„Tak a máme tady zase pondělí!“ prozpěvovala si Akemi vesele, když kráčela rychle k výtahu, kde už stáli Rufus a Takano, připravení odjet. „Že jste taky rádi, že máme po celý den plno práce?“ zašvitořila vesele.

Takano, naprosto unavený ze společného víkendu s Rufusem, jen nepřítomně přikývl. Nejenže s tím maniakem musel objíždět plno chrámů (ve skutečnosti jenom jeden, ale připadalo mu to, jako několik desítek), ale večer mu Rufus taky nedal pokoj a záhadným způsobem si na něm vynutil podpis čehosi, co připomínalo smlouvu o tom, že nemusí spát na sedačce, ale že má dovoleno spát v jeho posteli. Takže, aby nedošlo k tomu, co se stalo z noci přes sobotu na neděli, rozhodl se Takano spát na zemi, a přesto se nevyspal, protože ho jakýsi maniak pronásledoval až dolů na zem.

„Takano-kun, jsi nějak unavený, taky ti chyběla práce tak moc?“ zeptala se Akemi vesele.

Takano ji ani nevnímal. Přes ty dva společné večery, kdy spal po boku Rufuse… se mu ani jeden sen nezdál. Měl by být za tyto bezesné večery snad rád, znamená to nejspíš, že jeho šílenství ohledně snů už možná skončilo. Takhle tedy zemřel jeho předek? Bídná smrt…

Rufus mu musel lusknout u ucha, aby se vzpamatoval a zase vnímal, vystrčil ho z výtahu a spolu s Akemi šli do svého oddělení, kde už někteří pilně pracovali.

Je opravdu možné, že to je konec jeho snění? Podíval se na papírek, který si vyvěsil na obrazovku. Pořád nemá moc odpovědí. Trhl s sebou, když mu na rukách přistálo několik složek od Asako, která kolem nich bezohledně prošla s nosem ucpaným kapesníky.

„Asako-chan! Pokud jsi nemocná, měla by sis vzít volno!“ zašvitořila Akemi a Takano na ni zůstal hledět. Změřil jí teplotu.

„Onemocněla jsi během těch dvou dnů?“ zeptal se, poděšen jejích slov. Akemi se však široce usmála.

„Ani omylem!“ švitořila vesele. „Měla bych více práce i za ní!“ dodala se smíchem.

‚Aha, je v pořádku,‘ pomyslel si a praštil ji po ruce, když mu brala jeho práci. Akemi se snad rázem změnila na kočku, která zle zasyčela a chňapla po něm rukou, jakoby měla drápy. Prudce se od ní odsunul a vrazil tak do Rufusovy židle, čímž ho probudil z příjemně začínajícího snu, a poznamenal Akemi, že by se měla jít vyspat, nebo brát prášky na její workoholismus.

Rufus mile zavrněl, částečně se probudil ze svého předstíraného spaní, popadl Takana a přitáhl ho k sobě. Takano hlasitě zakřičel, kopajíc nohami kolem sebe, říkaje mu, aby ho okamžitě pustil. Jestli chtěl mít Takano dnes alespoň chvíli klidu, nepovedlo se – vyžádal si pohledy všech, dokonce i od lidí, kteří jenom procházeli kolem.

Asako už se k nim hnala, že je srovná, ale její kapesník v nose prudce zrudl, když je viděla, a zírala na něj, jako sova.

‚Jsou to přece kolegové, neměj tak chlípné myšlenky, sakra!!‘ pomyslela si, než zkolabovala. Akemi ji pohotově chytila a uložila na zem, aby se o ni postaral někdo jiný. Tentokrát její krvácení z nosu bylo obrovské, museli dokonce zavolat i doktora, aby se o ni postaral. Kazuma, který přišel neobvykle pozdě, doktorovi jenom uvolnil cestu a spokojeně mával za Asako, vesele pozdravil ostatní a zmizel ve své kanceláři.

Takano se konečně vymanil z Rufusova sevření a praštil ho kabelou, malujíc kolem sebe jakousi čáru pomocí fixu.

„Nesmíš!“ promluvil na něj jako na psa.

Rufus vesele zaštěkal a podotkl, že pokud toto ochranné pole jednou opustí, už nebude platit. Tiše, svůdně dodal: „Počkám si na to.“

Schytal ránu pravítkem. „Sedni,“ řekl Takano provokativně a dál se věnoval své práci.

Rufus špulil pusu a pozoroval ho. Na jeho otázku, zda už má vypracovanou svou reportáž, neodpověděl. Něco napsal na papír a po stole ho posunul k Takanovi. Ten na něj zamrkal a přečetl si ho.

‚Doufám, že dneska večer zase nebudeš moci usnout, abych se mohl tulit. =P‘

Takano zrudl, prudce vstal a zaútočil na Rufuse, div ho kabelou neumlátil. Rufus se vesele usmál, na krátkou chvíli si myslel, že ho stihne obejmout, ale krutá pravda ho udeřila do tváře a on skončil na zemi.

„Takano! Sakra, nemorduj ho věčně! Já mu zdravotní péči platit nebudu!“ ječel Kazuma vztekle.

„A vy mi dejte už taky pokoj! Stačí mi, že tenhle baka mě otravuje, co nejvíc to jde!“ supěl Takano, neuvědomujíc si, že mluví se svým nadřízeným.

„Vážně?“ zeptal se Kazuma spokojeně. „Neprotestoval jsi, když sem ti ho dával na starost.“

„Co prosím? Byl jsem proti tomu ihned.“

„Tak proč sis nepodal stížnost?“

‚Já ho snad vážně něčím praštím, zadupu do země a oba dva pohřbím zaživa!‘ skřípal Takano zuby o sebe. ‚Měl jsem to udělat už v sobotu!‘

„No tak, no tak, vy dva, usmějte se,“ usmál se Koumei široce, objevujíc se bůhvíodkud a bůhvíjak. „Kdepak je naše milá Asako-chan, aby Vás dva rozdělila na místo mě?“

K jeho malému překvapení obdržel dvě silné rány, zatímco Kazuma a Takano vrčeli jeden na druhého. Kazuma měl právo vyhodit Takana, kdykoliv se mu zachtělo, ale buďme upřímní – oba byli stejně tvrdohlaví. A navíc – Takano splňoval všechny úkoly dokonale, sem a tam měl možná zpoždění, ale nikdy ne příliš dlouhé a jeho opravené články nebo ty, které sepsal sám, nemusel ani kontrolovat.

Když se Koumei zvedl, popadl Takana za zápěstí se slovy, že se s ním půjde jistě milerád provětrat, aby zmírnil tu hustou atmosféru mezi nimi.

„Ještě jsme spolu neskončili!“ volal Kazuma protivně.

„Však já se zase stavím!“ hulákal Takano.

Škodolibý úsměv jim však oběma stačil jako poslední tečka za jejich rozhovorem. Znali se až příliš dlouhou dobu na to, než aby se chtěli hádat jako malé děti. Oba dva se uklidnili a mohli se znovu soustředit na práci.

Rufus chvíli váhal, než se za těma dvěma tiše vypravil, nikým nezpozorován.

„Koumei-san, víte až moc dobře, že mohu chodit i po svých, mohl byste mě tedy pustit?“ zeptal se Takano, zatímco ho Koumei tahal bůhvíkam.

Koumei však nereagoval, a tak si Takano poraženecky povzdychl.

‚Jsem mrtvý? Sen se naplňuje? Počkat, ve snu mě zabila Asako… Že by si přehodili role, když ona odpadla? Byli domluvení?‘ pomyslel si Takano a hned si zanadával za tak pitomé myšlenky. Koumei se konečně zastavil a div ho nepustil a nenechal spadnout na zem. V čas Takano udělal pár kroků dozadu, aby udržel rovnováhu. Byli v opuštěné jídelně. Pozoroval, jak si Koumei objednává z automatu černou kávu bez mléka, ale s velkým obsahem cukru. Už se chtěl vypařit tak, aby si toho Koumei nevšiml, ale jeho hlas ho zastavil.

„Neřekl jsem, že smíš odejít,“ řekl Koumei pokojně, čekaje na svou kávu.

„P-Pardon,“ omluvil se Takano poraženecky, s tikem v oku.

Koumei spokojeně sledoval, jak se mu z automatu vyřítil kelímek a káva se mu připravovala. „Chceš taky?“

„Děkuji, ale už jsem měl doma,“ zalhal Takano.

Koumei pokojně přikývl a vzal si svůj kelímek.

„Posaď se,“ pohodil pohledem ke stolům. „Posaď se,“ zopakoval Koumei svá slova klidně, když se Takano snažil zaprotestovat, že klidně postojí. Takano na chvíli zaváhal, než se skutečně posadil a Koumei usedl naproti němu už s kávou z půlky vypitou.

Chvíli mezi těma bylo jenom nebezpečné ticho.

Po chvíli Koumei vytáhl krabičku cigaret.

„Nevidíte snad ceduli, že se zde nekouří?“ zeptal se Takano, aby rozptýlil své myšlenky. Koumei k němu vzhlédl, ušklíbl se, ale i tak si zapálil.

Spokojeně vydechl kouř do vzduchu.

„Jedna cigareta nikoho nezabije, že?“ zeptal se Koumei pobaveně. Nabídl Takanovi, který ji však odmítl. „Víš moc dobře, že odmítat nabízené věci by se neměly, do toho,“ trval na svém Koumei a mával mu s krabičkou cigaret před obličejem. Takano i tak trval na svém. Nekouřil. A rozhodně netoužil začít. Ale aby se Koumeie zbavil a mohl konečně jít zpátky pracovat, přijal jednu cigaretu. Chtěl se ho zbavit tím, že si ji zapálí později, ve skutečnosti měl v plánu ji prodat nebo darovat nějaké zoufalé duši. Koumei však byl vychytralejší – hned mu přisunul zapalovač a pokojně čekal. Takano znejistěl. Koumei ho pořád sledoval tím milým pohledem, u kterého víte, že ať už uděláte, co děláte, stejně se nakonec podřídíte.

Nezbývalo mu nic jiného, než se podřídit.

Váhavě, tiše polkl. Strčil si cigaretu do úst a Koumei mu pohotově zapálil plamen zapalovače. Takano z toho neměl ani trochu dobrý pocit. Koumeiův pohled však zůstal naprosto klidný, zatímco v druhé ruce držel svou vlastní cigaretu. I přestože věděl, že z toho bude problém… Přitiskl hrot cigarety k plameni a sotva ucítil kouři v plicích, rozkašlal se. Koumei se jen pobaveně rozesmál.

Možná, že se něco dozví, když bude hrát tuto hru s ním.

Když se Takano uklidnil a plíce vypudily škodlivé látky, které pocítily poprvé v životě, vzhlédl ke Koumeiovi.

Ten ho pořád mile sledoval, pozvolna dokuřujíc svou cigaretu.

„Co v tom je?“ zeptal se Takano.

„Hm, řekl bych tabák a trochu opia, neskutečně to zabírá,“ usmál se Koumei vesele. „Mé vlastní dílo.“

Když se Takano ujistil, že může znovu dýchat, zamyslel se – může přece nechat tu cigaretu shořet, aniž by se jí znovu dotknul, že…?

„Nechutná snad?“ zeptal se Koumei pokojně.

‚Je vůbec potřeba na to odpovědět?!‘ pomyslel si Takano podrážděně.

„Řekni, Takano – slyšel jsem, že Rufus pobývá u tebe,“ prohodil Koumei, jako by nic, zatímco se Takano znovu zadusil, tentokrát se však cigarety ani nedotkl. Zaraženě vzhlédl ke Koumeiovi, který se na něj ihned mile pousmál. „Neboj se, určitě by ti to způsobilo potíže, takže o tom pomlčím a prohodím, kdyby se někdo ptal, že je u nějaké milé duše zadarmo za to, že umí dobře vařit cizokrajnou kuchyni.“

Takano mlčel a tiše ho sledoval. O co mu šlo?

„Za to by bylo moudré říct alespoň děkuji,“ usmál se Koumei chladně, naposledy popotáhl a típl svou cigaretu o stůl. Snad naučeným cvrnknutím ji dostal do koše a sám sobě zatleskal. Takano mlčel a chtěl cigaretu také tipnout, ale Koumei po něm chňapl, drže ho na místě se slovy, aby ještě posečkal.

Takano se nikdy necítil tak jako nyní – jakoby kolem něj byla klec, skrz kterou se nemůže za žádnou cenu dostat, protože klíč někdo zahodil jenom kousek od něj a on k němu nedosáhne. I když sám sobě říkal, aby se uklidnil, nemohl.

Nepříjemný kouř z cigarety stoupal do vzduchu a udržoval se nad dvěma muži.

‚O co ti jde…?‘ pomyslel si Takano. Otázka, kterou nemohl jen tak položit, ani kdyby chtěl.

Z jeho tichých myšlenek ho vytrhl jakýsi zvonek, oznamující poledne a polední přestávku. Zamrkal. Povšiml si, že se Koumei spokojeně usmál a vstal od stolu.

„Byla to moc hezká rozmluva, Takano-kun,“ řekl mile a zasunul židli, „někdy si ji jistě zopakujeme,“ dodal ještě, řítíc se k okýnku, jako první. Takano nad ním zmateně zamrkal. To bylo všechno?

Koumei je rozhodně podivín.

Už, už vstával, že půjde dokončit svou práci, ze které ho jedno nejmenované plavovlasé pako vyrušilo, a potom ho odvlekl jeden tmavovlasý maniak, ale vrazil do někoho malého. Zmateně zamrkal a hned se omluvil, zatímco ho mužík v tmavě modré košili sledoval, mračil se a dupal nohou o zem. Takano opět zmateně zamrkal. Už se přece omluvil – každému se přece stane, že si ho nevšimne, když je tak malé výšky.

Najednou ho malá jeho ruka chňapla tak silně a rychle, že sotva stihl zmateně zamrkat, a zvedl mu ruku s cigaretou do výše očí mužíka. A sakra. Chtěl ji vyhodit, a když předtím Koumeie upozorňoval na značku, že nemá kouřit, neuvědomil si, že právě tento mužík má na starost řádný proud celé organizace. A že na oběd má právo jít jako první, aby mohl odejít jako první a vše bedlivě pozorovat. Nejistě polkl. Z tohohle se rozhodně jen tak nevykroutí. Na jeho malou postavu měl ale zatracenou sílu, když ho tahal kupředu pryč z jídelny, tisknouc důkaz znechuceně mezi svými prsty, až Takano zklamaně vydechl.

Než se však vůbec dostali z jídelny, zastavil ho Rufus. Mužík se na něj hrdě podíval a dostal tik do oka, když viděl, že se na něj Rufus dívá spatra.

Nakonec stáhl Rufuse dolů za ucho a tahal ho tímto ponižujícím způsobem, zatímco Takanovi drtil zápěstí.

„Smím jen tak pro zajímavost vědět, co tady děláš?“ prohodil Takano nezaujatě.

„Jsem jako dobrý svědek,“ usmál se Rufus přihlouple.

„Tak to teda hodně štěstí.“

„Proč?“

„Tenhle nenávidí odlišné barvy vlasů jako nikdo jiný z nás,“ usmál se Takano chladně.

„Víš, že jsi syn samotného Belzebuba, když se tak usmíváš?“

Protože jim onen mužík nechtěl dávat kázání jen tak pro legraci, zavolal si i Kazumu, který soptil vzteky, že si ani chvíli klidu nemůže o samotě s někým na telefonu užít během své hodiny volna, a sotva spatřil ty dva, povzdychl si. Bylo mu jasné, že tohle bude na dlouho. Usadil se a poslechl si neskutečně nudnou přednášku o tom, že by je měl potrestat a jemu samotnému budou strženy prémie.

„Všechno?“ usmál se Kazuma mile. „Mám někoho na drátě a nerad bych zbytečně trávil čas zabýváním se jakýchsi idiotů, kteří porušují pravidla pod mým vedením.“

„Z-Zbytečně?“ zakoktal se mužík polekaně.

„Idiotů?“ zopakoval Rufus zmateně.

„Takže pokud mě omluvíte, jdu si užít posledních deset minut se svou milovanou osobou na drátě a budu se muset omlouvat tak dlouho, dokud mi neodpustí. Sbohem,“ zamával jim Kazuma vesele. Sotva však vyšel ven, div si nevytrhal vlasy, nadával po cestě do své kanceláře, kde se rázem zklidnil a milým hlasem řekl: „Promiň, Hikaru-kun, musel jsem něco zařídit. Kdy dneska končíš? Ta láhev pořád čeká, až ji otevřeš.“

„Víš, že jsi momentálně zněl jako starý perverzák?“ zeptal se Hikaru škodolibě. „A vůbec, Kazumo-san… PROČ MI VOLÁŠ, KDYŽ TO NENÍ PRACOVNÍ ZÁLEŽITOST?!“

„Chtěl jsem slyšet tvůj hlas.“

„Mohu tě za to žalovat, víš to? To je zneužívání osobních informací, které jsem Vaší firmě poskytl, abych Vám mohl pravidelně doručovat. Ale už Ti nikdy nic nedonesu!“

„Teď se jistě červenáš a myslíš si, že to není pravda,“ usmál se Kazuma vesele a slyšel, jak se Hikaru zakoktal, nejspíš mu chtěl vynadat, ale nakonec zavěsil. Kazuma zakřičel na celou svou kancelář, mlátil se hlavou do klávesnice a nadával si, že ho dráždil. Kdyby jen věděl, že se Hikaru s další donáškou zpozdil o třicet minut jenom kvůli tomu, že nebyl schopný se uklidnit a zbavit zarudlých tváří.

A možná i kvůli něčemu jinému…

Takže nakonec Takano i Rufus vyvázli bez trestu – nejspíš Rufusovo svědectví, že Takano byl ke kouření donucen Koumeiem, stačilo. Mužík si jen zabrblal pod nosem, že toho Koumeie zastřelí, pokud nepřestane kouřit – jednak škodí sobě samotnému, jednak otravuje vzduch ostatním a jednak nechává vajgly před budovou!

„Smím mít jeden nesmělý dotaz – co jsi tam ve skutečnosti dělal?“ zeptal se Takano, když došli zpátky do kanceláře.

„No… Koumei vypadal nakrknutě, tak jsem Vás raději sledoval,“ usmál se Rufus. Schytal pohlavek.

„Pro příště raději seď na zadku a makej, nebudeš to potom muset dělat během pauzy,“ pronesl Takano hrdě. Rufus se však ušklíbl a objal ho zezadu. Takano trochu svraštil obočí. „Co je…?“

„Konečně tě mohu pořádně obejmout a nemuset se bát, že bys mě praštil,“ zavrněl Rufus vesele a třel se Takanovi o krk. Takano si povzdychl.

„Co mám s tebou dělat…?“ zabrblal Takano poraženecky a prohrábl mu vlasy. Rufus spokojeně zavrněl, lísajíc se k ruce. Avšak i Takano se nad tím musel pousmát. „Jsi úplně jako kotě – neschopné se postarat samo o sebe.“

Rufus se ušklíbl a olízl Takanovu tvář.

Takano nadskočil a rychle pospíchal do malého kruhu, který sám sobě vytyčil jako jakousi obrannou bariéru. „N-N-Nepřibližuj se!“ zakoktal se, na což se Rufus mile zazubil a posadil se na zem v jeho blízkosti. „C-Co to děláš?“

„Počkám, až přijdou ostatní, aby si sami domysleli, jaký máme mezi sebou krásný vztah,“ zavrněl Rufus mile. Takano zrudl ještě víc a pohlédl stranou, něco si pro sebe brblajíc. „Neslyším tě, senpai,“ Rufus zavrněl vesele.

„Tohle je vydírání,“ zašeptal Takano s pohledem k zemi.

„Ano, je,“ přikývl Rufus, přisouvaje se o trochu blíž, „ale neříkej, že nespravedlivé.“

Takano se podíval plavovlasému Britovi do očí a povzdychl si. Nohou slabě přejel po své hranici a část z ní smazal. Rufus nad jeho činem zamrkal.

Takano vzal znovu fix a mile se usmál

„Máš pět sekund na to, aby ses dostal dovnitř, nebo tě zkopu, kdykoliv se o to později znovu pokusíš,“ řekl Takano mile a rychle se sehnul, aby čáru znovu spojil a přitom rychle počítal. Rufus zmateně zamrkal, než si jeho slova uvědomil, a rychle se k němu přisunul, objal mu nohy a zkontroloval, zda v kruhu skutečně je. Takano se nemohl nerozesmát. Posadil se a tím, jak moc se smál, skončil pod stolem. „Musíš být opravdu zoufalý,“ řekl ještě pořád se smíchem a se slzami v očích.

„Možná jsem, do hlavy mi naštěstí nevidíš,“ ušklíbl se Rufus a k Takanově překvapení ho následoval pod stůl. „Takže tady se vždycky schováváš?“

„Jsi v mém osobním prostoru, měl by si zmizet, než ti něco spadne na hlavu,“ varoval Takano s úsměvem.

„Ty mě snad nebudeš bránit?“

„Nejsem tvůj ochránce.“

Rufus se spokojeně zazubil. Prohrábl Takanovi vlasy. „A nechtěl bys být?“

„Víš o tom, že momentálně narušuješ mou pracovní kázeň?“

„A bude mi dovoleno pokračovat?“

Takano ho od sebe však odstrčil a mile se usmál: „Možná někdy jindy.“

Rufus provokativně zavrčel, než se vysoukal zpod jeho stolu a pomohl mu nahoru, na truc mazaje tu prokletou čáru, čímž Takana rozesmál.

„Jsi vážně pako,“ řekl Takano skrze smích.

„Hranice beru vážně,“ zabrblal Rufus, čímž Takana rozesmál o to víc. Umlčel ho až Rufusův náhlý polibek, kterému se však nebránil.

„Příště si dávej větší pozor, aby se nikdo nekoukal, mohu tě kdykoliv nahlásit,“ usmál se Takano a obmotal mu ruce kolem krku. Rufus se ušklíbl.

„Vždyť spolupracuješ,“ zašvitořil.

„Každá oběť přece musí spolupracovat.“

„Jestli se nepřestaneš ovládat, hned teď tě odvedu na záchodky a nemilosrdně tě znásilním.“

Chvíli oba na sebe hleděli zblízka, než se rozesmáli, jako dva maniaci. „To bys neudělal,“ řekl Takano, praštil ho složkou po hlavě a vyrazil ke Kazumově pracovně. Rufus ho však zastavil a objal ho zezadu.

„Chtěl bys to snad zkusit i v práci?“ zašeptal Rufus svůdně a foukl Takanovi do ucha.

Takano si rychle zakryl ústa, jinak by jistě zavzdychal, a zrudl jako rajče. ‚Jestli nepřestane, tou kabelou ho vážně umlátím!‘ pomyslel si Takano, když se sehnul pro papíry, které mu vypadly ze složky. Rufus mu ochotně pomohl jenom proto, aby mu Takano šlápl na ruku. Udělal na něj psí oči a zakňučel. Takano byl však nekompromisní, nohou mu ruku odsunul, sebral poslední papír a povzdychl si.

Rufus už pomalu odcházel sklíčeně na své místo.

To by ho však Takano nesměl zatahat za kravatu a skoro ho políbit. Zastavil se jenom kousek od jeho tváře, usmál se a řekl: „Skoč mi mezitím pro oběd, vezmu si ho domů na večeři.“

Rufus se málem rozbrečel.

Už si začínal dělat naděje, že snad dostane polibek, a on ho mezitím zaúkoloval. Na chodbě se střetl s Koumeiem. Pokojně kolem něj prošel, ale Koumei ho zastavil přísným hlasem. Rufus se na něj neohlédl.

„Našel jsi něco dalšího?“ zeptal se Koumei pouze.

„Ne,“ řekl Rufus ihned klidným hlasem.

Koumei bez dalšího slova odešel. ‚Zničím tě, Kazumo, za každou cenu tě stáhnu s sebou!‘ pomyslel si Koumei, škodolibě se usmívaje.

Rufus obdržel dvě zbylé porce, rozhlédl se po místnosti, kde plno mužů a žen rychle jedlo, aby se vrátilo zase do práce, některé ženy spolu radostně komunikovaly a u stolu, kde seděla Akemi, byl Rufus středem pozornosti a všechny ženy na něj hleděly a něco si nenápadně šeptaly.

Aniž by někomu cokoliv říkal, vzal dvě zabalené porce v krabicích a odnesl je do pracovny, schovávaje je ve své tašce. Takano, když přišel, zabrblal jenom něco ve smyslu: „Děkuji.“, ale do očí se Rufusovi nepodíval.

Když se chtěl Rufus na něco zeptat, v tu chvíli se dovnitř vřítila Akemi, jako první, a rychle započala pracovat stejně tiše, jako Takano vedle Rufuse.

‚Co všechno už ví…?‘ pomyslel si Rufus zklamaně a povzdychl si tiše. Pohlédl na kalendář před sebou a přejel o pár listů-týdnů kupředu.

Červeně zakroužkované datum ho děsilo.

Má tak málo času.

Znovu si povzdychl a věnoval se své práci.

Takano, přestože se věnoval jakémusi článku, jeho oči těkaly k papírku na obrazovce a v myšlenkách se vracel k tomu, co mu Koumei říkal. Nechápal to. Něco mu pořád unikalo. Něco, co nejspíš Rufus a Koumei věděli. Ale co?

Ani nepostřehl, kdy skončila směna. Rychle uklidil své věci a povšiml si, že Kazuma je ještě ve své pracovně. Nakoukl dovnitř a viděl, že se někomu snaží dovolat. Několikrát. Ale ta osoba mu ani jednou neodpověděla. Nakonec tiše zmizel. Před budovou už na něj Rufus čekal a mile se na něj usmíval, když ho spatřil. Za tak vřelý úsměv si vysloužil pohlavek výhružku, že příště to bude pěst nebo rovnou kabela. Rufuse to přímo pobavilo, a když se rozhlédl pořádně, přitáhl blíž k sobě, aby zašeptal:

„Mám se snad dneska večer postarat, abys spal na zemi?“

A Takano svá slova dodržel – praštil ho kabelou tak silně, že mu nakonec musel ještě rovnat nos a půjčit balíček kapesníků, aby ten maniak nevykrvácel a nezkolaboval, jako dnes ráno Asako.

Vydal se kupředu, zatímco Rufus něco volal, ale protože si držel nos, zněl naprosto jinak, legračně, takže se Takano nesoustředil na to, co mu říká, ale jak legračně zní, a tak se musel chichotat, jako nějaká studentka.

Nakonec mu nos zkontroloval a po chvíli mohl Rufus kapesníky vyhodit.

„Příště bys mě mohl praštit o trochu jemněji,“ zabrblal Rufus, zatímco si mnul kořen nosu. Schytal ránu po rukách. „Au…“

„Nedrbej si do toho, nebo se ti zase spustí krev,“ poznamenal Takano přísně.

Rufus se nad tím mile uculil.

„A budeš se o mě potom starat?“

„Ani omylem.“

„Ale je to tvoje chyba, takže převezmeš zodpovědnost.“

„Chceš praštit ještě jednou, abys mohl do nemocnice?“ zeptal se Takano pohotově a poukázal na svou nedočkavou kabelu.

„Oh! Podívej, prodávají tady horké nápoje!“ zašvitořil Rufus a rozběhl se kupředu, jako malé dítě. „Chceš nějaký?“

Takano si povzdychl. Ale musel se pousmát. Asi se na něj opravdu zlobit věčně nemůže, když je v jádru ještě dítětem.

„Horký čaj by se hodil,“ prohodil mile.

„Hai, hai,“ zašvitořil Rufus vesele a zmizel uvnitř. Takano zakroutil hlavou do stran. Odložil kabelu na zem a opřel se o zábradlí.

Pohlédl směrem k zapadajícímu slunci. Vzpomněl si na chvíli, kdy Rufusovi málem řekl, že ho… – Ne, neřekl to. Tedy, řekl, ale on ho neslyšel. To se přece taky počítá, ne? Může mu to vyčíst, že sám se k tomu ještě nerozhoupal. Zrudl studem. Nebo to řekl až příliš brzy? Slyšel ho? Určitě ne. Kdyby to řekl znovu, vysmál by se mu?

‚Ach bože!!!‘ rozcuchal si Takano vztekle vlasy a pohlédl nahoru na oblohu. ‚Proč prostě nemůže na chvíli přečíst mé myšlenky, aby viděl, jaký nepořádek v nich kvůli němu mám!!‘

Pousmál se pro sebe.

Slyšel známý zvuk podpatků a ohlédl se za ním. Asako kráčela přes silnici, všimla si ho, ale nezamávala mu. Ani on jí nezamával. Dostal najednou nepříjemný pocit v oblasti břicha. Pohlédl k zemi.

‚Tahle Asako a Asako ze snu nejsou stejné,‘ pomyslel si. ‚Mají stejné určité body, ale Asako-san… by se nikdy k tomuhle nesnížila. Císařovna reagovala až příliš agresivně. Proč?‘

„Hezký západ, co?“ slyšel najednou nepříjemný hlas a ohlédl se, aby mu do tváře udeřil kouř z cigarety.

Rukou ho rychle rozmáchl kolem sebe, a sledoval Koumeie, který svou cigaretu spokojeně típl do zábradlí těsně vedle Takanovy ruky. Chvíli bylo mezi nimi ticho. Měl by mu vyčíst, k čemu ho donutil a do jakého problému se kvůli němu dostal, nebo…? Zaujal ho však rozzářený pohled jeho staršího kolegy.

Koumei vzhlédl k zapadajícímu slunci, mile se pousmál a poznamenal: „Nádhera…“

Takano se podíval jeho směrem a jenom tiše přikývl. Opatrně se na něj znovu podíval. Koumei byl tím západem doslova fascinován. To, jak se žlutá obloha měnila rázem na oranžovou a potom na temně krvavou barvu.

„Řekni – upřímně – nechybí ti někdy ta dávná historie, kde se spory řešily meči?“ pokračoval ledabyle a podíval se Takanovi do očí.

„Proč se ptáte?“ zeptal se Takano nechápavě. Koumei se spokojeně ušklíbl.

„Nezdá se ti, že se Rufus chová divně, Takano-kun?“ zasadil dalšího brouka do Takanovy hlavy. „Vlastně ne, choval se tak už i předtím. Pamatuješ?“

„Nechápu, co tím myslí-…“ začal Takano zdvořile, ale Koumei ho bezohledně přerušil.

A chvíli poté vylezl Rufus ze dveří s horkým čajem, zmateně sledoval Koumeie, který se spokojeně, vítězoslavně usmíval, a zmateného Takana.

„Zemřel jsi…“ zasmál se Koumei, „proto si nic nepamatuješ, Takano-kun. Nic z toho, co všechno víme my ostatní.“

V tu chvíli měl Takano v hlavě naprosto prázdno. ‚Cože…?‘