„Rozhodnutí je ostatně na tobě, Takano-kun; buď si vybereš svobodu, nebo za to zaplatí jiní. Jako tehdy.“

Na Koumeiově tváři hrálo čiré pobavení a zkažená radost. Takano nejistě stiskl obsah ve své ruce a pohlédl do země. Měl vůbec na výběr? Už císař v minulosti ho přivedl na pokraj lidského bytí – proč by to nedovedl i dnes večer?

„Jsem rád, že jsem tě poznal, Takano-kun, rebele,“ pronesl Koumei pobaveně a Takano zpozorněl. Popadl ho za zápěstí. Když už nic… Když už se svému vlastnímu osudu nevyhne, tak alespoň…

„Slibuješ, že necháš Rufuse na pokoji?“ zeptal se jen tiše. Koumei se spokojně usmál.

„Jako, že je měsíc nad námi,“ řekl a popotáhl z cigarety. Stisk na jeho ruce povolil. „Bylo by moudré se s ním ještě dnes večer rozloučit,“ poradil mu jen a vydal se k odchodu, „ale jak jsem řekl: Rozhodnutí je na tobě.“

„Jaké rozhodnutí?“

Ostrý hlas přesekl noční ticho a Koumei se ve své chůzi zastavil. Ušklíbl se tak nebezpečně, že liška oproti němu byla nyní krotké zvíře. Jen koutkem oka se podíval směrem k Rufusovi, který stál nedaleko od nich.

„Ale nic,“ řekl vesele. „Myslím si, že ti to Takano-kun milerád vysvětlí!“ A zachechtal se. Rufus už tiskl ruce v pěst, že mu uštědří další ránu, ale Takano ho zastavil. Nechal Koumeie odejít, než se slabě sesunul na kolena.

„Co se stalo…?“ zeptal se Rufus a prohrábl mu vlasy. Takano tiskl předmět v ruce o to silněji, když hleděl k zemi, a nakonec ruku schoval do kapsy.

„Nic,“ zašeptal pouze.

„Tyhle kecy si nech pro svou sestru – co se stalo?“

Takano jen zavřel oči a vstal. Na Rufuse se už nepodíval. Prošel kolem něj beze slova. Rufus ho sledoval a snažil se ho několikrát zastavit, ale Takano ho vždy bez jediného pohledu k němu obešel. Myslel si, že může vzdorovat císaři? Jak směšné. Osudu se nevyhne – ani nyní, ani v minulosti. Proto bude lepší, když…

„Odejdi,“ zašeptal Takano, když otevřel dveře svého bytu, a Rufus se zarazil. Tiše na něj hleděl, než se ho konečně zeptal, cože to řekl. Takano cítil v očích slzy, stálo ho to všechnu sílu, než znovu zašeptal: „Odejdi… Zmiz z mého života.“

„Takano-…“ oslovil ho Rufus, ale Takano se na něj prudce otočil a chtěl ho praštit. Rufus jeho ránu sice nečekal, ale zastavil ji v čas. Sledoval muže před sebou, který byl jenom kousek od toho, aby se psychicky zlomil úplně.

„Zmiz z mého života,“ zašeptal Takano tiše a snažil se potlačit slzy v očích a smutek v hlase. „OdejdiOdejdi…“

Rufus se zamračil a podíval se mu do očí. „Řekni to ještě jednou. Ale mě přímo do očí!“ řekl Rufus prudce. Takano měl vážně blízko k pláči. Co však Rufus nečekal, bylo…

„Odejdi,“ řekl Takano a díval se mu do očí naprosto bez citů, „už tě nechci nikdy vidět.“

Rufus na něj zůstal němě zírat. Chvíli nemohl uvěřit svým uším. Stiskl Takanova ramena, opravdu silně a vycenil zuby. Skutečně to řekl…? Pohlédl k zemi a plavé vlasy mu zakryly oči. Kousl se do jazyka, aby zadržel bolest v srdci. Nemůže o něj přijít.

„Jak chceš,“ zašeptal jen. Pustil ho a prošel kolem něj, Takano se tiše díval do země a po tváři mu stekla slza. Nenáviděl sám sebe. Byl slaboch. Zavřel oči. Slyšel jenom jakýsi rámus a během chvíle kolem něj prošel Rufus se svým kufrem.

U dveří se jenom tiše zastavil, snad chtěl něco dodat, ale nakonec beze slova (nebo pohledu na něj) odešel. Sotva se za ním zavřely dveře, Takano klesl na kolena a zakryl si tvář. Kousl se do prstů, aby, v případě, že Rufus zůstal stát za dveřmi, neslyšel jeho vzlyky. Rufus skutečně stál za dveřmi a poslouchal. Praštil vztekle do protější zdi. Proč…? Proč zrovna nyní…?

‚Proč jenom pár dní předtím, než-…‘ pomyslel si Rufus a zavřel oči. Tiše zanadával a vydal se prudkým, rychlým krokem pryč.

Takano tupě zíral do země. Co to nyní udělal…? Ignoroval mobil, který mu oznamoval další hovor. Vytáhl z kapsy věc, kterou mu Koumei věnoval – zapalovač. Stejně už přišel o všechno. Jediný, kdo mu zbývá, je Haruka. A ta je v bezpečí. Ta žije. Křivě se pousmál. Dokud je ona v bezpečí, nevadí mu, že bude loutkou. Pozoroval kmitavý plamínek zapalovače před sebou. Nakonec ho položil na stolek v kuchyni a tiše se rozhlédl kolem sebe. Vše mu ho připomínalo.

Chodil po bytě a tiše sledoval každičkou věc. Myslel si, že mu teplá sprcha vyčistí myšlenky, ale i zde na něj dýchala Rufusova vůně. Zakryl si obličej, aby si nepřipustil slzy. Ani se nedokázal soustředit. Neusušil se, zabalil se do županu a jen tak otupěle chodil po bytě. Zastavil ho až mobil, který mu už delší dobu vyzváněl. Skryté číslo. Váhavě hovor přijal a zašeptal: „Rokushi mluví…“

„Tohle mě teda vážně dostalo!“ slyšel Koumeiův pobavený hlas a kousl se do rtu. Měl sto chutí mu šlápnout na krk, praštit ho… a mnohem horší věci, ale aby nedal najevo to, jak se nyní cítí kvůli němu, zůstal potichu. „Opravdu jsem nečekal, že se tě vzdá tak snadno. Nebo ty jeho!“ smál se Koumei dál. Potom se uklidnil. „Musím však uznat, že jsi skutečně poslušný pěšák, Takano-kun.“

Takano mlčel a pohlédl do země, jen se tiše zeptal: „Kdy…?“

„To záleží na tobě,“ řekl Koumei pokojně. „Nebo ti mám snad hodinu vybrat já sám?“

Opět bylo delší ticho, než Takano zašeptal: „Smím se rozloučit?“

„Kdepak, nekaž mi hru!“ řekl Koumei chladně. „Chceš, aby Rufus vyvázl bez trestu? Pak je tvůj úkol jednoduchý.“

Takano stiskl mobil mezi prsty tak silně, že by ho mohl i zničit. Ruka se mu zaklepala. Ze všech sil se snažil zadržet slzy a myšlenky na to, že poslední slova, která Rufusovi řekl, byla: Už tě nechci nikdy vidět.

„Víš, Takano-kun, co to je seppuku?“ zeptal se Koumei najednou a Takano zpozorněl. „Zkráceně – smrt se ctí. Proříznutí vlastního žaludku, aby se uvolnila duše. Samurajové tento rituál vždycky předváděli s velkou pompézností, a přitom je to naprosto směšné. Duše skrytá v žaludku – k smíchu, nezdá se ti…?“

Takano mlčel. Nechápal tuhle konverzaci.

„Víš, jaká je nejkrásnější smrt pro bojovníka? V boji,“ pokračoval Koumei vesele. „Každý muž si přeje umřít v boji. Ať už se jedná o obyčejného rolníka, rebela… nebo i samotného císaře. Když je mu odepřeno zemřít v boji, cítí se nevyužitý… Nejvíce k smíchu je císař, který zemře na pitomou nemoc, nemyslíš? V dnešní době ale už jen těžko najdeš pořádnou bitvu, kde bys zemřel se ctí.“

„Chcete mě snad přinutit spáchat seppuku?“ zeptal se Takano se smíchem.

„Kdepak, to by nebyla legrace,“ vyvedl ho Koumei z omylu.

„Tak co teda-…“

„Chci tě vidět trpět,“ přerušil ho Koumei chladně, „stejně, jako jsi trpěl předtím. Stejně, jako jsem trpěl já, když jsem nad tebou nevyhrál. Chci vidět Rufusovu tvář, zkřivenou smutkem, že tě zase ztratil, že s tím nemohl nic udělat. Chci vidět reakce všech lidí, kteří tě kdy znali, až zemřeš. Chci slyšet jejich slova, až tě najdou… v bytě… ohořelého.“

Takano nad jeho slovy zamrkal.

„Správně – chci po tobě spáchat seppuku formou ohně,“ řekl Koumei spokojeně. „Dal jsem ti svůj oblíbený zapalovač. Můžeš se radovat. Byla to pro mě čest, poznat tě i v této době, ale každá hra má svůj konec. A ten tvůj právě nyní nastal. Nechceš přece, aby se Rufusovi nebo ostatním něco stalo, že ne?“

Koumei si byl jistý, že vyhrál – znal Takanovu slabost.

„Sbohem, Takano-kun,“ řekl pouze a zavěsil. Takano spustil ruku s mobilem k zemi, který mu z ní vypadl. Je tohle opravdu konec? Natáhl se pro zapalovač a prohlížel si ho. Je tohle skutečně jeho poslední den… poslední noc? Stráví ji úplně sám…? S chmurnými myšlenkami? Poradil mu to snad Yasuo? Domluvili se ti dva stejně jako v minulosti? Mysl mu po chvíli vypnula.

Ať už ta noční můra skončí…

Takano tiše seděl v koutě a hrál si se zapalovačem, pozorujíc jeho plamínek před sebou, několikrát tento jednoduchý pohyb zopakoval, plamínek líbezně plápolal, než jej sfoukl vítr, který se vyřítil od otevřených dveří. Nezaujatě vzhlédl a znovu zapálil plamínek, který osvětloval temnou místnost kolem něj.

Proč jste přišel?“ zeptal se tiše, pozorujíc boty osoby, skrytou v temnotě před ním. Když přišla o něco blíž, kdyby Takano vzhlédl, rozpoznal by Kazumu. Kazuma ho tiše sledoval. Hruď se mu trochu ještě vzdýmala od rychlého sprintu, aby se sem dostal v čas. Když se ujistil, že se jeho dech zklidnil, přistoupil ještě blíž ke svému podřízenému, který si doposud hrál se zapalovačem. Jako malé zoufalé dítě.

„Protože nějaký idiot mi začal bušit na dveře s tím, že druhému, ještě většímu idiotovi, pravděpodobně přeskočilo,“ pronesl chladně a sebral Takanovi zapalovač. Nemusel si ho ani prohlížet, aby poznal Koumeiův majetek. „A jak tak vidím, za ten kopanec se mu budu muset nakonec omluvit,“ řekl a praštil Takana do hlavy. Takano jen pohlédl do země. „Začni kecat něco o tom, že si to zasloužíš, tak tě nechám naporcovat do sushi – alespoň to bude užitečnější než ničit byt.“

Takano se nad tím zamračil. „Chutnal bych trpce,“ pronesl jen.

„To je fuk – kdyby nebylo zbytí, snědl bych to i tak.“

Oba se chvíli vážně, otráveně sledovali, než se oba rozesmáli. Znělo to opravdu praštěně. Po chvíli do bytu nakoukl i Hikaru a tiše se zeptal, zda už je bezpečné vejít. A spatřil Kazumu, jak rozcuchává Takanovy vlasy. Dostal tik do oka a sevřel ruce v pěst. Nikdy necítil tak velkou žárlivost. Skoro jako kočka skočil po Takanovi, ale byl zastaven v čas a Kazuma nad ním zakroutil hlavou.

„Jsi horší žárlivka, než jsi tvrdil,“ neodpustil si Kazuma spokojeně. Mladík zrudl a pohlédl stranou. Takano zamrkal. Konečně měl příležitost se zeptat na něco, co ho trápilo už během oslavy. Na otázku, zda spolu ti dva chodí, odpověděl Kazuma okamžitě, hrdě: „Ovšemže!“ zatímco se Hikaru zajíkl a zakoktal se: „O-Ovšemže ne!“

Takano se nad tím ušklíbl a dodal jen: „Tak už se dohodněte…“

Kazuma prohrábl Hikarovy vlasy a foukl mu do ucha. Mladík vypískl, až málem uskočil pryč, zatímco se Kazuma příjemně bavil. Takano je jen tiše sledoval, mírně zrudl a pohlédl stranou. Tohle teda opravdu jako důkaz vidět nepotřeboval. Ale zjištění, že jako jediný nereaguje tímto způsobem na foukání do uší, ho trochu uklidnilo. Když slyšel ještě další kroky, vzhlédl ke dveřím. V nich se objevil Rufus a tiše ho sledoval. Kazuma se ohlédl a potom se podíval na Takana. Vstal, chytil ho za vlasy a docela nehezky ho k němu přesunul přes celou chodbu, zatímco Hikara zatáhl do vedlejší místnosti. Rufus chytil Takana před pádem na zem a hned krátce na to šel zpátky za práh. Takano k němu váhavě vzhlédl.

Odejdi… Zmiz z mého života! Už tě nechci nikdy vidět. Ta slova – proč je předtím vyřkl? Proč tak moc bolela i nyní?! Nemohl se mu podívat přímo do očí. Poslal ho pryč… a on i tak šel pro pomoc. Neopustil ho. Nevzdal se ho, jako to udělal on.

„Omlouvá-…“ začal Takano, ale zarazilo ho, když ho k sobě Rufus rychle přitáhl, přitiskl na hruď a pevně držel u sebe. Slova ho nezajímala. Věděl nyní, že smí dovnitř, že ho tady chce. Takano chvíli váhal, než vyššího, statnějšího muže přitiskl k sobě a políbil, k překvapení Rufuse. Překvapení z něj opadlo rychle, polibek ihned opětoval.

„Snad sis nemyslel, že bych se tě vzdal tak snadno…?“ zašeptal mu Rufus do vlasů. Takano se nad jeho slovy musel pousmát.

Chytil Rufusovu ruku a pevně ji stiskl. Zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce. Zhluboka se nadechl, snad chtěl něco říct, ale najednou se odtáhl. Rufus nyní očekávat ta dvě slova…

„To ne,“ řekl Takano s úsměvem. Rufus se div neskolil k zemi. A to je všechno? Naivně si myslel, že by ho k tomu už třeba konečně dokopal! Má mu je snad říct on sám jako první?! Musí ho nakopnout, aby ta dvě slova z něj dostal.

„Víš, že jsi neskutečně krutý?“ zašeptal tiše a Takano nad jeho slovy zamrkal.

„Co tím myslíš?“ zeptal se jen. Další kudla do zad – jak moc může být tenhle chlap natvrdlý? Rufus se zhluboka nadechl, dal se do kupy a vřele se usmál.

„Ale to nic,“ zavrkal zamilovaně. ‚Jestli to už brzy neřekne, asi ho donutím!‘ slíbil si.

Takano na Rufuse nechápavě hleděl. Slyšel ránu a tichý sten. Zrudl. ‚To si snad dělají srandu! Snad tady nechtějí-?!‘ pomyslel si a rychle spěchal do vedlejší místnosti. Rozrazil dveře a zůstal tupě zírat před sebe.

Kazuma, opřený o zeď, panovačně sledoval Hikara, zatímco ho tahal za ucho. Mladík před ním div nepředl blahem, byl rudý a díval se Kazumovi vyzývavě do očí. Sotva si všiml otevřených dveří, zrudl, rychle se vytrhl z Kazumova sevření a pospíchal se schovat za sedačku, ale Kazuma ho zastavil a přitáhl zpátky k sobě.

„Pořád ses nevyjádřil,“ stiskl mu čelist mezi palcem a ukazováčkem, snad ignorujíc zmatený pohled Takana. Hikaru opět tiše zasténal a něco zabrblal, čemu rozuměl jenom Kazuma. Rufus ty dva vyjeveně sledoval.

„Mohli byste si to laskavě nechat na doma?“ zeptal se Takano bez obalu.

„Hele, to on po mě vyjel, že prý jsem si tě všímal pomalu více než jeho,“ řekl Kazuma bez obalu. Hikaru se div nepropadl do země hanbou. Rufus se musel podívat stranou, jinak by se jistě rozesmál. Takano netušil, jak by je slušně vyhodil. Musel projít jakousi zkouškou, zda je schopen normálně fungovat. Kazuma se ho ptal na všelijaké blbosti, které ho napadaly. Rufus si nemohl pomoci, ale všechno si zapisoval, takže to vypadalo, jako sezení u psychologa.

„Dobře, a můžeš už teď vypadnout?“ zeptal se Takano s úsměvem,

„Hele, takhle se přece se svým šéfem nemluví,“ ozval se Hikaru.

„Dotaz,“ ozval se Rufus najednou, „jak se mohli dva naprosto rozdílní lidé jako vy dva dát dohromady?“

„Stejná otázka,“ odvětil Kazuma bez váhání.

Přestože se Takano snažil ovládnout co nejdéle, nakonec svého šéfa i jeho přítele vyhodil ze svého bytu se slovy, že by se ještě rád těch pár hodin před prací prospal, protože je mu jasné, že ho ukamenuje jednak za pozvání na oslavu, jednak za jeho předešlou nemocenskou.

„To by následovalo i bez této pohotovosti, kterou ti strhnu z platu,“ řekl Kazuma upřímně.

„Jste vážně hodný,“ usmál se Takano mile.

„Ano, já vím,“ řekl Kazuma samolibě, popadl Hikara a odvlekl ho pryč.

„Kohokoli,“ zašeptal Takano, když zavřel dveře. Potom popadl Rufuse, vtáhl ho do koupelny a pustil mu studenou sprchu přímo do obličeje. „To jsi nemohl sebrat kohokoliv jiného, než zrovna Kazumu?!“ vyjel po něm.

Rufus chvíli bojoval proti vodě, po slepu sprchu zastavil a nebezpečně se na Takana podíval. Ušklíbl se. „Protože bys nikoho jiného než svého šéfa nebral vážně,“ zašvitořil zamilovaně a prohrábl Takanovy vlasy. „Stejně – jsi divný. Když jsi to tady chtěl podpálit, proč jsi mě vyhazoval a potom si dal sprchu – úplně sám?“

Takano dostal tik nad Rufusovou perverzní otázkou.

„Abys žárlil,“ řekl s hranou hrdostí. Chvíli na sebe hleděli, než se Rufus podíval stranou a musel dát smíchu průchod, jinak by to nevydržel.

„Raději bychom měli jít spát,“ prohrábl Takanovi vlasy.

„Ty spíš na gauči, nebudu spát s někým, kdo je takhle mokrý,“ rýpl si Takano.

„A čí je to chyba?“ zavrčel Rufus nebezpečně. Odpovědí mu byl polibek na krk.

Chtěl jsem tě vidět mokrého,“ ušklíbl se Takano.

Perverzáku,“ zavrněl Rufus spokojeně.

Nakonec se oba odebrali do postele. Takano měl obavy usnout – pokud ho v reálu Koumei dohnal k tomu, že málem spáchal sebevraždu… čeho bude schopný císař Koumei? Prohlédl si své poslední poznámky ze snu.

Nakonec chytil Rufuse za ruku, přitiskl se na jeho hruď a za poslechu cizincova klidného dechu, který ho šimral ve vlasech, a tlukotu srdce… tvrdě usnul.

----

Konec června 1865.

Císař Koumei pomalu, ale jistě ztrácel trpělivost se svými dvěma zajatci. Ať už se kapitán Yasuo snažil sebevíc, ať už jim vyhrožoval sebevíc, nic z nich nedostal. Překvapovalo ho však, že je jejich společníci nepostrádají, že je nehledají, že ho neprosí. Vzdali se snad naděje, že by je mohli zachránit? Ne, Kazuma by tak slabý nebyl. Jistě plánuje, jak je dostat pryč, při nějaké oslavě nebo zmatku.

Protože mu Yasuo prokázal nevídané služby, rozhodl se mu odvděčit. Na jeho počet povolal smetánku. Nehodilo se, aby tito lidé oslavovali kapitána vojska, ale císař tak přikázal. I kdyby výdaje měly být sebevětší, bylo mu jasné, že se tímto způsobem váhající rebelové dostanou do chrámu. A on bude mít plné právo je popravit. To rozváže jazyk jeho dvěma vězňům. Nebo je tady ještě jedna věc…

Noc před oslavou měl císař jasnou mysl. Předpokládal, že se sem dostaví i Kazuma. Jak by mu mohl nejvíce ublížit? Zastavil se před dveřmi žaláře a všichni, včetně Rufuse, před ním poklekli, než mu otevřeli dveře. Vezme mu to nejdražší

Doprovázen Rufusem vstoupil dovnitř. Ani jeden z vězňů už na rámus v podobě otevírání dveří nereagoval. Koumei vyzval Rufuse, aby vyvedl toho mladíka do jeho komnat, zatímco se sám vydal směrem k Takanovi. Může přece zkusit mu domluvit a rozvázat mu jazyk. Bude mít však vliv na jeho mysl fakt, co hodlá učinit s jeho spolubojovníkem?

„Hej, odpade,“ řekl pobaveně, ale Takano zůstal tiše hledět před sebe, skrytý před měsíčním svitem v rohu. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ pokračoval samolibě. Takano byl vůči jeho slovům hluchý. „Víš, co se zítra večer bude konat? Oslava toho, kterého jsi pokládal za spojence až do poslední chvíle. Přijede sem plno lidí. Víš, že při této příležitosti by se mohli ti tví společníci pokusit Vás dva osvobodit? Omyl – dnešní večer mám naneštěstí plný, ale před zítřejší oslavou si s tebou milerád promluvím. Má žena s tebou má pořád slibné plány – jsi udatný bojovník, nemusíš přece zahazovat svůj život tak rychle.“

Takano se ušklíbl, slabě se zasmál.

„Táhni k čertu, Koumei,“ řekl Takano pouze.

Koumei se také ušklíbl. „Odkud si myslíš, že jsem přišel?“ zeptal se jenom a otočil se k němu zády. „Tvé rozhodnutí – kdyby ses rozhodnul jinak, ušetřil bys toho mladíka. Jakže se jmenoval? No, to je jedno. Ale Kazuma pocítí tak silnou bolest, jako nikdy předtím. Horší než dýka do srdce – víš, co to může být?“

Takano po jeho slovech zpozorněl.

„Ale ty ses rozhodl,“ řekl Koumei jen a pokojně odešel.

Takano prudce vyrazil k mřížím, ale pouta ho zarazila, zatímco ječel za Koumeiem: „Opovaž se ho jenom dotknout, ty hovado! Nebo tě zabiju!“

Věděl, co se dělá se zajatci. Kdyby to byl on, přetrpěl by to, ale Hikaru – ten mladík za nic nemůže! Chtěl bojovat o svou vlastní svobodu. Koumei ho přece nemůže-…!

Dlouhou dobu křičel, než se k němu Rufus vrátil. Nyní se nadávky snesly na jeho hlavu. Pozoroval toho muže, který i po tolikadenním týrání, jak hlady, tak i ranami, měl tolik energie.

Jak by mu mohl pomoci?

Sotva se chtěl přiblížit, místo člověka spatřil před sebou rozzuřenou šelmu, která by ho jistě zabila, kdyby se přiblížil jenom o kousek blíž. Císař mu vzal všechno. Jediné, co mu zbylo, byl život. Prázdný život. Zůstal s ním po celou dobu, kdy ten mladík byl pryč. Aby nebyl sám.

Hikaru stál tiše uprostřed místnosti. Když císař přišel, ani se nepohnul. Sotva se postavil před něj, Hikaru se díval prázdnýma očima skrz něj. Jestli skrz něj chce ublížit Kazumovi, nedovolí mu to. Stiskl ruce v pěst, až pouta slabě zacinkala.

„Máš strach?“ zeptal se Koumei tiše a pohladil mladíka po tváři.

Zdechni, pse,“ zavrčel na něj Hikaru bezcitně, ale do tváře se mu nepodíval. Koumei se nad touhle reakcí mohl jenom ušklíbnout.

Jednou ranou srazil mladíka k zemi. „Jak si přeješ,“ řekl chladným hlasem, zatímco se na něj vrhl. ‚Dívej se pozorně, Kazumo, a trp! Trp jako nikdy předtím!‘ pomyslel si Koumei, jako šílenec. Snažil se přinutit Hikara, aby ho políbil, zatímco mladíkova ústa byla pevně sevřená. Koumeiovi nedělalo problém mu stisknout krk a zašeptat výhružku, že jestli se mu nepoddá, zabije ho sám.

Hikarovi tím však strach nenahnal. Když se k němu přiblížil, Hikaru neváhal a kousl ho silně do nosu. Tak silně, až Koumei vykřikl bolestí a prudkým pohybem dozadu sám sobě způsobil ránu, ale Hikaru jeho nos ani tak nepustil. Byl jako vzteklý pes, který se zakousne a nepustí.

Křik císaře překvapil jeho ženu. Asako ihned přešla ke dveřím a zabušila na ně s otázkou, co se děje. Koumei ji neslyšel. Měl plno práce dostat se od toho divokého mladíka. Když se odtáhl, mohl křičet nad kusem kůže, který mu Hikaru kousl. To však mladíka nezastavilo, ba spíše naopak – choval se jako rozdrážděný býk! Ze stolku sebral jakousi dřevěnou tyč na odkládání šperků a začal jí Koumeie mlátit. Císař nebyl ani schopný zavolat o pomoc. Rány na jeho hlavu se hromadily jedna za druhou a po chvíli jeho stisk pomalu ochabl. Podcenil toho mladíka…

Hikaru však spokojený ještě nebyl – stiskl císařův útlý krk a pevně ho sevřel. Mlátil s jeho hlavou o zem, zatímco křičel: „Zemři! Zemři! Zemři!“ jako smyslů zbavený. To už donutilo Asako vtrhnout dovnitř spolu se stráží. Chvíli zůstala překvapeně stát, potom ihned přikázala strážím ho chytit – ale nezabít. Hikaru je ve svém záchvatu hněvu neviděl a soustředil se na chladnokrevnou vraždu císaře. Vojáci s ním museli bojovat, aby ho z císaře dostali. Asako jim ani nepomohla. Jen chladně sledovala scénu před sebou.

‚Zemřeš?‘ pomyslela si Asako, když sledovala svého muže, jak se pomalu dívá jejím směrem a něco chroptí. ‚Nebo zase přežiješ?‘

Zatímco se stráž zabývala vězněm, přistoupila ke svému muži. Nohou mu zatlačila na krk a sledovala, jak škemrá o život. Bylo by tak snadné se ho zbavit – a ona by potom vládla sama, bez hlupáka po boku. Už by nebyla pro smích. Už by si jí vážili! Tuto skrytou touhu však potlačila, sklonila se ke svému manželovi a povolala pro Yasua a přikázala strážím, aby přestali bušit do mladíka a vhodili ho do žaláře k tomu druhému.

Rufus doposud tiše seděl a sledoval Takana, který ho bedlivě sledoval. Skutečně – jenom srst a byla by z něj šelma.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se najednou. Takano mlčel. O co mu jde? Chce mu vymýt mozek? Chce ho zmást…? „Máš hlad?“ zeptal se Rufus. „Chceš něco k pití?“

„Nech toho,“ zašeptal Takano ochraptěle a Rufus zpozorněl. „Nemluv se mnou jako se sobě rovným… cizinče.“

„Jmenuji se Rufus,“ odvětil Rufus. „Nazývej mě tak. Kdo jsi ty?“

Takano se usmál. „Nehraj si na to, že bys jevil zájem o vězně,“ zavrčel na něj Takano a vzhlédl k němu. „Chceš mě rozptýlit…“ Jeho oči byly plné šílenství. „Chceš ze mě dostat informace. Je mi jasné, za co tě císař živí! Nic ti neřeknu, blbče, nic ze mě nedostaneš…“ Rufus ho sledoval a povzdychl si.

Takano se zarazil, když onen cizinec otevřel dveře jeho žaláře. Instinktivně se stáhl do rohu o to víc. Rufus přešel až do jeho těsné blízkosti. Chápal, proč se krčí v rohu – má z něj strach.

„Proč pořád vzdoruješ?“ zeptal se Rufus a zůstal v jeho těsné blízkosti. Slyšel rebelův tichý dech.

„Stokrát raději spáchám seppuku… než abych se poklonil nepravému císařovi!“ zavrčel Takano zle. Rufus měl opět pocit, že před ním je chycená šelma, která se odmítá nechat zkrotit. Měl opět ten těsný pocit pod brněním.

„A co kdyby tady byla jiná cesta?“ zeptal se pokojným hlasem a dřepl si. Takano se stáhl o to víc a bedlivě toho plavovlasého ďábla sledoval. Pozoroval jeho temně zelené oči… ve kterých se ztrácel.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ zavrčel Takano tiše.

Rufus se místo odpovědi jen zhluboka nadechl a prudce přiblížil k vězni. Ten ho zaraženě sledoval a než si to uvědomil, Rufus ho políbil. Zůstal na něj tiše zírat a nehýbal se. Takanova mysl byla během krátké chvíle úplně prázdná…

----

Takana probudil letmý polibek do vlasů. Zavrněl nad tím pocitem a otevřel oči, aby se setkal se světle zelenými. Rušit ho ze spánku, zatímco ho líbá ve snu. Jak si to může dovolit. Přiblížil se k němu a políbil ho.

„Dobré ráno,“ usmál se Rufus vesele.

„Dobré,“ řekl Takano a úsměv mu opětoval.

„Zaprvé – ještě jednou uvidím Koumeie blízko tebe a tentokrát ho přizabiju tak moc, že ani mluvit nebude moct. A zadruhé – jdu udělat snídani, a ne – opovaž se mě zastavit, nebo tě svážu a zajistím si, že ani jeden nebudeme muset do práce,“ zazubil se Rufus, sotva viděl, že Takano chce protestovat. Odpovědí mu bylo jenom trapné ticho, které s radostí přijal. „Jsem rád, že neprotestuješ,“ usmál se mile a pustil Takana z svého náručí.

Takano po něm po chvíli hodil polštář, který Rufus s radostí chytil a hodil ho zpátky do postele. Se slovy, že si budou hrát potom, odešel. Takano na něj tiše zanadával a schoval se pod polštář. Když se trochu uklidnil, rozhodl se projít si zprávy na mobilu. A zarazil se. Jeho sestra mu od jejich odchodu z oné pochybné oslavy volala nesčetněkrát. Celou noc – to snad nešla vůbec spát? Jasně, byla na něj naštvaná…

Nejistě vytočil její číslo a čekal na odpověď.

Když mu ani po deseti minutách neodpověděla, měl obavy.

„Děje se něco?“

Vzhlédl k Rufusovi, který kráčel k němu. Takano jen pohlédl dolů a zakroutil hlavou do stran.

„Mám otázku…“ pokračoval Rufus a zalil mu čaj, „je to ohledně včerejška. Jestli nechceš, nemusíš mi odpovídat. Teda – jsou to spíše otázky.“

Takano jen přikývl. „Ptej se,“ dodal jen, když si od něj bral hrnek s čajem.

Rufus se posadil do tureckého sedu a díval se Takanovi do očí. „Proč s otcem nevycházíš? Na té oslavě… to vypadalo, že po sobě brzy skočíte, jako nějaká zvířata,“ vyřkl Rufus svou první otázku. Takano se napil čaje a hrnek dal dolů s pohledem k zemi.

„Důvod je prostý – neuznává mé priority,“ řekl Takano zkráceně.

„To mi nestačí,“ řekl Rufus přísně. Takano váhal, než se rozhodl mu říct celou pravdu. Nevadilo mu mluvit o minulosti… ikdyž ho to uvnitř ničilo.

„Začalo to, už když mi bylo dvanáct. Otec na každou oslavu svolával plno lidí, doslova se chlubil, že jsem prvorozený syn. Normální… tady u nás. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost – vždycky pozval pár mých spolužáků, spíše spolužaček. Když jsem však dospíval, došlo mi, o co se snaží – byla to doslova seznamka. Postupně mé spolužáky nahradily jenom spolužačky. Když jsem se v sedmnácti letech otce zeptal, zda mě chce oženit tak brzy, jen podotkl, že sám se s matkou v mém věku už vídal a bylo rozhodnuto o jejich svatbě. Moje reakce byla prostá – utekl jsem. Nemohl jsem to už vydržet-…“

Rufus ho zastavil. „To mi stačí, zbytek znám,“ řekl Rufus pokojně. „Druhá otázka – co se včera stalo mezi tebou a Koumeiem? Co ti řekl?“

Když mu Takano vysvětlil tu nedávnou situaci, Rufus držel hrníček. Jenže ho svým vztekem rozdrtil na malé kousíčky a vůbec mu nevadilo, že si opařil ruku a zničil Takanův hrnek. Takano ten začal doslova vyvádět. Popadl mobil a už chtěl vytáčet číslo do nemocnice, ale Rufus ho přitiskl na postel a hluboce políbil.

„Jestli si myslíš, že takový kec stačí k tomu, abych se tě vzdal, pleteš se,“ zavrčel na něj zle. „Jak moc natvrdlý můžeš ještě být?“ Povzdychl si.

„T-Tebe to snad nebolí?“ vyjel po něm Takano a Rufus udržel ránu do hlavy.

„Hele, u nás doma se věčně poléváme horkým čajem místo ranní sprchy!“ řek Rufus přísně. Chvíli se zblízka sledovali, než se Rufus nahnul blíž a políbil ho, vášnivě. „A ta troška mi nijak neuškodí,“ dodal mezi dalším polibkem.

Kdyby ho Takano v čas nezastavil, jistě by si ho Rufus vzal a další problém v práci opravdu nepotřebuje. Na snídani nakonec ani pořádně nedošlo – rychlá úprava vzhledu, převlečení, schválení vzhledu toho druhého a poté oba vyletěli z bytu, aby stihli alespoň metro, když už se zpozdili. Takano se však na své cestě do práce vracel k tomu, co po něm Koumei chtěl. A také to, co se mu zdálo. Pamatoval si to docela živě. Už mu to dávalo i smysl. Něco málo si připsal a blog s poznámkami schoval. Dle všeho – brzy jeho snění konečně skončí.

Zamrkal, když cítil něčí stisk na své ruce, ale ihned ho opětoval. Rufus se nad tím pocitem pousmál.

„Než ses probudil, stavila se u tebe Haruka – prý ti všechny dárky z oslavy doveze večer po úklidu, aby ses s tím nemusel tahat ty sám,“ oznámil mu během cesty do práce. Takano se praštil do hlavy – to je pro ni naprosto jedinečná šance si s ním zase posedět a vyzvídat něco o jejich vztahu. Jen jedním slovem se o tom zmíní a zakope ji do země!

Naneštěstí v práci moc povyku nebylo – ti, kteří věděli, že měl narozeniny, mu ze zdvořilosti popřáli. Akemi ho objala a hrdě pronesla, že je na něj pyšná. Když se ujistila, že je zdravý, vrátila se ihned k práci.

Takanův i Rufusův stůl byl zavalený papíry a složkami. Ale ani jednomu to nevadilo, protože Akemi jim vesele pomáhala a kradla jim složky.

Místo odpolední pauzy oba tvrdě pracovali. Akemi jim slíbila, že jim donese kávu, což oba uvítali. Vrátila se během krátké chvíle se slovy, že si nic na oběd dnes nevzala, a ihned započala svou další práci, když jim dala kávu. Na otázku, jak dlouho dnes spala, hrdě odpověděla za celý minulý týden a dnešní den dohromady naspala celkově jenom pět hodin. Takano ji div nevyhodil oknem pod výhružkou, že si má jít lehnout – a to okamžitě!

I Rufus se přimlouval.

Akemi jen zamávala rukou do stran a vyvedla je z omylu, že se cítí naprosto dobře – alespoň dělá něco, co ji baví – pracuje!

Takano na ni jen vykulil polekaně oči – kdy začala tolik šílet, proboha? Raději mlčel a pilně pracoval, aby část své práce měl hotovou. Co si všiml, ani dveře Kazumovy kanceláře se od rána neotevřely. Jistě mu on i Rufus způsobil velký skluz svou nepřítomností…

Rufus po chvilce pracování tvrdě usnul.

Schytal ránu do hlavy, ale ta nepomohla. Když se ujistil, že Akemi se plně věnuje nějakému spisu, Takano políbil Rufuse na tvář a tichými slovy mu řekl, že pokud nezačne pracovat, pošle ho na záchodky, kde ho jistě někdo znásilní.

Rufus ihned ožil a jako maniak přehraboval ve spisech, zatímco se Takano upřímně bavil. Po nedlouhé chvíli se všichni vrátili na svá místa a práce byla opět v plném proudu.

Akemi se najednou zastavila. Takano zpozorněl a zeptal se jí, zda se něco stalo.

Akemi zírala tiše před sebe, než se naklonila na stranu a zkolabovala. Takano ji rychle chytil, aby nedopadla na tvrdou zem. Hned měl nepříjemný pocit, který cítil už ve svém snu. Zatřásl s Akemi a oslovil ji, ale bez odezvy. Když se ujistil, že ji sanitka odvezla, byl celý nesvůj. Je Akemi v pořádku?

Kazuma jako rozený vůdce všechny dostal znovu do nálady pracovat. Ujistil je, že Akemi bude v pořádku, jen se potřebuje pořádně prospat. Ta slova uklidnila kupodivu i Takana a dal se znovu do práce. Kazuma se váhavě podíval na hodiny, než se znovu vrátil do své kanceláře. Uvolnil si těsně utaženou kravatu.

‚Hikaru má donést balík… nikdy se nezpozdil,‘ pomyslel si starostlivě. ‚A Koumei podle všeho také nedorazil do práce… Kde jsou ti dva?!‘

Přepadaly ho nepříjemné myšlenky.

Přesto se snažil hlavně ty nejhorší věci vypudit z mysli a pokojně dýchat. Nepříjemný třas v rukách zastavil tím, že je stiskl v pěst. Nemohl se soustředit. A to má na starost vydání dalšího čísla už jenom za pár dnů! Vše se mu hroutilo pod rukama. Netrpělivě klepal podpatkem od bot do země a kousal se do nehtu. Přímo slyšel Hikara, jak mu za to nadává, a ihned přestal.

Potřeboval se uklidnit.

Ano, Hikaru má zpoždění, ale proč se tomu tak diví? To kolo bylo stejně na odpis! Říkal mu, že mu koupí nové! Potřebuje kávu…

Hodně silnou kávu

Prudce vstal a vyřítil se ze své pracovny.

Ostatní tím zastavil v práci. Bylo to podruhé během pěti minut a podruhé za celý den, kdy ho vůbec viděli. A už předtím se choval divně.

Kazuma si prohrábl vlasy a zhluboka se nadechl do nosu, když se zastavil u kávovaru. Prohlédl si jeho každodenní nabídku.

Mohl mu alespoň zavolat, že se zpozdí!

Takano se za ním tiše díval a pohlédl na své poznámky v kabeli.

Dostal dost nepříjemný pocit.

Kazuma nikdy takhle nevyváděl…

Viděl, jak se mu třesou prsty.

Byl nervózní – z čeho? To jsou až tak moc pozadu?

Slyšel otevření dveře a zvuk podpatků, rázných kroků, který se rozlehl po místnosti a všechny přinutil se otočit.

Dovnitř vstoupili dva muži – Koumei a malý muž však s hrdou tváří. A sakra – dva nejhorší možní lidi zrovna v této době. Jeden, který vás dokáže dohnat až na samotné dno, a druhý… rozhoduje, zda vás vyrazí nebo povýší.

Zkombinujte tyto dva… a máte učiněné komando na likvidaci.

„Kde je Kazuma Getsumei? Má nám hodně co vysvětlovat,“ zeptal se malý mužík s bradkou rázně, zle. Takano zamrkal. Konečně si to uvědomil. Toho muže už někde spatřil – jen mu chyběla jedna drobná věc! Rolnička.

Kazuma zpozorněl, konečně se mu prsty přestaly třást.

Objednal si kávu bez cukru a pokojně se na muže v tmavě modré košili podíval. Pousmál se a vzal kelímek s kávou do ruky, pohrávajíc si s horkou tekutinou.

Až potom se napil a pousmál se víc.

Hikaru zrovna doběhl nahoru s novou zásilkou a zarazil se, pozorujíc to napětí kolem. Jeho pohled padl na Kazumu.

Zaryl si nehty do dlaně. Co se dělo? Proč tady byli ti dva…?

„Tak už Vám to konečně došlo?“ zeptal se Kazuma tiše, spokojeně, dívajíc se opět jejich směrem s úšklebkem. „Trvalo ti to, Koumeii…“


Průměrné hodnocení: 4,78
Počet hodnocení: 27
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.