To mi chceš srazit sebevědomí ještě víc?“

Takano převrátil oči v sloup. „Jestli ti to udělá dobře, tak máš vyšší sebevědomí než já, když o tomhle dokážeš mluvit nahlas,“ zašeptal Takano.

Haruka se krátce na to ušklíbla a nahlas se zeptala: „Takže, jak vám to šlape v posteli?“

Takano dostal tik do oka.

„Odejdi,“ řekl jen, tisknouc ruce v pěst.

„Pozval jsi mě,“ usmála se Haruka nevinně.

„Odejdi.“

„Kdepak.“

Už to nejspíš vypadalo, že Takano vybouchne, ale v tom se ozvalo zdvořilé zaklepání na dveře. Až příliš zdvořilé zaklepání na muže, ale příliš hlasité na dítě. Takže žena? Haruka ihned zpozorněla. Matka by jistě klepala jinak. I Rufus zpozorněl. Chce ho snad vyprovokovat tím, že pozval nějakou ženu?!

„Už jdu!“ volal, když se ozvalo klepání znovu.

„Jaká je pravděpodobnost, že by si Takano našel děvče během pár hodin?“ zeptal se Kazuma pokojně.

„Nulová,“ odvětil Hikaru ihned. „Ani celý život by mu k tomu nestačil, když naprosto podlehl Rufusovi.“

„Šikula,“ získal pochvalu od Kazumy a hrdě vypnul hruď.

„Hele!“ zaprskal Takano zle. Rufus si jenom odkašlal, aby upozornil, že je pořád v místnosti. Takano se musel uklidnit, udělal si pár rychlých koleček dokola, než otevřel zrovna ve chvíli, kdy poslední host chtěl znovu zaklepat. Asako měla zvednutou ruku ve vzduchu, důsledně pokrčený ukazováček a kloub byl připravený zaklepat jednou a naposledy, potom by se už vzdálila. Věnovala Takanovi pohled. Vypadala jinak, než v práci. V černém kabátě nebyla až tak chladná a přísná. Vlasy neměla přísně stažené do ohonu nebo drdolu, ale volně spuštěné na ramenech. Takano ji nepoznával. Trochu se na něj pousmála, pouklonila se a poděkovala za pozvání. Vešla dovnitř a ihned rozhlédla kolem.

Takano jí pomohl z kabátu. Váhavě se vydala kupředu, kam jí Takano řekl. Zarazila se hned na prahu, když spatřila společnost, do které se dostala.

Prudce se otočila a chtěla znovu odejít, ale Takano ji stejně prudce zastavil. Mlčela. Vlasy jí zakrývaly tvář.

‚Neměla jsem chodit,‘ pomyslela si jen. ‚Ne, když jsou tady oni…‘

Kousla se do rtu. Takano ji tiše sledoval.

„Rád bych si s Vámi promluvil, Asako-san,“ pronesl Takano zdvořile.