Toho brzkého rána ležel Rufus v posteli a sledoval poklidnou spící Takanovu tvář. Jemně mu přejel po líci prsty a polštářky prstů si hrál s konečky jeho temných vlasů. Nepřiznal si slzu, která mu stekla po tváři. Sklonil se blíž, aby ho políbil na měkké rty, skoro jako rty ženy. Přivinul si ho blíž k sobě na obnaženou hruď a vnímal jeho pravidelný, uklidňující dech. Nad čím přemýšlel? O čem Takano sní? Jak dlouho takto s ním bude moci zůstat? Má ho probudit…?  Bude si pamatovat, co mu nyní řekne? Zapomene na něj, jako na vše, co spolu kdy prožili? Ne, takový Takano není. Bude ho nenávidět, pokud odejde bez vysvětlení? Ano. Má ho probudit? Ne… vypadá tak… jak? Bezbranně? Roztomile? Oddaně…? Zarazil se, když cítil, že stisk na jeho druhé ruce zesílil. Po celou dobu jejich spánku se ho nepustil…? Tvář mu skryl v temných kadeřích. Proč je takový zbabělec? Proč to nemůže prostě říct?! Jsou to přece jen dvě prostá slova. Dvě prostá slova, která je spojí navěky… Proč čeká, až je řekne on? Bude to znít příliš naléhavě… nyní by to vyznělo hraně. Mohl by to pokládat za záminku, aby zde zůstal… Ne. Tak to není. Políbil Takana do vlasů.

Miluji tě. Dvě krátká slova. A přesto dokážou svázat lidi navěky, až do smrti. I po ní. Proč je není schopen říct nahlas? Takano je tehdy už nejspíš jednou řekl… vybavil se mu červenající se muž v metru, který se vyhýbal jeho otázkám. Skutečně řekl ta dvě slova? Pevně ho stiskl ve svém náručí. Proč je takový zbabělec? Proč je slaboch? Kdy se v něj změnil? Konečky prstů jemně přejížděl Takanovi zezadu po krku, cítil, že má z něj husí kůži, a ze zvláštního důvodu ho to těšilo. Má poslední chvíli, aby mu řekl pravdu. Zastaví ho? Přiměje ho, aby zůstal? Jak zareaguje, když mu to řekne…? Dokáže mu svou lásku tím, že mu nedovolí odletět? Nebo to není ten Takano, kterého poznal tehdy.

Takano se na jednou pohnul. Rufus zpozorněl. Cítil, že se tváří otřel o jeho hruď a zůstal s uchem přitisknutým k místu, kde pod kůží a svaly bilo srdce. Všiml si, že se pousmál.

„Překrásný zvuk,“ zašeptal Takano tiše ze spánku. Rufus cítil červeň ve tvářích. Musel se také pousmát a políbil ho na čelo. Kéž by to bylo tak jednoduché – jen říct, že tady chce zůstat… A právě to je ta nejtěžší věc ze všech. Prohrábl mu vlasy. Stačí jen pár slov… Je zbabělec. Ani mu nemůže říct, že ho miluje. Kousl se do rtu.

Celou tu dobu ho hledal – nyní ho má nechat zase jít? Pevně ho stiskl ve svém náručí. Nesmí! Tiše zavrčel, když slyšel zvuk telefonu. Popadl ho a hodil někam do místnosti. Nezajímalo ho, zda se rozbil. Ale vzhledem k tomu, že pořád vibroval a tiše vyzváněl (a dováděl ho k šílenství), fungoval. Zakryl Takanovy uši a políbil ho na čelo. Ne! Má ještě dostatek času! Zůstane tady! Za každou cenu! I pod podmínkou vyhazovu!

‚Neslyším tě! Neslyším tě!‘ opakoval si Rufus ve své mysli. Nikdy nebyl radši, když jeho mobil konečně utichl. Úsměv se mu vrátil na tvář. Ihned poté však střelil smrtící pohled po otravném malém stroji, který se znovu rozvibroval. ‚Zemři!‘ pomyslel si, na chvíli pustil Takana ze své náruče a počal dupat na mobil, ale dupl na něj jenom dvakrát, než začal poskakovat na jedné noze a v mysli nadával. Když mobil neutichl, popadl Takanovu kabelu – a zarazil se. Má mu pomáhat jeho nepřítel? Zahodil ji pryč. To by byla potupa!

Mlátil hlavou do země. Hned na to prudce vstal a ujistil se, že Takano pořád spí. Vypadal tak sladce. Jenom tu idylku ničil nepřítel lidstva – mobil!

Už, už Rufus zvedal nohu, že ho navěky rozšlape, ale riskovat, že ta dotyčná osoba zavolá Takanovi na pevnou linku, nechtěl. Nakonec poměrně neochotně zvedl Kazumův hovor.

„Co si přeješ, nejhorší buditeli světa?“ zeptal se otráveně, tiše.

„Hele, taky z toho neskáču radostí do vzduchu. Máš půl hodiny na to, abys slezl dolů a hni zadkem. Buď přesný jako anglické hodinky, nebo si trhni – vlastně švýcarské,“ rýpl si Kazuma. V pozadí byl slyšet jakýsi hlas. „Víš co? Zvyšuji ti čas. Máš hodinu. Musím ještě něco zařídit,“ dodal najednou jiným hlasem – skoro až svůdným a zavěsil.

Ten hlas předtím patřil rozespalému Hikarovi, který se omotal Kazumovi kolem pasu s otázkou, s kým to mluví. Žárlivka se v něm zase probudila. A aby ho Kazuma uklidnil, musel si vyčlenit celou půlhodinu. Bylo mu jasné, že jenom polibek nebo slova mu stačit nebudou.

Rufus zamrkal nad Kazumovou změnou hlasu, ale jenom převrátil očima – rychle si domyslel, co se nejspíš odehrávalo u něj doma. Pousmál se nad vzpomínkou na včerejší večer. Takanovo horké tělo. Vzrušený hlas, kterým mu říkal, co chce. Vzdechy, které patřily jenom jemu. Ozvěny toho svůdného hlasu, které rezonovaly do jeho ušních boltců. Proč trýznil svou mysl těmi vzpomínkami? Už tak dost, že zase měl problém tam dole.

Vrátil se do postele k spícímu, nahému muži a přitulil se k němu tak blízko, aby se jejich kůže dotýkaly tak moc, jak jen to šlo.

Pomalu, skoro až něžně se dotýkal té překrásné kůže a zastavil se u místa, kde se měla nacházet jizva po jeho předešlé sepucce. Nikde nebyla. Jeho mysl ani tělo si ji nepamatovalo. Přejel jemně po bocích a pomalu zpátky nahoru po vystouplých žebrech. Kdyby trochu více pojedl a cvičil, měl by rozhodně svaly, za které by se stydět nemusel. Jako tehdy. Rufus nad sebou zakroutil hlavou. Vzrušovala ho jen ta představa.

Jen s těžkým srdcem se snížil pro poslední polibek, než se pomalu odtáhl. Něco tiše hledal v Takanově stole. Vytáhl jeho dárek – stříbrné cibule – a něco do nich dal. Zaklapl je a dal mu je do kapes od kabátu. Vrátil se zpátky do ložnice. Už, už na sebe chtěl hodit košili z předešlého dne, ale rozhodl se nechat ji Takanovi blízko tváře, aby cítil jeho vůni a zbytek tepla. Než se probudí… a zjistí, že mu lhal. Už, už byl připravený odejít, když tu se náhle zarazil. Naposledy se podíval směrem k ložnici, k místu, kde si poprvé a zároveň i několikrát poté přivlastnil Takana a jeho mysl jenom pro sebe.

„Miluji tě…“ zašeptal do tiché místnosti. A lesknoucí se rudé oči skryl za slunečními brýlemi. Vzal svůj kufr a zavřel za sebou dveře, které nepříjemně zavrzaly.

Takana probudilo právě to nepříjemné zavrzání vchodových dveří.

Rozespale s sebou zavrtěl a rozmáchl se rukou… aby mu nespočinula na hrudi muže, se kterým prožil jedinečnou noc, ale na posteli, tedy spíše na něčí košili. Zamračil se, oči pořád zavřené a bez zraku se snažil snad nahmatat tu ruku, která ho doposud hřála. S většími vrásky na čele hmatal dál, natahoval ruku stranou, až potom prudce stiskl peřinu a okamžitě otevřel oči a vstal. Bylo to jako probuzení ze špatné noční můry… až na to – že ta noční můra měla teprve začít.

Polekaně se podíval vedle sebe a hleděl na košili, kterou tak moc drtil mezi prsty. Zaraženě ji přitáhl k sobě a zavolal Rufuse. Bez odezvy. Znejistil. Oblékl si alespoň spodní díl pyžama a vstal.

Proč to nejdražší pro nás vždycky odchází jako první?

Tahle myšlenka mu z nepochopitelného důvodu proletěla hlavou. Co když…? Přesunul se ke své skříni, kde předtím měl Rufus vyskládané věci. Nyní ta místa zela prázdnotou. Pustil Rufusovu košili k zemi. Pocítil něco, co už dlouhou dobu ne – jakoby mu srdce vynechalo úder. Rychle se rozběhl ke dveřím a prudce je otevřel. Rozhlédl se po chodbě, ale nikde Rufuse neviděl. Tiše zavrčel, popadl jenom svůj kabát a mobil a zabouchl za sebou dveře.

‚Tentokrát neprohraju s osudem! Ani proti císaři, ani proti nikomu jinému!‘ pomyslel si vztekle. ‚Nevzdám se tě, Rufusi!!‘ Na schodech málem spadl, ale v čas se odrazil a hnal se proti dveřím. Za nimi spatřil černou limuzínu, jak se prudce rozjíždí kupředu. Vyběhl ze dveří tak prudce, že málem porazil dvě ženy, jeho sousedky, které ihned začaly štěbetat.

„Pohádali se snad? Nebo se rozešli?“ ptala se jedna tiše.

„Ne, ne, neslyšela jsem předtím křik. Jenom ten určitý křik, který by i mě dováděl k šílenství,“ zachichotala se ta druhá.

„Tak proč ten plavovlasý krasavec před ním právě uprchl limuzínou?“

„To netuším. Asi milostná hra.“

Měly pravdu – jenom pár vteřin předtím, než Takano vyběhl ze dveří, nasedl Rufus do černé limuzíny, kterou řídil Kazuma.

„Máš všechno?“ zeptal se Kazuma podrážděně.

„Bohužel… ano,“ řekl Rufus, když usedal vedle něj. Naposledy se podíval na vysokou budovu, kde ho nechával. Sundal si brýle a pohlédl k zemi.

Kazuma mlčel a rozjel se kupředu. Rufus si vložil hlavu do dlaní. Neviděl tak Takana, který prchal k limuzíně a křičel, aby zastavila. Po chvíli zakopl a spadl na zem. Zadýchaně se díval, kam jede, a jako maniak se prudce rozběhl za ní. Málem by ho přejelo auto, které troubilo jako na lesy, a světla ho oslepila během chvíle, kdyby ho někdo čirou náhodou nestáhl zpátky na chodník.

Zadýchaně si konečně uvědomil, že mu někdo zachránil život, a vzhlédl. Spatřil zmatenou Akemi. Oba se na sebe tiše dívali. Takano prudce vstal, poděkoval jí a rychle pospíchal přes přechod za limuzínou, dokud si pamatoval, kam jela. Akemi se za ním jen mlčky dívala a pousmála se.

„Utíkej… a zastav ho v čas,“ zašeptala tiše, než se vydala dál svou cestou.

Takano utíkal, jako splašený. Bylo pouze jediné místo, kam se mohli vydat tím směrem. K letišti Kansai! Pěšky se tam nedostane… ani kdyby utíkal, jako splašený, nedostihne je. Napadla ho šílenost. Ale šílenost, která mu za to stála! Stopl si náhodně jedoucí auto. A jaké překvapení, že ze všech lidí na světě narazil zrovna Akemiho manžela, který mu ochotně zastavil. Rozhodl se raději, že uběhne ještě pár bloků a bude stopovat tam. Všichni dělali, že neexistuje. Lidé pospíchající do své práce neměli čas na nějakého nezaměstnance, který opět předvídal konec světa. Takano konečně vběhl do cesty a musel se modlit ke všem bohům, aby to auto před ním zastavilo. Muž před ním zběsile troubil a za ním se už tvořila nekončící kolona naštvaných lidí v autech.

Takano neměl času nazbyt. Nasoukal se k němu do auta – nestaral se, kam jede, nebo proč, ale řekl mu, kam má jet.

„Nejsem taxík!“ řekl muž, doposud klidně.

„To je mi jedno! Musím se rychle dostat na Kansai!“ vysvětlil mu Takano.

„Tak si zalez k někomu, kdo tam jede.“

„Na to nemám čas!“

Jakým zázračným způsobem se povedlo Takanovi ho přemluvit, aby ho tam zavezl? Novináře v sobě nezapře. Není sice ten, který slídí všude, ale když dojde na něco důležitého, přemluví každého, když je to nutné, aniž by si to daná osoba uvědomila. A tohohle muže zvládl poněkud rychleji, než kohokoliv jiného.

Cesta na letiště musí být pod 40 minut. Chtěl zkontrolovat čas na svém mobilu, když tu se náhle zarazil, když si rukou sáhl do druhé kapsy. Zmateně hleděl na své stříbrné hodinky.

„Oh, to je šikovná práce,“ pokyvoval řidič, „takovéhle jsem už dlouhou dobu neviděl. Dárek?“

Takano mlčel a hleděl na své hodinky. Jak se tam dostaly?

Pevně je stiskl mezi prsty.

„Jeďte rychleji!“ přikázal tomu zvědavému muži.

Hodinky schoval znovu do kapsy. Příliš mu připomínaly Rufuse. Jeho vřelou, teplou náruč. Jeho pevné paže, kterými ho obemknul a už nepustil. Jeho teplé rty, které si vždy našly cestu tam, kam potřebovaly. Jeho hlas, který ho sváděl v nočních hodinách. Stiskl ruce v pěst a nervózně se kousl do nehtu.

Potom se zarazil – pokud ho dostihne, co mu řekne? Zůstaň tady? Pracuj tady? Opusť svou rodinu…? Začni bydlet se mnou, nějak se to vyřeší? Praštil hlavou o palubní desku, až řidič vedle něj trochu nadskočil. To je přece taková pitomost! A přitom tak jednoduché… Stejně jako ta dvě slova, která-… Další rána do palubní desky.

Z čeho má proboha takový strach? Z odmítnutí? On ho neodmítne, padne mu k nohám, jako štěně, a bude slintat blahem, že to kdy řekl. Z lásky samotné? Pravděpodobnost je rovna 100%. I kdyby mu tisíckrát říkal, že ho miluje… kde má tu jistotu, že jeho slova jsou pravdivá? Kde má jistotu… že se na něj zítra nebude dívat skrz prsty? Kde má jistotu, že ho bude milovat i příští týden, měsíc, rok…? Láska je dost nejistá věc.

A přesto Rufusovi věřil tak moc, jako nikomu před ním.

Zhluboka vydechl.

„Na poslední chvíli se ji snažíš zastavit před odletem?“ zeptal se muž. Takano se otráveně podíval před sebe. To vypadá až tak úspěšně, že by měl ženu? „Stojí ti za to?“

Takano se nad tím zamyslel jenom chvíli, než odvětil. „Ano. A vždycky bude.“

Muž si zahvízdal. „Tomu teda říkám láska – to se už dneska nevidí. Kdesi v minulém století by to bylo normální – dnes na to prostě není čas. Přeji Vám to.“

Takano po jeho slovech mlčel. V minulém století? Zadíval se na muže pozorně. Nepoznával v něm nikoho, koho by mohl poznat ze svých vzpomínek. Je to jen další obyčejný muž, jako on. Neznají se. Nikdy dříve se nepotkali.

Opřel si hlavu o dlaň a díval se z okna. Netrpělivě klepal nohou o podlahu auta. Trvalo to až příliš dlouho. Vyzval muže, aby jel rychleji. A muž neváhal. Ani to však nebylo dostačující. Takhle Rufuse nestihne zastavit!

Podíval se bezradně na hodiny v autě. Kdy jeho letadlo může odlétat? Zlověstné hodiny na displeji ukazovaly 8:06.

Najednou se muž zastavil a omluvil, že dál jet nemůže. Takano na jeho výmluvu nečekal. Nechal mu pár drobných, aby nepřišel s prázdnou, a utíkal po mostě kupředu. Po mostě, který ho spojoval s Kansaiem – mezinárodním letištěm Japonska. Jedině tam mohl být Rufus! Na krátkou chvíli se mu zdálo, že kolem něj projelo Kazumovo auto, ale to mu skutečně jenom zdálo. Až potom spatřil jakousi limuzínu. Vběhl do cesty a mával na řidiče, aby zastavil. K jakému jeho překvapení uvnitř cestovala jakási dáma, která mu vystříkla šampaňské do tváře, že ji zdržuje.

To ho nezastavilo – utíkal po nekončícím mostě, sotva popadaje dech. Slyšel zlověstné hodinky ve své kapse tikat poslední vteřiny. Netušil, kolik je hodin. Má ještě čas…? Kdy Rufus odlétá?

Nakonec se musel zastavit, aby popadl dech, kráčel však kupředu. Rozhodl se zkontrolovat čas. Rozevřel hodinky. A potom se zastavil. Díval se na otevřené hodinky ve své ruce a potom vzhlédl před sebe. Něco mu doposud unikalo. Nyní věděl co. Zaraženě hleděl kupředu. Vytáhl z nich jakýsi složený papírek. Když ho rozložil, opět tupě zíral na letiště. Letadlo, mířící do Anglie, mu proletělo před očima, protočilo se a proletělo mu nad hlavou. Cítil v očích slzy. Klesl pomalu na kolena. Pustil hodinky na zem. Pevně stiskl zmuchlanou letenku do Velké Británie s jeho jménem v rukách a přitiskl ji na hruď. Ruce se mu třásly. Špatně se mu dýchalo. Panikařil. Nad hlavou mu proletělo další letadlo, které zlehka přistálo na dráze. Chtělo se mu brečet. Přišel o něj. Proč by se sem znovu vracel, když mu jasně dal na vybranou? Byl hlupák. Měl ty zatracené hodinky otevřít ihned!!

Protože nyní… je Rufus pryč.

„RUFUSI!“ zakřičel jeho jméno hlasitě, zoufale.