Ti dva dorazili domů, když se blížilo skoro k jedenácté hodině večerní. Tak akorát ve chvíli, kdy Haruka volala, aby si promluvila se svým bratrem. Ten však nehodlal s nikým mluvit. Pořád se zarudlými tvářemi od studu, že si kdy myslel, že něco takového znovu řekne, zvedl sluchátko a prudce zase položil, vypojujíc telefon z elektřiny. Povzdychl si. Nebránil se, když ho Rufus objal zezadu.

„Vše v pořádku?“ zeptal se plavovlasý muž starostlivě.

Takano jenom tiše přikývl.

„Jdu si dát sprchu,“ řekl jen.

„Můžu s tebou?“ ožil Rufus ihned. Byla po něm hozena kabela se slovy, že jestli vleze do koupelny, umlátí ho s ní. „To bude tedy překrásná smrt!“ zavrkal Rufus zamilovaně.

Takano za sebou práskl dveřmi.

Opřel se o ně a tiše se díval před sebe.

Ruměnce ve tváři se rozhodně jen tak nezbaví. Nepomohla tomu ani dlouhá koupel. Když vyšel, málem vrazil tváří přímo do Rufusovy hrudě. Nepřipravený, překvapený jeho náhlým zjevením, ruka mu vystřelila kupředu, ale Rufus ji však zastavil.

Snížil se k němu a zašeptal: „Děkuji za tento večer.“

Prošel kolem něj a zmizel v koupelně. Takano se za ním zaraženě otočil. Došel do své ložnice. Otevřel si okno a nechal chladné kapky, aby zchladily jeho rozpálenou pokožku. Pozoroval Osaku, jejíž světla ho uchvátila už při prvním okamžiku, kdy sem vkročil. Usmál se a zalezl do postele.

Když Rufus vyšel z koupelny a hledal Takana, viděl, že už spí. Přistoupil k jeho posteli a prohrábl mu vlasy, líbaje ho na líc.

„Sladké sny,“ řekl tiše a než odešel, pomyslel si: ‚Vzpomeň si už, prosím.‘

----

Na konci pátého měsíce roku 1865, kdy celé dva dny pršelo, dorazil Kazuma se svým vojskem, ale také i s několika rozčílenými občany do dalšího tábora rebelů jen proto, aby zjistili, že již třetí tábor v pořadí byl vypálený do základů a muži pověšeni na hradbách, nebo sami stihli spáchat seppuku v čas. I když prohledali každý kout, tábor byl zničený a ohořelé kostry na sobě nenesly žádné známky, které by je identifikovaly. Sice to nedal najevo, ale Kazuma zuřil a proklínal Koumeie a jeho přívržence o to víc.

Takano se procházel po zničeném táboře.

Nacházel zlomené meče a vystřelené náboje. Stopy císařových vojsk. Zlomená kopí. Kusy šatstva. Stiskl ruce v pěst ze vzteku, když viděl, jak na stožáru místo rudé vlajky plápolá císařova vlajka. Rychle ji stáhl a vztekle rozsekl ve dví. Má je za blázny! Držel látku ve své hrsti. Zmocnil se ho vztek. Vyzdvihl vlajku do vzduchu a znovu sekl. Zapíchl katanu do země. Poklekl se svěšenou hlavou. Je to jeho chyba… Kdyby tu noc nezaváhal, jejich společníci by nemuseli zemřít.

Vycenil zuby a stiskl suchou trávu mezi prsty.

Prudkým pohybem ji vytrhl a nechal osamělému větru, aby si ji odnesl.

Mělo to vůbec smysl? Jakou mají šanci na výhru?

Pohlédl na svou katanu, zapíchnutou nedaleko od něj.

Když pohlédl stranou, spatřil za sebou jakýsi stín. V rychlosti si uvědomil, co ten stín znázorňoval. Muže s katanou nad hlavou, který se ho chystal zabít!

Prudce vytáhl katanu ze země a rozmáchl se jí, na poslední chvíli stihl odrazit přímý útok plavovlasého Brita. Co ten tady dělal?! Rufus ho pokojně sledoval. Díky tomu nerozvážnému útoku získal výhodu. Když se rozmáchl, nechal mu otevřený prostor. Takano jeho útok prokoukl a rychle se odkutálel pryč.

„Jak se opovažuješ ničit vlajku svého císaře?“ zeptal se pokojně.

„Je to nepravý císař,“ odvětil Takano předtím, než zaútočil. ‚Co tady dělá? Proč tu je?!‘ pomyslel si.

„Ty tomu sám přece nevěříš,“ naklonil se k němu Rufus, když jeho katanu zastavil v pohybu. „Uvnitř sebe sám moc dobře víš, že i s tou malou převahou nemáte šanci na výhru. Císař Vás všechny zničí. Jste blázni. A ty největší.“

Takano přimhouřil oči a odstrčil ho od sebe, máchaje katanou, aby ho udržel dál od sebe. „Císař je ten, kdo nemá šanci. Vyřiď mu to, slizký cizinče!“

Rufus už pevně tiskl katanu ve své ruce, ale zastavilo ho jakési tleskání. Ne však rychlé – pomalé, skoro až lhostejné, vynucené.

Takanův pohled potemněl.

„Hezky řečeno, mladíku,“ zašvitořil Koumei spokojeně a shrnul vějíř, který mu předtím zakrýval tvář, zatímco k nim tiše kráčel. „Jen stěží věřit, že by někdo jako ty nemohl neuspět při mém pokusu o vraždu. Zřejmě jsi však nepočítal, že mou stráží bude tento Brit, pletu se snad?“

Takano se mračil a sledoval toho muže, který se mu protivil víc, než kdy předtím. Stiskl svou katanu v ruce o to víc.

„Máš vztek,“ podotkl Koumei spokojeně. „Zornice se ti o dost zúžily, když jsi mě spatřil. Tvůj stisk také zesílil. V očích ti vidím vztek, ne… přímo nenávist, jak rozkošné. Teď ti klidně řeknu, na co myslíš; přemýšlíš nad tím, jak to, že se zde Rufus objevil? Kde jsem se tady vzal já? A taky…“ Spokojeně se ušklíbl, rozhrnujíc svůj vějíř, aby si jím zakryl ústa. „Proč jsi pochybil tu noc a nemohl jsi mě zabít, když jsi moc dobře znal všechna rizika? Nebo snad vzpomínáš na tu noc, kdy musela vyhořet celá vesnice jenom proto, že jste utekli? Mám pokračovat, mladíku?“

Takanův pohled temněl víc a víc, zarazil nehty hluboko do rukojeti katany. Tolik si přál, aby ovládl svůj vztek, ale čím déle Koumei mluvil, tím víc mu připomínal bolest, jež způsobil jemu a jeho rodině.

„Počkat – teď, na malou chvíli, co to bylo?“ zeptal se Koumei pobaveně, pozoruje Takana, který se ze všech sil snažil udržet svůj vztek na uzdě. „Že by smutek?“ Ihned zpozoroval změnu v Takanově obličeji. „Něčí smrt!“ uhodil do toho správného místa a ušklíbl se. „Proto ses přidal k rebelům. Smrt prarodičů? Ne. Že by smrt chudých rodičů-dělníků nebo řemeslníků? Smrt sestry to být nemohla, je hezká a pořád živá.“

Zmínka o sestře byla pro Takana poslední kapka, poslední vražená dýka do srdce. Zapomněl na svůj klid – musí ho zabít!

Rufus po celou tu dobu císaře tiše poslouchal, s pohledem naprosto chladným, ale zamračil se, když pokračoval i přes meze slušnosti a mluvil o rodičích toho mladého muže. Není tedy divu, že ten rebel vybouchl a nyní se ho chystá dokončit, co začal tu noc. Byla to jeho povinnost zasáhnout a zabránit mu v tom, aby císaře zabil jednou provždy.

Jednou ladnou otočkou se dostal před císaře a srazil Takanovu katanu k zemi. Dál však neútočil – nebylo třeba.

Jasně mu dal najevo, že za něj se nedostane.

Takano se však záhadně pousmál.

„Máme tě,“ zašeptal spokojeně a ušklíbl se.

Rufus si krátce poté uvědomil svou chybu.

Kazuma pokojně vyčkával na tuto chvíli, a když mladý Brit nebyl v blízkosti císaře a nevěnoval mu pozornost, zaútočil na Koumeie. Ne proto, aby ho zabil. Katanou ladně obkroužil kolem jeho úzkého krku a pokojně mu ji podržel u tenké kůže u krku z druhé strany. Koumei se vesele ušklíbl.

„Taky tě rád vidím, Kazumo. Ten dokonalý pohled – nezměnil ses. Něco podobného jsem však očekával,“ řekl pobaveně, dívaje se mu do očí. „Proč mě nezabiješ rovnou?“

Kazuma ho lhostejně sledoval. Když však císař řekl jeho jméno přímo, přimhouřil oči a zamračil se.

„Nemůžeš mě zabít přímo, mám pravdu?“ ptal se Koumei pokojně dál.

„Trochu arogantní otázka,“ slyšeli chladný hlas, „nemyslíš, Koumei?“

Kazuma se pokojně otočil za sebe, aby viděl Asako, která na něj mířila malou pistolkou a spokojeně se usmívala, bledá jako noc, rty temně rudé.

„Tebe jsem nepostrádal,“ odplivl si Kazuma na zem.

„Myslím si, že co se týče obrany i útoku – je vyrovnáno,“ řekla spokojeně, odkládajíc zbraň, „ale jen do toho – mou povinností není přece bránit věčně zdrogovaného manžílka, který se utápí v minulosti…“

Té chvíle využil Rufus, rozmáchl se katanou kolem sebe a odrazil tak Takana pryč. Vrhaje se proti Kazumovi, Kazuma se mu pokojně vyhnul. Koumei schytal prudkou ránu rukojeti Rufusova meče, až doslova zakvičel, chytil se za nos a dupal zlostí do země, zatímco Rufus zaútočil znovu proti Kazumovi. Asako se spokojeně usmála.

‚Správně… Perte se jako zvířata,‘ pomyslela si spokojeně. Její tajemný, chladný úsměv se o to zvětšil, když pozorovala Rufuse, jak hrdě nasazuje svůj život pro hloupého císaře, jejího manžela.

Kazuma měl s Rufusem kupodivu malé potíže, ani pomoc Takana nepotřeboval. Ten by mu nemohl pomoci. Asako ho totiž bedlivě sledovala, s pistolkou pořád v ruce, mile se na něj však usmívaje. Přikročila k němu o pár kroků blíže, ale Takano pohotově tasil svou katanu proti ní, nebojíc se její pistole. Co bude rychlejší a efektivnější?

Kulka nebo čepel?

Koumei netušil, koho dřív sledovat – zda Rufuse a Kazumu nebo svou manželku a toho mladíka.

Asako měla na tváři ten úsměv, u kterého nevíte, co si máte myslet. Zarazila ho však její velmi tichá, rychlá mluva.

„Nemusíš mít obavy, rebele, o tvůj život momentálně nestojím. Z mého rozkazu jsem již zabila dost zbytečných rebelů. A podle té bílé stuhy ve vlasech, stejnou jako má Kazuma, usuzuji, že jsi někdo potřebný a významný. Řekni – dnes ušetřím tvůj život, ale ty na oplátku…“ řekla, složila zbraň a zvedla druhou ruku, „přejdeš na mou stranu.“

Takano ji pokojně sledoval, když mluvila a sotva domluvila, drze odsekl: „Trhni si. Odmítám.“

Ďábelsky se ušklíbla.

„Jsi si jistý, hlupáku? Víš, o tom, že děláš chybu?“

„A ty víš, že děláš chybu, když skláníš svou zbraň před rebelem?“ zeptal se jí pokojně na oplátku a bez váhání na ni zaútočil. K jejímu překvapení a Koumeiově strachu. Tohle císařovna rozhodně nečekala.

„Rufusi!“ zavolal Koumei na Brita svůj nevyřčený rozkaz.

Rufus, skoro jako cvičený pes, odtrhl svůj zrak od Kazumy a hnal se ochránit císařovu manželku, odrážeje Takanovu katanu stranu, ale dál neútočíc, pokojně ho sledujíc. Takano pozoroval svou katanu, kterou mu Rufus lhostejně odrazil stranou. Zapíchla se vedle Koumeiovy roztrhané vlajky.

A než stihl cokoliv udělat, Rufus mu podkopl nohy a – dostal nepříjemný pocit déjà vú. Spadl na zem a stejně jako noc v císařově ložnici, cítil chladnou špičku katany na svém krku. Tentokrát to však nebyla jeho vlastní zbraň, ale cizí.

„Ty…“ zavrčel Kazuma vztekle, ale výstřel a náboj, který mu proletěl blízko ucha, ho na krátkou chvíli ohlušil a znehybnil. Nenávistně se podíval na Asako, která ho mile sledovala s pistolkou, ze které se ještě trochu kouřilo.

„Správně,“ pousmál se Koumei a Kazuma mu věnoval tichý pohled. „Očekávali jsme Vás. Toto místo bude Vaším hromadným hrobem.“

Asako se spokojeně usmívala.

Milovala pohled na jakéhokoliv muže, který kdykoliv prohrál vůči ní nebo vůči jejímu manželovi.

A Kazuma neprohrál poprvé.

Nepohnula se ani o píď, když Kazuma namířil katanu proti Koumeiovi. Koumei pokojně sledoval toho prostého rebela, jen směšně oblečeného do jakýchsi cárů, zatímco jeho rudý plášť, se zlatými ozdobami kolem, značil, jak velký rozdíl mezi nimi je.

A vždycky byl.

A přesto – oba jsou to muži, v žilách mají stejnou krev, jejich národnost je stejná. Jen jeden se narodil jako syn císaře a ten druhý jako syn služebné císařovny. Náhoda? Osud? Nebo překážka, která z nich udělala rivaly?

„Pořád stejně tvrdohlavý,“ pronesl Koumei pokojně.

„Pořád stejně arogantní,“ oplatil mu Kazuma stejnou mincí.

„Co takhle přestat s tou hrou? Moc dobře víš, kde je tvé místo.“

„Nemysli si, že si mě ochočíš, jako si císařovna ochočila mou matku kdysi.“

„Tehdy jsi tvrdil něco jiného. Nebo jsem snad před lety slyšet šeptat vítr, že bude vždy po mém boku i během panování?“

Kazuma ho pořád pokojně sledoval, pevně však stiskl svou rukojeť katany. „Asi opravdu toužíš po smrti,“ pronesl konečně s úšklebkem. ‚Nemluv… Nemluv o minulosti… nebo tě zabiju to zuřivěji… Nemluv!‘ ozývalo se mu však hlavou

Koumei se spokojeně usmál.

Yasuo se procházel s Harukou po zničeném táboře, vypravoval jí jakousi svou teorii o tom, co se zde kdy a jak stalo, a zastavil se, když došel do odlehlé části, kam nikdo předtím nešel. Rychle se udělal krok zase dozadu.

„Takano?“ pronesl zmateně.

Haruka se na něj prudce podívala. Popadla ho za límec a srazila k zemi se vzteklým hlasem, kterým se ho ptala, kde ten idiot je. Když jí nebyl schopný odpovědět během, dvou vteřin třepala s ním, jako maniak, ignorujíc fakt, že jen kousek od nich právě nyní ležel Takano na zemi a pokojně vyčkával na chvíli, kdy se zbaví cizince ze svého těla.

Mužík v modrém hábitu na kopci vše pokojně sledoval.

Nemusel se věčně opakovat, aby vojáci za ním zůstali v naprosté tichosti. Císařovi muži měli rozkaz – od císaře i od císařovny.

První: zničit tábor a druhý: pokusit se co nejvíce lidí zničit spolu s ním.

Avšak mužíkovi se nelíbilo rozhodnutí císaře – proč mají ničit jenom tábory? Když nezničí rebely, postaví si další, a to pořád dokola a dokola. Tak proč při zabíjení svých nepřátel v tomto ohledu tak moc váhal?

Rufus kradmo pohlédl dozadu na císaře a císařovnu, snížil se k Takanovi a zašeptal jejich řečí plynule: „Nehýbej se.“

Takano se zarazil. On mluví japonsky? A proč mu sakra říká, aby se nehýbal? To ho chce už naporcovat nebo co?

Překvapilo ho však, když se Brit odklonil a povolil stisk na své kataně. Pohlédl na císaře a císařovnu, kteří byli oba zaměstnáni Kazumou. Rufus se podíval na kopec a zamračil se, když viděl mužíka v modré uniformě.

Země se otřásala… Vítr hučel a svou silou kradl lístky sakurám… Svět pomalu zanikal… Srdce hlasitě bušilo…

Zničehonic popadl Rufus Takana za límec a vyzdvihl ho na nohy, využívajíc chvíle, kdy Asako vystřelila a všichni se zaměřili na místo, kam nyní mířila, takže si nevšímali plavovlasého muže, který utíkal pryč s mladým rebelem. Takano polekaně sledoval Asako, která mířila na Kazumu, ale k jeho překvapení se netrefila, protože se její střele Kazuma hravě vyhnul.

V tu samou chvíli se bůhvíodkud objevil Hikaru a svou katanou se rozmáchl proti císařovi. Na zem dopadla krev.

Přestože císař volal po Rufusovi jako po své osobní stráži, na krátkou chvíli spatřil plavé vlasy vanoucí ve větru, zatímco jejich vlastník utíkal pryč, nesouc něco na rameni. Nestihl zaměřit pořádně, co to bylo, než zmizel za rohem. Před očima se mu zatemnilo.

Hikaru něco křičel, ale císař ho neslyšel. Díval se za temnotou, až spatřil mladíka. Asako se spokojeně usmála. Její temné, dlouhé vlasy se rozevlály do všech stran.

Hikaru se hbitě rozmáchl dýkou proti císařovi.

Kazuma to tiše sledoval a nestihl mladíka zastavit.

Přestože Hikaru mířil přímo na císařův bok špičkou své dýky, neplánoval, že by Asako, ta chladná císařovna a cudná žena, byla schopna se jednou otočkou dostat ke svému muži a stát se jeho štítem!

Nastavila ruku, aby mladíkovu čepel zastavila. Hikaru polekaně sledoval, jak ji pokojně sevřela v hrsti a zvedla ji do vzduchu. Hikaru nebyl schopný pustit onu dýku. Strachy se ani nepohnul. Poprvé viděl její oči zblízka. Tak moc zblízka, kam se nikdo neopovážil. Dělilo je jen pár centimetrů od tváří, mohl vidět onen lesknoucí se led v jejích očích tak dobře, jako nikdo před ním.

Neslyšel Kazumův skoro až zoufalý hlas.

Asako se chladně usmála.

„Dobrý pokus,“ pochválila ho mile a vyrvala mu silou jeho dýku z rukou. „Ale příliš pomalý.“

A potom hravě sama zaútočila díky Hikarově dýce na jejího vlastníka.

„Zadrž!“ zvolal Koumei ve snaze svou ženu zastavit.

Čepel pronikla pod tenkou, bledou kůži.

Temné krůpěje krve stékaly dolů po těle.

Rufus držel vzpínajícího se muže na rameni, zatímco mu Takano mlátil od zad a nadával mu, snaže se ho přimět, aby ho konečně položil. Proč mu zatraceně pomáhá?! Je to nepřítel! Měl ho přece zabít!! Oč mu jde? Proč ho proboha nese, jako nějakou pannu? Nadával a mlátil Rufuse do zad, jako maniak.

‚Bože, uklidni se už, nebo s tebou někde praštím,‘ pomyslel si Rufus s tikem v oku, naprosto podrážděný.

Když ho Takano praštil do zad opravdu silně, záměrně prudce vrazil do zdi, aby ho alespoň nějak zklidnil. Bohužel pro něj – Takano byl stejně tvrdohlavý, jako on, a tato rána byla oproti ranám jeho sestry naprosto slabá.

Převrátil oči v sloup.

Jestli bude takhle vyřvávat, moc daleko se nedostanou. A císař ho rozhodně nenechá vysvětlit, proč tohohle maniaka tahal takovou dobu až do

 Až do nejbližší vesnice. Rychle se dostal na jakýsi soukromý pozemek, kde spatřil malou budku. Zacloumal s dveřmi a měl štěstí. Bylo otevřeno. Ujistil se, že dveře jdou zvnitřku zamknout, než pokojně popošel pár kroků kupředu a Takana poměrně surově usadil do sena.

Mladý rebel neváhal ani chvíli.

Sotva přistál na tvrdém povrchu, ihned se rozmáchl pěstí po tom přihlouplém cizincovi! Kdyby mu dal šanci, vzal by si svou katanu zpátky a mohl by mu dopřát lepší smrt, než je umlácení pěstmi, ale momentálně se jinak bránit ani nemohl.

Venku zahučel silný vítr. Tenké stěny dřevěné budky se zatřásly.

Rufus pokojně zastavil Takanův útok a sledoval ho spatra. Takano po něm zaútočil i druhou pěstí, ale byl znovu zastaven. Pohled mu klesl k zemi. Neošálí ho! Nepodlehne!

„Koukej mě pustit,“ zavrčel Takano zle, tiše, jako nějaká šelma. ‚Co to je…?‘ pomyslel si Takano zmateně. ‚Je to jako předtím – proč mé srdce… bije tak splašeně?‘

Najednou ho Rufus přitáhl k sobě, ruce mu pořád držel sevřené. Netrvalo ani chvíli, aby Takanovi došlo, co se by se mohlo stát, a zpanikařil. Nemohl by snad…? Zatajil dech a srdce mu vynechalo úder.

„Kolik si myslíš, že toho máme společného, mladý rebele?“ zeptal se Rufus najednou a Takano se zarazil.

„O čem to meleš?“ zavrčel zle.

Rufus cítil, že se mu ruce trochu zachvěly.

„Máš strach?“

„Zemři!“

Rufus ho pokojně sledoval.

„Neměl bys nadávat někomu, kdo nese stejnou krev, ale nechápe, proč útočíš proti někomu, kdo ti dal pole a majetek,“ pronesl Rufus pokojně. Takano nad jeho slovy otupěle zamrkal.

„Stejnou… krev?“ zopakoval po něm otupěle.

Rufus od něj odstoupil o dva kroky dozadu a pustil jeho ruce. Stiskl své dlaně v pěst a pokojně zavřel oči.

„Nechápu to – odmítl jsi dokonce i císařovnu Asako,“ řekl a zakroutil nad ním hlavou.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Takano a pomalu vzhlédl. Neměl po ruce žádnou zbraň. Možná, že když bude dostatečně dlouho mluvit… ukradne mu znovu tu dýku a použije ji proti němu jako onu noc.

„Co jsem tady, nikdy by nic takového neudělala. Na to je až příliš hrdá.“

„To byla vždycky. Je to přece císařova žena, potvora a bestie v jednom, démon v ženském těle.“

Rufus se nad tím pousmál.

„Dokonalý popis,“ řekl jenom.

‚Proč mám tak divný pocit… že mluví pravdu…?‘ pomyslel si Takano a pozoroval Rufuse.

„To, co jsem řekl předtím – máme stejnou krev–,“ začal váhavě.

„Nejsme příbuzní,“ řekl Takano lhostejně. „A nikdy nebudeme.“

„Nemyslím, jako příbuzní, ale co se národu týče.“

„Národu?“ zamrkal Takano zmateně.

„Národu… který musí zůstat svobodný.“

Závora spadla.

Najednou se dveře prudce otevřely.

Oba se rychle podívali za světlem, které proniklo dovnitř. Oba si v tu chvíli pomysleli, že kdyby v těch dveřích stál kdokoliv jiný, možná by to pro ně nemuselo nakonec dopadnout až tak špatně.

„To jsou mi tedy novinky,“ zašeptal mužík v modrém hábitu a naklonil hlavu na stranu, rolnička líbezně, zlověstně zacinkala, vykulil oči a pozoroval dva mladé muže před sebou. „Tak proto si císař slibuje hodně od takového parchanta, jako jsi ty, polovičníku. Myslím si, že ho potěší má příští zpráva… a můj názor na tebe.“

Zazubil se.

Země se otřásala… Vítr hučel a svou silou kradl lístky sakurám… Svět pomalu zanikal… Srdce hlasitě bušilo…


Průměrné hodnocení: 4,96
Počet hodnocení: 24
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.