„Uklidněte se, Takano-kun.“

Takanovy zornice se zúžily.

Pevně stiskl ruku v pěst a prudce se jí rozmáchl, zatímco slyšel, jak se otevřely dveře.

„Přestaň!“ zakřičel někdo, zatímco Takanova pěst prosvištěla vzduchem. Než jeho ruka našla tvář starcovu, čísi silnější, pevnější ji zastavila jen kousek od líce, která byla posypaná stříbrným vousem. Yasuovy oči se pokojně přesunuly na Rufuse, který držel Takanovu ruku.

„Je skutečně překvapivé, že jsi ho v čas zastavil,“ řekl Yasuo pouze. Rufus mlčel, přitáhl Takana blíž k sobě do objetí, a přestože se mu vzpínal, nepouštěl ho.

„Myslím si, že by bylo nejlepší, kdybyste odešel. Jak vidíte – nerad Vás nyní vidí,“ řekl Rufus jen.

Yasuo se pokojně posadil, vstal a před odchodem ještě jedovatě poznamenal: „Aby se karty neobrátily úplně – víš, že takoví malí rebelové jsou dost divocí.“ Rufus po něm hodil nenávistný, chladný pohled, který by jistě i ty nejotrlejší vylekal, ale Yasuo se nad ním jenom ušklíbl a bez dalších slov opustil místnost, zavíraje dveře.

‚Ještě jedno slovo…‘ pomyslel si Rufus vztekle, ‚a měl bys ihned problém s dýcháním nadosmrti.‘

Když mu pohled trochu změkl, pohlédl na Takana, který se jen tiše díval dolů. Vypadal jako hadrová panenka, všechny svaly měl povolené, jen mu přes paže ledabyle visel.

„V pořádku…?“ zeptal se jen.

„Kdyby bylo, tak bych po něm tak nevyjel,“ zašeptal Takano zlostně.

„Omlouvám se – ale nikdo lepší mě v tu chvíli nenapadl. Zlobíš se hodně?“

„Tak moc, že bych tě nejraději praštil.“

„Tak proč to neuděláš?“ pousmál se Rufus trochu.

Takano chvíli mlčel, než tiše hlesl: „Protože pak už bych byl skutečným šílencem.“

Rufus mu prohrábl vlasy a vtiskl polibek zezadu na krk. „I přesto že bys byl šílencem, ani tak bych se tě nepustil,“ zašeptal Rufus tiše. „Chceš mluvit o tom, co se stalo…?“ Takano jen tiše zavrtěl hlavou. Rufus pohlédl na jeho stav na malé tabulce vedle nich. Byl rád, že se kompletně zklidnil. Nerad by ho viděl znovu jako předtím. V tu chvíli panikařil a sám měl blízko k tomu odpadnout cestou sem. Naneštěstí mu Haruka sdělila, kde Yasuo bydlí. A po několika vteřinovém vyhrožování, že pokud mu nepomůže, pomůže mu Rufus ochotně ze schodů, Yasuo souhlasil. I přes řeči, že kdysi dávno studoval základní lékařské studium – lékař jako lékař, ne?

Rufus se trochu zamračil pro sebe. ‚Kdy mu to mám říct…?‘ pomyslel si smutně.

„Děje se něco?“

Z myšlení ho vytáhl Takanův starostlivý hlas a stisk ruky.

Nasadil milý úsměv a zakroutil hlavou do stran. Jsem zrádce a pokrytec. To Rufusovi proběhlo hlavou několikrát po sobě a vyčítavý hlas se ozýval čím dál hlasitěji místo toho, aby slábl v ozvěnách.

„Příliš těsné…“ zaúpěl Takano. Rufus zamrkal a podíval se na něj. Hned na to ho pustil a omluvil se mu, že ho tak moc mačkal. Takano se nad tím však pozasmál. „Pokud mě takhle budeš tisknout jednou za hodinu, asi se mnou budeš mít brzo problém.“

„Ach, a jaký?“

Takano mu omotal ruce kolem krku a stáhl s sebou na postel, mile se usmívaje. „Protože tvému pohledu propadnu ještě víc,“ zašeptal tiše.

Nasadil ten nejvíc sladký úsměv, jaký kdy Rufus spatřil. Mysl měl rázem úplně vybílenou. Jediné, na co myslel, bylo zulíbat tu usmívající se tvář. Nevědomky se olízl suché rty. Takano ho pokojně sledoval a očekával každou chvílí polibek. Už, už se k němu Rufus přibližoval. Mírně rozevřel rty, očekávaje jeden z těch vřelých, hřejivých polibků…

Přitiskl se na něj, až mezi nimi nebyl ani milimetr místa a polibky si s radostí a vášní vraceli téměř okamžitě.

„TAKANO!!“ zakřičel, spíše zapištěl něčí hlas a Takano se naježil, prudce se odtáhl a nevědomky shodil Rufuse ze své postele, takže chudák dopadl na tvrdou zem, aniž by se stihl vůbec vzpamatovat, že tak úžasný moment byl někým naprosto zkaženým zničen! Vzhlédl s pohledem, který jasně značil, že tu danou osobu propálí pohledem a smete z povrchu zemského okamžitě!

Ihned zkrotl a stáhl se, sotva spatřil Haruku.

Ta se vřítila do pokoje a místo toho, aby se starala, co se stalo, hned praštila Takana do hlavy a supícím hlasem se ho ptala, jak si dovoluje napadnout Yasua. Ten na ni nechápavě hleděl. ‚Aha, takže pro příště mu mám dovolit, aby mi dal do žil drogu, jo?‘ pomyslel si. Sledoval, jak mu Haruka kontroluje všechno kolem a mění infúzi se slovy, že by si zasloužil pohlavek a několik facek k tomu.

Takano jenom našpulil pusu a podíval se stranou.

„Hlavně se nezačni chovat jako malé dítě!“ vyhrožovala mu pěstí.

„Tak nebuď tak přehnaně starostlivá – tak jsem odpadl, no! Na každého to snad jednou dojde!“ řekl Takano nepříjemně.

„A proč jsi přímo mi hned nevolal a místo toho si sháněl Yasua? Mohla jsem to použít jako zkušenost ke svým zápočtům, abys věděl, “ našpulila pusu pro změnu Haruka. Aha, takže tohle ji otravovalo? Takano dostal tik do oka.

„Jde ti vůbec o to, abych se uzdravil, nebo bys mě viděla raději zmrzačeného?“

„Stokrát raději!“

Rufus je oba zaraženě sledoval. Vycítil, že by měl do rozhovoru nenápadně vmísit. Odkašlal si, aby na sebe upozornil, to už však po něm Haruka vyjela, že pokud je nemocný, tak by měl ihned zmizet a jít se léčit, že si nepřeje, aby Takano chytil cokoliv jiného, než své šílenství, což ihned rozohnilo Takana, který jí zakazoval, aby Rufuse tak hnusným způsobem vyhazovala a přikazoval Rufusovi, aby se ani nehnul, zatímco mu Haruka ukazovala ke dveřím jako psovi.

Rufus nad tím převrátil oči, šťouchl Haruku do čela a Takana hluboce políbil, nedbaje na Haruku. Ať si ta ženská zatraceně uvědomí, s kým to vlastně mluví! Není to nějaký kamarád, ale s hrdostí ji připomene, že je i něco víc, a s radostí bude pokračovat tam, kde je předtím tak nehezky vyrušila. Haruka jenom vykulila oči, tiše je sledovala. Chvíli na ně jenom němě zírala, než si povzdychla a praštila je oba dva do hlav.

„Hele, nechte si to na doma nebo až bude Takano schopný chůze,“ řekla přísně, než škodolibě dodala: „Pokud mu to hned neznemožníš svou dravostí a vášní, Rufusku.“

Byla po ní hozena bota, která nakonec proletěla oknem. Rufus jenom zmateně sledoval svou bílou ponožku, zahýbal prsty, zatímco Takano tiše soptil.

„Asi bych ti neměl říkat, aby ses uklidnil, že?“ zeptal se Rufus mile.

Křik, který Yasuo slyšel zpoza dveří, snad nebyl vůbec lidský. Chtěl jen poznamenat, že by se Takano neměl rozčilovat, ale už bylo pozdě. Na krátkou chvíli nejspíš Takano zapomněl, v jaké situaci se nyní nachází, zapomněl i na infúzi a skočil proti sestře. Sotva ho však zastavil Rufus a přiměl ho k tak k nechtěnému pádu, zakřičel rozčílením tím nesnesitelným křikem, který Haruku dokonce i pobavil! Vítězoslavně mu položila nohu letmo na hruď a hrdě řekla, že je neskutečné pako, když si ani pozor dávat neumí. Yasuo opatrně nakoukl dovnitř a zeptal se, zda může nějak pomoci. Byla po něm hozena i druhá Rufusova bota, dokud Haruka doslova nepřivázala Takana k posteli za pomocí Rufusovy kravaty.

Po chvíli už šílící pacient oběma vyhrožoval, že je popraví, pokud ihned nezmizí, a když ho Yasuo opravil, že chtěl říct: odpraví, div nemuseli celou akci s kravatou zopakovat znovu.

„Co se takhle na chvíli vzdálit, aby se vyvztekal? Rozhodně mu to nedělá dobře, když je nás tady tolik,“ usmál se Rufus přívětivě a po chvíli viděl, jak Takano ze sebe shodil deku, kterou přes něj přehodil a kopal nohami, jako šílenec a batole v jednom.

„Možná by ho zklidnila koupel,“ navrhl Yasuo.

„Úžasný nápad!“ přitakala Haruka hrdě.

„Opovažte se na něj sáhnout!“ varoval je Rufus se vztyčenou pěstí, na což se Haruka zasmála a řekla, že se právě prokázal, jako správný nadřazenec ve vztahu. Rufus jenom doufal, že slyšel správně, a neřekla něco podobně znějícího. K jejich překvapení je Rufus nakonec skutečně vyhodil, záhadným způsobem sebral klíč a zamkl.

Yasuo i Haruka chvíli bušili do dveří, než přitiskli uši na dveře a poslouchali.

Rufus přešel k Takanovi, který se už zklidnil. Odvázal mu ruku a jemně mu přejel po otlačeném zápěstí.

„Umíš být docela i divoký,“ poznamenal mile, ale tiše. Bylo mu jasné, že ti dva jistě za dveřmi stojí a poslouchají.

„Nemají mě provokovat,“ zabrblal si Takano pod nosem.

Rufus ho přiměl podívat se mu do očí a ukradl mu jeden krátký polibek. „A já tě provokovat mohu?“ zeptal se tiše v blízkosti Takanova ucha. Tak blízko, že Takano přímo cítil ten lechtající, slabý, horký dech na svém ušním boltci.

Rufus by dal cokoliv, kdyby mohl celé hodiny sledovat, jak se Takano kouše do rtu. A posléze jeho reakce na kousnutí do ušního boltce? K nezaplacení. Jak roztomile se snažil zabránit tomu tichému vzdechu, který se chtěl dostat z jeho úst krátce po stisknutí jemné ušní kůže. Nechtěl ho však dráždit příliš. Pevně ho objal a nepouštěl. A přitom mu v mysli proletěla dvě slova. Smí mu je říct? Nebo… má zničit tuto překrásnou chvíli tím, že mu řekne, co se brzy odehraje? Jen pár dní… pár dní být s osobou, kterou takovou dobu hledal. Má se vykašlat na rodinu a práci a zůstat zde? Jakou najde omluvu? Na práci kašle… ale co rodina – jak jim vysvětlí svůj trvalý pobyt v Japonsku?

Přiměl Takana se mu podívat hluboce do očí.

„Takano,“ zašeptal do pokoje, který rázem zaplnila rudá záře zvenčí. Slunce zapadalo. Rufus si nebyl na chvíli jistý, čí tlukot srdce je ten hlasitější – jeho nebo Takanův?

„Ano…?“ zeptal se Takano zmateně. Pokud řekne ta dvě osudná slova v otázce, nezaváhá a řekne znovu ano, bez váhání, okamžitě, bez přemýšlení.

Povšiml si však, že Rufusovy oči něco skrývaly – proč vypadal jako na pokraji psychického zhroucení? Co se stalo za tu dobu, kdy byl mimo?

Rufus mu pevně sevřel ramena – takovou sílu Takano rozhodně nečekal.

‚Nemohu,‘ pomyslel si Rufus jen a hleděl do Takanových očí. ‚Těmhle očím… tak upřímným a oddaným, milujícím a věrným to říct prostě nemohu.‘

Byl první, kdo přerušil oční kontakt.

Najednou se mile pousmál. Tichým, skoro až svůdným hlasem zašeptal: „Měl by sis spravit tu podivnou košili, protože odhaluje víc, než je třeba. A strašně moc mě to vzrušuje.“

Takano nejdříve zamrkal a pohlédl dolů. Neuvědomil si, že se mu ta pitomá košile (nejspíš ukradená z nemocnice narychlo) vytáhla a skutečně ukazovala víc, než bylo zapotřebí. Prudce si svůj odhalený klín zakryl. Rufus se ušklíbl a pohladil ho po hřbetu ruky.

„Vypadalo to skoro neskutečně,“ zašeptal svůdně.

„Perverzáku,“ zašeptal Takano s ruměncem ve tvářích.

Rufus mu mírně sevřel ruku a tiše, svůdně mu zašeptal do ucha: „Mám tě snad přimět sténat mé jméno během vášně a slasti?“

Ušklíbl se nad Takanovým rudým obličejem a uchechtl se. Ano, tohle mu za to provokování stálo. Schytal ránu – naštěstí polštářem. Další útok zastavil, hluboce Takana políbil a obě ruce mu zaměstnal těmi svými. Převážil ho, držel ho pod sebou a líbal. Díval se mu hluboce do očí. Dokud neviděl známky souhlasu a spolupráce, doslova drancoval jeho ústa.

Takano vzdoroval jenom chvíli. Cítil tlak ve svých slabinách. Jak to, že ho jen ten polibek dokáže vzrušit?

Rufus přerušil pomalu polibek a ušklíbl se nad pohybem pod Takanovou košilí.

„Je to… tvoje vina…“ zašeptal Takano bez dechu.

„Měl bych ji snad odčinit?“ zeptal se Rufus tiše a jeho pátravou ruku už Takano pohotově zastavoval. Kdyby to neudělal, jistě by nezůstali jenom u odčinění.

„Tady ne…“

„Kde tě mám tedy odnést?“

Takanovy rudé tváře nebyly schopné dostat svou obvyklou barvu ještě dlouhou chvíli poté, kdy se Rufus rozhodl, že přestane provokovat. Očekával rány pěstí a nadávky, ale k jeho překvapení nic z toho nepřišlo. Mile Takana políbil na čelo.

„Chceš sprchu?“ ušklíbl se, a když si všiml Takanova prudkého zrudnutí, dodal: „Ty máš teda chlípné myšlenky.“

„A-A čí si myslíš, že je to chyba?“ zašeptal Takano tiše.

„Protože nehodlám riskovat, že s sebou sekneš během sprchování, rád se osprchuji s Tebou,“ navrhl Rufus mile. K jeho překvapení dostal hluboký polibek.

„Až budeme u mě, klidně – ale tady to budeš muset vydržet,“ zašeptal Takano. Popravdě řečeno – byl to právě on, kdo si nebyl jist, zda to vydrží. Rufus nahodil prosící psí oči, až se Takano rozesmál. Rufuse zklamalo, že jeho snaha přišla vniveč. Polibek na nos ho však překvapil. „Až budeme jenom sami dva, ještě ti vyčiním, že jsi mě přestal líbat, když sem vtrhla Haruka.“

„To tys polibek přerušil… a shodil mě na zem,“ zašeptal Rufus a pousmál se nad tou vzpomínkou. Zavrněl nad Takanovým dotekem na jeho hrudi.

„Doma ti to vynahradím,“ dodal Takano tiše, svůdně, s vášnivým pohledem v očích.

„Tohle si nechám líbit,“ řekl Rufus jen a stiskl Takanovu ruku, aby špičky jeho prstů políbil a polštářky mu poté jemně stiskl mezi zuby. „Rád bych si tě znovu přivlastnil.“

„Budeš na to mít hodně času, až budeme jenom sami dva,“ ukončil jejich debatu Takano, přejel Rufusovi po vydutém rozkroku, odměnou mu byl tichý nádech nosem muže nad ním a vymanil se z jeho sevření. Kdyby pokračoval, sám by se neudržel. Ta protivná košile mu vadila tak jako nikdy předtím. Byl rád za župan, který skryl jeho čilý rozkrok, jenž si vyžadoval nechtěnou pozornost.

Rufus se ušklíbl nad tím pohledem. Pomohl Takanovi do koupelny a odháněl otravný hmyz v podobě Yasua a Haruky, držel stráž před koupelnou – ve skutečnosti snad očekával jeho vzrušené vzdechy vlastního jména. Alespoň jednou, zatraceně! Takano se musel kousat do zápěstí, aby nevzdychal, zatímco si třel úd. Oči měl zavřené a mysl se mu vracela k prvnímu milování s Rufusem. Netrvalo dlouho a mohl rychle uklízet své vyvrcholení. Pořádně se očistit a zbavit se ruměnce ve tvářích. Aby nikdo nic nepoznal. Aby nikdo neměl dotěrné otázky. Když se na sebe díval do zrcadla, osobu v něm nepoznával – pobledlý, pohublý, nevyspalý, ve vlasech spatřil šediny… Zatraceně, je mu teprve dvacet čtyři a už má šediny?! Naprosto zdeprimován si přejel po šedých pramíncích a ihned je ustřihl. Bylo to malé vítězství, které ho potěšilo.

Přejel si po krku a hrudi. Ani si neuvědomil, jak moc mu chybí ty značky od Rufuse. Pousmál se pro sebe, oblékl se a vyšel z koupelny, aby vrazil Rufusovi do zad. Zaculil se a ihned mu omotal ruce kolem pasu. Rufus spokojeně zavrněl a neubránil se úšklebku. Kdyby byli sami, otočil by se, vyhodil by si ho do náruče a odnesl do ložnice, kde by ho s láskyplnou péčí milence pomiloval. Pro tentokrát své přání velmi nerad oželel.

Sotva si však všiml Takanova zlého pohledu a stisknutých pěstí, sotva spatřil Yasua, raději ho přitiskl k sobě, aby ho předem zastavil před dalším útokem.

„Měl byste odpočívat, Takano-san,“ řekl Yasuo zdvořile, jakoby se scéna předtím nikdy nestala. Takano z něj nespouštěl nepřátelský pohled, ani když ho Rufus přiměl kolem něj projít. I Yasuo ho bedlivě sledoval. ‚Vzpomeň si už, Takano, abych mohl přestat hrát toho jediného padoucha,‘ pomyslel si Yasuo jen a pohlédl před sebe na jakýsi obrázek mladého muže, ženy a malého dítěte. ‚Abych měl jistotu, že rozumíš mým záměrům stejně dobře, jako já těm tvým…‘

Rufus prohrábl Takanovy vlasy.

„Možná, že na to nevypadá, a že je šílenec – ale rozhodně ví, co dělá,“ řekl Rufus.

„Chci domů,“ zašeptal Takano jen, když ho Rufus uložil do postele.

„Neboj se, ještě dnes to vydrž… a potom tě domů s radostí odnesu a postarám se o tebe,“ zašeptal Rufus spokojeně, políbil ho. „Mám u tebe držet stráž, aby se k tobě nepřiblížil on ani tvá sestra?“

Překvapilo ho, že Takano přikývl a nabídl mu ruku. Zmateně zamrkal, než se štěstím div nerozzářil. Rychle mu ruku sevřel v těch svých, pro případ, že by si to chtěl rozmyslet, a spokojeně zavrněl, jako kočka.

„Spi sladce,“ řekl Rufus milujícím hlasem a políbil ho na čelo. Netrvalo dlouho a on věděl, že Takano spí. ‚Vzpomeň si už konečně… co jsem ti slíbil…‘ pomyslel si skoro zoufale.

----

Yasuo tiše stál ve své ložnici a hleděl do prázdna. V rukách svíral jakýsi zažloutlý, starý papír a oči měl zavřené. Když pokrčený papír znovu rozložil, pozoroval obraz jakési mladé rodiny. Přejel po tváři mile se usmívající ženy a malého dítěte v její náruči. Přejel po malé hlavičce dítěte a pevně stiskl papír mezi prsty, když se mu ruka zatřásla. Schoval tvář ve dlaních.

„Yasuo-sama, císař Vás volá,“ zazněl hlas nějaké ženy zpoza dveří.

„Hned jsem u něj,“ odvětil Yasuo rázným, přísným hlasem. Znovu si prohlédl obrázek, potřel si oči, aby se snad zbavil právě vytvořených slz, vstal a odešel za císařem. Procházel těmi chodbami několikrát denně, aby se dostal k císaři. K muži, kterému sloužil oddaně už mnoho let. A přesto jeho služby a věrnost nebyly dobrovolné. Byly násilím vynucené a krví zpečetěné. A výhružka nejhorší jako hřebík do Yasuova již starého srdce byla pečetí jejich smlouvy.

Zaklepal na dveře císařova pokoje a čekal na jeho vyzvání. Vešel dovnitř. Našel ho znovu tak sebejistého, jako jindy předtím. Byl úplně stejný – jako před patnácti lety. Nevychovaný, namyšlený, myslíce si, že vše, co udělá, jeho poddaní přijmou s úsměvem. Ale právo na to měl – kdo půjde proti císaři?

Yasuo šel pouze jednou… a dost vysokou sumou za to zaplatil.

~

Únor 1850.

Měsíc po propuštění Kazumy ze služeb císařových. Yasuo jako jeden z vrchních velitelů jako jeden z mála věděl pravdu o tomhle propuštění. Když císaře přestane někdo bavit, zbaví se ho. Proč toho mladíka nezabila jako mnohé další?

„Slyšel jsem, že císařská armáda bude znovu nabírat,“ zaslechl Yasuo a ohlédl se za mužem, který měl v sobě už minimálně půlku láhve saké. „Vážně bych chtěl vědět, koho chtějí nabírat, když jen výcvik by trval několik měsíců.“

„Pst,“ plácl ho po ruce druhý a pohledem střelil po Yasuovi, který je pozorně sledoval. I ten první se na něj podíval a hned vstal. Zaplatil a beze slova odešel. Netrvalo dlouho a Yasuo byl jediný, kdo zůstal hospodě, pohrávaje si se svým pohárem saké.

„Je to pravda?“ zeptal se hospodský, zatímco čistil nádobí.

Yasuo pokojně dopil, zaplatil a zvedl se. Přehodil přes sebe s hrdostí plášť s odznakem císaře. Otočil se na hospodského a řekl: „Císařovo přání by Vám mělo být rozkazem. Vám všem.“ a potom odešel. Hospodský se za ním tiše díval.

„Dávej si pozor, Yasuo, abys nespadl do propasti… Jdeš příliš po kraji,“ zašeptal jen a prohlédl si čistý talíř.

Yasuo vážil dlouhou cestu, která trvala celé tři úmorné týdny, pěšky. Když však došel do své rodné vesnice, na tváři se mu zjevil velký úsměv. Nebyl už nejmladší, přesto mu strmý kopec ani v devětatřiceti nedělal problém. Procházel se vesnicí a všichni ho vítali, radovali se z jeho přítomnosti, věděl však, že sotva zmizí za dveřmi, začnou pomlouvat a chránit své mladé syny, aby nešli do císařovy armády. Nevadilo mu to. Na tváři se mu rozsvítil ještě větší úsměv a div neutíkal k opuštěnému domku na kraji vesnice. Spatřil mladou, překrásnou ženu, jak tvrdě pracuje na zahradě a tře si pot z čela. Sotva si však zakryla oči, aby proti slunci spatřila blížící se postavu, vše zahodila a rozběhla se proti němu. Oči plné slz se rozzářily, když k němu doběhla a pevně ho sevřela v objetí. Měla větší sílu, než Yasuo, ale to ani jednomu z nich nikdy nevadilo.

„Už jsem se bála, že nepřijdeš,“ zašeptala tiše. Yasuo jí vřele setřel slzy a políbil na tvář.

„Nemohl jsem se dočkat dne, kdy mi císař konečně dovolí vrátit se domů,“ zašeptal a ruku v ruce ji odváděl k nim domů. Teprve poté ji hluboce políbil. „Chyběla jsi mi, Keiko. Kdepak je Shouta?“

„Ještě spí,“ odvětila mile Keiko.

„Byly nějaké komplikace potom…?“

„Vždycky tolik starostlivý,“ dloubla do něj Keiko a už ho za ruku tahala do malé místnosti. „Moc se na tebe těšil, ale nakonec usnul.“

V dřevěné kolébce tiše spalo malé dítě.

„Ten ale vyrostl,“ radoval se Yasuo a políbil syna na čelo.

„Jen ať roste!“ řekla hrdě Keiko. „Však jsme se taky načekali… Je zdravý, čilý, pozorný a jistě z něj bude stejně silný muž, jako jeho otec.“

Yasuo pohladil svého syna po malé, baculaté tváři. Věděl moc dobře, že se svou malou rodinou smí zůstat jen pár dní, přesto se rozhodl, že těch pár dnů prožije s nimi tak jako nikdy jindy. I přesto, že se strachoval o Keiko, dokazovala mu po celé ty dny, že se spíše ona strachuje o něj. Nikdy jí nemizel úsměv z tváře, sílu měla jako několik statných mužů a v kuchyni vařila i z těch nejméně pravděpodobných potravin přímo skvosty pro jazyk císařů.

Sňatek Keiko a Yasua byl před lety již domluvený. Dělilo je neuvěřitelných devatenáct let, přesto si spolu rozuměli naprosto dokonale. Všichni moc dobře věděli, že u nich není Pán domu, ale Paní, a Yasuovi to nevadilo. Keiko se nemohl rovnat – co se týkalo obrany rodiny a jejích nejbližších, šla by i přes mrtvoly. Doslova.

Dny utíkaly až příliš rychle. Yasuo se nechtěl loučit se svou rodinou. Při snídani mu Keiko navrhla, aby zůstal ještě pár dní. A Yasuo – naprosto přemožen prosebným pohledem svého syna – souhlasil.

Osudná chyba. Kdo se protiví císaři, protiví se císařství.

Když se Yasuo nevrátil v domluvený den zpět na své místo, Koumei se nestaral o okolnosti. Došlo mu ihned, kde se ten zrádce starý schovává. Jednal svévolně, nic si nerozmýšlel. Musí sjednat pořádek. Raději zaseje nenávist do Yasuova srdce, než aby ho měli poddaní za blázna!

To, co ušel Yasuo za tři týdny, to koně zvládly skoro ve třetinové délce. Koumei se vždy jen chladně zeptal, kde je rodná vesnice Yasua Watabeho, a hnal svého koně kupředu. Nechť všichni ti, kteří mu odporují, vidí, co dokáže hněv císaře.

28. února 1850.

Opuštěná, poklidná vesnice se připravovala ke spánku, všichni blízcí sousedi přáli Yasuovi a jeho ženě i synovi dobrou noc, i oni jim přáli příjemné spaní. Sotva zhasla i poslední svíce, císařovi vojáci se zastavili na kopci. Koumei se chladně usmál, až se jeho tesáky od šelmy zaleskly do noci. Koumei už nebyl člověkem. Pozvedl čepel do vzduchu. A vydal osudný rozkaz.

„Nechť zhyne zrádce Yasuo i jeho bližní!“

Nikdo nevěřil v pravdivost toho oznámení. Ale byl to rozkaz – rozkaz, který museli uposlechnout, nebo i jejich rodiny zemřou.

Obyvatelé malé vesnice se začali probouzet pozdě. Jejich domy už hořely a oni křičeli, snaže se dostat ven, dveře však měli už předem zabarikádované z vnější strany. Koumei nehodlal nikoho nechat naživu.

Yasuo probudily křiky a volání o pomoc. Keiko stála u okna a nepatrně se chvěla. Něco tiše šeptala. Snad to byla modlitba. Yasuo k ní přistoupil a ztuhl při pohledu na to, co jim poskytlo jejich skromné, malé okno.

„Bohové, ochraňte nás,“ zašeptal Yasuo jen. Byla slyšet prudká rána nedaleko od nich. Keiko se rychle přesunula ke skříni, popadla Yasuovu katanu a s křikem vyběhla ven z ložnice. Jen matka má ten jedinečný smysl, kdy ví, že její dítě je v ohrožení. Yasuo za ní volal, aby se vrátila, a spěchal za ní ve snaze ji zastavit.

Věděl, že je silná.

Jednou ranou dokázala shodit muže z koně a křikem vzbudila ty, kterým domy ještě nehořely. Koumei vše jen spokojeně sledoval z dálky. Čekal na nejhodnější chvíli, aby se mohl dostat do vesnice, a viděl, jak Yasuo přichází o všechno.

A protože věděl, že by čekal věčně – znal Yasuovu sílu a o jeho manželce také leccos slyšel – rozhodl se osudu napomoci v rozhodnutí vlastní mocí. Vydal se vstříc do hořící vesnice, kde jediný dům ještě pořád nehořel. Netrvalo mu dlouho a hravě se dostal dovnitř, do jediné zavřené místnosti. Dýka za opaskem se mu v měsíčním svitu zaleskla a jeho oči byly plné vzrušení. Je to tak jednoduché… připravit lidi o všechno. Přimět je, aby padli na kolena.

‚Otec vládl špatně. Císaře se mají lidé bát!‘ pomyslel si Koumei šíleně a dal si kapuci na hlavu. ‚Strach z lidí dělá dokonalé, poslušné loutky!‘

Křik dítěte oba rodiče zarazil.

Yasuo se za ním otočil, Keiko byla rychlá jako šelma a vběhla do pokoje, kde se nad kolébkou mladého Shouty tyčila postava s dýkou. Keiko zavřískla, rozběhla se, aby ochránila dítě. Přitáhla si plačícího Shoutu na prsa a skryla ho svým tělem. Dýka ji zasáhla do ramene. Rychle se přemístila ke dveřím. Postava ji tiše sledovala a spokojeně se usmála.

‚Je to tak snadné!‘ pomyslel si Koumei a špičkou jazyka ochutnal krev té odvážné ženy. Všiml si, že se Keiko rozmáchla loktem a muže, který se objevil za ní, praštila přímo do rozkroku. Odstoupila od dveří, uvědomila si svou chybu až pozdě – v rohu byla nyní jako bezbranná kořist. Jednala nerozvážně. Koumei k ní pomalu kráčel. Zvuk podpatků nikdy nebyl tak strašidelný jako tu noc. Pevně tiskla Shoutu k sobě. Neustoupila už ani o krok. Moc dobře věděla, proč zde přišel císař osobně. „Vydej mi to dítě a přežiješ,“ rozkázal jí Koumei a zvedl ruku.

Keiko se ani nehnula.

„Tak bude to?“ zeptal se Koumei pokojně. Keiko ho tiše sledovala. Snažila se přečíst jeho pohyby dopředu. Chce jejího syna zabít? Bude muset nejdříve zabít ji! Koumei nebyl spokojený s její odvahou. Pobaveně se ušklíbl. „Dobrá tedy, zemřete oba dva!“ zasmál se vesele.

Keiko stihla jenom vykřiknout jméno svého manžela.

Yasuo byl jen pár kroků od dveří, než ji slyšel vykřiknout. Když pohlédl do dětského pokoje, strnul a sledoval, jak jeho žena křičí a postava v kápi před ní jí dýku zabodává do hrudi, jen těsně vedle hlavičky malého Shouty. Nebyl schopný se ani pohnout.

„Keiko…“ zašeptal tiše, když viděl, jak ji ta postava surově shodila k zemi a přitom držela v náručí malého, plačícího chlapce.

Pohled na vraha své manželky byl pro Yasua o to zdrcující.

„Zrádci by se měli vždycky nějak potrestat, Yasuo-san, nemyslíte?“ zeptal se Koumei pobaveně a oči měl plné šílenství. „Nebojte se, Vašeho syna vychovám tak, aby z něj byl dokonalý vládce příští generace.“

Prošel kolem Yasua, který tiše sledoval svou mrtvou ženu. Po kolenou k ní pomalu přešel a třesoucí se rukou jí přejel po tváři. Když zakřičel do temné noci, nechal Koumei zapálit i poslední dům, zatímco Shouta už konečně přestal plakat.

„Tvé jméno jest Meiji… Budeš skryt před zraky všech a až nadejde tvůj čas – dozvíš se pravdu a budeš zatracen,“ zašeptal Koumei spokojeně a se smíchem na svém koni odcválal pryč. Yasuo svou ženu položil na lůžko, aby vypadala, že spí, a sám se pomalu dostal ze svého hořícího domu, sedl si před něj a tiše plakal. Zanedlouho po domě zbyly jen zbytky.

Seděl tak až do tichého rána.

Bez racionálního vysvětlení sobě samotnému toho, co se stalo, ukradl koně nějakého již mrtvého souseda a odjel z vesnice, která během jediného večera zmizela z povrchu zemského jenom kvůli němu. Ne, kvůli císařovi. Ta veliká nenávist stala se jeho loajalitou a poslušností vůči císaři. Když se ho zeptal na svého syna, Koumei jen pronesl, že zemřel během cesty.

Yasuo nic nenamítal. Jeho rodina byla mrtvá… Byl to osud, kterému se vyhnout nemohl.

Nyní může plně sloužit svému pánovi.

~

„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“ zeptal se Yasuo, když vešel do pokoje. Poslušný velitel císařových vojsk. Jen jednou se mu vzepřel a doplatil na to cenou nejvyšší. Neuplyne den, kdy by si Yasuo nevyčítal své bláhové rozhodnutí. Neuposlechl rozkaz. Když mu tedy jen pár let poté Koumei přikázal, aby prožil to samé znovu, už nad tím nepřemýšlel. Prostě se jen postavil před dům, kde měl žít pár měsíců, dostat se do podvědomí lidí, jako obyčejný muž, a potom… prožít noční můru znovu. Kdyby si ho tenkrát Takano nevšímal, jistě by ten mladík byl nyní doposud svobodný. Nebyl by uvězněný, jako Yasuo.

„Ano,“ řekl Koumei hrdě. Začal mu vykládat nějaké věci ohledně příprav popravy, chce být velkomyslný a dovolí mladíkovi se naposledy pomodlit, aby alespoň jeho duše byla spasena, než jeho tělo shoří v ústech rozhněvaných bohů. Yasuo ho ani nevnímal. Slyšel zvuk otevření dveří a pohlédl na Rufuse, který vstoupil tiše dovnitř. Zdálo se to jenom jemu, nebo ten cizinec vypadal jinak? Oči jeho byly rozhodně jiné. Proč? „Rozumíme si?“

„Ano, pane,“ reagoval Yasuo okamžitě, ani netušil, na co se ho Koumei vlastně ptal. Pozoroval Rufuse, který se opřel o stěnu v blízkosti okna a díval se směrem k žaláři.

„Dej mu tedy poslední možnost očistit své jméno tím, že řekne, kde jsou zbylé tábory. Spasí tak svou duši. Pokud ne – řekni mu, že zítra bude jeho poprava časně z rána. Může strávit celou noc modlením, jedině tak alespoň zlomek své duše očistí,“ rozkázal Koumei spokojeně.

Yasuo jenom přikývl, vstal a odešel.

Jen dodal: „Jak si přejete, pane.“

Když vešel do žaláře, našel toho rebela ležet na zemi. Vešel dovnitř a špičkou nohy mu poklepal na rameno. Rychle ji stáhl zpátky, jinak by ho jistě ta pohublá ruka pevně stiskla, div nerozdrtila. Oči, které už dávno nepatřily člověku. Pokojně od něj poodešel a chvíli ho mlčky sledoval. Ten rozhodně nepovolí – nic neřekne. Kolikrát ho musel násilím vyslýchat a stejně z něj nic nedostal? Ani smrt Haruky ho nepřiměla ke spolupráci. Spíše ho o to víc zatvrdila.

„Byla ti udělena milost. Smíš se celou noc modlit ve svatyni. Smíš očistit svou duši. Raduj se, odpade lidské společnosti,“ zašeptal Yasuo.

Takano mlčel a jen ho sledoval.

„Převleč se, do svatyně v těchto hadrech vstoupit nesmíš,“ dodal jen a odešel, zatímco za ním přišel jeden voják, pokládaje na zem jakési bílé kimono. Takano je oba sledoval prázdnýma očima.

‚To mě musí vyrušovat až do poslední chvíle?‘ pomyslel si Takano otráveně, zatímco jeho mysl byla někde daleko od jeho těla. Zavřel oči

„Máš dvě minuty,“ řekl muž jen a zabouchl za sebou dveře žaláře. Takano se za ním tiše díval a pomalu se posadil. Smysly otupělé a mysl naprosto prázdná. Nehezky se ušklíbl a pevně stiskl slámu, spolu s dýkou pod ní pevně v třesoucí se ruce. Ano, vše, co potřebuje, už má. Hábit je jen na okrasu. Urazí císaře tím nejhorším způsobem – nebude to on, na čí rozkaz zemře! Zemře z vlastní vůle!

Jak ale skrýt zbraň?

Říkal, že má dvě minuty? Zbývá mu jen pár vteřin. Jsou důkladní. A dochvilní. Už je zná. Vyslýchali ho vždycky na vteřinu přesně. Sundal ze sebe už jen cáry ze svého bývalého rebelského hábitu a shodil je bezohledně na zem. Bílé, čisté kimono na jeho kůži působilo divně – bylo příliš čisté, překrásné na to, aby ho špinila jeho špinavá pokožka. Prohlédl si čepel dýky ve své ruce. Kde ji má schovat?

Po chvíli ho napadlo kde.

Když ho potom vedli ke svatyni, byl to Yasuo, kdo je zastavil. Byl si vědom, že ten rebel, kterého znal, by se jen tak dobrovolně nenechal odvést. Tak prázdné, lhostejné oči. Yasuo nikdy necítil tak vztek vůči císařovi i sobě samotnému jako nyní – proč musí člověk, který bojoval za svobodu, zemřít? Kdy to vůbec skončí?

Takano na své tváři nedal znát ani drobek obavy, když ho Yasuo prohledával, nedíval se na něj – hleděl hrdě před sebe. Yasuo už byl s kontrolou hotový, když tu se náhle zastavil, připravený jemnou látku bílého kimona pustit, aby Takanovy nohy znovu skryla a tiše pozoroval dýku, kterou měl přivázanou z vnitřní strany stehna pravděpodobně tím starým, špinavým hábitem. Jen rychlým pohledem vzhlédl, než se od Takana odtáhl a očistil si ruce.

„V pořádku,“ řekl jen a Takano mírně zpozorněl, „odveďte ho do svatyně.“

Takano sledoval očima Yasua, který mu také věnoval dlouhý, tichý pohled než pohlédl před sebe a kráčel k bráně. Takano se nechal odvést do svatyně, ale bedlivě sledoval Yasua. Viděl jeho dýku – proč nic neřekl? Myslí si snad, že na to nemá?

Před svatyní mu sundali pouta a dovlekli ho dovnitř. Nemuseli – Takano měl jasný plán. Neměl důvod utíkat. Se svou nynější silou byl rád, že se sotva vleče.

Jen se ohlédl, když za ním zavřeli bránu a nechali ho o samotě. Svíčky byly zapálené. Netušil, proč nebo k čemu či ke komu by se měl modlit. Duši svou už dávno zaprodal tomu plavovlasému ďáblovi za vlastní vykoupení.

Když se ujistil, že nikde nejsou okna ani jiná brána, kterou by mohl někdo vejít, přešel k rozsvíceným svíčkám. Sňal dýku ze svého stehna a položil ji před sebe. Poklekl, zavřel oči a jen v duchu se modlil k bohům.

Uctíval je a přitom je žádal, aby na císařovu hlavu seslaly tu nejhorší možnou smrt, jaké by se člověk, jako on mohl dožít. Prosil je, aby trpěl – nikoliv fyzicky, ale duševně. Sám moc dobře věděl, že jeho mysl je pochroumaná díky němu. Každý nepatrný, tichý zvuk ho z modlitby vyrušoval a nutil ho začínat znovu a znovu. Ale to mu nevadilo. Moc dobře věděl, co chce Bohům sdělit, než sám rozhodne o svém osudu.

První svíčka zhasla a dveře se tiše, pomalu otevřely.

Takano ten zvuk slyšel, ale nereagoval na něj. Jen dýku tiše schoval pod kimono tak, aby si toho příchozí osoba nevšimla.

Přišel ho snad vyzpovídat samotný císař? Tím lépe – konečně bude moci napravit svou chybu, která to všechno začala. Tiché kroky se k němu pomalu blížily.

Plamínek svíčky se nebezpečně rychle pohnul na stranu, když k němu přiletěl i druhý dech osoby, která se zastavila nedaleko od Takana.

U krku pocítil chladný kov tenké špičky meče.


Průměrné hodnocení: 4,75
Počet hodnocení: 16
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.