Moderní církev ve Walesu měla hned mnoho chyb. Neměla tolik věrné věřící ovečky, co by ji sponzorovaly, ani neměla tu pevnou moc jako před staletími, kdy jim lidi důvěřovali a následovali je. Jenom hrstka zůstala věrných jejich původní misi, kterou představili puritáni. Očistit jejich počestnou společnost od vší havěti. Ale postupem času se lidi začali hnát za jinými, vyššími poznáními, raději trávili více času v práci a o víkendech si zajeli na chatu do lesa, než aby šli do kostela. Raději seděli doma a hleděli do obrazovek televizorů a poslouchali rádia nebo si zapnuli počítač jako zhlouplí bezmozkovci. Pro dnešní společnost bylo jednodušší nemyslet. Pak tu byli ti, kteří zůstali své původní víře věrní a ctili jejich pravidla, z potomka na potomka se předávala z úst do úst tajemství, která ti ostatní nemohli nikdy zjistit, protože svou víru nectili jako svou nejdůležitější součást. A pak tu byli také ti, kteří celý tenhle bordel odsuzovali… ale byli nuceni tupě následovat tradici rodiny. Stuart Strange, přestože tak na první pohled nevypadal a řekli byste si, že je to jen opilý, sádelnatý buran a hulvát, patřil k těm, kteří byli nuceni věřit, že magie je výplod ďábla a s touto myšlenkou se musel upsat svému osudu, coby muže z církve, kterého se čarodějové právem obávali. Stuart byl ovšem vychcaný - moderní společnost to vyžadovala - nechtěl se hned pouštět do odsouzení hlava nehlava, na základě nějakého směšného uvážení nebo rádoby udání. Kdeže. Nebude si přece špinit ruce. Lepší je navázat kontakt, zjistit, jak se věci mají na obou stranách, a postupně proklepnout všechny čarodějnické rodiny, které doposud zůstaly. A pochopitelně z toho něco vytěžit pro obě strany. Nebudeš dělat bordel? Nebudeš svou magii veřejně ukazovat a chlubit se jí? Budiž ti odpuštěno, jsi jedním z nás! Skoro. Pořád jsi bídný hříšník a shniješ v pekle. Nebo tak něco. Ty kecy znají obě strany až moc dobře, netřeba si je připomínat. Ale když budeme oba držet hubu, nikdo se nic nedozví. Ruka ruku myje a občasné prachy navíc se za mlčení hodí oběma. Stuartovi coby život sekretáře ve firmě Erwood & Strange bohatě stačil, příjem by měl taky slušný. Ale ta podělaná rodinná tradice - že prý když odmítá mít potomka, bude muset dřít za dva. A jiný kecy.
„Smím znát důvod vaší návštěvy?“ zeptal se Octavius s rozvahou, ten muž se mu ani trochu nelíbil.
„Čistě přátelský pokec,“ usmíval se Stuart dál. „Nejsem ozbrojen, pokud to nebude třeba, samozřejmě. A jsem sám. Můžete si to klidně zkontrolovat. Byl jste nám doporučen jako věrohodný zdroj.“
Octaviův pohled padl na jeho kufřík v ruce. „Co máte uvnitř?“
„Nic, co by vás mohlo ohrozit. Prozatím. Stejně jako vy se chcete pojistit, že nejsem hrozbou, chci se i já ujistit, že před vašimi čáry budu taktéž v bezpečí.“
Octavius mu nakonec uhnul na stranu a nechal ho vejít dovnitř. S lidmi z církve by si neměl nikdo zahrávat. Provokovat ho nechtěl, odmítnout nemohl. Stačí ho přesvědčit, jako jiné pitomečky, že není hrozbou, případně předhodit pár jmen, která mu utkvěla v paměti. Klidně i jména již mrtvých. Poslední jméno, které utrousil, bylo Lilith. Myslel si, že bude mít na delší dobu od církve pokoj - mýlil se. Ale musel bránit vlastní lidi. Dokud existují úplatky a výměnná služba, měl Octavius jistotu, že jeho rodina a sluhové budou v bezpečí.
*****
Stuart si pomyslel, jaká je to otrava. Na dlouhou dobu se mu povedlo vymanit se z těch sraček, utéct před rodinou jinam za studiem, zahalit se pak prací a alkoholem, aby pravdě utekl… ale když onemocněl, tato odporná práce mu byla přímo vhozena do ksichtu. Sotva se mu ulevilo, už mu volali oba podělaní rodiče, kteří na něj jinak s radostí zapomínali, že by měl svou část dohody vůči církvi splnit a někoho jim čas od času aspoň dohodit. Očividně jim k dnešnímu ránu nestačilo, že zmizela Harám a celá její podělaná rodina. To přece bylo víc čísel než dost. Mohl si na tom pochopitelně trhnout podíl, vykládat všem, že to byla jeho zásluha… ale kdo by mu co věřil. Tak chytrý Stuart nebyl. S radostí přestane myslet a bude následovat plán někoho jiného, když za to pak nebude zodpovědný. Jméno Lilith nedokázalo, že církev našla Harám, jen našli jednu služebnou, která nic neřekla. A záhadně přitom celá její rodina také zemřela, tudíž byl úkol vlastně splněn.
„Takže,“ začal Octavius, když jeho sluha donesl víno a pohostil svého hosta pohárem téměř plným, „co vás k nám přivedlo, pane-…“
„Stuart stačí,“ skočil mu Stuart do řeči a natáhl se pro pohár s vínem.
„Pane Stuarte,“ dokončil Octavius a sledoval, jak v jeho hostovi mizí polovina poháru díky téměř dvěma hltům.
„Přejdu rovnou k věci. Prý v tom máte praxi,“ zhodnotil Stuart a na stůl položil svůj kufřík. Ten otevřel a všiml si, jak sluhové kolem něj zpozorněli. Vedle kufříku ovšem položil balík bankovek a posunul je k Octaviovi. „Hodil by se nám další tip,“ řekl Stuart věcně, kufřík zamkl a opřel se.
Octavius pozvedl obočí a natáhl se pro štos bankovek. Přejel po nich rukou a spěšně je nezaujatým pohledem spočítal, než k nim přičichl. „Jsou pravé,“ zhodnotil po chvíli, než je nezaujatě zase hodil na stůl. „Kdo by to měl být tentokrát?“
„Stačí mi jméno rodiny a popis sluhy. O zbytek se postarají jiní.“
„Jak moc nebezpečná ta osoba může být?“
„Tak, aby se dala chytit, samozřejmě.“
Octavius chvíli uvažoval. Samozřejmě nemohl hned říct Augusta. Nebyl pitomec. Lidi by ho jen stěží mohli chytit. Nadělali by více škody než užitku. Virgil ani Gerard nepřipadali v úvahu. Protože se jednalo o jediné dva sluhy, byli pořád v přítomnosti svého pána. A jenom šílenec by se vydal proti třem mágům najednou i s posilami. Především pokud se jedná o mága s magií rozkladu. Jestli si chce ale zachránit vlastní krk, musí zaprodat někoho z vlastních řad. Kdo by to měl být? Vybavil si zbývající hlavy kouzelnických rodin a napadlo ho, že by Morfeus nikomu nejspíš nechyběl. Však po desetiletí si hrál na mrtvolu sám. Dokážou ho však lidi chytit a zneškodnit, než on zneškodní je? Octavius si ovšem uvědomoval, že nyní je Morfeus pro ně menší hrozba než Augustus.
„Tenhle nemá sluhu,“ zhodnotil konečně nahlas.
*****
Se slovy díků opouštěl Stuart to podivné sídlo a přál si, aby ho už nikdy v této věci nemusel navštívit. A také si sliboval, že je to poslední špinavá práce, ke které se nechal ukecat. Ne, kdepak. Stuart Strange se na takový sračky prostě nehodí! Bylo to naposledy, kdy ze sebe musel udělat pitomce, kdy si vzal ten podělaný kufřík s něčím, co ho mělo rádoby před magií ochránit. Zbytečně si ještě křiví záda! Ne, kdepak. Stuart Strange si raději bude žít svůj nudný, prohnilý život obyčejného člověka, co nedodělal studia, a nyní je z něj otrok jeho tolik chytrého kamaráda. Ten život mu nevadil. Věděl, že David by ho nikdy do takových sraček nenutil. Ne, v žádným případě! Práce s Davidem byla čistá a klidná. Nehrozilo vám u ní tolik nebezpečí. Maximálně rozbitý nos od nasraného klienta nebo infarkt v podobě jednoho pomatence, co do vaší firmy začne pravidelně chodit bez ohlášení. Pohlédl na složený deštník v ruce, když stál na přechodu. Splnil to, co má. Dále se s církví nemusí srát. To si pomyslel, když přecházel přes přechod. Nyní ho zajímala jenom jeho skutečná a ne moc poctivá práce. Rozhodně poctivější, než být něčí dohazovačská krysa a hrát přitom poker s odhalenými kartami s čaroději. Byl doslova pohyblivým terčem pro ty, kteří se obávali, že snad krysa Octavius utrousil jejich jméno, aby si zachránil vlastní krk. Když dorazil domů, hned nově nasbírané informace zatelefonoval místní hlavě církve. A nezapomněl dodat, že je to poslední laskavost, kterou pro něj udělá.
„Až budu potřebovat, ozvu se,“ slyšel ze sluchátka, než se ozvalo to známé ticho, když muž na druhé straně hovoru zavěsil.
„Do prdele,“ ulevil si Stuart a rozhodl se, že je čas si dát pořádnou dávku whisky. Jeho realita se tolik lišila od reality jeho rodiny. A oni ji museli přijmout. Kdepak! Žádná magie ani kouzla přece neexistují. Jsou to jen báchorky a pohádky pro děti, puritánské obřady s odsouzenými se také nikdy nestaly! To přece ví každý, že jsou to jen kecy učitelů, aby dějepis udělali zajímavější! On nebude podporovat místní vyděračskou církev, která mu slibuje hubu plnou keců ohledně nebe a spasení duše. Ne, on svoji duši zaprodal možná tak chlastu a s radostí smlouvu podepsal během první flašky.
*****
David pohlédl unaveně na čas. Hodiny mu ukazovaly po desáté večer. Ani si neuvědomil, že už je tolik. Pamatoval si, že ho Augustus opustil někdy kolem čtvrté odpoledne, že prý si musí zařídit nějakou vlastní schůzku. Uvažoval, zda pak šel domů. Nejspíš ano, určitě by tady netrčel takovou dobu, aniž by ho nechtěl otravovat. Vzal svůj kabát a cestou ke dveřím si všiml nějakého jídla na stole s poznámkou. Přešel ke stolu a papírek si přečetl: ‚Nejspíš tě nestihnu, až budeš odcházet. Najez se.‘
David se trochu pousmál nad tím vzkazem. Pohlédl na jídlo, které se skládalo z rýže a zeleninové směsi s masem, předpokládal s lososem. Vedle toho měl připravený hrnek se sáčkem čaje, podle lístečku na konci poznal svůj zelený čaj. Na jídlo neměl vůbec náladu, dnešek už byl i tak dost dlouhý sám o sobě. Spíš si představoval, že si neobvykle chytne taxíka, nechá se odvést domů, dá si koupel a potom prostě usne. Proto se rozhodl, že jídlo strčí do ledničky a vezme si ho zítra, pokud na něj nezapomene. Když se ovšem od ledničky otočil, jen vykulil oči, když se vzkaz vznášel před ním a pomalu poletoval ze strany na stranu kolem jeho hlavy. Přesto zachoval klid a otráveně si povzdychl.
„Fajn, můžeš vylézt, dobrý trik,“ zatleskal sarkasticky. Nikdo se ovšem neozval. „Vím, že tu jsi, Auguste. Beztak to máš na nějakém provázku, co?“ Opět nastalo ticho. A David si poraženecky povzdychl. Když chtěl vzkaz obejít, papírek mu to nedovolil a pořád se mu tlačil do ksichtu, což Davida po chvíli začínalo mírně štvát. „Fajn!“ rozhodil vztekle rukami, vyndal jídlo z ledničky a dal ho do mikrovlnky. Nasupeně čekal, až se jídlo ohřeje. Rozmáchl se po tom pitomém vzkazu, ale ve všech případech mu vzkaz uletěl na stranu. Byla to neškodná Augustova magie, aby se ujistil, že neodejde dřív, dokud se nenají. Kdyby však věděl, že v tu chvíli na něj David sesílal všechny slovní kletby, nejspíš by své kouzlo zrušil.
David si nasupeně sedl za stůl a pohlédl na talíř před sebou, ze kterého se kouřilo. „Tohle si vypiješ,“ řekl si nahlas pro sebe a zaváhal, než se pustil do jídla. Očima ještě jednou zkontroloval, co má všechno na talíři. Všechno vypadalo poživatelně a bezpečně. Ve chvíli, kdy se natáhl pro lžíci, uslyšel tekoucí vodu. Nedokázal v tu chvíli pochopit konvici, která létala ve vzduchu vedle něj a lila vodu do hrnku. Po chvíli přistála před ním, naprosto neslyšně. „Magoříš, Davide,“ zhodnotil David nahlas a opět zavrhl jakoukoliv myšlenku, že tohle by mohlo být skutečné. Když si vložil do úst první sousto, zkoumal konvici, zda na ní není provázek, ale nikde nic nenašel. Když se v hrnku začala hýbat lžička, vzdal to a řekl si, že sní nějaký absurdní sen. Tohle je přece pitomost, ne realita. Protože když vstal, že odejde a nebude se podílet na téhle šaškárně od Augusta, lístek se vzkazem se mu přilepil na čelo. V tu chvíli David kapituloval, sedl si zpátky a dal se znovu do jídla.
Celkem ho štvalo, že to celé jídlo ho neskutečně zdrželo. Usoudil, že Augustus nejspíš použil nějaký mechanismus, který mu v mezičase zabudoval někam do stropu, a ten reagoval na pohyby kolem něj. Času na to měl jistě dost, však tu vždycky proseděl celý den. To bylo jediné racionální vysvětlení toho všeho. Nebo se mu to zdálo a on je náměsíční. Když venku zamykal dveře, rozhlédl se kolem sebe. Snad si přál, aby tam viděl Augusta, aby ho zase otravoval… ale nikdo nikde nebyl. Hrábl do kapsy kabátu po mobilu a najel na jeho kontakt. Chvíli jeho číslo pozoroval, než mobil zase vložil do kapsy a zhluboka si povzdychl. Působil by jako zoufalec, kdyby mu volal. Přece mu na ten podělaný lístek napsal, že to nejspíš nestihne. David by to nejspíš nahlas nepřiznal… ale trochu ho mrzelo, když se vydal pryč pěšky a sám.
A protože by ho doma přivítaly jen depresivní, opuštěné stěny, které by mu připomínaly, co se dneska dopoledne stalo… rozhodl se zavolat Stuartovi, zda je mu už lépe a zda mu má donést pivko. Z neznámého důvodu nechtěl dnešní večer trávit sám. A Stuartovi už očividně otrnulo, když mu hned ve dveřích podával sklenku s whisky s otázkou, zda dnešek stál tolik za hovno. Davidovi se hned zlepšila nálada. Kamarád ho poplácal po zádech a doslova ho vecpal do svého bytu. Aspoň bude mít společnost a nebude se muset opíjet sám. A David na chvíli zapomene na své vlastní trable. Aniž by to plánoval, nakonec u Stuarta i přespal. Oba je zmohla flaška whisky a pár půlek z druhé načaté láhve. Stuart se na nic neptal a naléval. A to David potřeboval. Žádné stupidní rady do života ani debilní kecy kolem a otázky, na které nechtěl odpovídat. Občas totiž oběma stačilo, aby se na nic neptali a raději svoje otázky utopili v chlastu. Ať už to byl den na hovno nebo zmatené myšlenky, oba na vše pro tento večer a zítřejší brzké ráno zapomněli a užívali si společnost toho druhého.
Dalšího dne se vzbudili odpoledne s bolehlavem a slibem, že takhle chlastat už nikdy nebudou. Ale oba věděli, že to nikdy přijde dřív nebo později znovu. Protože život stojí za hovno a někdy je nejlepší prostě zapomenout na vše a ožrat se.
*****
Někdy ovšem stojí tolik za hovno, že ani veškerý alkohol vám čistou mysl nevrátí. Augusta napadlo, že mladíka by nemuseli zabíjet, že jim stejně jeho smrt bude k ničemu, i když ho budou mučit sebevíc. Ale pak tady byl fakt, že ho poslal Octavius a vědomě sledoval Davida. Jak dlouho? Proč? Věděl Octavius něco? A proč ten hlupák neutekl, když ho Virgil varoval, co se stane, pokud se nestáhne? Ne, Augustus nebyl na vině. Octavius si činil nárok na něco, co nikdy nebylo jeho. A to, že vyslal sluhu, který se neuměl bránit, byl pro Augusta výsměch. Všiml si, že ani Virgil nemá požitek ze své práce, kdy se ho snažil přesvědčit, aby mluvil pomocí obrazců, které měl před sebou. Ale sluha tvrdohlavě nereagoval a odmítal jakkoliv spolupracovat. Ani popáleniny na těle a tváři ho nepřiměly, aby zradil svého pána. Nyní už nemohl, protože neměl jazyk. Kdyby si ho předtím neukousl, díky bolesti by jistě promluvil už dávno. Nyní jen čekal na svou smrt a téměř pohledem Virgila prosil, aby ho zabil. Ale zvěromág to neměl v úmyslu. Ne, dokud mu jeho pán neřekne jinak. Jenže i jeho samotného to přestávalo bavit, jeho snaha ztrácela smysl, když z něj nedostali žádnou odpověď. Virgil ovšem zpozorněl, když slyšel kroky za sebou, a otočil se na svého pána.
„Lorde Auguste?“ řekl jen, nechápaje, zda snad učinil nějakou chybu. Augustus ovšem jen zvedl ruku, aby ho umlčel.
„V pořádku,“ řekl Augustus a došel k mladíkovi, který seděl na zemi s hlavou svěšenou. Augustovi neušly bedlivé pohledy Virgila a Gerarda, ale v této pozici mladík už neměl sílu, aby se jakkoliv bránil. Skutečně jen čekal na svou smrt. „Jestli chceš milosrdnou a rychlou smrt, odpověz mi: Proč jsi sledoval Davida Erwooda?“ zeptal se Augustus klidným hlasem, než přiložil svou ruku na sluhovo čelo. Snažil se mu proniknout do mysli a najít odpověď sám, zatímco šeptal kouzlo. Do mysli mu sice pronikl, ale nenašel to, co chtěl vědět. Moc dobře věděl, že tenhle sluha je jen jeden z mnoha loutek Octavia. Čistě plnil rozkazy. Měl by odsoudit Octavia, ne jej. Nakonec z něj ruku pomalu sňal a sluha zavřel oči, v očekávání smrti. Svého pána sice nezradil, ale nesplnil svůj úkol.
Zabij ho, vysmívá se ti. Jde po tom člověkovi, který náleží tobě. Jen tak se nezastaví. Zabij ho! Ať Octavius trpí! Zaslouží si toto utrpení.
Augustus naslouchal své magii, která se drala na povrch, a snažila se mu zatemnit mysl. Dávala mu samá fakta, která by měl poslechnout. A s každou další vteřinou byl hlas magie silnější a silnější, dokud nezačala prosakovat i na povrch. Augustus se ovšem soustředil. Neušlo mu, že oba jeho sluhové byli nyní také v pozoru. Věděl, že kdyby ztratil kontrolu, snažili by se ho zastavit. Ale Augustus nebyl hlupák. Nejdřív sice chtěl, aby mladík zemřel pomalou a bolestivou smrtí… ale byla to především magie rozkladu, kdo mu zasadil tu myšlenku do hlavy. Zasloužil by si to! křičela každá jeho buňka. Ale Davidovi nijak neublížil, jen ho sledoval. Octavius se ho nedotkl. Tenhle mladík čistě plnil rozkaz někoho, kdo byl neschopný to udělat sám. Měl by potrestat Octavia. Ale jak? Potom ho to trklo. Málokterý sluha by se dobrovolně připravil o jazyk, aby náhodou něco neřekl. Málokterý sluha by byl tak vytrvalý ve své misi, když jeho magie je naprosto k ničemu - ani k obraně, ani k boji. Sluha před ním byl jen zbytečný mutant, který spíš sloužil jako módní doplněk pro svého pána. Znič ho! Hlas jeho magie byl vytrvalý, i když se Augustus již rozhodl. Když ho nechá rozpadnout se v prach, bude to dostatečná lekce pro Octavia? Ne, nebude. Najde si prostě dalšího. Takový Octavius totiž je. I tak se rozhodl, že mu udělí lekci. Rukou přejel mladíkovi po krku a zezadu na něm vytvořil drobnou značku svého rodu.
„Vrať se ke svému pánovi. A ať tě už tady nevidím,“ přikázal mu lhostejně, když vstal. Virgil ani Gerard nechápali činění svého pána. „Virgile, odnes ho tam,“ přikázal mu Augustus, když prošel kolem svého zmateného sluhy.
„Lorde Auguste!“ Virgil chtěl něco namítnout, ale když se na něj Augustus podíval, jediný pohled v jeho očích stačil, aby pochopil, že se nemá na nic ptát. Nepochyboval o svém pánovi. Věděl, že by sluhu jiného čaroděje v této situaci nenechal jen tak jít, pokud by neměl plán. „Rozumím, lorde Auguste,“ řekl jen.
A zatímco Gerard následoval jejich pána, Virgil odnesl sluhu Octavia v podobě fénixe. Lhostejně s ním mrštil před dveře Octaviova sídla a rychle se vzdálil. Když ho nesl, napadlo ho nejednou, že ho shodí, že ho spálí, že ho klidně pozře, ale ctil rozkaz, který mu jeho pán dal. A nepochyboval, že Augustus měl nějaký plán.
V Octaviově sídle jeho doručení vzbudilo veliký povyk. Nejenže sluhové nevěděli, co dřív dělat, jejich pán nebyl k uklidnění. Ale uvědomoval si až moc dobře, co za zprávu mu tím Augustus posílá. První varování. Stáhni ocas mezi nohy a vypadni, nebo příště ten tvůj sluha zemře. Octavius uvažoval, zda by ho měl zpovídat, až se trochu vzpamatuje a zotaví, co se stalo a proč, ale nepochyboval, že by ho Augustus jen tak nevrátil, kdyby se nepojistil, že nebude mluvit. A vztek v něm narůstal. Neuvědomoval si, že by měl být rád, že mu milence vrátil, jeho nenávist vůči Augustovi nyní neznala mezí. Mysl měl zatemněnou, takže si nyní ještě neuvědomoval, že si za to může zcela sám.
Když byli Virgil a Gerard zvědaví, co jejich pánovi zabránilo, aby se té krysy jen tak zbavil pomocí své magie, Augustus je nechával chvíli tápat. Když dorazili do jejich sídla, jejich pán jim pořád nic neřekl.
„Lorde Auguste, řekněte nám víc,“ vyzval ho Gerard.
Augustus se ohlédl přes rameno na své dva sluhy a zeširoka se usmál, až to oba jeho sluhy mírně polekalo. „Není třeba se obávat. Jestli totiž kdy promluví o Davidovi, rozpadne se v prach,“ zanotoval jim vesele a usadil se ke svému kufříku. „A jelikož se sám připravil o jazyk, nějaký ten čas tady ještě pobude. Ve chvíli, kdy mu však Octavius jazyk nějakým způsobem přičaruje, odsoudí ho tím k zániku. Pokud teda nestrpí, že ho nebude moci uspokojovat jazykem, až s ním bude chrápat v posteli,“ pokračoval narovinu, zatímco si prohlížel jednu z ampulek s nějakými lístky.
„Odložil jste jeho rozklad,“ shrnul Gerard nevěřícně.
„Do doby, než bude Octavius zvědavý paličák,“ usmál se Augustus vesele.
„Kdy jste se to naučil?“ žasl nyní Virgil, když mu konečně došlo, o čem se baví. Nebyl moc na přemýšlení, raději upřednostňoval boj.
„Není třeba si dělat z Octavia nepřítele ihned, stejně na něj dojde,“ uvažoval Augustus nahlas a pozoroval suché květy v ampulce ve své ruce. „Toho sluhu už k tomu člověkovi nepošle. Na to bude až moc připosraný strachy. A sem ho také nedovede - jelikož neví, jak má magie funguje, pochybuji, že by riskoval, že v mé přítomnosti by se ten mladík rozpadl v prach.“
„Takže až mu Octavius přičaruje zpátky jazyk… a on promluví, co ví… zemře?“ zeptal se Gerard pro ujištění.
„Ano. Je mi jasné, že s tím nesouhlasíš, Gerarde. Ale já si nehraji,“ připomněl mu Augustus a pomalým krokem přešel ke svým sluhům. „To platí i pro vás. Oba znáte rizika a nebezpečí, která vám hrozí, když jste mými sluhy. Přesto jste je přijali. Nemáte strach, že se rozpadnete v prach, proto jste jako jediní zůstali věrní. Proto vás moje magie nikdy nepostihne, pokud tomu nebudu chtít.“
Když jim položil ruce na ramena, oba se mu dívali nyní do očí. Neprokázali strach, že by se rozpadli v prach. Pokud by se tak stalo, přijali by Augustův rozsudek s klidnou myslí.
„Protože jste zůstali věrní,“ zopakoval jim Augustus znovu, než z nich sundal ruce a opět se vzdálil na své místo u hromady ampulek. Oba zvěromágové poznali, že si přeje být sám, že jejich rozhovor je u konce. Beze slova se mu uklonili a odešli. Nepadlo mezi nimi ani slovo, dokud nedošli ven na čerstvý vzduch.
„Měl ho zabít,“ prohodil Virgil.
„Octavius by se pak mstil,“ nesouhlasil Gerard.
„Aspoň by se zase něco dělo.“
„Mohl by ohrozit toho člověka.“
Virgil si nepříjemně mlaskl a podíval se na zapadající slunce. „Nerad to uznávám… ale lord Augustus změkl. Za normálních okolností by ho prostě zabil.“
„Ne. Kdyby ho zabil, Octavius by se mstil na tom člověkovi.“
„Co je mi po člověku?“ zavrčel Virgil a v očích se mu zajiskřilo.
„Mělo by být.“
„Proč?“
Gerard si povzdychl. Jeho kolega nebyl zrovna vnímavý typ. To, co jemu došlo téměř ihned, když Augustus projevil první zvídavost vůči Davidovi Erwoodovi, by Virgil stejně nepochopil. Proto mu na jeho otázku odvětil prostým: „Ale to nic.“ Stejně by si nad tím hlavu moc dlouho netrápil.
*****
Po Stuartově telefonátu se daly věci rychle do pohybu. Arcibiskup Andrew John, který sotva dotelefonoval se Stuartem, který pro ně sliboval překvapivě cenný zdroj jmen v posledních letech, hned telefonoval nově získanou informaci dál, aby se předala z jedněch úst do druhých, dokud se síť církevních hodnostářů po celé zemi nerozhodla, že onoho Morfea postihne trest Boží ještě dnes v noci. Za jeho rouhačství a výsměch Bohu, za jeho hříchy, které vědomě činil po celé roky, za čarodějnictví a poplivání morálních hodnot, za to, že pošpinil jméno Bible a všelijaké jiné hloupé kecy. Mysleli si, že se jedná o nějakého slabého čaroděje, který si nebyl schopen opatřit sluhu či partnera, aby mohl mít potomka. Jelikož se jednalo o naprosté samotáře, nejspíš to byl pomatenec také. Kolik je potřeba lidí z církve na jednoho, očividně slabého čaroděje? Určitě budou stačit tři, čtyři, a to se během své práce ani nezapotí. A tak bylo rozhodnuto. Tři se přihlásili ke své práci hrdě a ihned, čtvrtého sháněli dlouho. Protože ve jménu Božím si zrovna užíval krev Páně a taktéž si užíval těla jedné ženské, která mu slíbila odříkat otčenáše za jinou protislužbu.
Když se všichni čtyři konečně sešli a předali si navzájem informace, které získali, měli jich poskromnu, ale bylo toho dost. Věděli, co se od nich vyžaduje a očekává. Ještě než se den sešel s nocí, vyčkávali všichni čtyři na jedné adrese, kterou jim postihl jejich důvěryhodný zdroj. Ze dveří vyšla plavovláska, přesně podle popisku. Všichni muži si připomněli, že je to jen ďáblova děvka v přestrojení, že by neměli polevovat na mysli, přestože nejeden z nich cítil vzrušení při pohledu na ni. Pronásledovali onu ženu nepozorovaně a tiše, ani si jich nevšimla. To, že je mocný čaroděj Morfeus, vládce snů a nočních můr? Vypadá tak křehce a slabě, jistě mu zlomí vaz jedna báseň, ani přiznání nebude třeba.
Chtěli si práci ulehčit. Proto se na něj vrhli v opuštěné, úzké uličce. Nevěděli ovšem, že Morfeus o nich po celou tu dobu věděl. A když zaútočili oni, měl svou magii už připravenou. Nejdřív jim pomátl mysl nočními můrami, kterých se nejvíc obávali. Potom je zhmotnil do reality a s úsměvem sledoval, kterak každého z nich roztrhala jejich vlastní noční můra zaživa. Postupně se k němu čtyři černé hmoty vrátily v podobě stínů a zmizely v tom jeho vlastním, který se na zemi zapitvořil, než znovu nabral svůj vlastní tvar. Morfeus pohlédl na roztroušené zbytky lidských těl. Byli to hlupáci, když si mysleli, že hrubou silou nad ním vyzrají. Kdyby měli nějaké posvěcené nádoby, to by byla jiná. Kdyby měli u sebe předměty opatřeny magií, která by je před tou jeho ochránila, Morfeus by se tolik neusmíval. Ale nyní si mohl jen sladce prozpěvovat, jak hloupí ti lidé jsou.
O čtyřech mužích už potom nikdy nikdo neslyšel. Hlavy jednotlivých církevních statků, ke kterým patřili, usoudily, že nejspíš se příliš báli splnit vlastní úkol a utekli před zodpovědností. Proto je postihne trest Boží. A na nich nyní bylo, aby vybrali další čtyři dobrovolníky, aby se vydali hledat onoho Morfea a skončili s ním jednou provždy!
*****
Octavius netrpělivě vyčkával ze dveřmi a chodil z místa na místo. Doktor ho dlouhé hodiny přemlouval, aby ho nechal v klidu a o samotě pracovat, aby tomu mladíkovi mohl pomoct. A Octavius mezitím neuvažoval nejzdravěji. Augustus jeho sluhu připravil o jazyk! To je výsměch a potupa! Jakým právem si dovoluje takto činit? Stejně potupil i Octavia kdysi. Neměl by proti němu poštvat ostatní, aby ho společně zabili? Jistě by to zvládli! Ale ne, ne, upokojil svou mysl. Nyní je podstatné, aby jeho milenec přežil a jazyk mu srostl zpátky. Léčivá magie a klid mu jistě pomůžou. Ale on nemohl a nechtěl čekat. Chtěl vědět, co se stalo. A proč se to stalo? Proč selhal?! Cožpak si nedával pozor, jak mu radil? Svěřil mu tak důležitý úkol a on ho i přesto zklamal. To neumí udělat nic správně? Obavy vystřídal chvilkový hněv. Sobecky se rozhodl, že sotva bude moci zase mluvit, řekne mu vše, co zjistil! A především proč ho Augustus odhalil!
Když doktor skončil a mladík mohl mluvit, Octavius se okamžitě rval dovnitř. Chtěl mladíka hned zpovídat - co se stalo a proč se to stalo. Ale mladík nebyl hlupák. Jeho milovaný, který byl nyní zaslepený vlastní nedočkavostí, ho varoval před Augustovou magií, o které věděli tak málo. Rukou si přejel po krku, kde cítil značku, kterou mu tam Augustus zanechal. Octavius na něj naléhal, ale mladík mlčel a ztrápeně se díval k zemi. Nemohl mu nic říct a to ho bolelo víc, než kdyby měl lhát. Věděl, že čeká na jeho slova. Toho člověka by do jejich sporu neměl plést. Tohle mělo být jen mezi Octaviem a Augustem. Trpkost vnikla do srdce mladého sluhy. Nemusí tady přece zemřít. Stačí jen, aby nepromluvil. Doktor může říkat, co chce - když už nikdy nepromluví, přežije. A možná tím i svého pána zachrání. Protože Octavius pořád naléhal, držel ho za ruce a začínal být netrpělivý, jen zakroutil hlavou do stran. Mladík věděl, že občas Octavius dokáže být pitomec. Nevšímá si drobných náznaků. Raději snese jeho nenávist a ponížení, než aby se ho musel vzdát. Nebo hůř - aby se jeho milenec rozpadl díky magii rozkladu, která se nyní uvnitř mladíka rozkládala a čekala na svou chvíli. Na slova, která utrousí, nebo na myšlenky, které ho napadnou. Nevěděl to s jistotou, ale nepochyboval, že by ho jinak Augustus nevrátil zpátky živého.
Jestli bude moci potají přihlížet do oken svého milovaného a oba budou moci žít, přestože oba budou na druhé straně svých světů… přijme tento trest. Za to, že plnil rozkaz. Za to, že sledoval člověka, na kterého si Augustus začal dělat zálusk. Odsoudil se proto sám k životu ve vyhnanství a beze slov. Nemohl svému milovanému ani ukázat, co se stalo. Kdyby se v jeho mysli objevila byť jen myšlenka, magie rozkladu by ji hned zničila a s ní i jeho vlastní tělo a vše okolo. To mladík nevěděl s jistotou, ale riskovat nic nemohl. Octavius na něj naléhal, prosil, potom téměř šeptem škemral, aby se na něj podíval, promluvil… ale mladík místo toho jen zavřel oči a tvrdohlavě mlčel. Než aby ho magie roztrhala a s ním i Octavia, lepší bude vyhnanství. Protože tak budou moci oba žít. A mladík bude moci koukat do oken Octavia a přát si, aby byl s ním.
„Piš, ukazuj, prosím,“ prosil ho Octavius, ale ztrácel trpělivost. Mladík bezradně pohlédl na brko, které mu podával spolu s papírem, ale jen odvrátil pohled stranou. „Selhal jsi snad?!“ zvýšil Octavius nenávistně hlas. Tolik asi k jeho lásce a věrnosti - když se mu cokoliv zprotivilo, nevadilo mu to úplně zničit. Mladík se rozhodl pro poslední vzkaz pro něj a ze všech sil zadržoval slzy.
‚Nemůžu ti nic říct, protože nic nevím. Nech mě odejít, pokud pro mě už nebudeš mít žádné jiné služby.‘ A doufal, že jeho pán pochopí aspoň toto. Protože kdyby se ho rozhodl zbavit vlastní magií, stala by se z něj bomba, která by všechno zničila po svém skonu. Dokud žije, udržuje magii rozkladu v sobě, nikoho neohrozí, protože uvnitř něj pouze existuje a spí.
*****
Jeho odchod se neobešel bez křiku a násilí. Jako by Octaviovi přeskočilo. Předtím se ho snažil tolik zachránit, nyní by ho klidně i zabil. Ale mladík to svému, nyní již bývalému pánovi, neměl za zlé. Značku, kterou mu předtím s láskou věnoval na tvář, měl nyní rozdrápanou a strhnutou. Popáleniny, které měl od Virgila a které doktor předtím pečlivě vyléčil, nyní nahradily jizvy. Jeho krása, do které se Octavius tehdy zamiloval, byla tatam. Byl z něj pravý netvor. Ale žil. A to bylo pro něj podstatné. Byl by raději zemřel, než svého bývalého pána požádal, aby se ho zřekl. Ale neměl na výběr. Odešel bez jediné věci, která by mu náležela, i šat musel odevzdat. Jako naprostý tulák a potlučený bezdomovec, jen s jedním děravým kabátem a naboso, se zastavil u brány sídla, kterému až do dnešního brzkého rána mohl říkat domov. Nikdo ho nevyprovázel, ani pohledy zpoza závěsů se za ním netáhly. V sídle Octavia se brzy a příliš snadno zapomínalo na ty, co svého pána zradili, nebo neuposlechli jeho rozkaz, nebo selhali. Mladíka trpce napadlo, zda si Octavius bude hned hledat nového sluhu… nebo mezi těmi, co už měl, nyní hledal toho, kdo mu bude dělat společnost v posteli. Protivné slzy se mu vetřely do očí a on po chvíli špatně viděl na cestu. Nevěděl, kam má jít. Nikdo nebude chtít sluhu, kterého se zřekl jeho pán. Nohy ho podvědomě zatáhly na místo, které sledoval po mnoho dní. Necítil nenávist ani vztek vůči Davidovi. Uvědomoval si až moc dobře, že o svém osudu rozhodl sám, když chtěl svého pána potěšit dobře odvedenou prací. Skryl se pod malou stříškou u dveří a schoulil se do rohu v podobě červenky. Třeba se zalíbí nějakému člověkovi, co mu dá najíst a vezme ho do tepla. Třeba bude moci dělat někomu jenom společnost a zpívat, co hrdlo ráčí, kdo v něm uvidí jeho někdejší krásu a bude ho milovat i přes to, jak ohyzdně nyní vypadá. Schoval si hlavu pod křídlo a snažil se aspoň na chvíli usnout, přestože ho celé tělo bolelo. Byl ovšem pořád ve střehu. Kdyby ho našel třeba Morfeus, uvědomoval si jeho nadále trvající hrozbu. Kdyby ho našel Augustus - co horšího by se mu mohlo stát? Raději nad tím moc neuvažoval.
O to větší nepochopení pro něj bylo, snad výsměch osudu, když ho během pozdního odpoledne našel zrovna David Erwood, kdy se sám vracel domů. Cítil z něj slabý závan alkoholu, ale ten člověk působil střízlivě. I pro Davida bylo překvapení nalézt malého ptáka, jak se choulí u dveří v rohu. A tak nějak věděl, že zrovna tahle červenka mu dělala společnost po mnoho dlouhých nocí. Je zraněná? Ale neutíká před ním. Mladík bedlivě toho člověka sledoval, jak si k němu dřepnul a natáhl ruku směrem k němu, ale zastavil ji v dostatečné vzdálenosti od něj.
„Vypadáš hladově. Nechceš jít raději do tepla?“ navrhl mu David. Nečekal odpověď. Spíš čekal, že ho vystraší, což se taky stalo, protože červenka před ním odskákala spěšně pryč. Nebylo to kvůli němu. To sluha jen vycítil blížícího se Morfea a bylo mu jasné, že nejrozumnější bude zavčasu vypadnout. Nepochyboval, že by svou předešlou výhružku s radostí splnil. David si ani nevšiml temné bytosti, která kolem něj prošla bez povšimnutí, protože Morfeus v tu chvíli myslel jen na toho proradného zvěromága, který ignoroval jeho varování a opět se tady snažil vetřít! Neušla mu krev, kterou za sebou mladík nechával, to jen ten člověk ji neviděl. A ten smrad kdysi oddaného sluhy se za ním táhl jako smrad za zdechlinou.
Sotva se sluha dostal za roh, rozhodl se, že v lidské podobě bude přeci jenom snadnější před Morfeem utéct. Instinkt lovené kořisti ho poháněl kupředu i přes bolest. Jeho pán ho předtím obeznámil s magií všech nynějších hlav kouzelnických rodin. Takže věděl, co ho v případě Morfea může čekat. Mohl mu kdykoliv ovládnout mysl pomocí násilím vsazených snů a nočních můr, roztrhat ho zevnitř díky magie, nebo ho pomocí snu přimět, aby se sám zabil. A mnoho dalšího. I přes tyto informace se však mladík právem obával. Nikdy nevíte, pro co se Morfeus rozhodne, aby se na vás pomstil, jaký sen vám vybere - zda ten sladký nebo čistou noční můru, ze které se už nevzbudíte. Smutná součást jeho vlastní magie byla i skutečnost, že sám nemohl nikdy usnout. Nemůžete ovládat sny jiných, když sami spíte. A vaše vlastní noční můry by vás pozřely zaživa v ten okamžik, kdybyste polevili v ostražitosti. Přestože byl jejich tvůrce, jeho vlastní výtvory ho mohly také zničit.
„Neutíkej!“ smál se Morfeus. „Stejně tě roztrhám zaživa!“
V tu chvíli po něm vymrštil svou magii v podobě temné hmoty, která za letu nabírala teprve podobu, která by mladíka mohla strašit a zabít. Objevovaly se v ní prapodivné kombinace hlav a částí těl - vlk, sokol, liška, kočka, neurčitá tvář bez pořádných rysů s otevřenou pusou, kterou měla ovšem černou hmotou pořád částečně slepenou, pracka s drápy, něco jako hadí ocas, pařáty velkého ptáka… To jen Morfeova magie určovala, čeho se zvěromág bojí nejvíce, a vybírala ten nejlepší obraz. Když se mladíka téměř dotkla, něco se mezi ní a mladíkem objevilo a magii odrazilo stranou, takže se roztříštila na menší kousky a potom se rozpadla na černé, malé hmoty a plazivými pohyby se vracela ke svému pánovi. Morfeus se v chůzi také zastavil, protože do té doby necítil žádnou magii, jen slabou z toho zvěromága. Nyní když se jeho vlastní magie stáhla, obličej se mu zkřivil do nehezkého úšklebku. I mladík očekával, že ho magie zasáhne, nyní jen zmateně sledoval hadí kůži, která se kolem něj točila v kruzích a sahala až vysoko nad něj. Skrz malé skuliny tekly drobné kapky černé hmoty, které se ve vzduchu postupně vypařily. Doposud nechápal, co se stalo.
Najednou na rameni ucítil něčí ruku a prudce se ohlédl. „Klid, Gerard je nejlepší obrana před čímkoliv. Skrz jeho tělo nic nepronikne,“ ušklíbl se Augustus. „Pokud tomu on sám nebude chtít… nebo nedostane rozkaz.“