Takano ho od sebe prudce odstrčil, snažíc se popadnout dech z náhlého útoku, zakrývajíc si ústa. ‚Nemá ani špetku slušného vychování!!‘ pomyslel si zarudlý Takano, rozhlížeje se kolem než se rozběhl rychle pryč, ignorujíc Rufuse, který za ním volal.

‚Sakra!‘ zanadával Rufus ve své mysli a rozběhl se rychle za ním, volajíc jeho jméno. ‚Teď mi nedá šanci to vysvětlit! Nesmí mi utéct… tentokrát ne!‘

Takano se spěšně ostatním omluvil, že musí rychle odejít, Akemi se za ním jen zaraženě dívala. Chvíli na to kolem ní proběhl i Rufus. Chvíli je sledovala, než se dala znovu do práce, i ostatní od nich odvrátili pohled a začali pracovat, jakoby se nikdy nic nestalo. Jen jedna nejmenovaná osoba, která se snažila vypadat hrdě, nesoucí několik složek na prohlédnutí ke Kazumovi, opětovně zkolabovala, tentokrát na krvácení z nosu, za rohem chvíli poté, kdy se ti dva prohnali kolem ní.

„Doneste jí někdo vodu,“ pronesl jen někdo lhostejně.

Takano nespoléhal na pomalý výtah; rozběhl se dolů po schodech, které sbíhal po dvou. Rufus ho následoval, ale po chvíli to vzdal, zadýchaně nadávajíc na rychlého Japonce. Doběhl k výtahu a měl štěstí. Těsně před zavřením do něj proklouzl a tlačítko přízemí mačkal jako maniak, takže se na něj ostatní lidé ve výtahu polekaně dívali.

Když se mu dveře výtahu otevřely, spatřil Takana, který už vybíhal z vchodových dveří pryč směrem k nádraží. Tiše zanadával ve své rodné řeči, aby nenarušil poklidnou povahu místních lidí, a hnal se za Takanem. Venku si všimnul opět pokuřujícího Koumeie, který jim spokojeně mával a volal za Rufusem, aby ho chytil v čas, než se nehezky ušklíbl a skousl cigaretu mezi zuby.

Takano ignoroval dopravu kolem sebe. Auta na něj troubila, lidé na kolech mu hrozili pěstí, zatímco prchal před pomatencem za sebou. Ano, pro Takana pomatenec byl! Už se Vám někdy stalo, že by Vám někdo skoro za každou otázkou udělal tamto?! Jen myšlenka na to málem donutila mladého Japonce vykřiknout ze studu.

Když na něj Rufus neustále volal, aby se zastavil, otočil se hlavou k němu, aby zakřičel: „Vzdej to už!“ a utíkal rychle pryč. Všiml si nějakého autobusu. Bylo mu jedno, kam by jel. Vzdálenost mezi nimi byla velká – možná, že by to stihl… a možná, že by autobus také stihl odjet! Svitla mu naděje. Rozhodl se jí využít. Nikdy nevběhl do autobusu tak rychle jako nyní a neprosil řidiče, aby dveře okamžitě zavřel a jel kupředu, vytahujíc rychle z kabely peníze. Řidič na něj zamrkal, prohlížejíc si ho rychle od hlavy k patě a zase zpátky, ale kupodivu ho poslechl, zavřel dveře, ignorujíc křičícího plavovlasého muže, který do nich vrazil plnou rychlostí, až se praštil do nosu a skončil na zemi v bolestech. Takano si oddychl, div se málem neskácel úlevou k zemi. Spěšně zaplatil za svou cestu na další zastávku, kde si počká na svůj spoj. Bude muset jet domů – v tomto stavu by se jen stěží mohl soustředit na práci… a myšlenka, že ho ten perverzní muž bude znovu pronásledovat do práce, ho vyděsila dostatečně. Přesto…

Přesto nemohl zapomenout na onu chvíli, kdy ho ten cizinec poprvé políbil a nyní zase. Nechápal to – je to snad nějaký anglický zvyk? Otřásl se znechucením a podíval se z okna. Přesto byl poněkud neklidný. Rozhlédl se opatrně po autobusu – všiml si několika uhýbavých pohledů. Podíval se znovu před sebe a povzdychl si, sklánějíc hlavu… aby si uvědomil, proč na něj předtím lidé civěli, byť jen chvíli. Popadl kabelu a položil si ji na klín. Tiše zavrčel a ve své mysli si slíbil, že pokud toho Brita zase někdy uvidí, zadupe ho zaživa do země! Překvapovalo ho však samotného, že si svého vypuklého rozkroku až doposud nevšiml. O to víc se za sebe styděl.

 Nikdy se nedostal z autobusu tak rychle, jako ve chvíli, kdy řidič zastavil, zakrývajíc si obličej kabelou z jedné strany, aby unikl alespoň většině zaujatých pohledů. Když se dostal ven, oddychl si, že zastávka byla prázdná. Usadil se na lavičku a překřížil nohy, jakoby zadržoval moč, naštvaně dupajíc patou do země.

‚Jak mám zatraceně tento problém vyřešit?!‘ pomyslel si vztekle. ‚Navíc jsem odešel z práce bez řádného důvodu, kvůli tomu blbečkovi! Sakra, za všechno může on! Myslí si, že je z Británie, tak si z něj sednu na zadek!‘

Skřípal zuby o sebe. A přitom se na Rufuse nemohl ani pořádně hněvat. Větší starost mu dělal jeho, nyní už zakrytý rozkrok. Jak se má zbavit té nepříjemné boule?! Rozhlédl se pořádně kolem sebe, aby se zorientoval. Výborně, nedaleko odsud by měl být obchod. Pokud bude schopný chůze, mohl by tam dojít a na záchodcích se zbavit svého problému. Jedna cesta autobusem mu bohatě stačila!

Vydal se rychlým krokem kupředu, rozhlížeje se kolem sebe. Měl štěstí – pořád byla pracovní doba, takže moc lidí venku nebylo a děti byly ve školách.

Když vnikl do obchodního centra, nemeškal ani chvíli a instinktivně zalezl na toalety. Chvíli počkal, až muž z vedlejší kabinky odejde, než si povzdychl. Tohle snad bude muset udělat poprvé a naposledy. Zamkl se, s mírně třesoucími rukami si stáhl kalhoty do výše kolen. Na chvíli ustál ve svlékání, než svlékl i spodní prádlo. Povzdychl si nad sebou. Vzrušit se nad mužem? A zrovna nad takovým hrubiánem jako byl Rufus? Vyloučeno!

Pomalu vydechl všechny svoje starosti i pochyby, než uchopil svůj ztvrdlý úd. Kousajíc se do rtu, aby nevydal ani hlásku, počal jej třít v tempu, které mu vyhovovalo. Sem a tam skousl ret o trochu víc a netrvalo dlouho, aby vzrušeně vydechl zadržovaný vzduch, když vyvrcholil do záchodové mísy. Opřel se o zeď, ještě nyní se mu kolena trochu třásla vzrušením.

‚Tohle mu nedaruji…‘ pomyslel si Takano se zarudlými tvářemi. Musel po sobě uklidit ten malý nepořádek, který způsobil. Když i sám sebe očistil, s ruměncem ve tváři spláchl a chvíli se ovíval, zhluboka odfukujíc, snažíc se uklidnit co nejrychleji, aby mohl jít mezi lidi jako člověk a ne jako někdo, kdo se právě udělal na záchodcích.

Po chvíli měl jistotu, že už je v pořádku, zklidněný, a tak s menším úsměvem vyšel ven. Jako by se nic nestalo. Umyl si důkladně ruce, obličej, utřel se a rychle se vydal pryč.

Aby si pročistil myšlenky, rozhodl se, že půjde domů pěšky. Jen si zkontroloval na mapě trasu, rázně přikývl a vydal se kupředu. Na to, co se stalo na toaletách, už ani nepomyslel a nehodlal na to už nikdy ani pomyslet.

Jak jeho odhodlání bylo veliké, tak se velmi rychle vypařilo, když při chůzi ke svému bytu spatřil plavé vlasy. Začne opravdu nenávidět tu barvu vlasů kvůli jedné nejmenované osobě! Prudce se otočil, ale Rufus, sotva si ho všiml, vyběhl za ním a chytil ho za rameno, šťastný, že konečně přišel domů, zatímco Takano křičel a snažil se od něj dostat pryč. Jeden ze sousedů vykoukl rozespale ven, ale pokládal Rufuse za nějakého spolužáka od Takana, pokrčil rameny a zabouchl za sebou dveře. Aha, takže jedna pomoc je v tahu.

„Už jsi mi jednou za dnešek utekl, senpai, tak mi dovol ti to konečně vysvětlit,“ skoro škemral vysoký cizinec, zatímco tahal svého milovaného senpaie směrem k jeho dveřím, hrabajíc mu v tašce, aby našel klíče. Když je nenašel, rozhodl se prohledat mu kapsy. Sotva však Takano ucítil dotyk na boku, praštil plavovlasého muže temenem hlavy do obličeje, zatímco se mu ruměnec vrátil do tváře. Získal si tak zpátky svou svobodu, s třesoucí se rukou se snažil dostat do bezpečí svého bytu, než se ten maniak za ním vzpamatuje. Tohle překračovalo všechny meze slušného chování!!

Stihl se dostat dovnitř, ale zavřít dveře už nemohl.

„Au,“ zavrčel Rufus nespokojeně, když mu mladý Japonec přiskřípl mezi dveřmi chodidlo. Pomalu zahýbal jednotlivými prsty, aby zjistil škody. Už ho začínal štvát. Ale i on byl někdy tvrdohlavý. Zabořil nehty do dřeva dveří, když pevně sevřel jejich rám mezi prsty, a prudce dveře otevřel. Přinutil tak menšího muže trochu zacouvat.

Zavřel za sebou pokojně dveře. Při otočení zpět viděl Takana připraveného se bránit svou kabelou. Povzdychl si.

„Uklidni se, chci se omluvit,“ řekl Rufus pokojným hlasem a pokusil se o krok přiblížit, ale hned se zase vrátil, když se Takano rozmáchl kabelou.

„Za co?“ zaprskal vztekle. „Za to, že jsi mě zesměšnil? Nebo snad za-…“ Sám se včas zarazil a zle zavrčel. ‚Za to, že kvůli tobě začínám pochybovat sám o sobě?! Co jsi sakra zač, ty nanicovatý náfuko?! Mluv! Mluv! Dřív než zešílím…‘

Rufus si povšiml, že se muž před ním pomalu uklidnil.

Pokusil se přiblížit o krok, potom o dva, až nakonec stál v jeho těsné blízkosti. Chvíli váhal, než ho jemně přitiskl k sobě. Takano se kupodivu nevzpouzel, nijak se nebránil. Jestli má zjistit pravdu… musí prohrát?

„Za to, že jsem hlupák,“ zašeptal Rufus tiše a prohrábl mu vlasy. Cítil, že se muž v jeho objetí trochu třásl. „Nevěříš mi?“

„Ne,“ řekl Takano popravdě.

„Praštíš mě…?“ zeptal se Rufus s úsměvem.

Takano chvíli mlčel.

„Možná.“

Rufus se ušklíbl. „Předtím bys odpověděl okamžitě pozitivně. Vadí ti, když tě držím?“

Takano opět mlčel, nejistě zírajíc před sebe někam do prázdna, jakoby neviděl a necítil teplo z Rufusova těla před sebou.

„Proč mlčíš?“

Takano neodpověděl a zavřel oči. „Každý občas potřebuje vypnout mozek…“ zašeptal Takano tiše, nejistě zvedajíc ruce, aby stiskl Rufusovu košili mezi prsty. Bude mu to skutečně dovoleno? Zkusil to. Nebyl odstrčen. Najednou z něj spadl jakýsi kámen, který až doposud nevnímal, a mohl pokojně vydechnout. ‚A začít myslet jako šílenec…‘ pomyslel si a po chvíli vzhlédl k Rufusovi, který ho doposud tiše sledoval. Krátce na to ho pustil a odstoupil od něj. Rufus ho však následoval, až dokud neměl Takano kam zacouvat. Přiměl ho podívat se mu upřímně do očí.

„Odpovíš mi, když se tě zeptám nyní?“ zeptal se milým hlasem.

Takano ho tiše pozoroval. Pousmál se. „Stejně se nestihnu ani pořádně nadechnout – bůhví, čím mě budeš chtít udusit tentokrát,“ zažertoval trochu. Rufus se nad tím ušklíbl.

Čím?“ zopakoval po něm pobaveně. „Neříkej mi, že jsi na takové druhy vtipu?“

Takano nad jeho slovy zamrkal, než se rozesmál.

„Co je na tom vtipného?“ zamrkal Rufus zmateně.

„Snad jenom to, že máš neskutečně perverzní mysl,“ řekl Takano škodolibě.

Rufus se trochu ušklíbl. „To říká ten pravý,“ šťouchl ho do čela.

„Nejsem ten, kdo tomu druhému strká jazyk do krku,“ řekl Takano upřímně a prošel kolem něj, zatímco se cizinec za sebe zastyděl a zrudl. Pousmál se však a zakroutil nad Takanovou upřímností hlavou.

„A neříkej, že nelíbám dokonale?“ zeptal se provokativně. Krátce na to schytal ránu kabelou do hlavy, až málem skončil na zemi.

„Až tak moc si nevěř, budu tě mít pod dozorem,“ řekl Takano vážně, odkládajíc svou kabelu-zbraň. „To mi připomíná… nemáš být na ubytovně? Budu mít kvůli tobě zase problémy,“ zdůraznil Takano.

Rufus se mile usmál a podotkl, že může kdykoliv zavolat, že přespí u kolegy z práce. Hned své tvrzení opravil, že přespí u senpaie. Vysloužil si tentokrát kopanec do lýtka a výhružku od Takana, že pokud se o to pokusí, nezůstane jenom u kopanců. Rufus se jenom široce usmál a vesele přikývl.

Takano si povzdychl. Další noc s tímto maniakem bude opravdu těžká… obzvlášť už jenom kvůli tomu, že začínal opět cítit tlak v kalhotách. Rozhodl se, že pro oba bude lepší, když budou na chvíli odděleně. Jenže to by ho Rufus nesměl pronásledovat ihned jako nějaké štěně s přihlouplým úsměvem na tváři, při každé možné příležitosti lísajíc se k němu jako nějaké kotě, až to Takanovi začalo opravdu vadit, vyhodil ho z kuchyně a doslova mu přikázal, aby seděl na sedačce, jinak ho vyrazí. Rufus poslušně zaštěkal a schytal ránu pěstí do hlavy, aby se prý vzpamatoval.

Ani to však Rufusův úsměv neodstranilo z tváře.

A popravdě řečeno – když zmizel v kuchyni, musel se Takano nad tou jeho dotěrností také pousmát. Kdy naposledy měl vůbec nějaký vztah? Tedy hlubší vztah s člověkem, kterého by mohl nazvat přítelem? Kromě několika psychologů, kteří si ho vyslechli a zase zmizeli, mimo jeho rodinu moc lidí neznal. Zalovil pro mobil ve své kapse a vzpomněl si na telefonát od své sestry. Volat zpátky jí nechtěl – nejspíš by ho doslova sežrala zaživa, že se opovažuje jí volat, když ještě nezavolal Yasuovi.

V kabeli našel pomuchlaný papírek a vytočil váhavě číslo, dívajíc se směrem k obývacímu pokoji, než vytáhl blok s poznámkami. Chvíli musel čekat, než mu to konečně někdo zvedl.

„Pan Watabe-san?“ zeptal se zdvořile.

„U telefonu, ano, kdo volá?“ zeptal se Yasuo rozespale.

„Vzbudil jsem Vás?“

„Ne, v pořádku. Jen jsem si něco četl. Kdo volá?“

„Ach, pardon. Taky Rokushi, Takano Rokushi, pane. Poznali jsme se včera, moje sestra-…“

„Ano, vím, kdo jste. Zapsal jste si ty sny? Co mi o nich můžete povědět?“ přerušil ho Yasuo nezdvořile.

„Nemohli bychom se sejít? Přes telefon tohle řešit… no… Řekněme, že mi to přijde nepříjemné.“

„Rozumím, Rokushi-san. Takže… Co takhle dnes večer? Opět v té restauraci, platí?“

Takano se pousmál a souhlasil. Domluvili se na přibližnějším čase a potom se rozloučili. Takano si povzdychl a opřel se o stůl.

‚Jak mu mám povědět, že se nyní oficiálně všechny postavy v tom snu… stávají reálnými?‘ pomyslel si zklamaně a podíval se na své záznamy. ‚A taky…‘

Zavřel znaveně oči.

Musel přijít na jiné myšlenky, a tak uvařil čaj pro oba.

Sotva si ho Rufus všiml, vesele se usmál a vstal z gauče. „Čekal jsem, že přijdeš s něčím, co jsi připálil, a budeš mě prosit, abych ti zase něco uvařil,“ řekl Rufus, za což schytal ránu loktem do břicha, než si Takano hrdě sedl do křesla.

„Moc si o sobě nemysli – vařím stokrát lépe, než ty,“ řekl Takano pokojným hlasem, zatímco se napil čaje.

„To je snad výzva?“ chytil se Rufus a Takano se ušklíbl.

„No, otestovat to můžeme jenom jediným způsobem.“

„Kdy a kde?“

Chvíli bylo ticho, než se ti dva rozesmáli. „I tak bych tě porazil,“ dodal Takano a napil se čaje.

„Bojíš se prohry, proto ta velká slova?“

Takano nad ním zakroutil hlavou. Pohlédl na čaj ve svém šálku a přičichl k němu. Vzpomněl si, že ve svém snu sbíral čajové lístky se svou sestrou. Ale myšlenka na úlohu Rufuse v jeho snu ho trochu polekala. Působí na něj tak mile, tak proč v jeho snu je jeho nepřítel? Nechápal to…

„Nad čím přemýšlíš?“ uslyšel najednou hlas. Zmateně zamrkal a vzhlédl. Rufus se pousmál a zeptal se znovu: „Nad čím přemýšlíš?“

„Ale…“ usmál se Takano trochu a položil šálek na stůl. „Nad vším možným,“ pokrčil rameny nakonec.

„To není odpověď,“ reagoval Rufus ihned a napil se čaje. Takano dostal nepatrný tik do oka. Jestli nepřestane provokovat, odvede ho někam do lesa a tam ho zaživa pohřbí i přes jeho námitky!!

Nakonec si vymyslel, že přemýšlel nad svou prací – jakou správnou výmluvu si má vymyslet, aby mu to Kazuma uvěřil. Rufus mu ihned dával své tipy, které Takano okamžitě zavrhoval, přestože je ani neslyšel úplně. Nechtěl vědět, jaké fígle dělají tam na Západu. Rufusova ochota byla nekončící – byl schopný mluvit o všelijakých druzích výmluv přes dvě hodiny, až tomu Takanovi šla hlava kolem.

Přestože mu chtěl říct, aby přestal, neodvážil se ho přerušit.

Jenže když se to táhlo pomalu na třetí hodinu, nevydržel ho a zacpal Rufusovu pusu, přestože i poté cizinec neustále mluvil.

„Hele, opravdu milerád bych tě poslouchal další tři hodiny, ale to bych si dobrovolně ničil zdraví, takže prosím tě už přestaň mluvit o výhodách a výmluvách ve Tvé zemi… a raději se zaměř na svou vlastní práci,“ navrhl mu Takano a pustil mu ústa. „Co jsi tady, neviděl jsem tě ani jednou pořádně pracovat, až mě deprimuje!“

Rufus chvíli mlčel a potom se sarkasticky zasmál.

„Vidíš jenom to, co si přeješ vidět!“ řekl hrdě. Schytal ránu do hlavy a omluvil se za svůj hrdý tón hlasu a sarkastický smích, držíc se za hlavu. „Hlavně neber tu KABELU!!“ zakřičel Rufus, sotva viděl, že Takano jde pryč z obývacího pokoje. Takano nad ním zakroutil hlavou – snad si o něm nemyslí, že je takový maniak, aby ho tady začal mordovat kabelou. Ještě by si ji zničil!

Nejspíš by neuniklo ani deset minut, aniž by se ti dva nějak vyprovokovali k tomu, aby jeden z nich (vlastně jen Takano) praštil toho druhého. Ke konci dne mu ani nevadilo, že Rufus u něj znovu přespí. Přistihl se však, když onen plavovlasý cizinec vyšel ven z koupelny, že neodolal a podíval se za ním, jak mizí v obývacím pokoji, zahalený jen do ručníku kolem pasu. Polkl na sucho, když si uvědomil, jak dlouho zíral na jeho vypracované tělo a svaly, jak břišní, tak i na rukách. Byla to pastva pro oči – kdo by dokázal odvrátit pohled tak snadno, aniž by se mu přitom nezastavil dech? Už chápal svou kolegyni, která věčně padala k zemi, sotva si ho všimla. Zhluboka vydechl, uklidnil se a zašel mu pro nějaké věci, aby nemusel sedět jen v ručníku. Sám rychle vběhl do koupelny a nadával si za to, že se mu při předávání díval přímo do očí, které byly poněkud jiné – jiskřivé, plné vášně, chtíče a zároveň žárlivosti a zoufalství. Oči tak vzrušující, že mu nenechaly mysl klidnou.

A nejen mysl

Nejdříve si spustil na hlavu studenou vodu, aby si ji zchladil, ale moc mu to nepomohlo. V horké vodě si užíval, zatímco se ponořil hluboko pod ni. Dlouho nemohl takto odpočívat – vždycky jen rychlá sprcha na probuzení a potom práce. Měl přitom pár minut klidu na přemýšlení. A on myslel jen na něj – a na jeho tělo.

Ponořil se pod vodu, vypouštějíc z pusy bubliny, zatímco si pod vodou nadával. Nechápal to – čím víc je s ním… tím méně protivný se mu zdá. Ach bože, u všech svatých, nad čím to přemýšlí, když by se měl koupat a užívat si neplánovaný den volna? Vynořil se zpod vody a povzdychl si. Z horké vody se mu rázem nechtělo. Příjemně mu otupila mysl a uvolnila smysly.

A pára z vody se mu dostala nejen do mozku.

Když se vypotácel z vody, sotva se udržel na nohách, které měl rázem jako ze želatiny. Přehnal to – v horké vodě byl až příliš dlouho pro své zdraví.

Byl rád, že ještě stihl na sebe hodit župan a otevřít dveře. Překročit práh bylo pro něj jako zdolat Himaláje. Radoval se skoro při každém kroku kupředu, ale při každém z nich se potácel ze strany na stranu, jakoby se opil ze saké.

Neuměl pořádně zaostřit a ani když se ovíval rukami, moc mu to nepomohlo. Nakonec se záhadným způsobem dostal do svého pokoje a svalil se znaveně na postel, odfukujíc. Rozvalil se a povzdychl si.

„Pitomý nápad,“ pronesl nahlas podrážděně.

Hlava se mu pořád mírně točila. Přetočil se na záda, dívaje se do stropu po chvíli zavřel oči, aby si utřídil myšlenky.

Doufal, že Rufus už spí. Nebo že ho neslyšel a neviděl.

Avšak Rufus nespal ani omylem. Oblečení, které mu Takano mile nabídl, zůstalo ležet netknuto. Jen si přes tělo přehodil svou košili, zírajíc do svého bloku, kde si dělal poznámky z míst, která zatím viděl. Nemohl se však soustředit.

Položil blok na stůl a vstal, pořád jen s ručníkem kolem pasu, s mírnými kapkami z teplé koupele, která mu udělala dobře. Sundal z ramen košili a vydal se ke dveřím, které znal až moc dobře z minulé noci.

Nejistě je pootevřel a sledoval mladého muže, jak leží na posteli. Slyšel tiché dýchání. Už usnul?

Chvíli váhal a stál ve dveřích, než tiše vešel dovnitř.

Zastavil se u postele a pozoroval spícího muže, jehož župan nebyl pořádně dopnutý a odhaloval tak jeho bledou kůži na hrudi, krku a ramenech. Rufus se tiše, zhluboka nadechl nosem, aby zachoval klid, když ho tiše pozoroval.

Sevřel však ruce v pěst a polkl nasucho.

Snížil se k mladému muži a hluboce ho políbil.

Takano zaraženě otevřel oči, příliš otupělý horkem, než aby si uvědomil, co se právě nyní dělo. Ani nepostřel, kdy začal spolupracovat. Po chvíli ho však přestalo bavit být ten, kdo polibek pouze přijímal, a kousl Rufuse do rtu, což přinutilo cizince se odtáhnout a zmateně zamrkat.

Takano se trochu ušklíbl.

„Co to bylo?“ zeptal se tiše s úšklebkem. Pára jim oběma musela stoupnout do hlavy a vytvořit nějaký odpar, který se podobal sakému. Jinak by se tak blízko k sobě dobrovolně nepřiblížili… Rufus se pousmál a prohrábl mu pořád mokré vlasy.

„Co je na tom špatného… že chci, abys mě poznal lépe… a já, abych poznal tebe…?“ zeptal se Rufus tiše do noci, pozorujíc ty temné, uhrančivé oči, které ho už několikrát nenechaly chladným. „Řekni, Takano-kun – co všechno o mně zatím víš?“


Průměrné hodnocení: 4,94
Počet hodnocení: 33
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.