‚Mám dost špatný pocit…‘ pomyslel si smutně a ignoroval mobil, který mu zničehonic začal vibrovat. ‚Že to nedopadne vůbec dobře. Ani pro jednoho z nás, Rufusi…‘

Podíval se směrem k oknu, aby zjistil, že pořád prší.

Nenáviděl, když musel spát na gauči. Kdo mu přinesl peřinu? Rozhlédl se po místnosti. Rufuse nikde neviděl.

Povzdychl si a zabořil tvář do polštáře.

Má průšvih – nejenže svévolně opustil pracoviště, ale jeho mysl si s ním zase nepříjemně pohrávala. Nemůže být přece tomu cizincovi vděčný natolik, aby cítil tlak v rozkroku! Konečně slyšel vibrování mobilu, vytáhl ho z kabely a pozoroval číslo příjemce.

Haruka nejspíš nešla vůbec spát, jak vášnivě mluvila s Yasuem. Povzdychl si. Jistě si slízne mnohem větší řev, než kdy jindy, plus k tomu Haruka přidá i pár peprných poznámek, jak je Yasuo-san skvělý, dokonalý a neuvěřitelně chytrý profesor. A to je teprve pátek ráno.

Akemi by jistě skákala radostí, kdyby ji poprosil, aby si vzala polovinu jeho dnešních povinností, protože by to jinak do zavíračky jistě nestihl.

Zakroutil nad sebou hlavou. Ne, nebude ji o to žádat, přestože by jí udělal radost, je to jeho problém. Přesněji řečeno problém nejmenovaného většího problému, který momentálně spí bůhvíkde.

Pohlédl na pořád vibrující mobil. Haruka byla vskutku vytrvalá. To je na něj tak moc naštvaná? Nebo si na to vzpomněla teprve nyní?

Povzdychl si, ale hovor zvedl.

„Co potřebuješ, moje předrahá sestřičko?“ zeptal se s lehkou dávkou ironie.

„No konečně!“ ozvala se Haruka vztekle. „Jak dlouho si myslíš, že budu ještě čekat? Na rozdíl od tebe se chci ještě trochu vyspat! Tu pevnou linku máš ze srandy králíkům, nebo jsi vystrčil šňůru, protože jsi to nemohl už déle poslouchat, co?“

„Taky tě rád slyším, Haruko-chan,“ usmál se Takano do telefonu, aby svou sestru ještě víc rozzuřil. Takhle na dálku ho praštit nemohla a do příštího setkání na to jistě zapomene, nebo mu tu ránu uštědří za něco úplně jiného.

„Máš jediné štěstí, že Yasuo-sensei je tak milý, zlatý člověk, že ti odpustil tvou tvrdohlavost a zabedněnost, a vzkazuje, že když máš tak pitomé sny, je těžké najít odpověď ihned!“

„Ještě něco?“

Haruka chvíli mlčela, než tiše odpověděla: „Volala máma.“

Takanův úsměv zmizel z tváře a pohlédl k zemi.

„Co potřebovala…?“ zeptal se tiše.

„Jako obvykle, jak se pako jménem Takano má, co dělá, zda žije… a zda už má konečně přítelkyni. Vždyť to znáš.“

Takano si přikývl jen tak pro sebe. „A on?“

„Není to on, ale tvůj otec, který nad tebou pořád nezlomil hůl, přestože jsi utekl z domova, ještě jako malý hlupák! A dokonce ti doposud toleroval, že ses sám neozval s tím, že máš trvalou práci, přítelkyni a v lepším případě dvojčata na cestě!“

Takano se nad tou poznámkou pousmál. „Tak to si počká ještě měsíc a budou rovnou trojčata,“ pronesl trošičku jízlivě.

„Takano!“

„Copak, Haruko?“

„Moc dobře víš, jak to myslím! Otec se možná zdá klidný, ale i on má své meze a hranice klidnosti a vzteku. Koukej si najít přítelkyni!“ zavrčela Haruka zle a potom se zarazila. Zeptala se vážným hlasem: „Nehodláš mu snad toho cizince přivést s tím, že ho hodláš připravit o čistý rozum?“

Takano se opřel o opěradlo a podíval se do stropu. Chvíli jen tak tiše hleděl před sebe. S otcem si nikdy nerozuměli. Ani jeden nemohl uznat základní životní priority toho druhého. Byli jako oheň a led – naprosto odlišní, přestože měli stejnou krev. Prvorozený syn – jaké zklamání v něm musel otec nalézt, když odešel a zanechal vzkaz na rozloučenou? Od té doby spolu nemluvili. A co matka? Dostal melancholickou náladu. Povzdychl si.

„Jsi tam ještě?“

„Jo, jsem,“ ozval se Takano.

„Brzy budeš mít narozeniny,“ připomněla mu Haruka vesele. „Rodiče tě chtějí přijet navštívit. Nemyslíš si, že to bude dobrá příležitost se s nimi usmířit?“

‚Ne,‘ pomyslel si Takano ihned. ‚Dokud neuznají moje zásady, nechci je vidět, stejně tak to mají oni. Vždycky tomu tak bylo.‘

„Chceš číslo alespoň na matku, aby se s Tebou domluvila, kdy je vyzvedneš?“ zeptala se Haruka zvědavě.

„Řekni jim raději, aby rovnou nejezdili,“ řekl Takano trochu chladně.

„A proč jim to neřekneš ty sám?“

Smazal jejich čísla. Nemá jejich fotky. Neudržuje kontakt. Už pomalu ani neví, jak vypadají jeho rodiče. Pohlédl váhavě ke dveřím. Jak by jeho otec reagoval, kdyby mu řekl, že v něm probudil zájem muž, navíc k tomu cizinec? Vydědil by ho, zavrhl, možná i částečně sprovodil ze světa.

„Nějak se jim nemohu dovolat a nechci na tom nic měnit,“ řekl konečně.

„Tak to alespoň zkus!“ slyšel přísný hlas Haruky a už si představoval, že kdyby byla poblíž, nejspíš by mu jeden nebo dva pohlavky hned vrazila.

„Stejně nebudou poslouchat…“ zašeptal sklesle. Haruka mlčela.

„Kdybys neutekl a promluvil si s nimi pořádně, mohli bychom si mě jako prostředníka odpustit,“ řekla Haruka zle. ‚I když moc dobře vím, jak to skutečně bylo…‘ pomyslela si zklamaně a přitáhla si peřinu víc k sobě. „Řekni, Takano. Nenávidíš otce?“ zeptala se konečně, když její bratr zase mlčel. „Udělal někdy něco, co by tě vedlo k této nenávisti?“ Používala svůj mozek a psychický nátlak na Takana, aby už konečně našla odpověď. Takano ji však prokoukl, zamračil se.

„Raději běž spát, nemám náladu se o tom bavit,“ řekl zle a zavěsil, přestože ho Haruka snažila zastavit, že to tak nemyslela, ale potom její hlas utichl. Takano si povzdychl a svalil se na gauč. Proč musí mít mizerný život? Nejen nyní, ale i tehdy…?

Zbytek brzkého rána strávil tím, že zíral do stropu, a když ho to přestalo bavit, šel do kuchyně uvařit si silnou kávu. Nakonec si to rozmyslel a rozdrtil několik čajových lístků. Zarazil se, když je tloukl dohromady. Proč v minulosti pracoval jako chudý rolník? Proč ho vypálení Yasuova domu vedlo k tomu, aby se přidal k rebelům? Proč zkřížil meč s tím cizincem? Proč získal onen hlavní úkol, který stejně nesplnil? Byl to záměr? Byl to osud? Pohlédl na vařící vodu. Když zalil čajové lístky, snažil se vyčistit si zmatenou mysl. Proč nad tím vůbec přemýšlí? Je to jenom hloupý sen. Vůbec nic to pro něj neznamená.

Je přece jedno, že některé věci jsou si více než podobné!

Posadil se na židli, do tureckého sedu a pozoroval čaj před sebou, jak se z něj kouří. Nasál jeho líbeznou vůni, než se napil. Uvědomil si… že se otci podobá víc, než si doposud myslel. Stejným způsobem pil čaj i on. Zamračil se a položil hrnek na stůl o něco prudčeji, než plánoval. Přešla ho chuť na horký nápoj. Vstal a šel se podívat do jednoho z pokojů, aby v něm spatřil spícího Rufuse. Přesunul se tiše do obývacího pokoje a zapnul televizi, ztlumil ji tak, že sotva šla slyšet, aby Rufusův spánek nerušil.

Nevěnoval pozornost problémům hlavní hrdinky v televizi a podíval se z okna.

Bylo mu jasné, že plno lidí se chystá do práce. Mezi ně rozhodně patřil Yasuo, který si upravoval kravatu, nakonec ji vyměnil za jinou, tmavší, aby vypadal důstojněji a studenti k němu měli větší úctu. Vzal svůj kufřík a zarazil se. Podíval se na svůj blok, kde měl potrhané stránky, přepsané a přeškrtané, a popadl ho také. Odešel ze svého domu.

Stejně tak Haruka byla pořád vzhůru a snažila se někomu dovolat.

„Zdravím, mami,“ řekla po chvíli mile. „Vím, že je brzy. Ale chtěla jsem ti zavolat ještě před školou, abych se soustředila. Jak se máte? Co táta?“

Kazuma s sebou nepříjemně trhl a zamrkal, když mu tichý budík oznamoval, že musí vstávat. Vypnul ho a prohrábl si vlasy. Pohlédl na kalendář. Dnes by měl mít konečně trochu klidnější den. Vstal a šel udělat snídani pro dva. Když ji však donesl do místnosti, kde včera mladého kurýra zanechal, nenašel ho tam. Na sušáku ani nebyly jeho věci. Ale nikde taky neviděl své triko. Pousmál se. Až přijde do práce, zavolá mu na firemní číslo s dotazem po svém triku. Naposledy se nesetkali. Druhou snídani zabalil a schoval do ledničky.

Během krátké chvilky stál před zrcadlem. Oblékl si košili, hrál si s knoflíčkem u krku a zase ho povoloval. Nemohl se rozhodnout. S kravatou nebo bez ní? Povzdychl si. Proč najednou řeší takové pitomosti? Trochu se zamračil, rozcuchal si z tvrdohlavosti vlasy. Ten klučina mohl mít alespoň vychování a rozloučit se! A proč ho to tak žere? Povzdychl si, aby se uklidnil. Červenou, sametovou kravatu nakonec zahodil na postel, vzal svou kabelu a vydal se vstříc ranní, doposud tiché Osace.

Takano znovu pohlédl na obrazovku a vypnul ji.

Díval se na svůj temný obraz na televizní obrazovce a přistoupil blíž. Přejel po své tváři prstem a povzdychl si. Nejspíš musel bláznit. Popadl svůj blok a listoval jednotlivými sny, které se mu zdály.

Proč ho tento systém nenapadl dřív?

Povzdychl si znovu, zavrávoral a rozcuchal si vztekle vlasy. Aby se uklidnil, pustil na sebe horkou vodu ze sprchy. Příjemně ho probudila a zklidnila. Když vyšel ven, drbajíc se v mokrých vlasech, zastavil se. Spatřil světlo z pokoje, kde spal Rufus. Opatrně nakoukl dovnitř a chtěl zaklepat, ale zarazil se.

Rufus byl více než vzhůru, chodil z jednoho místa na druhé a něco tiše říkal pořád dokola a dokola. Takano nyní opatrně zaklepal, aby upoutal jeho pozornost. Váhal, zda ho vůbec slyšel, a tak zaklepal znovu. Nasadil otrávený výraz, když ho ani na podruhé neslyšel. Vešel dovnitř, zkřížil mu cestu a poklepal mu tentokrát na svěšenou hlavu, až tím cizinci málem přivodil infarkt, zatímco se sám od srdce rozesmál.

„To se mě chceš tak moc zbavit?“ zeptal se podrážděně Rufus.

Takanův úsměv ze rtů však nezmizel. „Nemůžeš spát? Pořád sis nezvykl na časový rozdíl?“ zeptal se mile a prošel kolem něj, aby se dostal do kuchyně. „Udělal jsem čaj, dáš si?“ Předal mu hrnek, ze kterého se sám pouze jenom trochu napil. „Je už trochu vlažný,“ dodal jen.

„Díky…“ zabrblal Rufus a čaj přijal. Než se napil, pohlédl na tmavovlasého muže před sebou a pousmál se. „Řekni, Takano-kun… Chtěl bych se někdy projet kolem do nějakého chrámu. Který bys mi doporučil?“

Schytal pohlavek. „Zaprvé – pro tebe jedině -san, zadruhé – záleží na tom, jak daleko jsi ochotný jet, zatřetí – čím by ses tam chtěl dopravit, když tvá japonština je naprosto mizerná a leckterý řidič autobusu by tě poslal raději pěšky, než aby tě svezl. Takže?“ zeptal se Takano s milým, rozzářeným úsměvem na tváři.

Rufus zamrkal a rozzářeně se usmál nazpátek. „Pochopitelně bych si vzal s sebou Tebe, jako svého tlumočníka, doprovod a průvodce v jednom balení,“ řekl upřímně.

Takano cítil, že mu škube ruka. Stiskl ji v pěst. „Jestli chceš, klidně tě poblíž toho nejbližšího chrámu rád zakopu,“ řekl upřímně. Tiše zuřil.

„Myslím si, že to nebude potřeba,“ odvětil Rufus také s úsměvem. Chvíli jen tak stáli, než se Rufus pobaveně rozesmál. „Jen ta představa, jak bys mě chtěl pohřbít zaživa, je úsměvná! Ty, takový prcek-…“ A krátce na to svých slov litoval.

Takano mu sebral čaj, pokojně hrnek postavil na zem a zamkl dveře, mile se na něj usmívaje. Byl to však ten úsměv, který Vás většinou děsí. A zvlášť pro Rufuse tenhle úsměv byl nejděsivější ze všech.

Než se nadál, skočil po něm Takano, jako nějaká šelma, srazil ho k zemi, ale místo ran schytal Rufus tak akorát několik minut mučivého lechtání, kdy se kroutil a snažil se utéct, zatímco si Takano svou nadřazenost užíval. Rufus se ho snažil zastavit, ale bylo to málo platné. Myslel si, že kdyby byl Takano schopný, lechtal by ho i prsty na nohou. Když si však Takano usmyslel, že Rufus má dost, přitiskl mu jen ruce na zem, trochu zadýchaně, ale pobaveně pozoroval bezbranného muže pod sebou. I Rufus se nemohl přestat smát, nebo popadnout dech vůbec. Chvíli na sebe jen tak hleděli, než se konečně uklidnili.

Takano chvíli držel Rufusovy ruce na zemi, sedíc na něm, aby ho udržel pod sebou. Nemohl si pomoci, ale úsměvu se ze své tváře nezbavil. Dlouho se takhle nezasmál. Rufusovy temně zelené oči ho sledovaly stejně, jako poprvé v tom snu… Tak uhrančivě, chtivě, vzrušeně, vášnivě… a přesto v nich bylo zoufalství a smutek. Nebránil se, když mu Rufus prohrábl vlasy. Nenásilně ho k sobě přitiskl a ukradl mu polibek, až když mu to Takano beze slov dovolil.

Hleděli si vzájemně do očí, pozorovali snad své vlastní odrazy v těch očích, po kterých tajně toužili. Když se Takano jako první odtáhl, netušil proč, ale přitiskl se na ruku, která ho hladila po líci. Znovu se tomu muži podíval do očí. Jestli neodvrátí pohled… jistě mu podlehne a nebude mít výčitky. A Rufus si pomyslel to samé.

Když se k němu Takano chtěl znovu přiblížit, vyrušil je oba mobil. Rufus vypnul příchozí hovor, lhostejně zahodil mobil za sebe a opět se položil na zem, usmívaje se na Takana. I Takano se na něj lehce pousmál. Chvíli mu trvalo, než nabral znovu odvahu a snížil se k plavovlasému cizinci a položil mu hlavu na hruď. Poslouchal jeho tlukot srdce. Netušil proč, ale… měl pocit, že ten zvuk už slyšel tolikrát, ten jedinečný tlukot srdce. Cítil ruku ve vlasech. Věděl… Cítil, že prohrál. Nemohl by se posunout dál, kdyby

„Vzdávám to,“ zašeptal a Rufus zamrkal. Takano se trochu zvedl, aby se mu podíval znovu do očí. Musel vidět jeho reakci zblízka. Musel si potvrdit, že sám nebude lhát. „I kdybych se snažil jakkoliv moc… Tobě neuteču.“

Rufus se k němu přiblížil, stiskl mu tvář ve svých rukou a přejel mu po lících palci. Políbil Takana na rty, mile, nepříliš chtivě, a zeptal se: „A je to snad špatně?“

„Ani sám nevím…“ řekl Takano upřímně.

Rufus mu vtiskl polibek na krk a zašeptal mu do ucha: „A je potřeba to vědět?“

Takano mlčel a odtáhl se. Rufus mu to však nedovolil. Sám se posadil a přitiskl ho na svou hruď.

‚Čekal jsem tak dlouho…‘ pomyslel si Rufus a podíval se Takanovi do očí. ‚I kdyby to mělo znamenat konec všeho, nepustím se ho. Už nikdy víckrát.‘

Prohrábl mu vlasy a přitiskl k sobě, aby ho hluboce políbil. Takano neváhal ani chvíli a vášnivý polibek opětoval. Sevřel Rufusovo triko mezi prsty. Přestával se ovládat. Jestli ne dnes… tak kdy?

Rufus jazykem jemně přejel po Takanových lehce sevřených rtech, než ho přiměl, aby je rozevřel pořádně.

‚Francouzák…?!‘ pomyslel si Takano, zpočátku trochu nesvůj, ale nezůstal pozadu a po chvíli tento vášnivý polibek opětoval. ‚Na mě nevyzraješ.‘

Rufus se chtěl usmát nad Takanovou náhlou dravostí, ale neopovažoval se tak dokonalý polibek přerušit. Snad jenom proto, aby Takana přitáhl ještě blíž k sobě. Oba se však museli trochu vzdálit, zkrotit své vášně, aby se pořádně nadechli. Rufus se trochu ušklíbl.

„Líbáš docela mizerně,“ řekl s krutým sarkasmem.

„A ty jako středoškolák,“ vyplázl na něj Takano jazyk. Nečekal však Rufusův pohotový útok, kdy ho cizinec kousl slabě do jazyku. Zakryl si ústa, mírně v rozpacích. ‚Co to sakra bylo?‘ pomyslel si, zatímco zrudl studem.

Rufus se k němu pobaveně přiblížil a do ucha mu zašeptal: „A co bys řekl na to, kdyby tě tento středoškolák políbil znovu?“

Takano převrátil oči, ale musel se kousnout do rtu, když mu Rufus foukl do ušního lalůčku a jemně ho potom stiskl mezi zuby. Takano měl problém se vůbec nadechnout.

Rufus ho přiměl lehnout si na futon a držel ho pod sebou.

Tiše ho pozoroval, než se k němu snížil a políbil na krk. Takano trhaně vydechl. Cítil Rufusovy horké ruce, které se ho jemně, skoro až polekaně dotýkaly na obnažené kůži, cítil jeho horoucí polibky vždycky, když své rty jen slabě přitiskl na jeho krk.

Chtěl něco říct, ale oba zarazilo hlasité zaklepání na dveře. Ani jeden z nich se nepohnul, dokud neuslyšeli to netrpělivé zaklepání znovu.

„Pane Rokushi? Pane Rokushi?! Pane Rokushi!!!“ křičel nějaký ženský hlas, naléhavěji a naléhavěji.

Takano, celý zarudlý, dostal se zpod Rufusova těla a hnal se ke dveřím, než je jeho sousedka svou silou vypáčí.

„O-Omlouvám se!“ zakoktal se ihned, když otevřel dveře.

Jeho sousedka se na něj mile usmívala, než mu do bytu vtlačila obří kufr na kolečkách, div ho málem nesrazila k zemi.

„Tohle jste si u nás zapomněl,“ řekla mile a zabouchla za sebou dveře. Takano zaraženě hleděl na obří kufr na kolečkách před sebou.

Když spatřil jmenovku Rufus Tanabe, dostal tik do oka.

„Hele… Kdo ti dovolil, aby ses tady nastěhoval?“ zeptal se zvědavě, nedívajíc se přímo na Rufuse za sebou, který se tiše hihňal.

„Mělo to být překvapení, ale nejspíš jsem řekl špatné číslo,“ zašeptal Rufus pobaveně.

„Dobrá,“ řekl Takano mile, popadl Rufuse a dotáhl ho do kuchyně, otvírajíc mu dvířka jedné skříně s kuchyňským náčiním, potom už rozčíleně křičíc: „Vyber si svůj nástroj, kterým tě utluču a usmrtím!“

Rufus zmateně zamrkal, než se hlasitě rozesmál.

„Myslím to vážně!“ dodal Takano vztekle.

Rufus se po chvíli uklidnil, přiměl Takana, aby se na něj podíval a přitiskl ho na kuchyňskou linku, tisknouc mu prst na rty, aby mlčel.

„Já taky,“ řekl tiše a políbil Takanovo čelo. Takanovi trvalo jenom pár vteřin na to, aby zrudl ze studu. Než mohl protestovat, Rufus ho umlčel dalším polibkem. Chvíli se snažil uvolnit si ústa a vynadat mu… ale nakonec to vzdal. Ten polibek byl vskutku dokonalý.

Tentokrát spolupracoval více než ochotně.

Přitiskl to mohutnější, svalnatější tělo blíže k sobě, kloníc hlavu dozadu, když ho Rufus trochu zatahal za vlasy, svévolně prohlubujíc polibek.

Takanovi došlo velmi rychle, že mu ani tyto polibky za chvíli nebudou stačit.

Přitlačil se na Rufuse o něco víc; toužebně, prosebně, chtivě.

A než si to uvědomil… byl na cestě, na které vše ztratí.


Průměrné hodnocení: 4,77
Počet hodnocení: 31
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.