„Tak už Vám to konečně došlo?“ zeptal se Kazuma tiše, spokojeně, dívajíc se opět jejich směrem s úšklebkem. „Trvalo ti to, Koumeii…“

„Ne, že by mi to trvalo – jen jsem neměl pořádné důkazy,“ opravil ho Koumei hrdě a přistoupil k němu, „a navíc – potřeboval jsem ten správný okamžik, abys vypadal jako největší zločinec ze všech, kterým taky jsi, Kazumo.“

Kdekdo by už jistě vystartoval – Kazuma ho však spokojeně sledoval. Klidně dopil svou kávu a zahodil kelímek do koše.

Zločinec, říkáš?“ zeptal se Kazuma s úsměvem. „A co jsi v tom případě ty? Vlastně ne, tys tohle všechno nezařídil. Na to nemáš dostatečně velký mozeček. Dal jsi pohnutku ostatním a oni ti jistě s radostí pomohli. Akemi ti zařídila přístup do mé kanceláře. Asako ti řekla, kde máš jaké soubory hledat. Promiň, ale přijde mi to naprosto jednoduché. Každý by to našel a každému by došlo, kam ty peníze ve skutečnosti šly, jenže ty-…“

„Tak dost!“ přerušil ho Koumei prudce. Kazumův úsměv však nezmizel. „Doznal se Vám sám, jak vidíte,“ řekl směrem k mužíkovi s bradkou, který bedlivě pozoroval Kazumu. „Rozhodnutí nechám na Vás!“

Mužík chvíli mlčel, hrál si se svou bradkou. Nechal Kazumu, aby si vzal drobné za kávu, než mu jenom panovačně řekl: „Následujte mě.“ a vydal se pryč z oddělení. Několik lidí vstalo a volalo za Koumeiem, že nemá právo sem vůbec chodit, natož jim hrabat ve věcech, nebo dokonce rozkazovat.

„Copak jsi snad náš zaměstnavatel nebo co?“ ozval se někdo otráveně. Koumei se po jeho slovech jenom tajemně usmál a odešel. Hikaru tiše sledoval Kazumu a už k němu chtěl natáhnout ruku, když v tu chvíli kolem něj prošel Koumei. Zmohl se jenom na tichý pohled do země. Má vůbec právo mu jakkoliv nyní pomoct? Pocítil neobvyklý nával vzteku a vycenil zuby, jako nebezpečné zvíře.

Už to vypadalo, že vystartuje, ale chladný stisk na jeho rameni ho zastavil. Byla to Asako, která scénu pokojně sledovala. Převzala si od něj jen balík a vystrčila ho z jejich pracoviště. Takano zůstal tiše hledět na dveře před sebou. Nechápal to. Pohlédl na své poznámky ze snu. Nakonec je zahodil a vyběhl ven, ignoruje Asačinu otázku, kam to běží.

Doběhl Koumeie a pevně ho stiskl za zápěstí, už ho chtěl praštit, ale Koumei ho zastavil slovy: „Nepřekvapuje mě, že ještě žiješ.“

Takano na něj zíral s očima plnýma nenávistí. Koumei se jen spokojeně usmál.

„Ten pohled je nenahraditelný. Ať už jako pouhý rebel, nebo hloupý zaměstnanec; ten pohled bezmocnosti se nezmění,“ pokračoval Koumei spokojeně, „předtím, než mě však praštíš, Kazuma se sám přiznal, já jen našeho milého kolegu dovedl.“

Takano už mu chtěl jednu vrazit, ale někdo to udělal za něj. Koumei se zhoupl ze strany na stranu, aby získal ztracenou rovnováhu od prudké rány, další však následovala ihned. Takano ho pustil, aby padl tváří na zem. Tiše se díval před sebe, když kolem něj Hikaru proběhl, aby uštědřil další ránu Koumeiově tváři. Dělal, že nic nevidí. Kdyby to ten mladík neudělal, sám by ho jistě praštil a mohl by z toho mít problém.

Hikaru stiskl Koumeiovy vlasy a prudce za ně zatahal, až přiměl muže pod sebou vykřiknout, zatímco na něj vrčel zlým hlasem: „Hned teď půjdeš za tím chlápkem a řekneš mu, že to, co řekl Kazuma-san není pravda! A jestli ne, mám více než právo mu říct, co jsi málem přinutil Takana udělat!“

Koumei se nad tím pobaveně zasmál. „Do toho,“ řekl a oči měl šílené, „do toho, hlupáku. Koho zajímá, co se děje mimo pracovní dobu? Proč bych to musel být zrovna já, kdo by ho přiměl spáchat sebevraždu? Vždyť tady pořád je, žije! Nemáš důkaz!“

Smál se mu do tváře.

Hikarovy oči potemněly a udeřil ho vší silou do nosu. Bylo slyšet hlasité křupnutí. Takano tiše sledoval mladíka, ne… šelmu, která držela na zemi svou kořist. Hikaru se ke Koumeiovi přiblížil a tichým, chladným hlasem zašeptal: „Jsi jediná svině, která tady ničí ovzduší všem… A pokud si dobře pamatuji, kdykoliv jsem tě viděl ničit si mozkové buňky, dával sis dost dobrý pozor na svůj zapalovač. Takže pro tebe nejspíš hodně znamená. Jen tak bys ho někomu nedal. Tím chci říct – na tvém místě bych raději spolupracoval.“

„Nebo co?“ bavil se Koumei.

Hikaru naklonil hlavu na stranu. „Nebo nezaručuji, že ještě někdy vstaneš,“ zašeptal Hikaru svou výhružku s menším úšklebkem. Koumeiův úsměv se trochu vytratil. Chvíli bylo ticho. Už když se Hikaru odtahoval (myslel snad svou výhružku vážně?), Koumei ho zastavil.

„Fajn! Stáhnu to,“ zavrčel Koumei zle. Zřejmě zvážil všechny možné následky – především to, že mladík rozhodně tu sílu zlomit mu nohu během chvíle po jeho záporné odpovědi má. Hikaru se najednou široce usmál a vesele řekl:

„Jsem rád, že spolupracuješ!“

Takano hleděl na úplnou změnu osobnosti toho mladíka. Musel se nakonec proplesknout, aby se vzpamatoval, popadl Koumeie za loket a už ho tahal pryč. Jediný svědek této chvíle, Rufus, stál skrytý za rohem, a tiše je sledoval. Rozuměl jim až moc dobře. Pohlédl na svůj mobil, kde mu předtím přišla zpráva:

„Dohoda padá, připrav se na odlet.“

Pevně stiskl ten hloupý přístroj mezi prsty. Schoval ho do kapsy. Nic neviděl. Zprávu si nikdy nepřečetl! Měl sto chutí mobil rozšlapat. Ještě nemůže odletět! Kopl do koše, který odletěl až na druhou stranu chodby, a klesl dolů na zem.

‚Ještě nemohu!‘ pomyslel si, zatímco si rval vlasy. ‚Ještě ne!!‘

Hikaru dotáhl Koumeie až do oddělené místnosti od všech ostatních a vhodil ho dovnitř. Mužík jenom zmateně vzhlédl a zamrkal, když mu domlácený Koumei přistál na stole. Kazuma také jenom zamrkal a beze slova se podíval směrem ke dveřím. Praštil se do čela a vzhlédl do stropu.

‚Kteří jiní dva pitomci by mohli zřídit tohohle vola?!‘ pomyslel si a povzdychl si docela nahlas.

Mužík pořád zmateně mrkal a šťouchl tužkou do polomrtvého Koumeie. „Koumeii, přestaň se mi tady okamžitě válet a koukej vypadnout!“ zaječel na něj mužík a s abnormální silou zvedl Koumeie a doslova ho vykopl ze své kanceláře. „Ještě jsme neskončili!“ zavrčel na Takana a Hikara, kteří pro změnu na něj zmateně hleděli, a zabouchl za sebou dveře. Ještě je otevřel a dodal: „Zpátky do práce!“ a zase je zabouchl.

Když se vrátil do kanceláře, usadil se a opřel se o židli.

„Takže?“ pokračoval klidným hlasem. „Co je na tom pravdy, Kazumo?“

„To, co Vám Koumei předtím řekl – a vy jste to nyní zopakoval ve zkrácené verzi – je pravda,“ řekl Kazuma pokojně a hned pokračoval: „Vzal jsem peníze z našeho bankovního účtu a poslal je do Anglie. Bylo to potřeba – náš spolupracovník byl sice dobře zvolen, ale v cizině si nyní žije jako prase v žitě, s prominutím. Vyvádí hlouposti, utrácí za lehké ženy, nerespektuje pracovní dobu, byl dokonce i jednou zatčen a skončil na pár hodin v tamním vězení za ohrožování zdraví tamních obyvatel ve své opilosti. Dále zneužívá hotelových služeb a tropí si z nich legraci. Především z jejich jednotného oblečení a knírků, což mi nedává smysl. Není divu – vždyť tohle zařizoval celé Koumei. Vybral nějakého prostého muže z týmu, kde patří, a nás se ani nezeptal. Osobně bych tam poslal Asako – ta by měla přehled o výdajích a snažila se je snížit, co nejvíce by to šlo. Nehýřila by tak, jako náš neblahý spolupracovník. A také by alespoň pracovala na plný výkon, zatímco to se o něm říct nedá. Spí v pracovní době! Dále se mi také doneslo, že zničil výlohu, zlomil stůl a rozsedl již pětadvacet židlí, protože na ně skákal. Koumei ho měl nejspíš varovat, že tam asi mají křehčí židle, než zde. A mnoho, mnoho, mnoho dalších mailů, které mi každý den chodí jednak sem do práce a jednak na mobil. Pokud Vám ani to nestačí na odůvodnění těch peněz, které jsem jim poslal s velkou omluvou a poděkováním za jejich trpělivost, pak máte pochopitelně právo mě vyhodit.“

Kazuma jen tak ledabyle pokrčil rameny. Pokud by toto znamenalo jeho vyhození, musel by se pochopitelně začít smát.

Mužík si hrál se svou bradkou a poslouchal Kazumovu výpověď. Nepříjemně mlaskl.

„Ani kdyby mě měl hlavní šéf přinutit, jen stěží bych tě mohl vyhodit,“ řekl a opřel se o židli. „Ale musel jsem něco udělat, když ten maniak vletěl do mé kanceláře, ukazoval mi jakési papíry a grafy z tvého počítače ohledně výdajů na tvé jméno. Chtěl jsem ho vykopnout oknem, aby si znovu třeba zlomil nos a možná i tentokrát vaz. Bylo by od něj konečně pokoj. Nicméně – nic jsi neslyšel, že ano? A já nikdy neměl tu poctu s tebou takto trapnou záležitost projednávat mezi čtyřma očima, správně?“

Vstal a podal Kazumovi ruku.

Kazuma se pousmál, vstal a rukou mu potřásl. „Ani nevím, proč jsem se tady vůbec stavil,“ řekl Kazuma vlídně.

„Chtěl sis přece pokecat.“

„Nejspíš. Potřeboval jsem si s někým pořádně promluvit. S tebou se vždycky tak dobře mluví. Už je mi mnohem lépe.“

Mužík se zasmál. „Dobře, a teď zpátky do práce, abych sem mohl Koumeie dotáhnout a zřídit ho ještě víc, než ti dva předtím,“ usmál se mužík mile. Kazuma se také mile usmál, přikývl a vyšel z místnosti, jenom proto, aby sledoval dva doposud poslouchající mladé muže, kteří na něj překvapeně mrkali, když skončili na zemi, sotva se dveře otevřely. Kazuma převrátil oči, oba je popadl za lokty a tahal je pryč.

„Tu mrtvolu si prosím tě odkliď,“ zavolal ještě na mužíka, který jenom mával rukou do stran na důkaz, že si je toho moc dobře vědom, a už tahal Koumeie dovnitř za nohu. Skutečně jako mrtvolu.

„To jste ho nemohli zřídit o trochu víc?“ vyčetl jim Kazuma a oba dva praštil do hlavy. „A to jsem si myslel, že budeš žárlit více,“ prohodil stranou k Hikarovi, který se podíval stranou, pořád se drže za hlavu.

„U toho snad být nemusím, ne?“ zeptal se Takano pouze.

Když Kazuma ignoroval jeho otázku a místo toho mluvil na Hikara, vypařil se.

Něco na tom pozitivního bylo – měli od Koumeie na chvíli pokoj.

Bylo mu jasné, že sotva zmizel za rohem, jeden sevřel toho druhého v náruči a navzájem se omlouvali.  Po chvíli se dostal zpátky do kanceláře k ostatním. Všichni se ho hned ptali, jak to dopadlo. Nechtěl jim nic říkat. Pohlédl na prázdné Rufusovo místo a potom na prázdnou židli, kde ještě před pár hodinami seděla Akemi. Nejistě polkl.

„Vraťme se všichni k práci,“ řekl zdvořile a začal znovu pracovat. Nenásilně se jich tak zbavil. Sice brblali, ale nakonec odešli.

Přistihl se, jak nervózně hledí každou uplynulou minutu na Rufusovo prázdné místo a hned zase vedle na Akemino. Povzdychl si. Zvedl několik složek a našel Asako. Ta mu je málem sebrala i s rukou. Aby ji nedráždil, raději se vzdálil. Po dlouhé době se Rufus konečně vrátil. Když se Takano zeptal, kde byl, snažil se mu namluvit, že si potřeboval odskočit. Když to pořád opakoval dokola, ale tichým, skoro až zklamaným hlasem, Takano ho přinutil se mu podívat přímo do očí.

„Co se stalo?“ zeptal se jenom.

Rufus nadhodil ten široký, neodolatelný úsměv. „Nic,“ zavrkal vesele.

Schytal ránu do hlavy a Takano svou otázku zopakoval. Když mu Rufus i tak odpovídal pořád stejně, odtáhl ho za ucho pryč z místnosti. „Řekneš mi to už?“ zeptal se a sevřel mu vlasy mezi prsty, připravený škubnout. Rufus se ušklíbl.

„Ne,“ zavrkal znovu.

Kopanec směrem k rozkroku rychle vykryl a vyčetl Takanovi, že sám by nechtěl takovýhle kopanec ani zažít. Takano se uchechtl a povzdychl si. Šťouchl ho do ramene.

„Měl bys přestat trápit svého senpaie,“ řekl tiše. Rufus se pousmál. Neovládl se a pevně ho stiskl v náruči, jako malé dítě plyšovou hračku.

„Drtíš mi… kosti…“ zašeptal Takano skoro neslyšně, jak moc ho Rufus drtil ve své náruči.

„To je ještě za ten kopanec předtím,“ řekl Rufus s milým úsměvem a stiskl ho ještě těsněji. Kdyby svou sílu ještě znásobil, jistě by Takana rozdrtil.

„Nemůžu… dý…chat,“ zašeptal Takano tiše a konečně byl propuštěn z pevného sevření a prudce se nadechl. Rufus mu rozcuchal vlasy a vtiskl polibek na tvář. Takano snad na krátkou chvíli zaváhal, zda Rufus řekne ta dvě slova… po kterých většinou milenci touží ze všeho nejvíce, nebo ne… Nakonec mu polibek na tvář opětoval, ale Rufus ho před odchodem zastavil. Ukázal si na rty. Takano naklonil hlavu na stranu.

„Nejsem dítě!“ zamračil se Rufus. „Chci pořádnýho hubana!“

Takano zamrkal, než se rozesmál. Rufus našpulil zklamaně pusu, ale potom zaraženě sledoval, jak ho Takano přitáhl k sobě pomocí kravaty a díval se mu přímo do očí, když zašeptal: „Měl jsi rovnou říct, že chceš polibek od pravého muže.“

„Tak pravého muže, jo?“ zeptal se Rufus tiše a vtáhl Takana do objetí. „Víš, že mě momentálně svádíš během pracovní doby?“

Takano si přitáhl jeho obličej tak blízko, že se jejich rty málem spojily, než se mile usmál a řekl: „Ty jsi ten, kdo mě tady celou dobu svádí.“ a potom se odtáhl. Rufus se zamračil, když se Takano začal smát nad jeho ruměncem ve tváři. Miloval ten smích… ale tentokrát se ho rozhodl umlčet hlubokým polibkem. A Takano nebyl proti.

„Nemůžete si to nechat na potom?“ slyšeli oba dva chladný hlas, nadskočili a… byl to nakonec Rufus, kdo se jako malé vystrašené dítě schovával za Takana. Asako si jenom povzdychla. „Když už to prostě neudržíte, tak si to sakra dělejte doma od rána do večera nebo na záchodcích, ale tady se jenom maká!“ praštila je po hlavách složkami a rázně odešla. Tedy chtěla odejít. Za rohem ihned zkolabovala díky svým chlípným myšlenkám a vzpomínce na to, jak ty dva přistihla se líbat, zatímco se perverzně smála.

Rufus navrhl, že ji odtáhne, ale Takano ho zastavil. Pokud pravá Asako zkolabovala, co udělá císařovna, až je přistihne líbat se v žaláři? Neubránil se úsměvu. Opřel Asako o zeď, aby to vypadalo, že jen spí a směje se ze spaní, zacpal jí nos kapesníkem a rychle od ní odešel spolu s Rufusem. Oba dělali, že nic neviděli. A ani neslyšeli, když se Asako začala smát víc, až spadla na bok a cosi nesrozumitelného říkala.

Přišli zrovna ve chvíli, kdy se Kazuma vracel a posílal Hikara pryč. Ten jenom našpulil pusu, popadl ho za ruku a vynutil si psíma očima poslední polibek na rozloučenou. Když se Kazuma ujistil, že jeho oblečení je dostatečně formální a upravené, konečně si všiml těch dvou. Jen na ně ukázal a řekl: „Půlka platu dole, jestli o tom ceknete.“

Rufus i Takano na něj oba zmateně zamrkali, když vešel dovnitř. Potom jim teprve došlo, co jim předtím říkal.

„Co?!“ ozvali se oba jednotně zlým hlasem.

Nakonec se ale na něj nemohli zlobit – vrátil se jako vítěz. Potlesk se rozezněl po celém poschodí a lidé z vedlejších oddělení se jenom zvědavě ptali, co se zde slaví a proč nebyli pozváni taky. Na důkaz vítězství se Kazuma svévolně rozhodl (asi měl chuť být znovu předvolán pro porušování kázně) a všem nařídil placené volno. Ano, nařídil. Všichni na něj hleděli. Kazuma se jako první vyřítil ven a smál se jako malé dítě.

Pospíchal, aby ještě Hikara stihl na recepci a mohl ho násilím odvést z jeho vlastní práce se slovy, že ho omluví.

Sice mu to zpočátku nikdo nevěřil, ale sotva Kazuma zmizel ve výtahu, jeden muž si hlasitě odkašlával, zatímco si balil věci, všichni se ihned postavili a jednotně se sbalili taktéž. Rufus ani Takano neváhali, hned sebrali své věci a hnali se ven.

Ještě se málem všichni porvali, než nastoupili do výtahu.

Ti nedočkavější běželi dolů po schodech a šeptem si říkali, jak toto neplánované volno oslaví. Takana napadlo, že kdyby Akemi předtím nevyváděla a nepracovala přesčas (určitě za něj i za Rufuse), tak by nejspíš odpadla nyní, protože by se jí rozškvařil mozek. Možná jí zavolá. Ale co když je pořád mimo? Měl by zavolat jejímu-…?

Zastavil se, když vyšli z budovy.

Co ho to právě nyní napadlo? Ano, má o ní strach… Ale má opravdu dostatek odvahy zavolat i jemu, aby se ho na ni poptal, potom, co mu udělal? Ano, je to už pár let, ale přesto… Nejistě polkl a stiskl ruku v pěst. Probudil ho až letmý polibek na tvář. Reakcí byla prudká rána kabelou. Rufus před ní rychle uhnul stranou a mile se usmál.

„Vypadal jsi zasněně,“ řekl mile. „Přemýšlel jsi o mně?“

„Tak moc si zase nefandi,“ řekl Takano s tikem v oku. „A udělej to ještě jednou a přijdeš o tu věc mezi nohami.“

Rufus si ihned zakryl rozkrok. „Pak bych tě ale nemohl uspokojit,“ zašeptal mu svůdně do ucha. Ti, kteří sotva vyšli z budovy, jenom zmateně sledovali plavovlasého muže, jak bezvládně leží na zemi, a kolem něj krev, která mu tekla pravděpodobně z rozbité hlavy, nosu a zubů.

„To tě rodiče nenaučili slušnému chování?!“ vybouchl na něj Takano vztekle. Nakonec se uklidnil, povzdychl si a zatřásl s ním. Dřepl si k němu, aby mu zvedl hlavu a viděl ten jeho přiblbý úsměv.

„Asi ne,“ řekl Rufus, úplně mimo, „ale naučil jsem se svůdnému chování!“ a zasmál se jako perverzní muž, který právě spatřil objekt svého zájmu. Takano nad ním převrátil oči, postavil ho na nohy a opřel ho o sebe.

„Příště tě praštím o to víc… a možná…“ začal Takano a pousmál se pro sebe. ‚Ne… pochybuji, že bys to kdy řekl. A přitom je to tak snadné, že? Plýtvat těmi dvěma slovy. Tak už si pospěš – řekni je… jako první.‘ Jeho úsměv trochu ochabl. Aniž by si to uvědomil, přitiskl Rufuse blíž k sobě, když ho podpíral, spíše tahal vedle sebe. ‚Nebo je budu muset říct znovu. Je to tvoje vina, že jsi to neslyšel, sakra!!‘

Sotva došli na zastávku, nezdvořile ho hodil na lavičku mezi lidi, kteří nadskočili a dívali se na polomrtvého muže.

„Toho si nevšímejte, už se tak narodil,“ řekl Takano vzpurně.

Lidé si raději odsedli, co nejdál to šlo, a tak Takano musel Rufuse podpírat. Popravdě řečeno – ne že by mu to vadilo. Cítil, že Rufus už alespoň trochu vnímá a lísal se nenápadně k jeho hrudi.

„Nezneužívej situace,“ řekl Takano s menším úsměvem tiše.

„A ty mě přestaň týrat, nebo ti tu kabelu zavřu do skříně a klíč tentokrát spolknu,“ vyhrožoval Rufus tiše a lísal se k němu o to víc. Cítil ruku ve vlasech a s radostí se k ní přitiskl.

„Neprovokuj mě, nebo skončíš na ulici.“

„To bys neudělal – chyběl bych ti do deseti minut.“

Takano nad ním zakroutil hlavou. Zkoušet to rozhodně nechtěl – podvědomě si nechtěl přiznat, že by to byla pravda. S menší obtížností dotáhl Rufuse do autobusu. Nevadily mu pohledy zbylých cestujících. Rufus mu jemně tiskl ruku, zatímco se mu opíral o rameno. Příjemně ho hřál.

Byl to nádherný pocit.

S velkou radostí by byl schopný s ním takto strávit klidně i celý život.

Bylo by to možné? Zůstat s Rufusem? Jako myšlenka i nápad dobrý, ale je to reálné? Takanův pohled trochu klesl k zemi. Je to cizinec… má rodinu kdesi ve Velké Británii. Byl by ochotný se jí vzdát? Nebo odletí on s ním? On? Takano a v Anglii? Nejspíš by se tam hned ztratil. Ale nejdůležitější – cítí to Rufus alespoň z poloviny stejně jako on…? Nebo je to pro něj jenom dočasná zábava?

Podíval se na plavovlasého cizince, který mu svým příchodem převrátil život vzhůru nohama. Ne, že by mu to vadilo. Prohrábl mu pomalu vlasy. Tenhle pocit zbožňoval – jak sakra dělal, že měl tak hebké vlasy?!

„Vážně si rád hraješ s mými vlasy,“ zašeptal Rufus, pořád se zavřenýma očima, a Takano svou ruku rychle stáhl. Rufus našpulil pusu. „Pokračuj,“ dodal tiše. Takano mírně zrudl, ale s úsměvem jeho přání splnil.

Hrál si s jeho vlasy – nechal jeho konečky, aby ho šimraly na kůži, cítil jeho pokožku hlavy a vůně šampónů se rozlehla kolem něj, nasál ji a mohl se z ní zbláznit. Jen tak málo stačilo k tomu, aby byl spokojený. Proč nepřišel dřív? Proč se musel Takano svévolně tolikrát sám spálit, než ho našel…? Říkal, že se ho nepustí, že? Možná… Možná, kdyby mu navrhl, že chce jet s ním… Ne, nebude se vnucovat. Ale chce být s ním. Za každou cenu.

Kousl se do rtu.

Změnilo by se něco, kdyby ta dvě slova konečně řekl?

Autobus s mírným cuknutím zastavil a Rufuse probudil. Až do úplně poslední chvíle si hověl na Takanově rameni a užíval si ten pocit jeho ruky ve svých vlasech. Když osaměli na zastávce, musel ho něžně sevřít v náručí. Tentokrát ho rána kabelou nečekala. Takano skoro až toužebně očekával konečně ta dvě slova… Nebo je má říct jako první on?

A proč nad tím tolik uvažuje?

Proč si přeje být najednou tolik… milován?

„Takano,“ oslovil ho Rufus a Takano k němu vzhlédl. Že by..?

Bylo mezi nimi ticho. Stejně jako předtím. Vymáčkni se dřív, než projede nějaké hlučné auto a přehluší tě, sakra!! Takanovy nervy drásaly jako nikdy předtím.

„Já…“ začal Rufus, ale v tu chvíli začal zvonit Takanův telefon a Rufus zůstal s otevřenou pusou.

„Ano?“ zeptal se Takano.

„Zvedni to,“ řekl Rufus po chvíli jen a pohlédl stranou. „Třeba je to něco důležitého.“

„Nebo to, co chceš říct ty, je mnohem důležitější.“

„No tak, prosím…“

Takano si povzdychl, ale nakonec vytáhl mobil z kabely. Volala mu Haruka. Všiml si, že Rufus jde napřed, aby neposlouchal jeho hovor, a vydal se za ním.

„Copak se děje, moje milovaná sestřičko? Zase hledáš pokusné morče, které by ti řeklo něco o svých snech?“ zeptal se Takano pobaveně. Překvapilo ho však, že jeho sestra nepovzdychla svým uraženým tónem, jako vždycky, nebo že mu hned nedávala přednášku, že to potřebuje pro projekt do školy.

„Takano, je mi to líto,“ uslyšel vzlykající hlas své mladší sestry, která popotahovala, když mluvila do mobilu. Zaraženě se zastavil v chůzi a Rufus se na něj podíval zpoza ramene kradmým pohledem.

Svraštil obočí.

„Děje se něco?“ zeptal se Takano starostlivě.

Svět pomalu zanikal

„Otec zemřel,“ zavzlykala Haruka nakonec a Takanovi se zaleskly oči. Ruka se mu zatřásla, až mu z ní mobil nakonec vypadl a spadl na zem, odkud ještě zněl hlas plačící Haruky: „Je mi to líto.“


Průměrné hodnocení: 4,92
Počet hodnocení: 24
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.