Ne tak dávno…

Poměr léků a vody se za krátkou dobu naučil Gerard s takovou vervou, že kdybyste ho vzbudili i nyní uprostřed spánku, odříkal by vám přesný postup. A přesto se po čase v něm začaly objevovat stejně kousavé myšlenky, jako ve Virgilovi. Co kdyby mu poměr léků upravil? Co kdyby mu je nedal? Slouží někomu, s kým nemá smlouvu a kdo ho nikdy neuzná jako svého sluhu. Jenom proto, že je pojí krev s lordem Augustem? Proto mu slouží? Ty myšlenky vždycky zahnal do koutu své mysli. Dokud Flitch žije, nenajdou lorda Augusta. To jim řekla lady Tenebra. Nikdy se nepletla. Proto musí věřit. Ale i věrného zvěromága ochránce nejednou napadlo, že místo drcení léků… mohl by ušetřit Flitchovy bolesti tím, že ho nechá bez léčby… že ho nechá umřít, aby nemusel trpět. Byla by to z jeho strany laskavost? Netušil. A přesto, že ho tentokrát Flitch dokonce pokousal, když se mu snažil podat léky, soustředil se na svou práci.
„Lorde Flitchi, prosím,“ říkal mu pokaždé, protože z toho kousání do rukou a paže se stal pro Flitche zlozvyk. Jeho fyzická stránka se rapidně měnila k horšímu, a pokud předtím v mladém věku připomínal starce, nyní jeho tváře byly ještě ohyzdnější. Násilím mu musel otevřít ústa a vodu z lékem mu nalít do krku. Samozřejmě, že se tím začal dusit, protože byl přesvědčený, že to je jed a on ho chce zabít. S tímhle přišel Flitch nedávno, tedy ho spíš o tom jeho magie přesvědčila nedávno. Takže část léků spolkl, část vyplivl a poplival i Gerarda, zatímco ho s nadávkami hnal pryč. Gerard ho musel uzemnit a počkat, než začnou léky působit, aby ho uspaly.
Virgil vzdal snahu mu léky podávat, proto to nyní bylo na Gerardovi, který měl doslova svatou trpělivost. Místo toho mu Virgil podával jídlo a jen stěží se ovládal, aby mu neucpal krk tou kaší, kterou pro něj museli z normálního jídla tvořit. Tu si Flitch stěžoval, že se to nedá žrát a že je to bez chuti.
Pochopitelně, oba se učili za pochodu, nikdy předtím vařit nemuseli. A lord Smaliner jim kladl na srdce, aby žádné lidské koření nebo bylinky z lesa nepoužívali, že by měli s Flitchem větší potíže, minimálně co se týče vyprazdňování.
Oba sluhové však odmítali propadat zoufalství. Brali Flitche na pravidelné kontroly ke Smalinerovi, když jim lord dal dopředu vědět, že nepřijde. Většinou ho dostali do kočáru tak, že jeden musel snést jeho zakousnutí se do paže, jako od vzteklého psa, a ten druhý ho popadl za nohy. Nejčastěji to byl Virgil, který z počátku jen nadával, ale po pár letech oba našli způsob, jak Flitche dostat do kočáru, aniž by byli pokopáni nebo pokousáni příliš.
„Musíme vydržet,“ říkali si každou noc, když ztráceli víru, že to, co dělají, má nějaký smysl.
Virgilova trpělivost byla však zkoušena až příliš dlouho. Nejednou ho Gerard přistihl, jak pozoruje Flitche v noci a oči mu žhnou plameny. Když se ho ptal, na co myslí, fénix mu nemusel odpovídat. Oheň a krutý pohled v očích mu potvrdil jeho myšlenky. Nedivil se, že jeho společník byl na dně - jak fyzickém, tak i psychickém. Nezrodil se, aby někoho opečovával, zrodil se pro boj. Být uvězněný v této chatrči pro něj bylo mnohonásobně horší a nesnesitelnější, než sloužit Lucratezovi a Tenebře.
„Moc dobře věděla, proč to dělá,“ zavrčel Virgil zle. „Utvrdila nás v kletbě, abychom se jí postarali o syna magora.“
*****
I přesto, že ho k Flitchovi poutala jenom silná nenávist, nejednou si Gerard byl vědom, že z nedostatku spánku prostě usnul ve stoje. A to mohlo znamenat problémy. Ale kdykoliv šel zkontrolovat Flitche, k jeho překvapení u něj v okně seděl fénix a bedlivě kontroloval, zda dýchá nebo už odešel na onen svět. Nenapadlo ho, že by pravidelné sípání o vzduch sám přerušil. Ani by ale o nenapadlo mu pomoct. Pouze mu byl nablízku, aby, až ta chvíle nadejde, neumřel Flitch sám.
Ať už Virgil říkal cokoliv, vědomí, že nemohl pomoct své předešlé paní nebo jí být na blízku během posledních chvil, bylo pořád v něm. Nebyl u toho, když vydechla naposledy. Nedržel její ruku a neuklidnil ji slovy, že bude v pořádku. Možná, že chtěl, aby tomu nyní bylo jinak.
*****
„Jak moc?“ zeptal se Virgil jednoho večera, kdy se dohodli, že si zvěromág fénixe zaslouží trochu spánku po několika celodenních službách na obraně chatrče. „Jak moc ti nyní smrdí?“
„Pořád víc. Ale nemůžu určit, kdy to přijde,“ odpověděl Gerard.
„Pořád je tu možnost-…“
„Řekl jsem ne, Virgile!“
„Nečerti se, je to pořád jenom možnost.“
„Nechci narušit proroctví lady Tenebry. Pak bychom lorda Augusta nenašli.“
Z pokoje nahoře, kde pobýval Flitch, se náhle ozval děsivý, plačtivý křik. „V klidu,“ zastavil ho Virgil a vyhoupl se na nohy. „Dojdu tam,“ řekl, než s úšklebkem dodal: „Co myslíš podle pachu? Posmolil se z toho snu?“
Nic jiného mu nezbývalo, než o nadále situaci žertovat, aby nepřišel o rozum.
Když vstoupil do pokoje, setkal se s nekontrolovatelnou magií rozkladu, která se tetelila blahem, že k ní přišla živá bytost, kterou by mohla roztrhat zaživa. Nudila se. A bylo skutečně jen otázkou času, než Flitche roztrhá zaživa. Virgila napadlo, že by jí to možná měl dovolit. Ale pohled na uplakaného starce v něm v tu chvíli něco zlomil. Mezi vzlyky se Flitch snažil promluvit, ale jazyk a ústa mu nesloužila. Počátky předčasné demence způsobené jeho vlastní magií, kdy mu požírala mozek.
„Lorde Flitchi, to jsem já, Virgil,“ oslovil ho opatrně a o krok se přiblížil. Jehlice magie rozkladu po něm vyletěla a pořezala ho na tváři, přesto se Virgil ani o krok nevzdálil. „Nepřišel jsem vám ublížit.“
Flitch něco zahalekal, ale ani jedno pořádné slovo to nebylo. V očích měl strach a slzy. Pach moči byl zřetelný v celém pokoji. Jak snadné by bylo ho prostě upálit… ale vzpomněl si na unaveného Gerarda, který o něj pečoval mnohem déle, než se zapojil i on. Musí mu trochu odlehčit, nebo se z toho sám zblázní. Toho si byl Virgil vědom. Proto udělal rázný krok k Flitchovi. Magie rozkladu ho jenom těsně minula a Virgila napadlo, zda se ho snažila chránit a jeho chorá mysl jí říkala, ať toho nechá.
‚Musíme vydržet,‘ pomyslel si Virgil. ‚Poté najdeme lorda Augusta, až Flitch zemře. Bude na místě, kde předpověděla lady Tenebra. Ale dokud tenhle žije… nebude tam.‘
*****
Když se přiblížil rok skonu Flitche Younga, už ho do kočáru ani dostat nemohli. Stal se z něj naprostý ležák, který v sobě nic neudržel a tekutou stravu jim odmítal. Jeho mysl už byla unavená a tělo zubožené magií rozkladu. Bylo to jen otázkou času, než magie rozkladu bude chtít splatit svůj další hladový dluh. Gerard usuzoval dle pachu smrti, že mu rozkládala mozek a jednotlivé orgány už nějakou dobu, ale neměl, jak by mu pomohl. I lord Smaliner jim řekl, když dorazil, že lordovi Flitchovi zbývá jen pár dnů života, maximálně měsíc. Viděl na nich, jak jsou oba vyčerpaní.
„Mohu tady s vámi zůstat,“ navrhl.
„Ne, lorde Smalineri. Tohle je něco, co musíme vyřešit jakožto sluhové rodu nositelů magie rozkladu,“ ujistil ho Gerard a poklonou mu poděkoval za nabídnutou pomoc.
„Gerarde,“ otočil se k němu Smaliner, když vyšel ven a on si všiml, že se zvedal vítr, před blížící se bouří. „Už nepřijdu. Nemá to smysl. Myslím si, že pokud přijde na nejhorší, nikdo vám to vyčítat nebude. Případné papírování u současných soudů zajistím. Vše bude pro Augusta potom snadnější. Už tak jste toho udělali pro Flitche víc, než si zaslouží. Až jeho duše bude volat po smrti, nechte ho jít. Také si zasloužíte klid.“
A s těmito slovy zanechal zmateného Gerarda stát ve dveřích.
*****
„Tohle že ti řekl Smaliner?“ nevěřil Virgil svým uším. Gerard pouze přikývl. Nastalo mezi nimi ticho, jenom oheň v krbu praskal. Virgil pohlédl do poloprázdného hrnku s vodou, který měl před sebou. „Jeho magie?“
„Vyčkává na tu chvíli už nějakou dobu… chce ho roztrhat a pohltit, když jeho srdce přestane bít,“ vysvětlil Gerard.
Opět nastalo ticho. „Co navrhuješ?“
Gerard sepjal ruce v klíně a díval se prázdným pohledem před sebe. Věděl, že tenhle okamžik jednou nastane a připravoval se na něj po celou tu dobu. Se smrtí Flitche přicházely na scénu i myšlenky na lorda Augusta. Udělali špatně, že se drželi rozkazů lady Tenebry? Měli ho vyhledat ihned? Ale dali slib. Jenže ho dali cizímu pánovi, ke kterému neměli žádné vazby. Jak se na tento čin bude dívat lord Augustus, až se znovu shledají? A jak vůbec lord Flitch má zemřít?
Z myšlenek ho vyrušila Virgilova ruka na jeho rameni. Vzhlédl k němu a Virgil se na něj po dlouhé době tak bezstarostně usmál jako kdysi, když byli po boku lorda Augusta.
„Kouří se ti z hlavy,“ zavtipkoval s úsměvem, než k němu dřepl. „Gerarde, nebudu lhát - většinu té špinavé práce jsi udělal za mě. Nemám tedy právo rozhodovat. Proto rozhodni ty. Co máme dělat? Cítíš smrt kolem Flitche už léta… jestli si ho jeho magie bude chtít už brzy rozložit sama, nebylo by od nás milosrdenství, když ho jeden z nás zabije? Ušetříme mu trápení.“ Všiml si Gerardova pohledu, proto pokračoval: „Ne, nebude to od nás kruté, že mu sebereme zbylý čas, který by strávil v bolesti a utrpení. Bude to laskavost. Vysvobodíme ho z těla, které už dávno nepatří jemu. Vysvobodíme ho od bolesti, kterou mu způsobuje jeho magie. Sám moc dobře víš, že i v minulosti s ní měl problémy. Možná… že to takhle mělo dopadnout vždycky. Abychom věděli, co čeká lorda Augusta, pokud bude slabý. Ale on není slabý. A čeká na nás, Gerarde.“ Poté vstal a dodal: „Důvěřuj mu. Protože on důvěřuje nám.“
Bylo rozhodnuto. Gerard věděl, že na tohle nemá už žádné logické argumenty. Ulehčí Flitchovo trápení. Oba se stanou opět zatracenci, kteří zabili vlastní pány, kteří nebyli schopni je ochránit. Nikdo nebude vědět, že to byla laskavost vůči trpícímu Flitchovi. Nikdo nebude vědět, o kolik let mu tímhle způsobem prodloužili život, daleko od zraků všech. Pohled mu padl na zbývající léky u hmoždíře, které mu měl dnes večer podat. Už jich nebude potřeba. Spolu s Virgilem poté sledoval, jak hoří v ohni.
*****
„Vstupte,“ vyrušil je chraptivý hlas, když se oba dívali škvírou dovnitř Flitchova pokoje, zda usnul. „Vím o vás celou dobu. Vstupte.“ Poté se rozkašlal. Mluvit srozumitelně mu dělalo velké potíže. Ale i Flitch si uvědomoval, že jeho konec je v nedohlednu. Musel se zachovat jako čaroděj, ne jako troska, i když tak v životě jednal jen málokdy. Cítil z nich jejich úmysly a akceptoval je. Z posledních sil zavelel své magii, aby se stáhla… a dva zvěromágové vešli do jeho pokoje. „Konečně jste našli odvahu?“
„Lorde Flitchi,“ začal Gerard.
„Ne, nechci slyšet výmluvy. Všichni tři jsme od počátku věděli, že k tomu dojde. Kdybych chcípl spolu s rodiči… nemuseli byste takovou dobu čekat,“ zazubil se Flitch, než se rozkašlal. Gerard jako první ve vzduchu ucítil krev a hleny. Flitch si téměř zaraženě prohlížel vlastní vyhublou, kostnatou ruku, na které nyní utkvěla krev. Nebylo to poprvé. Magie rozkladu mu úspěšně rozložila už většinu orgánů, už dávno neměl ledviny nebo játra a on cítil, jak se mu sápe nyní po plicích a blížila se k srdci. „Který z vás to bude?“
Gerard a Virgil si vyměnili pohledy.
„Mohu si vybrat?“
Oba tím zarazil. Flitch zeširoka otevřel oči a snažil se udržet víčka zvednutá. Z posledních sil se trochu nadzvedl, aby si je oba prohlédl. Ušklíbl se.
„V čem Augustus vynikal, že získal dva sluhy a já měl vždycky hovno?“ zazubil se žlutými, polorozpadlými zuby, kdy mu sem a tam dokonce i chyběly. „V čem byl lepší, že ho rodiče milovali a mě zatracovali? Kouzlo osobnosti? Asi hovno… I Marcus mu vždycky podkuřoval víc… Nikdo nechtěl toho choromyslné bratra ani vidět. Ale to, že ze mě byl otec hrdý, že následuju jeho příkazy, na to se rychle zapomnělo… Když ze hry vypadl Augustus, jeho plán už nevypadal tak velkolepě.“ Opět se rozkašlal, až na povlečení dopadly kapky krve a on si uvědomil, že mu nyní teče krev z nosu. Znovu se ušklíbl. Všiml si černých jehlic, které se kolem něj samovolně objevily. „V pořádku… udržím je na uzdě,“ pravil slabým hlasem, než vzhlédl k těm dvěma. „Děkovat vám nebudu. Mohl jsem chcípnout už dávno.“
„Lorde Flitchi,“ oslovil ho Gerard.
„Drž hubu,“ zachraptěl Flitch vzteklým hlasem. Byl jako nevrlý starý dědek, který nenáviděl vše okolo sebe… protože všichni ti, které znal, už zemřeli. Věděl, že se do této doby nehodí. Stejně jako si to uvědomil jeho otec, když ho zabili, nejspíš. Očima se díval neznámo kam. Nakonec zvedl roztřesenou rukou a ukázal na Virgila. „Ty mě zabiješ. Je ti to jasný? Vím, že tenhle je mistr v požírání svých pánů,“ zazubil se Flitch, „takže ať si klidně pak sežere Augusta, jasný? Ale ty mě zabiješ, Virgile. Je mi jedno jak. Je to rozkaz!“
Oba sluhové ho mlčky poslouchali. Lord Flitch vydal svůj poslední rozkaz, kterým je měl osvobodit od jejich povinností.
„S tělem si pak dělejte, co chcete. Klidně ho spalte, pozřete nebo ho nechce shnít… Je mi to u prdele,“ zhodnotil Flitch, když znovu ulehl do postele. Zahleděl se do dřevěného stropu, který mu udělal společníka posledních několik let spolu s myšlenkami a hlasem magie rozkladu. „Jsem připravený zemřít,“ svolil nakonec a zavřel oči.
*****
„Proč ne já?“ zeptal se Gerard, když zvedal Flitche do lepší polohy a umístil pod něj polštář. Na to se Flitch jenom ušklíbl.
„Sežrals‘ už mnoho čarodějů a já bych se rozkládal dlouhou dobu. Ještě by tě ze mě bolel žaludek,“ vysvětlil Flitch. „Je mi jasné, že sotva zkapu, vypadnete za Augustem. Nechci vás dál zdržovat. Nebudu se bránit proroctví… Ale zároveň je v tom trochu zvědavosti. Jak mě dokáže zabít fénix, který má dávat věčný život?“ uvažoval Flitch zasněně a v očích se mu mihl život. „Jaký je jeho plamen, když někoho zabíjí? To je něco, po čem touží většina čarodějů i lidí - po vědění! Ale chci, aby mě zabil vlastníma rukama… bez použití magie!“ vysvětlil se smíchem.
Poté se mu do krku dostaly další hleny a on se rozkašlal. Spolu s tím se mu magie rozkladu pustila nejspíš do plic, protože měl velký problém se nadechnout. Popadl Virgila za hábit a stáhl ho k sobě.
„Udělej to!“ přikázal mu. „Zabij mě! Buď mě zabiješ ty…“ zasípal a zhluboka se namáhavě nadechl. „Nebo tu chcípneme všichni.“
*****
Flitch věděl, že byl zbabělec už od útlého věku. Měl strach z vlastní magie. Proto ve svých posledních chvílích toužil, aby mu někdo sebral život, než aby nechal svou magii proudit samovolně. Učinil mnoho špatného pod vedením vlastního otce a na své smrtelné posteli všech těch věcí litoval. Uvědomoval si, o kolik let ho magie rozkladu připravila. Už jako mladý muž vypadal jako ohyzdný stařec. Nikdy neměl milenku ani milence, protože své emoce neuměl ovládat a všechny kolem sebe zabil, když o něj někdo projevil zájem. Mohl se jen spoléhat na rozkazy svého otce. A když přišel i o ně, přijal svůj osud. Nečekal však, že se o něj ti dva budou tak pečlivě starat. Jak špatně se k nim vždycky choval… Ničeho však nelitoval, protože jeho magie rozkladu mu sebrala možnost litovat čehokoliv.
Proto když nyní chraptěl a Virgil mu svíral hrdlo, cítil v sobě jakési teplo. Viděl Virgilův soustředěný pohled, když mu tiskl krk těsněji a bral mu tak kyslík ze zubožených plic. Cítil, jak mu postupně ochabuje svalstvo a oči se mu obrací v sloup. Ne, musí zůstat přítomen až do konce, říkal si v duchu. Musí pro ně něco udělat… aspoň jim poděkovat za jejich věrnou službu, i když se na něj mohli od počátku vykašlat. Pomalu k Virgilovi zvedl ruku a jeho magie bez jeho vědomí reagovala stejně. Na poslední chvíli své jehlice stáhl stranou, a tak Virgila jenom posekaly na tvářích. Cítil na své tváři jeho teplou krev a víčka se mu zatřásla. Ústy pohyboval tak, aby řekl jeho jméno, ale poté si uvědomil, že mluvit už nemůže. A ten zvěromág se plně soustředil na to, aby ho uškrtil a splnil tak jeho poslední přání. Ruce se mu třásly - neměl zkušenosti s tím, aby zabíjel vlastní pány nebo jejich příbuzné, očividně. Rozhodl se ulehčit jeho mysli a i když se jeho tělo snažilo žít, mysl se rozhodla.
Do věčného klidu vyprovodil Virgila s úsměvem na tváři a přivřenýma očima. Dokud ještě mohl, pohyboval ústy na důkaz díků. Jeho čin však Virgila popudil na tolik, že to bral jako výsměch. Sevřel mu hrdlo o něco silněji a poté se ozvalo křupnutí, když jím škubl. A Flitchovy oči konečně pohasly navěky.
Co už neviděly… byly Virgilovy klepající se ruce, když jeho hrdlo pustil a jeho zděšený výraz.
„Gerarde… zabil jsem ho?“ otočil se fénix vystrašeně na svého společníka a v očích měl strach. Ruce se mu pořád klepaly. Bylo to vůbec poprvé, kdy fénix musel vlastníma rukama zabít vlastního pána nebo někoho z jeho příbuzných, takže byl otřesený vlastním činem, i když to tak před chvílí nevypadalo. Až vzápětí mu došlo, co způsobil.
Gerard ho ovšem objal, aby ho ujistil, že učinil správnou věc. „Ano, Virgile,“ souhlasil a pohlédl na klidný úsměv na Flitchově tváři. „Teď už ho nic nebolí. Udělal jsi správnou věc. Splnil jsi jeho poslední přání…“
Flitch zemřel s úsměvem na tváři a myšlenkou, že už ho nikdy nic bolet nebude. Nechal tak dva zvěromágy, aby se smířili s pravdou, že svého dočasného pána zabili… Naplnili tak proroctví lady Tenebry, ale za jakou cenu?
*****
Současnost…

Gerard dál nepokračoval o tom, kterak měl fénix denní i noční můry o tom, co udělal Flitchovi. Nezmínil se, že chatrč poté zapálili spolu s Flitchovým tělem, aby měl neoznačenou hrobku hluboko v lese, kde skonal, a věčný klid od zvědavých čumilů. Nepokračoval ani o tom, že se zpráva o úmrtí Flitche také rychle roznesla mezi ostatní mágy a oba si tak vysloužili nechtěné pomluvy a přezdívky, jako třeba vrahové vlastních pánů. Nikdy se těch štítků nezbavili - odjakživa tady byly, jen byly opět o něco výraznější. Neřekl mu ani o tom, že poté vyhledal Nikolaje, aby mu řekl o skonu Flitche… a jeho prosbě, aby se k nim přidal při cestě za lordem Augustem. Ani o Nikolajovu výsměchu. Ani o daleké cestě a hledání lorda Augusta v srdci Afriky. Byly to věci, které mladík nepotřeboval vědět.
Alastair zůstal na Gerarda nevěřícně hledět. Virgil že zabil svého dočasného pána a Gerard ty předešlé pozřel? Nedokázal si to představit. Oba vypadali jako ti, kteří by lordu Augustovi neublížili a spíš se zajímali o jeho blaho než o vlastní život. Proto bylo téměř nemožné uvěřit tomu, co mu nyní Gerard pověděl o Flitchově smrti. Gerard se díval upřeně před sebe a nic dalšího neřekl. Věděl, že to nejspíš pro mladíka bylo moc soust pro skousnutí najednou, proto svůj pohled vrátil na lorda Augusta. Snad si myslel, že ho jeho příběh o jeho bratrovi přiměje nějak reagovat, ale jeho pán pořád hleděl prázdnýma očima před sebe.
Stejně jako Flitch hleděl do prázdna před sebou pár dní předtím, než ho Virgil zabil… a on poté jeho ostatky nechal shořet.
*****
Virgila z velmi lehkého spánku probudil úder blesku a následný hrom. Dle síly zvuku usuzoval, že udeřilo někde zatraceně blízko. Ohlédl se, aby ho ozářil další blesk, tentokrát ozvěna hromu byla vzdálená. Pohlédl znovu před sebe. Snažil si vzpomenout, co se mu zdálo. V tom snu to vypadalo tak důležitě… Vzpomínky na nechtěný akt, než se vydal s Gerardem hledat lorda Augusta, se snažil vytěsnit od doby, kdy vznikly. Rozhlédl se kolem a všiml si, že David Erwood také usnul. To bylo dobře. Ti dva, co je měli hlídat, vypadali, že usnuli ve stoje. Zkusil zapohybovat rukami za zády. Provaz se mu znovu nepříjemně zaryl do kůže.
‚Sakra,‘ pomyslel si. Jeho oči už si přivykly na zdejší ponuré světlo. Proto se jal prozkoumávat prostor kolem sebe. A všiml si vyhaslých pochodní. Začichal a soustředil se jen na okolí pochodní. Jak si myslel - uhasili je nejspíš těsně předtím, než se vzbudil. Došlo jim, že jakýkoliv oheň by pro něj byla dobrá potrava, aby se posílil? Nenechali nic náhodě.
‚Ten tlusťoch, co se zná s Davidem, nic vědět nemůže,‘ uvažoval, když se posadil do tureckého sedu. ‚Nikdy jsme svou magii před Davidem a tím chlapíkem nepoužili… kdo ale církvi mohl poskytnout informace? Nejen o nás, ale o místě setkání a všech ostatních? Octavius? Šuškalo se to už roky… Mají snad spisy o každém z nás? To by se ale Alastair nějak zmínil, ne? Kdyby na nás něco práskl, jistě by to řekl. Takže se o nás Octavius zmínit nemohl. Vyvodili si snad důsledky sami, když jsme s lordem Augustem neseděli na popisek ostatních? Nebo ty informace Octavius prostě neměl?‘
Scvakl zuby k sobě a musel udeřit hlavou do mříží před sebou. Nepříjemně ho bolel náraz a následné vypalování posvěcené vody, kterou byly mříže nejspíš čerstvě potřené, do čela.
‚Uklidni se!‘ nabádal se, než znovu hlavou udeřil do mříží před sebou. ‚Máš pro ně větší cenu živý. Davida Erwooda také nezabijí jen tak. Protože ho nepustili, musejí mít s ním i jiné plány než ho tady jenom zdržovat… Mučit nevinného člověka nemůžou - z toho by měli samé opletačky a pozornost cizích lidí. Proč tady pana Erwooda tedy drží taky?‘
Z hlavy se mu kouřilo, jak se mu vířily myšlenky.
‚Musím ho odsud dostat!‘ rozhodl se Virgil při pohledu na spícího Davida. ‚Jinak mi to lord Augustus nikdy neodpustí!‘
*****
Když Stuart vycházel z kostela, někdo mu nabízel deštník. Otočil se k ruce s nalakovanými nehty a jeho matka se na něj zeširoka, hrdě usmívala. Dešťové kapky silně bušily do těla majestátního kostela, zasvěceného nějakému svatému. Stuart se ani neobtěžoval zjišťovat, čí kostel to vlastně byl. Jasně modré oči matky ho už od malička děsily. Byly tak čisté a klidné, jako hladina voda, než ji něčím rozčílil. Třeba tím, že nebude předčítat otčenáše nebo nepůjde na školu zaměřenu na teologii. Nebo tím, že se protivil všemu, co mu ona a jeho otec připravili do života, aby z něj byl spořádaný dospělý člověk a řádný věřící v Pána.
„Jsem ráda, že jsi zpátky,“ prohodila s veselým úsměvem, když si od ní syn převzal deštník, a rozevřela ten svůj.
„Jo… chtěl jsem se zastavit už dávno,“ zalhal Stuart a pohlédl na temně modrý deštník ve své ruce.
„S otcem připravíme honosnou večeři. Měl by ses zastavit. V jakém hotelu bydlíš? Přistavíme ti taxík. V tomhle lijáku bys přišel tak akorát mokrý a zničil by sis sako. To by nevypadalo dobře.“
Stuarta neskutečně sralo, jak si jeho matka myslela, že s tou pitomou večeří ihned souhlasí a jala se podle toho hned vše okolo zařizovat. Nepochyboval, že na tu pitomou večeři pozve pohotově i své sousedy, aby se mohla chlubit, jak je dokonalou hospodyní, milující matkou a skvělou ženuškou. Víra jí dávno zatemnila mozek.
K jejímu překvapení jí deštník vrátil.
„Díky, ale na dnešní večer už mám něco domluveného,“ překvapil ji.
„A kdeže?“ vyzvídala hned natěšeně.
Stuart se zazubil a uvažoval, zda být podlá svině a použít na ni sarkasmus, kterému nerozuměla. Rozhodl se ji potrápit, aby si nemyslela, že jí všechno hned tak vyjde. „Mám rande se svou pravačkou, jestli si rozumíme,“ zazubil se na ni podle s pravou rukou zobrazující tolik známý pohyb, který naznačoval masturbaci, a ona zalapala po dechu, jako by snad viděla ďábla samotného. Za kolik otčenášů a zpovědí to bude, než se zbaví toho obrazu ve své mysli? Stuart se musel v duchu smát při tom jejím zděšení.
A bez dalšího slova se vydal do rozbouřeného deště.
*****
Temnota pohlcovala Augustovo nitro. Magie rozkladu se tetelila blahem. Dosáhla toho, čeho chtěla - nasytila se dosyta, ale to jí samozřejmě nestačilo. S mocí roste chuť. Pohlcovala veškeré pocity, které by se v Augustovi mohly nyní probudit. A zanechávala ho v naprosté nicotě. Stal se pouhou skořápkou toho schopného, ambiciózního muže, kterým byl. Tak, jak si magie rozkladu od počátku přála. Byla to vypočítavá existence o vlastním způsobu uvažování. Nikdy nesloužila, jen využívala své schránky, aby dosáhla své vlastní zábavy. Mohla tohohle mocného muže kdykoliv roztrhat… ale tak moc se s ním bavila! Vzrušovalo ji, kam ji všude může ještě donést! Byla by ho škoda. Možná mu neměla ihned sebrat smysl života. Nebo mu má podstrčit jiný smysl života?
‚Pobav nás, Auguste,‘ zněl její hlas v podobě všech těch, které Augustus vyprovodil na věčnou cestu. ‚Víš, co chceme, po čem oba toužíme. Ještě jsme neskončili.‘
Augustus ovšem nijak nereagoval. Jeho život přestal mít smysl, když přišel o svou pomstu. Nenaplnila ho ničím, v co kdy doufal. Nic, co mu jeho magie slibovala, se nestalo skutečností. A nyní ji má zase poslouchat? Ne… nemá už důvod. Svou pomstu už vykonal.
„Lorde Auguste?“ slyšel Alastairův hlas, který ho bedlivě sledoval. Ale nijak nereagoval. Po chvíli kolem sebe ucítil teplou, suchou přikrývku, která nahradila tu už promoklou. Jak moc si přál, aby mu mohl říct: děkuji. Ale jeho tělo nebylo spojené s jeho myslí. Vnímal, ale nemohl reagovat. Takhle vypadal Flitch, než vydechl naposledy? Nikdy se těch dvou nezeptal, co se stalo, nikdy ho vlastní bratr nezajímal… a nyní to věděl. Kolik času mu zbývá, než se jeho magie rozhodne, že ho už také není potřeba?
Do jeho zorného pole se nyní dostal Gerard. „Lorde Auguste,“ oslovil ho a přikrývku mu upravil, aby mu nespadla z ramen. Prázdný pohled v očích měl pořád přítomný. Gerard se ovšem nevzdával. Věděl, že ho slyší a vnímá. „Lorde Auguste, půjdu znovu hledat Virgila a Davida. Slibuji, že je najdu. A přivedu je oba živé. Prosím. Prosím, lorde Auguste, nenechte svou magii vyhrát. Nenechte ji, aby vám zatemnila mysl. Ještě máte smysl a důvody, proč bojovat. Potřebujeme vás… a David Erwood by vám neodpustil, kdyby věděl, že jste to vzdal. Věřím v to. Proto slibuji, že ho k vám přivedu. Ať vám to řekne do očí sám! Abyste mu mohl předvést, že jste schopný a mocný čaroděj, který se nenechá svou magií ovládnout! Protože vy jí jen nasloucháte, nenecháte si od ní poroučet… není to tak? Tím jste se vždycky odlišoval od všech z vašeho rodu. Jen jste naslouchal, nenechal jste si nikým rozhodovat o vlastních činech. A magie rozkladu sloužila vám, ne vy jí.“
‚Pravda,‘ uvědomil si Augustus tu jasnou věc, kterou pro temnotu kolem sebe neviděl. ‚Magie má sloužit mně… já jí mám jenom naslouchat. To je něco, co otec nikdy nepochopil. Proto ho vždycky tak snadno pohltila.‘
‚Neposlouchej ho!‘ slyšel nyní výrazný Octaviův hlas v ozvěnách spolu s mnohými dalšími, které vyprovodil do náruče smrti. ‚To my tady velíme! Ty jsi jen naše schránka, co plní naše přání! Od počátku tomu tak bylo! My jsme ti jen propůjčili naši moc, abys dosáhl pomsty!‘
‚Schránka?‘ zopakoval Augustus. Nyní se ovšem ušklíbl i na Gerarda, kterého zamrazilo, ale tak nějak příjemně. Tak nějak tušil, že jeho pán nabírá opět svých smyslů a slyší ho! Reagoval na něj nebo na svou magii?
„Lorde Auguste!“ oslovil ho hlasitěji, s nadějí v hlase. Smaliner k nim pohotově stočil pohled a dychtivě očekával, co se stane dál. Přiměje ho hlas jeho sluhy, aby začal znovu vnímat?
Gerard zpozorněl, protože si všiml, jak vedle jeho pánovy ruky vyrostla jehlice magie rozkladu. A než stihl jakkoliv zareagovat, jeho pán si tou jehlicí probodl vlastní stehno se šíleným úsměvem na tváři.
„Lorde Auguste…“ vydal ze sebe zděšeně.
Augustus se ovšem podle, tiše rozesmál.
Krev mu rychle valila ze stehna, ale on bolest necítil. Potřeboval se probrat z té letargie, kam ho uvrhla jeho vlastní magie, když na chvíli polevil v ostražitosti. Musel převzít znovu kontrolu nad vlastní myslí, nad vlastním tělem. On zde velel!
‚Vy že velíte?‘ zopakoval Augustus ve své mysli a musel se rozesmát. ‚Nedělejte si ze mě legraci! Zapomínáte, kdo je vaším skutečným pánem! Kdo vás hostí a baví po celá staletí! Kdo z nás dává smysl životu tomu druhému? Díky komu se bavíte? Díky komu vůbec existujete? Díky komu můžete nadále ničit a svobodně rozkládat?‘ smál se Augustus.
„Pokud to bude třeba… sám se stanu tím, kdo vás všechny znovu rozloží zaživa,“ slíbil Augustus děsivým hlasem a před sebou viděl všechny ty, které zabil. Všechny ty, kteří se mu kdy vysmívali, že jeho magie je k ničemu, jak mu jeho sluhové řekli, když ho po tolika letech našli. „Magie rozkladu slouží mně! Nikoliv naopak! A pokud o tom pochybujete - dejte mi svou sílu! A pobavím vás královsky v následujících hodinách! Protože skotská církev přestane jednou provždy existovat!“
Aby mohl zachránit Davida, musí se stát tím ďáblem, kterého se církev tolik bojí!
Vypálí jim svou existenci do těl a mysli!
Nikdo nezpochybní jeho moc. Nikdo nebude pochybovat o existenci magie rozkladu a jejím pánovi!
Byl to temný slib. Kdyby ho utrousil kdokoliv jiný, ostatní by ho měli za blázna. Ale nikdo z přítomných nepochyboval, že toho Augustus není schopen.
Po několika hodinách napjatého čekání konečně ucítili magii rozkladu opět pod mocí Augusta. A byl to děsivý okamžik, který děsil všechny přítomné. Protože nositel magie rozkladu měl opět smysl života a děsivý plán ve své hlavě, který plánoval uskutečnit za každou cenu.