To však trvalo jenom chvíli, než Takanovi v panickém záchvatu došel vzduch v plicích úplně. Zkolaboval a Rufus ho vystrašeně sledoval, jak mu najednou ochabl v náruči.

A v tu chvíli začal panikařit i Rufus.

----

Rufus doprovodil císaře do jeho ložnice a opustil ho se slovy, že půjde odsedlat svého koně. Císař jeho slova ignoroval. Musel čekat na sepsání svého rozkazu. Nechť všichni v zemi poznají jeho moc. Poprava proběhne do týdne. Možná i dřív. Jakou bude mít náladu. Pousmál se. Tak děsivě, že i podlý had by se před ním schoval.

Rufus jeho místnost rychle opustil, druhou rukou už křečovitě svíral svůj meč. Jen takový kousek – jenom mu vrazit čepel do hrdla… nebo ho jenom chytit za krk a prudce škubnout… nebo být podlý a do čaje mu přimíchat nějak jedovaté byliny. Bylo tolik způsobů, jak toho odporného psa zbavit života.

‚Na co to myslíš!‘ pomyslel si a zamračil se sám nad sebou. Soucítí snad s uvězněným? Proč? Je tady z rozkazu královny! Neměl by se zapojovat do místních šarvátek. A navíc – císař ho po této popravě jistě rád propustí ze svých služeb. Rebelové už proti němu nepůjdou. Nebude potřebovat stráž.

Říkal, že do týdne bude poprava? Má ještě pár dní k dobru.

Když kráčel přes nádvoří směrem k žaláři, přemýšlel, zda má vůbec cenu mu pomáhat, když ten hlupák nemá ani naději na přežití. Potom ho napadlo – poslechl jeho rozkaz? Odpověď našel ihned, když našel polomrtvého muže na zemi, jak tupě zírá do stropu a kapky z deště mu padají na hlavu. Vešel do jeho cely a nohou mu nadzvedl ochablou ruku.

„Neuposlechl jsi rozkaz,“ zkonstatoval ihned.

„Zabiješ mě snad?“ zašeptal Takano tiše. Jeho hlasivky po tolikadenním nemluvení naprosto ochably. Rufus si povzdychl. Klekl si k němu a mokré vlasy mu odsunul stranou, aby se mu podíval do očí.

„Na to nemám právo,“ řekl jen a vytáhl z příruční kabely láhev s vodou. Ihned slyšel, jak Takano bolestivě, pomalu polkl. Naivně si myslel, že bude schopný pít sám. Sledoval, jak kapičky vody mu kloužou po bradě a krku. Nakonec mu pootevřel ústa, sám se napil zplna hrdla a potom muže políbil. Jenom tak by ho přinutil začít znovu žít, jenom tak by vypil drahocennou vodu. Takanovy oči se konečně pohnuly jeho směrem, když se odtáhl. „Člověk ti řekne, abys žil, a ty uděláš pravý opak,“ řekl Rufus zle a odhrnul mu vlasy z tváře úplně. „Smrdíš. Měl by ses vykoupat.“

 „Taky nevoníš zrovna nejlépe,“ zašeptal Takano. Rufus se ušklíbl nad jeho slovy.

„Na rozdíl od tebe jsem strávil několik dní v sedle koně.“

„A já zavřený ve smradlavém žaláři – co ti z toho přijde mizernější?“

„Jsme na tom oba dost bídně,“ pronesl Rufus po chvíli ticha. Všiml si, jak se Takanovy koutky mírně pohnuly do náznaku úsměvu.

„Pravda,“ zašeptal jen a zavřel oči.

„Takže – jak bych tě měl potrestat, že jsi neuposlechl rozkaz?“ slyšel Rufusův hlas a líně se nyní pousmál.

„Vážně si myslíš, že bych poslouchal nepřítele?“ zeptal se slabě. Cítil ruku ve vlasech a pomalu oči znovu otevřel. Sledoval jasně zelené oči, které se na něj skoro usmívaly jako čerstvá tráva na jaře.

„Ten nepřítel ti momentálně dává jako jediný pít,“ připomněl mu Rufus.

Sevřel Takanovy tváře ve svých dlaních a přesunul si ho na kolena, přiměl ho pootevřít ústa a po drobných locích dával mu napít z láhve s vodou. Byl rád, že pochopil, že díky němu možná přežije… do své popravy. Utřel mu bradu a ústa a podotkl, že je barbar, když ani neumí pít pořádně.

„Hele, to ty mě tady nutíš pít,“ připomněl mu Takano tiše, ale provokativně. Jeho hlas trochu nabral na síle, už to nebylo jenom tiché chraptění, už ho alespoň pořádně slyšel. Rufus mu utřel ústa a zadíval se od těch temných, přesto naprosto jedinečných očí, které nikdy předtím neviděl. Na krátkou chvíli v nich spatřil ten záblesk, jako tehdy, ale hned se vytratil.

„Zbývá ti nanejvýš týden života,“ řekl Rufus.

Takano se nad tím ušklíbl.

„Císař si tedy dává načas, už dávno jsem očekával, že mě přinutí spáchat seppuku,“ řekl jenom.

„Co je na tom vtipného?“

„Chce mě připravit o život on sám… nedovolí mi, abych zemřel s hrdostí.“

„Co tím myslíš?“

„Nejsem sice samuraj, ale to je jedno – každý bojovník chce zemřít hrdě, ne? V boji, ve válce… Nebo si alespoň chce rozhodnout o vlastní smrti. Je mi jasné… že to mi císař nedovolí,“ zašeptal Takano a jeho hlas se třásl. Rufus viděl, jak se ty temné oči zaleskly. Chtěl zemřít s hrdostí? Chce si vzít život sám? Proč? Vždyť je to přece hřích, barbarství. Ale na druhou stranou – je v jiné zemi. Už dávno slyšel o seppuce. Smrt z hrdosti? Ti Japonci jsou skutečně blázniví. A tenhle je z nich nejvíce.

„Vždyť zemřeš jako barbar, tvá duše nebude moci být spasena.“

„Kdepak… Má duše se zachrání. Opustí tuhle hloupou schránku. A přežije.“

Rufus mlčel. Nejspíš začínal chápat, proč by raději spáchal sebevraždu, než aby byl popraven. Odpoutal ho. Byl tak zesláblý, že pochyboval, že by se mohl vůbec hýbat. „Večer znovu přijdu,“ slíbil mu. „Donesu ti vodu a chléb, takže jestli se mezitím o něco pokusíš, nepřej si mě.“

„Výhružka?“ pousmál se Takano zesláble.

Rufus se musel také pousmát. „Oznámení,“ opravil ho jen a zavřel za sebou dveře cely. Odešel. A Takano znovu osaměl. Hleděl do stropu a poslouchal, jak kapky padají k zemi. Bylo to k zbláznění. Ale Takano čekal. Pozoroval, jak se obloha v té díře vysoko nad ním, které měl nazývat oknem, mění a tmavne ještě víc.

A potom ho něco napadlo. Něco hodně šíleného. Něco hodně zoufalého. Ale takhle – bude vědět, že ho císař nedostane, že zemře dobrovolně, v případě nutnosti. Ano, vyjde to. Smutně se pousmál. Pošpiní sice svou čest, ale k čertu s tím. Už nemá co ztratit. Jedna myšlenka střídala druhou jako na běžícím páse. Bude to bolet? Nepochybně. Zabije ho za to? Možná. Všimne si, že mu něco chybí ihned nebo později? Vyloučeno. Šíleně se ušklíbl.

Osamění v prázdné, malé, temné cele mu už lezlo na mozek.

Ano, vyjde to.

To si pořád opakoval ve své mysli, když se s vypětím všech sil posadil do rohu cely. Prohlédl na svá zápěstí a kotníky, kde měl, až do krve otisky po poutech. Vypadal příšerně. Pohublé ruce na sobě nenesly už žádné svalstvo. K tomu ale sílu potřebovat nebude! Stačí, když ho zaměstná… když ho přepadne nepřipraveného… stačí to sebrat, stačí ho přimět, aby nevnímal, a bude to. Nemusí k tomu ani dojít. Může ho klidně odmítnout ihned, ale to musí získat. Počkat! Rozhlédl se kolem sebe v domnění, že je někdo poblíž a snad čte jeho myšlenky. Ušklíbl se o to víc. Ano, pamatuje si to místo. Když se s ním setkal tehdy u hostince… Vnitřní strana lýtka. Levá nebo pravá noha? To je jedno… Až bude blíž, uvidí to o to lépe. Tiše, šíleně se zasmál, jako maniak. Ano, nedostatek světla a žádná komunikace s lidmi nebo vnějším světem ho připravili o rozum. Koumei docílil toho, co chtěl – zešílel.

Rufus při večeři nenápadně chléb strčil do své tašky a odlil si pohár vody do své láhve se slovy, že večer bude dlouhý a on nehodlá pojít žízní. Koumei mu nabídl saké, které ho pálilo v krku. Bylo příliš silné. Opium ve vzduchu, které si vychutnával jenom císař, už ani císařovna dlouho vydržet nemohla, omluvila se a rázným krokem odešla. Nedlouho poté se zvedl i Rufus s poděkováním za večeři.

„Řekni, Rufusi-kun,“ zastavil ho Koumei před odchodem. „jak se nakládá s vězni ve vaší zemi?“

Rufus mlčel a stiskl ruku v pěst. „Ještě hůře, než tady, pane,“ zalhal, než odešel. Ještě chvíli, popadl by pohár a s jeho pomocí by toho nafoukaného, arogantního muže několikrát udeřil. Tak silně, že už by nevstal nikdy víc. Ne! Uklidni se! Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou.

A přitom se mu mozkem prohnala ještě jedna myšlenka. To, co Koumei řekl během večeře.

„Řekl jsem do týdne, ale už mě nebaví vyživovat ho,“ pronesl Koumei arogantně a upil saké, „řekněme, že se ho chci zbavit nejpozději do dvou dnů. Ano, to by mi vyhovovalo.“

Takže Takano má už jenom slíbené dva dny života místo celých sedmi? Koumei není člověk, je to hyena!

I přesto zůstal Rufus pokojný a snažil se vyčistit svou mysl. Když vstoupil do žaláře, zavřel za sebou dveře. Neměl zájem, aby byl přistižen, že tomu rebelovi pomáhá přežít až do jeho popravy. Pozoroval ho, jak sedí v rohu. Otevřel dveře jeho cely, přešel k němu a podal mu chléb. Chvíli se muž nehýbal, myslel si, že usnul, ale potom po chlebu chňapla vyhublá ruka s dlouhými nehty a slyšel, jak hltavě jí. Nedivil se mu. Měl vzít více, než jeden chléb. Když mu podával láhev s vodou, div se nezadusil, jak hltavě pil. Pozoroval ho; nepřipadal mu nyní jako člověk, nebýt lidské kůže. Vůbec nevypadal tak, jak si ho pomatoval z prvního setkání. Ale i tak – ty oči by poznal i mezi milióny dalšími. Slyšel poslední, snad už trochu bolestné polknutí a slyšel, jak rebel položil prázdnou láhev vedle sebe.

Chvíli jen tak tiše seděli a hleděli jeden na druhého. To si Rufus myslel. Neviděl mu do tváře. Takano přitom očima pozorně zkoumal jeho vnitřní strany stehen a lýtek ve snaze najít to, po čem toužil nejvíce. Zamrkal, když to konečně spatřil. Tiše vydechl, zavřel oči. Musel se uklidnit. Nesmí po něm skočit ihned. Utřel si ústa a poděkoval za večeři. Pro někoho skromnou, leč pro něj blahodárnou. Stiskl láhev mezi vyhublými prsty. Rufus ho sledoval, jak se pomalu zvedl na nohy a kráčel k němu. Už mu chtěl říct, že se nemusí namáhat, ale zarazilo ho, když muž před ním padl na kolena a… objal ho. Pustil láhev k zemi a Rufus cítil, že ho stiskl o to pevněji. Chvíli váhal, než ho od sebe trochu odtáhl.

Sledoval ho, jak před ním klečí, pohybuje rty a něco tiše šeptá. Co to bylo? Nerozuměl mu. Prohrábl mu vlasy ve snaze ho přimět podívat se mu do očí a říct mu, aby mluvil hlasitěji, že mu nerozumí, ale překvapilo ho, kolik síly ještě měl, když ho přitáhl k sobě… a políbil ho. Hluboce, vášnivě. Takový polibek Rufus od žádné ženy nikdy nezískal. A rozhodně by nečekal, že ho získá… od muže. Tohle není správné… tak proč se mu to zdá tak přirozené…? Tak příjemné? Přivřel oči. Nyní vypadal jako pravá šelma. Nebezpečná, dravá, chtivá. Přitáhl toho muže blíž k sobě a polibek mu oplácel. To Takana překvapilo, zarazilo, ale nemohl už couvnout zpátky. Nyní už ne. Pevně mu stiskl hábit mezi prsty, div ho neroztrhal. V mysli měl pořád jasný plán. Nesměl se nechat zmást, i když v sobě cítil velkou chtíč. Copak mu vězení lezlo už tolik na mozek, že by mu nevadilo, aby zrovna jemu něco dovolil?

Převážil ho a polibek prohloubil o to víc.

Rufus ho pokojně sledoval, snad jen čekal, co ze zoufalství ten muž ještě udělá.

Když se jejich rty oddělily, byl to však Rufus, kdo ho k sobě znovu přitiskl a ukradl si další polibek. Takano chvíli váhal. Vymykalo se mu to z kontroly. I kdyby se ale rozhodl jakkoliv – konec bude stejný. Jen záleží na tom, kdo udělá ten první krok. Krok, který mu sebere jeho vlastní hrdost. Hrdost…? Jak směšné slovo.

Rufus pozvedl obočí, když se ten muž usadil na jeho klín, a zamračil se, když viděl, jak se z něj snaží sundat hábit. Zastavil ho.

„Nech toho,“ zašeptal.

Takano na jeho slova nereagoval. Když k němu vzhlédl, Rufus se zamračil. Tak prázdné, vyprahlé oči… Jako zbité zvíře, které si přeje jen pokojně zemřít. Zešílel úplně? Ano. Pustil jeho ruku. Ať si dělá, co chce. Nechtěl mu brát hrdost, ale když to nevadilo jemu, proč by se nad tím měl dvakrát zastavovat, že?

„Blázne,“ zašeptal znovu.

Opřel se o lokty a sledoval toho zoufalce před sebou. Měl ho zastavovat? Proč? Proč mu jeho dotyky, když se dostal pod slavnostní hábit, připadaly tak příjemné, teplé? A proč neměl ani potřebu se jakkoliv bránit?

Popravdě řečeno – Takano už ani nevnímal, co sám dělal. Jen ty samé myšlenky mu zněly v hlavě pořád dokola. ‚Musím to najít, získat za každou cenu. Pak možná… Pak možná ano,‘ myslel si jako šílenec. ‚Má to, jistě by bez toho neodešel, chrání to jako oko v hlavě.‘

Zatímco polibky obohacoval mužovu hruď, jeho ruky už sundávaly opasek, aby se mohl dostat i níž.

Stisk ve vlasech nebyl z nepříjemného pocitu a rozkazu, aby zastavil, nýbrž z plně nabitého vzrušení, jak si posléze všiml u cizincových nohavic. ‚Ne, soustřeď se!‘ pomyslel si Takano jen, nezaváhal a odkryl i Rufusův klín. Shodil z něj přebytečné šaty a přejel mu rukou po vnitřní straně stehna a níž. Ujistil se, že věc je na svém místě, než se snížil níž a vtiskl polibek na Rufusův bok.

Rázem byl zastaven.

Uklidnil cizince, že mu nic neudělá.

Rufus ho však nezastavil z toho důvodu – jestli bude pokračovat, nejspíš své vzrušení, nyní už naprosto odkryté, už nezadrží. Proč ho zatraceně ten rebel tak moc vzrušoval? Takano si toho všiml. Váhal – jak ho zabavit, aby…? Ne, nevyhne se tomu.

Teplý dech na Rufusově údu ho vzrušil. Nad čím proboha tak váhá?

Už mu chtěl říct, aby toho nechal, než se kousl do rtu, sotva cítil teplá ústa Takanova po celé délce svého údu. Pevně stiskl oční víčka k sobě a stisk v Takanových vlasech také zesílil. Cítil, jak mu Rufusův úd škube v ústech. Snad bude alespoň tak ochotný a varuje ho předtím, než se bude chtít udělat mu do úst. Rufus něco tiše, skoro až vášnivě zašeptal ve své řeči. Takano tomu nevěnoval pozornost.

Rukami pomalu sjel rukami níž a sundal jeho kalhoty a odložil je stranou. Zvýšil své tempo a slyšel tiché vzdechy. Nepřemýšlel nad tím, co dělá – když se to povede, bude volný. Zavřel oči a ještě zrychlil. Slyšel prudký nádech do nosu a prudké škubnutí za jeho vlasy bylo varování. Rychle se odlepil od jeho údu a sledoval, jak cizinec vrcholí na vlastní břicho. Přivedl k rozkoši muže? Ani si nepřipadal sám sobě nechutný. Mysl jeho byla už tak pochroumaná, zjizvená, že tohle… mu už ani nepřipadalo divné. Sledoval toho muže, který se rázem zdál tak bezmocný, tak zesláblý právě prožitým orgasmem. Jak bezbranný, jak slabý… Může ho zabít? Vyloučeno. Sám je ještě slabší než on. Utřel si pohrdavě ústa.

Na otázku, proč to udělal, neodpověděl.

To však Brita neuspokojilo jako odpověď, prudce ho srazil k zemi a tyčil se nad ním. Nyní on byl šelmou, která držela svou kořist dole. Takano pohrdavě sledoval ty zelené oči, které jasně zářily do tmy. Rozzuřil ho snad? Pokud ano – zabije ho? Vysvobodí ho z tohoto osamoceného pekla?

Rufusova hruď se pomalu nebezpečně zvedala, jak vdechoval vzduch do plic a přitom sledoval ten pohrdavý pohled muže pod sebou. Proč mu zaplnil mysl a dokonce i nyní si z něj střílí? Stiskl ten pochybný, potrhaný, zaprášený hábit a přitáhl ho blíž k sobě, aby ho políbil.

„Řekl jsem ti, abys poslechl rozkaz,“ zavrčel na něj tiše. „A tys mezitím nedělal nic.“

‚Tak tohle ho žralo?‘ pomyslel si Takano jen. Rufus sledoval ty prázdné oči – ne, jemu ublížit nemůže. Ani by nemohl. Zlomeného člověka nikdo nemůže zlomit znovu. Může se jenom pokusit ho dát zpátky dohromady, dát mu nějakou věc k žití. Přitiskl ho blízko ke své nahé hrudi a mlčel. Takano cítil, jak se na něj tlačí, a sám cítil slabé škubnutí v rozkroku ke zdroji toho tepla. Slabě přivřel oči.

Rufus se k němu snížil a prohrábl mu vlasy.

„Jestli ti to pomůže – lituj svého rozhodnutí,“ zašeptal mu tiše do ucha.

Dveře do žaláře byly zamčené. Rufus se o tom sám ujistil, když zakrýval Takanova ústa, když do něj pomalu pronikal. Hnusil se sám sobě, a přitom – cítil tak velké vzrušení, jako mu žádná žena nikdy neposkytla. Jak rád by slyšel steny z těch úst, která zakrýval. Dobýval to mužské, zesláblé tělo pomalu, opatrně. Takano měl mysl úplně prázdnou – prudká bolest přiměla jeho mozek přestat pracovat. Ztratil hrdost, když z něj strhl šat a přivlastnil si ho. Ale pomohlo to jeho záměru. S prudkým škubnutím dovnitř Rufus vyvrcholil a teplá tekutina zaplnila jeho vnitřek, až se trochu zatřásl.

Rufus, sotva se drže na rukách, třel i Takanův úd, zatímco ho kousl do ucha. Nechal proniknout jeden jediný, tichý sten, který bude navěky patřit jenom jemu. Sten tak vzrušující, že slyšet ho ještě jednou, zřejmě by se neovládl a znovu vyvrcholil. Cítil, že se kolem jeho údu Takano stáhl, když vyvrcholil. Vzrušovalo ho to. Ale zároveň si byl vědom bolesti, kterou mu způsobil.

Poněkud prudčeji, než měl v plánu, z něj vysunul a nechal spadnout na zem. Nebyl bezcita – zabalil ho do toho hábitu, který z něj předtím strhl. Spěšně se oblékl a upravil hábit, stopy po jejich prožitku skryl pomocí slámy. Před odchodem se ještě zastavil a hleděl na muže, který nyní ležel na zádech a tupě zíral do stropu. Jako předtím. Udělal snad chybu? S chmurnými myšlenkami nakonec Rufus sám odešel.

Takano dýchal tak tiše, že jeho dech nešel vůbec slyšet. Nemyslel na to, co právě zažil, ale proč to udělal. Sám pro sebe se trochu pousmál. Úsměv šílence.

Zpod slámy něco vytáhl. Něco lesknoucího.

Jak moc velký hlupák může být on, jenž se zve císařovou stráží?

Všimne si vůbec, že mu ukradl jeho drahocennou dýku, kterou předtím skrýval před světem? Nebo bude naprosto zaslepený svým vlastním prožitkem?

Takano se šíleně ušklíbl.

„Vydrž, sestřičko,“ zašeptal tiše, oči plny šílenství a prapodivného, nezkrotného chtíče, a políbil rukojeť dýky, kterou křečovitě svíral v ruce.

----

Takano procitl do jakéhosi bílého pokoje bez oken nebo záclon. Bez obrazů, přestože díry po hřebících ve zdi byly ještě viditelné. Bez skříní, přestože se daná osoba snažila všechny stopy po nábytku zakrýt. Po chvíli se rozpomněl, co způsobilo jeho dočasný výpadek. Slyšel nepříjemné pípání. Do pokoje se rázem někdo vřítil.

Podíval se za tím hlukem a polil ho nepříjemný pot.

Ve dveřích nestál nikdo jiný, než Yasuo. Pokojně ho sledoval, než se k němu přiblížil. Takano z něj nespouštěl oči.

„Omdlel jste, Takano,“ řekl mu Yasuo jen. Neříkal snad, že doktor není? Tak proč má sakra bílý plášť?! Když mu chtěl změřit tep, Takano svou ruku od té jeho slabě odtáhl a beze slov ho kradmo sledoval. „Nechcete se snad brzy uzdravit?“

‚Jasně – místo infúze mi jistě dáváš vodu nebo morfium nebo něco, abys mě otupil!‘ pomyslel si Takano. Yasuo si povzdychl.

„Opravdu mi to neulehčujete – tu tvrdohlavost by Vám i Váš otec mohl závidět,“ řekl Yasuo. Najednou ho překvapilo, kde Takano vzal takovou silu, že to byl brzy Yasuo, kdo ležel na posteli, a on ho držel za košili a v očích měl pohled pravé šelmy.

„Jak se opovažuješ brát si mého otce do úst?“ zasyčel na něj Takano tiše, chladně. Yasuo zůstal v klidu.

„Už jste si snad vzpomněl na celou minulost? Pokud ano – nechápu Vaše chování, Takano-san,“ řekl Yasuo pokojným hlasem.

„Neobalamutíš mě, ty zrádce. Řekni – i nyní jsi jistě s někým spolčený. S kým?! Je to zase Koumei? Nebo Asako? Nebo – co já vím – kdokoliv! Tak mluv!“ Takano s ním zatřásl. Nereagoval na přístroj, který začal zběsile pípat.

„Takže ještě neznáte úplný konec svých vzpomínek?“ zeptal se Yasuo pokojně.

„Mlč,“ zašeptal Takano tiše a stiskl jeho košili o to víc. „Nechal jsi mě uvrhnout do žaláře, abys mě dostal na úplné psychické dno a přitom ses bavil, mám pravdu?!“

Yasuo pořád mlčel. Tajemně se usmál.

„Nevnímáš ani ty největší detaily, které ti mohu poskytnout, Takano-kun,“ řekl Yasuo pokojně. „Musíš být hodně zaslepený i během svého snění – tedy během vzpomínání. Kdekomu by už jistě došlo-…“

„Je mi jasné, že zemřu!“ zakřičel na něj Takano a znovu s ním zatřásl. „Bylo mi to jasné už od určité chvíle! To, co nechápu, je – proč všichni vypadají, že všechno vědí a jenom já jsem ten idiot, který nemůže vzpomenout?! Co mi uniká?!“

„Uklidněte se, Takano-kun, nebo zase omdlíte,“ řekl Yasuo pokojně.

„Tak co? Najdete tu dýku, kterou jsem Rufusovi ukradl nebo mě předem zabije někdo jiný?! Popravíte mě dřív, než se k tomu mé staré Já vůbec odhodlá?! Změníte plány ještě jednou, aby se císař pobavil?!“

Yasuo mlčel. Sledoval toho zoufalého muže, který byl na pokraji svých sil. Sledoval třesoucí se lidskou schránku, jejíž duše se bouřila.

„Uklidněte se, Takano-kun,“ řekl mu Yasuo znovu.

Takanovy zornice se zúžily.

Pevně stiskl ruku v pěst a prudce se jí rozmáchl, zatímco slyšel, jak se otevřely dveře.

„Přestaň!“ zakřičel někdo, zatímco Takanova pěst prosvištěla vzduchem.