Asako se tiše nadechla. Věnovala mu tichý, chladný pohled. Vysmekla se mu ladností císařovny ze sevření. Pokojně kolem něj prošla a usadila se na volnou židli, založila si ruce na hrudi a obecenstvo před sebou sledovala beze slova. Takano si pro sebe v duchu oddychl, že neodešla – jinak by tohle setkání nemělo smysl. Sám se usadil na poslední volnou židli vedle Rufuse. Asako na něj pohlédla a očima přejela po všech v místnosti.

„Takže…? Proč jsi mě sem zavolal, Takano-kun?“ zeptala se chladným hlasem, který byl pro ni i pro císařovnu z minulosti typický.

„Neměl jsem pro to nějaký pořádný důvod, jak si jistě sama můžete ihned domyslet, a je mi jasné, že mi to hned v nejbližší možné době oplatíte hromadou práce,“ začal Takano, na což Asako pozvedla obočí, ale přikývla, „ale… je zde něco, na co mi můžete odpovědět jenom Vy a lidi v místnosti. A Koumei-san také.“

„A smím vědět, co mám já, tihle lidi a Koumei společného?“ zeptala se pokojně, neztráceje svou klidnost.

Takano cítil, že se mu potí ruce. Rufus ho mírně poplácal na ramenech. Na to Takano vstal a chodil po místnosti, zatímco ho všichni sledovali.

„Je zde jenom jedna věc, kterou vy všichni můžete vědět…“ řekl Takano najednou a zastavil se. „Rok 1865, rebelské povstání. Všichni jsme o tom jistě učili ve školách, ale… sami ten příběh jistě známe mnohem lépe, mnohem živěji.“

Asako zmateně zamrkala. „Co tím chceš říct?“ zeptala se pouze.

Takano se opřel o židli, aby měl jakousi oporu. Zhluboka se nadechl, ale slovo mu ukradl Yasuo. Byl mu za to vděčný – jistě by ho všichni pokládali za blázna ještě většího, kdyby s tím začal on sám.

„Takano-san je mým pacientem. Jsem psycholog – mé jméno je Yasuo Watabe,“ začal zdvořile a Asako se trochu zamračila, než pohlédla dolů k zemi. „Ale Vy mě už moc dobře znáte, Asako-san. Pár let zpátky jste za mnou docházela… se stejným problémem jako Takano-san.“

Všechny pohledy padly na Asako, která zůstala v naprostém klidu. Nehtem palce si přejížděla po jemné kůži na ukazováčku. Vzhlédla k starci před sebou. „A jak víte, že můj případ je totožný s tím jeho?“ zeptala se chladně.

„O čem jste měla sny, Asako-san, než došly ke svému konci? Jak skončily? Povězte nám o nich,“ vyzval ji Yasuo pokojně. Asako nejistě polkla nasucho. Takano zmateně zamrkal a chtěl se zeptat, proč se na to ptá, ale Yasuo ho pohybem ruky zastavil.

„Co všechno si pamatuješ ze svých snů, Takano-kun?“ zeptala se pouze. „Došlo ti jistě, že to nejsou sny, ale vzpomínky. Všichni je máme… na dobu, která je už dávno za námi.“

Takano chvíli mlčel, než odvětil: „Až po svou smrt… Spáchal jsem sebevraždu.“

Kazuma se nad tím zamračil a pohlédl tiše na Asako. „Správně,“ zašeptala Asako. „Pak si tedy myslím, že by nejdříve měl mluvit Rufus… nebo Vy, Yasuo-san.“

Najednou se Rufus konečně pohnul na židli. „Asi začnu já,“ řekl nakonec a pokojně zavřel oči. „Nikdy ses mě nezeptal, kde jsem se naučil tak dobře japonsky.“ Podíval se na Takana. „Ale překvapilo tě to ihned. Řekl jsem ti, že se tě jen tak nepustím, že jsem tě dlouho hledal. Ano, je tomu tak. Chtěl bych začít… tou chvílí, kdy si měl spáchat sebevraždu, Takano-kun, kdy jsem se rozhodl… ovlivnit Tvůj i můj vlastní osud.“ Ještě se na něj podíval a zašeptal: „Myslíš si, že smrt je vysvobozením duše?“

Pleteš se, Takano-kun.

----

8. září 1865, brzké ráno.

Rufus celou noc nespal. Sledoval spícího císaře. Proč nikdy nespal se svou ženou? Proč ho měl hlídat? Pohled mu padl na chrám, ve kterém trávil poslední hodiny ten rebel. Proč mu nedal spát? Pevně stiskl ruce v pěst. Vytasil meč a přešel ke spícímu císaři. Co toho blázna tehdy dovedlo do tohoto pokoje? Kdyby tady nebyl, císaře by tu noc zabil. A nic z toho by se stát nemuselo. Kdyby se jeho královna rozhodla nesouhlasit s nabídkou spolupráce s tímto mužem… nikdy by se do tak vzdálené země nedostal. Ale protože spadal přímo pod královské vojsko a byl to její přímý rozkaz – odmítnout nemohl. Opustil rodinu. Neměl právo jim říct, kam nebo proč tam jede.

Cesta trvala příliš dlouho i na něj. A přesto… Pohlédl na sebe do zrcadla, které stálo nedaleko spícího císaře. Nezměnil se. Tak proč měl pocit, že srdce, které bilo pod brněním, už více nebije pro jeho rodnou zemi a rodinu? Proč cítil tu nepříjemnou bolest na hrudi? Pokojně zavřel oči. Jeho první den zde… Koho to tehdy potkal? Tehdy na počátku května 1865.

Rolníka a nějakého starce. Ze starce se vyklubal Yasuo… ale kdo byl ten rolník? Byl to skutečně Takano… nebo jen někdo jemu moc podobný? Pohlédl na bílou lunu, která směřovala ke stromům. Na druhé straně pomalu nebe měnilo barvu do ruda. Nemá už moc času k žití. Proč nad ním tolik přemýšlí…?

Vydal se pryč z císařova pokoje, nechávaje ho v omamné moci spánku.

Na chodbě spatřil císařovnu, která stála u okna a hleděla na les, kde předtím nechala odpravit milence svého manžela a nějakého rebela. Připadala mu najednou tak malá, drobná, zranitelná. Otočila se jeho směrem. Na krátkou chvíli měl pocit, že ten led v jejích očích byla jenom maska, kterou na vteřinu odhodila, než se jí znovu vrátil, a ona se na něj zamračila.

„Špehuješ mě snad?“ zeptala se povýšeně.

„Hluboce se Vám omlouvám, Vaše Výsosti, jen jsem procházel kolem,“ podotkl Rufus suše. Nemusí se jí dvořit – to jeho úkol není. Asako přimhouřila oči. Potom však tvář uvolnila a pohlédla znovu směrem k lesu.

„Řekni, Rufusi,“ oslovila ho a Rufus k ní tiše přišel. „Věříš na posmrtný život?“

„Proč se ptáte?“

„Jak Britové pohlíží na smrt vlastní rukou?“

„U nás… sebevražda znamená zneuctění života. Sebevrazi nejsou pohřbeni na hřbitovech.“

Asako se pousmála. „Jak jsem si myslela. Evropský lid je trochu primitivní. Možná, že říkají, že jsme zaostalí my, ale… moc dobře víme, že duše se odpojí od těla pouze smrtí. Proto, když spácháš sebevraždu správně, osvobodíš ji…“

„Prosím, abyste neurážela tradice mé země.“

Asako se chladně zasmála.

„Na druhou stranu – jak jednáte s mučedníky? Nebo s bojovníky? Jaká je správná smrt pro panovníka?“

„Mučedníci… jsou označeni až po smrti. Bojovníci mají obyčejný pohřeb, neznáme jejich jména, pokud neudělali něco významného. Mají hromadné hroby. A správná smrt pro panovníka… je-“

„V boji, že ano?“

„Správně,“ zašeptal Rufus.

Asačin úsměv se trochu vytratil. „Myslím si, že tvých služeb už nebude brzo potřeba.“

„O tom naneštěstí nerozhodujete Vy, Vaše Výsosti. Když mě nyní omluvíte.“

„Rufusi,“ zastavila ho před odchodem a pokojně se na něj otočila. Ve slabém světle měsíce její světle oranžový hábit zdůrazňoval její mladost, krásu a zároveň zákeřnost. „Měl by ses modlit za svou duši jenom ve způsobu, který znáš. Neurážej své bohy tím, že se budeš modlit k těm našim. Oni tvou duši neochrání.“

Rufus netušil, co si má o tomto rozhovoru myslet.

Podle toho, že měla ještě čerstvě zablácené boty, ještě před chvíli byla venku. Navštívila snad Takana? Co mu říkala?

Je smířený se svou smrtí…?

Zastavil se. Má mu pomoci utéct…? Proč? Co by z toho měl, když ten muž přijímá smrt? Na tváři se mu mihlo zamračení a on se vydal směrem k chrámu rychlým krokem. Každý další krok byl pro něj těžší a těžší. Cítil, že se mu klepou ruce. Sevřel je vztekle do pěstí. Začínal být nejistý a naštvaný. Nedovolí mu zemřít! Připraví císaře o tu radost! Po chvíli už utíkal nahoru směrem k chrámu. Nedovolí císaři, aby ho zabil!

Vojáci, kteří stáli před chrámem, ho z dálky identifikovali jako skutečného plavovlasého ďábla a zamířili na něj střelnými zbraněmi. Rufus na ně křičel, aby mu uhnuli stranou.

„Máme své rozkazy!“ ozval se jeden z nich.

Rufus mu pevně stiskl střelnou zbraň mezi prsty a přinutil ho vystřelit do vzduchu. Oči mu jiskřily vztekem.

„Na rozkazy už neslyším,“ zasyčel nebezpečně, až ten druhý zbledl leknutím.

„Zešílel,“ zašeptal ten druhý, když viděl, že muže vedle něj Rufus přinutil stisknout spoušť ještě jednou proti vlastnímu rameni. Aby unikl stejnému osudu, rozběhl se pryč. Opustil své místo – čeká ho trest, smrt.

Rufus posledním nábojem střelné zbraně zničil otravný zámek a rozrazil dveře chrámu. Znesvětil ho svou přítomností, ale to mu nevadilo.

Šílenství mu z očí zářilo o to víc, když pohledem konečně vyhledal dohořívající svíčky, a sám zadržel dech, když spatřil na zemi bezvládné, pobledlé, pohublé tělo toho rebela, zatímco kolem něj byla čerstvá krev. Zakrvácená dýka dopadla jenom nedaleko od něj. Sotva se Rufusovy nervy opět spojily s mozkem, rychle se rozběhl kupředu a mladým rebelem zatřepal. Ne, nesmíš zemřít! Přišel jsem ti pomoct! Utečeš se mnou! Ve své zemi tě ochráním!

„Takano!“ zatřásl s ním znovu, jakoby se mu tím třesením znovu rozbušilo srdce, které už dávno dotlouklo. Přitiskl ucho k jeho hrudi a tiše zanadával. Copak ho stráže neměly hlídat, aby právě toto neudělal?!

„Co jsi to jen udělal, hlupáku?!“ zeptal se ho a pevně přitiskl na svou hruď. Prohrábl mu vlasy a sledoval slepené konečky vlasů, do kterých se krev předtím, než zaschnula, dostala. V očích cítil nepříjemnou kapalinu, kterou si jako voják přiznat nemohl. Přitiskl ho blíž k sobě a svou tvář skryl v jeho vlasech. Zašeptal skoro neslyšně: „Vidím. Vidím, co jsi provedl, než jsem tě stihl zastavit. Ale nechci to vidět.“ Ruce se mu zatřásly, když ho držel tak blízko sebe. Necítil to příjemné teplo… Podíval se na poklidnou tvář, která vypadala, jakoby po celou tu dobu jenom spal. „Raději bych si na místě vyrval oči! Proč…? Probodl jsi i mé srdce, ty surovče, bezcitozrůdo, kterou miluji,“ šeptal cizinec svá slova tiše. Najednou se však bolestně usmál, i přes padající slzy, které skropily jeho tvář. Bylo to přece tak jednoduché… „V příštím životě… určitě opět neuposlechnu přání císařovo… a znovu se do Tebe zamiluji,“ zašeptal třesoucím se hlasem, a dokud si byl jistý, že ještě jednou ucítí teplo toho rebela, hluboce ho políbil na rty. Vzal z nich poslední pomyslné teplo na rozloučenou, položil tělo na zem a vzal krvavou dýku do rukou. „Najdu tě, tak prosím – počkej na mě…“ šeptal ještě, než zavřel oči, a dýka prošla jeho hrudí, ukončujíc jeho život, zároveň ho vysvobozujíc z jeho trýznivé samoty.

Ne však na dlouho.

Padl na zem vedle muže, drže ho za ruku unaveně zavřel oči.

----

Takano nejistě polkl.

Rufus se díval k zemi. „Důvod, proč jsem se tehdy rozhodl zemřít, byl prostý. Věřil jsem, že když zemřu, tak se má duše setká s tou Tvojí ještě jednou, protože by obě zemřely vynuceně. Jenže jsem nezemřel,“ zašeptal a zle se podíval směrem k Yasuovi. „Někdo musel být příliš akční.“

Yasuo se pousmál. „Máš mi za zlé, že jsem tě chvíli na to našel, díky vojákovi, který vzbudil celý palác s tím, že ses vzbouřil císaři, a zachránil tě před smrtí? Díky mně jsi žil ještě víc než dva roky,“ řekl pokojně. Rufus po něm vystartoval a chytil ho za límec, až ho Kazuma musel chytit a odtáhnout pryč.

„Kdybyste to neudělal, zemřel bych s ním!“ zakřičel na něj Rufus.

Yasuo zůstal v naprostém klidu. „Ale nic by sis nepamatoval. Tvá duše by ztratila veškeré své vzpomínky a ani po setkání s Takanem by sis na nic nevzpomněl. Proto si Takano nebyl nic schopný spojit, dokud tě nepotkal. Váš příběh začal tím osudným setkáním tehdy. Takano si začal vzpomínat od určité chvíle na všechno. Kdybyste se nesetkali náhodou, jako tehdy, ale cíleně, nikdy by si nic neuvědomil. To jsou čistá fakta,“ vysvětlil Yasuo pokojně.

„Co se stalo dál?“ zeptal se Takano a upoutal tak pozornost jich obou. „Jak to, že Rufus nakonec přežil? Proč jste mu pomohl, když chtěl zemřít?“

Yasuo se pousmál. „Nejspíš bych měl osvětlit i svou část příběhu, že?“ zeptal se pouze. Napil se saké a dolil všem ostatním. „Jak jistě víš, císař mi sebral to nejdražší. Ovládni nepřítelovu mysl a stane se tvým spojencem. Kdyby tehdy nezabil mou manželku, zemřela by jinak. Stejně jako v této době. Tehdy alespoň můj syn přežil, ale pouze pod podmínkou, že ho Asako přijme za vlastního syna. Už mě nikdy nepoznal. Sotva narozené dítě si nepamatuje ani své rodiče.“

„Co se stalo s Vaší rodinou nyní…?“ zeptal se Kazuma pouze, když konečně usadil Rufuse zpátky na židli. Yasuův úsměv trochu ochabl.

„Jsou oba mrtví…“ řekl a vytáhl z kapsy fotografii usmívající se ženy a malého dítěte. „A to všechno kvůli mé tvrdohlavosti. Kdybych tehdy dal přednost, kdybych jel rychleji, kdybychom se tehdy nehádali, kdybych se více soustředil na cestu, kdyby tehdy nepršelo… Je spousta výmluv a spousta kdyby, ale rodinu mi to už nevrátí.“ Vzhlédl k Takanovi, snažil se zůstat klidný, ale jeho oči prokazovaly smutek. „Řeknu ti jenom jedno, Takano-kun – kdybych mohl, vrátil bych se do té osudné deštivé noci… a alespoň svého syna před smrtí zachránil. Ale protože jsem zbabělec, on i má žena… jsou nyní mrtví.“

Takano se podíval do země po tomto sdělení. Tentokrát za jejich smrt může Yasuova nepozornost, tehdy císař. Tenkrát zemřela jenom jeho manželka, nyní i jeho syn.

„Mám pokračovat v tom, co se stalo?“ zeptala se Asako nezúčastněně.

„Bylo by možná dobré, kdybychom vpletli konce svých příběhů dohromady, nemyslíte, Asako-san? Ostatní to lépe pochopí. Budou znát všechny okolnosti najednou,“ navrhl Yasuo, otíraje si zpocené ruce. Asako jenom tiše přikývla a zatáhla si za rolák, který ji nepříjemně škrtil kolem úzkého krku.

----

Asako pokojně sledovala plavovlasého muže, který se hnal k chrámu. ‚Hlupáku, nestihneš ho zastavit ani zachránit,‘ pomyslela si a ušklíbla se, ‚nedopřeji Koumeiovi jeho poslední radost. Bude trpět bez možnosti se pobavit. A až bude škemrat o smrt, s radostí ho předhodím rozzuřeným poddaným.‘

Chvíli ještě čekala, než zpozorněla za výstřelem.

‚To ne! Pokazí to! Vzbudí Koumeie!‘ pomyslela si, jedním prudkým otočením už vyrážela k oknu naproti ní. Pospíchala. ‚Nemůže ho objevit! Musí to překvapit císaře!‘

„Vojáci!“ zakřičela na právě procházející skupinku a ukázala směrem k chrámu. „Zastavte plavovlasého ďábla! Nedovolte mu, aby rebela zabil před ránem!“ křičela své rozkazy. ‚Nevyhraješ, hlupáku! Uvědom si, že jdeš proti našim bohům a mému slovu!‘ pomyslela si a šíleně se usmála. ‚Nezničíš můj plán!!‘

A zatímco císařovna vydávala rozkazy a sama se vydala se tím směrem spolu s vojáky, Yasuo byl v těsné blízkosti za Rufusem. Všiml si ho ihned a skrytý ve tmě ho sledoval. Bylo mu jasné, co chce udělat. Musel ho varovat před císařovnou. Pokud Takana najde – pomůže jim utéct. Císař ho nebude ovládat věčně. A raději zemře rukou svých vojáků, než na rozkaz císaře.

Když však slyšel jakýsi dopad na zem, prudce otevřel dveře, které mezitím vítr zavřel a tiše hleděl před sebe. Jen na krátkou chvíli hleděl na dvě těla před sebou. Raněného vojáka ignoroval, sám mu podřízl hrdlo, aby ho umlčel. Hned na to spěchal dovnitř, aby si potvrdil, že Takanova sebevražda byla úspěšná.

V tu chvíli už císařovna křičela na vojáky, že je odmění, pokud je oba najdou ještě živé. Nikdo nepřekazí její plány… Nebude světu k smíchu!

„Hlupáku natvrdlá!“ zašeptal Yauso zle a obrátil Rufuse na záda. „Díky bohu, není to moc hluboké…“ Prohlédl mu ránu. Palcem po ní slabě přejel. ‚Ještě to půjde zastavit…‘ pomyslel si jenom.

„Najděte ho! Zrádce Rufus musí být popraven!“ slyšel Yasuo rozčílený hlas císařovny. Přimhouřil oči a pohlédl na dva mladé muže, jak leží vedle sebe.

‚Ten hlupák neumí ani základní kroky seppuky,‘ pomyslel si při pohledu na Rufuse, než si zklamaně povzdychl. ‚Takano, věděl jsem, že jsi hlupák, ale že až tak velký? Ale chápu – když se sám zabiješ… zemřeš se ctí, ale tvá duše zde nezůstane. Osvobodí se od těla a zmizí, zrodí se znovu a ty nebudeš mít stejné pocity, jako my ostatní, kdykoliv se znovu sejdeme… Je to jen báchorka, co myslíš?‘

Protože dusot mnoha lidí se blížil blíž a blíž, Yasuo musel myslet rychle. Strhl ze sebe císařovo vyznamenání, které měl jako pás přes prsa a omotal ho kolem Rufusovy rány. Věnoval poslední pohled Takanovi, než odtáhl Rufus pryč. Měl jistotu, že alespoň jeho může ještě zachránit.

Dal poslední sbohem tomu rebelovi, vyhodil Rufuse na svého koně, vyhodl se do sedla a rychle hnal koně pryč, aby ho císařovna ani nikdo jiný nespatřil na tomto místě, jak pomáhá zrádci.

Když císařovna dorazila k chrámu, zděšeně sledovala mrtvého vojáka u brány. Vtrhla dovnitř a pokojně sledoval mladého rebela. Přešla k němu a zarazila se. Krev kolem něj byla již zaschnutá, ale byla zde i čerstvá krev. Ten cizinec musel prchnout! Pozorovala drobné kapky krve, které skoro nešly vidět, a následovala je. Venku našla jenom stopy krve a zamračila se. Skoro až nelidským křikem zakřičela k nebi svou zlost, zatímco Yasuo prchal s Rufusem na svém koni pryč.

„Prchej si, jak chceš, Yasuo – smrt tě stejně dostihne,“ ušklíbla se vesele. „Neutečeš mi. Ani on mi neuteče… Doplatí na svou tvrdohlavost, jako tento rebel.“ Pohlédla na Takana zpoza ramene povýšeně. „Jak jsem ti slíbila – ještě se setkáme, Takano-kun.“

„Paní?“ oslovil ji jeden voják. Hned na to však ztratil rovnováhu, když mu císařovna zakryla ústa a vrazila Rufusovu dýku, kterou předtím ukradl mladý rebel, do krku a pomalu ho položila dolů, aby nevzbudila žádný povyk.

„Jenom omdlel,“ usmála se nevinně, když si byla jistá, že ani jeden z ostatních vojáků neviděl dýku v mužově krku.

Úsměv jí pomalu ochabl, když se muži začali znovu bavit. Pokojně pohlédla na mrtvého rebela. Už nejednou ji doběhl – jak takový obyčejný člověk, jako on, mohl být tak bystrý a hrát si s ní, jako s loutkou? Sevřela ruce v pěst. Příště to nedopustí!

Hrdým krokem potom odešla, dávaje další rozkazy.

Yasuo prchal co nejdále od císařského chrámu. Na koni uháněl několik dlouhých dní, než dorazil do vyhořelé vesnice. Netušil, že kroky jeho starého koně, ho dovedou do jeho rodné vesnice… Rychle jí procválal. Už zde nepatřil. Dorazil do vedlejší vesnice. Na jméno císaře objednal si v hostinci největší pokoj – ať to za něj jeho pán zaplatí. Co nejtišeji a nejopatrněji odnesl mladého vojáka nahoru do pokoje. Strávil u něj dvě probdělé noci, a když už pomalu usínal, Rufus se pomalu probouzel.

Sotva si plavovlasý Brit uvědomil, co se stalo – že nezemřel po boku toho rebela – začal panikařit a roztřásl se, stiskl hrany postele tak silně, že hrozilo, že ji pouhým stiskem rozdrtí. Yasuo se ihned probral z polospánku a stiskem tváří ho uklidnil. Ale jen na chvíli. Záblesk nenávisti v očích mladého muže ho přinutily ihned couvnout zpátky. Kdyby Rufus nepadl zpátky do postele v křečích od bolestí, jistě by ho byl zabil.

„Nejdříve se uklidni, potom útoč,“ poradil mu Yasuo pokojným hlasem.

„Kdo se tě prosil, abys mě zachránil?“ zasyčel na něj Rufus, sotva si ohmatal obvaz kolem boku. Yasuo se pousmál.

„Neznáš ani základ našeho rituálu, nejsi samuraj, abys mohl zemřít touto smrtí, a nepotřebuješ zneuctít své vlastní bohy tím, že těm našim odevzdáš svou duši. Nepletu se?“

„Ty…“

„Uklidni se… Nechci proti sobě poštvat rodinu Tanabe.“

„Proč?“ zakřičel na něj Rufus vztekle. „Proč jsi mi pomohl?! Byl jsem smířený se smrtí! Neohlížím se na bohy! Chtěl jsem zemřít po jeho boku!“

Yasuo ho musel udeřit do tváře.

„Hlupáku!“ obořil se na něj a musel chvíli zhluboka dýchat, aby se uklidnil, ale nepomáhalo to. „Copak nevíš, že bys tím císařovi nahrál přímo do karet? Nemusel by platit za tvůj odvoz zpátky do tvé země ani by s královnou Anglie nemusel dořešovat vše, co ty víš! Nemusel by hrát divadélko, že sis to celé vymyslel a podobně, kdyby ses náhodou přeřekl a řekl krutou pravdu, které se Koumei tolik bojí!“

Rufus zůstal mlčet. Takže… ani tak by nemohl odjet, protože věděl a viděl příliš? Chtěl ho tady nechat hnít až do konce jeho života? Kdyby ten rebel žil, smířil by se Rufus s tím? Nebo… kdyby ho našel o něco dřív, mohl by ho zachránit a mohli by společně utéct? Polkl nasucho.

Yasuo mu prohrábl vlasy a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. „Neměj strach. Až bude vhodný čas, postarám se o to, abys zmizel a císař o tom nevěděl,“ slíbil mu.

„Proč mi chceš pomoct?“ zeptal se Rufus a uhnul hlavou na stranu.

„Protože… chci se pomstít císařovi, jak nejvíc to půjde.“

„Za co? Jste přece tak oddaným sluhou Koumeie!“

„Uklidni se.“

„Proč bych měl?!“ zaprskal Rufus vztekle a Yasuo se zarazil nad jeho prudkým výpadem, kdy ho strhl k sobě na postel a pevně mu svíral košili. „Proč bych se měl uklidnit?! Jenom proto, že nosím to odporné jméno svých předků?! Protože, že mám poloviční krev Brita a Japonce?! Protože to nařizuje císař?! Jdi k čertu!“ udeřil Yasua do tváře, surově, několikrát, než ho stařec konečně zastavil.

„Abys… nedal císaři možnost… tě nechat zabít… ihned,“ zašeptal Yasuo, zatímco mu drtil zápěstí mezi prsty. „Co si… myslíš? Jak si… získáš oddanost… i od těch… nejvzdornějších? Jednou… mu vzdoruj… a přijdeš o všechno!“

Rufus ho tiše sledoval, pomalu se uklidňoval a po chvíli povolil úplně. Yasuo jeho ruku pustil. Opatrně se posadil a sledoval mladého muže, který byl zmatený. Vstal z postele a Rufus se ani poté nehýbal.

„Kde je…?“ zašeptal po chvíli.

„Je mrtvý,“ řekl Yasuo bez váhání. „I kdybys došel dřív, neměl bys možnost ho zachránit. Pošpinil bys tak jeho čest.“

‚Tu jsem pošpinil i dřív…‘ pomyslel si Rufus. Připadal si otupěle. Kdyby mohl, rozbrečel by se nad vlastní hloupostí. Proč je takový hlupák?! Proč mu nepomohl utéct ihned? Proč musel takovou dobu čekat? Yasuo toho muže pokojně přikryl a řekl, že kdyby něco potřeboval, bude vedle. Bylo mu jasné, že má nad čím přemýšlet.

V hostinci strávili ještě další tři dny, dokud si Yasuo nebyl jistý, že je Rufus znovu schopný chůze a případně boje nebo dlouhé cesty. Rána se mu skoro zacelila, ale zbyla po ní nehezká jizva na pravém boku. Yasuo si ještě na jméno císaře (tak drzý byl) nechal osedlat jednoho dalšího koně. Příliš rychle nejel, riskovat znovuotevření rány Rufuse nechtěl. Neměl už dostatek obvazů, aby krvácení zastavil. Oba proto měli dlouhé dny cesty na přemýšlení.

Yasuo se však obával návratu – nikoliv kvůli hněvu císařského páru, ale… toho, co by je čekalo před bránami paláce? Co se dělá s mrtvými vězni nebo odpůrci? Pověsí se na brány. Už jich tam bylo dost, protože někteří byli líní sundat ty kostry už dříve. Ptáci měli alespoň vydatnou stravu, než je omrzelo ohlodávat kosti.

Jeho obavy byly správné. Sotva se dostali do dostatečné blízkosti paláce, bylo už pozdě říct Rufusovi, že pojedou jinudy. Viděl jeho zmučený pohled, když na hradbách viděl viset postavu zahalenou do bílého hábitu, který byl zakrvácený. Viděl, jak se mu ruce zatřásly a on stiskl otěže pevně v rukách.

„Jestli se chceš pomstít císařovi, tak pokračuj v žití. A až se dostaneš zpátky do své země, řekni, co se zde děje,“ pronesl Yasuo a popohnal koně kupředu, odkud už se ozývaly hlasy, aby spustili most, že se Yasuo vrací.

Rufusovy oči se zaleskly. Nemohl skrýt svůj zármutek. Vydal se za Yasuem. Nikomu nic neřekl. Yasuo ihned vysvětloval svůj náhlý odchod a návrat s Rufusem, kterého všichni hledali. Yasuo byl dokonale výmluvný. Vymyslel takovou historku, které uvěřila i podezíravá císařovna.

Sotva se však otočil na Rufuse s tím, že cestou potkali nějaké rebely a Rufus byl zraněn, tak by bylo dobré se podívat na jeho ránu znovu, ztuhl. Viděl Rufuse, jak utíká po hradbě. Moc dobře věděl, co chce udělat – chce se protivit císařovi. Koumei ho pokojně sledoval. Rufus ničil jeho dokonalou práci. Za pomocí meče sekal provazy a pouštěl mrtvoly nebo kostry dolů do vodního příkopu a odháněl nenasytné vrány od těla v bílém hábitu. U něj se zastavil, nakonec ho také poslal do chladné vody.

Počátek října 1865.

Podíval se směrem k císařovi, v očích měl čistou nenávist.

Yasuo měl co dělat, aby všechny uklidnil, že Rufus mu po cestě říkal, že v jeho zemi je tradicí mrtvé lidi pohřbívat ve vodě nebo poslat po proudu řeky pryč. Udělal vše proto, aby ten idiot nebyl potrestaný, aby nezemřel za svou pošetilost.

Naneštěstí císař byl zaneprázdněný svými starostmi – rozhodl se definitivně skoncovat se všemi svými odpůrci. Kdokoliv půjde proti němu, zemře. A přitom Asako potají sledovala svého manžela s úsměvem. Věděla, že je nemocný, že v jeho těle se hromadí infekce, kterou sama měla jako malá, které unikla naprosto snadno. Předpověděla jeho smrt na neštovice naprosto dokonale. Jak směšná smrt, že ano? Proto mu nedoporučovala válčení. Přemlouvala ho, aby ještě chvíli počkal, že se všichni postupně budou vzdávat, jenom co uslyší jenom jméno.

Mezitím se Japonské císařství halilo do temné barvy krve. Někteří si mezi sebou špitali, že císař přišel o mozek.

A potom…

Leden 1867.

Koumeiovi byly skutečně diagnozovány všemi odborníky neštovice. Lidé v císařství byli překvapení. Jejich císař snad nikdy předtím nemocný nikdy nebyl. 30. ledna 1867 byl poslední Koumeiův den života jako císaře i obyčejného člověka. Neví se přesně, jak zemřel – zda jeho manželka k němu dovedla barbary, nebo ho sama zabila, nebo se sám udávil ve spánku silným zvracením a křečemi…

Když císař zemřel, lidé vzali císařský palác útokem. Aby se Asako ochránila, chtěla se zabít, ale Yasuo ji v čas našel a odvlekl pryč od lidí, kteří by ji jistě zlynčovali a potom zabili. Když se řešilo, kdo bude dalším císařem, Asako se opět vrátila v plné síle, jako bohatá a nepřemožitelná, sebejistá a chladná císařovna, a nastoupila na trůn. Její první rozkaz byl přímo na Rufuse, který jí od první chvíle překážel.

„Vrať se do své země, tvé služby nepotřebuji!“

A tak… po dvou letech ve službách Japonska se Rufus mohl vrátit do své země. Změněný, zlomený na duši i v srdci, naprosto chladný ke všem ženám a ke všemu, co mu císařovna nabízela za jeho služby, vracel se zpátky ke své rodině a zemi. Ale nikoho ani nic zde nepoznával. Dostal sice ocenění královny, ale tu jakoby neznal. Jen zdvořile poděkoval.

Veřejně ho vyznamenala za jeho práci a oddanost rodné zemi.

Zjistil, že jeho rodiče jsou oba ještě naživu. Malá sestra ho za ty dva roky dorostla až po prsa a stala se z ní překrásná dívka. Tak proč mu nepřipadala krásnější, než když ji opouštěl?

Nemohl s rodinou být – vyptávali se ho na Japonsko. Stejně tak všichni okolo něj. Mučivé vzpomínky na tu dobu ho dováděly k šílenství. Především vzpomínky na něj. Naučil se procházet se v naprosté samotě klidně i několik dní a nocí v lesích a po statcích. Sledoval chudé lidi, jak pracují, pomáhal jim, aby zapomněl. Přemýšlel, zda i Takano takhle musel tvrdě pracovat, aby na plantážích s čajovými lístky dostal co nejvíce.

Ne, když na něj vzpomínal, připadal si jako slaboch a musel vždy přestat. Neměl proti komu bojovat. Neměl, jak by svou mysl zabavil. Nejhorší to bylo v noci. Noční můry o tom, jak ho jednu chvíli drží pod sebou a druhou chvíli ho nachází mrtvého, ho děsily. Nejhrůznější byl obraz jeho bledého těla visícího na hradbách…

Nejednou přemýšlel o sebevraždě.

Lidé se ho už přestávali vyptávat, co vše viděl na dalekém Východě za oceánem. Třasu v rukách se už nezbavil. Nemohl držet svou dýku v rukách. Kdysi míval dvě – jednou Takanovi hrozil už kdysi, že ho zabije, ta druhá, která zůstala v moci císařovny, ho připravila o život doopravdy. Po nějaké době si lidé v jeho zemi začali špitat, že v Japonsku zešílel. Dívali se na něj i na jeho rodinu skrz prsty.

Udatný bojovník… jehož rodina měla původ v Japonsku, muž, kterého všichni oslavovali, že se vrátil po takového době z té daleké země… byl nyní pro smích.

Listopad 1868.

Rufus neměl smysl života. Války ani boje ho už nezajímaly. Už neposlouchal rozkazy. Byl spíše chodící mrtvola. Domů se už nevracel. S lidmi už vůbec nemluvil. Chodíval pořád lesem, který mu tolik připomínal ty lesy v Japonsku. Procházel se po polích, která mu tolik připomínala ta Japonská pole. Procházel se po kamenné cestě v naději snad, že se dostane zpátky do Japonska a znovu uvidí tu tvář, jako tehdy. Kdyby se zastavil, kdyby ho oslovil ihned, dopadlo by to vše jinak?

Myšlenkami byl tolik ponořený do minulosti, že zpozorněl, až když kolem něj proběhl jakýsi chlapec. Krev mu ztuhla v žilách, když viděl jeho tvář, jeho postavu, jeho vlasy. Malý Japonec. Měl snad vidiny? Ty oči…

Vybavily se mu oči šelmy, kterou několik měsíců před třemi lety vídal noc co noc za mřížemi, a oči bojovníka, který se nechtěl nechat jen tak zabít nebo se vzdát. Chlapec se zastavil a vzhlédl k němu. Mile se na něj usmál, uklonil se mu a rozutekl se pryč.

Rufus se za ním bez dechu díval, jak utíká k jakýmsi tmavovlasým lidem. Také Japonci. Co tady ale dělají? Proč měl najednou tak nepříjemný pocit na hrudi? Natáhl k chlapci ruku. Chtěl ho zachytit. Znovu se podívat do těch překrásných očí, pro které by i zemřel, kdyby je mohl vidět znovu… Chtěl je naposledy vidět.

Ozval se výstřel.

Ostrá bolest mu prošla skrz břicho. Zmateně pohlédl dolů a pevně stiskl krvácející ránu. Pomalu se otočil. Spatřil muže, který kráčel k němu. Rufus mlčel. Díval se mu přímo do tváře. Najednou se pousmál.

Muž ho střelil znovu do hrudi, tentokrát Rufus ztratil rovnováhu a padl k zemi. Předtím, než dopadl na zem úplně, jeho rty zformovaly nějaké japonské slovo.

„Děkuji.“

Potom poslední rána, do hlavy, ukončila jeho život a on tvrdě dopadl na kamennou zem. Žena zakřičela, drže dítě u sebe, zatímco muž vedle ní něco křičel. Zahalený vrah pokojně sledoval mrtvého vojáka před sebou. Odkryl svou tvář a zašeptal:

„Nemáš za co, Rufusi-kun.“

Yasuo mu namířil na hruď ještě jednou a střelil. Několikrát po sobě.

‚Takhle budeš mít šanci začít znovu,‘ pomyslel si Yasuo jenom, když rychle prchal pryč, aby sám nebyl zabit. To se mu ale nepovedlo. Žil jenom o dvě hodiny déle, než ho v hospodě zabili opilci za to, že s nimi nechtěl hrát karty.

----

V místnosti bylo ticho.

Yasuo pokojně sledoval Takana a čekal na jeho další otázky, pokud nějaké ještě bude mít. Takano se jenom tiše nadechl skrz nosní dírky a tiše se díval před sebe, nemrkal. Vypadal skoro jako ten maniak, který se rozmýšlí, zda osobu před sebou zabije nebo jenom projde bez povšimnutí.

Co se dělo v Takanově hlavě, když si vyslechl celý příběh?


Průměrné hodnocení: 4,86
Počet hodnocení: 21
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.