Kdysi…
Jak si myslel - našel ho tam, kde vždycky. Hluboký les poskytoval Augustovi útěchu, že se v něm může ztratit. Tak jako se nyní ztrácel ve vlastních pocitech a myšlenkách. Pochopitelně, že byl vystrašený. Jeho vlastní magie ho děsila natolik, že ani nepostřehl, že ho Marcus našel tak snadno. Byl rozrušený, takže zapomněl na vše, čemu ho Marcus učil - aby nikdy nepolevil, když bude sám, protože v tu chvíli na něj může kdokoliv zaútočit.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho jemně a čekal, až se k němu podívá, než se k němu přiblížil.
„Nepřibližuj se!“ vykřikl Augustus náhle a ještě více se schoulil do klubíčka. Až poté si Marcus všiml jeho slz v očích. „Jsem zrůda…“
Marcuse zamrazilo. Takhle vnímal tu nejmocnější magii, se kterou se Marcus setkal? Která naháněla strach i všem mocným čarodějům okolo? Bylo to pochopitelné. Nečekal, že bude tak děsivá, snad tajně doufal, tak jako Marcus, že se v něm magie rozkladu neprobudí, a on bude moci žít klidný život. Nepomohlo ani vědomí, že čím později se v nositeli magie rozkladu tato magie probudí, o to silnější poté bude. A dle slov Lucrateze se v Augustovi probudila později, než v něm. „Lorde Auguste,“ řekl znovu jemně a přiblížil se k němu, aby mu mohl stisknout rameno. Augustus se sice nejdřív vytrhl, ale když to gesto Marcus udělal znovu, jeho ruku už nechal na místě. „Nejste zrůda, lorde Auguste. Jen svou magii neumíte pořádně ovládat,“ ujistil ho vlídným hlasem.
Nepotřeboval přednášky. Potřeboval někoho, kdo pochopí jeho zmatení, kdo mu vysvětlí ty city a myšlenky, co se mu honí hlavou, co za hlasy to slyší a jak na ně má reagovat. Marcus si pamatoval, že Lucratez také často zmiňoval jakési hlasy, které k němu promlouvají… ale on je ignoruje. A to samé učil nyní i Flitche. To samé dělala Tenebra, každý člen jeho rodu. Měl by to Augustovi říct?
„Pak jsem blázen, protože ten hlas na mě pořád mluví,“ vzlykl Augustus.
„Hlas?“
Augustus jenom přikývl.
„Co vám říká, lorde Auguste?“
Augustus si ovšem zakryl uši, jakoby ten hlas mohl takhle neslyšet. „Znič ho. Znič ho. Nemůže se nás přece dotknout. To mu nemůžeš dovolit. Všechno kolem sebe znič. Dám ti moc, která to promění v realitu. Zbav se toho slabého bratra, nepotřebuješ ho. Tenhle až moc vyzvídá, neodpovídej mu. Nic mu o mně neříkej,“ opakoval Augustus vše, co na něj ten hlas křičel poslední minutu.
Marcuse zamrazilo. Promlouvá k němu jeho vlastní magie? „Mluvil na vás ten hlas, když jste zaútočil na Flitche?“
„Nezaútočil jsem já!“ bránil se Augustus zoufale.
„Zaútočil jste, lorde Auguste,“ nesouhlasil Marcus.
„Nechtěl jsem na něj zaútočit!“
„Ale zaútočil.“ Potřeboval, aby si uvědomil, co udělal a měl jistotu, že si je plně vědom vlastní síly. Palcem mu setřel slzy z očí. „Ale není to něco, za co byste se měl vinit. Lord Flitch vám jistě neřekl nic hezkého. Chtěl jste mu ublížit?“
„Nechtěl.“
„Pak jste se jenom bránil slovům, co vám říkal.“
Bylo podstatné, aby si chlapec uvědomil, že zaútočil - ať už sám, nebo na rozkaz magie v něm - odůvodněně. Flitch ho jistě provokoval a Augustus se vyprovokovat nechal. Nemohl své vlastní činy svádět na hlas v hlavě, i když za to byl částečně zodpovědný. Dal si poté záležet, aby Augustovi vysvětlil, co se pravděpodobně stalo.
„Provokace lorda Flitche způsobila, že se magie rozkladu ve vás probudila a rozhodla se nad vámi převzít kontrolu. Rozumíte, co vám říkám?“ zeptal se Marcus. Augustus chvíli uvažoval. Už neplakal, ale snažil se rozumně čelit realitě a poučit se z ní. Marcus mu dal dostatek času, aby informace, které mu předal, zpracoval a porozuměl jim. Nakonec přikývl. „Nesete částečnou vinu. Mohl jste se rozhodnout její hlas ignorovat. Ale protože je pravděpodobně poprvé, co na vás promluvila, nechal jste se zlákat jejím hlasem. Na to si musíte dávat pozor, lorde Auguste. Není to poprvé, co jste ji použil nevědomě.“
„Není?“ zopakoval Augustus zmateně.
„Pamatujete si na naši cestu do Egyptského království?“ Mladík přikývl. „Na chvíli, kdy se Virgil zbavil okovů?“ Vypadalo to, že Augustovi nejspíš došlo, na co naráží.
„To jsem způsobil já?“ zeptal se, pořád zmateně.
„Vaše magie reagovala na váš strach, proto zapůsobila na věc, která vás děsila víc - nikoliv fénix ale řetěz, který ho držel. Ten zvuk vás nejspíš děsil víc, než vědomí, že když ho pustíte, zaútočí na vás.“
„Já jsem osvobodil Virgila? Nikoliv on sám?“
„Egypťané dělají velmi silné okovy. Řetězy by ho neudržely takovou dobu, kdyby nebyly opravdu pevné.“
Když poté toho večera lorda Lucrateze informoval, co se stalo a co si o tom Augustus myslí, na mysl se mu dostala jedna myšlenka. „Lorde Lucratezi, mohu mít na vás otázku?“ zeptal se a Lucrateze tím zarazil. Tenebra, která něco zapisovala na pergamen na druhé straně místnosti, také vzhlédla a přestala psát.
„Marcus a ptá se,“ zasmál se Lucratez, ale přikývl. „Ptej se, příteli. Je to neobvyklé!“
Marcus pohlédl na Tenebru a pak zpátky na něj. „Lord Augustus se zmínil, že když zaútočil na lorda Flitche, přikázal mu to nějaký hlas. Prý pouze následoval jeho slova.“ A všiml si ihned, že při zmínce, se oba rodiče zatvářili jinak - snad vystrašeně a zmateně. „Když jste mi svou magii vysvětloval, nikdy jste se o hlasu nezmínil. Jak ho mám chápat?“
Lucratez se náhle zamračil, Tenebra nasadila neutrální, skoro až lhostejný výraz a v místnosti nastalo ticho. Marcus cítil napětí mezi manželi, ale mlčel a čekal na odpověď od svého pána.
„Slyšela jsem ho. Když mi byla předána magie rozkladu,“ ozvala se Tenebra nezaujatě, chladně. „Nyní ho už neslyším. Naučila jsem se ho ignorovat. To samé by se měl naučit i Augustus. Neměl by si nechat poroučet vlastní magií.“
„Pokud mu magie rozkladu začne našeptávat, nebude se umět rozhodovat sám,“ ozval se Lucratez stejně nezaujatě, chladně, až to Marcuse zarazilo. „Jenom hlupák poslouchá magii, kterou sám neumí ovládnout. A hlupák je odsouzený k záhubě.“
„Takže by měl hlas, který mu říkal, aby zabil vlastního bratra, prostě ignorovat?“ zeptal se Marcus a záměrně si nenápadně rýpl do obou rodičů, protože nyní měl jistotu, že oba toto dělají už roky. Ignorují hlas vlastní magie. Připadalo mu to, jakoby on prostě ignoroval své poslání převádět lidi na druhý břeh a jenom by přijímal jejich blyštivé dary. „Omlouvám se, to bylo neurvalé,“ dodal, ale vůbec to tak necítil, když se jim poklonil v omluvu. Věděl nyní, že stejně Lucratez učí Flitche - aby ignoroval hlas vlastní magie a prostě ji používal podle sebe.
*****
„Vyřiď tomu slabochovi,“ zastavil ho hlas, když za sebou zavřel dveře, ale na Flitche se nepodíval - jasně na zádech cítil jeho nenávistný pohled a ve vzduchu páchla magie rozkladu - a nepochyboval, že kdyby se otočil, mladý Flitch by neváhal a nejspíš by zaútočil, „že až si bude chtít očistit vlastní jméno, s radostí jeho výzvu přijmu. Ať ale není zbabělec a vyzve mě sám!“ pokračoval Flitch s nehezkým úšklebkem.
Měl z něj strach, proto ho před Augustem ponižoval. Měl strach, protože si uvědomoval, že ví, jak ho zastavit. Už to jednou udělal. Stačí ho zakousnout jako otravné zvíře, přerušit jeho vědomí od magie rozkladu, aby se vzpamatoval. To si k Lucratezovi nedovolil, u lorda Augusta to nebylo potřeba, protože se dokázal ovládat… ale u Flitche jednal tehdy instinktivně. A povedlo se. Kdyby mu chtěl ublížit nebo ho zabít, bylo by to pro bývalého boha tak snadné.
Magie ve Flitchovi z něj každý den dělala ohavnějšího člověka. Měnila i jeho vzhled. Býval kdysi krásným chlapcem, ale nyní? Když se na něj Marcus ohlédl koutkem oka, všiml si jeho kruhů pod očima, bledosti a celkově nezdravého vzhledu. To si na něm magie rozkladu vybírala svou daň, aby ho bránila, když jí nedodává pravidelné oběti. Doslova se živila jeho životní sílou. Měl by vypadat jako mladý, dospívající muž, místo toho připomínal muže v pozdním věku. Když se na něj mladík zeširoka usmál, ukázal shnilé zuby.
‚Magie rozkladu pomalu zabíjí vlastní schránku,‘ pomyslel si Marcus.
„Ať ale není zbabělec a vyzve mě sám!“ dodal Flitch.
„Jste si jistý, že to opravdu chcete, lorde Flitchi?“ zeptal se Marcus klidným hlasem.
„Netoužím po ničem jiném,“ ujistil ho Flitch.
Marcus si uvědomoval, že dneškem pouto, které mezi sebou dva bratři kdy měli, bylo navždy zničeno díky magie, která v nich pobývala. A on musel respektovat cestu, kterou se každý vydal zvlášť. Od počátku byli tak odlišní… ale společná cesta po stezce magie rozkladu z nich činila nebezpečné tvory.
*****
„Děje se něco, Marcusi?“ zeptala se jedna z těch čtyř. Byla to další noc, kterou Marcus celou probděl a nyní hleděl do stropu svého pokoje. Všechny čtyři cítily jeho napětí a obavy o toho, kdo je stvořil, byly na místě.
„Ne,“ odvětil jí ve své mysli a doufal, že tak ukončí nechtěný rozhovor.
„Střežíme pokoj lorda Augusta, ale pokud-…“
„Řekl jsem, že se nic neděje!“ ozval se Marcusův hlas v mysli trochu podrážděněji.
„Rozumím,“ ukončila jejich spojení jedna ze služebných. Potom její hlas už neslyšel. Usnout se mu ovšem nepovedlo.
*****
Probudily ho krátce nad brzkým ránem, zrovna ve chvíli kdy se konečně odevzdával spánku a řádnému odpočinku. Informovaly ho o vetřelci, který se k nim blížil. Přemluvil se i další den, že spánek a odpočinek nepotřebuje, že je ho potřeba jinde. Když se dostal k bráně, za kterou všechno bylo shnilé nebo zničené - pozůstatek doby, kdy Lucratez svou magii nechal, aby ho ovládala - všiml si onoho vetřelce. Byly to dvě jakési mladé ženy, jen o několik dekád starší než Augustus a Flitch.
„Čemu vděčíme za Vaší návštěvu?“ zeptal se zdvořile.
„Vzbuď Lucrateze, musíme něco pořešit,“ přikázala mu jedna lhostejně.
„A pusť nás dovnitř. Nebudeme mrznout venku,“ přidala se ta druhá podle.
„Nemohu vás pustit dovnitř dřív, než mi to povolí můj pán,“ informoval je klidným hlasem.
„Neodporuj nám, pse,“ zaprskala ta první.
„Dělej! Nebo toho budeš litovat!“ přidala se ta druhá.
Oči mu nebezpečně zasvítily, až se ho obě ženštiny lekly. „Tady nerozkazujete vy,“ varoval je. Jak snadné by bylo vylít si na nich všechnu zlost. Stačilo by je odsoudit k věčnému zatracení…
„Marcusi!“ ozvalo se za ním a on se uklidnil. Snad si přál, aby jeho pán zůstal v říši snů a on se těch dvou mohl zbavit. Stejně jeho pánovi jenom škodí. Na veškerých schůzích jeho slova shazují. Veškeré pokusy Lucrateze o řádnou komunikaci a spolupráci mu hatily jenom tím, že existovaly. „V pořádku,“ dodal Lucratez, když k němu došel a položil mu ruku na rameno. „Převezmu to,“ řekl a pohlédl na dvě ženy před sebou. „Mohou vstoupit. Nepřišly se špatným úmyslem.“
Marcus nepociťoval obavy. Lord Lucratez jistě věděl, co dělá. Ani se nepozastavoval nad tím, že mu o této události nic neřekl. Jen k němu vyslal jeden jasný pohled. ‚Důvěřuj mi.‘ A to Marcusovi stačilo, aby mu důvěřoval a následoval ho, jako to po celá ta léta dělal. Protože nepochyboval, že Lucratez má spadeno na mnohem větším cíli než jenom na těchto dvou čarodějkách.
„Budiž,“ svolil Marcus, než velkou bránu, nad kterou se honosil rodinný erb, nově zvolený fénix, otevřel a poodešel stranou, aby ty ženské mohly dovnitř. S drobným znechucením se jim poklonil a dodal: „Vítejte, lady Harám, lady Bufonido.“
*****
„Nemyslel jsem si, že byste přišly tak brzo,“ začal Lucratez vlídně, když jim pokynul, aby se usadily. Sestry se ovšem ne moc přátelsky dívaly po tom kutlochu, kam je pozval jako k sobě do pracovny. Ano, pro ně to byl kutloch - temný a odporný.
Virgil a Gerard se jim pouze uklonili, než se vytratili z místnosti. Protože zvěromágové měli na starost hlídání budovy a svých pánů, vrátili se proto jako jediní na svá místa venku, aby nenechali sídlo nestřežené. V místnosti bylo sluhů dost, aby se o jejich pána a ne moc zvané hosty postarali ostatní.
„Zněl jsi naléhavě,“ zhodnotila Harám, než se usadila jako první. Bufonida přejela po křesle prsty, aby zkontrolovala prach na něm. Lucratez její počínání nijak nekomentoval. Sedla si, až když si Harám odkašlala, aby ji upozornila, že kde je nebo že snad je sledována. Bufonida si z ní moc hlavu nedělala. Oproti svému vzezření v blízké budoucnosti byla pořád mladá, krásná a stejně štíhlá jako sestra. Po tomhle setkání ovšem odejde se strachem o vlastní život, který se bude snažit zacelit jídlem a minimální interakcí s ostatními kouzelnickými rodinami.
„Situace naléhavá skutečně je,“ souhlasil Lucratez a beze slova jim nabídl víno, ale Harám zvednutou rukou hned odmítla a vybídla ho, aby pokračoval. „Jde o Augusta.“
„Toho bez magie, předpokládám?“ dovtípila se Harám rozumně.
„Ano,“ souhlasil Lucratez. „Situace se změnila. I v něm se magie rozkladu probudila.“
„Neměl bys tedy slavit?“
„Vyskytl se ovšem problém.“
„Problém?“
Lucratez pohlédl na Marcuse, který stál u dveří, než se očima vrátil zpátky k těm dvěma. „Je zde možnost, že si není vědom toho, jak ji ovládat, že nechává magii, aby mu šeptala, co má dělat.“
Na to se Harám a Bufonida rozesmály. Obě byly mladé a příliš hloupé, shodou nešťastných událostí se však staly hlavami rodu - hlavní linie a vedlejší.
„Žertuješ, že ano, Lucratezi? Vlastnit magii rozkladu a nerozumět jí?“ zeptala se Bufonida, která si utírala slzy od smíchu.
Lucratez jejich chování nijak nekomentoval, ale Marcusovi neušlo, že uvnitř dozajista zuří. Vysmívají se jeho magii a jeho synovi, jemu přímo pod nosem, před jeho sluhy, v jeho vlastním sídle. Marcus zuřil i za něj. A Lucratez to cítil, proto se podíval jeho směrem, aby ho uklidnil, že to je v pořádku. Stejně se totiž chovaly i během každé schůze a stejně tak k nim Marcus cítil odpor a znechucení.
V čem jsou lepší než lord Lucratez?
„Je ještě mladý a magie se v něm teprve probudila. Je to chvíle, kterou bychom měli řádně oslavit, ne ho hanit za to, že se v něm magie probudila mnohem později, než v jeho bratrovi. V naší rodině se říká - čím pozdější start, tím mocnější pán,“ dodal jakoby omylem a napil se vína, přitom nespouštěl oči ze dvou sester, které se smát konečně přestaly. Byly si vědomy skryté hrozby, kterou k nim nyní poslal.
„Vol svá slova moudře,“ ozvala se nyní Harám klidným hlasem a opřela se lokty o stůl. „Taková slova by mohla způsobit válku.“
„To bych si nedovolil,“ usmál se Lucratez mile. „Ale vy byste svá slova měly volit také opatrně. Jste v mém sídle, na mém území. Nemůžete mi mít za zlé, že se ani mým sluhům nelíbí, jak jednáte s jejich pánem.“
Harám a Bufonidu nepříjemně polilo a snad poprvé od svého příchodu začaly vnímat všechny přítomné zvěromágy, kteří je netrpělivě sledovali.
„Samozřejmě, že vám neublíží, pokud jim tak nepřikážu. Jsou mi velmi oddaní, víte?“ pokračoval Lucratez. „Na rozdíl od těch vašich, kteří vás nechali vstoupit na cizí území naprosto bez ochrany poté, co byli jednou vyzváni. Většinu z nich jsem našel ve svém mládí, než se ze mě stala hlava rodu. Někteří jsou mi tak oddaní, že se vzdali postu boha, aby mi mohli sloužit, protože jsem je něčím zaujal,“ řekl a pohlédl na Marcuse, jehož tvář se nijak nezměnila. Opět se pohledem vrátil na ty dvě, které začínaly být nejisté. „Ale doporučuji, abyste nepokoušely jejich oddanost. Myslím si, že pak by ani můj rozkaz neslyšeli,“ dodal s úšklebkem.
Harám postupně došlo, že je Lucratez nezavolal do vlastního sídla, aby se chlubil synem a sluhy. „Proč jsi nás zavolal?“ přešla rovnou k věci. Lucratez se ovšem pořád mile usmíval a beze slova je pozoroval, jak jsou čím dál tím víc nervóznější.
„Jste obě příliš nezkušené,“ promluvil Lucratez po chvíli a ušklíbl se. „Nikdo normální by své sluhy nenechal čekat venku a nevešel by na nepřátelské území zcela sám, ať už je jeho magie sebeschopnější.“
„Vyhrožuješ nám snad?“ ptala se Harám, protože ji ještě strach nepohltil tak, jako sestru.
„Měl bych?“ zeptal se Lucratez podle, než se pohodlně opřel, pohár s vínem v ruce. „Co bych z toho měl? Obě jste nezkušené. Zabít vás by bylo až moc snadné a sebral bych zábavu ostatním.“
„Co tedy po nás chceš?“
To nevěděl nikdo v místnosti, jenom Lucratez sám. A Lucratez si tu slastnou chvíli nevědomí všech, včetně dvou sester, užíval naplno. Zvěromágové ho instinktivně následovali a když většině z nich řekl, aby šli do jeho pracovny, věděli, že mají čekat na další nevyřčené rozkazy, i když cítili nepřítele za bránou. Nyní byl nepřítel u nich. Stačil rozkaz a oni by neváhali zaútočit. Nebylo neobvyklé, že se Lucratez se svými plány nikomu nesvěřoval. Bylo dobře, že nikomu nedůvěřoval. Zradit ho mohl kdokoliv, i ten nejvěrnější.
„Stáhněte se. Budíte až moc rozruchu,“ řekl Lucratez najednou. A obě sestry na něj vyjeveně koukaly. „Na příští dvě setkání nedorazíte,“ oznámil jim ledabyle. „Důvody si vymyslete, je mi to fuk. Pokud vás ovšem uvidím,“ dodal a zvedl ruku, kolem které se začala hromadit magie rozkladu, „nebudu se moci zaručit za vaši bezpečnost. Ani za bezpečnost ostatních.“
„Vyhrožuješ nám?“ zeptala se Bufonida znechuceně.
„Co když neposlechneme?“ zeptala se Harám lhostejně. I když jsou v nevýhodě, jejich magie znovuzrození je ochrání.
Lucratez se na ni podíval s úsměvem. „Tenebro,“ zavolal. Jeho manželka se zjevila téměř jako duch zpoza knihovny, ani jedna ze sester o ní doposud nevěděly. „Řekni, jaký jsi měla sen včera?“ zeptal se ledabyle.
„Určitě bude lhát!“ smála se Bufonida.
„Mé sny se vždycky jednou naplní,“ usmála se Tenebra chladně. „Jsou pozůstatky mé pravé magie.“
„Co… Co se ti zdálo?“ zeptala se Harám odvážně.
Tenebra se nehezky ušklíbla. „Viděla jsem vás obě mrtvé,“ oznámila jim ledabyle, rukou si zakryla ústa, jakoby právě měla říct ten největší vtip světa. „Napíchnuté na jehlicích,“ dodala se smíchem.
„Lžeš!“ vykřikla Bufonida polekaně.
„Neřekla jsem, na kterých jehlicích,“ pokračovala Tenebra sladce, jako spokojené dítě, které se chlubí novou hračkou.
„N-Na kterých?“ zeptala se Bufonida.
„Mlč, hloupá!“ okřikla ji Harám. Nenaletí jim na tu jejich hru.
„Na jehlicích magie rozkladu. Od mého syna,“ odpověděl Tenebra jedovatě sladkým hlasem a usmívala se zeširoka, až jí lezly dásně.
„Hloupost!“ vykřikla Bufonida a prudce se postavila.
„Kterého?“ ptala se Harám s rozvahou. Když zachová chladnou hlavu, nenechá je vyhrát.
„Augusta,“ usmívala se Tenebra i nadále, než přešla ke svému manželovi a omotala mu ruce kolem krku. „Byl to krásný sen,“ zašeptala mu do ucha ale tak, aby to slyšely i obě sestry. „Užila jsem si ho. Dokonce jsem se prý i smála nahlas.“
„Vyloučeno,“ nesouhlasila Harám, i když začínala být velmi nesvá. Tenebřiny sny byly známy široko daleko, protože se vždycky splnily.
„Chceš snad otestovat naši magii?“ zeptala se Tenebra milým hlasem, než si opřela o Lucratezovo rameno bradu.
Na chvíli nastalo ticho. „Dvě setkání?“ zeptala se Harám. Uznala vlastní porážku, tady se jim postavit nemohla.
„Ano,“ souhlasil Lucratez s úsměvem.
Harám věděla, že je zbytečné se ptát, proč zrovna ta dvě nadcházející. „Budiž,“ svolila.
„Harám!“ okřikla ji Bufonida.
„Mlč! Já jsem hlava rodu - já rozhoduji,“ připomněla jí.
„Podepiš se,“ pravil jí Lucratez mile, než k ní posunul po stole popsaný pergamen a brk. Nepoužil ovšem svoji ruku, ale svou magii rozkladu. Černé jehlice úhledně papír položily na stůl před dvě čarodějnice a podaly jim jeden brk.
Marcus si všiml jenom pár slov na papíru, ale došlo mu, že je to ten pergamen, na který Tenebra psala, když jim řekl o jeho rozhovoru s Augustem. Věděla snad lady Tenebra dopředu, co se mělo včera odehrát a nechala tomu volný průběh? Nebo oba rodiče věděli, jakou hru hrají s osudy vlastních dětí a využili jejich střet k vlastním službám?
Harám po nich pergamen téměř znechuceně hodila. Magie rozkladu jej bezpečně zachytila a předala svému pánovi. Harám a Bufonida trpělivě čekaly, dokud se ty černé jehlice zase nevytratí. Věděly moc dobře, že nejsou dostatečně, po psychické stránce vůbec, silné, aby mu mohly nyní rovnat.
„Hade!“ zasyčela Harám vztekle.
„Přijďte zas,“ vyzval je Lucratez s úsměvem. „Třeba tohle setkání pro vás bylo vhodnou lekcí.“
Kývl na Marcuse, který beze slova otevřel dveře. Obě sestry div nevyběhly ze dveří, cítily na sobě pohledy všech zvěromágů a nepochybovaly, že kdyby šly klidným krokem, Lucratez by je na ně s radostí poštval.
„Lorde Lucratezi, o čem tohle bylo?“ zeptal se Marcus konečně. Lucratez se hravě usmál. Ten úsměv ovšem Marcuse popudil. „Věděl jste, co se mělo včera stát, a nic jste nepodnikl?“
„Magie ve Flitchovi je mocná, ale leze mu na mozek. S tím nic nenadělám. Bylo jen otázkou času, než své city nedokáže ovládnout a na někoho zaútočí. Pokud je ovšem Augustus rozumný, přijde za mnou, aby se mě zeptal, jak své magii má poroučet. Pokud ji bude poslouchat, mohlo by to dopadnout špatně.“
„Využíváte je pro vlastní intriky?“ zeptal se Marcus přímo, prudce.
Lucratez se ovšem nevinně usmál. „Nikdy jsme neodpřisáhli, že se takový sen Tenebře někdy zdál,“ pravil s úsměvem a stejně nevinně se nyní usmívala i Tenebra.
„Blafoval jste?“ zeptal se Marcus šokovaně.
„Kdo ví. Ty dvě si myslí, že jsem mluvil pravdu. A to je podstatné,“ vysvětlil Lucratez. „Asi jsem toho padoucha hrál přesvědčivě. Ty jsi byla také dokonalá, má drahá.“
„Děkuji. Překvapilo mě, když ses tak náhle rozhodl, že je oslovíš,“ přiznala Tenebra.
„Chtěl jste docílit toho, aby se příštích dvou setkání nezúčastnili. Proč?“ nechápal Marcus
„Protože na příští setkání se mnou pojede Flitch, na to další Augustus. Je na čase je představit našemu světu, nemyslíš?“ zazubil se Lucratez a v očích měl to samé hravé šílenství, jako když před lety žádal boha, aby se stal jeho sluhou.
*****
„Zajisté, otče. Rád se dalšího setkání zúčastním s vámi,“ souhlasil Flitch téměř okamžitě. Udělal by cokoliv, aby mohl opustit tohle shnilé sídlo.
„Uvažoval jsi možná už i nad studiem? Třeba mimo tuhle zemi?“ zeptala se Tenebra oklikou.
„Proč? Vzdělání je mi k ničemu. Důležité je, jak jsem silný,“ zhodnotil Flitch chladně. „Pouze silou si získám následovníky.“
„Nemůžeš vše prosazovat silou. Musíš přemýšlet i nad kroky svých nepřátel a podrobit si je díky intrikám a mocenským hrám,“ informoval ho Lucratez. „Díky tomu jsem byl schopný ti zajistit místo na příštím setkání kouzelnických rodin. Važ si toho, pro někoho tvého věku je to velká pocta.“
Marcus jim beze slova donesl poháry s vínem.
„Kde je vůbec Augustus? Cožpak neví, že za chvíli bude snídaně?“ zeptal se Lucratez ledabyle.
„Myslím, že se zase potlouká někde v lese,“ zhodnotil Flitch znuděně. „Nač na něj plýtvat časem.“
„Flitchi,“ napomenula ho Tenebra.
„Nemám snad pravdu?“ zeptal se Flitch podle. Už mu stouplo do hlavy, že si ho otec vybral jako svůj doprovod na příští setkání a na nic jiného nemyslel. Snad jen na to, že by se měl Augustovi pomstít za tu potupu, které se na něm dopustil.
*****
Marcus přenechal své pány v rukách svých čtyř služebnic a sám se vydal do lesa. Atmosféra v místnosti rychle houstla a stala se nedýchatelnou. Lucratez s ním tento plán neprojednal. Vzpomínal si, jak kdysi dávno s ním probíral téměř každý svůj krok a chtěl znát jeho názor. Nyní se jen spoléhal na moc Tenebřiných snů a vlastní moci. Marcuse ovšem napadlo, jak se asi doopravdy cítí - jak moc osamělý Lucratez skutečně je, a zda se chce opět odtrhnout od všech čarodějů poblíž. Živě si pamatoval, jak toto sídlo navštěvoval čaroděj s léčivými schopnostmi, kterého potkali s Augustem v egyptské poušti předtím. Kde je jemu a jeho synovi konec? Bojí se snad přiblížit? Děsí snad všechny myšlenka na rod s magií rozkladu natolik, že jim nikdo v jejich vlastním rozkladu nepomůže? Tak jako předtím?
Nyní je situace jiná - nyní má Lucratez ve své armádě služebných nově fénixe a ourobora… nyní má oba syny s magií probuzenou, jednoho ve své moci, ten druhý se mu ještě brání. Měl by snad Augusta opět vzít do světa? Ukázat mu, že svět není tak prohnilý, jako tohle sídlo? Měl by zradit vlastního pána, který mu dal domov a jméno? A toužil vůbec Augustus po něčem takovém? Chtěl být zachráněn?
*****
Našel ho ve společnosti Octavia, Virgil a Gerard si od nich udržovali bezpečnou vzdálenost, aby jim poskytli soukromí, ale přesto vnímali blížící se nebezpečí. Oba ho překvapivě vycítili a podívali se jeho směrem. Kývnutím jim dal najevo, aby si ho nevšímali, a pohlédl na Augusta.
„Ještě ji neumím pořádně ovládat,“ vysvětloval zrovna Octaviovi. „Ale včera jsem zaútočil na bratra.“
„Jak ses cítil?“ vyzvídal Octavius nadšeně, oči mu svítily zvědavostí. Nevnímal rozpoložení Augusta, který měl vůči vlastní magii jisté znechucení, možná i strach.
„Nevím,“ řekl upřímně.
„Ne, ne. Jak ses cítil, když jsi zaútočil?“ vyzvídal Octavius napjatě.
„Nevím!“ vykřikl na něj Augustus a zaujal tím Virgila a Gerarda. „Prostě nevím, chápeš?“ křičel na něj, než se chytil za hlavu. Marcuse napadlo, zda opět slyší hlas své magie a k čemu ho nejspíš nyní nabádá. „Nevím… A je lepší, abych to nevěděl, abych si to nepamatoval. Byl bych raději, kdyby to magie rozkladu prostě pohltila, aby mi sebrala vzpomínky.“
„Ale proč? Je to mocná magie,“ nechápal Octavius. „Proč by ses před ní měl plazit a pokorně jí sloužit? Ona má sloužit tobě.“
„Nechápeš to,“ povzdychl si Augustus.
„Ne, ty to nechápeš. Máš v sobě mocnou magii a ty ji nechceš využít?“ ptal se Octavius.
Ale Marcus postřehl, že ho jeho mladý pán už neposlouchá. Uvažoval, co mu jeho magie šeptala nyní a zda to byly zase nějaké ohyzdné věci.
„Zmlkni!“ zakřičel na něj Augustus, když se Octavius jal vysvětlovat vlastní magii a jak je snadné vlastní magii přece poroučet, ale po Augustově výkřiku se zarazil. Řekl snad něco špatně? Tu ho ovšem Augustus popadl za ramen a zatřepal s ním. „Zmlkni! Mlč!“ křičel na něj zoufale.
„Proč? Co to do tebe vjelo?“ nechápal Octavius.
„Prostě mlč!“ křičel na něj Augustus a pořád mu cloumal rameny. „Nechci poslouchat ty tvoje řeči! Ničemu nerozumíš!“
„A ty jsi jen blbeček, co si nechá poroučet vlastní magií!“ obořil se na něj Octavius a žduchl do Augusta, až mladík skončil na zemi, protože to nečekal. Místo toho, aby se bránil, si zakryl uši. „A to, že to nechceš slyšet, neznamená, že to není pravda! Magii máš živit a velet jí, ne jí naslouchat a nechat si poroučet! Jen blázen nechá svou magii velet! Jen blázen si dovolí vlastní síle, aby si dělala, co chce!“ křičel na něj nyní Octavius, ale Augustus ho nevnímal, rukami si pevně svíral uši.
Octavius nechápal, že Augustus se snažil ze všech sil potlačit hlas vlastní magie, která na něj nyní křičela, aby ho umlčel, aby ho mučil, aby jí dal oběti, aby toho mladíka zabil, protože si dovoloval a pomlouval ji. A Augustus nechápal, že jeho přítel nedokáže pochopit, že on o takovou magii nikdy nestál.
„Lorde Auguste!“ slyšel Marcus Gerardův hlas a sledoval, jak se k němu zvěromág přiblížil a sevřel mu jemně ramena. „Je to v pořádku. Neposlouchejte.“
„Proč by neměl? Je to pravda!“ trval na svém Octavius otráveně.
Marcusovi neušlo, jak neurvalý pohled na něj Gerard vrhl, až s sebou Octavius trochu škubl. „Lorde Auguste, neposlouchejte ten hlas. Potlačte ho,“ instruoval ho Gerard vlídným hlasem. Vypadalo to, že to nebylo poprvé, co se něco takového nejspíš stalo, protože Gerard působil klidně a nevyšiloval a Octavius si z toho také nic nedělal, jen pořád opakoval: „Zase ten pitomý hlas - copak je blázen?“
Nikomu nedocházelo, že Augustus se snažil bránit to, na čem mu nejvíce záleželo v tu chvíli - přátelství s Octaviem, který jeho magii jenom pomlouval a vysmíval se mu, že ji neumí ovládat tak dobře, jako on. Zapomínal však, že jeho magie byla mnohem jednodušší na ovládnutí a velel jí už několik let, že z počátku také postrádal klid duše a pevnou mysl, aby ho magie poslouchala. A především si neuvědomoval velký rozdíl v ničivosti jejich magií. Tam, kde magie času pouze brala čas a dávala ho jinam, tam magie rozkladu pouze brala a ničila.
„Vracíme se,“ rozhodl Augustus, ale nevypadal, že by burácivý hlas v něm se uklidnil.
„No jo, zase utíkej před svou magií!“ hulákal za ním Octavius. „Měl by ses naučit ji konečně ovládat! Co na tom, že se probudila včera! Máš ji zkrotit hned, aby ti věčně nehulákala do uší! Nebo jsi takový slaboch?“
„Bacha na slova!“ zaprskal Virgil nebezpečně. „Nebo z tebe bude popel!“
„Pche! Zkus to,“ vyzval ho Octavius.
Virgil měl velké pokušení to udělat, ale hlas Augusta ho zastavil. „Virgile, jdeme,“ připomněl mu, čí sluhou vlastně je. Virgil jen vztekle vydechl nosem, skrz který mu ven proletěly plameny, a pak si odplivl jiskry z úst. Tolik se těšil na boj s tímhle slabochem. Snad příště. Ale poslušně Augusta následoval.
„Zbabělče!“ volal za ním Octavius. „Jsi jen obyčejný zbabělec!“
Marcus netušil, zda to volal na Virgila nebo na Augusta. Nebo na oba. Ale smutek v hlase mu říkal, že to nejspíš bylo mířeno spíš na Augusta.
*****
Tenebra přihlížela, jak její manžel trénuje s vlastním synem. Byl k němu nemilosrdný a krutý, ale Flitche to naopak jen motivovalo. Dokud bude mít otcovu pozornost, nebude se muset soustředit na Augusta. A čím silnějším bude, tím víc v něj otec bude věřit a určitě ho zapojí do budoucího boje, který se určitě blížil. Když se jí zdálo, že je Lucratez až moc krutý na vlastního syna, oddělila je svou magií. Nejednou za to schytala od Lucrateze i Flitche přednášku, že se nemá mezi ně motat, když bojují.
‚Tohle má také vyrůst z Augusta?‘ pomyslela si při pohledu na Flitche. ‚Jak moc se změnil za ty roky… jak moc ho magie rozkladu změnila… kéž by magie rozkladu v Augustovi opět usnula… měla bych ji zapečetit? Aby se tomuhle vyhnul? Co mám dělat jakožto matka? Co mám dělat jako voják svého vlastního manžela? Jeho rozkaz musím splnit… Nemohu mu odepřít sílu jeho vlastního syna.‘
Tu se náhle zarazila.
Poslední dobou se stávalo, že mívala i denní sny, když ani oka nezamhouřila nebo nebyla unavená. Prostě se zničehonic zarazila a cokoliv dělala, v tu chvíli nebylo podstatné, neslyšela, neviděla, jen bez mrkání hleděla vpřed a soustředila se na denní sen.
Na předzvěst budoucnosti.
Lucratez ani Flitch si ničeho nevšimli, až dlouho poté, když skončili s tréninkem, si Lucratez všiml slz na Tenebřině tváři a mokrých šatů.
Jak dlouho tam seděla a plakala?
„Tenebro?“ oslovil ji, ale pořád ho neslyšela.
Pořád se soustředila na sen, který ji přiměl plakat. Lucratez se usadil do trávy před ni, chytil ji za ruce a čekal, až opět procitne. Flitch využil chvíle, aby si také odpočinul, a netrpělivě čekal, až mu otec zavelí, aby mohli zase bojovat.
„Co se jí asi zdá?“ zeptal se Flitch, aby prolomil ticho.
„Když matka pláče, jsou to dobré zprávy pro nás,“ zazubil se ovšem Lucratez a jemně své ženě hladil ruce, protože očekával ty nejlepší zprávy, které jim mohla dát.