‚Řekni, Rufusi… když jsme se oba potkali, byli jsme cizinci. Stejně jako tehdy – každý na druhé straně zákona, každý někde jinde… a přesto jsme zase skončili spolu. Řekni, Rufusi… proč jsi sliboval, že mě neopustíš, když jsi to byl nyní ten, kdo ten slib porušil…? Ne, už mi neodpovíš… Jsi na cestě domů – do Anglie, která nás opět rozdělila. Kdybys mě tehdy nenašel, kdybys na mě tehdy nepromluvil, kdybychom se dalšího rána nepotkali, kdybys nezačal pracovat pro naše oddělení… co všechno by se změnilo…? Stál bych nyní tady a přemýšlel, jak se dostat co nejrychleji za tebou, nebo bych se o tebe nikdy nestaral, protože jsi jenom obyčejný cizinec…?‘

„Letenku do Londýna!“ skoro zakřičel zadýchaný Japonec, který vtrhl náhle dovnitř letištní haly, až mladá žena za stolem nadskočila.

„Prosím, uklidněte se,“ usmála se na něj mile.

„Požaduji tuhle letenku vyměnit za platnou!“ úkoloval ji rozčílený Takano.

„Stoupněte si laskavě do řady a vyčkejte, až na Vás přijde řada, pane,“ odvětila dívka pořád mile. Takano se s ní však začal hádat. Po chvíli i ona vypěnila a přísným hlasem mu přikázala, aby si šel sednout, nebo zavolá ochranku. Takano div na ni nezaútočil, že se s ní odmítá bavit a chce jenom vyměnit letenku. Byl tedy odvlečen z letiště a ochranka na krátkou chvíli zavřela dveře, aby do nich ten zoufalý muž mohl jenom pěstmi mlátit a křičet něco, co ostatní cestující nerušilo, protože to neslyšeli.

Takano slabě klesl na kolena a díval se prázdně před sebe.

„Takhle to přece nesmí skončit…“ zašeptal si pro sebe tiše a sevřel letenku mezi prsty tak silně, že ji pokrčil. „Tohle není pravda! Je to jenom další z těch pitomých snů…“ Pohlédl na zmuchlanou letenku mezi prsty a pevněji ji stiskl. „Rufusi…“ zašeptal tiše a schoulil se do klubíčka. „Prosím, počkej na mě…“

Slyšel něčí kroky, které se k němu blížily, ale nevnímal je úplně. Jenom věděl, že se někdo zastavil nedaleko od něj. Viděl jeho stín vedle toho svého.

„Co tady děláš, ty pako?“ slyšel přísný hlas a mírně zpozorněl. Pomalu se otočil, aby spatřil Kazumu.

„Kazuma-san…?“ zašeptal slabě.

Kazuma mlčel a pomohl mu na nohy. Prohlédl si jeho nynější stav – ani dlouho nemusel přemýšlet, aby věděl, co se dělo v jeho hlavě.

„Nestihls letadlo?“ zeptal se jen. Takano mlčky přikývl s pohledem k zemi. Kazuma také chvíli mlčel, jen si povzdychl a nabídl mu rámě. Prohrábl mu vlasy. „Jsi vážně šílenec, víš to? Jak ses sem dostal…?“

„Stopl jsem… nahodilé auto,“ zašeptal Takano třesoucím se hlasem. Kazuma se trochu pousmál.

„Vážně – takového šílence aby člověk hledal přes celé Japonsko…“ řekl s úsměvem a prohrábl mu znovu vlasy. „Řekni… co bys řekl Rufusovi, kdyby tady byl?“

Takano mlčel.

„Proč ses za ním tak strašlivě rychle rozběhl a udělal vše proto, abys ho stihl zastavit?“ ptal se Kazuma dál. „Čím bys ho přesvědčil, aby se všeho vzdal a zůstal zde s tebou? Co bys udělal, aby tady zůstal…?“

„Všechno,“ odvětil Takano ihned a Kazuma se na něj podíval. „Udělal bych… všechno, aby tady zůstal… Je mi jedno, co by to mělo být… kdyby tady zůstal, tak bych-… tak bych…“

„Tak bys…?“ zeptal se Kazuma pokojně.

„Tak bych mu víckrát nedovolil odejít…“ zašeptal Takano a po tváři mu stekla slza. „Nedovolil bych mu… aby se vůbec vzdálil, aby se díval po někom jiném, aby myslel na někoho jiného, aby se s někým jiným stýkal…“

Kazuma musel kousnout do rtu, aby se nezasmál. „Řekni, Takano-kun – jak bys svůj nynější stav mohl popsat?“ zeptal se pokojně a přiměl ho podívat se mu do očí. „Už je to dlouhá doba, kdy jsem viděl muže brečet pro druhého muže. Víš vůbec, co k němu cítíš, Takano-kun? Před lety by ses sám sobě vysmál, že je to nesmysl…“

Takano chvíli mlčel, sevřel ruce v pěst a pohlédl k zemi.

„Myslím si, že mně to říkat nemusíš,“ prohrábl mu Kazuma vlasy a podíval se za Takana. „Ale jemu ano.“

Takano ztuhl po Kazumových slovech a vzhlédl k němu. Viděl, že se pořád dívá za něj a slyšel tiché kroky. Sevřel Kazumovo sako. Slyší dobře? Nešálí ho sluch? Když se otočí… bude tam skutečně-…?

Takano se pomalu, ustrašeně otočil a po tváři mu stekla slza.

Nikdy příště by si ji nepřiznal, kdyby ji neviděl právě Rufus, kterému na tváři hrál úsměv od ucha k uchu, zatímco měl přes rameno přehozenou svou kabelu. Takano na vše zapomněl a rozběhl se prudce k němu, nedbaje toho, že málem zakopl, a prudce ho objal. Tak prudce, že oba spadli k zemi.

„Au, dávej trochu pozor,“ zabrblal Rufus, zatímco si třel temeno hlavy, ale zarazil ho pevný Takanův stisk.

„Idiote,“ zašeptal Takano tiše. „Měl jsi něco říct, ty idiote!“

Rufus se musel usmát. I když mu nadával, věděl, že ta slova, po kterých toužil po celou tu dobu, dřív nebo později přijdou. Takano se prudce zvedl a Rufus se obával, že ho praští, ale překvapila ho Takanova slova, přestože právě po těchto slovech tolik toužil.

„Miluji tě! Copak si myslíš, že bych tě nechal jenom tak utéct? Nezbavíš se mě tak snadno! Jestli sis čirou náhodou rozmyslel, že už ti nestačí má nynější podoba, tak máš smůlu! Nemáš povolení opustit tuto zemi!“ křičel Takano. Až potom se zarazil a zrudl jako rajče. Asi mu teprve nyní došlo, co tady vůbec říkal, spíše křičel. Nově příchozí cestující na tu scénu jenom tiše hleděli, zatímco se Kazuma kousal do prstu, aby se nezačal smát.

A Rufus? Ten se rozplýval – nevnímal nic jiného – jenom ta dvě první slova z něj udělala snad roztátou zmrzlinu, které je všechno jedno. Miluje ho! A řekl to sám! Ach, to je překrásný pocit… Nyní může klidně skočit do ledové řeky, utopit se a nechat se jím znovu vytáhnout, protože ho tahle mlátička miluje!

„N-Netvař se tak oplzle!“ schytal ránu do nosu.

„Vážně nevíš, kdy máš přestat, abys nezkazil romantickou chvíli,“ zaúpěl Rufus bolestí. Kazuma se už musel hlasitě rozesmát.

Rufus pevně objal Takana a políbil ho. „To ti to ale trvalo,“ zašeptal mile.

Takano se podíval stranou. „U-Už jsem ti to jednou řekl,“ zabrblal.

„Já vím, a moc mě to potěšilo, ale tys to potom zamluvil. To ti neodpustím.“

„Ale od tebe… j-jsem ještě neslyšel odezvu,“ zakoktal se Takano, skrývaje svou tvář v jeho hrudi. Rufus ho políbil do vlasů.

„To je přece samozřejmost, že tě taky miluji,“ prohrábl mu vlasy. „A nikdy bych se tě nechtěl zbavit. Jsi přece moje klíště, které tolik miluji.“

„Ne,“ zašeptal Takano tiše do jeho hrudi a Rufus zamrkal. Co se mu zase nelíbí? „Tahle slova nestačí,“ brblal si Takano pro sebe, cítil, že jeho srdce bije rychle. Tahle slova nejsou dostačující, aby mu dokázal svou lásku. Podíval se mu do očí. Rufus zmateně zamrkal. Už chtěl něco říct, ale byl umlčen hlubokým polibkem. Když Takano polibek přerušil, zašeptal mu do ucha jediné slovo, které znamenalo tolik… „Koishiteiru…“

Rufus o tomhle japonském slově slyšel už několikrát. Slovo, které dokazuje nehynoucí lásku. Slovo… které spojuje milence po celý život. Slovo, které vyjadřuje oddanost a pokoru tomu druhému. Sevřel mu kabát mezi prsty a políbil na krk.

„Děkuji,“ zašeptal tiše.

Prohrábl mu vlasy, zatímco mu kreslil obrazce na zádech. Kazuma mezitím poodešel, aby jim dal nějaké to soukromí, a přitom volal své malé žárlivce, že se nemusí obávat, že je jenom jeho, protože jeho rival (jak Hikaru několikrát nazval Takana, protože se o něj Kazuma staral až přehnaně moc na to, že to byl jen obyčejný spolupracovník) je už naprosto zadaný někým jiným, stejně žárlivým.

„Nebudeš mít problém…?“ zeptal Takano tiše, tisknouce se na něj, protože mu jenom v kabátu byla zima. Rufus mu foukl do ucha, až Takanem projela nepříjemná zima. Sledoval Rufusův milý úsměv.

„I kdybych měl – ty mi za to stojíš,“ zašvitořil vesele a políbil ho. „Není ti tak trochu zima, ty trdlo?“ zeptal se, když cítil, že se Takano trochu chvěje. Zvědavě poodkryl jeho kabát a trochu mu zrudly tváře, hned na to schytal facku, když se Takano pohotově zakryl, protože mu byla zima. „Proč sis něco neoblékl, pako?“

„Protože mi tady někdo nebyl schopný říct, že čirou náhodou odletět nechce,“ zaprskal Takano podrážděně. Rufus jeho výčitky umlčel polibkem.

„Až se vrátíme, s radostí tě zahřeji,“ zašeptal mu do ucha.

„Fajn, tohle laškování si nechte na potom,“ vstoupil do jejich tichého rozhovoru Kazuma. Takano zrudl studem a raději se skryl v kapuci od kabátu, nad čímž se musel Rufus tiše rozesmát.

„Přece sis nemyslel, že bych jen tak odletěl?“ zeptal se ho Rufus tiše, když ho nesl do limuzíny, kterou si Kazuma pronajal… jenom proto, že ji chtěl jednou za život řídit. Napsal Hikarovi zprávu, zda se nechce ještě před vrácením limuzíny v ní povozit… a možná i něco víc, pokud bude chtít.

„Máš chlípné myšlenky, ale mám zájem,“ přišla mu ihned odpověď. Kazuma si musel odkašlat, aby stud ve tvářích svedl na zimu kolem. Rychle se usadil na místo řidiče, aby si čirou náhodou ti dva nevšimli ještě něčeho jiného. Rufus a Takano se však plně věnovali jeden druhému. Drželi se za ruce. Rufus ho odmítal pustit ze své náruče, takže jeli na zadním sedadle bez pásu. Kazumovi to bylo jedno, v mysli už měl představy, kam Hikara poveze a co budou dělat. Mohli by si zajet na nákupy… a pak do restaurace… a možná i něco víc.

„Měl bych ti koupit prsten, aby se už nikdo nedotkl,“ zašeptal Rufus tiše v blízkosti Takanových rtů. Ten se trochu ušklíbl.

„Nejsi až příliš majetnický, angláne?“ zašeptal Takano stejně tiše.

„Rád mám jasno ve svých věcech – především ve své lásce k tobě,“ přitiskl se Rufus na Takanovu nahou hruď. „To ti nebyla zima?“

„Šílená,“ přiznal se Takano.

„Budu tě tedy muset zahřát pořádně, až budeme sami…“

„Nechte si to na doma, vydržte ještě minutu,“ ozval se Kazuma nezúčastněně a Takano v sobě zadržoval smích.

„Jsem jediný, koho tato poloha vzrušuje?“ zašeptal Takano skoro neslyšně.

„Nejsi,“ usmál se Rufus spokojeně. „A máš jediné štěstí, že je tady Kazumšuk, jinak bych si tě už dávno vzal.“

Takano se hlasitě rozesmál na Kazumovou novou přezdívkou. Ten však prudce zastavil, až Takano málem skončil na zemi. I tak se pořád hlasitě smál.

„Fajn, jsme na místě, zmizte, nebo máte oba dva padáka na hodinu!“ zavrčel Kazuma otráveně. Rufus musel odnést Takana na rameni, protože sám schopný chůze tedy rozhodně nebyl kvůli křečovitému smíchu. „A ujisti se, že si tu mlátičku ohlídáš příště lépe!“ zavolal na Rufuse, než odjel, s menším úsměvem, protože měl přesný plán, jak stráví svůj den volna s Hikarem.

Rufus neměl nikdy chuť ublížit Kazumovi, jako po jeho posledních slovech. Nakonec si však Takana odnesl na rameni, jako nějaký hýbající se pytel, a pokojně prošel kolem štěbetajících sousedek, které ihned umlkly, a mlčky je sledovaly. Okamžitě měly nové téma, které musely projednat a všem ostatním jej sdělit. Pan Rokushi a ten tajemný cizinec se nejspíš zase udobřili!

Rufus věděl, do jaké kapsy má sáhnout pro klíče. Ihned poznal, že Takano nezamykal. Vyběhl tak rychle, že si stihl obléct jenom boty a kabát, aby nezmrzl. Kdyby měl čas, převlékl by se z pyžama… nebo si vzal alespoň ještě jeho horní díl. Donesl ho dovnitř a konečně položil. Schytal několik ran do hrudě. Ale nic nebylo jeho uším líbeznějšího, než ta slova, která se mu už budou navěky opakovat v mysli. On to skutečně řekl!

„Já tě vážně miluji!“ zašvitořil Rufus vesele, pevně ho stiskl ve svých rukách a zatočil se s ním. Aby nemohl dále protestovat, políbil ho – hluboce. Chtěl ho umlčet, aby nezkazil tuhle radostnou chvíli. Shodil kabelu z ramene a přitiskl ho na dveře. „A už mě nikdy nenapadne tě opustit, miláčku,“ zašeptal Rufus proti jeho uchu.

„Ř-Řekni mi tak ještě jednou a spíš venku!“ vyhrožoval mu Takano.

„Pokud budu moci spát s tebou, pak mi to vadit nebude.“

K jeho překvapení to byl právě Takano, kdo ho nyní dravě políbil. „Asi ti obstarám obojek… abys věděl… kam se máš vrátit,“ zabrblal Takano tiše. Rufus ho políbil na dlaň.

„S hrdostí tento obojek budu nosit, protože bude od tebe,“ podotkl mile.

„Víš… jestli tady chceš zůstat, tak budeš potřebovat-…“ Takano začal, ale Rufus mu přitiskl prst na rty.

„Tiše… o tom se bavit nechci… slíbil jsem ti, že tě zahřeji,“ zašeptal a přitiskl ho ke své hrudi, sundávaje z něj kabát. „A své slovo dodržím. Pokud i poté budeš chtít rozvést tu myšlenku mého trvalého bydliště zde, s radostí si s tebou o tom promluvím. Ale nyní…“ Svou větu nedokončil, protože Takana políbil a prohrábl mu vlasy. Nebylo potřeba slov. Takanovy ruce se mu obemkly kolem pasu. „Omlouvám se, že jsem ti nic neřekl…“ zašeptal mu do vlasů.

„Za to si tě ještě podám,“ slíbil mu Takano tiše. Rufus se ušklíbl.

„Budu potrestán?“

„Ano… opravdu krutě.“

Pohladil ho po štíhlých nahých zádech. „Mám povolení si trest užít?“

„To záleží na tobě, pako.“

„Miluji tě…“

„Já vím,“ usmál se Takano a přiměl ho jít pozpátku směrem k ložnici…? Ne. K obývacímu pokoji. Byl umístěn na sedačku, zatímco se Takano dostal na jeho klín. „Teď k tvému trestu – chtěl sis ze mě vystřelit, je to tak?“

„Ano, pane,“ zavrněl Rufus poslušně, hladě ho po zádech. „Jaký zasluhuji trest za svou troufalost?“

Takano tiše zavrněl a opřel se o jeho teplé ruce. „Nejdříve mě budeš muset pořádně zahřát… a potom prosit o odpuštění,“ zašeptal panovačně. Přitáhl si ho blíž díky kravatě. „A já si rozmyslím, zda si zasloužíš odpustit, či nikoliv,“ zašeptal svůdně.

„Jak tě mám zahřát, Takano?“ zeptal se Rufus tiše, vzrušeně.

„Tak, jak to umíš jenom ty, Rufusi,“ odvětil Takano, než ho políbil na horoucí rty. Rufus mu polibek se stejnou láskou ihned opětoval. Sál jeho jazyk a pohrával si s jeho spodním rtem, tisknouce ho na své tělo, aby jej zahřál.

„Dobře,“ zašeptal poslední slovo, než jejich rty opět spojil ve vášnivý, dlouhý polibek. Rufus ho přitiskl na hruď a jeho ruce pomalu putovaly pod látku hřejivého pyžama na Takanovy hýždě. Přitáhl si ho ještě blíž k sobě. Brzy se jejich kůže opět otírala o tu druhou. Rufus přerušil polibek jenom proto, aby políbil Takanovu líc a směřoval další své polibky dolů po krku směrem k hrudi a níž, kam mu Takano dovolil.

Pevný stisk v jeho vlasech ho zastavil.

„Nespěchej tolik,“ zašeptal Takano vzrušeným hlasem. Hlasem, který Rufuse vzrušoval o to víc. Uložil Takana na sedačku a políbil ho na čelo.

„Cokoliv si přeješ,“ zašeptal svůdně a pomalu si hrál s jeho bradavkou mezi prsty. Takano zavřel oči, aby si ten pocit vychutnal o to víc. Po chvíli se kousl do rtu, aby nezasténal, protože si Rufus počal hrát i s druhou bradavkou – jemně ji kousal, foukal na ni, kroužil kolem ní jazykem nebo ji sál jako dítě.

Po delší chvíli mu však sten utekl z úst. Bylo to příliš intenzivní, když stejnou péči věnoval i jeho druhé bradavce a nehty jemně škádlil tu druhou. Trochu se zavrtěl.

„Už to nevydržíš?“ zeptal se Rufus provokativně.

„Kdybych tě trápil stejným způsobem, taky bys mě chtěl o to víc…“ ušklíbl se Takano a přejel mu rukou po vydutém poklopci. „Pro příště… si nekupuj tak těsné kalhoty,“ dodal Takano šeptem, zatímco mu pořád přejížděl po rozkroku.

„Dobrá rada,“ souhlasil Rufus a zasténal, třel se o Takanovu ruku o to víc, zatímco si hrál s jeho bradavkou. Po chvíli mu Takano pomohl z košile a nedočkavě z něj sundal i opasek, než mu opět přejel po rozkroku. „Chci tě, Takano,“ zašeptal Rufus blízko jeho ucha. „Tak, jako nikdy předtím…“

„Tak si mě vezmi,“ omotal mu Takano ruce kolem krku a přitiskl k sobě, zatímco se třel o jeho rozkrok tím svým. „Přinuť mě sténat své jméno vzrušením,“ dodal tichým, svůdným hlasem. A to bylo poslední pokušení pro Rufuse. S chtíčem se mu rozhodl jeho přání splnit. Sundal z něj spodní díl pyžama a prohlédl si jeho tělo chtivýma očima.

Zakrátko povolily jeho kalhoty. A po chvíli oba leželi nazí na sedačce, líbajíce se, vzrušeně, vášnivě. Rufusova ruka třela Takanův úd, zatímco muž pod ním sténal do polibku. Bylo to tak vzrušují. Tak vzrušující, že by…

Ozvalo se zaklepání.

‚Někdo tady chce zakopat pod zem zaživa!‘ pomyslel si Rufus a v očích mu zablýsklo. Takano mu omotal ruce kolem ramen a přitáhl ho blíž, prohlubuje polibek.

‚Vykašli se na to…‘ pomyslel si, zatímco ho líbal. Zacpal Rufusovy uši, když se ozvalo další zaklepání. Nejsou doma… nenechá nikoho přerušit tuto chvíli, k čertu!!

„Jestli ihned neotevřete do deseti vteřin, vyrazím ty dveře a nafotím Vás v tom, co nyní provádíte!“ ozval se veselý hlas Haruky. Oba ztuhli, prudce od sebe odskočili a sbírali své věci ze země, zatímco Haruka hrdě počítala. Dostala se jenom k číslu osm, když se jí dveře otevřely a ona ihned vešla dovnitř. „Snad jsem Vás nevyrušila v té nejžhavější chvílí Vašeho vztahu?“ zeptala se ihned. Schytala pohlavek od Takana, který se na ni obořil, že měla zavolat, než sem vkročila. „Volala jsem, několikrát, na pevnou linku, ale máš ji vypojenou, bratříčku, takže jsi to nejspíš neslyšel, že? Nebo jsi to neslyšel přes Vaše vzrušující spojení s Rufusem?“ zeptala se Haruka s jízlivým úsměvem.

Takano zrudl a ukázal ke dveřím: „A ven!“

Ozvalo se další zaklepání. „Haruko, přestaň svého bratra ztrapňovat,“ ozvala se přísně Ume a Takano zrudl o to víc. To zavřel matce přímo před nosem a ona slyšela to samé, co Haruka? Ano, je po něm. Jde si vykopat hrob. Nejdříve však matce otevřel. Nevyhnul se přísnému pohledu jejích přivřených očí. „Copak je nynější nějaký trend zavírat matce před nosem, Takano-kun?“ zeptala se přísně.

„Ne, matko,“ pohlédl Takano k zemi.

„Tak snad mě pustíš dál?“ pozvedla obočí. Takano jí ihned uhnul z cesty a nechal ji projít. Bylo mu jasné, po kom Haruka podědila svou výbušnost – a nebylo to po otci. Ale netušil, co matku zavedlo zrovna sem – k němu do bytu, do Osaky celkově? Proč zde přijela – nebo spíš – proč zde zůstala od otcova pohřbu? Ume vešla pokojně dovnitř a rozhlédla se po synově skromně zařízeném bytě. Odložila si šátek z krku a semišový šedý kabát. „Hezky, ale skromně zařízené,“ pronesla po chvíli a kráčela kupředu. Takano jí vzal kabát a pověsil ho na věšák. Nervózně se zahleděl do obývacího pokoje – jestli Rufus nebyl oblečený nebo nechal známku toho, co se málem odehrálo, asi ho bude muset uškrtit. Už mu na dálku ukazoval jeho osud, ale Rufus ho ujistil beze slov, že vše je v pořádku. Takano tomu chtěl věřit – ale může věřit tomu nevychovanému Britovi, který se k němu nasáčkoval sám od sebe, aniž by mu dal kdy povolení?

Ume se procházela po útulném bytě, rukou v rukavici pomalu přejížděla po jednotlivých věcech, snad hledala prach nebo nějaká smítka, ale hledala zbytečně – pod jejím ostřížím dohledem se Takano už v dětství naučil čistotě. Zastavila se v kuchyni, než se na svého syna konečně podívala.

„Jíš dostatečně?“ zeptala se najednou, starostlivě. Takano jenom přikývl. „Co ten druhý muž? Ten tady bydlí s tebou? Platí ti nájem?“ ptala se pokojně dál. Na to se Takano nervózně podrbal na hlavě.

„No… ještě jsme to nedořešili,“ začal opatrně.

„Jaký máte spolu vztah?“ zeptala se Ume přímo. Takano zůstal zticha a pohlédl stranou. Ume mlčela, než se zeptala znovu přímo: „Myslíš si, že tentokrát to bude ten pravý?“ Když si všimla jeho zmateného pohledu, přešla k němu o pár kroků blíž a pohladila po tváři. „Haruka mi vše řekla… Proč jsi nezavolal? Proč jsi nedal vědět? – Vše nyní vím. A chápu tvé rozhodnutí. Miluješ toho muže?“ zeptala se znovu přímo. Takano se tentokrát zhluboka nadechl a podíval se jí do očí.

„Ano,“ řekl pouze. Byl by nyní schopný obhájit svou lásku – před otcem, před matkou, přede všemi. Ume mlčela, než přikývla.

„Zaslouží si tvou lásku?“

„Myslím, že sama dobře víte, matko, že… bych ho tady jinak nenechával bydlet,“ zašeptal Takano nejistě.

„A zasloužíš si jeho lásku ty?“

„Doufám v to…“

„Kde pracuje?“

„Pracuje – nebo pracoval – tam, kde já. Jednal se o výměnný program mezi firmou v Anglii a mezi tou naší…“

„Nyní se snad vrací?“

Měl se vrátit… ale zůstal.“

Ume chvíli mlčela, než se zeptala znovu přímo: „Kvůli tobě…?“

Takano se jí podíval do očí a odpověděl: „Ano.“

Ume opět ztichla, dívala se svému synovi do očí, potom ho pohladila po tváři. „Mohu věřit, že s ním budeš šťastný? Že se nebudeš trápit? Že nebudeš litovat svého rozhodnutí?“

Takano jí jemně stiskl drobnou ručku a pohladil ji po dlani. „Nemusíte mít strach, matko, věřím mu… a kdyby se mě pokusil zradit, sám moc dobře ví, co by ho čekalo,“ řekl tiše s úsměvem a ohlédl se na Rufuse, který stál nedaleko od něj. Najednou se Ume mile usmála.

„Není snad na čase, abychom se lépe poznali? Proč nás nepředstavíš pořádně, Takano?“ šťouchla svého syna koketně do ramene.

„No… první setkání nedopadlo zrovna nejlépe…“ znejistil Takano.

„Jakpak se jmenujete, mladý muži?“ zeptala se Ume mile, ignoruje svého syna, který dostal tik do oka.

„Rufus Tanabe, prosím,“ usmál se Rufus stejně mile, jako žena před ním.

‚To už je tady mé slovo tak malé, že je ignorováno všemi?‘ pomyslel si Takano podrážděně. Haruka ho šťouchla do čela.

„Neboj se – pokud projde testem, můžete zůstat spolu a donášet mi denně novinky o Vašem vztahu,“ usmála se Haruka mile. „Předpokládám, že ty jsi dole, že jo?“

Takano cítil, že rudne, ukázal jí ke dveřím a přikázal jí, aby okamžitě odešla z jeho bytu, nebo ji násilím bude muset vyhodit. Haruka mu jenom připomenula, že už jí tak několikrát za život vyhrožoval, takže nemá nejmenší potřebu se jeho slov nyní zaleknout. Zatímco se ti dva hádali, Ume Rokushi skutečně zpovídala mladého Brita – ptala se ho na rodinu, zaměstnání, předešlé vztahy či případné milenky s dětmi. Když se ujistila, že tento muž nemá žádné závazky vůči své zemi, pokojně přikývla a připravila se k brzkému odchodu k překvapení Takana i Haruky.

„Příští týden v sobotu Vás přijdu navštívit,“ řekla místo rozloučení a bez dalšího slova odešla. Takano i Rufus zmateně zamrkali, když spolu s ní zmizela i Haruka.

„Prošel jsem tedy testem?“ zeptal se Rufus zmateně. Takano pokrčil ruce jenom proto, aby schytal jemnou ránu do hlavy. „Co to je za odpověď?“ zeptal se Rufus uraženě. Překvapilo ho těsné objetí. Musel se však pousmát a vřele ho objal. „Vážně jsi jako malé klíště,“ zašeptal mu do vlasů. Takano mlčel a držel ho ve svém náručí.

„Kde jsme to skončili?“ zeptal se najednou svůdně a spatřil červeň v Rufusově tváři. Neubránil se zlomyslnému úšklebku.

„V tom nejlepším,“ našpulil Rufus pusu a přitiskl ho blíž k sobě, než se také ušklíbl. „Měl bych snad pokračovat?“

„Až po snídani,“ odtáhl se Takano. „To víš, že jo! Vytáhneš mě tak brzo z postele jenom proto, aby ses pobavil, a pak mě necháš, aby mi kručelo v břiše po zbytek dne! Prokoukl jsem tě.“

Rufus ho následoval k ledničce a zezadu se na něj přitiskl. „Mohu tedy posnídat tebe?“ zeptal se ho svůdně a foukl mu do ucha. Takano stydlivě pohlédl stranou.

„A-Ale jenom pro dnešek…“ zabrblal a zavřel ledničku.

Průměrné hodnocení: 4,65
Počet hodnocení: 17
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.