Jak to dopadlo s Koumeiem? Poté, co Kazuma doslova předhodil mladého, rozežraného, líného muže přímo před mužíka do jeho osobní pracovny, hned si vysloužil výklad o tom, proč by mu tam měli lidi chodit dobrovolně, aby tam nemuseli být vhazování někým jiným. Muž z výměnného programu nakonec sdělil, že mu to, aby se choval, jako prase v žitě, poradil Koumei, a bylo postaráno o viníka. Ba co víc – Koumei si o svém osudu, stejně jako císař, sám moc nestihl rozhodnout. Když mu mužík zrovna chtěl sdělit, že změnil a upokojil svou mysl, uviděl ho, jak kouří mezi ostatními v kanceláři, a když se to snažil rychle skrýt, kouř ve vzduchu neskryl. Ostatní, s rouškami přes obličej, ho ještě rádi udali. Koumei dostal napomenutí a všechny peníze se mu budou strhávat z platu po dobu jednoho roku a půl a jako kázeňské opatření proti tomu, že neustále kouří v budově, vyfasoval oblek, jakési kleštičky, sáček a jeho úkolem o přestávkách bylo zvedat vajgly před budovou. A že si lidi, kteří do té doby nikdy nekouřili, rádi zapálili cigaretu, hned ji típli a hodili mu ji pod nohy, aby se pobavili. Na tuto novou službu si všichni velmi rychle zvykli. Koumei nyní byl všem pro smích. Sliboval jim pomstu. Ale buďme upřímní – nikdy by se k ní sám neodvážil. Věděl, že by znovu prohrál (a to už by jeho hrdost nesnesla).

Rufus si zažádal o trvalé bydliště v Japonsku – přesněji řečeno – v Takanově bytě. Netrvalo dlouhou dobu a úřady ho jakýmsi zvláštním způsobem přijaly za občana. Jestli v tom měl prsty mužík z jejich práce, nikdo neví. I když Kazuma prskal, že mu naruší celkovou morálku v práci, nakonec ho přijal na trvalé místo. První dva týdny milence trýznil tím, že je rozsadil na druhou stranu, ale potom jim svolil, aby si sedli na svá původní místa. A vůbec s tím nesouviselo jakési blížící se hodnocení svého nadřízeného, ve kterém Kazuma získával odjakživa nejvyšší známky. A toto období nebylo výjimkou.

Další skvělou zprávou bylo, že Kazuma a Hikaru veřejně přiznali, že spolu chodí. Nikoho to kupodivu nepřekvapovalo – vždyť ten mladík za ním chodil častěji, než do práce!

K velkému překvapení, kdykoliv se Kazuma rozhodl s Hikarem vyjít na skleničku saké s Takanem a Rufusem, připojila se k nim Haruka, které snad vyčkávala, až její bratr se svým milencem opustí své pracoviště, aby je mohla pronásledovat, a také Asako se slovy, že by mile ráda poznala Haruku o něco blíže. Tak od určité chvíle chodili posedět do místních barů v šestičlenné skupince. Ne že by jim to nějak vadilo.

Co se týče Yasua – vydal knihu. Úspěšnou, poněkud víc, než se očekávalo. Téma reinkarnace se stalo hodně diskutovaným tématem u všech psychologů a Yasuo, který byl zván na různá setkání, kam nikdy zván nebyl, byl nyní vynášen do nebes za jeho dlouholetou studii a podrobně rozepsanou knihu. Pořád padaly otázky, kdo byl jeho zkoumací prvek, ale Yasuo se zapřisáhl, že nikdy nikomu z nich neřekne, kdo to skutečně byl. Takana si vážil, protože mu v mnohém v jeho práci pomohl, aniž by si to sám uvědomil. A navíc jim oběma to dlužil.

Po nocích se někdy sám sebe ptal, jak moc musel Takano ovlivnit svůj osud, aby se dostal tam, kde je nyní. Co všechno udělal, aby se vyhnul vlastnímu osudu a řídil si ho nyní on sám? Je možné, aby i on změnil svůj osud…?

Ume, jako věrná manželka, nepřestávala chodit na manželův hrob a sem a tam, potkávala na hřbitově Haruku, ale také i Takana. Zpočátku Takana jenom tiše pozorovala a poslouchala jeho slova vůči otci. Omlouval se mu, že nikdy nepoznal, že to s ním myslel dobře. Omlouval se mu, že nikdy nechápal, proč ho tak vychovával, že nechápal jeho rodičovskou lásku vůči němu. Svěřoval se mu s problémy, které ho trápily a nemohl je probrat s nikým, jenom se svým otcem. Dokonce se mu svěřil s tím, že si chci Rufuse jednou vzít jako právoplatného manžela. Jednou… až se situace v práci zklidní… se k tomu sám dokope, protože ho jinak Rufus nikdy o ruku nepožádá.

„Není to vtipné?“ ptal se hrobu svého otce se slzami v očích. „Jistě by ses mi vysmál, nebo mě praštil do hlavy… abych přestal vykládat nesmysly. Ale už tady nejsi. Nejsi už tady, abys mi řekl, že vše, co dělám, nemá smysl… Ale i přes tvůj odpor – vezmu si ho. I přes tvůj nesouhlas – nevzdal bych se ho. Nevzdal jsem se ho doteď a ani nyní se ho nehodlám vzdát…“ zašeptal tiše.

„Takano!“ slyšel něčí hlas a ohlédl se na plavovlasého Brita, který k němu utíkal.

„Vidíš? Je jako štěně, které potřebuje někoho, kdo by si ho k sobě přitiskl, když je mu zima, a dostal ho skrz tento velký svět…“ dodal tiše a pohladil šedý náhrobek svého otce. „Sleduj, otče, i přes tvůj nesouhlas… jsem pořád zde. Miluji ho. Stejně jako jsem miloval tebe. Stejně jako miluji matku a sestru. Jeho však miluji nejvíc. Jsem sobec?“ zeptal se a usmál se. „Ano, jsem. Stejně jako je on sobec, chci ho jenom pro sebe. Vtipné, že?“

„Co je vtipné?“ zeptal se Rufus a objal ho zezadu.

„Že ti to trvá takovou dobu,“ poznamenal Takano povýšeně.

„Doufám, že mě před ním nepomlouváš?“ zavtipkoval Rufus.

Pohled na ty dva Ume vždycky dojímal a vlastního manžela se v modlitbách ptala, zda jim požehná, stejně jako jim požehnala ona.

Neuběhlo mnoho dní a Haruka všechny pozvala na velkou oslavu svých dvacátých narozenin. Takano si nemohl pomoci a dloubl si, že je pořád sama. Div ho nevyrazily obě hlavní stvůrkyně této oslavy – Haruka a Ume.

Byl pozván i Yasuo, který se dvořil Ume. Ta však jeho milé návrhy odmítala. Zůstane věrná Osamovi až do konce. I tak se přistihla, že s ním v krátkých chvílích laškuje.

„Tak na to, že je ti konečně dvacet,“ pozvedl Takano misku se saké. „Ujisti se, že si ten život užiješ. Máš ještě plno před sebou.“

„Říká ten, kterému je už 25 let,“ vrazila mu hřebík do rakve. Proč se vůbec snaží, když ho bude pořád ponižovat a srážet k zemi?

„Ještě další hřebík do rakve, přidáš?“ zeptal se s tikem v oku.

„Jo, kdy bude svatba?“ zeptala se Haruka vzrušeně a Takano padl k zemi. Kde na tyhle otázky proboha chodí?! Rufus si trochu poupravil límec košile a odkašlal si, že to ji přece zajímat nemusí. „Ale musí, chci být družička!“ vyhrkla a oči se jí rozzářily radostí.

„Řekni, to mě chceš pohřbít zaživa, že máš tak střelené otázky?“ zeptal se Takano, pořád uzemněný na zemi.

„Už jste alespoň zasnoubení?“ zeptala se Haruka živě. Další hřebík do rakve. Rakev je hotová, můžeme pohřbívat.

Když spolu ten večer stáli Rufus a Takano na balkóně, Takano brblal, že si nezaslouží, aby byla jeho sestra, že se o ni staral až příliš dobře a ona ho takhle mučí. Zaprskal, když slyšel, že se mu Rufus směje.

„Co je na tom vtipného?“ zeptal se mrzutě.

Rufus ho k sobě přitáhl a omotal mu ruce kolem pasu. „Vlastně tvojí sestřičce mohu poděkovat,“ řekl najednou a Takano zamrkal. Rufus si prohledával kapsy a docela znervózněl. Takano mohl jenom zmateně mrkat a když se chtěl zeptat, co hledá, Rufus se zaradoval. Mírně Takana poděsil. Taky že si ho ihned slízl.

Rufus si však najednou odkašlal a nastalo mezi nimi pár vteřinové trapné ticho, když se jeden druhému dívali do očí.

„Víš, že dnes je už 7. prosince, že ano?“ zeptal se Rufus najednou. Takano mlčel, ale přikývl. Pozoroval, jak nervózně se Rufus chová. Každý jeho pohyb – ta jistota, která v něm byla doposud, zmizela. A i Takana samotného to znervózňovalo.

„Datum, kdy se má sestra narodila… proč?“ zeptal se nechápavě.

Rufus přešlápl z nohy na nohu a povzdychl si. „Někdy umíš být docela i natvrdlý…“ zabrblal tiše, až z toho Takano dostal tik do oka.

„Cože jsi to řekl? Mám ti připomenout, u koho zadarmo bydlíš, spíš a jíš?“

„A koho mohu milovat, kdy se mi zlíbí?“ ušklíbl se Rufus a nemohl si nepřiznat, že tu rudnoucí Takanovu tvář miluje nade vše. Poškrábal se na hlavě… Nicméně – odkašlal si a zhluboka se nadechl. „Takano…“ oslovil ho nyní s vážností v hlase, až Takano zpozorněl. Proč je najednou tak vážný?

„Ano?“ zeptal se přihlouple.

Rufus stiskl ruce v pěst, nabral do plic plno kyslíku… než poklekl na jedno koleno a nechal Takana stát v tiché nevědomosti, co přijde dál. Z vnitřní kapsy kabátu vytáhl jakousi malou krabičku. Takano si myslel, že už asi chápe… a přesto tomu nemohl uvěřit.

„Takano Rokushi,“ oslovil ho Rufus a zahleděl se mu do očí, ve kterých byl ochotný se ztratit a už se víckrát nevrátit, jenom kdyby ho ty oči viděly jako jediného muže na světě, „já, Rufus Tanabe, slibuji, že tě budu milovat, ochraňovat, pečovat o tebe v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, v chudobě i bohatství, a pokud mi neřekneš jinak, budu myslet jenom na tebe… Vezmeš si mě?“

Takano na něj tiše hleděl.

Jak má na tohle proboha odpovědět?!?!!? To si nemohl vybrat lepší chvíli, než oslavu narozenin jeho sestry?! Rufus znejistil – proč mu ještě neodpověděl? Zapomněl snad slíbit ještě něco?! Pár krátkých vteřin takhle oba zůstali a hleděli jeden na druhého beze slova. Než se najednou Takano sklonil a pevně ho objal.

„Pokud budeš jen mou stráží, pak ano… Vezmu si tě, cizinče z Británie, a budu tě milovat… ochraňovat, pečovat o tebe v dobrém i ve zlém… v nemoci i ve zdraví… v chudobě i bohatství…“ sliboval Takano tiše a Rufus cítil v očích slzy radosti a štěstí. Nenechal ho dokončit svůj slib a hluboce ho políbil, pevně ho tisknouce k sobě. Polibek přerušil jenom proto, aby mu navlékl zlatý prsten na prsteníček a opět ho sevřel v náručí, jako svého snoubence, a bral si jeho ústa za svá. „Ale… nemysli si, že jsi pánem domácnosti,“ zašeptal Takano bezdechu, když se po době několika minut konečně odtáhl. „Pořád je to můj byt… a mohu tě z něj… vyhodit i s kabelou.“

Rufus se ušklíbl. „Ujistím se, že svou kabelu nenajdeš…“ přitiskl ho k sobě. „A tak snadno se mě nezbavíš. Když mě vyhodíš dveřmi, přijdu oknem. A pokud zavřeš okno, vlezu do ventilace. A pokud i tu nějak zacpeš, jsem ochotný se po kouskách k tobě dostat v podobě balíku.“

„Nefantazíruješ už trošičku moc?“ zeptal se Takano pobaveně.

„Stojíš mi za to… udělám cokoliv, abych tě už víckrát neztratil. Ani nyní, ani nikdy příště…“ řekl zamilovaně a prohrábl mu vlasy.

„Neděláš to doufám jenom proto, aby nám dali ostatní pokoj s věčnými otázkami, že ne?“

„Nekaž to,“ zavrčel Rufus hravě a kousl ho dravě do krku, „nebo tě mám odvléct na záchod a dokázat, že to s tebou myslím vážně, ty provokující klíště?“

„Hmm… to klíště by rádo vidělo důkaz tvé lásky… Ale až doma, samče,“ ušklíbl se Takano a prstem přejel Rufusovi po rtech ukazováčkem. Zrudl, když ho Rufus jemně kousl do prstu a jazykem mu po něm přejel, než ho jemně vsál do úst. Když od něj prst odtáhl, pořád ho spojovala slina s jeho ústy.

„Slibuji, že doma si už nesedneš,“ zašvitořil Rufus spokojeně. „A víš o tom, že mě už nesmíš praštit? Nebo tě nahlásím za domácí násilí.“

„A já tě nahlásím za svádění na veřejnosti,“ ušklíbl se Takano tiše a omotal mu ruce kolem krku. „Když však budeš pokračovat ještě chvíli, zapomenu na svou žalobu.“

„Jak si přeješ, má lásko,“ dodal Rufus jen, než jeho ústa uzavřel těmi svými v dlouhý, vášnivý polibek.

7. prosince 2016, kdy na Japonsko, oblast Osaka, začal padat první sníh, jako svědek lásky těchto dvou lidí – kdysi udatných bojovníků, dnes dvou snoubenců.