Najednou se rozezvonil líbezný zvoneček a Takano vzhlédl za tím zvukem, odkládajíc láhev od úst, pozorujíc jakýsi vzdálený průvod, který nesl nosítka. Povšiml si také rolníků, kteří stáli nedaleko, pouštěli na zem úplně vše jenom proto, aby se poklonili. Stejně tak stařec do něj šťouchl.

„Jen se podívej na ty šašky – mě teda nepřinutí ani omylem před ním pokleknout! Natož před tím cizincem!“ odplivl si stařec pohoršen. Takano však sledoval pouze jednoho jediného muže. Jeho vlasy byly tak světlé, že slunce v porovnání s nimi bylo jenom pouhou vybledlinou na obloze. Nemohl z plavovlasého muže spustit oči – tak nebezpečný, a přesto tak okouzlující už na dálku.

Všichni padali před císařskými nosítky tvářemi na zem, ignorujíc prach, který se jim dostával do jejich starých, unavených tváří.

„Padněte před císařem pánem na kolena!“ řval malý mužík, hrdě nesouc jakýsi pergamen, snad smlouvu nebo kázání císaře obsahoval onen spis, to věděl jenom on. Císařská pečeť hrdě zdobila onen čistý pergamen, úhledně napsaný zapisovateli císařovými. „Jeho císařské veličenstvo Císař Koumei, přichází!“

Mužík toto hulákal pořád dokola a dokola, rozhlížeje kolem, kontrolujíc, zda se všichni klaní, jak je jim přikázáno, aby nebyli biti a on by nemusel zbytečně zasahovat do jejich prostých životů. Věci, jako tyto, se v období této rebelie dělávaly jen ve vesnicích, kde byla slíbena stoprocentní věrnost a poslušnost císaři, takže nehrozilo, že by císaře Koumeie znemožnili před oním cizincem, který jel na koni vedle jeho nosítek, hrdě vzpřímený, nesouc vlasy tak odporné, tak odlišné barvy na své hlavě.

Takano z toho cizince oči jen tak spustit nemohl.

Ta jeho povýšenost, to, jak mu dokazoval svou nadřazenost – hnusil se mu jen při prvním pohledu do jeho tváře, do těch temně zelených očí, které mu jasně dávaly najevo, že on je jen obyčejným rolníkem a on vyslancem nějaké cizí země na Západě, daleko od nich, který přišel vyjednávat spolu s dalšími, jemu podobnými.

Královský průvod se blížil k Takanovi a onomu starci. Stařec si něco brblal pro sebe, mračíc se na blížícího se malého mužíka, který mu hodlal přikazovat, přestože mu byl sotva pod bradu.

Takano si povšiml, že onen cizinec svého hnědého koně s lesknoucí se černou hřívou popohnal trochu kupředu, nahnul se do nosítek císaře, něco mu nejspíš šeptem řekl a jeho kůň zrychlil ještě o trochu víc, aby předehnal stráž kolem nosítek. Projel povýšeně kolem Takana, který se za ním nenávistivě díval. Přišli sem nepozváni, nechtěni a pořád tady pobývají, chovají se, jako by jim to tady patřilo!

Seš snad hluchej?!“ zaječel najednou ten malý mužík pod ním a on mu věnoval nenávistný pohled. „Řekl jsem: ‚Padněte na kolena‘, ty svině špinavá!“

Hněval se a dupal a zopakoval svá slova, když viděl, že se Takano nemá k činu. Nebyl spokojený se záporným postojem toho mladíka, zatímco stařec vedle něj už dávno padl tváří do bláta, aby se poklonil císaři pod výhružkou zbraní stráží. Nosítka s císařem Koumeiem byla skoro u nich. Nesmí dovolit tomu rolníkovi, aby ho zesměšnil!

Nikoliv ne přímo před císařem. Musí i on sám dokázat císařovi svou vlastní moc! Takový červ ho přece nebude ponižovat, když je v jeho blízkosti vládce všech!

Prudká rána zezadu do hlavy srazila Takana k zemi. Pohltila ho temnota.

----

Takano rozespale otevřel oči. Prohrábl si vlasy a nevědomky si stiskl temeno. Červené číslice na budíku ukazovaly krátce po páté hodině ranní. Chvíli jen tak tiše ležel a hleděl do stropu, snaže si vzpomenout na co nejvíce věcí ze snu, který se mu nyní zdál, než rychle popadl propisku a pokrčený papír, píšíc vše, co si dokázal zapamatovat, aby mu to dávalo smysl. Tentokrát tento sen vyloží své sestře. Jak bude reagovat na to, že ji v tom snu viděl v její naprosto stejné podobě? A co teprve onen císař Koumei? Jak ten vůbec vypadal? Proč nebyla rebelie v plném proudu i na místě, kde se probudil ve svém snu? Měl plno otázek a žádnou odpověď. Pousmál se – co mu z toho vyčte jeho tolik milovaná sestřička?

Vytočil Haručino číslo, sedíc v posteli a pozorujíc všechny poznámky, na které si dokázal vzpomenout, u těch, u kterých váhal s pravdivostí, napsal otazník nebo puntík. Spustil se mu Haručin záznam, ušklíbl se a hrozivým hlasem zašeptal do telefonu: „Tady je starodávný bojovník a rebel, který se nemůže dočkat, až svou katanu využije ke znečištění tvého čistého těla, ženštino.“

Krátce na to se ozval rozespalý, však podrážděný hlas Haruky: „Máš vždycky tak praštěné poznámky nebo jsem výjimka? Jen tak mimochodem – změnilo se něco na tvém stavu? Už jsi s někým konečně-…“

Takano ji mile přerušil: „Zapsal jsem si ten svůj sen, jak jsi po mně žádala.“

„Jsi vážně hnusný, když mě nenecháš ani doříct svou větu,“ zabrblala Haruka vztekle.

‚V tom snu jsi nebyla o nic lepší,‘ napadlo ho škodolibě a zakroutil nad sebou hlavou. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“

„Už jsi-…“ začala Haruka ihned živě.

„Ne, ještě jsem s nikým nespal. To nechme na jindy,“ opět ji Takano přerušil a převrátil nad ní očima. Od chvíle, kdy Haruka začala žít sama a plně se věnovala psychologii, byla posedlá Takanovým životem i soukromím víc, až do té míry, že i mírumilovného Takana dováděla k šílenství pomalu, ale jistě. Zajišťovala si tak stálého, prvního zákazníka. „Poslyš… Ohledně toho snu…“

„Zase se ti zdál?“ tipla si Haruka. „Pamatuješ si, o čem byl?“

„Tentokrát mám i poznámky,“ zažertoval Takano, ale jeho sestra ho mile pochválila, podle zvuků kolem si zalila čaj a usadila se do houpacího křesla, vyzívajíc ho, aby jí ho vyložil, nebo alespoň věci, které si pamatuje a které nechápe. „Nepomohli mi ani ti nejlepší, jak mi můžeš pomoct ty?“ zeptal se Takano zbytečnou otázkou.

„Jsem tvoje sestra! Znám tě lépe než mí drazí kolegové, bohužel už s diplomem,“ zavrčela Haruka zle. „To je fuk – stejně budu lepší! – ten sen, vyprávěj, vyprávěj!“

Takano se pohodlně usadil, podíval se před sebe a jakoby před sebou spatřil to, co se mu zdálo. Vypověděl Haruce vše, co si pamatoval, a jeho sestra ho tiše poslouchala, nepřerušovala ho, nechala ho mluvit až do konce. Chvíli bylo na druhé straně ticho, než se Haruka ozvala:

„Kdože tě praštil do hlavy?“

„To nevím,“ řekl Takano. „Pravděpodobně stráž toho císaře.“

„Jaký že to byl císař? Jméno? Doba?“ zeptala se Haruka, škrtajíc něco na svém papíru.

„Císař Koumei, přesněji řečeno; rok 1865.“

Haruka chvíli mlčela.

„Občanská válka?“ zeptala se nejistě. „Proč zrovna ta doba? Nějaké souvislosti?“

‚Bylas tam jako svá věrná kopie,‘ pomyslel si, ale nahlas to neřekl a zamyslel se. „Nic mě nenapadá.“

„Dobře, takže tenhle pohled na věc úplně vypustím. Dnes mám volno od školy, takže můžeš jít do práce, v nejhorším případě se ti ozvu, pokud mě něco napadne, přísahám,“ řekla Haruka milým hlasem. „Měj se!“

„Ještě jedna věc – byl tam nějaký-…“ začal předtím, než si uvědomil, že Haruka už zavěsila. ‚Cizinec…‘ dodal v duchu a povzdychl si. Nemělo cenu zůstávat v posteli – začal se tedy připravovat do práce. Před odchodem se rozhlédl po opuštěném bytě a rozběhl se po schodech do přízemí, kontrolujíc čas. Nepospíchal. Měl kupodivu víc času, než si myslel. Rozhodl se, že dnes pojede autobusem. S rukami v kapsách rozhlížel se kolem. Když došel na zastávku, vzpomněl si na včerejší setkání s ním cizincem. Zahrabal ve své brašně po papíru s věcmi ze snu, které si stihl zapsat, než je zapomněl. Cizinec na koni… Plavovlasý cizinec včera večer… Saké se v něm nepříjemně ozvalo a on zlehka zavrávoral.

Ani nepostřehl, že někdo mezitím došel na zastávku taky a podepřel ho.

„Jste v pořádku?“ zeptal se neznámý, mužský hlas. Takano zamrkal. Když získal zpátky půdu pod nohami, podíval se nahoru na toho, kdo ho zachytil před pádem. Zamrkal a podíval se před sebe. Ihned ustoupil o dva kroky doprava.

„To už je na hraně normálnosti,“ řekl, nedívaje se na plavovlasého muže, kterého včera poznal. Muž se zasmál.

„Souhlasím,“ usmál se mile. Na něm kocovina ani omylem nešla poznat! „Pokud jsem Vás včera nějak obtěžoval, pak se omlouvám. Ale.. slavil jsem, že jsem konečně získal práci!“ chlubil se mu. „A propós – jmenuji se Rufus. Rufus Tanabe.“ Plavovlasý zvedl ruku a chtěl si s Takanem potřást rukou, ale Takano jenom o další krok ustoupil na stranu, což Rufuse pobavilo o to víc.

Když se přestal smát, zničehonic se omluvil, že si neuvědomil, že v Japonsku se ruka na pozdrav asi nesvírá. Takano pohlédl stranou a přikývl. Mohl jet metrem… Ale když už tady čeká, tak počká až do konce. Určitě pojede jiným spojem!

Nikdy nebyl raději, když si všiml blížícího se autobusu. Jak do něj chtěl spěšně nastoupit a říct řidiči, aby jel rychle pryč, tak ho zastavilo, když se Rufus vřítil do zavírajících se dveří těsně za ním. Zaraženě se na něj podíval.

„Kam to bude?“ zeptal se řidič mile.

‚Do pekla…‘ pomyslel si Takano sklíčeně. Nakonec zaplatil za jízdenku a rychle hledal nějaké místo vzadu, aby se Rufuse zbavil. Bohužel – nepovedlo se mu to. Když se totiž usadil, Rufus si přisedl k němu se slovy, že stát se mu nechce. Když se ho zeptal na jméno, ignoroval ho s pohledem z okna.

„Takano Rokushi?“ četl Rufus z jeho průkazky. Takano se zamračil a svou průkazku ihned schoval do tašky, dívajíc se z okna.

„Jsi dotěrný,“ zavrčel nemile.

„A já si myslel, že Japonci jsou milým národem,“ šťouchl ho Rufus provokativně do tváře. Takano dostal menší tik do oka, uklidňujíc se, že jistě brzy vystoupí on nebo hodí toho blonďáka v kvádru ven z okna! Nebylo nic mezi tím – měl jen tyto dvě možnosti. Jak se zbavit dotěrného cizince?

„S dovolením,“ řekl najednou.

„Tohle ještě není tvoje zastávka,“ usmál se Rufus mile.

„Vážně? Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Takano poklidným hlasem. Stálo ho to všechny nervy – ten cizinec ho štval tak, jako nikdo předtím.

„Slyšel jsem, jak říkáš zastávku předtím u řidiče. Máme společnou cestu. Není to skvělé, Takano?“ zeptal se vesele Rufus.

‚Jestli se nepřestane tak pitomě usmívat, nejspíš mu jednu vrazím,‘ pomyslel si Takano podrážděně a podíval se z okna. Zahrabal v tašce a přečetl si popis toho cizince ze svého snu. Po očku se podíval na muže vedle sebe. ‚To je přece pitomost,‘ pomyslel si Takano vztekle. ‚Jenom pitomá náhoda! Ani jsem ho pořádně předtím neviděl, takže nemohu vyvádět závěry tak rychle! Vždyť… Kolik cizinců může tady v Osace bydlet nebo jenom pobývat?!‘

Takano si ani nepovšiml, že mírně zrudnul během toho velkého přemýšlení, na což se Rufus jenom ušklíbl.

‚Roztomilé,‘ pomyslel si škodolibě a podíval se před sebe. ‚V celém autobuse bych nenašel tak roztomilou osobu, jako je on. I když je to muž, vidět ho z dálky, myslím si, že je to žena.‘ Uchechtl se.

Takana to vyrušilo z jeho myšlenek, vzhlédl k němu a zamračil se. „Co je tady vtipného?“ zeptal se ho protivně. Rufus ho šťouchl do čela a zazubil se:

„To, že jsi rudý jako rajče.“

Chvíli na to vstal, zatímco po něm Takano vztekle házel svou tašku. Nakonec řidič prudce zastavil a oba tak srazil k zemi, řvouc po nich, aby si sedli nebo okamžitě vystoupili. Ostatní cestující však rozhodli za ně, když je vyhodili kousek od zastávky a potom se nejspíš začali radovat, když jeli pryč. Rufus se podrbal na hlavě a zeptal se Takana, zda je to japonský zvyk vyhazovat cestující mimo zastávku. Schytal za to ránu kabelou a pozoroval tvrdohlavého Takana, který rychlým krokem od něj kráčel pryč.

„Počkej!“ zavolal Rufus skoro zoufale a rozběhl se spěšně za ním. „Aspoň, že nás vyhodili oba dva.“

„Chtěl bych mít tvou optimistickou stránku i v této situaci,“ zavrčel na něj Takano vztekle a Rufus se zarazil.

„Právě jsi vypadal jako nebezpečný lev!“ zasmál se Rufus a schytal další ránu kabelou a ránu pěstí do hlavy. Takano se ani neohlédl za mužem, který zkolaboval na zem, a spěšným krokem kráčel k mapě, aby se ujistil, že půjde správnou cestou… která mu zabere minimálně třicet minut. Zaskřípal zuby, když se podíval za sebe na Rufuse, který si sbíral jakési papíry a tužky ze země.

‚Ubožák! Ten ani omylem není-…‘ pomyslel si Takano a rychlým krokem skoro vzteky dupaje kráčel pryč od velké mapy Osaky.

Bohužel pro něj – Rufus byl neodbytný, pronásledoval ho po celou tu dobu a dostihl ho až před vchodovými dveřmi. Chytil ho za zápěstí a stáhl ho málem ze schodů.

„Nevztekej se, protože na tom neseš stejnou část viny, jako já! To tys začal vyvádět! Tys mě praštil kabelou. Ano, možná, že jsem řekl nebo udělal něco, co tě vyprovokovalo, ale můžeš si za své zpoždění stejně tak, jako já!“ řekl Rufus, zatímco ho pořád držel za zápěstí.

„Co prosím?“ zeptal se Takano s hrozivým úsměvem. „Pokud si dobře vzpomínám, byls to ty, kdo se vychloubal, že má veleváženou práci, ve které nesmí první den chybět, aby neměl hned vroubek!“

„Já pozdě nepřijdu, ale ty určitě ano,“ ušklíbl se Rufus škodolibě.

„Vážně si umíš zahrávat, když ani neznáš pravidla hry.“

„Spíše ty sis je špatně přečetl, Takano-kun,“ nahnul se k němu Rufus.

„Zdravím, Takano,“ ozval se najednou Koumei odněkud. Oba pohledy padly na schody, kde stál usmívající se muž s ďáblem v těle a za tím úsměvem byla jen faleš a žloutnoucí zuby od právě dokouřené cigarety, kterou ještě nyní odhazoval stranou. „Jak tak vidím, už ses stihl seznámit se svým novým spolupracovníkem?“

‚Spolupracovníkem?‘ problesklo oběma mužům hlavou a zaraženě se na sebe podívali, mrkajíc. Chvíli na to od sebe málem odskočili, oba se tváříc znechuceně.

‚No to je snad další noční můra! Asi jsem se ještě pořádně neprobudil! Být v jedné místnosti?! A s ním?! A Koumei poblíž? Nafrněný idiot a čmoudící cigareta najednou? Tady mě Bozi opravdu nenávidí!‘ pomyslel si Takano.

‚No bezva, rozhodně mu senpai říkat nebudu, na to ať rovnou zapomene, vždyť je určitě mladší než já!‘ pomyslel si Rufus, mračíc se.

„Jen se uklidněte, Vy dva,“ zasmál se Koumei nad jejich reakcí. „Rufus tady bude jenom dočasně. Přiletěl až z Velké Británie, pokud se nepletu. Jeho nadřízení ho sem dostrčili, aby se přiučil, jak se píší noviny v jiné zemi. A někdo od nás jel na místo Rufuse do Velké Británie. Takže si jistě vytvoříme pozitivním zážitky, nepletu se, pane Tanabe? Máte kořeny v Japonsku, že? Váš praotec zde pobýval, správně?“

Rufus odvrátil pohled od menšího Japonce před sebou a vysvětlil Koumeiovi čistou japonštinou: „Ano, můj praotec zde žil, oženil se zde a potom se vrátil do Velké Británie. Protože chtěl uspět ve své vlasti, vzal si jméno své manželky, Naoko, mé pramatky.“

„Vaše japonština je vskutku znamenitá, pane Tanabe,“ pochválil ho Koumei s milým úsměvem.

Aniž by si toho jeden z nich všiml, vypařil se Takano rychle pryč do budovy, opakujíc si, že je to jen zlý sen.

Nikdy nespěchal do kanceláře svého nadřízeného tak rychle, jako nyní. Práskl rukami o stůl, až Kazuma lehce nadskočil a vzhlédl od listů.

„Řekněte mi, že si Koumei dělá legraci?!“ zeptal se Takano, skoro zoufale. Kazuma ho pokojně sledoval, hodil listy na stůl, vstal a přešel k oknu.

„Nejdříve se uklidni, pořád mi ještě třeští hlava z toho tvého včerejšího článku, a potom mi pověz, co tě to tak rozpálilo doruda?“ zeptal se Kazuma klidným hlasem.

‚Spíše máte hnusnou kocovinu,‘ pomyslel si Takano a hned ho opět pohltil vztek. ‚A jaký můj článek?! Jasně jsem Vám včera dokázal, že je to dílo Koumeie, k čertu!!‘

„Takže…?“ zeptal se Kazuma, když přešel blíž k Takanovi. Takano se zhluboka nadechl, rychle se uklidnil a trochu se pousmál.

„Mám jenom jeden dotaz – co je pravdy na tom, že jsme někoho poslali do Velké Británie a dostali místo něj někoho z Anglie na oplátku?“ zeptal se naprosto klidným hlasem, ale dle tváře měl brzo k výbuchu tak velkému, že by nejspíš převrátil celou Kazumovu kancelář naruby. Kazuma se zarazil, zamrkal a zamračil se.

„Od koho ses tohle dozvěděl? Vědí to jenom vedoucí oddělení nebo určití zasvěcení zaměstnanci,“ řekl Kazuma nespokojeně.

„Odpovíte mi?“ zeptal se Takano, ignorujíc jeho otázku úplně.

Kazuma si byl vědom toho, že muž před ním rozhodně nezůstane potichu, když mu nyní dokázal, že je to vskutku choulostivá informace z vyšších pozic. Povzdychl si a poukázal na židli před svým stolem, zatímco se sám usadil. Takano však zůstal stát.

„Byl to můj nápad a vedení mě po šesti letech poslechlo a nemyslelo si, že jim jenom bzučím kolem hlavy. Je to geniální nápad – spolupráce se Západem. Získáme u nich spojence ale i respekt,“ vysvětlil Kazuma klidným hlasem. „Předáme si jednotlivé informace a zkušenosti, a pokud se tento projekt vydaří, budeme mít o to lepší pouto, než máme nyní. Je to jenom čistě obchodní záležitost.“

‚Obchodní záležitost…?‘ pomyslel si Takano nedůvěřivě.

„Nemusíš se bát, do řemesla nám nijak mluvit nebude – je to reportér. Zajistíme si tak dobrou reklamu v Evropě. Já sám zkontroluji všechny zprávy, které u nás napíše a on se mi zaručí, že je po svém návratu do vlasti nezmění.“

„Proč si ale vybral naši firmu?“ nechápal Takano. Kazuma se mile pousmál.

„To není moje starost,“ řekl s úsměvem a otočil se na své židli, berouc papíry znovu do rukou. „Nemáte náhodou práci, Takano-san?“

Takano se nad tímto důvodem nemile zamračil, ale i tak se mu uklonil a odešel z místnosti. Než došel na své místo, rozhlížel se kolem, hledajíc plavé vlasy, které byly jedinečné v té záplavě tmavě hnědých, hnědých nebo černých vlasů kolem něj. Ale nikde Rufuse Tanabeho neviděl. A byl za to rád.

‚Konečně zmizel,‘ pomyslel si a pokojně vydechl. Usmál se. ‚Vše je, jak má být, nic to neznamenalo – je to jenom cizinec ztracený v mé zemi…‘

Pustil se do kontrolování dalšího rozhovoru s jakousi významnou osobou, jejíž jméno mu nic neříkalo, stejně jako lady Crooková včera.

Pohlédl na svůj mobil, kde se mu zobrazila jedna příchozí zpráva. Přečetl si ji – Haruka mu psala. Kdo jiný také že? S otcem nemluví a matka vždycky volá jen Haruce, aby se ujistila, že i on ještě pořád žije. Spíše jí domlouvá, aby mu už konečně řekla, aby si našel správnou ženu, pojal ji za manželku a přestal tvrdit, že ho ženy znechucují a netrápil tak svého otce. Pozorně si přečetl poslední slova své sestry.

‚Chci se s tebou dnes setkat v kavárně, nebude ti to vadit? V kolik končíš?‘ Tak zněly poslední věty, než se s ním rozloučila.

Odpověděl jí, že nemá zdání, kdy skončí, ale že jí určitě napíše, nebo ji navštíví osobně. ‚Pořád mi přece dluží vysvětlit ten sen z očí do očí.‘ pomyslel si a schoval mobil do kabely, aby se už mohl potom plně věnovat své práci.

„Cože jsi tak pohotově šel do šéfovy pracovny?“ zeptala se ho jeho spolupracovnice mile. Takano se na ni zaraženě podíval a potom se na ni usmál.

„Jen jsem se ho chtěl na něco zeptat,“ odvětil.

„Myslíš jako přehození směn a tak?“

Takano chvíli váhal, než přikývl.

„Pak se není čemu divit, že šel ven. Asi šel na vedení zeptat se, zda je to vůbec ještě možné. Příště se zeptej raději mě. Klidně si vezmu nějaké tvé hodiny, pokud potřebuješ k doktorovi, abych si tak vydělala dost,“ řekla mladá žena vedle něj hrdě. Byla skutečně mladá, sotva šestadvacet let, ale vypadala už neuvěřitelně staře.

„Spolehněte se, Akemi,“ usmál se na ni mile.

„Jestli mi nepřestaneš vykat kvůli tomu rozdílu pár let, budu tě mlátit do té doby, dokud si to nezapamatuješ! Jsem možná starší, ale to neznamená, že mi to musíš připomínat i ty!“ ukázala na něj káravě, než se rozesmála. „Přesně takhle se tvářil dneska ráno můj manžel, když mi řekl, že jsem prý příliš mladá na to, abych žila se čtyřicátníkem.“

Takano přikývl. Byl zvyklý, že si Akemi chce občas popovídat s někým o svém vlastním životě, o svém manželovi, který tvrdě pracoval na stavbě železnice, zničil si tak záda a bohužel, musel odejít do předčasného důchodu. Takže do jisté míry visí Akemi na krku a vyčítá si to, takže jí chválí i někdy to, co se pozornosti nedožaduje.

„Dobře, dneska tento článek už konečně dokončím!“ zaradovala se Akemi, když slepovala jednotlivé kousky roztrhaného článku, který včera ve vzteku ke konci směny roztrhala. „Kdybych včera nebyla rapl, neměla bych dnes nic na práci a zbláznila bych se!“

Takano si musel zakrýt ústa, aby se nerozesmál.

„Dámy a pánové, věnujte mi pozornost!“ ozval se najednou Kazumův hlas a Takano se za ním podíval. Viděl ho, jak stojí u vchodových dveří s rukami za zády. Ruch v místnosti se po chvíli zklidnil a všichni mu věnovali plnou pozornost. „Dovolte mi představit našeho dočasného, nového kolegu až z Velké Británie, pana Rufuse Tanabeho!“

Chvíli na to se otevřely dveře a dovnitř vešel plavovlasý muž, který zastavil vlnu potlesku a všichni na něj hleděli, ženy, včetně Akemi, si šeptaly mezi sebou: „Cizinec, dámy, mezi námi! Ty vlasy… Má paruku nebo jsou to jeho vlastní? Tak zdravé… a hebké na dotek určitě! Jen ho zatahat za ně a nepustit… Pozvu ho dneska na skleničku a sáhnu si jako první!“

Takano se pousmál nad jejich komentáři a zakroutil nad nimi hlavou.

‚Jen kdybyste věděly, jaký je to hrozný pijan,‘ pomyslel si pobaveně. ‚Ne… Je to jenom shoda náhod. Není to on. Pochybuji, že by zde jen tak během chvíle nakráčel císař a řekl, aby ho doprovodil na nějakou oslavu. To je vyloučeno.‘

Kéž by Takano tehdy věděl, co si pro něj osud všechno přichystal…


Průměrné hodnocení: 4,80
Počet hodnocení: 40
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.