----

Pomalu otevřel oči a polkl na sucho, aby si uvědomil nepříjemné teplo, zatímco slabý vánek se jeho stanu vyhýbal doslova obloukem. V hlavě mu třeštělo a stíhala ho nejspíš horečka. Co se stalo? Cikády mezitím zpívaly svou oblíbenou píseň v jedné, společné melodii sborovými hlasy. Pomalu se rozhlédl kolem. Všiml si, že nedaleko od něj leží další dva zranění muži; jeden s obvázanou tváří a několika vyraženými zuby, druhý s obvázanou nohou, pravděpodobně useknutou těsně pod kolenem. Buď mu ji usekl nepřítel, nebo ho jenom bodl, on dostal infekci a amputace byla jediné řešení. Když se konečně zvedl do sedu, přivřel oči mírnou bolestí. Nadzvedl svůj hábit, aby spatřil pevně utažený obvaz, celý od krve. Jen matně si pamatoval, co se stalo. Pohlédl ven ze stanu a zarazil se – jejich hradba nestála vůbec za řeč.

Všiml si, že Yasuo má na tváři plno jizev, zatímco s jeho sestrou, která měla ruce a tváře od krve, tahali nějakého mrtvého vojáka k ostatním, které pohřbívali.

Opět mu v hlavě probleskla zrádná otázka; co se stalo?

Lidé už od počátku věků tvrdí, že nevědomost je to nejhorší mučení mysli, duše i těla.

Na chvíli překonal (no, spíše ignoroval) bolest v boku, dostal se na nohy a chůzí motajícího se opilce vylezl ze stanu. Otravné cikády nebyly schopné ani na vteřinu přestat s jejich představením, až z toho dostával tik do oka a v duchu přemýšlel, jak je všechny co nejbrutálněji vyhubit!

Rozhlédl se kolem – pokud jen ta hrstka, kterou viděl kolem sebe pobíhat, byla schopna chůze, muselo se nejspíš předtím něco stát. Ale co?

Dobelhal se k bráně, která byla naprosto zničená, jen pár dřevěných klád bránilo v průniku. Jak mizerný nápad. Kterého blbce by napadlo něco tak směšného?

Krátce na to mu na hlavě přistál pohlavek.

„Musíš mě věčně mlátit?“ zaprskal s pohledem na Kazumu, který se nad ním tyčil a mračil se.

„Neměl jsi ji vůbec pouštět dovnitř, ohrozil jsi tak ostatní,“ zavrčel na něj Kazuma nemile, bez pozdravu.

Takano přimhouřil oči. „Ale ty jsi s ní hovořil.“

„Porušil jsi pravidlo, které zakazovalo všem pouštět kohokoliv za hradby. Potom se nemusím divit, že jsi způsobil víc škody než užitku.“ Kazumova tvář potemněla.

Takano pevně stiskl své ruce v pěst a klidně ho sledoval. „Chceš mi snad naznačit, že jsem označen zrádce?“

„Na zrádce bys byl příliš upřímný. Ale budu tě mít pod dozorem,“ pronesl Kazuma pokojným hlasem a prošel kolem něj, jakoby Takano vůbec neexistoval. Mladý rebel na to nijak nereagoval, jen očima sledoval jeho trasu. Věděl, že na to Kazuma má plné právo – kdyby tu noc zabil císaře, změnilo by se toho hodně.

Sotva se pořádně rozhlédl kolem sebe, něčí pěst našla jeho obličej a srazila ho vší silou k zemi.

„Haruko! Proboha, nemorduj ho! Sotva se probudil! Bude ho ještě potřeba!“ zvolal polekaný Yasuo, zatímco utíkal za rozzuřenou dívkou, která popadla svého malomocného bratra a mrštila s ním někam do trávy, rychle se přihnala k němu a vlepila mu facku. Jen někteří tiše přihlíželi, jak Takana skutečně morduje.

Chvíli mu bušila pěstí do obličeje nebo do hrudi, než ji konečně Yasuo zastavil. Překvapilo ho, že se Takano vůbec nebránil. Haruka ho sledovala očima rozzuřené ženy. A Takano moc dobře věděl, že taková žena by se zastavovat neměla – měla by se vyzuřit, vyvztekat. A pokud ho chce mlátit pěstmi, ať si mlátí…

Má na to právo.

Haruka tiše zavrčela, kousla se do rtu a ruce se jí roztřásly. Po chvíli se nejspíš zklidnila a hlavu skryla v bratrově hrudi.

Tiše na něj zanadávala.

Takano ji mlčky sledoval, než ji přitiskl na svou hruď. Bylo mu jasné, že Haruka nechce, aby ji někdo viděl plakat. Ty rány si zasloužil. Ohrozil ostatní. I ji, svou jedinou rodinu…

„Omlouvám se,“ zašeptal jí tiše do vlasů, „jsem vážně hlupák.“

Yasuo přiměl ostatní, aby si hleděli svého a nechal sourozence o samotě. Haruka Takanovi vyčítala, že je naprosto neschopný idiot, kterého se neměla vůbec snažit zachránit. Takano na její slova jenom tiše přikývl.

Když se uklidnila, konečně se jí zeptal, co se stalo.

„Co všechno si pamatuješ?“ zeptala se tiše.

Takano se podrbal na hlavě a setřel si pot. Horečka měla v moci pořád celé jeho tělo.

„Vím jistě, že jsem doprovodil císařovnu do stanu,“ zamyslel se.

„A ještě něco?“

Takano usilovně přemýšlel, zatímco musel několikrát zamrkat, aby se zbavil potu z očních víček.

„Hádala se s Kazumou a potom pronesla něco v tom smyslu, že toho bude litovat.“

„A…?“

„Netuším… Nemohu si vzpomenout,“ řekl Takano po chvíli upřímně.

„Víš, kde jsi tu noc spal?“

Takano na ni zmateně zamrkal. „Ve svém stanu?“

Haruka se zamyslela. „Je vyloučené, že by si popletla stany, když tam byla jenom pár hodin před útokem.“

„Spíše mi řekni, co se stalo?“

„Nic, pochopitelně ses začal nejspíš bránit, ona zaječela a někdo na bílém koni pro ni přijel a odvezl pryč. Myslím si, že jeho znáš více než dobře.“

„Cizinec…“

„Přesně tak.“

Takano se pomalu posadil a ignoroval menší třas v rukách díky horečce. „Kde je?“ zašeptal tiše.

„Kdo?“

Když Takano vzhlédl, v očích měl temnou nenávist.

„Cizinec.“

Haruka mlčela.

Pohlédla k zemi. „Netuším,“ řekla po chvíli.

Takano mezi prsty pevně stiskl trávu a vycenil zuby. Haruka ho vroucně objala a prohrábla mu vlasy.

„Prosím, bratře, uklidni se,“ zašeptala tiše.

Moc dobře viděla, ale především cítila Takanovu nenávist. A pokud by se nyní vydal po stopách těch dvou… sám by rozhodl o svém osudu. Zemřel by. A to vidět nechtěla. Nechtěla přijít o svou jedinou rodinu.

„Prosím, už kvůli mně,“ zašeptala Haruka tiše se slzami v očích. I ona byla jenom žena. Sice byla silná, ale každý člověk má určitý bod, který spustí jakousi obranu jeho blízkých. „Už jsem přišla o rodiče, nechci přijít i o tebe kvůli té stvůře,“ dodala, zatímco se jí ramena mírně klepala. Ať se bránila slzám jakkoliv, nyní jí její silná vůle zradila a ona plakala Takanovi na rameni. „I kdyby to mělo znamenat, že tě přivážu ke kůlu a budu do tebe kopat, nedovolím ti odejít!“

Takano mlčel.

Bylo mu jasné, že by neměl nic říkat, aby jeho sestru nerozrušil ještě víc. Podíval se na nebe, slunce ho mírně oslepovalo, ale to mu nevadilo. Pousmál se.

‚Matka by na tebe byla hrdá, Haruko,‘ pomyslel si.

Když se Haruka konečně zklidnila, hrdě vstala, uštědřila Takanovi ještě jednu ránu do hrudě a panovačně odešla. Yasuo ji tiše sledoval a pousmál se. Pomohl Takanovi na nohy.

Jeho ruku však nepustil, což mladého rebela zarazilo.

„Projdeme se?“ zeptal se Yasuo mile.

Pustil mu ruku a prošel kolem něj směrem k bráně.

„Následuj mě,“ dodal jenom.

Takano se tiše díval směrem ke stanu, kde jeho sestra zmizela, než se vydal za Yasuem, který mu podotkl, že zbraň brát nemusí – chce si jenom promluvit a oni tady už tři dny neviděli císařovo vojsko. Cikády najednou změnily svou melodii na jinou – tajemnější. Takano starce poslechl a svou katanu nechal v táboře.

Pokud se tady císařské vojsko neukázalo doposud, proč by se mělo ukázat nyní?

Yasuo se na Takana mile pousmál, když se k němu mladík znovu připojil, a dírou v bráně vyšli ven z tábora.

„O čem jste chtěl mluvit, Yasuo-san?“ zeptal se Takano zdvořile.

Yasuo se rozhlédl kolem sebe. Přešel k jakési rostlině a utrhl ji. „Řekni, Takano-kun – proč ses vůbec chtěl stát rebelem?“ zeptal se zničehonic. Takano zaraženě zamrkal.

„Proč se ptáte tak náhle?“

„Odpověz mi… Bylo to kvůli císařovi?“

Takano chvíli mlčel. Pozoroval Yasuův každý pohyb. Dnes se choval nějak… divně. Instinktivně chtěl stisknout svou katanu a získat tak nějaký opěrný bod, aby ho nenapadla špatná myšlenka. Yasuo se na něj mile pousmál.

„Zornice se ti o dost zúžily,“ začal Yasuo pokojně a Takano zpozorněl, „když jsi mě spatřil. Tvůj stisk také zesílil. V očích ti vidím vztek, ne… přímo nenávist, jak rozkošné.“

Takano ho zaraženě sledoval.

Ta slova… kde je už předtím slyšel? Kdo je řekl… před Yasuem?

„Správně, stejná slova ti pověděl císař, nepletu se?“ zeptal se Yasuo a přistoupil k němu. „Také mi toho hodně vzal a pronesl tato slova, když se mi vysmíval.“

„Kam tím-…?“

„Neměj mi to za zlé,“ přerušil ho Yasuo tiše s pohledem k zemi, potom se otočil a hleděl zamyšleně před sebe, „každý máme svou rodinu. A tu bráníme vším, co máme.“

Takano na něj zmateně zamrkal.

„Co tím myslíte, Yasuo-san?“

Yasuo se na něj po chvíli pokojně otočil. Mile se na něj usmál.

„Myslím si… že to oba moc dobře víme, Takano Rokushi.“

Než si to Takano uvědomil, projel jím známý chlad dýky, kterou až moc dobře poznával. Stejnou vlastnila i císařovna. Vzpomněl si na její tvář a na jediné slovo, které mu řekla, než mu propíchla bok, stejně jako to nyní učinil Yasuo.

Cítil nepříjemné teplo.

Zmítán horečkou byl schopný rozeznat ono nepříjemné horko v oblasti již jednou zraněného boku.

Zpočátku si ani neuvědomil, co se stalo. Yasuo od něj trochu odkročil, aby mu udělal místo. Takano viděl rozmazaně. Padl tváří na zem a už nevstal. Yasuo kolem něj s klidnou myslí prošel, ani se za ním neohlédl. Věděl, kam bodnout. Nezemře ihned. Nanejvýš vykrvácí. Ale to on nedovolí. Jako by z dálky k Takanovi něco doléhalo v nekončící ozvěně. Něčí hlas. Známý hlas.

Nechápal to.

Pohltila ho chladná tma.

-kun… o-kun… kano-kun… Takano-kun!

----

„Takano-kun!“

Byl to přísný, mužský, starý hlas.

Takano pomalu procitl, viděl rozmazaně a špatně se mu dýchalo. Sotva rozeznával, kde je a co se děje. Spatřil něco světlého. Cítil něčí starostlivý dotyk. Nějaká vrásčitá ruka. Kdo to je? Co je to za světlo vedle něj?

To je na tom zase tak mizerně, že tentokrát už zemřel?

Ruka se dotkla jeho tváře. Byla chladná, stará. Už věděl, komu patří.

Yasuo povytáhl Takanovo víčko a zasvítil mu do oka. Položil mu ruku na čelo a zamračil se. Potom se odtáhl, aby ho Haruka málem odhodila stranou a rychle svého bratra chytila za ruku, poupravila mu bílou masku na ústech, kterou měla i ona, zatímco vzlykala a mluvila na svého bratra.

„Není se čeho bát,“ řekl Yasuo znalecky, „má sice vysokou horečku a blouzní, ale je na tom lépe, než nějaký mladík, který chytil zápal plic. Rád bych tady zůstal, ale nemám klasifikaci, jako doktor. Měla bys pro příště volat někoho zkušenějšího, Haruko-chan.“

Haruka zakroutila hlavou smutně do stran a přitiskla bratrovu ruku na svou tvář, zatímco tiše plakala.

„Jen Vás znám, jako zkušeného doktora,“ zašeptala tiše.

„Psychologa,“ opravil ji Yasuo smutně, s mírným pohledem k zemi, než pohlédl na nemocného muže, s prapodivným pohledem, „to je jiný obor.“

„I tak děkuji.“

Rufus stál na druhé straně postele a držel Takanovu ruku. Držel? Spíše drtil! Nebyl schopný nic říct, jen se plně soustředil a byl připravený zareagovat, kdyby se Takano jakkoliv pohnul.

Yasuo ho bedlivě pozoroval a neodpustil si poznámku: „Co ten tady vůbec dělá?“

----

„Takano-kun!“

Volal to Hikaru, který se rychle hnal k rebelovi na zemi.

Takano byl chvíli v prvotním šoku. Cože to Yasuo před chvílí řekl? Neměj mi to za zlé?! Tiše zavrčel bolestí a pomalu se dostal do kleku, zatímco ho Hikaru trochu podpíral.

‚Nedělej si ze mě legraci!‘ pomyslel si Takano vztekle. ‚A pak že zrádcem jsem já! Měl ses pořádně dívat, Kazumo, sakra!‘

Nedlouho poté slyšel zvuk kopyt a nenávistným pohledem se podíval za sebe, drže si svou krvácející ránu. Na koni k nim přicválal zahalený voják, a když odkryl svou tvář, Takano nikdy nechtěl svírat svou katanu více. Kdyby ji nenechal v táboře…

Kdyby nesplnil Yasuovo přání a vzal si ji, mohl by se zbavit toho prokletého plavovlasého ďábla!

Hikaru už, už vstával, s rukou na rukojeti své katany, ale nakonec se nezmohl na nic jiného, než jen tiché zavrčení. Krátce po Rufusovi totiž přistoupila celá garda císařových vojáků s Yasuem v čele. Hrdě seděl na zádech temného, černého koně – stejně prokletého a zrádného, jako byl on sám. Hrdě je sledoval a spokojeně se pousmál.

„Svažte je,“ pronesl pouze klidně.

Moc práce neměli. Alespoň ne s Takanem – toho měl pod bedlivým pohledem temně zelených očí onen Brit.

Kdyby se zabíjelo pohledem, byli by už oba několik vteřin mrtví. Rufus však nepromluvil ani slovo; vše organizoval Yasuo a jeho hlas nikdy nezněl sebejistěji. Takano sám sebe viděl v očích toho cizince. A místo toho, aby se snažil dostat ze zajetí, přemýšlel… proč mu ta slova tehdy řekl? Jsou nepřátelé. Tak proč?

Byl to Yasuo, kdo oba císařovy zajatce tahal za sebou. Sám se ujistil, že jejich provazy kolem zápěstí jsou pevně utaženy a vší silou za ně tahal, popoháněl koně a nezajímal se, když jeden z nich zakopl a padl tváří na zem, pořád jel na koni kupředu, takže oba za chvíli byli celí od prachu.

Takano se chtěl otočit – chtěl vědět, zda je tábor nedotčený.

„Nemusíš se bát,“ oslovil ho Rufus a Takano se na něj podíval, se zaprášenou a podřenou tváří, „ten Váš směšný tábor nezničíme ihned.“

Takano zle zavrčel a rozběhl se proti němu, daleko však neutekl, protože ho Yasuo přitáhl za provaz a jeho trasa se tedy změnila, on udělal skoro otočku a málem spadl na zem. Hikaru se jen nepatrně klepal, jeho pohled byl však vystrašený dost.

„Yasuo!“ zakřičel Takano zle a zastavil se. „Co takhle aspoň pustit toho kluka?! Copak jsi stejná bestie jako Koumei?!“

Jeden z císařových lidí mu uštědřil ránu. Yasuo svého koně zastavil a pokojně se díval před sebe, jakoby si rozmýšlel svou odpověď.

Pousmál se.

„Pro tebe jen císař Koumei,“ zdůraznil Yasuo s upřímným úsměvem, když se na Takana díval.

Čekal tak dlouho, aby spatřil onen pohled jako ten den, kdy mu císař vypálil dům, Takano s jeho sestrou ho našli a rozhodli se připojit se k rebelům. A on je následoval. Císařův špeh a voják v rebelské armádě? Může si jakýkoliv panovník přát cokoliv jiného… lepšího?

Po několika hodinách úmorné chůze a pomalého poklusu dopravila se skupinka císařova vojska, v čele s Yasuem a Rufusem, před císařský chrám a Rufus pěstí zabušil na bránu. Bránu jim otevřeli čtyři muži.

Takano klopýtl, když se Yasuo bezohledně vydal kupředu.

„Generál Yasuo Watabe se vrátil!“ křičel jeden z důstojníků.

„Spravte císaře!“ rozkázal mužík v modrém hábitu hrdě a cupital rychle kupředu, aby si prohlédl ty dva rebely, které k nim Yasuo přitáhl, jako svou kořist. „Máte neodpustitelné zpoždění, Watabe-sama,“ řekl pokojným hlasem a hlavou jenom mírně kývl na pozdrav, než se mu poklonil.

„Vyskytly se jisté problémy,“ pronesl Yasuo hrdě, když se zastavil jen kousek od něj. Mužík pohlédl na Rufuse vedle Yasua a tiše ho sledoval. Moc dobře si pamatoval, co řekl a čím mu vyhrožoval.

Spatřil Takana.

Moc dobře si toho opovážlivce pamatoval. Ušklíbl se.

„Výborně,“ řekl s tajemným úšklebkem, než zmizel v hlavní budově chrámu s líbezným zvukem rolničky. Bylo jasné, kam se řítí. Naproti císařovi, aby mu sdělil detaily.

Chvíli na to se rozevřely dveře a jako první kráčely ženy, rozhazujíc rudé a bílé okvětní lístky růží. Rolnička sem a tam jenom tiše zacinkala, jak mužík kráčel pomalu, jenom kousek za císařem, který vypadal už více než v pořádku. Koumeiova chůze byla sebejistá, beze špetky strachu či nedůvěry v sebe sama.

Ženy se seřadily do jedné dlouhé řady, která byla jenom krátce přerušena, aby císař Koumei mohl projít, aniž by se jedné z nich dotkl.

Mezi těmito ženami byla i Takanova známá workholička. Ale v této době se neznali. Nebylo potřeba. A přesto bylo…

Akemi stála nejblíže k císařovi a pozorovala, jak dva mladé muže přinutili Rufus a Yasuo pokleknout před císařem. Byli oba tak mladí… Očima se rozhlédla kolem sebe, nenápadně. Všechny služebné se usmívaly, když je pozorovaly. Jen ona měla kamennou tvář. Moc dobře tenhle pocit, kdy klečí na kolenou, jako nejnižší článek, před císařem a má ho prosit o život, znala. Cítila zamrazení v zádech. Až moc dobře ho poznávala. Zavřela oči, když kolem ní Asako hrdě prošla v temně rudých šatech, které zakrývaly jenom to, co bylo potřeba. Akemi bylo jasné, že tito dva mladí rebelové… budou popraveni. Možná, že kdyby promluvila s císařem… Ne, nemá na to právo.

A přesto je nechtěla vidět mrtvé… Tak mladí – proč musejí zemřít? Protože si vybrali špatnou stranu? Protože byli svedeni špatným vůdcem?

„Pohlédněte na svého císaře přece,“ promluvil Koumei se sebejistým úsměvem.

Ani jeden z nich nereagoval. Koumei jen pokojně zavřel oči. Rufus je zatahal za vlasy a přinutil vzhlédnout. Koumei v tu chvíli sledoval dva odlišné a přitom naprosto stejné pohledy – oba byly vzdorující, ale jeden z nich byl plný vzteku, druhému se v očích zobrazil strach. Z jeho moci? Ne, ze smrti.

Tohle Koumeie pobavilo natolik, že se srdečně rozesmál.

S ním i Asako a několik služebných, jen Akemi mladé muže sledovala beze slov nebo reakce na císařův smích. Jemně stiskla ruce v pěst a nehty si zabodla tak hluboko pod kůži, že ji porušila a pár kapek krve opustilo její tělo. Její oči zakrývaly tmavé vlasy, stažené vzadu do ohonu.

‚Prosím, bohyně Izanami,‘ pomyslela si s pohledem vzhůru na pomalu zuřící nebe. ‚Spas jejich duše…‘

„A pokloňte se,“ pokračoval Koumei ve své samolibé řeči.

Slyšel uchechtnutí a zamračil se. Jeden mladý rebel si neuvědomoval své místo nikdy. A Takanovi tento nedostatek vůbec nevadil. Tak či onak – bylo mu jasné, co je oba čeká – smrt. Pokud bude moct… dostane odsud Hikara.

„Připadá ti na tom něco vtipného, rebele?“ zeptal se Koumei s chladným úsměvem. Očekával od tohoto muže cokoliv. Ale tohle ne…

Takano mu plivl na odhalená chodidla.

Červen 1865.

Císařova rodina tiše přihlížela tomuto činu. Jak odvážný, zoufalý a bláhový mohl být ten rebel? Koumei se chladně usmál.

Než stihl mužík v tmavě modrém hábitu zareagovat, císař učinil krok sám. Rozmáchl se nohou a vší silou kopl toho opovážlivce do tváře, až padl k zemi. Položil mu své chodidlo na hlavu a tiše k němu promluvil.

„Jak se opovažuješ plivat na potomka Boha? Ach, jak snadno bych ti mohl rozdrtit lebku,“ řekl Koumei se šíleným úsměvem.

„Nedoporučoval bych to,“ ozval se Yasuo pokojně a Koumei po něm vrhl nehezký pohled, „ostatní je přijdou hledat. Kdyby našli jejich mrtvoly, byla by naše snaha k ničemu, nemyslíte, pane?“

Koumei ho sledoval a potom zavřel oči, pousmál se a odstoupil od rebela.

„Pravda,“ řekl pouze.

Otočil se k odchodu. Vydal jen jediný rozkaz.

„Vhoďte je do žaláře,“ rozkázal a vydal se kupředu se slovy: „Sám potom rozhodnu o jejich osudu.“

„Ano, Vaše výsosti,“ poklonil se mu Yasuo i ostatní. Asako svého muže následovala, jen se temnýma očima podívala na rebela na zemi.

‚Kdybys zemřel tu noc, tohle bychom si mohli odpustit,‘ pomyslela si a hrdě se otočila. Jako první služebná ji následovala Akemi a za ní spousta další.

„Akemi!“ zavolal Koumei a Akemi k němu rychle, poslušně přiběhla, spíše přicupitala. Dřevěné boty jí znemožňovaly běh.

„Ano, můj pane,“ zašeptala tiše, dívaje se k zemi.

„Připrav mi koupel,“ přikázal jí jen.

„Jak si přejete,“ poklonila se mu a s lehkým zaškobrtnutím předehnala císaře i císařovnu, aby koupel stihla připravit.

Yasuo s Rufusem a několika dalšími strážemi odvedli Takana a Hikara do žaláře. Přestože se jim oba vzpínali, bylo jim to k ničemu. Vhodili je každého do jedné cely, naprosto bezohledně.

Hikaru po nich ihned zaútočil, ale Yasuo bezcitně zavřel dveře, zatímco mladík na Yasua křičela, že je zrádce, že si zasluhuje tu nejhorší smrt a že Kazuma pro ně jistě přijde. Yasuo se jen od srdce rozesmál.

„Proč by měl chodit pro nějaké dva hloupé vojáčky, když jich má ještě dost? Proč by zbytečně riskovat zrovna pro vás dva?“ zeptal se Yasuo pobaveně a se smíchem přešel k Takanovi, který se pokojně posadil do rohu, když mu stráže připnula pouta. „Jaký je to pocit – být jako spoutané zvíře v kleci, Takano-kun?“ zeptal se ho vesele.

Takano měl oči zavřené a mlčel. Nebylo potřeba, aby odpovídal.

Když nastalo ticho, slyšel Hikarův křik a mlácení do mříží. Byl zoufalý. A zoufalí lidé vždycky křičí. Takano zoufalý nebyl. Bylo mu jasné, že jeho sestra, jeho jediná rodina, je v bezpečí. Je v táboře. S ostatními. Přežije.

Kazuma nebo někdo jiný ji rozhodně ochrání, kdyby sama už neměla dostatek sil.

Tato myšlenka ho držela při zdravém rozumu.

Netušil, kolik hodin jen tak tiše seděl a nevnímal nic jiného, než jen svůj klidný tlukot srdce, který už brzo neuslyší, protože zemře.

„Přemýšlíš, jaké by to bylo, kdyby ses se mnou předtím nedal do řeči, nebo mi vůbec nepomohl?“ slyšel hlas a zamračil se. Otevřel oči a pokojně sledoval Yasua, který se opíral o mříže a díval se před sebe.

„Proč si to myslíte?“ zeptal se ho zdvořile. Yasuo na sobě měl už císařovu kompletní zbroj. Tiše hleděl před sebe.

„Vypadáš tak.“

„Jak směšné,“ pronesl Takano pobaveně s uchechnutím, pořád zmítán horečkou a nyní i nevolností ze zatuchlého žaláře opřel se o chladnou zeď, „říká ten, co si hrál na rebela, a přitom nechal své společníky chytit a potom jistě napíchnout na kůl.“

Yasuo chvíli mlčel. Jeho tmavé oči pohlédly k zemi a on pozoroval svou zbroj. Chvíli bylo ticho. Snad si rozmýšlel, co za moudro řekne tentokrát.

Nakonec vzhlédl, šťastně se usmál, zatímco měl podivné vzpomínky na usmívající se mladou ženu, která držela malé dítě v náručí, a pochmurné myšlenky, které se draly na povrch, spolu s ženským polekaným křikem a dětským pláčem.

Ale to nemohl dát najevo.

Nemohl, protože patřil k císaři a zároveň jenom jemu.

Protože jinak…

„Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš,“ řekl Yasuo pobaveně a otočil se k odchodu, „ostatně – to si tvá milovaná sestřička uvědomuje spolu s ostatními nejlépe…“

A potom se jeho smích rozlehl po celém vězení.

Takano ztuhl.

‚Haruka?‘ pomyslel si zmateně. ‚Co tím myslel…? Haruka je… Haruka je přece-!‘

Naplnila ho nejistota.

Jen velmi krátká chvíle mu stačila k tomu, aby si domyslel…

„YASUO!“ zakřičel za ním zlostně a trhl s pouty. „Haruka s tím nemá nic společného! Yasuo! YASUO!!“

Lidé už od počátku věků tvrdí, že nevědomost je to nejhorší mučení mysli, duše i těla.

Co však Takano nevěděl, bylo… že ten den seděla Haruka ve svém stanu a tiše čekala na návrat Yasua a svého bratra. Kdesi při západu slunce do táboru přes plot konečně přiletěla schránka se zprávou, pod kterou se podepsal Yasuo, že dva rebelové budou veřejně popraveni jako odstrašující případ pro ostatní vzbouřence na rozkaz císaře, Koumeie.

Ten den… se v celém táboře zažehla nenávist ještě větší, než kdy předtím.

Nejednalo se jenom o spolubojovníky. Byl to výsměch.

A Yasuova zrada!

Zrada, která se neodpouští.

----

Takano se probudil se slzami v očích a se strachem ve tváři.

„Haruka,“ hlesl tiše a popadl Rufuse za košili, křiče na něj: „Kde je Haruka?!“