Kdysi…
Zda očekával Lucratez zlepšení vztahu s vlastním synem bez jediné námahy nebo jeho naprostou poslušnost, aniž by s ním kdykoliv předtím prohodil pár slov, byl na omylu. Když mu nabídl společný trénink a lepší porozumění vlastní magii, Augustus ho odbyl, že nemá zájem. Lucratez usoudil, že se jen špatně vyspal, proto to zkusil téhož večera znovu. Opět byl odbyt. Další dny to samé. Ptal se Tenebry, zda její magie ztrácí na síle nebo proč mu jeho vlastní syn tak vzdoruje. Ani Tenebra neznala odpověď na jeho otázky a sama byla zmatená. Vzpomínky mu dozajista upravila tak, jak jí její manžel přikázal. Tak kde se stala chyba? Lucratezovi s ubývajícím časem docházela trpělivost. Proto se rozhodl jednat bez předešlé rozmluvy s Tenebrou, která by mu mohla svým pohledem do budoucna napovědět, zda by to bylo moudré rozhodnutí či nikoliv.
„Když mě nehodlá vnímat, přinutím ho!“ rozhodl se Lucratez chladně. Marcus ho následoval, protože jakožto vrchní komorník zodpovídal za jeho bezpečí… přestože měl sám starostí nad hlavu. Když ten podvečer spěšným krokem po mnoha staletích vstoupil jeho pán do lesa, zamrazilo ho už po pár krocích. Marcus na tu scénu byl už dávno zvyklý, jeho pán byl zděšen i zaujat. Tam, kde se jeho magie nikdy nedostala a pučel tam před mnoha staletími život… na něj nyní číhaly černé jehlice magie rozkladu, která tiše syčela a pištěla, když se k ní přiblížil, jak reagovala na jeho přítomnost, černé zkroucené patvary a rozpadlé stromy, které naříkaly, když se do jejich zubožených, zlomených těl opřel vítr. Tam, kde se hojně proháněla zvěř, leželo jen pár nažloutlých kostí a rozežrané, plesnivé maso plné červů a much, vydávající nepříjemný zápach. Země byla spíš blátem a břečkou, než aby se na ní honosila silná stébla trávy. Pokud zde kdysi kvetly nějaké květiny, nyní by v tom pohřebišti sotva zakořenily.
„Lord Augustus zde dlouhé roky potají zkoumá vlastní magii,“ informoval ho Marcus o jasném faktu.
„Věděls‘ to?“
„Nikdy jste se nezeptal, lorde Lucratezi. Nemyslel jsem si, že by vás to zajímalo.“
Lucratez na něj vrhl šílený pohled, ale bývalý Bůh nehnul ani brvou. „O tom si ještě promluvíme,“ slíbil mu Lucratez chladně, než se vydal kupředu jako první. Marcus nepochyboval, že na tuto věc brzy zapomene, protože jeho magie rozkladu mu poslední dobou ráda požírala myšlenky a vzpomínky a mnohdy se na ony slíbené diskuze, které se v danou chvíli zdály tak důležité, nikdy nedostalo. Stav jeho pána se zhoršoval každým dnem. Bylo jen otázkou času, než bude muset Virgila opět prosit na kolenou tentokrát on sám, aby hlavu rodu zachránil. Otázkou ovšem bylo, zda něco takového zvěromág fénixe vůbec bude chtít, když spadá pod rozkazy Augusta.
Marcus zpozorněl, sotva překročili určitou hranici více než dvou kilometrů. Magie rozkladu byla cítit ve vzduchu víc, než před chvílí, a on si všiml Lucratezova spokojeného úsměvu. „Blížíme se,“ oznámil mu jasnou věc. „Měj se na pozoru, Marcusi.“
„Pokud budou ti dva dělat problémy, mám je zneškodnit?“ zeptal se Marcus nezaujatě. Nevzrušovala ho Augustova magie rozkladu, protože poslední roky ji cítil víc, než Lucratez sám. I když se jednalo o jeho vlastní špehování nebo pokus o ně, pořád podstatu magie jeho mladého pána znal lépe než ten, komu nyní sloužil.
„Stačí je jen uzemnit, myslím, že nebude potřeba, abys nějak zasahoval. Chci si jen popovídat,“ prohodil Lucratez.
‚Popovídat. To ti nešlo nikdy,‘ pomyslel si Marcus a vzpomínal na ty roky předtím, kdy ho magie rozkladu ovládala natolik, že na něj bezdůvodně útočil, jenom proto, že na něj promluvil a on potlačoval veškeré své emoce. Lucratez neznal zdravou rovnováhu pro svou magii rozkladu, kterou se jeho syn tak úpěnlivě snažil najít. Vždycky šel z extrému do extrému, nikdy nepoznal ten vnitřní klid, který si jeho syn postupně osvojoval. Pro rod s magií rozkladu byl tolik typický boj, jak vnější, tak především ten vnitřní. Augustus byl trnem v jejich oku - tolik se lišil od všech ostatních - jako jediný své magii naslouchal a ostatní ho měli za blázna. Ale Marcus si uvědomoval, že právě tato odlišnost z něj činila jiného čaroděje. Mocného čaroděje, který svou magii rozkladu dokáže jednou ovládnout s rozvahou a klidností, který se nebude muset spoléhat na plné potlačení emocí.
Marcus uvažoval, jak moc jsou už blízko. Když potom ucítil blížící se magii, jen svému pánovi řekl: „Pozor.“ aby věděl, že se něco blíží. Lucratez ledabyle udělal krok stranou, aby kolem něj ohnivá koule proletěla a vůbec se ho nedotkla. Marcus jenom sledoval, jak se těsně za ním rozpadla na jiskry a ty poté zmizely ve vzduchu. Uvědomoval si, že je to fénixovo varování, aby se nepřibližovali, že o nich už vědí.
‚Dva kilometry?‘ uvažoval Marcus o vzdálenosti, která pro ně bude klíčová.
Netrvalo dlouho a oni spatřili i samotného fénixe, který se rozhodl je přivítat jako první. Kroužil kolem nich a udržoval si bezpečnou vzdálenost. Když poté přistál na větvi nad nimi, díval se na ně svrchu, a to Lucrateze popudilo.
„Jak se opovažuješ-…“ začal naštvaně.
„Lord Augustus si nepřeje s vámi mluvit. Vraťte se, než toho bude litovat,“ informoval je Virgil lhostejně. Nic se nezměnilo - ani špetku úcty vůči hlavě rodiny necítil. On nebyl ten, komu měl sloužit, ani ten, kdo by ho měl krotit.
„Kde je lord Augustus?“ zeptal se Marcus. Ohnivé oči se na něj nyní zaměřily.
„To nemusíte vědět. Nepřeje si s vámi mluvit. Berte to jako varování.“
„Varování před čím?“
Virgil se ovšem jenom ušklíbl. „Zkuste jít dál. Do toho,“ vyzval je vesele, než nabral podobu havrana a zase zmizel hluboko v lese.
*****
Netrvalo dlouho a sotva se dostali hlouběji do lesa, stanuli před neproniknutelnou hradbou. Nebyla to však hradba. Když po té zátarase přejel Lucratez prsty, znechuceně ruku zase sundal. Hradba se trochu pohnula a jemně rozestoupila, dokud před nimi nestanula hadí hlava a neotevřela žluté oči. Zlověstně na ně zasyčela.
„Lord Augustus si nepřeje být rušen. Virgil vám snad vzkaz nevyřídil?“ zeptal se Gerard.
„Uhni,“ přikázal mu Lucratez.
„Rozkazy přijímám pouze od lorda Augusta. Vraťte se, pro vaše dobro,“ odbyl ho Gerard, než hlavu zase schoval.
„Pche, myslí si, že mi bude kázat na vlastním pozemku,“ zasmál se Lucratez a zvedl ruku. „Uvidíme, jak ho budeš bránit s dírami v těle!“
O to větší překvapení ho čekalo, když se magie rozkladu nemohla dostat skrz pevnou kůži ourobora. Zmatení určitě nehrál, proto to pro Marcuse bylo po dlouhé době, kdy viděl zaujetí v očích jeho pána. Jako před mnoha lety, když se potkali.
„Neuvěřitelné,“ hlesl Lucratez zaujatě a rukou přejel po kůži, která na sobě nenesla ani jednu jizvu po jeho útoku.
„Lorde Lucratezi,“ ozval se Marcus a díval se přitom do větví stromů.
„Musí být přece způsob, jak proniknout dovnitř,“ uvažoval Lucratez nahlas a prsty se snažil zajet mezi hadí tělo, ale marně.
„Měli bychom se vrátit, lorde Lucratezi,“ pokračoval Marcus pořád s pohledem do větví. „Nejsme tady vítaní.“
Lucratez ještě chvíli zaujatě pozoroval kůži ourobora a když se ji snažil probodnout svou magií přímo, jeho magie se jenom odrazila na něj.
„Budiž, jdeme,“ řekl ledabyle, aby neuznal svou porážku a vydal se pryč.
Marcus se pořád díval do stromů. Jeho pán si nevšiml, že se jim nad hlavami rozpadaly mohutné větve pomocí magie rozkladu, nebo jim nad hlavami z druhé strany hořely větve, kde seděl Virgil a netrpělivě čekal, až bude moci zaútočit, protože jeho varování ignorovali a on by to mohl brát jako dobrý důvod k útoku. Marcus si vzpomněl na jejich poslední boj, kdy ho neuměl zlomit. A nyní ty pekelné oči byly plné života a chuti po boji.
Virgil je vyprovázel pohledem a přál si, aby se vrátili a chtěli boj. Gerard ze své tělesné hradby vykoukl, aby se ujistil, že jsou pryč, než své tělo postupně rozložil a zase zmenšil. Když poté oba pohlédli na svého pána, viděli, jak černé jehlice kolem něj jsou připravené k boji a netrpělivě čekají, zatímco on medituje.
*****
Setkání s Octaviem byly čím dál nenaplňující pro Augusta. Začínal ho nudit. Augustus se cítil osaměleji, než kdy předtím, přestože měl po boku svého prvního a jediného přítele. Mnohokrát ho odbyl, že jeho nápady jsou hlouposti a že jeho magie není nejužitečnější ze všech. Když se však Octavius bránil, že Augustova magie je teprve plodem zbytečnosti, často se stávalo, že jejich setkání skončilo hádkou a bojem. Slibovali si, že se už nikdy neuvidí, ale aby se magie rozkladu měla aspoň jak bavit, oběma tyto vzpomínky ihned smazala, a bavila se nad tím nekončícím kruhem událostí plné nenávisti a zášti. Oba dospívali, jejich názory se lišily a zájmy se začaly odlišovat také. A bylo třeba zakořenit tu poslední podlou myšlenku, aby se nadobro znepřátelili a naplnili svůj osud.
Když Augustus sbíral okolní trus v rukavicích, jenom se musel šklebit podlostí. Virgil mu s radostí asistoval, ale Gerard měl své pochyby. Nic nahlas neřekl, jen plnil svůj rozkaz. Netušil, že to magie rozkladu vymyslela tuhle podlou věc, aby si zpříjemnila svůj nekonečný život v mladém muži, že se těšila, že bude zase nějaké to vzrušení kolem. Když poté Gerard a Virgil sledovali nadšeného Augusta, jak míchá dohromady trus zvířat a podle se přitom šklebí, netušili, že pomalu svého pána ztrácejí nadobro.
Augustus se totiž už rozhodl. Půjde do světa, daleko odsud, ale předtím způsobí velký poprask. Magie rozkladu ho přesvědčila, že nepotřebuje nikoho jiného, jen sebe. Prvním krokem pro něj bylo se nadobro zbavit Octavia. Po mnoha a mnoha letech se Augustus těšil na jejich setkání v lese. Mělo to být jejich poslední setkání vůbec. Jeho dárek měl být dárkem na rozloučenou. To ovšem Octavius, který pospíchal do lesa za přítelem, netušil.
„Auguste!“ zvolal vesele, jako pokaždé, když se viděli, a běžel ho obejmout. I přes všechny Augustovy vtípky a nepříjemné poznámky ho měl pořád Octavius rád, pořád to byl jeho přítel a věrný posluchač. To se mělo dnes změnit.
Augustus mu hrdě představil mast, jako předčasný dárek k narozeninám, čím u Octavia vzbudil zájem. „Když si tuto mast rozetřeš po obličeji, zaručí ti dlouhověkost. A s trochou důvtipu určitě i věčné mládí, Octavie. Mně můžeš věřit,“ sliboval líbivě sladký hlas mladého Augusta, který zrovna otevřel malou krabičku, v níž se nacházela jakási mast, o které doposud pořád jen mluvil. Mladý Octavius zvídavě nakoukl dovnitř, oči rozšířené zvídavostí a vzrušením, než se mu zkřivil obličej a on si musel zacpat nos. Augustus ze všech sil potlačil i vnitřní smích, nemohl to nyní pokazit, když toho hlupáka dostal už tak daleko! Odkašlal si, aby nabral na vážnosti. „Pokud teda nechceš prožít postupně hodně mrzký život. Otec si tuhle mast nemůže vynachválit, již roky ji používá,“ vychvaloval Augustus trus lesních zvířat, které pro tuhle speciální příležitost předtím posbíral. „Věřím, že tvojí matce by se jistě hodila. Taky už nevypadá nejlépe - ty sešlé tváře nepůsobí tak okázale, jak se snaží sama působit,“ dodal jakoby omylem, protože věděl, že Octaviova matka si velmi zakládá na svém vzhledu.
„Dej to sem!“ vyprskl Octavius konečně a vytrhl mu krabičku z ruky. Augustus se nevinně usmál a se zadostiučiněním sledoval, jak si mladý dědic kouzelnického rodu roztírá zvířecí trus po tváři. A když nad tím pachem křivil nos, byl to o to lepší pocit!
‚To máš za to, že všem vykládáš, že moje magie je zbytečná!‘ pomyslel si Augustus podle a jen se na Octavia usmál a přikývl. „Uvidíš hned zítra ráno, že jakýkoliv nedostatek z neštovic hnedle zmizí!“ sliboval mu Augustus. „Je to rodinný recept, takže bych ti potom mohl namíchat hned další, pokud bys měl zájem,“ dodal s provokativním pohledem.
„Až poznám účinky - pak budeme smlouvat!“ rozhodl se mladý Octavius, ale jak si natíral naducané tváře, neměl pochyb, že by jeho přítel nemluvil pravdu.
Toho dne ovšem Octavius zakusil hořkou pravdu, kdy si uvědomil, jak falešné přátelství ho pojilo s Augustem. Rodiče se mu vysmáli, sluhové nad ním křivili znechuceně nos, div nebyl vyhnán z vlastního rodu ihned. Když za ním mladík ten den o něco později utíkal se slzami v očích, zda se náhodou nespletl a nepodstrčil mu omylem něco jiného, Augustus se mu jen z plna hrdla vysmál, že je hlupák, pokud si myslel, že nositel magie rozkladu by mohl ostatním pomáhat. A jak se mu tak smál, v tu chvíli Octaviovo srdce zahořklo. Ze všech sil se bránil slzám a obrázek Augusta se mu naprosto zprotivil.
„Budeš toho litovat!“ slíbil mu mladý dědic magie času, než prchal lesem pryč s myšlenkou, že se mu již brzy pomstí. Jen dovede své sluhy a bude to. Ale k té pomstě nikdy nedošlo. Protože Augustus už poté do lesa nikdy nepřišel. Ze dne čekání se stal týden, z týdne měsíce a z měsíce nekončící roky, kdy se nakonec Octavius smířil, že svou pomstu nevykoná. Proto se aspoň ze všech sil snažil pomlouvat rod magie rozkladu, jak jen dovedl.
*****
Augustus seděl ve svém pokoji a díval se po všech prasklinách a dírách, které způsobil díky své magii, která se ho ve spánku snažila pozřít. Pohlédl na velkou mapu na zemi před sebou a sledoval obrys Afriky a Asie. Pořád ho to tam táhlo, aniž by věděl proč. Nemohl se toho vzrušení jen tak zbavit. Nikdo o jeho plánech nevěděl. Ale brzy se to dozvědí všichni. Pohlédl na sebe do prasklého zrcadla. Už dávno nebyl chlapcem, který by se měl bát následků vlastních činů. Dokázal svou magii ovládnout, ale věděl, že v jiné zemi najde jistě někoho, kdo by mu pomohl porozumět vlastní magii lépe, než by to dělal on sám tady. Šel proto do stájí a našel tam osedlaného grošáka, jakoby snad osud sám chtěl, aby skutečně vyrazil. To si jeho vzrušení všimla Tenebra a přikázala Marcusovi, aby osedlal koně. Vrchní komorník si myslel, že jeho paní chce někam nejspíš odjet, proto její přání bez otázek splnil. Proto, když nyní stál ve stájích a viděl mladého pána, netušil, že to jemu sedlal koně. Gerard jen žasl nad honosným sedlem, které bylo nachystáno pro jeho pána, a Virgil se neptal, kam by chtěl jet, vzrušení opustit sídlo bylo mocnější. Ani jeden z nich netušil, že na dalekou cestu s Augustem nepojedou, ani fakt, že nyní spolu tráví nejspíš poslední chvíle, než se rozdělí na dlouhá staletí. Augustus ano.
Augustus také věděl, že nemůže jen tak odjet. Magie jeho otce by ho vycítila a jeho dva sluhové by ho následovali. A ani jedno z toho nechtěl. Ale věděl, že osud ho volá. Chuť po učení se a vědění v něm zase vzplála natolik, že jí nemohl vzdorovat. Nasedl na koně a popohnal ho, aby se ze stájí dostali co nejdřív. Jeho dva zvěromágové mu byli oddaně v patách v podobě havranů.
*****
Jak si myslel, daleko se nedostali. Magie jeho otce ho vycítila, a kdyby z koně neseskočil a neposlal ho rychle jinam, jistě by otci nevadilo přijít o koně i o syna. Zvednutou rukou také zastavil oba havrany a přiměl je, aby zůstali ve vzduchu, v bezpečí.
„Zbaběle utíkáš?“ slyšel výsměšný hlas svého otce. Když se za ním ohlédl, všiml si ho v hlavních dveřích. Nic neřekl, jen vstal a oprášil si prach ze šatů. „Ani odpovědět mi neumíš?“ zeptal se Lucratez vztekle. Augustus se natáhl pro malý pytel na zemi, kde předtím umístil mapy a kompas, aby věděl, kudy se vydat, a trochu jídla na cestu. Jen lhostejně sledoval, jak mu magie rozkladu rozcupovala a pohltila veškerý obsah pytle. „K čemu bys to měl? Nikam nejedeš,“ dovtípil se Lucratez, když se vydal k němu. „Jídla tady máme dostatek.“
„Jedu, i kdyby ses stavěl na hlavu,“ ujistil ho Augustus pevným hlasem, na což se trochu ušklíbl. „Zkus mě zastavit,“ vyzval ho.
Lucratez jen vztekle přimhouřil oči. Voják a vysmívá se vlastnímu pánu? Nenechal se dlouho pobízet a zaútočil jako první. Než si nepokojů před sídlem někdo všiml, už způsobili docela poprask a nepořádek, tedy především Lucratez, kdo útočil jako zběsilý, ale ne a ne vlastního syna usmrtit, natož zasáhnout. Augustus doposud nezaútočil, jen zkoumal magii otce.
„Vysmíváš se mi?“ zahřměl Lucratez vztekle.
„Lucratezi!“ dolehl k němu hlas Tenebry, která zděšeně sledovala, co činí. „Přestaňte!“
Její proroctví se naplňovalo. A to ji děsilo. Snad doufala, že toto proroctví se nenaplní. Když viděla natěšeného Flitche, kterak se vrhá, aby otci pomohl, věděla, jak tohle hrdinství skončí. Augustus bratra nešetřil. A sotva měl možnost, oba rodiče viděli, jak skrz Flitche projela magie rozkladu a odmrštila ho stranou. Neznamenal pro Augusta ani rovného protivníka. Tenebra si všimla, že Augustus neútočí bez hlavě a vyčkává.
‚Pořád naslouchá své magii?‘ dovtípila se ihned. „Lucratezi! Auguste! Přestaňte!“ křičela na ně. Vytvořila mezi nimi několik bariér, ale všechny je Augustus zničil, aby vyprovokoval Lucrateze k dalšímu útoku, sám ovšem neútočil.
To už všichni zvěromágové zvídavě přihlíželi napínavému boji mezi otcem a synem. Nepovzbuzovali ani jednoho, ale bylo jasné, jak jsou napjatí a přejí si podporovat toho, kdo zrovna měl navrch. A ať se to Lucratezovi líbilo nebo ne, on to rozhodně nebyl.
Virgil a Gerard pořád kroužili nahoře nad nimi. Věděli, že jejich pán si nepřeje, aby se připojili do tohoto boje - byl to jeho boj. Všimli si ovšem Marcuse v první řadě, jak netrpělivě vyčkává. Vyměnili si pohled a přikývli. Marcuse znali už dlouhou dobu, proto dokázali určit ten zkoumavý pohled, co měl v očích. Sotva se určí vítěz a oni přestanou bojovat, pokud to nebude Lucratez, vítěze hned zneškodní. Tak nejspíš zněl Lucratezův rozkaz.
Co ovšem všechny přítomné zarazilo, byla připomínka reality. A Lucratezova věku. Netrvalo dlouho a kdysi mocný čaroděj se zadýchal od neustálého útoku.
„Bojuj, zbabělče!“ křičel na Augusta vztekle. „Nebraň se, bojuj! Nebuď jen zdrhající podlá krysa!“
A mnohá další slova, která Tenebře vehnaly slzy do očí. Věděla, že dneškem jejich vztah otce a syna nadobro skončí. Ne kvůli tomuhle boji, ale kvůli výsledku, který ona znala od počátku, ale Lucratezovi nic neřekla. Nikdo nechce vědět dopředu, že prohraje s vlastním synem. A tak potupně, přede všemi.
*****
Augustus věděl, že otce nejvíc vytočí, když se bude jenom bránit a neútočit. Magie rozkladu odjakživa sloužila jenom k útoku a ničení; to byla filozofie jejich rodu. Čím více strachu zaseli, tím větší úrodu respektu sklidili. Ale jeho matka ji uměla předělat do trochu lidštější podoby. Očima spočinul na Tenebře, která se slzami přihlížela jejich souboji, neschopna cokoliv dělat. Nevěděl, že kdyby zasáhla, Lucratez by ji viděl jako nepřítele a bez váhání by ji zabil. Obyčejná loutka v moci kdysi mocného, nyní šíleného čaroděje. I z jeho bratra mohl být dobrý stratég a mocný čaroděj. Kdyby se neřídili Lucratezovou strategií, kdy dle jeho slov není potřeba naslouchat vlastní magii, kdy se mají rozhodovat sami za sebe a magii uvnitř sebe jen využívat a nedávat jí řádné oběti. Bylo jen otázkou času, než se magie rozkladu v Lucratezovi rozhodne, že jeho rozkazy neuposlechne, protože jí nedodával oběti a dostatečnou zábavu. A na tu chvíli Augustus čekal, protože věděl, že přijde právě dnes. Ve chvíli, kdy to Lucratez nebude očekávat. A v tu chvíli teprve zaútočí.
Lhostejně přihlížel, jak Lucratez ztrácí kontrolu nad vlastními emocemi a bezohledně útočí, přestože už nejspíš tušil, že ho nezasáhne. Dřív se unaví, než se tak stane. Nebo ho dřív jeho magie zradí a opustí, protože ji nudí. Na tu chvíli si Augustus počká.
*****
„Máš snad strach? Je oprávněný!“ vysmíval se mu Lucratez při každém útoku své magie. Ale i přihlížejícím bylo jasné, že něco nebylo v pořádku. Jeho útoky zpomalovaly a nebyly tak silné, jako na počátku. Neposlouchal svou magii, která mu šeptem hlásala, že aby byla mocná jako předtím, potřebuje nějakou oběť.
Ale protože Lucratez byl zaslepený a ignoroval její hlas, rozhodla se magie rozkladu mu dát lekci sama. Augustus lhostejně přihlížel, jak se z úst jeho otce vyřítila krev a on poklekl na koleno. Až posléze si uvědomil, že mu magie rozkladu nejspíš rozdrtila střevo nebo játra. Projela jím ostrá bolest a on slyšel jen prapodivný šramot, nerozuměl své magii, protože její hlas od počátku ignoroval a byl zaslepený vlastními cíli. A v tu chvíli si uvědomil, proč Augustus neútočil. Čekal na okamžik, kdy ho zradí jeho vlastní magie. Zhrozen sledoval, jak jeho syn s klidným pohledem zvedá ruku nad sebe, aby svou magii mohl zformulovat na tolik typické černé jehlice, které se třepotaly nedočkavě k útoku.
Augustus viděl poprvé v životě ve tváři svého otce strach a zděšení. Měl z toho radost? Netušil. Věděl ovšem, že ve chvíli kdy na něj Lucratez zaútočil, vyhrál. Strategie byla pro boj nejpodstatnější součástí, ne jen síla. To dnes Lucratez okusil. K čemu mu byla mocná magie, když byl jen bláznem, co ji neuměl ovládat.
Dolehl k nim hlas Tenebry, než se černé jehlice rozletěly proti Lucratezovi a jeho tělo probodly. Možná to byla poslední laskavost vůči otci, kterého nemiloval, ale Augustus nezasáhl ani jeden životně důležitý orgán natolik, aby jeho otec zemřel. Lhostejně sledoval, jak ho jeho magie odmrštila stranou a poté se zastavila, aby z ní ten kus masa prostě spadl. Augustus se na otce díval nyní skrz prsty natažené ruky. Nic necítil. Prostě porazil zbabělce a slabocha. Sledoval, jak kdysi mocný čaroděj dopadl na zem a chvíli se nezvedal. Jasně mu tím jediným útokem najevo rozdíl v jejich síle.
„Zbláznil ses?“ vykřikla Tenebra zděšeně a pohlédla na svého syna. „Víš, co jsi způsobil?“ dodala, než se rozběhla za Lucratezem, aby mu snad pomohla. Augustus ji lhostejně sledoval.
‚Pořád pochybuje o tvé moci. Potrestej ji taky!‘ šeptal mu hlas magie, když se kolem něj vytvořily jehlice jako ochranná bariéra jako kolem ježka, připravená kdykoliv zaútočit. ‚Máš velkou moc. Nesmí o tobě nikdo pochybovat!‘
„Lorde Auguste! To bylo úžasné!“ zvolal Virgil vesele. „Netušil jsem, že máte takovou sílu! Kdy jste svou magii ovládl tak dokonale? Ani jste nám nevydal rozkaz, abychom se mohli zapojit! To bylo podlé!“
Augustus ignoroval jeho hlas a pohlédl na svou ruku, která mu rázem připadala tak cizí. Očima zaputoval k tělu otce, který pořád ležel na zemi, ale očividně byl pořád při nějaké síle, protože Tenebru od sebe odstrčil a snažil se zvednout. Pokud bude chtít Augustus odejít, měl by odejít hned. Ukázal, že jeho síla je mocnější, než ta otcova. Nemůže ho nyní už nikdo zastavit.
„Virgile! Gerarde!“ oslovil své dva sluhy, kteří ihned byli v pozoru, napjatí, jaké budou jejich další rozkazy. „Vy zůstanete tady.“
Zmatení oba zvěromágové určitě nehráli. „Lorde Auguste?“ ozval se dvojí hlas. Jen nechápavě sledovali, jak se Augustus vydal ke koni, který stál opodál a pásl se, naprosto nezaujat magií, která mu kolem hlavy předtím létala jako blesky. Koně zdejších stájí byli zvyklí na magii rozkladu, protože ji cítili ze svých jezdců.
„Lorde Auguste! Proč?“ nechápal Virgil a rozběhl se za ním.
O to větší překvapení bylo jak pro něj, tak pro Gerarda i všechny ostatní, když se černé jehlice rozletěly proti Virgilovi a jen těsně ho minuly.
„Je to rozkaz,“ ozval se Augustův chladný, pevný hlas, než nasedl na koně a přiměl ho k rychlému cvalu. Na sídlo ani na lidi žijící v něm se už neotočil, díval se jen kupředu a v mysli měl jasnou cestu, kterou musel podniknout, aby se dostal tam, kam chtěl. Vyprovázely ho zoufalé hlasy Gerarda a Virgila, kteří nechápali, proč je jejich pán opustil a přikázal jim, aby zde zůstali. Nic jim neřekl - prostě je zde zanechal, opustil.
Marcus celé scéně nečinně přihlížel a nechápal, proč i on cítí jakýsi smutek, když mladý lord Augustus prchal na koni pryč. Z neznámého důvodu pro něj soucítil s Virgilem a Gerardem, kteří tolik chtěli neuposlechnout jeho rozkaz a vydat se za ním. Jak mocná jeho magie je nyní a jak mocnější ještě bude? Kam jede a proč? Proč na svého otce zaútočil a proč ho takto podle zostudil před vlastními sluhy? Kdo bude příští hlavou rodu, až Lucratez zemře? Bude to Flitch nebo Augustus? To byly otázky, na které nikdo neznal odpovědi.
Další tragédie dopadla na rod nositelů magie rozkladu, kdy přišli o jednoho dědice, který se stal vyvrhelem a nechtěným synem. Ten den dopadla také tragédie na Octaviovu hlavu, kdy se slzami potupně zjistil, jak falešné přátelství ho pojilo s Augustem a zapřísáhl se, že až se ten výtržník vrátí, pokud se někdy vrátí, zúčtuje s ním veškeré účty, které s ním měl.
Augustus měl ovšem jasný cíl - zjistit vše, co se dá o magii, která se nachází v Zemi hořícího slunce a Zemi východu. Odhalit co nejvíce atypických magií, které by mohly přemoct magii rozkladu. A zjistit co nejvíce o původu magie rozkladu a jak ji ovládnout mnohem dokonaleji, aby ho nikdy nezradila a nezničila jeho samotného.
*****
„Uprav jim vzpomínky,“ zavrčel Lucratez vztekle, než odplivl z úst další krev. „Jestli si tuhle potupu bude někdo pamatovat, zlikviduji je všechny!“
„Lucratezi, prosím. Přestaň,“ stiskla mu Tenebra rameno silněji.
„Zlikviduji je!“
Tenebra mu stiskla tváře mezi prsty a přiložila své čelo k tomu jeho, aby ho uklidnila. „Cožpak nevidíš? Zase propadáš vlastní pýše a neposloucháš, co ti říkají ostatní? Přišel jsi o syna! Augustus se už nevrátí!“
„Však dobře! Zostudil mě!“
„Nezostudil. Můžeš si za vlastní prohru sám.“ Stiskla mu vlasy mezi prsty, aby ho přiměla ho vnímat. „Rozhlédni se pořádně. Komu chceš velet ve svém současném stavu?“ zeptala se ho přísně. „Náš rod potřebuje schopného vůdce, ne někoho, kdo své emoce neumí krotit, když je to potřeba, ne někoho, kdo neumí svou magii ovládat! Vlastnímu osudu neutečeš. Ani ty, ani Augustus. Nech ho jít.“
„Už se nevrátí.“
„Ano, nevrátí,“ souhlasila Tenebra a až teprve poté si všimla, že Lucratezovi nejspíš nyní až došlo, co způsobila jeho posedlost mocí a magií. „Zase jsi propadl do propasti a nedbal na mé varování. Přišel jsi o syna. Nechtěj přijít i o rodinu a sluhy. Potom už ve světě budeš zcela sám. Tvůj velký plán byl zničen - ano, zničen. Flitch ti nepomůže všechny svrhnout, nemá na to sílu ani chladné uvažování, jako Augustus. To víme oba. Vzdej se toho snu.“
„Proč bych měl?“ zasyčel Lucratez chladně.
„Protože se proroctví změnilo,“ informovala ho Tenebra a přejela mu rukou jemně po tváři. „Augustus odešel. Varovala jsem tě, že se proroctví může kdykoliv změnit. Už nevidím náš rod na vrcholu všech rodin… nechtěj, abychom upadli v zapomnění úplně. Neprovokuj ostatní rody. Prosím, Lucratezi - poslouchej mě. Vzdej se toho snu.“
Marcus mlčky přihlížel. Pořád ze svého pána cítil ten neutichající vztek a chlad, který se v něm po dobu mnoha let hromadil a rostl. Nikdy se svou magii ovládnout nenaučil, proto ho jeho vlastní syn dokázal tak snadno porazit. A na chvíli se mu zdálo, že snad pochopil, že jeho cesta zde končí, že se jeho osud nezmění, i když se proti němu vrhne po hlavě.
„Je po všem,“ konstatoval Lucratez zmateně.
„Ano. Ale to neznamená, že něco dalšího nemusí začít,“ ozvala se Tenebra a přivinula ho na svá ňadra. „Svět se mění. I my se musíme změnit. Nemůžeme věčně válčit s ostatními rody, musíme začít brát i lidi v potaz.“
„Ty špinavé krysy?“
„Ano. Budou sílit a množit se. Už teď nás v počtu značně převyšují. Nastane den, můj milý, kdy se i my proměníme v prach, zatímco lidstvo bude dál růst.“
Marcus od nich odvrátil pohled, aby jejich rozhovor neposlouchal, a sledoval ty dva, nyní opuštěné sluhy, zvěromágy, kteří nevěděli, co s nimi nyní bude. Jejich srdce jim velela následovat Augusta, ale rozkaz je vázal ke zdejšímu sídlu. Lord Lucratez vůči nim neměl jedinou povinnost, i on by se jich mohl zbavit, kdyby chtěl. Ale pár rukou navíc se vždycky hodí, a když budou pracovat pořádně, třeba si vydělají svůj podíl na chodu sídla. Když ne, budou se jich moci s klidným svědomím zbavit.
*****
Nikdo se o mladého lorda Augusta nezajímal. Odešel a zpečetil tak svůj vlastní osud vyděděnce a vyhnance. Lucratez se ho zřekl a prohlásil, že nikdy dva syny neměl, ačkoliv bylo vidět, jak ho to samotného vzalo. Nikdy nahlas nepřiznal, že se cítil uvězněný ve starém světě, zatímco se svět hnal kupředu do budoucnosti. Staré praktiky, které tolik uznával, se brzy měly stát minulostí. Toho si byly vědomy ostatní hlavy kouzelnických rodin a podle toho se také zařídili. Lucratez postupně přihlížel, jak na místa jeho starých známých přicházejí mladí, jejich potomci. Začalo se špitat, že Lucratez zas a opět přichází o rozum, tentokrát s věkem. Kdysi mocný čaroděj, kterého se všichni báli, začínal být nové generaci čarodějů pro smích.
„Lucratezi, měl by ses rozhodnout,“ promlouval mu Smalinerův otec do duše, když tehdy svého přítele pozval na šálek čaje, aby s ním konečně probral, co se mu odehrávalo v mysli, když vyhnal vlastního syna. „Nemůžeš neustále být hlavou rodiny. Augustus je pryč. Dlouhé roky jste se s Tenebrou neukázali mezi ostatními. Kolují zvěsti, že tě zase posedla tvá vlastní magie. Dej ostatním záminku, aby pořád věřili v tvou moc. Představ jim svého dědice. Pokud se Augustus nehodlá vrátit, vyděď ho.“
Jeho slova ovšem dopadala na prázdný pohled hlavy rodu nositelů magie rozkladu. Marcus si všímal, že jeho pán se čím dál častěji ztrácel ve vlastních myšlenkách. V něčem, čemu se mladému Augustovi kdysi tolik vysmíval. Budoucnost se rapidně blížila a Lucratez na ni nebyl připravený. Nechtěl přijmout nová pravidla hry, když začínal tušit, že se svými šachovými figurkami stejně prohraje.
Jednou, po mnoha desítkách letech vyslal Marcuse, aby našel Augusta. Když ho Marcus našel v srdci Afriky, div ho nepoznal. Ověnčený nesmysly a pomalovaný jako zvíře, s dlouhými, rozcuchanými vlasy, naslouchal tamějšímu šamanovi, když mu ukazoval nějaké bylinky a pak je sám ochutnával, aby je poté vyplivl. Marcus přihlížel, jak poté Augustus využívá jiné, tmavší bylinky, jak do nich fouká a v prachu před ním se mu ukazuje něčí tvář. Až poté dokázal tu tvář určit - byl to lord Octavius!
„Správně, udržuj myšlenku na tu osobu,“ povzbuzoval ho ten pomalovaný pobuda a lidi kolem dokola něj tančili, zatímco se Augustus upřeně díval na Octaviovu tvář, který zrovna něco řešil. „Čím déle se budeš soustředit, tím déle-…“ pokračoval šaman, ale pak se zděsil, když se obraz před ním rozpadl v prach. „Proč, Auguste? Mohls‘ to vydržet déle!“
„Nechci ho vidět,“ odbyl ho Augustus lhostejně.
„Chceš to zkusit znovu?“
„Můžeme.“
Tentokrát se před Augustem zjevil obraz Virgila a Gerarda, kteří stáli opodál, zatímco ostatní sluhové uklízeli. Netrvalo dlouho a dostali za to schytáno, pravděpodobně s přednáškou, že mají pracovat a ne okounět. Dle vzteku, který ve Virgilovi bublal a dostal na povrch tak, že zapálil, pravděpodobně někdejší jídelnu, poznal Augustus, jak zkrátka je oba drží. Nedovolí jim bojovat ani cvičit, nedovolí jim zhola nic, než ty zbytečné práce obyčejných sluhů a to v něm vyvolalo vztek. Marcus si všiml černých jehlic, které nyní netrpělivě kolem něj poletovaly.
„Tví přátelé?“ zeptal se šaman.
„Ne, sluhové. Ale nemají sloužit jiným,“ zavrčel Augustus vztekle.
„Proč tady tedy nejsou?“
„Protože jsem jim přikázal, aby tam zůstali.“
„Proč?“
„Protože tohle je něco, co musím zvládnout sám.“
Marcus si všiml, jak se Augustus podíval jeho směrem a jeho magie se pohotově také vydala jeho směrem. Hbitě se jí vyhnul a raději se dal na útěk. Věděl, že o něm musel vědět celou dobu, ale nejspíš záměrně chtěl, aby to slyšel. Měla to být snad zpráva pro jeho otce nebo pro něj samotného? Když poté lady Tenebře a lordu Lucratezovi sdělil, že jejich syn je pořád naživu a sílí (to, že je pro ně nyní mnohem větší hrozbou, záměrně vynechal), všiml si, že lorda Lucrateze tolik mrzelo, co se mezi nimi před lety stalo. Pohledem sjel na zbylé zvěromágy, aby se ujistil, že pracují a nejen odposlouchávají, o čem se baví se svým pánem. Všiml si překvapivě, že Virgil a Gerard oba také pracovali a jak zvláštní pohled byl na ně, když zametali podlahu. Tolik se to nehodilo k jejich vzezření, k jejich minulosti, kdy oba představovali hrozbu. Marcusovi neunikly čerstvé modřiny na Virgilově tváři - dovtípil se hned, že se s někým musel poprat. Všiml si jakýchsi obojků kolem Virgilova a Gerardova krku.
„Je to teprve prototyp,“ informoval ho Lucratez a ohlédl se na dva záškodníky. „Neuměli se chovat, tak bylo potřeba je naučit řádnému chování. Nebudu živit někoho, kdo si na mě otvírá hubu a neposlouchá mé rozkazy.“
„Jistě vedla i lepší cesta, lorde Lucratezi,“ připomněl mu Marcus.
Když mu ovšem Lucratez ukázal celou pravou paži popálenou do masa, pochopil, že nejspíš už neměl jinou možnost. Dva zvěromágové ho odmítali poslouchat, neuznávali ho za vlastního pána, jen ho tolerovali a snad čekali na den, kdy se jejich pán vrátí. Vzdorovali všem okolo a k práci je museli přinutit jen násilím. Marcus se nedivil, nenesli Lucratezovu značku na svém těle, takže mu oficiálně nesloužili ani mu nepatřili. Neměl ovšem také právo se k nim takto chovat. Když mu Lucratez vysvětloval podstatu obojků, zdálo se mu to až moc proti tomu, čemu kdy věřil.
„Nezabije je to?“ vyslovil starost.
„Ne, jen zapečetí magii. Když budou provokovat, nedivil bych se, kdyby zemřeli,“ prohodil Lucratez lhostejně. „Měli odtáhnout s ním. Stejně tady jen škodí!“
‚Spíš Gerard následuje Virgila, aby ho uklidnil, ale schytá to i za něj. A Virgilovi chybí boj - vře to v něm od chvíle, kdy se museli oba usadit tady po boku Augusta,‘ pomyslel si Marcus, ale nic nahlas neřekl.
*****
Psal se rok 1942. Do historie se neměla zapsat událost, která se stala ve Walesu pro mnohé osudnou. Měl to být den, kdy Tenebra naposledy použije svou magii a kdy Lucratez uzná porážku od lidí. Svět byl tehdy v polovině další velké, ničivé války, tehdejší velmoci si vyřizovaly mezi sebou staré křivdy a jedna z nich se rozhodla zaútočit vzdušnou čarou na britské ostrovy. Byl to čas mnohých úmrtích. Byl to čas, kdy se lidé učili, že na povel se mají schovat před blížícími se letouny. Byl to čas, kdy Tenebra chřadla a pociťovala velké závratě, když jim nad hlavami prolétávaly ty kovové příšery, které vídávala ve snech téměř neustále. Neprosila však Lucrateze, aby prchli. Sdílela s ním jeho vidinu, že jsou pořád mocným kouzelnickým rodem a své sídlo neopustí, raději v něm zemřou.
Nastala ona osudná noc, kterou si nikdo pamatovat nebude, do historie se nikdy nezapíše, protože by lidé museli uznat, že mezi nimi žijí čarodějové už po mnohá staletí. Jelikož sídlo působilo honosně a historicky vzácně, rozhodli se nacisti během svého bombardování, kdy chtěli pokořit Brity a zničit jejich kulturní památky a vše, na co byli hrdí, zničit i ono sídlo, které jim bylo trnem v oku.
Než stihl Marcus nebo kterýkoliv jiný zvěromág vyvodit situaci jako opravdovou hrozbu, už k nim mířila jakási prapodivná kovová příšera.
Tenebra na poslední chvíli vztyčila bariéru ze své magie. Ale výbuch byl tak ničivý, že se dostal i skrz ni. Téměř nezaujatě sledovala hladové plameny, které začaly všechno ihned pohlcovat.
Věděla, že jejich osud se již brzy naplní a nemá smysl mu vzdorovat. Na otázky svého manžela neodpovídala, jen se hrdě dívala před sebe. Díra v sídle způsobila, že viděla blížící se skupinku lidí. Tito lidé měli najít svůj konec v jejich sídle a nikdo o nich neměl nic vědět. Byli to blázni, kteří chtěli pokořit zdejší Brity potají a pomalu. Byli to blázni, kteří v sídle nositelů magie rozkladu našli svou smrt, a nikdo se o nich nedozvěděl.
Byli to však blázni, kteří způsobili Tenebřinu a Lucratezovu smrt.
*****
„Nesmíte zabít ty lidi.“
Tak zněl prapodivný rozkaz Tenebry, která stanula před zmatenými zvěromágy.
„Lidé nevidí náš svět tak, jako my. Budeme s nimi vyjednávat, aby v poklidu odešli,“ souhlasil s ní Lucratez.
„Co když nebudou chtít odtáhnout?“ zeptal se Virgil neurvale.
Tenebra k němu pohlédla. Na lhostejném pohledu stranou bylo jasně vidět, že je mu úplně jedno, co se stane se sídlem nebo s nimi. O to víc ho překvapilo, když k němu přešla a po tolika letech mu ten prokletý obojek sundala. Stejně tak ho sundala i Gerardovi a dvěma další sluhům, kteří si ho očividně vysloužili teprve nedávno. Marcus svou paní nechápavě sledoval a nevěděl, co má v plánu. Virgil i Gerard zmateně sledovali, jak ty obojky téměř obřadně dává bokem, než se k nim znovu otočila, ruce založené v klíně.
„Matko?“ nechápal Flitch.
„Omlouvám se vám,“ řekla Tenebra a zlehka se jim uklonila. To všechny zvěromágy zmátlo, především Marcuse.
„Lady Tenebro?“ řekl zmateně za ně za všechny.
Tenebra se před nimi pomalu narovnala a usmála se. „Dnes večer nám sloužíte naposledy,“ řekla jen a vzbudila tak tichý šum a šepot a nechápavé pohledy dychtivě očekávaly, co dalšího řekne. Když to uslyšel i Lucratez, pouze se na svou ženu otočil. Nic neřekl, jen zkontroloval stav sídla a všechny zvěromágy a vyvodil si důsledek, který jeho manželka věděla po celá ta staletí. Jak dlouho to před ním tajila? Otočil se zpátky na blížící se lidi. Je jich tak málo, mohli by je zničit jen oni dva… Pak mu to došlo. Není pro ně v novém světě místo. Nové věci vznikaly tak rapidně a oni uvízli v čase. Byla to jen otázka času, než upadnou do zapomnění úplně. Pokud mají dnes večer zemřít, přijme jejich osud a už před ním nebude utíkat.
„Děkujeme vám za vaše dlouholeté služby,“ pokračovala Tenebra a znovu se jim uklonila. „Postarejte se o Flitche. Nyní je on váš pán.“
Tolik si přála, aby neviděli její slzy. Postřehla Marcusův pohyb. Byla mezi nimi dostatečná vzdálenost. Měla čas. A osudu vzdorovat nechtěla.
Proto se prudce narovnala a zvedla ruce před sebe.
„Omlouvám se vám!“ zopakovala pevným hlasem, než ze země vytryskla její magie a všechny zvěromágy uvěznila v ochranném štítu. „Tohle je náš boj. Jste volní,“ dodala.
„Lady Tenebro?“ nechápal Marcus. Když se dotkl onoho prapodivného černého štítu, zjistil, že se skrz něj nemůže dostat ani ho nijak nalomit. I když nabral svou božskou podobu díky zoufalství, které tak náhle pocítil, nemohl se dostat skrz. „Lady Tenebro!“ zakřičel za ní a holí bušil do černé stěny před sebou. Jako prvnímu mu došlo, co se tady vlastně děje.
Zanedlouho se začaly ozývat další a další hlasy, které se přerývaly do druhých.
Lady Tenebro! Vraťte se! Lady Tenebro! Pusťte nás! Lorde Lucratezi!
Ten nejsilnější z nich byl doprovázen hromy a blesky v dálce. Marcus bušil zoufale do zdi, narážel do ní ramenem a snažil se ji zničit vlastní holí, ale marně. Magie rozkladu ho nepustila dál a všechny je držela v bezpečí. Zoufalství, které cítili všichni zvěromágové, bylo hmatatelné a dusilo je všechny. Nechtěli vidět to, co se k nim blížilo. Flitchův hlas se brzy zlomil a on propukl v pláč jako malé dítě, schoulil se do klubíčka a křičel za svými rodiči.
Tenebra však byla hluchá vůči jejich křiku. Stejně tak Lucratezovi zapečetila uši. Došla k němu a chytila ho za ruku. Překvapivě jí stisk ruky opětoval.
Do jejich smrti zbývalo asi patnáct minut.
*****
Historie se nikdy nebude ptát na to, co se tu noc stalo. Sídlo v žádném znění dokumentů neexistovalo. Náhle se objevily jeho ruiny až po válce, kdy bylo oficiálně psáno na Flitche Younga, ten ovšem nebyl nikde k nalezení. Když ho objeví vesničané v tom žalostném stavu, v jakém zůstane po této noci, budou si myslet, že je to prokleté místo, kde straší duchové předešlých pánů.
Nikdo se k sídlu nepřiblíží, protože budou věřit, že tam straší. Noc co noc se však bude ozývat z ruin sídla táhlé vytí nejspíš toulavých psů po mnoho let, dokud i jejich hlasy neutichnou navěky.