Takano jen stěží polkl a zaryl si nehty do dlaně.

„Takano…?“ oslovil ho Rufus starostlivě, když si toho všiml.

„Věděl jsi to…?“ zašeptal Takano tiše a vzhlédl k němu s pohledem, který se snažil tvářit jako nenávistný… ale byl plný smutku a vzpomínek. „Nemyslel jsem si, že bys byl takový zrádce.“

Rufus ho místo toho pohladil po tváři a přiblížil se k němu, aby mu tiše pošeptal: „Nechápu, co tím myslíš, ale prosím, uklidni se. Je to přece tvá oslava, tak si ji užijme… společně.“

Když na něj Takano nereagoval, vlepil mu rychlý polibek – tak rychlý, že ho nikdo nestihl ani postřehnout, a přesto tak milostný, že Takano cítil mravenčení v celém těle. Takano konečně přišel na jiné myšlenky a rozhodl se své rodiče naprosto vytěsnit ze své mysli. Rufus má pravdu – je to jeho oslava, přišli mu popřát i jiní, důležitější, lidi, než jen oni dva.

Sotva se uklidnil, zarazil se při pohledu na Kazumu, který zrovna naléval onomu kurýrovi, kterého s ním viděl už párkrát dříve, trochu vína. Nepřekvapilo ho, když se Hikaru o něj opřel a lísal se k němu, jako nějaká kočka. Ale překvapilo ho, když Kazuma necítil ani trochu studu, když ho odvlekl do jiné místnosti a poté se vrátil dřív jako první a upravoval si svou kravatu, která byla předtím povolená.

Krátce na to po něm byla hozena bota a Hikaru mu tichým sykotem vyčítal, že ho nemusel vláčet od druhé místnosti, aby to udělal.

„Vím moc dobře, že se nerad líbáš na veřejnosti,“ připomněl mu Kazuma beze studu a mladý kurýr div se nepropadl do země. Tiše mu vyčítal, že s ním už nikdy nikam nepůjde. Takano se musel pousmát sám pro sebe, jinak by se jistě během chvíle rozesmál.

Než se nadál, čísi ruka ho popadla. Haruka už ho tahala za někým, kdo mu chtěl popřát jako první. ‚Aha, mají už domluvené pořadí, originální nápad, Haruko.‘ pomyslel si jen, když se Haruka zastavila u staršího páru. Takano se jim zdvořile uklonil a přijal od nich malou krabičku. Plno takových párů se opakovalo – mladí i staří mu gratulovali. A přesto Takanovy oči kmitaly kolem dokola… ve snaze se ujistit, že jeho rodiče odešli, když viděli, jaký je jejich syn břídil a že se vůbec nezměnil.

„Kam to hledíš?“ slyšel přísný hlas a málem poskočil leknutím. Kazuma se na něj díval spatra, přísně.

„Kazumo, neděs ho tolik,“ řekl Hikaru a našpulil pusu jako dítě. Takano nad tím zamrkal. Kazuma prohrábl mladíkovi vlasy a Takanovi předal jakousi krabici.

„Vybíral tady mladej – stěžuj si případně u něj,“ řekl Kazuma a jenom naznačil ránu pěstí do Hikarovy hlavy, který se rozzářil a usmál se od ucha k uchu. Ten úsměv byl poměrně nakažlivý a Takano mu ho milerád opětoval.

„Děkuji za Vaši ochotu,“ řekl zdvořile a uklonil se jim. Oba mu úklon opětovali a Kazuma už tahal pryč Hikara, drže ho nervózně za ruku. Takano zrudl, když ještě slyšel mladíkova slova o dalším polibku a nedočkavosti. Nemusel si představovat, jaký vztah ti dva spolu vlastně mají. Ale přál jim to!

Haruka mu šťouchla do tváře, a když se na ni otočil, mile se na něj usmála.

„Bavíš se?“ zeptala se vesele. Mohl jenom přikývnout. Chvíli čekala, přešlapovala z nohy na nohu, než Takano převrátil oči a nastavil jí rámě. Vesele se zachichotala, zavěsila se na jeho ruku a spolu šli kupředu. Takano cítil dost nepříjemný, žárlivý pohled na svých zádech, ale ze všech sil se ho snažil ignorovat.

Rufus stál nedaleko a propaloval ho očima. Aha, takže kdyby mu on nabídl rámě, jedině by ho praštil a potom odešel! Vypil další sklenku vína. Ne, neměl by se opít. Nesmí, dokud mu nedá dárek. Pousmál se a strčil ruku do kapsy. Přejel prsty po rohu jemné krabičky. Doufal, že se mu to bude líbit.

Jeho úsměv zmizel, když spatřil Yasua u stolu s občerstvením, jak se doslova láduje malými sušenkami a rozhlíží se kolem. Zhluboka se nadechl a odvrátil pohled k Takanovi a jeho sestře. Zrovna se bavili s nějakými ženami, když ho Haruka na chvíli opustila a šla směrem k němu. Zamrkal, když mu nastavila prázdnou skleničku.

„Naliješ mi?“ zeptala se mile.

Rufus jí mile nalil polovinu skleničky vínem.

„Ovšemže,“ zavrněl mile. Její úsměv zmizel, když se podívala směrem ke svému bratrovi. „Asi bude nezdvořilé, kdybych se tě zeptal, na co se ho vyptávají, že?“

Haruka pohlédla trochu do země.

‚Stejná taktika, otče? Kdy už to vzdáš…?‘ pomyslela si jen, než se pousmála a řekla: „Jsou to jeho bývalé spolužačky, které nyní žijí v Osace. Jaká náhoda, že?“

Rufus na to nereagoval, ale cítil… že žárlí jako nikdy předtím. Copak je dítě? Jsou to jenom spolužačky… Sotva se však jedna opřela o Takana, stiskl skelničku tak silně, že ji napraskl, a na chvíli zatajil dech. Haruka si jeho reakce všimla a bedlivě ho pozorovala.

Takano mile odpovídal na dotazy mladých dam, které viděl poprvé v životě, ale sotva se o něj jedna opřela, znejistil a o krok trochu ustoupil. Když se na něj vyčítavě podívala a spatřila si spadlé ramínko šatů a pramínek vlasů, mile se na ni usmál.

Došlo mu ihned, co se tady mělo dít.

‚Pořád to nevzdá…?‘ pomyslel si Takano a pohlédl trochu k zemi. Jeho oči se konečně zaměřily na jeho rodiče. Jeho otec ho po celou tu dobu bedlivě sledoval a sotva si všiml jeho pohledu, zíral mu do očí jen velmi krátkou chvíli, než se otočil ke své ženě a něco jí pověděl. Takano přimhouřil oči.

„Omluvte mě na chvíli, dámy,“ řekl Takano mile.

Takano odložil svou pořád netknutou skleničku s šampaňským, se kterou si již tolikrát za dnešek přiťukl, aby neurazil, a předstíral, že pije, ale vždycky jen smočil rty a nic víc, a rychle přešel do druhé místnosti. Povzdychl si. Zhluboka. Hlava mu třeštila. Tolik lidí… Jeho rodiče. Jeho narozeniny. Tohle neměl v plánu. Ne, ani by si na své narozeniny nevzpomněl, jako minulý rok, nebýt Haruky, která mu poslala dopis, který našel až o týden později. Stiskl si vlasy, a když se schoval v rohu, sjel po zdi dolů. Ale nejhorší na tom všem je…

‚Proč tady musí být i oni…?‘ pomyslel si a snažil se uklidnit sám sebe. ‚Je očividné, že mám plno důvodů, proč s nimi nechci mluvit!‘

Zhluboka se nadechl a snažil se, aby výdech nebyl trhaný, aby se neklepal. Chtěl odsud. Chtěl odejít. Chtěl ze sebe shodit ty směšné hadry a přestat hrát divadélko, jak je strašně rád za tuhle oslavu… jak strašně rád vidí své tolik milované rodiče. Rodiče, které ani nezajímá jeho vlastní názor, sakra! Prudce vstal a kopl nohou do prázdného plastového kelímku, který vyletěl otevřeným oknem.

Za sebou slyšel slabý potlesk.

Chvíli váhal, než se konečně otočil. Rufus se na něj mile pousmál a prohrábl mu vlasy. Starostlivě se ho zeptal, zda se cítí dobře. Co mohl dělat? Jenom tiše přikývl a skryl svou tvář v Rufusově statné hrudi. Ach, jak rád by trávil tento den jenom s ním. Klidně by ho vzal do dalšího hloupého chrámu, kde by ho zahrabal a potom odjel. K večeru by se pro něj jistě vrátil… a nejspíš by ho nakopl za to, že se sám neumí dostat ven, místo toho, aby se mu omluvil. Bylo by to stokrát záživnější, než tahle přihlouplá oslava! Neubránil se a objal ho. Rufus chvíli váhal, než Takana přitiskl blíž k sobě a prohrábl mu vlasy, šeptaje mu do vlasů, že je tady s ním.

Slyšeli hlasité, přísné, ženské odkašlání.

„Zmiz,“ zavrčel Takano do Rufusovy hrudě a jako naschvál se o něj opřel o trochu víc. Rufus jenom zmateně zamrkal, ale ani se nepohnul. Takano po chvíli zavrčel a podíval se za Rufuse na svou sestru, která čekala jenom chvíli, než začala špičkou nohy dupat do země. „Řekl jsem ti, abys zmizela – už jsem tam strávil dost času, tak mi dej pokoj, protože odcházíme!“

Haruka ho popadla za ucho a Rufus od něj rychle odstoupil, jinak by ho nejspíš chytila také za ucho a oba by je dotáhla dovnitř. Takano za Rufusem křičel, že je zrádce, když ho nechá, aby ho takhle mučila, ale Rufus se neubránil úsměvu.

„Však si tě brzy odvedu jenom pro sebe,“ slíbil mu pobaveně.

„Tyhle důvěrnosti si nechte na večer,“ poradila jim Haruka, zatímco vtáhla svého bratra zpátky dovnitř. Hned se k němu seběhly ženy z dřívější chvíle a div neslintaly blahem, když byly k němu tak blízko. Haruka je však bezcitně odstrčila a prorvala se se svým bratrem ke stolu a div mu skelničku nevrazila do nosu, aby mu beze slov přikázala, aby jí nalil. Jestli má bratra donutit, aby tady zůstal, musí se opít, jinak ho přizabije.

Takano jí po několikáté skleničce říkal, že jí už nenalije, a tak si Haruka bez servítek vzala láhev sama, div ji nevypila celou. Nechala jenom trochu na dně, utřela si hrdě ústa, zhluboka se nadechla a popadla svého bratra, aby to měli oba rychle za sebou. Takano ani netušil, proč se vůbec stará – může jí kdykoliv říct, že si potřebuje odskočit a potom může utéct. Haruka se však rozhodla být tak rychlá, jak jen to šlo. Když však došel na řadu Yasuo, oba znejistěli a sledovali psychologa, který je vážným pohledem sledoval. Haruka na krátkou chvíli vystřízlivěla, hrdě zvedla bradu a pokojným krokem svého bratra donutila, aby ji následoval. Takano se bránil jenom chvíli – její nehty v kůži ucítil jenom jednou, a to mu dalo jasně najevo, kdo je tady pánem. Tedy – paní.

Když k Yasuovi došli, všichni tři zahráli divadélko. Teda alespoň Takano si to myslel. Usmáli se na sebe tak vřele, jak jen to šlo. Yasuo pevně stiskl Takanovu ruku, potřásl mu s ní, řekl blahopřání, jako každé jiné, a předal mu jakousi tašku.

„Děkuji Vám moc,“ řekl Takano a chvíli váhal, zda se má uklonit, ale nakonec se uklonil. Když se Yasuo uklonil také, zašeptal mu blízko ucha:

„Co tvé sny, Takano-kun? Postoupily nějak zajímavě…?“

Takano chvíli mlčel, než zašeptal: „Ještě ne…“

„Dobře,“ řekl Yasuo jen, „kdyby cokoliv-…“

„Nebojte, vím, co mám dělat,“ přerušil ho Takano nezdvořile a podíval se na něj koutkem očí, aby si všiml, že ho Yasuo po celou tu dobu propaluje pohledem. Uvědomil si, že polkl na prázdno, a rychle se znovu narovnal, stejně tak Yasuo. ‚Za žádnou cenu… nepadnu do Vaší léčky,‘ pomyslel si Takano, když sledoval, jak Yasuo jde pryč.

Haruka ho brzy propustila ze svého sevření a Takano, aniž by čekal, co řekne, vydal se úprkem pryč z této místnosti. Nikdy nebyl rád, když mačkal tlačítko výtahu, aby přijel nahoru a mohl ho osvobodit z tohoto pekla, jako nyní.

„Nečekal jsem, že budeš chtít odejít až tak brzy,“ slyšel známý chladný hlas.

Chvíli tiše hleděl před sebe, než zavřel oči a vydechl. Celou tu dobu se mu snažil vyhnout a jeho otec snad přímo čekal, až bude sám, snažit se utéct i před jeho blahopřáním. Váhavě se na něj otočil, aby si všiml přísného pohledu. Osamu ho sledoval skrz malé, skoro až ještěrčí, nebezpečné oči.

Mezi nimi byla dlouhá chvíle ticha, než ji přerušilo cinknutí výtahu a otevření dveří.

„Nemýlil jsem se v tom, co jsem tehdy řekl – horšího syna nám Bohové skutečně dopřát nemohli,“ řekl otec bezcitně, zatímco ho Takano tiše poslouchal s prázdným pohledem před sebe. „Pochopil bych, kdybys alespoň slušně udal důvod. Ale útěk z domova?“ Osamu měl blízko k tomu, aby si odplivl.

„Každý řeší své problémy jinak,“ řekl Takano. Snažil se, aby zněl sebejistě. Ale přitom – uvnitř sebe moc dobře cítil velký respekt vůči svému otci. Už od útlého dětství moc dobře věděl, kdo je v tomhle stavu pán a kdo je pes. Osamu se natáhl k tlačítku a dveře výtahu zavřel.

„Tvá sestra zařídila tuhle oslavu pro takového neschopného hlupáka, jako jsi ty, a ty jí ji nyní chceš zničit svým odchodem? Nezměnil ses,“ řekl Osamu. Každé další slovo… Takano cítil, že slova jeho otce jsou stejně ostré dýky, jako před lety. Nevydrží to. „Vrať se zpátky k ostatním. Ještě jsme ti nepopřáli.“

Bez dalšího slova (nebo rozkazu) odešel zpátky ke své ženě.

Takano na delší chvíli osaměl, zatímco hleděl od země. ‚Proč to musí tak moc bolet…?‘ pomyslel si jen, div nesjel po dveřích na zem. Stiskl ruce v pěst. Zhluboka se nadechl. Netušil ani proč, ale… vybavila se mu Rufusova slova z toho večera, kdy ho poznal poprvé. Moc se na lidi kolem sebe nespoléhej… mohl bys toho posléze litovat. Podíval se směrem k místu hlavního dění. Viděl Haruku, jak stojí po boku několika žen a Yasua a všichni se smějí, nejspíš nějakému peprnému vtipu, který ten zrádce pronesl.

Pohltila ho slabá zlost.

Chtěl Yasua praštit. Opravdu silně. Opravdu surově. Stiskl ruce v pěst. Zarazilo ho prohrábnutí ve vlasech a otočil se za tím dotekem. Rufus ho sledoval a snížil se, aby mu vtiskl polibek do vlasů.

„Stalo se něco?“ zeptal se jenom, když u něj dřepěl.

Takano uhnul hlavou na stranu, aby se Rufusova ruka dostala z jeho vlasů… jinak by ztratil svou hrdost. „Ne,“ řekl krátce a znovu pohlédl na svou sestru.

„Chceš už odejít?“

„Ne… Ještě-… Nebylo by to zdvořilé vůči ostatním…“

„Dobře.“

Rufus ho pohladil po tváři a nabídl mu rámě, ale Takano se k němu otočil zády a jako první odešel. Rufus ho mohl jenom sledovat, jak odchází, zatímco něco tiše počítal, než sklonil hlavu k zemi. Takano vzal skleničku, kterou předtím odložil, váhavě se nadechl, než se vydal k jakýmsi dětem s rodiči. Poznával je. Vzdálená teta se strýcem, kterou viděl jenom jednou ročně na oslavě matčiných narozenin. Plno dalších tváří, které viděl kdysi jenom jednou ročně. Nechyběl mu ani jediný vlastník těch tváří. Nepotřeboval je vidět. Ale když už přijeli až sem, do Osaky, aby ho viděli, musí být přece slušný… a přivítat je a poděkovat jim za dlouhou cestu.

Uvědomoval si, že je po celou tu dobu pod několika bedlivými, chladnými nebo panovačnými pohledy. Včetně pohledy Yasua, Haruky, svého otce a matky. Rufus ho sledoval jenom z povzdálí. Nechtěl mu způsobit nějaké problémy. Opět zkontroloval krabičku ve své kapse. Dá mu ji, až budou jenom oni dva. Potom to bude mít to správné kouzlo.

Tato hra na slušného muže pomalu mohla skončit. Blížilo se k večeru – oslava bude jistě brzy končit. A on pořád nepřišel za rodiči, aby se s nimi přivítal a přijal jejich blahopřání. Nechtěl k nim přijít. Už, už se chystal jít směrem k Rufusovi a oznámit mu, že mohou jít, když ho zastavil ženský hlas.

„Takano-kun…?“

Zastavil se, když ho jeho matka oslovila. Ume ho tiše sledovala, zatímco držela samet mezi prsty. Zhluboka se nadechl a pomalu se na ni otočil. Mile se na něj usmála a pohladila ho po vlasech se slovy, že se z něj stal pořádný muž.

„Děkuji, matko,“ řekl Takano pouze.

„Už sis našel nějakou slečnu?“

Takano se nad tou otázkou pousmál. Hloupá otázka. Kdyby ano, neutíkal by odsud tak rychle. Těmto otázkám na osobní život se chtěl vyhnout. Přesto nasadil milý úsměv a podíval se jí do tváře.

„Ještě ne, matko.“

„Ach, to je škoda,“ řekla Ume zklamaně, ale hned na to ožila. „Teď mě ale napadá – pamatuješ si na Hachiko? Chodívala s tebou do školy. Dnes večer tady je taky a už se po tobě sháněla. Věřil bys tomu? Nemohla tě tady v tomhle zmatku najít.“

Vesele se zasmála po způsobu vdaných žen. Takano se mile pousmál. Hachiko – pamatoval si na ni – dívka s ulíznutými copánky, afinou, brýličkami… Chtěla studovat medicínu, byla ze zámožné rodiny. Proto se jeho rodičům líbila. To by jim nevadilo, že by si vzal její jméno a oni by tak povýšili ve společnosti. Jak směšné – raději zůstane obyčejným mužem, než aby přijal jméno své manželky.

„Ano,“ řekl pouze.

„No, to je výborné – měla by na sobě mít světlé šaty. Ty, co měla při závěrečném ceremoniálu, pamatuješ si na ně ještě?“ zeptala se matka živě. Ano, určitě si bude pamatovat událost skoro deset let starou. „Od té doby nevyrostla ani nezhubla. Jaké štěstí. Co jsem slyšela, tak jsi jí tehdy zamotal hlavu dostatečně, aby celou tu dobu toužila jenom po tobě. Doposud je pořád svobodná a chce se vdávat.“

‚Jak jsem si myslel – takže i matku přinutil, aby mi tady dohodila nějakou partnerku,‘ pomyslel si Takano jen a napil se. Potom zdvořile odvětil: „Děkuji, že jste sem přijela, matko.“ a políbil jí na líčko.

Bez dalšího slova odešel, přestože jeho matka pořád mluvila. Nakonec ho chytila za ruku a on se zastavil. Předala mu jakousi obálku.

„Na svatbu,“ dodala tiše a potom rychle odcupitala jiným směrem. Když se Takano tím směrem podíval, stiskl obálku mezi prsty silněji. Ume se po chvíli připojila ke svému manželovi, zavěsila se na něj a oba k němu kráčeli nyní jako pár, jako jeho rodiče. Takano je tiše sledoval. Jeho tvář byla kamenná… Žádnou emoci vůči nim necítil.

Haruka odvrátila na krátkou chvíli pohled od Yasua a pozorovala své rodiče. Nejistě stiskla skleničku mezi prsty a Yasuo na chvíli přestal vykládat jakousi svou teorii, aby si oné scény všiml také. Rufus se přiblížil o pár kroků blíže, aby alespoň něco zaslechl… a mohl v případě nutnosti zachránit Takana.

Osamu se zastavil jenom dva kroky od svého syna a hrdýma, chladnýma očima ho sledoval. Takano ihned poznal, že atmosféra kolem nich zhoustla. Díval se svému otci přímo do očí, zatímco oba mlčeli.

Takano netušil, co by měl říct.

„Dlouho jsme se neviděli,“ začala Ume mile, aby začala příjemnou konverzaci.

„Naše chyba to však nebyla,“ řekl Osamu ihned chladně a Takanův začátek konverzace se rozplynul po jeho slovech. Opět zavládlo na krátkou chvíli ticho. Ume se vyčítavě podívala na svého manželka a potom starostlivě na svého syna.

„Slyšela jsem, že máš stálou práci,“ začala Ume opět milým hlasem, „to mi připomíná tvého bývalého známého – ….“ A další zbytečná jména, další zbytečná srovnávání. Takano ji nevnímal a hleděl na svého otce, který ho taktéž sledoval a svou manželku snad ani neposlouchal.

„Takže?“ přerušil ji pouze, aby převzal slovo. „Která z nich?“

Takano mlčel a sevřel ruce v pěst.

„Vybral sis doufám – jsou to poslední ženy tvého věku, které jsou pořád svobodné a mají dobře zajištěný život, pokud by se z tebe stal ještě větší budižkničemu, než jsi nyní.“ Ume svého manžela šťouchla do ramene a mile mu řekla, aby se svým synem takhle na veřejnosti nemluvil. „Ale bohužel je to můj syn, budu s ním mluvit, jak uznám za vhodné.“

„Osamu!“ obořila se na něj Ume tiše.

„Ticho,“ řekl, nyní už lehce prudkým hlasem, a podíval se na Takana. „Myslím si, že jenom fakt, že jsme mu před čtyřiadvaceti lety dali život je dostačující, aby nám už taky ukázal jakési výsledky! Ale ne – milostpán se rozhodl, že si bude trucovat a hrát si. No, je na čase, aby ses probudil, Takano! Všichni tví vrstevníci mají už minimálně dva potomky a dalšího v lepším případě na cestě, slušnou, jistou práci – a co ty?“

Takano mlčel. Nenáviděl ten pohled spatra. Nenáviděl ta srovnávání s ostatními.

„Ne každý uznává stejné priority jako Vy, otče,“ řekl Takano chladně a Osamu se na něj pouze tiše podíval.

„Co jsi to řekl?“ zeptal se pokojným hlasem.

„Vám snad také na každou oslavu rodiče přivedli Vaše budoucí partnerky, dokud jste si nezvolil matku?“ zasyčel Takano chladně, ztrácel trpělivost. Osamu přimhouřil a tiše zavrčel svou výhružku typu:

„Jak to se mnou mluvíš?“

„Tak, jako Vy se mnou, nejsem Váš majetek ani otrok, abyste mi přikazovali, co mám dělat se svým životem.“

„Koukej se omluvit,“ zavrčel na něj otec výhružně.

„Nemusím se Vám omlouvat. Když vy neuznáváte mé vlastní priority, proč bych měl uznávat ty Vaše a podřizovat-…“

To, co se stalo potom, všem vzalo slova z úst. Haruka si jen zakryla ústa a tiše svou rodinu sledovala. Nemohla zasáhnout. Věděla nyní, proč se Takano s rodiči setkat nechtěl.

Osamu po celou tu dobu Takanovy řeči zůstal v klidu, ale pokojně zvedl ruku se sklenicí s vínem a bezohledně, s chladnými myšlenkami ji vylil Takanovi na hlavu. To přimělo jeho syna konečně zastavit tu svou hloupou řeč… a uvědomit si, s kým mluví. Takano se zarazil uprostřed věty. Ztratil slova. Mohl jenom tiše hledět do země. Řekl snad příliš? A i kdyby – je to přece jeho názor! Je dospělý! Nemůžou ho přece věčně hlídat, jako dítě! Sevřel ruce v pěst, ale otci se do očí nepodíval.

Osamu pokojně odložil skleničku zpátky na stůl.

Ume se už nadechovala, že něco řekne, ale gestem ruky ji opět umlčel.

„Jdi si opláchnout obličej a upravit se,“ přikázal mu Osamu chladně. „Potom si můžeme promluvit jako otec se synem. Tvé priority jsou zde vedlejší, synu. Uvědom si konečně své místo v tomto světě… a přestaň snít hloupé sny.“

Takano pohlédl k zemi a víno mu kapalo z vlasů dolů. Zhluboka se nadechl a chytil svého otce za rameno. To muže zastavilo a on se pokojně díval před sebe. Chladně se na svého syna otočil až po chvíli.

„Jsi troska,“ řekl Osamu chladně.

„Pleteš se,“ zavrčel Takano stejně chladným hlasem. Už to nevydržel. Osamu zvedl obočí. Takano k němu vzhlédl, sebejistým pohledem, který u něj Osamu nikdy neviděl, a to ho přimělo svraštit obočí. „Mé priority že jsou vedlejší?“ zeptal se Takano tiše, než se pousmál. „Nedělej si ze mě legraci… A co potom ty tvoje, otče?“

Osamu mlčel.

„Plácáš hlouposti – jsi opilý,“ zkonstatoval Osamu pokojně, „když si ani neumíš ohlídat hladinu alkoholu, neměl bys-…“

„Mlč už!“ zakřičel na něj Takano a i ti, kteří doposud neposlouchali, se podívali jejich směrem. Haruka se rychle vydala je zastavit, ale někdo ji zastavil. Byl to Yasuo, který jemně stiskl její ruku a zakroutil hlavou do stran, než se znovu podíval na mladíka, vzdorujícího svým rodičům.


Průměrné hodnocení: 4,76
Počet hodnocení: 25
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.