„Zemřel jsi…“ zasmál se Koumei, „proto si nic nepamatuješ, Takano-kun. Nic z toho, co všechno víme my ostatní.“

V tu chvíli měl Takano v hlavě naprosto prázdno. ‚Cože…?‘ pomyslel si zmateně. Rufus tiše sledoval situaci před sebou. Během krátkého zlomku vteřiny se v jeho očích však objevil nám již známý chlad a zářivě zelené oči potemněly.

Horký čaj se rozlil po schodech a mnoho lidí se zarazilo v jejich chůzi, aby hleděli na scénu, která se odehrávala jenom kousek od nich nebo přes cestu – záleželo na místě, kde se zastavili. Takano zaraženě sledoval, jak Koumei prudce klesl k zemi tváří napřed, zatímco mu z nosu tekla krev. Slyšel křupnutí.

Rufus předtím pustil čaj k zemi, plný vzteku a zlosti se za pomocí několika dlouhých kroků dostal k rozesmátému Koumeiovi a uštědřil mu tak krutou ránu, že se Koumei jednou otočil a prudce klesl k zemi, zatímco mu z nosu tekla krev jako bonus. Rufus tímto však skončit rozhodně nehodlal – jeho krev uvnitř pěnila a on zuřil. Popadl Koumeie za límec a znovu udeřil. Koumei, očividně sám zmatený, co se to vůbec dělo, nestihl ani zareagovat nebo se nějak bránit. Takano na to hleděl, jako ostatní přihlížející, kteří si tiše šeptali, že ten plavovlasý ďábel je hodně naštvaný.

Rufusovy oči byly chladné jako led. Ani Koumei je nepoznával – kde je ta jiskra, která v nich byla ještě toto dopoledne? A tak schytával další ránu za další.

Rufus by byl jistě schopný ho umlátit k smrti, ale jeho ruku někdo pevně stiskl a odtáhl od sotva dýchajícího Koumeie. Ženy si zakrývaly ústa ve zděšení, jak se ta plavovlasá bestie vzpínala strážníkům a křičela na ně, aby ho pustili. Ani Takano Rufuse nepoznával. Vlastně ano – ty chladné oči se mu vryly do paměti až příliš dobře na to, aby na ně zapomněl. Nyní tento Rufus a Rufus ze snu… byli jedním a tím samým.

Chvíli mu trvalo, než se dostal z jakéhosi transu, a rychle spěchal ke strážníkům, kteří už chtěli Rufuse zatknout. Koumei mezitím sípěl na zemi, svíjel se v křečích a snažil se nadechnout. Rufus na něj ještě křičel, že pokud mu nalomená čelist nestačí, šlápne mu na žebra, aby nemohl dýchat.

To už ho Takano zatahal za vlasy a přinutil ho sklonit hlavu k zemi, zatímco se strážníkům s pohledem k zemi omlouval také.

Podle všeho si tito milí muži nechtěli kazit večer, a tak to přešli slovy, aby se to do příště neopakovalo. Takano jim to slíbil, s pohledem k zemi, a potom začal tahat Rufuse pryč, jak nejrychleji to šlo. Když Rufus poznamenal, že tam něco zapomněl, zatahal ho Takano o to víc za vlasy a rychle s ním prchal pryč. Sem a tam se ohlédl za sanitkou, která přijela pro Koumeie.

Rufus cestou zabrblal: „Omlouvám se…“

„Mně se neomlouvej!“ zacloumal mu Takano s hlavou a pevně sevřel jeho vlasy mezi prsty. „Pokud z toho bude problém, budeš ho mít ty, ne já. Já ho nepraštil a mám na to pár svědků.“

„Ale ti mi dosvědčí, že to byla sebeobrana.“

Takano se zastavil a pustil Rufusovy vlasy. Ten zmateně vzhlédl, jenom aby dostal ránu kabelou do břicha.

„Sebeobrana by byla, kdybys mě nyní na oplátku praštil. To, co jsi udělal ty, byl přímý útok,“ vysvětlil mu Takano klidně.

„Byla to obrana tebe,“ zabrblal Rufus upřímně. Takano na něj zmateně zamrkal. „Netušil jsem, čeho je schopný… a po dnešním dni… tě nechci ztratit kvůli takovému volovi.“

Takano si jenom tiše povzdychl a přehodil si kabelu přes rameno. „Nejspíš tě nedokážu převychovat, co?“ zeptal se Takano jen a vydal se kupředu. ‚Stejně… stálo by mi to za to…?‘ pomyslel si a uvědomil si krutou pravdu. Pohlédl k zemi, zatímco kráčel kupředu. ‚I tak… za pár dní odjede… a vše by se mělo vrátit do původních kolejí.‘

Najednou cítil, jak se o něj Rufus opřel a prohrábl mu vlasy. Vzhlédl k němu. Rufus se na něj vřele usmál. „Můžeš to zkusit,“ pravil mile.

Očekával ránu. Očekával nehezkou Takanovu řeč, že by měl přestat vykládat hlouposti. Ale neočekával, že se na něj Takano mile usměje a poděkuje mu!

„Děkuji,“ řekl Takano s milým úsměvem, „že ses zbavil toho šaška.“

Rufus kratší dobu nevěřícně mrkal a po chvíli mu nejspíš došlo, o čem to Takano mluvil, a potom se konečně rozesmál.

„Rádo se stalo,“ dodal s vřelým úsměvem.

Takano si nemohl pomoci, ale šťouchl ho do líce. Potom se vydal kupředu, Rufus mu byl ihned v patách, zatímco se rozplýval nad tak jednoduchým dotykem. Kdyby mohl, tváře by si už víckrát za život neumyl.Takano nad ním převrátil oči, ale neměl mu to za zlé. Možná by mu měl poděkovat, že se nyní může v klidu vyspat.

Po cestě si Takano nepříjemně poznamenal, že je mu zima. Když mu Rufus nabídl svou bundu, odmítl a se studem ve tváři se podíval stranou. A jakoby ho bohové vyslyšeli a řekli si, že mu znepříjemní život, seslali na Osaku dlouhý a nepříjemný déšť. Takano mohl jenom tiše zuřit nad tím, že ho bohové nejspíš nenávidí a utíkal s Rufusem směrem k metru. Jenže než se tam dostavili, už jim ostatní říkali, aby si našli jinou cestu, že metra nejezdí kvůli vzrůstajícímu dešti.

‚Bohové mě musí skutečně nenávidět,‘ pomyslel si Takano, zatímco utíkal s Rufusem za sebou, který se ho neustále ptal, zda nechce půjčit bundu. „Ještě jednou se zeptáš a hodím tě do řeky!“ vyhrožoval mu pěstí.

Rufus pokrčil rameny a sám si nasadil kapuci, aby na něj nepršelo. Takano mezitím svým vlastním tělem bránil kabelu a tiše nadával, že musí pořád pršet. Protože je metro tentokrát zradilo a veškerá doprava se zastavila jakbysmet, museli celou cestu utíkat domů. A Rufus se už víckrát Takana nezeptal, zda nechce půjčit jeho bundu, děsil se, že by po té otázce přišla rána. Bohové jim tu noc skutečně nepřáli, a zatímco Rufus zápasil se dveřmi, které nešli otevřít, snažil se Takano dovolat sestře, aby se ujistil, že došla v pořádku domů a není nikde venku. Ale nezvedala mu to. Poprvé ho naprosto ignorovala!

‚Že se vůbec starám,‘ pomyslel si Takano podrážděně.

Než vůbec vešel dovnitř, byl celý smáčený, z vlasů mu kapalo a Rufus si z něj dělal legraci, že spadl do řeky. Takano mu chtěl něco říct, ale nepříjemně kýchl. Utřel si nos a zakroutil hlavou do stran, aby se zbavil otravné vody ve vlasech. Rufus jen podotkl, že je jako roztomilý pes. Očekával ránu kabelou a tentokrát ji vykryl naprosto dokonale pouhým krokem dozadu, až Takano zmateně udělal jedno kolečko dokola.

Naštvaně si povzdychl, než znovu kýchl. Takano se mírně zamračil, rudnouc od ucha k uchu.

‚R-Roztomilé,‘ pomyslel si Rufus a sám zrudl.

‚Sakra, nemůžu být nemocný, je to jenom rýma. To přes noc vyležím,‘ rozhodl se Takano a vydal se po schodech nahoru.

Rufus chvíli stál na místě a snažil se sám sebe zastavit před necudnými myšlenkami.

Schody vyběhl skoro nadzvukovou rychlostí, dohnal Takana a prudce ho objal zezadu. Takano se toho náhlého doteku lekl a reagoval rychle hlavou – prudká rána do obličeje tvrdým temenem způsobila Rufusovi krvácení z nosu. A když se na něj Takano otočil, schytal ještě ránu do břicha a nadávku, že je perverzní.

‚Tak mě nemlať a nebudu,‘ pomyslel si Rufus dotčeně, ale s úsměvem.

Když se dostali dovnitř, Takano znovu kýchl a povzdychl si. „Tohle mi vážně chybělo,“ zabrblal a vydal se do koupelny. Rufus ho tiše sledoval a nakoukl dovnitř, aby viděl, jak si Takano přes tvář dává bílou operační masku, a zmateně zamrkal.

„Co to děláš…?“ zeptal se Rufus nechápavě.

„I když se jedná jenom o kašel – takhle tě nenakazím,“ pronesl Takano.

Rufus našpulil pusu a sundal mu masku z tváře, aby ho mohl hluboce, divoce políbit a kousnout do spodního rtu. Takano, zaskočen jeho náhlou dravostí, se nestihl ani pohnout. Když se Rufus odtáhl, pronesl dotčeně: „Takhle tě nebudu moci líbat…“ a spravil mu masku.

Takano se pod maskou mile uculil.

„Ale můžeš – pokud chceš také nastydnout,“ zavrněl mile a prošel kolem něho. Tedy chtěl projít – Rufus ho ihned přitáhl zpátky před sebe, strhávaje z něj masku, aby ho hluboce, dravě, vášnivě políbil. Ne, že by se Takano bránil. Sevřel jeho košili mezi prsty a stejným způsobem ho políbil nazpátek.

Když se Rufus pomalu odtáhl, zašeptal Takanovi do ucha: „Myslíš si, že mě nějaká maska zastaví, Takano-kun?“

Takano se ušklíbl.

„Ani zeď by tě nejspíš nezastavila, co?“ zeptal se pobaveně, než kýchl znovu.

„Uvařím ti čaj,“ rozhodl se Rufus.

„Huh?! Počkej!“ rozběhl se rychle za ním, a když se Rufus znenadání zastavil, plnou rychlostí do něj vrazil a oba spadli k zemi.

„Víš, že se v tak malých prostorech nemá běhat?“

„P-Pardon,“ pousmál se Takano dotčeně a potom jeho hlas zněl přísně: „Ale je to můj byt a můžu tě kdykoliv vyhodit a ty si sháněj místo k bydlení jinde.“

„Hmm… Já bych řekl, že bych ti chyběl do deseti minut,“ zavrněl Rufus pokojně. Takano nad ním převrátil oči a vstal z něj, Rufus ho však zastavil a rychle přitáhl zpátky k sobě dolů na zem. „Neříkal jsem, aby ses vzdálil,“ usmál se svůdně. Takano cítil slabý tik v oku.

„Je to snad technika svádění z Evropy?“ neodpustil si.

Rufus se mile uculil a políbil ho. „Otázka zní – zabírá to?“

Takano musel uznat, že prohrál – na tuto otázku nemohl přece odpovědět! Pohlédl stranou a Rufus se ušklíbl.

‚Takže ano,‘ pomyslel si spokojeně, než Takana opět políbil, drže mu obě ruce na zemi aby se ho nesnažil ze sebe shodit. Když se odtáhl, ještě je spojoval slabý pramínek slin. Tichý, horký Takanův výdech na jeho krk byl vzrušující.

Takano pohlédl stranou a Rufus se ušklíbl, kousl ho do krku v nestřeženou chvíli a cítil, jak Takano mírně ztuhl, zadržel výdech a jeho tělo se roztřáslo vzrušením.

„Neříkej mi, že tě vzrušuje, když tě hryžu,“ zeptal se Rufus pobaveně. Takano ho jenom tiše sledoval, než pohlédl stranou. „Jsem opět v tvém osobním prostoru? No, neřekl bych, že ti to až tak moc vadí.“

Políbil ho na čelo a na líc než se pomalu odtáhl, nechávaje ho ležet na zemi, aby mu uvařil horký čaj. Takano se díval do stropu, tiše odfukuje, zatímco byl rudý. Proč se jeho srdce nemohlo upokojit? Sevřel svou košili mezi prsty… Proč měl pocit, že toto se už někdy stalo i předtím? Někdy… kdysi dávno? Ruka se mu mírně roztřásla.

Chvíli jen tak ležel na zemi, jako pytel rýže, než se pomalu zvedl. Motala se mu hlava. Propleskl se, aby se vzpamatoval, ale rudé tváře mu zůstaly. Rozhodl se, že alespoň převleče z mokrého oblečení – konečně.

Když se konečně doplahočil do kuchyně, viděl Rufuse jenom v zástěře – ano, jenom v zástěře – zatímco jeho oblečení se záhadně dostalo na židle, aby se usušilo. Takano nad ním slabě zakroutil hlavou a pomalým krokem se vydal za ním. Musel ho objat zezadu. Bylo to až příliš vzrušující, než aby to nezkusil.

„Někdy ji vážně jako klíště,“ ušklíbl se Rufus, a když ho Takano pustil, předal mu horký čaj. „Opovaž se znovu nasadit tu masku – nebo ji z tebe strhnu i se zbytkem oblečení,“ zavrněl výhružně, a přitom svůdně. Takano se musel nad tím rozesmát.

„Myslím si, že jí nebude potřeba… když se ještě jednou pořádně otočíš,“ zavrněl Takano a byl v jakémsi příjemném rozpoložení, skoro jako opilý, že mu toto říkal. Rufus ho však mile poslechl a šel umýt konvici. Takano se kousl do rtu – aniž by si sám uvědomil, měl opravdu velkou chuť se na něj vrhnout. Napil se a odložil hrnek.

Pomalu k němu znovu přistoupil zezadu… než ho nohy zradily a on klesl k zemi.

Rufus slyšel jeho kroky a rychle se otočil, když už je neslyšel, a zachytil ho jenom kousek nad zemí.

„H-Hej…“ zakoktal se polekaně, drže ho u své hrudě. Takano se pousmál způsobem opilců.

„Jaké teplo…“ zabrblal Takano do Rufusovy hrudě, zatímco měl oči zavřené. Rufus ho starostlivě sledoval. Povzdychl si. Vyzdvihl ho do náruče a odnesl do ložnice. Tam ho zabalil do deky a držel ho u sebe. Ještě mu skočil pro čaj, aby ho vypil, dokud byl ještě horký. Po chvíli se od něj Takano odtáhl a omluvil se.

„V pořádku, dost jsi mě vylekal,“ řekl Rufus, hladě ho po vlasech.

Takano se trochu o jeho ruku otřel a přitiskl na jeho hruď.

Rufus ho tiše sledoval. A znovu mu prohrábl doposud mokré vlasy. Když si Takano všiml toho pohledu, odvrátil oči. Rufus se zamračil.

„Co se děje?“ zeptal se starostlivě. Udělal něco špatně?

Takano se na chvíli zaposlouchal do Rufusova tepu srdce. Jak uklidňující zvuk. Vyrušilo ho jenom letmé prohrábnutí vlasů.

„Tak řekneš mi to…?“

Nikdy nahlas nepřiznal, jak moc se poděsil, když se od něj Takano trochu odtáhl a posadil se, sundávaje ze sebe peřinu s pohledem dolů.

„Pravda je taková…“ řekl Takano a trochu si promnul krk, který ho mírně bolel, „že nejsi můj první. Krátce poté, co jsem odešel z domova, potloukal jsem se po ulicích. Měl jsem práci, to ano, ale pořádné bydlení jsem postrádal. Domů jsem se vrátit nemohl – neměl jsem už důvod. Nechci mluvit o tom, proč jsem odešel, to není podstatné. Když jsem pomalu utratil i poslední yen za to, že bych si koupil levné nudle, někdo se objevil. Tehdy jsem poprvé potkal Akemi. Byla to ona, kdo mi pomohl, nechala mě u sebe přespat a bydlet, dokud jsem nenašel pořádné bydlení. Ale… to byla ta chyba.“

„Chyba?“ zeptal se Rufus starostlivě. Takano přikývl. ‚Proč mi to najednou vykládáš…?‘ pomyslel si starostlivě, že z něj mluví horečka.

„Jak jistě víš – Akemi je šťastně vdaná, má manžela, který je doma a nepracuje, zatímco ona může pracovat jako maniak na oba dva. Tehdy to nebylo až tak hrozné, jako nyní, ale… to byla možná ta chyba. Chyba, kterou jsem si měl uvědomit ihned. Tehdy jsem byl ještě označen za studenta, takže jsem pracoval kratší doby a domů se vracel před Akemi.“

Rufus chvíli mlčel a potom se zamračil.

„Neříkej mi snad…“

Takano se na něj nepodíval a tiše, smutně zíral před sebe. „Myslíš si správně – už předtím jsem si všímal, že můj zájem nebudí ženy, které mi otec představoval v naději, že se ožením brzy. A on jeden den, kdy Akemi zůstala v práci déle, přišel do pokoje, kde jsem měl futon, a začal se až příliš velkoryse vyptávat, co se dělo v práci. Vždycky byl takový zvídavý, ale když se napil, byl zvídavý až moc. A ten den byl ožralý jako dělo.“

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš…“

S blížícím se třasem si i Takano uvědomil, že něco není v pořádku, a zakašlal. Rufus ho jen bolestně sledoval. Nemohl mu snad nijak pomoci?

„Ne, prý mi to může pomoct, tvrdí ségra. Když se usadil ke mně a nabídl mi pivo, odmítl jsem. To se mu nelíbilo. Potom přišly výhružky, že mě vyhodí z bytu, který stejně patří jeho ženě, a roznese o mně špínu, která se mu zamane. Nelíbilo se mu, že to beru s klidem, protože by to byly jenom čisté lži. A tak udeřil poprvé. Když jsem se probral z krátké bezvědomosti…“ Takano na chvíli přestal, nabral vzduch do plic. Rufus ho k sobě těsně přitiskl a prohrábl mu vlasy. Takano očima zatěkal po místnosti, aby se uklidnil. „Akemi o tom neví. Neví, že mě její manžel tu noc znásilnil… Když se vrátila, nechal mě ležet na futonu s výhružkou, že jestli jí o tom něco kecnu, vše popře a ona mě vyrazí ještě ráda sama, nebo že jí namluví, že jsem ho svedl já.“

„A ty jsi jí to doposud neřekl…?“ zeptal se Rufus tiše. Takano jen zakroutil hlavou. „Podle tvého výrazu… usuzuji, že jsi tam pár dní ještě zůstal a potom se ztratil.“

„Neměl jsem, kam jít. Párkrát se to opakovalo, když byl opilý, a pokaždé mi vyhrožoval těmi samými věcmi, jako poprvé. Když jsem slyšel od Haruky, že jde sem studovat, popadl jsem všechny věci a utekl k ní na kolej. Akemi jsem nalhal, že jsem našel bydlení. Pár týdnů jsem potom žil s Harukou, než jsem byl schopný se znovu vzpamatovat. S Akemi o této minulosti nemluvíme. Nevím, jestli jí to její manžel někdy řekl nebo to zjistila sama, ale jednou se mě zeptala, zda jsem homosexuál, a protože jsem se bál, že jí něco řekl, tak jsem jenom přikývl. Její přístup ke mně se však nezměnil. Takže jí nejspíš nikdy nic neřekl – sám by v podstatě musel přiznat, že ho vzrušují muži.“

Rufus to vše tiše poslouchal a cítil nepříjemnou bolest na srdci.

Chvíli váhal, než Takana těsně objal a přitiskl na svou hruď víc. „Promiň, že jsem se ptal,“ zašeptal mu do vlasů, než jemně přitiskl své rty na Takanovu hlavu.

„Nic se neděje… Není to první ani poslední případ,“ zašeptal Takano tiše.

Když vzhlédl k Rufusovi, viděl mu na očích ještě jednu otázku. Natáhl se k šuplíku a z něj vybral lubrikant. „Ještě tě zajímá tohle, že…?“

Rufus odvrátil pohled a potom pohlédl k zemi. Takano se smutně pousmál.

„Můžeš si o mně myslet, že jsem jednu část svého života prožíval, jako hračka druhých… A máš pravdu, do jisté míry. Snad jsem jenom marně hledal někoho, kdo by mě mohl opravdu milovat. Zkoušel jsem i vedoucí pozici, ta mi ale nesedla. Když jsem si začínal dělat malou naději, že mě jeden bude milovat, nakonec jsem zjistil, že je ženáč. Nejsem takový parchant, abych ničil někomu jinému šťastný život. Hned jsem ten vztah ukončil, i když to bolelo. Staral se o mě. Byl to první chlap, který o mě pečoval skoro jako o vlastního syna.“

„Miloval jsi ho?“

„Nejspíš… Ale abych zastával roli rozvraceče manželství, na to mám dostatek rozumu. Sice mi to chvíli nevěřil, ale když jsem mu vysvětlil své obavy, pochopil to. Poslední noc jsme strávili v hotelu, kde jsem viděl, jak maže moje číslo. Oba jsme si slíbili, že na sebe zapomeneme. Co jsem slyšel, odletěl se svou rodinou někam do Evropy a je z něj Pan Někdo. Přeju mu to. Když jsem potřeboval, pomohl mi. Podržel mě. Nakopl mě zpátky do života. Byl můj poslední,“ řekl a potom se podíval na Rufuse, pousmál se, „ale musím mu poděkovat – řekl mi, abych se pořádně rozhlédl kolem sebe, a jednou určitě potkám někoho, kdo o mě bude pečovat lépe, než on.“

Rufus zvedl obočí.

„Aha, takže jsem tvůj desátý, dvacátý? Neříkej, že třicátý, to už bys mě naštval,“ řekl Rufus podrážděně, ale zasmál se. „Máš docela divoký život, na to že ti je čtyřiadvacet.“

Takano ho šťouchl do nosu. „Pozor – pořád třiadvacet,“ ušklíbl se slabě.

„Neměl bys jen tak mluvit o svých bývalých před někým, kdo se o tebe zajímá,“ varoval ho Rufus a prohrábl mu vlhké vlasy.

„To si pro příště budu pamatovat,“ ušklíbl se Takano tiše, rozespale. Rufus mu starostlivě přiložil ruku na čelo a zamračil se.

„Řekl jsi mi to, protože jsi úplně mimo?“ zeptal se zle.

 Takano se jen vroucně, ze široka usmál. Jako by jeho otázku ani neslyšel. Rufus si zle povzdychl. ‚To může být jenom idiot a maniak v jedné osobě,‘ pomyslel si, zatímco sledoval Takana, jak se snaží udržet rovnováhu v sedu, ale pak zase padá na polštář. Během krátké chvíle vytuhl a hluboce usnul.

Rufus ho starostlivě sledoval.

Pohlédl na skoro vypitý čaj. Rozhodl se, že půjde připravit vše pro nový čaj, aby se mohl po probuzení Takano zahřát.

Takano se po chvíli roztřásl zimou, stočil se do klubíčka, jako kočka. Když ho Rufus viděl v tomhle stavu, zahrabal v jeho kabeli a vytáhl mu mobil. Objal ho a držel u sebe, prohrabával mu vlasy a snažil se dovolat jeho sestře. Jakže se jmenovala? Jméno Haruka ho trefilo přímo mezi oči.

Byl to jeho poslední hovor, ale neodpověděla mu.

Tak to zkusil nyní on, zatímco třel Takanovo rameno, doufaje, že se mu dělá lépe. Ještě na chvíli ho opustil a vlhkým hadrem mu potíral tváře, aby snížil teplotu, zatímco Takanem probíhala zimnice a něco ze spánku brblal.

Několikrát po sobě vytočil Haručino číslo. Rozhodl se ji otravovat tak dlouho, dokud mu to prostě nezvedne.

Když jeho snaha snížit Takanovu teplotu přišla vniveč, rozhodl se ho dostat do teplé vody, aby se jeho teplo samo zchladilo. Zatímco ho držel na malátných nohách, sundal z něj oblečení a položil ho do vody, drže jeho hlavu nad vodou zůstal u něj. Nemohl by ho jen tak nechat samotného ve vaně – vždyť v podstatě spal a všechny svaly měl povolené. Utopil by se. Když nyní zvýší teplotu, tělo by se mělo samo brzy zchladit.

„Tohle mi nedělej, prosím,“ zašeptal Rufus starostlivě a prohrábl mu vlasy. „Slibuji, že se budu snažit a jestli chceš, klidně se odstěhuji, hlavně ať ti je zase lépe, slyšíš? … Neslyšíš, jasně. Ale i tak tady s tebou zůstanu, dokud se neuzdravíš. Takhle se mě nezbavíš, takže…“ Pohlédl k zemi. „Koukej být zítra v pořádku… abych mohl vypadnout.“

Neustále vytáčel číslo Takanovy sestry, zatímco sám upadal do deprese a beznaděje, že se ani o svou milovanou osobu neumí pořádně postarat.

Nechtěl ho znovu ztratit kvůli své nepozornosti.


Průměrné hodnocení: 4,68
Počet hodnocení: 28
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.