‚Nesmím odejít…?‘ pomyslel si Takano zmateně. Pohlédl na budík, červené číslice nepříjemně zářily do temnoty a říkaly mu, že je krátce po páté hodině ranní. Když se pokusil vysunout svou ruku z mužova sevření, nemohl. Chvíli váhal, než s ním trochu zatřásl, aby ho probudil. Nejspíš se ho chtěl na něco večer zeptat, ale on už spal, a tak čekal, jenže sám usnul. Ale ruku mu přece chytat nemusel!

Chtěl s ním znovu zatřást, ale překvapilo ho, když se Rufus zničehonic probudil. To by nebylo nic neobvyklého (člověk se přece většinou probudí, když je ráno), ale než stihl Takano pořádně mrknout, už ho Rufus přitlačil na postel, zatímco se nad ním tyčil a za ramena ho přidržoval, s pohledem dolů. Takano zaraženě zamrkal nad jeho činem, ani neměl šanci si uvědomit útok a pokusit se bránit.

„Ehm… Co to znamená?“ zeptal se zmateně Takano. Rufus k němu tiše vzhlédl, jeho oči byly jiné, než si pamatoval z večera, což Takana zarazilo.

„Ty… Co všechno o mně víš…?“ zašeptal Rufus tiše.

„Co všechno?“ zopakoval Takano zmateně. „O čem to mluvíš?“

Rufus ho pokojně sledoval a mlčel, pozorujíc ho… těma zvláštníma, skoro až očima, které snad ani popsat nejde. Rufus se po chvíli odtáhl a posadil se na kraj postele.

„Omlouvám se,“ řekl Rufus a spěšně odešel.

Takano zamrkal. Krátce poté dostal tik do oka, natrhávajíc polštář vzteky. Vyběhl z ložnice a odchytil Rufuse ještě v koupelně, tisknouc mu zápěstí ve své menší ruce, ptajíc se ho podrážděně: „A to si myslíš, že ti jen tak sežeru to tvý ‚omlouvám se‘ a budu se tvářit, jakože se nic nestalo?! Co to mělo sakra znamenat?!“ Když se uklidnil, konečně jeho zápěstí pustil a odstoupil o krok dál, odhodlaný se bránit, pokud to bude tentokrát potřeba.

Plavovlasý cizinec jen zamrkal nad Takanovým vztekem a rozesmál se.

„Co je tady k smíchu?“ vyjel po něm Takano znovu a praštil ho do hlavy. To však nezabránilo Rufusovi se smát dál. Když se uklidnil, úsměv mu z tváře nezmizel.

„Nic… jen jsem si na něco vzpomněl,“ řekl Rufus vesele.

„Co? Že se máš pořád tak blbě ksichtit?“

„Ne, ale Kazuma-san mě už předtím varoval, že máš dost nízkou hladinu výbušnosti, takže tě nemám provokovat.“

„A víš o tom, že děláš úplný opak?“

Rufus se jen mile rozzářil a oznámil mu, že půjde udělat brzkou snídani, když už je i on vzhůru.

‚Jasně, vždyť jsi doma!‘ pomyslel si Takano podrážděně. Sevřel ruce v pěst, nadechl se, napočítal do deseti a uklidnil se. Podíval se na záznamník. Měl nevyzvednutou zprávu – pochopitelně od Haruky. Pustil si ji.

„Takano-kun, jsi vážně praštěný, až to bolí! Vybil se ti mobil, kdyby tě to jen tak zajímalo, takže se ti Yasuo-sensei nemohl dovolat. Víš, jak jsem na tebe naštvaná?! Proč jsi mu proboha nezavolal! Nemusel jsi mít důvod, ale stačilo jen projevit jakýsi zájem! Říká ti něco jakási zpětná vazba? Když ti dal své číslo, tak ti tím asi chtěl něco naznačit, ty tvrdohlavče tvrdohlavý!  Jsi vážně hrozný, bratře!“ A potom zavěsila.

Takano se nad tím musel krátce zasmát. Má tak milou sestřičku, že by ji nejraději občas milerád pověsil na šňůru na prádlo a nechal ji tam viset. Z kuchyně se k němu přiřítila příjemná vůně. Neodolal a vydal se po jejích stopách, aby spatřil před sporákem plavovlasého kuchaře, který v jeho zástěře rozhodně nevypadal špatně.

Rozhodl se, že ho trochu potrápí.

Zůstal potichu, opřel se o rám dveří a tiše ho pozoroval, jak vaří. Rozhodně to byla pastva pro oči. Pozoroval hbité Rufusovy ruce, jak hravě rozbíjejí vajíčka, míchají je s řasami, zeleninou, houbami a nějakými bylinkami a vše pečlivě smíchal dohromady. Onu směs potom vylil do pánve, hbitě popadl vařečku (ani se pořádně nepodíval, kam sahá) a míchal dál, pobrukuje si jakousi melodii. Takanův pohled však nevydržel jen na jeho rukách; jeho oči po něm klouzaly pomalu, ale jistě – nejdříve se vrátily zpět k upraveným vlasům na stranu, potom přejely přes krásné oči směrem ke rtům, přes šíji a mohutná ramena k zádům, po každém obratli až dolů k pevnému zadku. A potom se zarazil. Zakroutil nad sebou hlavou. Fantazírovat takhle brzy? Asi musí být nemocný.

Když si ho Rufus konečně všiml, mile se na něj usmál.

„Víš… nevím jak u Vás, ale u nás je pěkně nezdvořilé jen tak zírat a neříct o tom tomu druhému,“ řekl mu Rufus mile.

„U nás to taky není zdvořilé,“ řekl mu Takano s klidným hlasem.

„Aha,“ řekl Rufus a nadechoval se, nejspíš pro nějakou sarkastickou poznámku, ale Takano ho přerušil poněkud krutými slovy:

„Až to tady dokončíš, vydrhneš tu špínu na sporáku.“

Rufus měl sto chutí provokativně zasalutovat a říct: ‚Ano, pane‘, ale ovládl tuhle pohnutku, poněkud stěží. Záměrně Takanovi přihodil na talíř připálené kousky, ale to mladého Japonce nijak nerozhodilo a překvapil Rufuse, když ho ještě za snídani pochválil! I přesto, že si dělali naschvály a nepřipomínali si chvíli, jak se dnes probudili, si oba všimli, že jejich vztah byl o něco málo lepší, než byl předchozího dne. Jen trochu napjatá atmosféra byla cítit, když byli blízko sebe.

„Chtěl bych se porozhlédnout kolem – nějaké nápady, kam bychom zašli?“ zeptal se Rufus milým hlasem s úsměvem.

„Je mi líto, mám práci,“ řekl Takano nekompromisně.

„Jak kruté odmítnutí!“ Rufus našpulil rty jako dítě. „Alespoň na chvíli!“

„Jak jsem řekl; je mi líto.“

„A to jsem ti uvařil snídani, měl bys mi líbat nohy,“ řekl Rufus s pohledem stranou, pořád špulíc rty, jako dítě. Takano po chvíli dojedl a ušklíbl se nad jeho obličejem. Poznamenal, že tak vypadá o deset procent přívětivěji, než předtím, vstal a šel umýt nádobí.

Rufus se za ním tiše díval a pousmál se. „Přívětivěji, říkáš?“ zašeptal tiše. „Vážně ses nezměnil.“

Takano se zarazil, když chtěl začít umývat, dívajíc se jeho směrem.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Takano zmateně.

Rufus cítil, že se mu ruměnec dostal do tváří a odkašlal si, mezi kašlem říkajíc, že si jen tak brblal pro sebe. Takano nad ním zakroutil hlavou a pokračoval v umývání. Pohlédl na hodiny. I když se s ním zdržel kvůli snídani, pořád měli kupodivu dostatek času.

„Díky, že jsem tady mohl přespat,“ ozval se Rufus zničehonic po chvíli, když se Takano snažil zkrotit své neposedné vlasy. Podíval se jeho směrem, aby ho viděl, jak bere velmi drahý parfém z Anglie. Zakroutil hlavou do stran.

„To je v pohodě, uvařil jsi mi snídani, takže jsme vyrovnaní,“ řekl Takano.

„A to předtím…“ začal Rufus, nad čímž se Takano trochu zastavil.

„Nemluvme o tom… platí?“ řekl klidným hlasem.

Rufus ho sledoval zkoumavýma očima, pousmál se, přiblížil se k němu a stejně jako Takano předtím jemu, když spal, vtiskl mu polibek do vlasů. Mladý Japonec nadskočil, praštil tak plavovlasého muže do zubů a držíc před sebou hřeben jako zbraň, koktal, aby si od něj držel odstup. Rufus si chvíli držel ústa, než se hlasitě rozesmál.

„Co je na tom vtipného?!“ hodil po něm Takano hřeben. Rufus se skrčil ve svém smíchu, díky křečím v břiše, takže Takano svou zbraň zahodil zbytečně. Chtěl ho obejít, ale Rufus ho chytil za zápěstí, pořád se smějíc. Takano se za ním tiše ohlédl.

‚Je pořád stejný, jako tehdy,‘ pomyslel si Rufus vesele a když se zklidnil, podíval se na tmavovláska vedle sebe. Prohrábl mu vlasy a přitáhl ho blíž k sobě. Jeho úsměv trochu povadl, když se ho znovu zeptal: „Řekni… Co všechno o mně víš?“

Takano zamrkal nad tou otázkou.

„Proč se na to zase ptáš?“ zeptal se nejistě, snažíc se uvolnit své zápěstí ze sevření.

„Protože jsi mi pořád neodpověděl.“

„Není na to odpověď. Znám tě teprve… jeden den?“

„Ne, lžeš sám sobě,“ řekl Rufus poněkud chladně a Takano zamrkal. Zaraženě se na něj podíval a Rufus se k němu o krok přiblížil. Jemně se dotkl jeho rtů a přiměl ho podívat se mu do očí. „Ale mně lhát nemůžeš… Znám tě, Takano-kun. A na to nezapomínej.“

Takano ho chvíli sledoval, než se zasmál. Poznamenal, že je skutečně dobrý v žertech. Jak by ho mohl znát, když se sotva potkali, že? Rufus se však nesmál. A na poznámku Takana, že se půjde připravit, nereagoval. Natáhl za ním ruku, ale sám se zastavil, tiše něco počítajíc. Pohlédl k zemi a pousmál se.

‚Nespěchej tolik, Rufusi,‘ pomyslel si, založil ruce do kapes a vydal se za Takanem s otázkou, zdalipak mu nepůjčí nějaké oblečení. Musel se vyhnout polštáři, který Takano bezohledně vyhodil ze své ložnice a zamkl se, jen pro jistotu.

Takano se chvíli sledoval v zrcadlu a prohlédl si své poznámky, které v tom spěchu předtím nechal ležet na posteli. Pevně stiskl papír mezi prsty, krčíc ho, skoro ho trhajíc. Uklidnil se, schoval blok do kabely a převlékl se. S pohledem na hodiny málem vyskočil z kůže, když si uvědomil, kolik drahocenných minut promeškal, vyběhl z ložnice, zatímco se za ním Rufus zaraženě díval.

„Máš nějaké náhradní oblečení, které bys mi-!“ začal Rufus, ale Takano za sebou rychle zabouchl dveřmi a zmizel mu z očí. „Mohl půjčit…?“ dokončil Rufus sarkasticky, kroutíc nad sebou hlavou, pousmál se však. „Pořád stejný. Zbrklý… a nepozorný.“

Zvedl ze země polštář, vešel do ložnice a položil ho zpátky na postel mezi ostatní. Popadl své věci a vydal se po schodech rychle dolů a pak ven. Všiml si ještě tmavovlasého Japonce, který pospíchal po schodech směrem k metru. Rozběhl se za ním, doufajíc, že ho ještě zastihne, nestarajíc, že má na sobě pořád ty samé šaty.

Takano na poslední chvíli vběhl do metra, zadýchaně si povolujíc kravatu, aby se mohl vůbec nadechnout. Zarazilo ho zběsilé bušení na dveře, dostal tik do oka a pomalu se otočil, aby spatřil žadonícího Rufuse, aby mu otevřel dveře. Takano se prudce otočil a dělal, že ho nezná, chytil se tyče a čekal, až se metro rozjede. Rufus za ním volal, když kolem něj projíždělo metro, aby ho pustil dovnitř, dokud vztekle nedupl do země.

Takano sledoval svůj odraz v okně a nevnímal ani pořádně zastávky. Nepočítal lidi, kteří se kolem něj vystřídali, kolik kolem něj prošlo mladých studentek, šeptajíc si mezi sebou, kolik stařenek si stěžovalo na mladé výrostky nedaleko od něj, že je nepustí si sednout. I Takanův pohled padl na partičku mladých lidí nedaleko od něj. Něco vykřikovali, ukazovali si na mobilech a chichotali se. Odvrátil od nich pohled, když se na něj jeden z nich otočil. Povzdychl si; přál si už být na místě.

„Hej, Hikaru, koukej!“ zaslechl jeden z výrazných hlasů a kradmo se na skupinku podíval. Ten, který ho doposud sledoval, se otočil na toho vedle sebe a pozoroval něco, co mu ukazoval na mobilu.

„Páni, zajímavé. Pokud si nepohnu, asi mě pro tentokrát už vyrazí, že jdu pozdě,“ zasmál se mladík, Hikaru.

„Proč?“ zeptal se zvědavě hnědovlasý mladík, který seděl.

„To už bude celkem pošesté, kdy přijdu pozdě kvůli špatnému spoji,“ zasmál se Hikaru.

Takano se nad tím pousmál a podíval se znovu ven. Čekal už jen pár zastávek, než s radostí vyšel ven. Kolem něj proběhl hnědovlasý mladík a vrazil do něj. Hned se mu omluvil, tahajíc za sebou plný batoh, utíkajíc rychle pryč. Takano nad ním zakroutil hlavou, ale následoval ho po schodech nahoru. Zarazilo ho však, když ten mladík šel, nyní už poněkud rychlým krokem, směrem k jeho pracovišti. A jaké překvapení pro něj bylo, když si všiml Kazumy, který přešlapoval venku, netrpělivě dupajíc nohou o schod, zatímco vedle něj Koumei spokojeně kouřil, nabízejíc mu další cigaretu.

„Jestli to ihned neschováš, narvu ti tu cigaretu, ty víš kam!“ řekl Kazuma podrážděně.

Koumei se spokojeně usmál.

„Ale no tak, nikdo se to přece nedozví,“ usmál se Koumei a spěšně popotáhl. Kazuma nad ním zakroutil hlavou, než zaměřil svůj pohled o trochu vedle. Zamračil se, dupaje po schodech přešel k mladíkovi, nadávajíc mu, že jde opět pozdě. Hikaru se mu zadýchaně uklonil a omluvil se mu, sotva popadajíc dech.

„Alespoň bys u toho nemohl tak vzdychat,“ řekl Kazuma podrážděně, když mu mladík rychle v batohu hledal věci, které mu měl doručit. Takano se zastavil a tiše pozoroval předání jakýchsi papírů. Mladík Kazumovi málem zasalutoval a s jazykem venku rozběhl se rychle pryč. „Pošesté, Hikaru! Pošesté jsi přišel pozdě! Pokud to uděláš i příště, tvých služeb nebude potřeba!“

Až po kratší chvíli si všiml, že Takano stojí vedle něj.

„Slyšel jsem, že Rufus Tanabe nedorazil na ubytovnu. Nevíš, kde by mohl být? Včera jste přišli spolu,“ zeptal se Kazuma pohotově.

„Nejsem jeho chůva,“ řekl Takano podrážděně.

Kazuma ho praštil papíry po hlavě.

„Oprava; jsi,“ řekl mu přísně a vešel do budovy, zatímco ho Takano následoval, držíc si hlavu. Chvíli čekali na výtah, než se před nimi dveře konečně otevřely. Vešli tiše dovnitř a dveře se s cinknutím zavřely. Do vyšších pater jeli oba za hrobového ticha. Takano ho konečně přerušil poněkud drzou otázkou.

„Nebylo to trochu přísné?“ zeptal se Takano. „Myslím to s tím klukem.“

„Musí se naučit nějaké disciplíně,“ řekl Kazuma hrdě a krátce.

„Moc nesouhlasím s Vaším rozhodnutím.“

„Jestli souhlasíš, nebo ne, to je tvoje věc.“

„A Koumeiovi dovolujete kouřit?“

„Není v mém týmu, takže je mi to jedno.“

‚To je mi tedy spravedlnost,‘ pomyslel si Takano podrážděně. Podíval se na papíry, které držel Kazuma u sebe. „Co to vůbec je?“ zeptal se konečně. Kazuma se na něj kradmo, káravě podíval, než mu papíry předal.

„Nechal jsem si vytisknout jisté reportáže od toho Tanabeho. Poměrně úspěšný, známý v Anglii, jeho nadřízení si ho chválí. Tak jak si může dovolit přicházet pozdě hned druhý den v práci?! Je to tvoje vina!“ ukázal na Takana. Jeho klidný hlas se ve vteřině změnil na vzteklý. Takano mu však nevěnoval pozornost a pročítal si některé věci o Rufusovi.

„Jasně, jasně,“ odkýval mu jeho slova, ani netušíc, co mu vykládal.

„A prý včera večer nedorazil na ubytovnu – smím se zeptat, kde byl?“

Takano ignoroval jeho otázku, pročítajíc si Rufusův spis, dokud mu ho Kazuma vztekle nevyrval z rukou, říkajíc mu ještě klidným hlasem svou otázku znovu. Takano pokrčil rameny, schytal pohlavek a Kazuma svou otázku zopakoval do třetice.

„Jak to mám vědět?“ zeptal se Takano podrážděně.

Když se ozvalo cinknutí, Kazuma svého podřízeného zastavil.

„Víš, máš pravdu – může ti to být jedno. Ale potom se nemusíš divit, když přijdeš o své místo, protože se jeden velký hlupák ztratí v našem velkém městě. Víš, tihle Angličané… dost si potrpí na své lidi, i na pořádek, jako my, ale některé problémy řeší úplně jinak, než my. Jen se nad tím zamysli,“ poklepal mu na rameni a potom kolem něj prošel.

Takano se za ním tiše díval, pokrčil rameny a vydal se kupředu, přemýšlejíc nad mladým kurýrem. Kde ho už předtím viděl?

Usadil se na své místo a chtěl začít pracovat, jenže místo toho, aby mu kolegyně hodila na hlavu další složky s papíry, sotva by vešel, zastavila se, otočila se na podpatku a stejně jako všechny ostatní ženy z oddělení se k němu seběhly, vyptávajíc se ho, zda neví, kde je jeho kyouhai. Takano dostal menší tik do oka – to je opravdu tolik zajímaly ty jeho vlasy? Povzdychl si.

Mile se na ně usmál.

„Zklamu Vás, dámy, mohu už jen od pohledu říct, že jeho vlasy nejsou jemné, a ne, nevím, kde se momentálně nachází. Ocenil bych, kdybyste se vrátily zpátky do práce,“ řekl milým hlasem. Akemi vedle něj se rozesmála, zatímco ostatní pomalu odcházely, brblajíc si pro sebe, mračíc se trochu na Takana.

Akemi ho šťouchla do tváře.

„Hele, nekecej, že nevíš, kde je. Včera odmítl tu druhou nejpohlednější z nás, když se ho zeptala na doprovod,“ řekla vesele.

„A kdo je ta první?“ pozvedl Takano obočí.

„Přece já!“ vypnula Akemi hrdě hruď. Takano si zakryl ústa, aby se nerozesmál. „Něco proti?“ pohrozila mu Akemi pěstí.

„Nic, jen to, že ti utíká čas, který můžeš strávit svou oblíbenou prací,“ usmál se na ni Takano mile. Akemi zakřičela, chvíli zmatkovala a rychle se jala dělat svou práci, aby si nahradila tu minutu, kterou promrhala rozhovorem s Takanem, který se tím dokonce bavil. Takano ji pobaveně sledoval, než mu na rukách přistály složky. Vykřikl bolestí a prudce vyndal ruce zpod složek, masírujíc si je.

„Zkus být trochu ohleduplnější!“ zavolal za svou kolegyní, která na svých podpatcích hrdě kráčela směrem do Kazumovy pracovny. Tiše zaklepala a vstoupila dovnitř. Takano si otráveně povzdychl a opřel se o židli o trochu víc, až zavrzala.

„Smím si s tebou promluvit?“ slyšel najednou známý hlas a než stihl vzhlédnout, popadl ho Rufus za límec, vytáhl ho na nohy a tahal ho za sebou, zatímco se za ním všichni zmateně dívali. Takano zamrkal, a když si uvědomil, co se právě nyní dělo, vykřikl. Dovolával se svých práv zaměstnance a držel se dveří.

„Sbohem, Takano-kun, uspořádáme ti pohřeb!“ zamávala mu Akemi, vyplňujíc nějaké faktury, aniž by vzhlédla.

‚Díky moc, Akemi-san…‘ pomyslel si Takano podrážděně.

Rufus tahal Takana přes chodbu, zatímco ho pronásledovalo několik zmatených pohledů.

„Hele, můžeme se přece shodnout, že to byla nehoda. Nemohl jsem zabránit přece metru, aby odjelo, ne? Nemohl jsem jen tak zajít ke strojvedoucímu s tím, že má pár vteřin počkat, až nastoupí jeden člověk, že ne?“ snažil se Takano smát, ale moc mu to nešlo. „Chápeš mé důvody, že jo?“

Rufus zarytě mlčel, zatímco ho tahal za sebou.

Takano si povzdychl – tohle nevypadalo ani trochu dobře.

Rufus se konečně zastavil, otevřel jakési dveře a vešel dovnitř, tahajíc za sebou Japonce, který se pohotově chytil kliky. Rufus měl bohužel víc síly, a tak skončil spolu s Takanem skoro na zemi. Vyčetl mu jeho tvrdohlavost a šel zavřít.

„To má být jako únos?“ zeptal se Takano, rychle vstávajíc, připravený v bojové póze. Rufus zamrkal a rozesmál se, ptajíc se ho, co to má představovat. „To, že tě brzy zkopu do kuličky, jestli mě ještě jednou takhle popadneš bez pořádného důvodu,“ zaprskal Takano podrážděně. Rufuse to však rozesmálo nanovo, skoro začal plakat od smíchu. ‚A dost, cvoka ze sebe dobrovolně dělat nebudu!‘ pomyslel si Takano vztekle a chtěl ho obejít, ale Rufus mu zatarasil cestu a přitáhl ho na svou hruď, čímž Takana překvapil.

Ustavil v pohybu a zmateně zamrkal, když ho Rufus pevně sevřel v náručí.

‚Teď už tě nepustím,‘ pomyslel si Rufus spokojeně.

‚Co to zatraceně-…?‘ pomyslel si Takano zaraženě, cítíc, že pomalu rudne. „K-Koukej mě pustit!“ zakoktal tiše. Zarazilo ho však, když ho Rufus přitiskl k sobě o to víc. „Jestli je tohle nějaký zvyk v Anglii, tak je vskutku nepříjemný. Koukej toho nechat!“

„Nemohu,“ řekl Rufus tvrdohlavě.

„Co?“

„Když tě pustím, zase mi utečeš.“

„Co?“ zopakoval Takano tupě.

‚A to bych si neodpustil…‘ pomyslel si Rufus a mile se na Takana usmál. Zarazilo ho však, když se Takano rozmáchl rukou a trochu uhnul hlavou na stranu. Takano se snažil od něj dostat pryč, ale nemohl.

Rufusovy paže ho k sobě o to víc přitiskly.

Cizinec pohlédl tiše k zemi a plavé vlasy mu zakryly tvář.

Takano se po chvíli uklidnil a rozhodl se smlouvat – nabídl mu, že pomlčí o tom, co se tady nyní děje, když ho ještě nyní pustí, jinak začne křičet, že mu chce něco udělat.

Rufus se nad tím pousmál.

„To je vážně k smíchu,“ zašeptal tiše.

„Co?“ zeptal se Takano tupě, myslíc si, že přišel už úplně o mozek. Cítíc však, že jeho srdce tlouklo o trochu rychleji. Nebyl si však jistý, zda to skutečně bylo jeho srdce nebo srdce Rufusovo.

„Proč mi nechceš odpovědět na mou otázku?“ zeptal se Rufus prudce a než si to Takano uvědomil, cizinec ho hluboce políbil a ukradl mu všechen vzduch. Jak z plic, tak i z mozku. Takano ho chvíli tiše pozoroval, netušíc, jak zareagovat. Rufus ho přitiskl ke zdi, prohlubujíc polibek, jakoby se mu snad snažil něco naznačit.

Ale co?