Kazuma podrážděně seděl ve své kanceláři, ovívajíce se jakousi zprávou. Mračil se a snažil se normálně myslet. Konečně pohlédl na papírovou složku, kterou mu kurýr doručil. Prohledal ji ze všech stran zvnějšku, rozhlédl se a až potom ji otevřel. Krátce na to trochu zrudl a povzdychl si. Vytáhl z ní své triko, které mu půjčil. Přičichl k němu a našpulil pusu, jako malé dítě.

„Vypral ho…“ pronesl dotčeně, tisknouc složku k sobě s pohledem stranou. „To mu neodpustím.“

Takano odvrátil pohled od dveří Kazumovy kanceláře a soustředil se na svou práci. Po chvíli měl část práce hotovou – dnes se mu nějak dařilo. Rozhlédl se kolem. Asako stála nad nějakým mužem a peskovala ho, mávaje mu před obličejem jakýmisi papíry.

Když pohlédl na Rufuse, zrudl a praštil ho papíry. Rufus na něj celou tu dobu hleděl, podepřenou hlavu a roztomilý úsměv mu zdobil tvář.

„Měl by ses někdy podívat do zrcadla a přestat děsit lidi,“ poznamenal Takano s pohledem stranou, jinak by si Rufus všiml, jak rudne.

Rufus se nad jeho prohlášením jenom zasmál. Přiblížil se k jeho uchu, aby zašeptal: „Sleduji tě, abych měl tu správnou inspiraci.“

Nebylo divu, že krátce na to skončil na zemi, když se Takano prudce rozmáchl papíry. Nestaral se o něj a kráčel ke kopírce.

Pozoroval, jak se hromada papírů po chvíli kupí poblíž něj a povzdychl si. Co když mu ani Yasuo nepomůže? Další psycholog má úžasný zážitek po zbytek života… Bude ho jistě dávat lidem na univerzitě za příklad. Udeřil pěstí do kopírky, a ta se zastavila. Zakřičel leknutím a znovu do ní praštil, aby ji rozjel. Oddychl si, když opět vycházely papíry ven.

Cítil, že mu vibruje mobil. Zbývalo mu ještě 46 kopií. Tohle stihne vyřídit rychle, vzhledem k rychlosti toho starého křápu. Odešel za dveře, zatímco k němu už kráčela Asako, mračíc se na něj, připravená mu připomenout pracovní dobu.

Povšiml si, že mu volá Haruka.

„Zase porušuješ školní řád a mou pracovní dobu?“ zeptal se místo pozdravu.

„Ano!“ odvětila Haruka hrdě. „Yasuo-sensei s tebou potřebuje nutně mluvit, tak mě požádal, abych ti zavolala.“

„Bohužel, momentálně nemám čas,“ řekl Takano chladně.

„Bude to jen zlomek Vašeho drahocenného času, Rokushi-san,“ slyšel Yasuův vlídný hlas a povzdychl si. Tak upřímnému vstupu do konverzace nemůže odvětit záporně.

„Dobrá… Co to je?“ zeptal se Takano pokojně.

„Pokusil jsem se nad těmi Vašimi sny zamyslet úplně jinak. Jako člověk, který nevystudoval žádné odborné školy pro svůj obor. Dalo mi to trochu zabrat, ale od jaké chvíle se Vám zdají sny v tomto pořadí? Chci říct, předtím jste si jen stěží pamatoval část z těch útržků a nyní jich máte hned několik, na sebe navazující, s několika poznámkami. Co Vás nutí se více soustředit?“ ptal se Yasuo vlídným hlasem.

Takano se podíval dovnitř obří kanceláře a pozoroval lidi kolem.

„Tak nějak… jsem si začal nejspíš uvědomovat… že lidi kolem mě v tom snu ho možná také jednou prožili,“ řekl Takano nejistě.

„Rozveďte svou myšlenku.“

„Je to možná tak, jak jste říkal – zdá se mi o mém minulém životě…“

„Takže souhlasíte s tvrzením, že to nejsou sny, ale vzpomínky?“

Takano na chvíli zaváhal a pohlédl do země, než odpověděl: „Ano.“

Yasuo se pro sebe usmál. „Výborně,“ řekl mile. „Nyní mohu začít pokojně pracovat na jiném pohledu do Vašich snů, když jste si ten samý pohled uvědomil i Vy sám. Zapište si další sen s myšlenkou, že je to možná vzpomínka na Vaše minulé Já a není to jen pouhý sen. Uvidíte, že se vyskytne jistá změna. Nashledanou.“

„Změna?“ zeptal se Takano zmateně, než Yasuo zavěsil. „Haló? Haló?!“

Povzdychl si. Vůbec ho nechápal. Vyskytne se jistá změna… V čem?

Když se vrátil, viděl, že ho Rufus trochu starostlivě pozoruje. „Děje se něco?“ zeptal se jenom a předal mu již zkopírované papíry. Takano se usadil na své místo a neodpověděl.

‚Změna…‘ pomyslel si a podíval se na Rufuse, který zmateně zamrkal po jeho pohledu. ‚První změny si uvědomuji – tento Rufus se se mnou vyspal, ten v minulosti mě chce zabít. Císař Koumei v minulosti má za manželku Asako, naše Asako je svobodná a mrzká, zatímco v minulosti byla chladně klidná. Bezcitnost jí však zůstala. Koumei nepoužívá opium, ale kouří cigarety a pokud si dobře pamatuji, tak taky v žádném vztahu momentálně není.‘

Zapsal si všechny rozdíly, které v tu chvíli napadly.

Podepřel si hlavu a vylepil si je na obrazovku, zatímco se Rufus k němu nahnul a zeptal se, co to je. Schytal ránu.

„To je osobní,“ tvářil se uraženě.

„Co to je?“ zeptala se Akemi zvědavě a nakoukla blíže k Takanovi, který papírek rychle strhl a skrčil ho.

„Vy dva jste se jistě domluvili, abyste mi dnes ničili život, co?“ zeptal se Takano sklíčeně.

„Ano!“ odvětila Akemi mile, berouc si další složky.

„Už s tím přestaň, workholiku! Řeknu Kazumovi, aby ti nařídil placené volno!“ vybouchl Takano. Akemi se prudce zarazila, zakřičela a křičela dlouhou dobu, dokud se jí Takano neomluvil. Schytal za to ránu od Asako, která mu chladně řekla, aby se věnoval své práci a nedělal hlouposti. ‚Počkat… Proč jsem tady já ten potrestaný?‘ pomyslel si s pohledem na chichotajícího se Rufuse.

„Dobrá práce, senpai,“ řekl Rufus pobaveně.

Někteří se jen ohlédli za jakousi ránou, když se Rufus sesunul k zemi. Takano se mohl konečně věnovat své práci, když měl vytoužený klid. Pracovní doba se od té chvíle neskutečně vlekla a Takano ke konci směny zjistil, že mu i po věčném odebírání od Akemi zůstala hromada práce. Rufusovi řekl, aby šel napřed, že za chvíli už půjde. Rufus se mile usmál a políbil ho do vlasů.

„Počkám si na naše společné noční rande,“ zašvitořil Rufus spokojeně. Takano po něm hodil svou kabelu, která by ho jistě zasáhla, kdyby se Rufus včas nevyhnul.

Akemi se rozloučila a také po chvíli odešla. Jen Takano zůstal nad otevřenou složkou, prohlížející si minulý článek o chátrajícím chrámu. Dostali informaci, že se ho rozhodl někdo opravit. Prohlédl si zprávu, kterou napsal někdo o jeho rekonstrukci a povzdychl si.

Někdo ho jemně praštil po hlavě novinami a on se zaraženě podíval za sebe.

„Přesčas za včerejší předčasné volno?“ zeptal se Kazuma pokojně, nesouc svou kabelu a papírovou složku.

„Stěžujte si u hloupého cizince,“ pronesl Takano jen.

„Rufus dělá potíže i Tobě?“

„I?“

„Co jsem slyšel, ten zmetek zrušil své ubytování, které jsem tak pracně zařizoval v den jeho příjezdu, protože předtím jsem neměl čas, a potom mi zničehonic zavolají, že Pán Důležitý se nám ráčil přestěhovat. Prý bydlí u nějakého známého.“

‚Známého?‘ pomyslel si Takano s tikem v oku.

Kazuma ho pokojně sledoval a zvedl mu tašku na stůl, Takano zamrkal. „Už je po pracovní době. Kašli na to, je pátek večer a nejsem takový bezcita, abych tady někoho držel v tak pozdní hodinu,“ řekl a přešel ke dveřím. „A jestli potřebuješ důvod, tak tě nyní šéf právě pozval na skleničku saké. Ber to jako rozkaz.“

Takano si povzdychl. V tomhle Kazuma byl neodbytný vždycky – když mu něco stouplo do hlavy, udělal všechno proto, aby to uskutečnil (i když to zahrnovalo ostatní). A tak Takano zanechal malou hromádku své zbývající práce na stole a vydal se za ním.

Pro Kazumu bylo překvapení, když před budovou viděl postávat Rufuse. A pro Rufuse bylo překvapení, že ti dva vylezli spolu ve stejnou dobu.

Kazuma pokojně plavovlasého muže sledoval a prošel kolem něj. „Takže – očekávám, že hodláš zaplout tam, jako vždycky,“ promluvil na Takana, který ho spěšně následoval.

„Neříkejte, že tam zaplouvám, zní to divně,“ poprosil ho Takano.

Rufus stiskl ruce v pěst, cítíc, že mu rudnou tváře, jak moc žárlil. Vydal se za nimi a po chvíli kráčel po jejich boku. Kazuma jenom prohodil, proč je sleduje. Rufus nahlas v angličtině arogantně pronesl, že má právo chodit, kam chce.

„Tak si tady klidně začni vytrubovat anglickou národní hymnu, mně je to fuk,“ pokrčil Kazuma rameny. „Rozhodně mě nevyprovokuješ, takže se o to ani nepokoušej.“

„Skutečně? Řekl bych, že se dáte vyprovokovat příliš snadno,“ řekl Rufus škodolibě. Kazuma se však široce pousmál a věnoval Rufusovi ten pohled vraha, který je naprosto klidný, který se usmívá na svou další oběť či na svědka a říká mu, aby pomlčel o tom, co právě viděl.

„Mám dost vysokou hladinu sebekontroly, na kterou jsem hrdý,“ řekl Kazuma mile nakonec a postoupil kupředu jako první.

Takano praštil Rufuse do břicha, až se plavovlasý Brit málem skácel k zemi, a Takano ho napomenul, aby se choval slušně. Kazuma ty dva tiše sledoval a nemohl se nepousmát.

‚Vůbec se nezměnili,‘ pomyslel si vesele a otočil se, kráčeje kupředu, nečekaje na ně.

Až Takano za ním zoufale zavolal. Věděl, že kdyby ho nechal odejít, mohl by z toho mít problém. Popadl mrtvolu Rufuse ze země a utíkal za svým nadřízeným.

„Máš s ním hodně práce?“ zeptal se Kazuma s menším úšklebkem.

„Prosím, neutahujte si ze mě! Stačí, že se musím starat o dospělé dítě,“ pronesl Takano zkroušeně. Kazuma si musel zakrýt ústa, aby se nerozesmál. Na Takanovu otázku, co to mělo znamenat, hrdě odvětil, že měl něco v krku. ‚To ti tak budu věřit,‘ pomyslel si Takano podrážděně a dostal tik do oka, pevně stiskl svou kabelu. Kdyby ho praštil, všiml by si toho v čas, nebo by se mu to povedlo svést na Rufuse?

Zarazilo ho, když slyšel jakýsi vzdálený hlas. Kazuma se zastavil jako první, tiše se dívaje před sebe. Takano pozoroval svého nadřízeného, jak dostává tik do oka a pomalu rudne od vzteku, tisknouc ruce v pěst. Kazuma zavřel oči, snažil se v duchu uklidnit a přimět nepraštit blížícího se vola do hlavy tak surově, že by mu přivodil smrt. Otřes mozku bude dostatečně stačit!

„KAZUMO!!!!!“ volal za ním Koumei se širokým úsměvem a připravoval se, že ho nejspíš obejme nebo na něj skočí.

 Kazumova pěst byla však rychlejší a jediné, co Koumei objal, byla značka vedle Kazumy. Ten si povzdychl, zakroutil nad ním hlavou a otočil se k odchodu.

„To bylo sprosté!“ řekl Koumei ihned. „Stačí, že mě mlátí Asako! Teď zase začneš i ty?“

„Nikdo tě nezval, takže můžeš byt tak hodný a vypadnout?“ zeptal se Kazuma pokojně. Svého vzteku se zbavil díky té jedné pořádné ráně. Navíc to byla opět Koumeiova hlava, kterou dneska praštil, takže mohl být nanejvýš spokojený.

„Pozval jsem se sám,“ vysvětlil mu Koumei svou logiku.

Takano ani Rufus se nepozastavili, když Koumei skončil přitisknutý tváří k blízké výloze. Takano hněv Kazumy naprosto chápal. Když se zbavili Koumeie, vydali se vstříc hospodě, kam většinou chodívali. Takano se však tento večer zarazil.

„Ou… Toho jsem si nikdy nevšiml,“ zabrblal tiše, ztrápeně a otočil se na Rufuse.

Rufus se trochu pousmál, když si přečetl ceduli, na které stálo: „Cizincům vstup zakázán.“ jak v angličtině, tak v kanji. Takano už chtěl něco říct, ale Rufus ho přerušil:

„V pořádku. Počkám venku nebo půjdu směrem k tvému bytu. Nechci se vnucovat.“

A potom se usmál tak neodolatelně, jak jen to šlo.

Takano váhal. Pozoroval Rufuse, jak stojí pořád na místě před hospodou, a potom pohlédl na Kazumu, který jim už objednával a ukazoval jim, aby šli dovnitř. Pohlédl vedle sebe a pozoroval svůj odraz ve skle nedaleko od něj. Zavřel oči.

„Počkej chvíli tady,“ řekl pouze a zmizel v hospodě.

Kazuma se už usmíval, když viděl, že Takano jde k němu, ale zamračil se, když viděl, že Rufus stojí venku.

„Proč nejde dovnitř?“ zeptal se mile, podal Takanovi malou misku a chtěl mu nalít, ale Takano ji položil na stůl a Kazumu tím zarazil.

„Je mi líto, Kazumo-san,“ řekl vlídně. „Cením si Vaší nabídky, ale vzhledem k tomu, že toto je Váš i můj oblíbený hostinec, je mi to o to těžší říct. Nemůžu se s Vámi tady napít, protože Rufus nemůže dovnitř, neboť je cizinec. A ctí naše pravidla a zákony. Omlouvá se za způsobené problémy. Pokud mu prý odpustíte, jistě si s Vámi popovídá nad sklenkou saké jindy. Pokud mě nyní omluvíte…“ nedokončil svou větu, uklonil se Kazdovi hluboce, protože ho měl hodně v úctě, a poté odešel. „Užijte si noc, je ještě příliš mladá na to, abyste šel spát. O volných dnech byste se mohl stavit za někým známým a tuto promarněnou noc si nahradit s nimi,“ dodal zdvořile ještě, než zmizel v davu a potom venku.

Kazuma se za ním tiše díval a pohlédl na svou prázdnou mističku. Pousmál se. Láhev se saké, kterou si předtím zaplatil, nakonec strčil do kabely. Kdo ví – třeba dnes večer bude mít opět společnost. A do blížícího se večera, který začínal být předzvěstí dalšího deště, vrazil ruce do kapes a kráčel kupředu, pokojným, klidným krokem s čistou myslí.

V půli cesty se znovu střetl s tím mladíkem. Tentokrát za ním utíkal rychleji, dostihl ho a jeho ruku nepustil, ani když se mladík vzpouzel.

„Žádám jenom vysvětlení tvého odchodu a tvé dnešní zásilky,“ řekl Kazuma přísně, nepouštějíc mladíkovu ruku.

„Pusťte!“ trhl s sebou Hikaru stydlivě.

Kazuma vytáhl papírovou složku a Hikaru zrudl po jeho otázce: „Proč jsi tedy mé triko vypral a vyžehlil? Mohl jsi ho jen tak hodit na postel a odejít nebo třeba i poskládat, to je jedno. Ale ty jsi v něm šel až domů, co?“

„Co je to proboha za otázku?“ zeptal se Hikaru, zatímco mu tváře zrudly studem.

A než si to mladík uvědomil, Kazuma započal přísný výslech. Ne, aby mladíka vystrašil… ale aby ho po dobu toho výslechu mohl přivést do svého přístřešku, zamknout dveře a tentokrát se ujistit, že jen tak bez rozloučení neopustí jeho obydlí. Dal mu připravenou snídani, kterou si ráno nevyzvedl a tím mu částečně zkazil den. A z kabely vytáhl doposud neochutnané saké.

Ne, že by Hikaru ale protestoval – sice nejdříve brblal, ale dobrovolně kráčel vedle Kazumy po celou tu dobu. Vždyť jeho silná ruka byla tak hřejivá oproti jeho pohublé, pobledlé a lehce promrzlé.

Když se Takano vrátil zpátky, Rufus zmateně vzhlédl.

O to víc byl překvapený, když ho Takano popadl za ruku a tahal ho rychle pryč. Očekával nějaké rány kabelou, nadávky… ale ty se nedostavily. Pročpak? Když se zeptal Takana, co se stalo, neodpověděl mu. A přesto – nemohl si pomoct, ale palcem přejel po Takanově hřbetě ruky. Tak hřejivá, tak hebká. Pousmál se. Tolik si ji přál držet. Po chvíli se srovnal s Takanovým rychlým krokem. Konečně ho zastavil a přitáhl k sobě.

„Tohle je vážně jako rande!“ zašvitořil vesele.

„Pusť mě, ty maniaku!“ rozmáchl se Takano pěstmi, ale nestrefil se ani jednou.

Po chvíli se zklidnil a s ruměncem ve tváři dovolil Rufusovi, aby ho držel u sebe. Rufus mu prohrábl vlasy a přiměl ho podívat se mu do očí.

„Kam půjdeme jako první, senpai?“ zeptal se vesele.

Takano si povzdychl. Tahle páteční noc bude rozhodně dlouhá, ale… až tak moc mu to nevadilo, když stiskl Rufusovu ruku a tahal ho kupředu. Místo, kde se nacházeli, bylo skoro opuštěné. Brzy se tady nažene plno lidí. Dokud tady budou skoro sami, chce jeho ruku držet. Dodával tak sám sobě odvahu, že jeho sen… se vůbec nepodobá realitě. A Rufus z jeho snu je jenom mylný klam, který neexistuje.

A nikdy neexistoval.

Rufusovi se rozzářily oči a prudce se rozběhl k jakémusi stánku, tahal za sebou Takana, který byl v šoku z jeho prudkého pohybu. Rufus hleděl s rozzářenýma očima na muže, který zrovna pracoval na dalším kousku připomínající spíše placku. Rufus div nezačal slintat, když pozoroval jakési placky, které by měly být spíše kuličkami. Takano si povzdychl.

„Tohle je mochi,“ řekl pokojně. „Chceš to zkusit?“

Rufus ho popadl za ruce a bez slov rychle přikyvoval, jako šílenec.

„Tak fajn, hlavně mě pusť,“ řekl Takano, odtáhl se dál od cizince a přitáhl si ruku zpátky k sobě. Zeptal se na příchutě. Muž, který hnětl další placky místo kuliček, odvětil, že cokoliv si zamane. „I oříšky?“ zamyslel se Takano nahlas.

„Ano, támhle v pravém rohu,“ poukázal muž a kousek těsta ukrojil a odsunul stranou, aby jeho placka byla dokonalá.

„Chceš to zkusit?“ zeptal se Takano znovu, to si už však Rufus bral plné hrsti. Takano se musel zhluboka nadechnout, aby nevybouchl, a muži zaplatil za to, co ten šílenec vedle něj zatím spořádal. Muž ty dva tiše, klidně pozoroval, bílá maska přes obličej zakrývala jeho úsměv, ale buďme upřímní – v duchu ho spíše děsili.

Nakonec Rufuse musel Takano od toho stánku odtáhnout, nebo by mu vyjedl jednak všechny peníze, a jednak muži celou zásobu mochi.

„Nechoď za mnou, až ti bude špatně,“ podotkl jen, když se procházeli krásně osvětlenou Osakou. Rufus jemně stiskl Takanovu ruku a poděkoval mu. „Baka…“ zabrblal Takano stydlivě a cítil, že rudne. Tu velkou hřejivou ruku však stiskl nazpátek.

Rufus ho opět zastavil a hleděl na světla, která osvětlovala místní budovy.

Nabídl mu mochi, ale Takano zdvořile odmítl, že to koupil jemu. A přesto se nemohl ubránit, když mu zákuskem mával před nosem.

Oba zastavilo zahřmění. Takano navrhl, aby už vyrazili domů, ale Rufus ho zase tahal jinam s tím, že stejně pršet nebude.

Takano ho musel od dalšího stánku s jídlem už odtáhnout silou. Stokrát raději by někde popíjel saké s Kazumou, než se tady trmácel s tímto hlupákem, který chtěl najednou všechno vyzkoušet.

Překvapilo ho však, když mu nabídl svůj poslední mochi. Převrátil nad ním očima, ale nakonec zákusek přijal. Zeptal se Rufuse, jak mu z toho sladkého nemůže být špatně.

„Je to výzkum!“ odvětil Rufus hrdě.

„Výzkum?“ nechápal Takano.

„O tomhle zákusku napíšu velmi dobrou zprávu.“

„Hodně štěstí. Hlavně, aby tady nepřiletěli týpci, kteří by ho potom vyjedli.“

„To je dobrý nápad!“ ožil Rufus najednou.

„Opovaž se!“ vyhrožoval mu Takano pěstí. Rufus se nad jeho reakcí jenom zasmál.

Opět Takana zastavil, přitáhl k sobě do objetí a Takano nestihl ani zaprotestovat, když ho políbil. Ani se ten hlupák nepodíval, zda nejdou lidi kolem, kteří by na ně zírali! Ale potom to bylo Takanovi jedno a polibek mu opětoval.

Krátce poté, co se od sebe odtáhli, začalo pršet. Takano využil své kabely jako deštníku a rozhlížel se kolem po nějakém přístřešku. Stáhl Rufuse pod jednu ze střech trafiky a snažil se vysušit svou kabelu, povzdychávajíc, že si nevybrali moc dobrý večer. Rufus s ním však nesouhlasil.

„Chceš se jenom vykroutit z rande se mnou, že?“ zeptal se Rufus vesele. Schytal pohlavek, aby se choval slušně. Rufus ho však přitáhl k sobě a zašeptal: „Přiznej se, Takano.“

Po těchto slovech Takano zrudl od studu a odsunul ho od sebe, koktajíc: „J-Jsi moc b-blízko.“

Rufus se nad jeho odpovědí zachechtal.

Schytal ránu do hlavy a oznámení, že by se měl chovat podle svého věku.

„To ty taky,“ zašeptal Rufus provokativně do Takanova ucha, než ho přitiskl na svou hruď. Takano chvíli váhal, ale nakonec svůj boj vzdal a objal ho.

Ticho kolem nich přerušil vyzváněcí tón.

Rufus si povzdychl a omluvil se mu, prohrábl mu vlasy a poodešel kousek dál, aby odpověděl na hovor svého zaměstnance v angličtině. Takano neposlouchal – pokud by se něco důležitého stalo, jistě mu to Rufus sám řekne.

„Koumei mi zatím nic neposlal, pane,“ zaslechl jenom a potom si zacpal uši, aby nic neslyšel a poodešel kousek dál.

Rufus se váhavě za ním podíval.

„Ano, pane. Jak si přejete. Sbohem,“ rozloučil se pouze a přešel k Takanovi, aby mu poodkryl uši a mile se na něj usmál. „Promiň, to byl můj šéf,“ vysvětlil krátce.

„Máš nějaký průšvih?“ zeptal se Takano starostlivě.

„Ne, jen se ptá, jak pokračuje tento program. Tvůj kolega, kterého jste pozvali k nám, si nemůže vynachválit naši kuchyni,“ řekl Rufus pobaveně.

„A ty taky ne, co?“ zeptal se Takano pobaveně, poukazujíc na prázdný sáček od mochi.

„Více než kuchyně mi chutná jeden místní muž,“ řekl Rufus tiše. Skončil nakonec na kolenou díky prudké ráně od zrudlého Takana. Zda to bylo studem nebo hněvem, to nemohl posoudit. Ale asi obojím.

„To bylo poprvé a naposledy!“ řekl Takano protivně, dívaje se stranou. „Byla to jen… chvilka slabosti.“

Rufus ho pohladil jemně po krku a Takanem projela zimnice. „Tak doufám, že se ta sladká chvilka bude jednou opakovat,“ zašeptal Rufus svůdně do Takanova ucha.

Takano se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a přitom tiše odvětil: „Taky doufám…“

A to Rufuse zarazilo.

Stejně jako prudký odchod Takana z bezpečnosti střechy do prudkého lijáku. Musel ho zastavit, aby ho stáhl zase pod střechu, jinak by úplně promokl. Kabelu už jako deštník nepoužíval.

„Jsi vážně větší hlupák, než jsem si myslel,“ řekl upřímně Rufus a prohrábl Takanovy vlasy. „A ohledně toho…“ začal a pousmál se. „Jsem rád, že se na mě za to nezlobíš. Měl jsem poměrně dost obavy.“

„Proč bych se měl zlobit?“ zeptal se Takano pouze s pohledem k zemi. ‚Jen jsem více potvrdil jeho slova.‘ pomyslel si zkroušeně a vybavila se mu přísná tvář rodičů. Objal Rufuse, svého pravděpodobného milence, za kterého se stydět nebude. Pokud jeho rodiče touží přijet, seznámí je. Je mu jedno, jak na to zareagují. Nepustí se ho. Může mu důvěřovat? To je nyní vedlejší. Nyní má plnou hlavu jenom jeho!

Na jeho otázku, zda se něco děje, Takano neodpověděl. Zaposlouchal se do jeho tlukotu srdce, který ho naprosto uklidnil. Pousmál se a sevřel ho v náruči víc. Rufus to nakonec vzdal a přitiskl ho k sobě také.

Po delší chvíli se Takano odtáhl a zabrblal, že pokud chtějí chytit poslední slušný spoj, měli by vyrazit.

Rufus se pousmál, chytil jeho ruku a kráčel vedle něj. „Děkuji za toto nezapomenutelné rande, senpai,“ zavrkal tiše. Schytal ránu kabelou do břicha a poznámku, že se neumí chovat v tak krásné chvíli.

Zvolili si cestu metrem, protože v tuhle pozdní hodinu pojede méně lidí metrem kvůli strachu z místních pověr.

Takano se podíval na jízdní řád – takhle pozdě jezdil metrem jenom málokdy. Otočil se na Rufuse a pokojně ho sledoval, jak se rozhlížel po místních reklamách. Když slyšel, že se metro blíží, rychle k němu přiběhl, jako malé dítě, culíc se od ucha k uchu.

Takano chvíli váhal – má mu to říct, nebo je na to ještě příliš brzy? Hraje si s ním jenom mozek i srdce?

„Rufusi,“ zavolal ho, aby upoutal jeho pozornost, protože se Rufus díval zase po nějakém novém plakátu, který zrovna dvě ženy vyvěšovaly. Jednalo se o jakési slevy na vstup do zábavních parků.

„Ano?“ zeptal se po chvíli, když Takano byl potichu.

Takano ho mlčky sledoval. V dáli bylo už slyšet skřípění brzd. Když mu to neřekne dnes večer, bude váhat do konce života.

„Rufusi,“ oslovil ho znovu. Rufus zpozorněl, zamrkal a tiše vyčkával na další slova.

‚Mohl by snad…?‘ pomyslel si Rufus zaujatě.

„Já tě m-…“ začal Takano a svá slova dokončil, jenže zahvízdání metra ho přerušilo. Prudký vítr je oba ovál a ohlušil, světlo metra Rufuse trochu oslepilo, ale přesto sledoval Takana, který pohyboval rty. Jeho hlas však neslyšel.

Když brzdy přestaly skřípět a metro vedle nich zastavilo a otevřelo dveře, aby nastoupili, Rufus zmateně sledoval Takana před sebou. Ten zrudl od studu a podíval se k zemi. Neslyšel ho… že? Je po všem, tolik odvahy už mít nikdy nebude.

„Promiň, co jsi říkal?“ zeptal se Rufus mile.

‚Jediná a poslední šance je v tahu,‘ pomyslel si Takano smutně. Hrdě zvedl hlavu a odvětil přísně: „J-Já tě myslím něčím praštím, jestli se budeš pořád dívat kolem sebe, jako puberťák!“ a potom vešel do metra.

„Co?“ zeptal se Rufus zmateně. „To bylo ono?“ dodal ještě a pospíšil si do metra k němu. „To přece nemyslíš vážně! Jenom to jsi mi chtěl říct?!“

‚Co jsem si myslel?‘ pomyslel si Takano s pohledem z okna. ‚Není možnost, abych mohl znovu milovat.‘

Metro se opět loudavě rozjelo vstříc další zastávce.