Najednou Takano vstal a pomalu kráčel kolem dokola. Haruka to po páté minutě jeho mlčení nevydržela, praštila do hlavy se slovy, aby se konečně vymáčkl, jinak ho zadupe do země, že tady marní čas nejen ona, ale i všichni ostatní. To už ji od něj tahal žárlivý Rufus se slovy, aby ho tentokrát ona nezabila.

„Nechápu to,“ řekl Takano najednou. Kazuma jenom otráveně povzdychl.

„A co na tom nechápeš, zabedněnče?“ zeptal se pokojně. Takano dostal tik do oka.

„Třeba to, jak jste mohl zemřít tak směšnou smrtí.“

Kazuma se nehezky ušklíbl, vstal a přiblížil se k němu až nebezpečně blízko. „Zopakuj to,“ vyzval ho, očividně pobaveně, zatímco Hikaru ho tahal za rukáv ve snaze ho zastavit od něčeho, co by si nikdo v místnosti nepřál.

Asako pokojně seděla a sledovala ty osoby kolem sebe. Najednou vstala a Yasuo jí věnoval tichý pohled.

„Už odcházíš?“ zeptal se jen.

„Nemám už, co bych více řekla,“ zašeptala Asako tiše.

Yasuo se najednou pousmál. „Haruko-chan, pamatuješ si něco z mých přednášek?“ zeptal se zničehonic. Haruka chvíli zmateně mrkala, než vyskočila z kůže a ihned mu diktovala všechny přednášky, které od něj slyšela. Jen hrdě pokýval hlavou. „Ano, správně, a pamatuješ si tu jednu o mé teorii reinkarnace?“ zeptal se ještě.

„Ano!“ řekla Haruka hrdě. „Byla to ta nejzajímavější ze všech!“

„Ale nebyla dokončená.“

„Cože?“

„Od té doby jsem možná trošičku pokročil ve svém zkoumání právě reinkarnace. Tvůj bratr mi s tím možná pomohl.“

Haruka vrhla nepříjemný pohled na bratra a hned rozzářený na Yasua, který pokračoval.

„Tvrdím už dlouhou dobu, že duše, která je zabita neprávem, má dovoleno se po čase vrátit. Může jí to trvat deset let, dvacet, padesát, ale někdy taky i stovky, tisíce let, než se ten člověk znovu zrodí. A myslím si, že Rufusův předek tehdy spatřil v tom malém chlapci, přivezeného z Asie, roztomilého jako panenka, právě váš odraz, Takano-kun. Vaše tělo bylo sice zabito Vaší rukou, ale duše pořád prahla po životě. Mysl moc dobře věděla, že není jiného východiska, než sebevražda. Chtěl jste si zachovat čest. A Vaše duše se chtěla taktéž zachovat. Proto se přichytila okamžitě právě na to dítě, které Rufus těsně před smrtí spatřil. Jeho tvář se měnila, aby se Vám podobalo – ne, už dávno jste tím dítětem byl. Už od chvíle, kdy jste vstoupil do řad rebelů, bylo o Vašem osudu rozhodnuto.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Takano nechápavě.

„Zastávám názor, že lidé se pořád rodí. Znovu a znovu. Je jedno kolikrát za století nebo tisíciletí, ale je zde jistá pravděpodobnost, že právě těch pár z nás, kteří si to uvědomují, prožilo v životě už tolik bolesti, že se snažíme své životy žít spokojeněji, klidněji. Jen někteří jsou zatvrzelí a pořád hledají pomstu. Připomínají Vám má slova někoho?“

„Koumei…“ zašeptal Takano s pohledem k zemi.

„Přesně tak. Muž, tak velkolepý císař, který bojoval proti rebelům… a nakonec zemře tak hloupou smrtí, jako jsou neštovice. Vážně ironie. Nemůže si prostě odpustit, že nebyl schopný svůj život ukončit důstojnější smrtí, například ve válce nebo v boji.“

„Takže… je zde možnost, že Rufusův předek před svou smrtí-…“

„Neříkám, že se jedná čistě o předky. Byl jste to Vy sám, Takano-kun. Nebo se snad pletu? Nebo se Vám snad zdá, že ty vzpomínky probíhající ve Vašich snech nebyly dostatečně živé?“

Takano po jeho slovech mlčel. Yasuo vážně uměl vymývat mozky.

„Ale i tak – není to šílené? Žít několik životů i předtím?“ zeptal se ještě.

Yasuo se spokojeně usmál. „Život je skutečně záhada, že?“ zeptal se Yasuo jen a napil se saké. „A proto ho studuji – zajímám se o historii, o minulost lidí, kteří jsou neobvyklí, jako Vy, Takano-kun. Už když mi o Vás Haruka řekla poprvé, zbystřil jsem. Ta historie je mi samotnému dosti blízká. Říkáte, že ve Vašem snu jsem také? No – co když vy jste zase v mých vzpomínkách na onu dobu?“

„Ale to je přece-…“ začal Takano ihned.

„Nemožné? Jste si tím opravdu jistý, Takano-san? Vaše poznámky jsou jenom jeden důkaz a poklad za druhým. Vidíte očima něco, co před námi historie skrývá, protože je to něco, za co se stydíme. A přesto je to něco naprosto úžasného, nepletu se?“

Takano nad tím mlčel, sám měl myšlenky sotva uspořádané, ale kupodivu – vše, co tady tito lidé vypověděli, mu dávalo smysl.

„Jinými slovy – vše, co jsi prožíval doposud ve snech, to vše jsi prožil i v minulém životě,“ ozvala se Asako konečně. „Všichni jsme ty vzpomínky, sny měli. A přesto jsme pořád tady. Nezdá se ti divné, jak moc se od minulosti naše současnost liší?“ zeptala se a přešla k němu dostatečně blízko, aby byli jen pár centimetrů od sebe. „Jsme jenom lidé. Můžeme měnit své rozhodnutí bez ohledu na situaci. Každé jiné rozhodnutí nesmírně ovlivní jakýkoliv náš osud. Nebo tě snad Koumei už přinutil spáchat sebevraždu? Nevšimla jsem si, že bys už nebyl mezi živými. A co takhle tvá milovaná mladší sestra, Haruka? Je ta pořád mezi živými, nebo je pro tebe jenom přelud? A co teprve já? Kdysi bohatá císařovna, nyní obyčejná pracovnice, dokonce obyčejný, mrzký rebel má vyšší postavení než já!“ zasyčela temně k Kazumovi, který se spokojeně usmál.

„Taky jsem rád, že odvádíš dobrou práci, Asako-chan,“ zašvitořil Kazuma pobaveně. Schytal skoro až nelidskou ránu pěstí přímo do nosu. Nebyla to však Asako, kdo ho praštil – na to jí byl až příliš lhostejný. Byl to Hikaru, který nemohl vydržet, že s ním flirtovala a on jí v tom ještě podporoval!

Takano si jenom povzdychl a poznamenal: „Jestli jste si tady chtěli vyřizovat partnerské problémy, měli jste mi říct předem. Jen předtím, než ho zabiješ, mám na něj pár otázek, Hikaru-kun.“

Hikaru na něj vrhl smrtící pohled. „Jeden náznak a ležíš na krchově,“ pohrozil mu tiše a potom se rozzářil, jako sluníčko. Zvedl Kazumu ze země a objal ho zezadu. „Že, Kazumo-kun?“

Takano zamrkal nad jeho rychlou změnou povahy.

Kazuma mu prohrábl vlasy a zeptal se: „Co to je? Řekni to dřív, než tě moje mlátička zabije.“

Takano si nemohl nevšimnout ruměnce v mladíkově tváři, když tiše brblal omluvu.

„Jen mě tak napadlo… proč jste tehdy nabíral tolik lidí, a tak otevřeně pro vzpouru vůči císařovi? Chci říct – je více než jasné, že by Vás Koumei nechal popravit.“

„Ano, to je pravda. Na druhou stranu jsem měl pořád jeho jakousi obranu. Zneužil jsem svého místa a přemlouval lidi, aby šli proti němu. Věřili mi – byl jsem jeho nejoddanější sluha… tehdy.“

Takano jenom přikývl. „Jak jste se potkali Vy dva? Pamatuji si, že jste mě a mou sestru přemlouval na tržnici, a když jsme se přidali, Hikaru už tam byl.“

Kazuma prohrábl své žárlivce vlasy a přitiskl ho na svou hruď. „Krátký příběh – když jsem se dostal z císařovy moci, pomohli mi rolníci. Pracoval jsem u nich a žil. Když jsem se rozhodl, že se pomstím, syn jednoho z nich mi nabídl pomocnou ruku. A ten malý blázen sedí přímo zde,“ řekl a ukazoval přitom na Hikara, který našpulil pusu.

„Blázen?“ zeptal se dotčeně.

„A Vaše smrt…“ začal Takano.

„Ano, je to tak, jak ti vypověděla tehdy Asako. Všiml jsem si jí, jak stojí na hradbách,“ vysvětlil Kazuma krátce. Takano si podepřel hlavu a tiše přikývl.

„Ještě nějaké další otázky, Takano-san?“ zeptal se Yasuo pokojně.

„Myslím si, že by měl mít obraz o své minulosti stejně čistý, jako všichni zde,“ pronesla Asako hrdě. „To, že jsi zapomněl, je kvůli tvé sebevraždě. Přetrhal jsi všechny vzpomínky, které se rozhodly vrátit.“

Opět vstala, zašla si pro kabát.

„Pokud pořád nad něčím bádáš, musíš se ptát toho, kdo tě našel mrtvé ho. Možná, že ti poví víc, než my všichni tady. Například důvod, za jakým ho tam poslala královna doopravdy a proč je zde i nyní,“ dodala pouze a posléze pokojně odešla. Netrvalo dlouhou dobu a všichni se postupně zvedali; Kazuma s Hikarem pronesli, že už nemají více, co by řekli, a zmizeli, ruku v ruce. Haruka podotkla, že musí ještě navštívit matku a také se vytratila. Yasuo ještě chvíli pozůstal, než vstal se slovy, že Takanovi děkuje, že mu pomohl pohnout se v jeho práci ohledně reinkarnace.

„Naše osudy měníme podle sebe, to si musíte uvědomit, Takano-san,“ pronesl jenom a i on se vzdálil.

Rufus ztrápeně pohlédl na Takana, který se opíral o kuchyňskou linku a mlčel. Přešel k němu a prohrábl mu vlasy, ve snaze ho přimět podívat se mu do očí. Přitom sám přemýšlel, zda bude zbabělcem a jenom mu v den odjezdu napíše, že se už víckrát neuvidí, nebo mu to řekne do očí… a bude riskovat, že ho ztratí tak či onak.

„V pořádku…?“ zeptal se nejistě. Takano jenom tiše přikývl. Rufus měl obavy, aby ho neviděl znovu v koncích… jak kolabuje, protože to už nezvládá… nechtěl zažít ten strach, že ho může kdykoliv znovu ztratit. Jako tehdy – kvůli své hlouposti. Pevně ho objal svými silnými pažemi. A Takano si přál, aby ho alespoň na několik let ze svého sevření nepouštěl. Chvíli jen tak mlčky oba stáli, než ho Rufus políbil letmo na rty.

Už mu chtěl něco říct, ale někdo mu zavolal.

Chvíli oba tiše stáli v objetí, než k němu Takano vzhlédl. „Měl bys to zvednout,“ řekl jen, ale Rufus ho stiskl o to víc.

„Ne…“ zašeptal mu do vlasů. „Pokud je to něco důležitého, ta osoba zavolá znovu.“

„Co když je to něco ohledně práce?“

„Na tu nyní kašlu úplně.“

„Proč tě Yasuo tehdy zastřelil…?“

Rufus se pousmál a vtiskl mu polibek do vlasů. „Abychom se mohli znovu setkat. Kdybych spáchal sebevraždu, zapomněl bych na tebe. Takhle jsem tě mohl znovu najít. Není to poprvé, kdy jsem v Japonsku. Moje rodina má zde své kořeny. Hledal jsem tě už několik let zpátky… ale v těch milionech z Vás jsem nebyl schopný najít jedinou tvář, do které jsem se tehdy zamiloval. Promiň, že mi to trvalo takovou dobu.“

Takano se ušklíbl. „Sám jsem ani netušil, že jsi existoval.“

„To vážně zabolelo,“ našpulil Rufus pusu, ale překvapil ho polibek, který mu Takano věnoval.

„Ale stálo ti to za to… zůstat se mnou… a bojovat s kabelou.“

„Však jsem ji taky zamknul pod zámek a už se k ní víckrát nedostaneš.“

„Hm, teď mi už bereš věci a zakazuješ mi, co mám dělat? Copak jsme tak moc pokročili v tomhle…“ Takano se zarazil. Netušil, jak by jejich soužití nazval.

„Vztahu?“ doplnil Rufus za něj. Moc dobře věděl, že se Takano obával tohohle slova. „Mohu tě ujistit, že jsem tebou tak posedlý, že jenom tě uvidím, jak koukáš po někom jiném, ihned ti dokážu svou nehynoucí lásku vůči tobě a klidně i na veřejnosti si tě přivlastním.“

Takano po jeho slovech zrudl a Rufus schytal ránu, zatímco Takano prchal pryč, ve snaze najít svou kabelu dřív, než ho Rufus zase chytil zezadu a pevně držel na své hrudi. Chvíli takhle nehybně stáli, než ho Rufus přitiskl o to víc k sobě, když se znovu ozval zlomyslný hlas telefonu.

„Jsou neodbytní,“ zavrčel Rufus nespokojeně.

„Asi bys to měl zvednout,“ podotkl Takano jen. Rufus ho přitiskl o to víc.

„A ty bys to využil k tomu, abys mi zase utekl.“

„Nechovej se jako malé dítě a převezmi zodpovědnost.“

Rufus měl blízko k tomu, aby se začal smát. Políbil ho – divoce, dravě, vášnivě. Kousl toho drzého muže do spodního rtu a zašeptal: „A co kdybych se vykašlal na zodpovědnost a převzal tebe?“

Už to vypadalo, že schytá další ránu, ale zastavil ji včas. „Jsi vážně perverzní, nahlásím tě,“ zabrblal Takano jen. Rufus se uculil.

„Vím, že ti v hlavě však skáčou dvě překrásná slova, jenom je nechceš dostat na jazyk,“ zavrkal Rufus mile.

„Co-?!“ Takano se zarazil v půlce slova a výrazně zrudl. „N-Nikdy bych nic takového neřekl! A-Ani ve snu!“

Rufus ho po chvíli pustil. „Však já si na to počkám. Můžeš klidně použít to jedinečné slovo, které máte Vy Japonci pro bezmeznou oddanost a náklonnost vůči svým partnerům. Moc dobře to slovo znáš,“ přiměl ho podívat se mu do očí, „a já si na to slovo počkám. Klidně celé století, jen když to slovo vyjde z tvých úst jako první.“

Když konečně zvedl hovor, Takano jenom mlátil hlavou do zdi a nadával na něj. Proč ho dokázal tak snadno přečíst?! Ne, že by mu ta slova nechtěl říct… měl strach. Může si s ním hrát, může ho kdykoliv znovu ztratit… Může mu věřit? Tak proč mu srdce bilo tak splašeně, když ho Rufus držel?

Rufus přešel na balkón. „Co se děje?“ zeptal se anglicky.

„Zítra ti odjíždí letadlo v 8:10,“ ozval se mužský hlas.

„Nešlo by to ještě odložit?“ zeptal se Rufus smutně, zklamaně, skoro zlomeně. „Alespoň o den, nebo o pár hodin. Prosím – jenom pár chvil navíc-…“

„Ne, smlouva se ruší. Toho výtržníka posíláme zpátky už dnes a ty by sis měl také pohnout. Jestli jsi něco udělal, tak pošli účet, abychom jim nebyli nic dlužní. A jestli jsi tam nějakou přefíkl a teď je těhotná, to si dohodni s jejími rodiči.“

„Máš o mě teda hnusné mínění,“ poznamenal Rufus, nyní naprosto zlomeně. ‚Kéž bys jenom věděl,‘ pomyslel si.

„Prostě si sbal věci a zítra buď na letišti. Měl by pro tebe přijet přímo Kazuma Getsumei.“

„Proč on?“

„No, slyšel jsem, že Koumei má nařízené volno nebo co.“

‚Aha, je v nemocnici, protože ho ten kluk docela zřídil,‘ pomyslel si Rufus a usmál se při vzpomínce nad zmláceným Koumeiem. „Dobrá… budu ho očekávat,“ dodal zklamaně, smutně. „Sbohem.“

„Brzy nashledanou,“ řekl muž pouze a zavěsil. Chvíli na to vložil Rufus hlavu do dlaní. Co teď? Už zítra… jenom pár hodin… jak mu to řekne? Už nemají moc času na to, aby si ho spolu užili. Vzhlédl k slunci, které se nebezpečně rychle blížilo k západu.

‚Ne, prosím, ještě chvíli… zpomal svou dráhu,‘ pomyslel si zklamaně. Rychle se vrátil dovnitř, když k němu chtěl Takano jít a zeptat, co se děje, tak ho Rufus opět pevně sevřel v náručí.

„Rufusi…?“ zeptal se Takano zmateně, jenom aby byl stisknut o to víc.

„Nikdy,“ zašeptal mu Rufus do vlasů. „Nikdy se tě nevzdám. Nedovolím ti, abys to udělal znovu, rozumíš mi?“

„O čem to-…“

„Rozumíš mi?!“ zvýšil Rufus hlas a sevřel mu tvář mezi dlaněmi. Takano netušil, co ho tak rozrušilo. Pohladil ho po rukách na své tváři a přikývl.

„Rozumím,“ řekl jenom.

„Nedovolím ti, aby ses svévolně rozhodl o vlastním životě… který už není jenom tvůj.“

Takano mlčel – netušil, jak reagovat. Nikdo mu nikdy nic podobného neřekl. Ani by nestihl zareagovat – Rufus ho pevně přitiskl na svou hruď, skoro nemohl dýchat. Ale neprotestoval. Sevřel jeho košili mezi prsty stejně silně.

„Pro tebe to platí dvojnásob, hlupáku,“ zašeptal Takano tiše.

Rufus jen bolestně zavřel oči. ‚Jsem zbabělec…‘ pomyslel si, když Takana políbil na čelo, líce a potom si ukradl další dlouhý polibek z jeho úst. ‚Pořád utíkám před minulostí, místo toho, abych jí čelil. Utíkám před tebou… ve snaze tě zase chytit. Proč utíkám? Proč se tak moc bojím… tě znovu milovat jako tehdy? Bojím se, že bych tě i tentokrát… nebyl schopný ochránit?‘

Políbil Takana na krk a dlouze vydechl.

„Jen ten pocit tvého dechu na mé kůži…“ zašeptal Takano a Rufus se mu podíval do očí, „mě dovádí k šílenství.“

Rufus se ušklíbl. „Víš, že jsi dokonalý svůdce, když takhle tiše mluvíš?“ zeptal na oplátku a políbil ho na krk. Takano mu omotal ruce kolem krku a prohrábl mu pomalu vlasy.

„Hlupáku,“ odvětil jen.

Ale buďme upřímní – kdo by byl schopný odolat tomu svůdnému pohledu zelených očí? Takano rozhodně nebyl. A ani nechtěl. Vypadal tak hříšně, že mu netrvalo ani dvě sekundy, než si uvědomil, že Rufusovi znovu naprosto podlehl.

Cítil, že se o něj Rufus letmo otřel. Jen tak letmý dotek mu poslal skrz celé tělo elektrické, vzrušující šoky. Zatoužil cítit víc, než látku oblečení, která se tře o tu druhou.

Stáhl ho níž díky až příliš těsně uvázané kravaty. Snad hráli, kdo dřív ukradne dech tomu druhému. A ani jeden nechtěl prohrát.

Zatímco je sliny ještě spojovaly, Rufus už nedočkavě sundával Takanovu košili. Nepřemýšlel nad tím, že jsou to jejich poslední hodiny, které mohou strávit spolu – jenom oni dva. Políbil ho na vystouplou žílu na krku a jemně po ní přejel jazykem, opakujíce její obrys. Ten hlas, kterým Takano zašeptal jeho jméno, tak vzrušeně, svůdně, ho vzrušoval o to víc. Zakousl se do jemné kůže a přitiskl ho na zeď.

Líbal ho po obnažené hrudi, laskal jeho bradavky, jemně je sál a poté nemilosrdně kousal, až ho přiváděl k šílenství.

Takano se snažil zbavit toho nepříjemného pocitu… že se Rufus chová jinak. Snažil se soustředit a vstřebat všechnu tu pozornost, kterou mu dával. Nedržel na uzdě své vzdechy. Bylo to příliš intenzivní na to, aby se snažil tomu vzdorovat. Měl pocit, že pokud by ho nyní pohladil i na nižším místě, jistě by se udělal jenom z toho doteku. Ale to si Rufus nepřál – nechtěl tuhle chvíli prožít tak rychle… chtěl si ji vychutnat, do poslední chvíle. Vrýt si ji do mysli jako nekončící vzpomínku, zarýt si ji do kůže, jako nesmazatelnou jizvu. Aby navěky oba věděli, že patří jeden k druhému.

A nikomu jinému.

Takano ho zatáhl za vlasy, jasně nesouhlasíce s jeho rozhodnutím – postavil ho, aby z něj mohl svléct otravnou kravatu a zahodit košili. Vrhl se na jeho ústa. Oba věděli, že tentokrát je to mnohem živější, dravější, než předtím. Rufus si vyhoupl Takana do náruče, Takano mu omotal nohy těsně kolem jeho boků, nepřerušili polibek, zatímco se přesunuli do ložnice. Takano se o to více k němu přitiskl, cítil jeho srdce, jak silně tluče pod svalnatou hrudí, stejně rychle jako to jeho.

Odmítal se ho pustit, a tak Rufus musel lehnout na postel jako první.

„Jsi horší než klíště,“ zašeptal tiše a hladil ho po zádech, kreslíce mu na ně různé ornamenty. Takano skoro předl nad tím hezkým pocitem, být rozmazlován.

„Neříkej, že to klíště nemáš v oblibě?“ zeptal se Takano provokativně a pohnul boky proti těm jeho. Rufus se ušklíbl.

„Přímo ho zbožňují,“ řekl a rychlým pohybem je oba přetočil. „A rád mu to budu dokazovat několikrát po sobě, kdykoliv o tom zapochybuje… aby zapomněl, že jsem býval kdysi takovým hlupákem, že jsem ho opustil po tak vzrušující společné chvíli.“

Takano zrudl. „Vážně nevíš, kdy máš raději mlčet,“ podotkl.

„Mám tě tedy líbat?“

„To zní lépe,“ usmál se Takano trochu, ale rozhodně spokojeně nad tím návrhem.

„A kde všude?“

Takano zůstal chvíli potichu, jakoby si rozmýšlel svou odpověď, přitom se chtěl jenom tak zblízka dívat do těch uhrančivých očí, ve kterých se odráželo stejné vzrušení, jaké cítil v jeho kalhotách.

„Mohl bys začít na čele, lících a ústech.. tam nějakou tu chvíli pozbýt… potom bys mohl pokračovat od ucha směrem dolů po krku až k ramenu a klíční kosti… přes hruď až dolů k bokům… a potom ještě níž a níž…“ šeptal Takano svůdným hlasem, zatímco mu ruka putovala nahoru po Rufusově šíji do jeho plavých vlasů.

Rufus se držel, jak nejvíce mohl, aby si ho nevzal okamžitě. Tak vzrušující svůdný hlas… Jak to, že z něj pořád nestrhal i zbytek oblečení a už si ho dávno nepřivlastňoval a nehryzal do krku a nelíbal ho vášnivě, aby umlčel jeho steny pod svými prudkými přírazy? Jak to, že ho pořád poslouchal…?

Pousmál se a jemně mu špičkou jazyka přejel po rtech.

„Jak si přeješ,“ zašeptal s milým, svůdným úsměvem.

A počal plnit každičké jeho přání.

Přitom ho děsila pouze jediná myšlenka toho, co se stane nad ránem.

Nad ránem… se totiž promění vzrušené Takanovy steny v pouhou vzpomínku.

Nad ránem jejich jednotlivé kousance vyblednou a cucfleky se ztratí.

Nad ránem tohle dokonalé spojení… bude zrušeno.

Nad ránem… se znovu rozdělí. Každý se svými vlastními myšlenkami a vzpomínkami.

Nad ránem, které si oba přáli, aby nikdy nepřišlo, aby noc byla věčná.

A oni… mohli ležet jeden vedle druhého v tak těsném objetí, jako nyní… drže se za ruce, poslouchat tlukot srdce toho druhého, splašený dech po jejich společném, vášnivém prožitku, cítit jejich společný pot, kůži jednoho těla, která se tak oddaně tře o tu druhou.

Protože nad ránem… osud rozhodne jinak.