„Mlč už!“ zakřičel na něj Takano a i ti, kteří doposud neposlouchali, se podívali jejich směrem. Osamu zůstal tiše zírat na svého syna a nemohl uvěřit vlastním uším. Ume také oněměla. Celá místnost byla tak klidná, jako nikdy předtím. Takano popadl svého otce za kravatu a přitáhl ho blíž k sobě, aby mu do tváře surově řekl: „Nejsem tvoje loutka! A nebudu hrát žádnou směšnou hru podle tvých pravidel! Neřídíš můj život, otče! To ty by ses měl konečně probudit!!“

Osamu mlčel a hleděl na svého syna. Jeho dech byl tichý, nyní se trochu zrychlil, zatímco měl oči vytřeštěné. Skutečně se jeho syn opovážil s ním takto mluvit? Stiskl svou košili mezi prsty a opřel se o svou manželku, ve snaze se co nejrychleji uklidnit. Takano chtěl pokračovat, ale kdosi ho najednou chytil a přitiskl k sobě. Anglická kolínská ho praštila do nosu ihned. Tu vůni poznával… a miloval ji od určitého večera.

Byl rád za ty svalnaté ruce, které se mu obepnuly kolem hrudi a přitáhly ho blíže, přinutily ho ustoupit o dva kroky dozadu, zatímco Ume zpozorněla a jako správná matka vycítila okamžitě něco, co otec nemůže nikdy vycítit. Stačil jeden pohled na toho plavovlasého muže, jak svírá jejího syna v náručí… a došlo jí vše, co jejich syn zatajoval.

Rufus pokojně vzhlédl k Takanovým rodičům. Měl jenom pár vteřin na to, aby si je prohlédl. Věděl, že Takano začne zuřit, jako nikdy předtím… ale musel ho zklidnit a jenom toto ho napadlo. Člověk se vždy uklidní, když slyší známý zvuk, který je u každého člověka stejný – tlukot srdce – zvuk, který slyšíme jako první věc v našem životě, už jako malé dítě v děloze matky. Má blahodárný účinek.

Takanův otec konečně zpozorněl… a uvědomil si, jak ten plavovlasý cizinec drží jeho syna a sotva popadl dech, tiše zašeptal: „Ty nejsi můj syn…“

Takano, protože se konečně vzpamatoval a mohl se vztekat na Rufuse, jeho slova neslyšel. Ale Rufus je slyšel až moc dobře. Aby předešel další hádce, rychle odvlekl Takana pryč, zatímco se za nimi všichni pozvaní hosté zmateně dívali. Haruka rychle běžela ke svému otci, který ztratil rovnováhu a snažil se pokojně dýchat. Yasuo ihned přispěchal na pomoc a snažil se pana Rokushiho uklidnit.

„Koukej mě pustit!“ křičel Takano, když ho Rufus tahal rychle pryč. Doslova ho hodil do výtahu, zavřel za sebou dveře, a aby ho uklidnil, zhluboka ho políbil, když do něj Takano bušil pěstmi a snažil se odtáhnout pryč. Rufus byl však neodbytný… Nebral v potaz Takanův vztek nebo odpor. Když už ho Takano bil opravdu silně, přitiskl mu ruce na zeď výtahu a líbal ho tak dlouho, dokud se výtah nezastavil, ale dveře okamžitě zavřel, nepřerušil polibek ani na chvíli, dokud se neujistil, že se Takano konečně uklidnil.

Když viděl, že jeho pohled byl klidnější a dech také, pomalu se odtáhl, zatímco je sliny ještě spojovaly jako důkaz vášnivého polibku.

„Nenávidím tě,“ zašeptal Takano tiše a pohlédl k zemi, s lesknoucíma se očima. Rufus ho tiše sledoval a prohrábl mu vlasy. Takano na to měl právo. Měl mu to říct, přestože mu to Haruka zakázala. Ale potom by Takano nepřišel. V podstatě – výsledek by byl stejný. Ještě nikdy se necítil tak mizerně, jako nyní. Proč se to muselo vyvinout zrovna tímto směrem?

Cestou domů seděli oba naproti sobě, každý v jiném rohu limuzíny, jejíž řidič si ihned všiml, že oslava, o které předtím mluvila ona mladá dívka, se nevyvedla tak, jak si plánovala. Když Takano cítil už poněkolikáté, že mu mobil vibruje, vypnul vibrace úplně. Nechtěl s Harukou vůbec mluvit. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Rufus se už nadechoval, že něco řekne, ale sám se zastavil.

„Omlouvám se,“ řekl nakonec. „Máš plné právo mě nenávidět. Jestli… Jestli se budeš cítit lépe, dnes večer si sbalím věci… a zavolám na ubytovnu, zda tam pořád mají prázdný pokoj. Už to stejně bude jenom na pár dní…“

A další věc, která Takana děsila… Délka Rufusova pobytu zde. Má pravdu – je jen otázkou času, než smlouva vyprší a on se vrátí zpět do své země a k nim se vrátí jejich kolega. Tak proč měl najednou tak zvláštní bolavý pocit v oblasti srdce? Proč ho myšlenky na Rufusův odjezd… tak moc bolely? Vybavila se mu chvíle, kdy mu ta osudná slova málem řekl. Pohlédl z okna.

‚Nejspíš si vážně nezasloužím být milován,‘ pomyslel si. Očima zakmital k Rufusovi. ‚A i kdyby… on jako císařova stráž… by mě milovat nikdy nemohl. Není nám souzeno… abychom vůbec někdy byli spolu. Vím, jaký bude konec toho snu… mých vzpomínek. Věděl jsem to od počátku, a přesto…‘

Nechtěl jsem si to připustit.

„Děje se něco?“

Rufusův hlas ho vyrušil z myšlenek a on k němu vzhlédl. Jen zašeptal: „Nic.“ a pohlédl znovu ven z okna. Rufus si k němu váhavě přisedl a prohrábl mu vlasy. Takano se snažil ze všech sil, aby se k jeho ruce nelísal, jako to viděl předtím u Hikara. A přitom v myšlenkách prosil řidiče, aby si už pospíšil k jeho domovu.

Přání se mu splnilo.

Vylezl tak rychle, jak jen to šlo, poděkoval za odvoz a nechal mu nějaké to spropitné spadnout omylem na sedačku a vzdálil se. Rufus se za ním ihned rozběhl, aby ho stihl. Když šli po schodech nahoru, neubránil se Rufus a chytil Takanovu ruku a zašeptal mu do vlasů: „Ani nevíš, jak svůdně vypadáš v tom obleku.“

Schytal ránu, přímo do rozkroku.

„Nemysli si, že neznám lekce sebeobrany,“ pronesl Takano jen a nechal mladého Brita v bolestech a v křeči na schodech samotného. Dřív, než byl schopný za sebou zavřít dveře, Rufus mu znovu vnikl do bytu. „Teď mě napadá,“ začal Takano, když zavíral dveře a Rufus si vyzouval boty, „neměl jsi tady už jen takovou náhodou nebýt? Neříkal jsi něco o tom, že sám odejdeš, až mi bude lépe?“

Rufus se nad tím ušklíbl. „Aha, takže pán si hrál, že je mu špatně, a přitom poslouchal?“ zeptal se Rufus s úšklebkem.

„Hm, možná, to záleží na tvé odpovědi.“

„Vyhazuješ mě už tak brzy? Jsi teda nevychovaný. Čekal jsem, že vy Japonci budete přívětivější.“

„Máš štěstí, že dočasně bydlíš u mě – kdekdo by tě už dávno zamordoval a hodil to na sousedku.“

„A proč zrovna na sousedku?“

„Stačí mi slyšet to jejich ranní štěbetání a mám také docela velkou chuť jim napomoct při stěhování.“

„Hm, štěbetání o čem?“

„Cituji: ‚Slyšela jsem, že pan Rokushi byl nemocný a ten záhadný cizinec má už jméno. Sestra pana Rokushiho ho několikrát zavolala spolu s nepěknými nadávkami na jeho hlavu, zatímco ten cizinec jenom vesele odpovídal svou rodnou řečí něco v tom smyslu, že jí nebude překážet, ale nedovolí jí odvést ho do nemocnice, protože Rokushi-san je jenom jeho.‘ Konec citace.“ To vše Takano pronesl s velkým úsměvem a bez známky studu. Rufus zrudl téměř okamžitě a nad vzpomínkou se podrbal na hlavě. Nejspíš nechtěl přiznat, že to skutečně takto kdesi ve čtyři hodiny ráno prohlásil. Takano se bavil nad jeho tichou odezvou a neubránil se smíchu.

„Nesměj se,“ řekl Rufus dotčeně. Překvapilo ho však těsné objetí, které po svých slovech získal a zamrkal.

„Děkuji,“ zašeptal Takano tiše. „Mohl jsi kdykoliv odejít a vykašlat se na mě… ale tys zůstal. Děkuji ti.“

Rufus se nad tím pousmál. ‚Jak bych tě mohl opustit, když jsem tě hledal tolik let,‘ pomyslel si Rufus, prohrábl mu vlasy a vtiskl mu polibek na čelo. Takano našpulil pusu.

„Copak jsem dítě?“ zeptal se dotčeně. Rufus nad tím zamrkal. Překvapilo ho s jakou dravostí si ho Takano přitáhl k sobě a ukradl mu polibek. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se, jakoby se předtím nic nestalo. Rufus div nepředl blahem. Porazil snad svého odvěkého nepřítele, kabelu? Vyhrál?! Jako natěšené dítě utíkal za Takanem, pevně ho objal zezadu a lísal ho, jako kočka, až Takano dostal tik do oka a nejspíš se natahoval pro svého společníka, kabelu, aby ho s ní praštil, ale Rufus mu ruku mile chytil a políbil ho. „Koukej na mě přestat takhle tlačit a zklidni se,“ řekl Takano dotčeně. Rufusovi trvalo jen chvíli, co tím myslel a rychle od něj odskočil, ze strachu z další rány, a vřele se usmál. „Jsi vážně hrozný perverzák,“ vyplázl na něj Takano dětinsky jazyk. Rufus ho do něj provokativně kousl. Takano se neubránil a špičkou jazyka mu přejel po vnitřní straně zubů.

„A ty nejsi o nic lepší,“ zašeptal Rufus svůdně v blízkosti jeho ucha a přitiskl ho blíž k sobě. Takano nad tou těsností málem zapředl blahem.

„Ale zatím jsi to ty, kdo dobývá,“ pronesl provokativně. Vysloužil si kousanec do ucha až tiše zasténal.

„Rád dobývám,“ zavrněl Rufus upřímně a usadil se na židli, přitáhl si Takana do lůna a políbil. „A nemyslím si, že zrovna tobě by to vadilo,“ dodal tiše. Takano se na chvíli zvedl, ale jenom z toho důvodu, aby si sedl Rufusovi do klína o to pohodlněji a objal ho kolem krku.

„Vy ze Západu rádi dobýváte,“ řekl Takano a kousl Rufuse do brady. Rufus nad tím tiše zavrčel a přitáhl Takana blíž k sobě.

„Jestli mě nepřestaneš provokovat, tak tě přetáhnu,“ zavrčel mu Rufus do ucha. Takano měl blízko k tomu, aby se rozesmál.

„A čím mě přetáhneš?“ provokoval dál a foukl Rufusovi do ucha. Převzal velení, protože se Rufus odtáhl. Nečekal tak nečekaný útok a hned si obě uši zakryl.

„Ty podlý-…“ začal, ale byl umlčen polibkem.

„Co kdybych ti řekl, že chci, abys mě přetáhl?“ zašeptal mu Takano tiše do ucha a cítil cuknutí v Rufusových kalhotách. „Neříkej mi, že tě tohle vzrušuje?“ pousmál se. Rufus se ušklíbl a pohladil ho po zadku.

„Ani nevíš, jak moc,“ zavrněl Rufus spokojeně, když si všiml, jak rychle Takano zrudl. „V tom obleku vypadáš neuvěřitelně sexy. Měl jsem sto chutí ti ho strhnout už na oslavě a někde v koutě místnosti si tě vzít jako zvíře.“

„Hmm.. A co ještě?“ provokoval Takano, zatímco jeho ruka klesla níž a hladila Rufusův rozkrok. Byl tvrdý jako kámen a po každém letmém dotyku zacukal i skrz látku. Rufus se nebezpečně nadechl skrz nos.

Sevřel mu vlasy mezi prsty a přiměl ho podívat se mu do očí.

„Je toho tolik,“ řekl Rufus a prohrábl mu vlasy, „co bych ti chtěl říct. Ale myslím si, že ty už to dávno víš.“

„Tak to řekni, abych si byl jistý.“

„Neprovokuj mě.“

„Nebo se změníš ve zvíře?“ ušklíbl se Takano, přitiskl se k němu a zašeptal mu do hrudi: „Osobně bych nebyl proti tomu ani na vteřinu.“ Jeho ruka proklouzla do Rufusových kalhot. Rufus se trhaně nadechl, když ucítil jeho dotyk. Postěžoval si, že má chladné ruce, ale rozevřel nohy o trochu víc.

Takano to bral jako souhlas a ruka mu sklouzla níž. Sledoval Rufusův bedlivý pohled, jakoby nechtěl přijít o jedinou vteřinu. Tiše zavrčel, jako skutečné dravé zvíře, když ten dotyk zmizel spolu s rukou z jeho kalhot. Takano ho přinutil vstát a drže jeho ruky šel pozadu s ním směrem k ložnici. Rufus se po chvíli pousmál – tohle si teda nechá líbit.

Ujistil se, že Takano do ničeho nevrazí, a předtím, než mu dovolil si lehnout na postel a jeho stáhnout s sebou, políbil ho. Převážil ho a opatrně položil na postel, zatímco se nad ním tyčil. Polibek delší dobu držel, zatímco jeho ruka jemně hladila Takana po celém těle a Rufusův jazyk se snažil probojovat do Takanových úst. Druhá ruka držela tu Takanovu a ujišťovala ho, že je pro něj naprosto jedinečný.

Aby ten požitek byl lepší, Takano zavřel oči a polibek ihned vracel se stejnou vášní a nedočkavostí. Každé místo, kterého se Rufus dotkl, po jeho doteku hořelo. Hořelo vzrušením.

Rufus po chvíli polibek přerušil. Políbil Takana na čelo a vzdálil se, hrabaje ve své kapse saka nedočkavě.

„Neodcházej,“ zašeptal Takano tiše a Rufus se zarazil. Takano váhal jen chvíli, než své myšlenky vypustil do světa, zatímco stiskl Rufusovu ruku znovu. Postrádal její teplo. „Prosím… zůstaň se mnou. To, co jsi předtím řekl… Vezmi svá slova zpět. Nechci, abys odešel.“

Rufus se mu tiše díval do očí. Nakonec se zlehka pousmál, snížil se a políbil Takana na čelo. Bylo tohle vyznání? „Jak si přeješ…“ řekl jen a objal ho. „Pořád ti dlužím ještě dárek.“

Takano jen zamrkal.

„Dárek?“

Rufus se na chvíli odtáhl a z kapsy konečně vytáhl malou, stříbrnou krabičku s černou mašlí. „Je to jenom taková drobnost… Neměl jsem moc času na rozmýšlení, když jsem se dozvěděl, kdy slavíš narozeniny.“

Takano se na něj tiše podíval, než rozvázal černou mašli a dal ji dolů. Když vzhlédl k Rufusovi, zrudl, když si všiml, že si i on sundal kravatu.

Když pomalu odkryl víko, uvědomil si, že Rufus stejně pomalým pohybem sundává i své sako. Váhavě polkl a provokativně víko znovu položil zpátky. Rufus se ušklíbl a sako si znovu oblékl. Stejně pomalý pohyb se znovu opakoval a tentokrát víko i se sakem zůstalo dole.Takano na chvíli zamrkal, než vytáhl stříbrné hodinky – cibule – na řetízku. Zatočily se. Rufus ho vyzval, aby je otevřel.

Takano ho nakonec poslechl, a když je otevřel, spatřil na jedné straně malé ručičky, které mu ukazovaly čas, a na druhé straně byla jeho a Rufusova fotka. Zrudl nad vzpomínkou z onoho chrámu, kdy ho Rufus dotáhl k fotobudce a vytvořil si s ním pár hezkých fotek. Když hledal tu poslední, záhadně mu zmizela.

Po chvíli se usmál a vzhlédl k Rufusovi, aby mu poděkoval, ale místo toho zrudl ještě víc, když si všiml, že Rufusova košile záhadně zmizela. ‚Proč ty kalhoty dělají tak těsné?‘ pomyslel si Takano jen a raději se podíval znovu na hodinky. Nakonec se neovládl, odložil je stranou a nechal Rufuse, aby ho zatahal za kravatu.

„Ještě mám pro tebe jeden dárek,“ zašeptal Rufus vášnivě a políbil ho. „Ale je jenom na tobě, jestli ho budeš chtít.“

‚Jestli ho budu chtít? – Sakra, sváděj mě ještě chvíli a vezmu si tě sám!‘ pomyslel si Takano vzrušeně. Nakonec tiše odpověděl: „Je to snad další překvapení?“

„Bude se ti rozhodně líbit,“ zavrněl Rufus svůdně. Takano se neubránil úsměvu a sám přiměl Rufuse, aby ho následoval dolů.

„Pak tě nechám, aby sis mě rozmazlil,“ zašeptal tiše. Rufus nad ním zakroutil hlavou. Bez dalšího slova se snížil k Takanovi a uvolnil mu kravatu. Opatrně ji odložil stranou, aby jim nepřekážela, a zatímco uvolnil dva knoflíčky z Takanovy košile, neudržel svůj chtíč a políbil ho znovu. Polibky posypal celý jeho krk a naběhlou žílu jemně olízl. Skousl odhalenou klíční kost a brzy rozepínal knoflíček po knoflíčku, zasypával Takanovo tělo polibky na každou nahou kůži, ke které se dostal. Košili po chvíli položil vedle té své. Přestože je oba tlačilo už naběhlé, bolestné vzrušení v útlých kalhotách, ani jeden tuto chvíli nechtěli uspěchat. Rufus se snažil ze všech sil nemyslet na to, co mu Takano v záplavu horečky předtím řekl. Byl jeho. A Rufus se ho odmítal vzdát.

Rufus vzal hodinky a na řetízku s nimi hýbal, ve snaze snad Takana zhypnotizovat.

„Nemusíš se snažit,“ zašeptal Takano a mile se na něj usmál, „už jsi mi dávno učaroval.“ A po těchto slovech se Takano zvedl a hluboce, vášnivě, nedočkavě Rufuse políbil, zatímco se třel o jeho rozkrok svým. Rufus tiše zavrčel, jako zvíře. Bylo to možná nemoudré rozhodnutí, ale Takano odmítal už déle čekat. Chtěl ho znovu cítit.

Rufuse jeho slova potěšila, přitiskl Takana blíž k sobě, převážil je a zatímco se nad ním tyčil, rukou mu dráždil nadutý rozkrok. Cítil, jak se proti němu Takano nedočkavě tlačí. Rozhodl se zbavit sebe i jeho trápení. Zakousl se do zipu a pomalu mu ho stáhl. Knoflík div pod jeho divokostí neodletěl pryč, rychle stáhl Takanovy kalhoty a políbil ho na vnitřní stranu stehna. Nikdy mu nepřipadalo sundání vlastních kalhot tak složité. Byl rád, že Takano byl ochotný mu pomoci. Sotva oba byli jenom ve spodním prádle, jejich jazyky předvedly vášnivou, divokou souhru, zatímco je jejich zpocená kůže spojovala. Ne, že by jim to nějak vadilo. Když si navzájem dovolili popadnout dech, přisál se Rufus na Takanovu kůži na krku a neodpustil si kousnutí. Vysloužil si tichý vzdech.

Rufuse překvapilo, když ho Takano přiměl se posadit a stáhl mu spodní prádlo. Chtěl něco říct, ale zmohl se jenom na hlasitý výdech skrz nosní dírky, když si ho Takano opatrně vzal do úst celého a sál ho s takovou pečlivostí, že se Rufus mohl zbláznit. Jestli si předtím myslel, že jako jediný šílí, Takano šílel třikrát tolik.

Jazykem kroužil kolem špičky, zatímco hladil a masíroval Rufusova varlata. Byl to božský pocit. Nepříjemně zavrčel, když se Takano odtáhl, ale sotva ucítil jeho jazyk na své celé délce, mohl jenom zavřít oči a stisknout deku mezi prsty. Sílu rozhodně zapřít nemohl. Ale vášeň byla větší.

Ačkoliv miloval ten pocit, odtáhl Takana a stáhl z něj spodní prádlo také. Vášnivě se mu zadíval do očí, než ho divoce políbil. Ztrácel trpělivost a svou vlastní kontrolu. Rukou v nočním stolku zašmátral, zatímco nepřerušoval polibek ani oční kontakt, a vytáhl lubrikační gel. Letmými dotyky hladil Takanovo tělo, sem a tam ho kousl nebo vytvořil cucflek, kousl ho do bradavky, aby si vysloužil tiché zasténání. Takové, jaké umí jenom Takano. Palcem mu přejel po ztopořeném údu. Aby mohl uspokojit Takana, vytlačil lubrikant na dva prsty a zatímco ho vsál celého do úst, strčil do něj jeden prst, pomalu a opatrně. Netušil tedy, zda onen vášnivý vzdech způsobila jeho ústa kolem jeho tvrdého údu, nebo prsty v jeho pulzujícím otvoru, který přímo hladověl po jejich spojení.

Jeden prst nebude stačit. Věděl to. Chvíli Takana jenom dráždil, ale sotva přidal druhý prst, v jeho náhlém zachvění zjistil, že narazil na prostatu. Vsál do úst jeho úd a způsobil jemné vibrace, až se Takano celý rozechvěl vzrušením.

‚Tohle nevydržím,‘ pomyslel si Takano, který málem omdléval jenom při tom pocitu. Bylo mu jasné, že pokud nepřestane, udělá se velmi brzy. Chtěl ho zastavit… ale vzrušení pohltilo celé jeho tělo a mozek. Netrvalo dlouho a Rufus cítil, jak se mu ústa zaplňují lepkavou tekutinou. Nečekal ani chvíli a vše hltavě spolykal. Chvíli ještě sál Takanův úd, než se odtáhl, a pohladil Takana po tváři, aby se ujistil, že neusnul. Použil ještě trochu lubrikantu na svůj úd, ale Takano ho zastavil. Sám vzal lubrikant a gelem si protřel svůj otvor, zbytek využil na Rufusův úd a usadil ho před sebe. Vyhoupl se mu do lůna a chvíli ho sledoval vášnivýma očima. Hruď se mu vzdýmala od právě dosáhnutého vyvrcholení a procítěného vzrušení, které ho neopouštělo.

Rufus si moc dobře uvědomoval… jak ho ten pohled vzrušil.

Přitáhl si Takana blíž za zadek a chvíli si mnul svůj úd, než Takanovi konečně povolil snížit se. Stačil jen letmý dotyk a oba věděli, jak moc po tom touží. Byl to skoro až živočišný pud. Opatrně, pomalu do Takana pronikl až po kořen a oba vstřebávali ten požitek, dokud to ticho, rušené jen občasnými prudkými vydechnutími, nepřerušil Takano vášnivými slovy: „Vezmi si mě…“

„S radostí,“ zašeptal Rufus vzrušeně.

Chytil Takana za boky a už ho chtěl položit na záda, ale pohled v Takanových očích s ním jasně nesouhlasil. Znovu ho přinutil usadit se jako předtím. Nikdy ho neviděl tak sebevědomého, jako tuto noc. Bylo snad číslo 24 pro Japonce nějaké speciální, magické číslo? Bylo to jedno. Hluboce ho políbil a nechal ho zhoupnout se v jeho lůně několikrát, než proti němu začal pomalu přirážet.

Držel ho v bocích, a když Takano ztrácel dech, přerušil polibek, aby slyšel ten vzrušený hlas, který zněl v jeho uších naprosto božsky. To, jak ho Takano pohlcoval… To, jak si ho on dnes večer bral… Bylo to úplně jiné, než jejich poprvé. Vášnivé, trochu pomalé a přitom dravé. Ale ani jednomu to nevadilo. Rufus zavrčel do Takanova ucha, když cítil jeho nehty ve své kůži. S každým dalším přírazem začínal být Rufus netrpělivějším. Dlouho nevydrží…

Přitáhl Takana blíž k sobě a začal přirážet rychleji.

Takano se mu odvděčil splašeným dechem a vzrušujícími vzdechy, nebo opakovaným voláním jeho jména.

Dlouho toto tempo nevydrželi a vyvrcholili společně s dlouhým, prudkým výdechem nebo zasténáním. Rufus se chvíli držel, ale nakonec ztratil rovnováhu a skončil dole na posteli s Takanem, který se snažil vydýchat své druhé vyvrcholení. Pomalu prohrábl Rufusovy vlasy a přitom se snažil, aby z jeho úst nevyšla ta dvě mocná slova…

Miluji tě.

Hleděl do stropu a snažil se rozdýchat vzrušení. Víčka se mu klížila. Bylo to o dost jiné než předtím. A bylo to naprosto jedinečné – nikdy nic podobného s nikým jiným předtím nezažil. A přesto měl pocit… vzdálený, matný pocit, že podobné spojení už jednou… kdysi dávno… zažil. Ale kdy? A s kým? A byl to skutečně on, kdo něco tak vášnivého zažil? Po chvíli mu víčka klesla úplně a on usnul na zlomek času s Rufusem blízko sebe. Stejně tak svalnatý plavovlasý reportér usnul v objetí s tím mužem. Držel ho ve své náruči tak, jakoby ho nechtěl už nikdy víckrát pustit. Jako šelma… která chytila svou kořist. Přitiskl ho blíž k sobě a ani nepostřehl, kdy usnul. Takano se po chvíli probudil. Tiše hleděl do stropu a v mysli se vracel k tomu, co se odehrálo na oslavě. Priority… Ach, vždyť je stejný jako jeho otec! S touto myšlenkou si zakryl hřbetem ruky obličej, aby před světem skryl své slzy, a vycenil zuby od vzteku. Proč…? Proč jsou si naprosto rozdílní lidé… tak podobní?! Tiše popotáhl a snažil se zbavit svého vzteku… a hlavně smutku.

Zarazilo ho světlo jeho mobilu – teprve nyní si ho uvědomil.

Pohlédl ke svému saku a přitáhl ho k sobě. Rufus ho pořád pevně držel ve své náruči. Skutečně jako zvíře. Prohrábl mu mile vlasy a stálo ho to dlouhou námahu dostat se z jeho sevření. S obtížemi se dopotácel do vedlejší místnosti, aby se podíval, kdo mu tak naléhavě volal. Skryté číslo. Věděl moc dobře z filmů (především z horrorů), že toto neznamenalo nikdy nic dobrého. I tak odpověděl na hovor, který mu přicházel kdesi po deváté večer.

„Rokushi mlu-…“ začal unaveně.

„Přijď dolů, musíme si promluvit,“ slyšel známý, chladný hlas a zarazil se. Než stihl zareagovat, volající hovor položil. Takano váhavě polkl. Měl na výběr? Nasoukal se do spodního prádla a županu – neměl čas se ani pořádně polidštit, jenom vlasy trochu splácl dohromady, a županem se snažil zakrýt znaky po jeho milování se zvířetem před malou chvílí. Vzal si klíče. Tiše odešel ze svého bytu a zanechal spícího Rufuse samotného.

Měl dost nepříjemný pocit. Proč mu volal tak pozdě v noci? A navíc o víkendu…? V den jeho narozenin? Proč zrovna on?

Dostal se dolů a zastavil se u dveří. Pozoroval tančící kouř, jak se pomalu rozpouštěl ve vzduchu nad Koumeiovou hlavou. Ihned si všiml náplasti přes nos a jakýchsi ran na opuchlé tváři. Chvíli ho jen tak tiše sledoval, než konečně vyšel ven. Koumei se za ním pohotově otočil a ušklíbl se, kousaje do cigarety.

„Nečekal jsem, že by to bylo až tak rychlé,“ řekl Koumei pobaveně. Nemohl si pomoci, ale prohlédl si Takanův oděv. Takano se do svého županu zachumlal o to víc a překřížil ruce na prsou.

„Pokud vím, Koumei-san, je mimo pracovní dobu a navíc víkend, devět hodin večer!“ vyčetl mu Takano nezdvořile. Koumei se nad tím pobaveně zasmál, div se nezadusil kouřem z cigaret. „Smím se zeptat, co je tady k smíchu?“

Když se Koumei uklidnil, pobaveně si ukázal na krk. „Jak vidím, šelma zaťala drápky,“ ušklíbl se Koumei a popotáhl z cigarety.

Takano zrudl a krk si ihned zakryl rukou.

„Proto říkám; nečekal jsem, že by to bylo až tak rychlé,“ pronesl Koumei samolibě a típl cigaretu o zábradlí. Odcvrnkl ji směrem k Takanovi a těch pár schodů, které je dělilo, zdolal během krátké doby, přinutil tak Takana o tři kroky ustoupit zpátky ke dveřím.

Koumei se nebezpečně ušklíbl.

„Proč jste přišel…?“ zeptal se Takano tiše.

Koumei si vytáhl cigaretu a nabídl Takanovi druhou. Když ani po delší době cigaretu nepřijal, zapálil si nakonec sám.

„Z prostého důvodu,“ řekl Koumei pokojně a vydechl kouř před sebe. Beze studu nebo citu řekl narovinu: „Sereš mě.“

Takano nad tím zmateně zamrkal. Podíval se mu do očí.

„A opravdu, opravdu, opravdu moc,“ řekl Koumei upřímně a usmál se. „Tak moc, že kdybych byl zvíře, už bys dávno zemřel, Takano-kun. Už dávno bych tě roztrhal, jako hloupého králíka.“

Takano mlčel. Věděl jistě, že zbledl. Polkl nasucho. Chtěl se ho zeptat, co tím myslel, ale v ústech měl prázdno.

„Ale nehodlám si špinit ruce, takže máš štěstí,“ pokračoval Koumei ve svém monologu. „Takže… jak se většinou zbavuješ škůdců? Necháš je, aby se sežrali navzájem. Správně. Dáš jim pouhou pohnutku k tomu, aby tak učinili. Myslím si, že víš, kam mířím, Takano-kun. Jistě bys nechtěl Rufusovi nějak zavařit tím, že by se někdo čirou náhodou… opravdu jenom náhodou… dozvěděl o vašem… jak jen to říct – vztahu?“

Takano ztratil nervy a popadl Koumeie za límec, připravený ho praštit, ale sám se včas zastavil.

„Výborně, je to potvrzené,“ řekl Koumei se smíchem. Takano ho během chvíle pustil a tiše hleděl někam do prázdna. Koumei k němu opět přešel a poplácal ho po rameni. Přiměl ho, aby se mu podíval přímo do chladných očí, a promluvil děsivým hlasem. Tak děsivým hlasem… že jenom císař Koumei měl právo takhle mluvit k ostatním.

„Chceš, aby se minulost opakovala…? Ne? Pak si tedy myslím, že je na čase, aby sis uvědomil pravidla této hry,“ usmál se Koumei spokojeně a něco Takanovi vtiskl do dlaně. Poplácal ho po hřbetu ruky. „Rozhodnutí je ostatně na tobě, Takano-kun; buď si vybereš svobodu, nebo za to zaplatí jiní. Jako tehdy.“