Takano se probudil se slzami v očích a se strachem ve tváři.

„Haruka,“ hlesl tiše a popadl Rufuse za košili, křiče na něj: „Kde je Haruka?!“

Rufus zmateně zamrkal a nechal ho, aby jím zacloumal. Aby ho uklidnil, přitiskl ho na postel, zatímco na něj Takano v zápalu horečky křičel, aby ho pustil.

Neuklidnil se, ani když jen letmo zaslechl pootevření dveří. Rufus se za tím zvukem podíval a mírně se zamračil. Yasuo stál ve dveřích a tiše sledoval mladíka, pomateného horečkou… a snem-vzpomínkou na svou minulost.

‚Co jsi právě nyní viděl, Takano-kun?‘ pomyslel si. ‚Viděl jsi už snad temnou minulost, nebo jsi o ní jen slyšel? Co z toho?‘

Rufusovi se povedlo ho po chvíli zklidnit, spíše se mladý muž vyčerpal sám. Yasuo pokojně přišel k posteli a změřil Takanovu teplotu. Rufus ho pozorně sledoval, chladnýma zelenýma očima, skoro připravený zaútočit jako šelma.

„Pořád mi to máš za zlé?“ zeptal se Yasuo jenom.

„Nikdy by mě nenapadlo, že krysa, jako jsi ty, by se dokázala skutečně zrodit i v této době,“ zašeptal Rufus s chladným pohledem. Yasuo se ušklíbl spíše pro sebe.

„Každý máme své důvody,“ řekl pokojně a otočil se na něj, „a ty sám moc dobře víš, jaký byl tehdy můj, když jsem je musel všechny zradit.“

„To mě nepřekvapovalo,“ řekl Rufus a podíval se mu do očí, „ale myslím to po válce – po smrti císaře – jak ses sakra dostal tam?“

Yasuo se pousmál.

„Každý cyklus se potřebuje naplnit,“ řekl Yasuo tajemně, „bylo už předem určeno, kde tvůj život skončí.“

Rufus to nevydržel – vyrazil proti Yasuovi a jedním prudkým úderem pěstí ho srazit k zemi. Před dalším ho včasně zastavila Haruka.

„PŘESTAŇTE!“ zakřičela, když držela Rufusovu pěst ve vzduchu, aby Yasua už víckrát neudeřil.

Avšak ani ten výkřik, ani Rufusův předešlý útok na psychologa nevzbudily Takana z jeho poklidného spánku.

----

Takano křičel mnoho dní a dovolával se Yasua. V hlavě mu pořád zněla starcova slova. Nemohl jim uvěřit. Haruka je přece v táboře! V bezpečí! Přesto člověka vždycky zradí pocit nejistoty.

Hikaru tiše seděl ve své cele. Vzdal svou snahu upokojit Takana po druhém dni, kdy si málem vykřičel hlasivky. Seděl v temném rohu své cely a světlu z malého okna nad jeho hlavou se spíše vyhýbal. Sem a tam vykoukl ze své cely ve snaze spatřit Takana, alespoň vědět, zda pořád žije či nikoliv. Dělilo je příliš mnoho cel na to, aby slyšel jeho dech.

S tichými vzpomínkami na svou sestru tiše seděl Takano. Nejistota. Ach, jak ten pocit nesnášel. Jak se má? Žije pořád? Je mrtvá? Pevně stiskl řetěz mezi prsty a chtěl ho přetrhnout jen nad tou myšlenkou.

Jeho dlouhou dobu jediná rodina, jeho jediný rodinný příslušník – nemůže ji přece jen tak ztratit! Neodpustil by si sám sobě, kdyby tomu tak bylo!

Opět se ho zmocnil ten vztek, jako předtím, kopl do řetězu, několikrát. S každým kopnutím jakoby ztrácel vzpomínku na své rodiče, jenom vzdáleně si vybavoval jejich tváře. Matka, věčně usměvavá, milá, oddaná žena se zářivýma očima. Otec, přísný, tvrdohlavý, ale přesto milující otec, který tvrdě dřel pro svou rodinu, s očima tvrdýma, a přesto starostlivýma a chápavýma. Milovaná mladší sestra, která ho sice už odmalička mlátila, ale byl to on, kdo ji naučil dávat rány, kdo ji naučil, jak se bránit, kdo ji naučil jak bojovat, kdo ji naučil… Zakřičel přes celý žalář. Jaký to byl výkřik? Plný zlosti? Smutku? Zoufalosti? Bezmoci? Nenávisti k císaři a jeho lidem? To ani Hikaru nemohl posoudit. Ale rozhodně ho ten náhlý výkřik polekal.

Když se opět ozvaly rány do řetězu, po schodech už kdosi spěchal, aby otevřel žalář a rebela uzemnil.

„Koukej mě pustit!“ zakřičel Takano plný vzteky a ohlédl se na plavovlasého ďábla. „Nebo přísahám, že zabiju!“

Rufus pokojně toho polo-šíleného muže sledoval.

Člověk dělá v zoufalosti jistě plno věcí. Nebylo to poprvé, kdy Rufus musel takto zasáhnout. Už po šesté minimálně. Jak dlouho ho nechá císař ještě mučit se vlastními vzpomínkami na někoho, koho už stejně neuvidí?

‚Copak mu nedošlo, že jeho sestra je ještě pořád naživu?‘ pomyslel si Rufus pokojně. Už se chystal ho poslat do bezesného spánku ránou do temene hlavy jako vždy… ale dnes ho mohl jen soucitně sledovat. Proč zrovna jemu císař udělil bdít nad oběma rebely? Co si slibuje, když si je nechává ve svém paláci? Myslí si, že je ostatní přijdou zachránit a on je pochytá všechny?

Proč by tolik riskovali…?

„Upokoj se,“ řekl Rufus klidně v blízkosti rebelova ucha a potom zavřel za sebou. Pokojným krokem odešel.

Když si ho ještě ten večer k sobě povolal císař a vyptával se ho, co zase ten rebel vyváděl, jen mu řekl to, co obvykle – nadával a snažil se utéct pryč.

‚Proč…? Proč ho nemůžu poslední dobou pustit z hlavy…?‘ pomyslel si, když se šel znovu podívat za Takanem v hluboké noci. Pozoroval ho, jak sám sobě nedovolí usnout a něco tiše hovoří, spíše syčí vzteky. A přesto, v záři měsíce, která pronikala dovnitř skrz okno v protější cele… vypadal ten muž naprosto neodolatelně. Proč měl Rufus pocit, že jeho zbroj císařova ztěžkla? Proč se cítil tak… zmateně? Vzrušeně jako při boji? Co ho k tomu muži přitahovalo? Proč z něj nemohl spustit oči, když se konečně upokojil a na chvíli usnul? Proč? Jeho mysl sama nevěděla, tento pocit jeho tělo nikdy nezažilo.

Pocit tak silný…

Je tak blízko, jen se ho dotknout – zastavil se. Už by mu málem byl otevřel celu. Už, už by se ho však také mohl dotknout – prohrábnout ty tmavé vlasy, cítit tvrdou pokožku hlavy, zjistit, jaké jsou jeho oči i v temné noci, jaký je jeho hlas, když se cítí v bezpečí nebo když cítí–… Zakroutil nad sebou hlavou. Jaké to nečisté myšlenky!

Pevně stiskl ruku v pěst.

Otočil se k hrdému odchodu. Proč však zůstal na místě? Povzdychl si do temné noci. Usadil se na zem a z bezpečné vzdálenosti sledoval toho muže, který ho nyní tolik zajímal. Vypadal tak nevinně. Proč Rufuse přepadaly podivné myšlenky, že by se ho chtěl dotknout a pevně sevřít v náručí? Není to žena, kterou by mohl dle tradice milovat… a přesto cítil k němu jakýsi cit, který voják jen stěží může popsat, když se nikdy předtím nezamiloval, protože jeho city byly potlačeny tvrdou výukou.

Pevně sevřel ruku v pěst.

Nad ránem, kdy ještě všichni spali, nemohl už déle vydržet sedět na místě. Těsnost jeho brnění ho trápila a zároveň mírně ztrapňovala zároveň. Naneštěstí nikdo nebyl ve stájích. Jen koně, kteří se probudili kvůli potřebě pít, sledovali mladého cizince, jak v jejich blízkosti ulevuje svému problému a přitom má oči zavřené. Koho si mohl onen bojovník představovat? Odpověď jistě znáte.

Rychle se vrátil nikým nezpozorován na své místo. Všechny známky toho, že ho kdy vzrušil právě onen vězeň, bezpečně skryl ve stájích a koně podplatil jablky, aby mlčeli o svém pozoruhodném zážitku při dnešním ránu. Než se probudili ostatní, už stál opět u brány a skoro toužebně vyčkával, aby mladý rebel začal znovu vyvádět… aby měl pořádný důvod se jít za ním podívat. Vidět ho. Možná ho znovu srazit k zemi. Dotknout se odhalené kůže na krku, když se ho bude snažit zklidnit. Možná… Možná jen velmi nepatrně přivonět k jeho vlasům, letmo políbit na zátylek. Ne, toho už by si všiml a mohl mít otázky. Stačí jenom dotek. Prozatím. Jenom pár letmých dotyků. Dotyků, které nikdo nebude pokládat za nic jiného, než jen obyčejný postup při zklidnění vězně. A přesto měl Rufus pocit, že on je právě tím vězněm, který se k Takanovi nemůže dostat dostatečně blízko.

Takano mu velmi rychle zaplnil hlavu, takže když se ho císař na něco během jejich společného oběda s císařovnou a mnohými hosty zeptal, uslyšel ho až na podruhé. Po obědě mu vyčetl, že by se měl dát dohromady a pořádně se prospat, jinak mu rebel velmi rychle proklouzne mezi prsty. Copak mohl spát?! Kdyby mohl, spal by klidně celé dny! Jen jeden pohled na něj by mu vystačil! Jediný pohled a věděl, že by snil o něčem, co se nikdy nemůže změnit ve skutečnost!

Jediný pohled… Jediný dotek… a byl by spokojený.

Zatímco Rufus měl hlavu plnou onoho rebela, kterému nepatrně naznačil, že ho sem královna vyslala jenom proto, aby zjistila, jaké jsou zdejší mravy a vztahy se vznešenou rodinou císaře, Yasuo kolem něj pokojně proklouzl, aby oba rebely podrobil s několika dalšími vojáky výslechu a zjistil něco víc o Kazumově plánu. Protože nepatřil mezi ty nejsilnější… nezná Kazumovy další kroky.

A to ho štvalo, jako nic jiného, dle výrazu jeho tváře.

Opět dlouhý výslech, další nesmyslné otázky, další vyhrožování… žádná odpověď z Takanovy strany. Hikara se na nic neptali. Netušili o jeho citu vůči Kazumovi. Snažil se zůstat klidný, když říkali, že pokud se sem dostane Kazuma nebo kdokoli jiný, bude popraven za velezradu císaře a země. Pomyslel si, že pokud to ještě jednou někdo z nich řekne, co mu udělají (nebo jenom vůbec jméno jeho velitele, vůči kterému skrýval své city), ztratí všechnu trpělivost, hrdost a bude šílet jako Takano, ale mnohem víc. Už šílel mnoho měsíců předtím, kdy musel pečlivě skrývat své city vůči Kazumovi, aby si jeho velitel nemyslel o něm nic špatného.

A přesto mu v mysli kdesi daleko… hlodala otázka; proč pro ně ještě nikdo nepřišel?

Uběhl další týden. Nebo více dnů? Nikdo to nepočítal. Rufus šílel každou chvíli, kdy šílel Takano. Hikaru vůbec nekomunikoval, nebo se nijak neprojevoval. Byl to ten vzornější vězeň, který tiše sedí… a přitom má neuhasínající myšlenku, že je někdo skutečně zachrání. Rufuse vždycky děsilo, když prošel kolem jeho cely, a viděl ho usmívat se, zatímco seděl ve stínu své cely.

Zatímco Yasuo a mnoho dalších strážních vyslýchali Takana, Akemi přijímala rudé a bílé růže z anglické zásilky z lodí z Anglie, pokojně oddělovala každý okvětní kvítek, zatímco další služebná vedle ní psala překrásným písmem ve jménu císařovny děkovný dopis anglické královně za její velký dar.

Sotva obě uslyšely kroky, prudce vstaly a přestaly ve své práci, ukláněje se zhluboka, když Koumei vkročil dovnitř spolu s jednou služebnou. Té přikázal, aby mu povolala Rufuse a přešel blíž k ženám, které se mu pořád klaněly.

„Do práce,“ mávl ledabyle rukou a zahleděl se na rozkvetlé růže. Přejel po nich rukou a jeden květ rozdrtil v ruce a lístky zahodil. Nechal si očistit ruku druhou služebnou. Pozoroval Akemi, která se na něj ani nepodívala a plně se soustředila na svou práci.

Poslal druhou služebnou dohlédnout na jeho manželku a Akemi tiše pokračovala ve své práci. Koumei prošel kolem. S líbezným úsměvem si vzal do dlaní okvětní lístky a rozhodil je kolem sebe. Jako dítě.

Vzal si další hrst a jemně do ní foukl.

Akemi ho nyní konečně tiše sledovala. Císař nikdy nebyl tak klidný, tak hravý. Neuvědomoval si snad, že je tady i ona? Měla odejít spolu s ní? Vstala, ale císař ji zastavil, aniž by se na ni podíval: „Kam jdeš, Akemi-chan?“

Akemi se zastavila v půlce své cesty vzhůru. Chvíli mlčela, než tiše odvětila: „Sehnat Rufuse-sana, Koumei-sama.“

„Posaď se,“ Koumei ji usadil sám, „a pokračuj.“

Mávl rukou k mnoha rozkvetlým růžím. Tiše přikývla a začala trhat lístek po lístku, pečlivě, něžně.

Koumei ji jemně pohladil ve vlasech a přejel po bledé pleti zezadu na krku. Ani se nepohnula nebo nedala najevo jakýkoliv cit. Nyní v její mysli byla pouze myšlenka na práci, která jí byla udělena. A přesto…

Vzpomínka na ty dva mladé rebely ji trápila.

Po chvíli v práci zastavila. Pohlédla na další vázu a přisunula ji k sobě.

„Pane, kdy proběhne poprava?“ zašeptala Akemi a pohladila čerstvou, temně rudou růži.

V místnosti zavládlo ticho. Krátce na to bylo přerušeno. Věděla, že se ptát neměla.

Koumei se zachechtal, jako hyena. Akemi ho tiše sledovala jen koutkem oka. Koumei se po chvíli zklidnil a pohladil ji po tváři svou chladnou rukou. Přičichl k jejím vlasům a skoro až znechuceně jí je hodil přímo do tváře. Akemi se ani nepohnula. Cítila a posléze spatřila několik lístků z růže, jak jí poletují kolem hlavy. Císař kolem ní nepříjemně blízko kroužil, jako hladovějící tygr.

„Nejsi dostatečně vznešená na to, aby ses mohla císaře ptát na tyto věci. Trhej si růže, jak chceš, až jich natrháš dostatek, možná pak si tvá slova teprve vyslechnu,“ zasmál se Koumei a odešel z místnosti, která byla zaplněná bílými a rudými růžemi v košících a vázách. Zabouchl za sebou dveře, až se něžné květy růží zatřepaly. Akemi mlčela, trochu se pousmála a přikývla.

„Jak si přejete, pane…“ zašeptala a pohladila růži před sebou. Měla práci.

Služebná po delší době konečně rázným krokem přešla k Rufusovi a sdělila mu přání císaře. Rufus se ohlédl za hrozivým křikem Yasua, který doposud nedostal jedinou odpověď na své otázky.

Rozkaz císaře však byl pro něj zákonem a on ho musel uposlechnout. Služebná však nevěděla, že císař už dávno odešel a nechala Rufuse vejít dovnitř a sama se dovnitř neodvážila.

Když Rufus vešel dovnitř, hned se zarazil.

Tiše sledoval, jak Akemi trhala drobounké okvětní lístky rudých a bílých růží, pouštěje je na zem, nepřítomně se přitom dívala do prázdna před sebou. Potom jí obě ruce klesly k zemi. Měla pořád ten prázdný pohled. Nakonec zašeptala: „Další… růži… musím je… všechny… otrhat.“

Krátce na to zkolabovala k zemi.

A zatímco Rufus tiše sledoval ženu, která před ním ležela na zemi, Takanův osud byl zpečetěn. Yasuo o něm rozhodl, když mu držel hlavu na zemi při poslední otázce, jaký je Kazumův plán.

„Nechť jsou bohové k tvé prohnilé duši nemilosrdní,“ řekl pohrdavě a odplivl si. Když odešli, Takano, doposud ležící na zemi, se jen smutně pousmál.

‚Nee-chan…‘ pomyslel si a vzhlédl k malému oknu naproti sobě, zatímco se mu oči leskly, ‚proč mě prostě nemohou zabít rychle… abych tě už konečně viděl? Abych byl stejně volný, jako jsi ty…?‘

Propadl se do příjemné temnoty.

----

Pomalu otevřel oči, už se nadechoval, že zakřičí sestřino jméno, ale sotva spatřil dlouhé tmavé vlasy a starostlivé oči Haručiny, nikdy ji neviděl raději. Aniž by jí dovolil změřit mu teplotu, pevně ji stiskl v náruči a držel těsně u sebe. Haruka jenom zmateně zamrkala.

„Takano…?“ oslovila ho. Viděla, že v očích jejího bratra se tvořily slzy. Smutně ho sledovala a zeptala se tiše: „Co se ti zdálo…?“

Když jí vše Takano řekl, zatímco ji pořád držel blízko u sebe, tiše ho vyslechla. Objala ho a chvíli mlčela. Po chvíli ho šťouchla do čela.

„Hlupáku!“ našpulila pusu. „Takovými řečmi si nikdy žádného partnera teda neudržíš! Zkus být trochu víc romantik!“

Takano tomu pořád nemohl uvěřit. Podle Yasuova tvrzení by měla být mrtvá v jeho snu. Je to dobré znamení? Je to nějaká část, která se konečně odděluje od jeho života? Co když ani ‚Haruka z minulosti‘ ještě nezemřela a pořád žije?

Měl plnou hlavu zmatených myšlenek. Aby se uklidnil, vyzval Haruku, která mu mezitím omývala zpocené čelo a tváře, aby mu řekla, jak dlouho byl mimo a co se všechno událo. Haruka mu pokojně odpověděla, že byl mimo delší dobu, než by si myslela, ale že celé dny pokojně prospal. Rufus se o něj staral, když si musela vyřídit dny mimo školu. Hned jí vyčetl, že to dělat neměla, ale dostal pohlavek s kázáním, že kdyby se býval lépe oblékl, nemusela by tady vůbec ani být.

‚Měla bych mu říct, kolikátého dnes je…?‘ pomyslela si Haruka. ‚Aby se už připravil? Ne. Co když tam potom nepůjde? Už jsem to všechno zařídila. Všichni tam budou. Rodiče přijedou. Nemusím mu to říct. Jinak ho tam nedostanu. Možná, že by Rufus… Ne, tomu taky řeknu, aby nic neříkal, jinak ho zakopu hluboko pod zem. Takano tam musí za každou cenu dorazit.‘

Sotva Rufus uslyšel hlasy, vřítil se do pokoje a div Takana neumačkal. Ten si hned všiml několika změn v jeho obličeji – nic nejedl, dlouho nespal. Jak dlouho byl doopravdy mimo? A než se nadál, plavovlasý Brit vytuhl vedle něj, pevně ho mačkaje k sobě.

Haruka se nad tím trochu pousmála.

„Je ti skutečně oddaným přítelem,“ pronesla mile a otřela Takanovy tváře, aby upoutala jeho pozornost, „neopustil tě ani na vteřinu a nespal celou tu dobu. Divím se, že ti mezitím neumačkal ruku.“ Trochu se zasmála. „Kam se já hrabu se svou starostí…? Měla bych se oproti němu stydět…“

„To neříkej,“ pousmál se Takano a prohrábl Rufusovy vlasy. Cítil, jak zavrněl a mírně zrudl, ale usmál se víc. „On až tak starostlivý rozhodně není. Spíše otravný jako cikáda, které se nemůžeš zbavit.“

Haruka se zasmála.

Takanova sestra zůstala až do večera, aby se ujistila, že je její bratr už v naprostém pořádku. A k večeru ji doprovodil Takano jenom ke dveřím, dál ho Rufus nepustil, přestože mu Takano vyhrožoval jeho odvěkým nepřítelem-kabelou.

„Dohlídni na to, aby se moc nepřepínal a aby se teple oblékal,“ usmála se Haruka mile a šťouchla svého bratra do čela, „a jestli ne, tak Vás oba pořádně příště nakopu! Teď abych si sháněla zápisky někoho jiného! Víš o tom, můj přemilovaný bratře, že ty přednášky jsou i docela zábava?!“

„Jasně, když ti je předvádí skoro šedesátiletý stařec,“ řekl Takano pobaveně. Schytal krutou ránu do břicha, až málem skončil na zemi. Překvapilo ho, že ho Rufus rychle stáhl za dveře a zachránil ho tak před ránou do hlavy. Tiše zasténal jakési poděkování. Rufus se pousmál a přitiskl ho k sobě.

„Jsem rád, že je ti líp,“ zašeptal mu do vlasů. Takano chvíli mlčel, nakonec ho objal. Bylo mu jasné, že Rufuse dost potrápil. A přesto – v mysli se mu pořád zobrazoval Yasuo jako zrádce a ono ráno, kdy měl pocit, že před jeho celou sedí Rufus a poté rychle odchází. Byl tam skutečně nebo se mu jenom zdál?

Rozhodně však své srdce mohl upokojit – jeho sestra je v pořádku, naživu.

Rufus se snížil k Takanovi blíže a po dlouhých probdělých nocích, kdy ho mohl jenom pevně držet za ruku, ho vroucně políbil na rty. Chtěl se mu svěřit se svými obavami, že by ho znovu mohl ztratit. Ale nemusel – byla by to jen slova, která by jeho samotného děsila. Nyní, v brzkém večeru, chtěl se soustředit jenom na Takana a jeho rty, na onen dlouhý, ničím a nikým nerušený polibek.

Nakonec to byl Rufus, kdo odpadl, jako první, přestože po Takanovi chtěl, aby si šel ještě lehnout. Takano nemohl odolat – dostal se do jeho silných, svalnatých paží a zaposlouchal se do tlukotu Rufusova srdce. Proč se mu zdál tak moc příjemný? Ukolébal ho do příjemné dřímoty. Neusnul však tak hluboce, aby se mu mohlo něco zdát. Spal celé dny, měl energie více, než potřeba. Ale chtěl to Rufusovi vynahradit. Našel jeho ruku pod dekou a jemně ji sevřel. Jemně ho políbil na krk a popřál mu hezké sny. Pozoroval spícího muže tak blízko sebe. Sem a tam si hrál s jeho vlasy, přesouval mu je za ucho a nechal mu zase jednotlivé pramínky padat do tváře, jenom proto, aby je mohl znovu odhrnout a sledoval jeho spící tvář.

Když se po dlouhé hodině, kdy tohle pořád opakoval dokola, zarazil a zrudl, pomyslel si: ‚Co to proboha dělám…? A proč… mi to připadá tak přirozené? Je tohle snad… láska?‘

Pohlédl na Rufuse znovu a přitiskl se na jeho hruď, poslouchaje jeho srdce.

Rychle zrudl, když se ty silné paže najednou pohnuly a jeho pevně drtily ve svém náručí.

„Mám tě!“ pousmál se Rufus a pevně ho tiskl k sobě. „Co jsi to dělal, ty starý perverzáku?“

Takano zrudl tak výrazně, že jen barvoslepý by nepoznal ten rozdíl. Vykroutit se Rufusovi ze sevření nemohl. Sice se omlouval, že se jenom nudil a on ho nechtěl pustit, ale Rufus ho umlčel dlouhým polibkem.

Musel by být blázen, kdyby mu řekl, že právě na tyto dotyky čekal.

Když polibek přerušil, zabořil hlavu do Takanových vlasů.

„Jsem rád, že se cítíš lépe,“ zašeptal tiše. Takano se pousmál a stiskl Rufusovo triko. Neovládl se, musel mu ukrást další polibek. Rufus skoro zavrněl radostí. „Jsi nějaký moc živý,“ dodal spokojeně.

„Měl bys mě zkrotit,“ ušklíbl se na něj Takano.

„Hm, to bych měl,“ souhlasil Rufus a hluboce ho políbil. „Ale ze všeho nejdřív si tě vykrmím,“ dodal a dloubl Takana do žeber. Takano se ušklíbl a dloubl ho nazpátek. „Víš, že jsi milejší, když jsi takhle přítulný? Co takhle být častěji nemocnější, abych tě mohl potom zahřívat?“ zašvitořil Rufus vesele.

Skončil na zemi po Takanově šťouchnutí, který se mohl smíchy přetrhat.

„To mám za svou dobrotu?“ zeptal se Rufus dotčeně.

Takanovi však netrvalo ani chvíli, aby ho zatahal za vlasy. „To máš za to, že jsi mi vlezl do postele bez dovolení,“ ušklíbl se provokativně. Rufus se pousmál a přiblížil se tak blízko, že Takana znovu málem políbil.

„Mohu ho tedy dostat nyní?“ zeptal se tiše, svůdně.

Takano pouze odvětil: „Můžeš to zkusit…“

Protože to Yasuo, Haruka (ale především Rufus) doporučovali, Takano zůstal několik dní doma na nemocenské. Už nyní se obával toho, co se na něj všechno sesype – Kazuma ho zadupe do země, Koumei se jistě už vrátil, a to bude další problém, Akemi ho bude postrádat, ale zároveň bude jásat, že jí Asako dá jeho část práce… nejspíš. Tak milá by však nebyla.

Takano stanovil ultimátum – do konce týdne zůstane doma, potom bude makat, jako nikdy předtím.

Haruka mu vyhrožovala, že ho tentokrát nechá bez lékařské péče.

A tak, když nastalo sobotní dopoledne, Takanovi unikala jedna podstatná informace, kterou všichni ostatní věděli až moc dobře. Především Haruka, která bušila na dveře jako splašená přesně v 10:46 a ječela na Takana, aby jí okamžitě otevřel.

Když se dovnitř vřítila, jako uragán, ihned začala vše organizovat – svého bratra poněkud surově hodila do koupelny se slovy, aby se okamžitě osprchoval a umyl vlasy. Krátce na to ho zase vyzvedla jenom v županu, tahaje ho k jeho šatníku, vyházela mu všechny věci, zatímco se jí Takano podrážděně zeptal:

„Proč jsi vlastně tady a organizuješ mi život?“

„Protože jsi můj nejvíc milovaný jediný bratr, kterého bych za nic na světě nevyměnila,“ usmála se Haruka hrdě a krátce na to z Takana strhla župan, až se zarděl leknutím a zakryl si klín.

„Jsi normální?“ vyjekl leknutím.

„Ale prosím tě – co bych na tobě viděla jiného, než na jiných?“ zeptala se Haruka pobaveně.

„Rodiče by ti vážně neměli platit to školu! Kdo tě tak zkazil, proboha?!“ vyjekl Takano stydlivě, snaže se získal svůj župan zpátky.

„Aha, takže můj dospělý bratr v mém věku už dávno znal obě lidská těla nazpaměť, ale mě tady bude něco vyčítat!“ řekla Haruka uraženě.

„Jak-… Jak tě tohle napadlo, proboha?!“

„V mém věku jsi byl už dávno z domu, můj milý bratře, je velice snadné si domyslet, kde jsi byl a co jsi dělal,“ usmála se Haruka, div ji Takano nepraštil. Ukázal ke dveřím a přikázal jí, aby zmizela.

Rufus vešel do místnosti a zůstal na ty dva hledět. Po chvíli se otočil a tiše odešel, aniž by si ho někdo z nich všiml. Nakonec Haruka navlékla na Takana sváteční oblek, upravila mu vlasy a nakopala Rufuse, aby se také nějak slušně oblékl. Tomu to nepotřebovala říkat několikrát. Během pár minut vylezl celý vyšňořený, jakoby měl přebírat Nobelovu cenu. A Takano věděl, že bude mít brzy problém s rovnováhou, jestli na něj bude takhle zírat ještě dlouhou dobu. Nemůže si vzít nějakou volnější košili?!

„Tak fajn, jsme připravení!“ usmála se Haruka hrdě, popadla oba dva a vyřítila se s nimi ven z bytu. Na Takanovu otázku, co se děje, neodpověděla a oba nastrkala do připravené limuzíny.

„Je to snad únos?“ zeptal se Takano dotčeně.

„Nesahej si na ty vlasy!“ vyjela po něm Haruka a praštila ho po ruce. „Však brzo uvidíš, bratříčku,“ usmála se ihned mile.

„Jestli je to zase jeden z tvých střelených nápadů, tak si mě nepřej.“

„Neboj se, bráško, a užívej si cestu. Šlápněte na to, chlape!“ obořila se na řidiče, který krátce poté jel skutečně rychleji, než bylo povoleno, aby splnil její přání.

„Řekni – to mě chcete pohřbít? Proto jste se oba tak vyvlíkli a mě navlékli do saka? Mohli jste to říct narovinu,“ řekl dotčeně.

„No, pohřeb to až tak velký nebude,“ řekl Rufus. Haruka se prudce otočila a už Takanovi zakazovala, aby ho praštil.

„Jestli ho praštíš, vyletí ti nejeden zub!“ hrozila mu pěstí a spravila Rufusovy vlasy, který zmateně zamrkal. Takano nechápal proč, ale v tu chvíli žárlil jako nikdy předtím! Jak se opovažuje na něj sahat! Jak se opovažuje mu upravovat vlasy?!

Ještě chvíli a nejspíš by ztratil lidskost, a tu ruku by jí bez problému ukousl!

Ani Rufusovi to nebylo příjemné, ale aby neurazil místní mravy, dovolil jí to.

„Tak co – který z Vás je ten dole?“ zeptala se Haruka otevřeně a mohla vidět dvě červenající se tváře.

‚To vážně musí vytahovat i tohle v této situaci?!‘ pomyslel si Takano s tikem v oku. Řidič raději dělal, že je pro tuhle chvíli hluchý, ale Takanovi neušel jeho polekaný výraz ve tváři, než mu Haruka spěšně řekla, aby zahnul na příští křižovatce doleva.

Na Takanovu otázku, zda smí vědět, kam ho to zase tahá, neodpověděla. Rufus také dělal hloupého, přitom moc dobře věděl, kam to jedou. A potají se pousmál. Pohladil Takana po dlani, aby ho uklidnil, a trochu nervózně si poupravil kravatu.

Když to udělal už poněkolikáté, zasyčela na něj Haruka, že pokud s tím nepřestane, uškrtí ho na ní. A to byla dostatečná výhružka, aby s tím přestal.

Takano se nad tím musel pousmát.

Přitáhl ho k sobě a zašeptal mu do ucha provokativně: „Máš snad strach z rodu Rokushi?“

Rufus se ušklíbl a šeptem mu odvětil: „Obzvlášť z ženské části toho rodu.“

Takano to nevydržel a rozesmál se, jako šílenec, až se na něj Haruka děsivě podívala. Rufus dlouho neotálel a také se začal smát. Takanův smích byl opravdu nakažlivý. I řidiči limuzíny cukaly koutky. Zda od zlosti nebo zadržované smíchu věděl jenom on.

Konečně se zastavil před hotelem a zdálo se, že se usmál o to přívětivěji, když to Haruce sděloval. Vstal ze svého místa a šel otevřít nejdříve Haruce, potom Takanovi, který nad jeho gestem zamrkal, ale vystoupil. Rozhlédl se kolem.

„Co se tady slaví?“ zeptal se nechápavě, když viděl všelijaké okrasy, které by se normálně před hotel tohoto typu nedávaly.

Haruka ho popadla za ruku a utíkala s ním dovnitř, zatímco je Rufus rychle sledoval.

„Tak už mi to řekni, zatraceně!“ zaklel Takano vztekle, když vyběhli nahoru, a vysmekl se jí ze sevření, sotva překročili práh místnosti. „Co to má všechno znamenat?“

Než se stihl pořádně podívat před sebe, už několik lidí jednohlasně křičelo: „Všechno nejlepší!“ a oči mu zaslepil blesk z fotoaparátu.

Zmateně zamrkal, a když konečně normálně viděl, zarazil se.

Před ním bylo plno lidí – lidí, které znal, ale raději by je víckrát neviděl. A nad nimi nápis: „Všechno nejlepší, Takano!“

Nejenže zde byli lidé z práce, ale i vzdálená rodina. Potěšilo ho to. Rozhlédl se kolem sebe. Připravili pro něj oslavu? Proč? Má přece jenom 24 let, nemuseli se přece starat. Když se konečně podíval směrem ke stolu, jeho úsměv se pomalu vytratil a on si uvědomil, že svírá ruce v pěst.

Ta drobná jiskra, která se mu zjevila v očích… ihned vyhasla.

‚Proč jsou tady i oni…?‘ pomyslel si a pohlédl k zemi.

Ume Rokushi, věčně usměvavá, milá, oddaná žena se zářivýma očima, matka Takana, měla na sobě své oblíbené temně modré šaty se světlým sametem kolem ramen, zatímco její krk zdobil stříbrný náhrdelník. V ruce držela skleničku a nechávala skoro plešatého postaršího muže, aby jí nalil víno na oslavu jejího syna. Osamu Rokushi, přísný, tvrdohlavý, ale přesto milující otec, který tvrdě dřel pro svou rodinu, s očima tvrdýma, a přesto starostlivýma a chápavýma, oděn do slušivého, tmavě šedého obleku, rudé kravaty, bílé košile a vyleštěných bot, které s ním prochodily už mnoho oslav, stál po boku své usmívající se manželky. Doposud se na svého syna ještě ani nepodíval.

Ume Rokushi a Osamu Rokushi, rodiče Takana, dorazili na oslavu narozenin svého syna na pozvání jejich dcery, Haruky.

Všichni, až na Takana, je očekávali, a všichni, až na Takana, je vítali.

‚Proč?‘ pomyslel si.

Takano jen stěží polkl a zaryl si nehty do dlaně.