Kdysi…
Augustus se smál, zatímco utíkal před čtveřicí fen, které ho naháněly s hravou povahou. Dávaly mu samozřejmě náskok, aby mohl vyhrát, občas ho ovšem záměrně předehnaly a vyhrály tak ony. Marcus s úsměvem sledoval, jak mezi sebou tvoří pouto. V noci stály před jeho ložnicí a držely hlídku. To mělo Marcusovi trochu ulehčit od starostí, přesto ty noci strávil většinou bdělý a neuměl se uvolnit. Sledoval ty čtyři, jak se k němu chovají skutečně jako feny a jsou až moc přátelské, kdy ho nejednou líbaly na tváře, aby mu projevily náklonost, za což samozřejmě dostaly od Marcuse jenom jednu přednášku o tom, že se to nesluší. Dávaly si potom na to pozor. Hbitě kmitající ohony však jasně naznačovaly, že si přály svou náklonnost mladému pánovi prokázat, ale rozkaz byl silnější. V jejich tréninku byl Marcus přísný a neochvějný. Tvořil z nich dokonalé zbraně, které budou jeho pánovi sloužit.
Stejně nelítostně přes den cvičil Bezejmenného a Gerarda. Říkal jim, kde dělají chyby, nejednou je přiměl zaútočit najednou, aby je poté nechal zaútočit na toho druhého, protože se jim jednoduše vyhnul. Občas se stalo, že ho překvapili, kdy ho Gerard svázal svým hadím tělem a Bezejmenný zaútočil, ale protože nebyl dostatečně rychlý, Marcus po něm lhostejně hada hodil, čímž ho snadno poslal k zemi s oznámením, že se nijak nezlepšili, co se týče strategických soubojů. Nikdy jim nahlas nepřiznal, že co se týče fyzické síly, oba sílili. Vštěpoval do nich stejnou oddanost pánovi, jako do čtyř služebných, které sám stvořil.
Aby, až jednou tady nebude pro lorda Augusta, ho mohli bránit za něj.
*****
Bylo náhle neobvyklé, aby v sídle bylo pořád tak rušno. Z Augusta se stal živý chlapec a rostl z něj malý potížista. Rád vtipkoval a působil problémy ostatním zvěromágům a když ho chtěli obvinit, tvrdil, že se nic nestalo. Malé rošťárny se tehdy omlouvaly, že mu nejspíš začínají rošťácká léta. Roky, kdy byl klidným dítětem, kterému stačila kniha ke štěstí a radosti, byly tytam. Už vstřebal tolik informací, že mu ti okolo přestávali stačit. Pouze Gerard a Bezejmenný ho neustále následovali a snad ho i tajně podporovali v každé podlé nekalosti a smáli se s ním, protože tahle část práce byla prostě zábava. Jen Gerard občas pochyboval, ale když viděl dospívajícího chlapce veselého, věděl, že mu to dělá skutečnou radost.
Marcus se jen velmi stěží smiřoval, že jeho mladý pán jeho společnost nevyhledává a bylo pro něj obtížné mu dávat kázání, že by se měl chovat lépe. Neusnadňoval mu jeho práci ani Flitch, který podle vzoru Augusta také dělal výtržnosti, protože snad tajně doufal, že tak získá pozornost a lásku svých rodičů. Byla to také doba, kdy Lucratez a Tenebra často odjížděli na různá setkání s ostatními čarodějnickými rodinami a Marcus je musel následovat. Obranu sídla nechával na starosti čtyřem novým služebným, které Augustus pořád v rozmaru ještě nepojmenoval, přestože je předtím přijal jako své vlastní služebné.
„Neměli bychom to tolerovat,“ ozvala se jednou Tenebra, když se s manželem vracela ze schůze. „Je už dostatečně starý. Nemůže na vlastního sluhu přece volat Bezejmenný. Jak to zní?“
„Drahá, chápu tvé obavy. Ale nemyslím si, že by bylo moudré ho do něčeho nyní nutit. Jen by si znepřátelil celý koncept,“ připomněl jí Lucratez něžně.
„Flitch by se měl také zamyslet. Co ho tak poslat na školu do zahraničí? Pozná jinou zemi, otevře si trochu obzory,“ navrhovala dál a myslela na chlapcovo dobro. „Nemůže z něj být úplný poustevník. Jak vůbec pokročuje ve výcviku?“
„Umí se dostatečně ovládnout, aby nezpůsobil problémy, ale jeho pozornost je kratší a kratší. Je pro mě náročnější pro něj trénink učinit zajímavějším. V ničem nevidí zaujetí ani smysl.“
„Co Marcus? Nemohl by ti pomoct?“
„Marcus má svých starostí dost, má milá. Kontroluje práce všech a ještě se stará o Augusta.“
„O toho se mají přece starat Gerard a Bezejmenný.“
„Lady Tenebro,“ usmál se Marcus, který jejich vůz doprovázel a naslouchal jejich rozhovoru, „nedělá mi to problém. Mladého pána mám moc rád, takže když na něj občas dohlédnu, nečiní mi to problém.“
„A neprotiví se ti to?“ zeptala se Tenebra vážně. „Vědět, že ho máš bránit a přitom on o tvou ochranu ani nestojí. Natož společnost.“
„Tenebro,“ napomenul ji Lucratez přísně.
Marcus se smutně pousmál. „Pokud ho budu moci sledovat zpovzdálí a bránit ho před nebezpečím aspoň tak, nečiní mi to problém, lady Tenebro,“ ujistil ji klidným hlasem. „Dokud mám to právo a čas… aspoň takhle ho chci s mladým pánem strávit. Prosím, nezakazujte mi to.“
„Nic ti nezakazuji,“ pravila Tenebra ihned, než pohlédla z okna a dodala: „Jen si myslím, že se tím zraňuješ víc než dost sám.“
*****
„Musíš je pojmenovat.“
Augustus se za otcovým hlasem zmateně ohlédl, když si myslel, že jejich rozhovor je u konce. Stejně tak Marcus vzhlédl, když vybíral víno, kterým potěší chuťové pohárky lorda Lucrateze. Trpělivě vyčkával na reakci mladého pána.
„Musím?“ zopakoval Augustus nechápavě.
„Je neurvalé, abys na vlastního sluhu volal Bezejmenný. A ty čtyři jsou také netrpělivé, když na ně voláš ‚Hej, ty!‘.“
„Jim to nevadí.“
„To není podstata tohoto rozhovoru, Auguste. Jak by se líbilo tobě, kdybych ti říkal po celý život Bezejmenný?“
Augustus pokrčil rameny. „Můžeme to zkusit.“
„Auguste!“ zvýšil na něj otec přísně hlas.
„Ano, popřemýšlím nad tím,“ převrátil Augustus oči v sloup, než rychle odešel, aby se rozhovor příliš dlouho nenatahoval. Lucratez si sevřel kořen nosu a zhluboka si povzdychl.
„Tolik potíží s Flitchem není,“ pravil si unaveně pro sebe, než postřehl, že mu Marcus podává pohár s vínem. „Díky,“ řekl a převzal si ho, aby si pár doušků hned dopřál.
„Oba jsou naprosto odlišní, lorde Lucratezi,“ připomněl mu Marcus.
„Je to snad má chyba?“ zeptal se Lucratez bezradně. „Je to proto, že jsem ho ignoroval po jeho skoro celý život?“
„Myslel jste to dobře, lorde Lucratezi. A dospívá. Není třeba propadat panice. Nejspíš bude vzdorovat nyní každému,“ zasmál se Marcus, aby trochu odlehčil situaci.
„Prosím, dohlédni na to, aby je pojmenoval… nechci, aby se obrátili jednou proti němu.“
„Nemůžete ho do toho nutit, lorde Lucratezi. Jistě vybere vhodné jméno, až přijde ten pravý čas.“
„Kéž bys měl pravdu,“ povzdychl si Lucratez, než pohár s vínem vyprázdnil.
*****
„Pojmenuj je,“ řekla Tenebra rozhodně, ale jemně.
Augustus k ní zvedl oči, než se beze slova vrátil k dění venku. Všichni přítomní zvěromágové se podívali směrem k nim a napjatě očekávali, jaká bude reakce mladého pána. Jeho emoce byly, pochopitelně, nevyzpytatelné vzhledem k bouřlivým změnám, kterými jeho tělo i mysl procházely. I oni napjatě očekávali každý den, zda se v něm probudí magie rozkladu… nebo zda bude vyhoštěn, protože nemá magickou moc.
„Není důvod,“ trval Augustus na svém.
„Pojmenuj je!“ zopakovala Tenebra pevně, s náznakem naléhavosti. Stiskla mu loket, aby ho přiměla se na ni podívat.
„Nesahej na mě!“ vytrhl se Augustus prudce, ale Tenebra ho nepouštěla. Po chvíli ho pustila a ruku stáhla, jakoby se právě popálila. Spolu se zvěromágy cítila něco, co Augustus také cítil, ale nechápal. „Dejte mi všichni pokoj!“ dodal Augustus, než téměř utekl z místnosti. Bezejmenný a Gerard ho rychle následovali. Gerard se přitom spěšně omlouval Tenebře.
Marcus jako první procitl. „Lady Tenebro - byla to-…?“ začal zmateně, ale Tenebra ho umlčela zvednutou rukou. Pohlédla na ruku, kterou se předtím Augusta dotkla.
„Lady Tenebro,“ zalapala jedna služebná po dechu a spěšně běžela pryč z místnosti. Vrátila se se studenou vodou a obvazy. Ruka její paní byla nehezky popálená a zčernalá.
„Lucratez se to nesmí dozvědět. Je vám to jasné?“ přikázala pevně, když jí služebná obvázala ruku.
„Ano, lady Tenebro,“ odpověděli jednohlasně, aniž by se ptali na důvody.
„Marcusi,“ zavolala ho k sobě a rozhlédla se kolem, než šeptem pokračovala: „Cítils‘ to?“
„Myslím, že to cítili všichni, lady Tenebro,“ napodobil její šepot Marcus. Ukázala mu prstem, aby se k ní ještě přiblížil a máchnutím ruky kolem nich vytvořila černou kopuli z vlastní magie, která měla zabránit ostatním ve slyšení jejich rozhovoru.
„Lucratez se to nesmí dozvědět,“ zopakovala naléhavě.
„Ale proč, lady Tenebro? Není to snad dobré znamení?“
„Není! Copak to nechápeš? Magie rozkladu se v něm probouzí! Lucratez z něj bude chtít udělat dalšího vojáka! Proč si myslíš, že s Flitchem tak únavně cvičí den co den? Ne, Marcusi, prosím. Udrž to v tajnosti.“
„Lady Tenebro, nemůžu splnit váš rozkaz, to přece víte. Dřív nebo později se to lord Lucratez dozví.“
„Tak ať! Ale nechci, aby mu sebral jeho poslední roky, kdy může svobodně projevovat své city,“ vysvětlila Tenebra, v očích jí zářily slzy.
„Můžete ho naučit, jak je ovládat.“
Tenebra zakroutila hlavou, slzy v očích. „Ne. Ne, nepustí mě k sobě. Dostává se do bodu, kdy ho magie rozkladu začne postupně měnit. Ohavně měnit. Prosím, dohlédni na něj. Ať se z něj nestane stejný necita jako Flitch.“
„Lord Flitch jen neví, jak nakládat s vlastními emocemi. Určitě později-…“
„Ne… už je pozdě. Magie rozkladu mu sebrala veškerou radost. Sám to musíš vidět. Prosím. Ochraň Augusta. Budu se snažit, aby se to můj manžel nedozvěděl. Protože pak…“ Hlas se jí zlomil a ona povolila slzám, aby smáčely její tvář. „Protože pak mu budu muset vymazat vzpomínky na tebe. A to nechci!“
Marcus ji jemně chytil za ramena. „Je to rozhodnutí lorda Lucrateze a my ho musíme respektovat. Dřív nebo později by si to lord Augustus nejspíš přál také, aby mohl sílit a růst.“
Tenebra však zakroutila hlavou a plačtivě se zeptala: „Proč musejí oba trpět? Jenom proto, že jsem je měla v lůně? Jenom proto, že Lucratez si chce všechny podrobit silou, aby nikdo nezpochybňoval jeho autoritu a moc? Kolik setkání ještě bude hlásat ostatním, než přivede i své syny a ukáže jim, jak děsivá naše magie skutečně je? Kolik obětí jim předvede, aby v nich tu myšlenku zakořenil?“
„Lady Tenebro, lord Lucratez dělá tyto věci, aby zajistil bezpečí pro svou rodinu. Kdyby z něj ostatní neměli strach a necítili respekt, dávno by vás zabili. Vaši synové by se nikdy nedožili tohoto věku…“
„Jakého věku? Kdy ani jeden nerozumí vlastní magii, protože když se s ní poprvé setkali, prostě jsme jim ji sebrali a nevysvětlili jim nic okolo ní? A nyní je máme cvičit jako další zabijáky v řadě? Ne, Marcusi, nesnesu pomyšlení, že vlastnímu synovi přepíšu vzpomínky na tebe a on zapomene na vlastní city, že zapomene na vlastní dětství.“
„Lady Tenebro… pokud to pro něj bude znamenat, že bude moci růst a zesílí… a stane se z něj schopný čaroděj… nemohu mu sobecky stát v cestě.“
„Proč, Marcusi? Proč to musí být takhle? Proč si tě prostě nemůže pamatovat?“
Marcus si povzdychl. „Protože někdy je lepší zapomenout, aby se mohl posunout dál. Když na mě zapomene… stane se silnějším.“ To si Marcus opakoval posledních pár let, aby byl připravený na ztrátu mladého pána. Uvědomoval, že i jemu se vymažou vzpomínky. I těm čtyřem, které stvořil, a které Augusta bavily, když byl mladší po celou dobu a honil je, nebo je s sebou bral do lesa, aby tam s nimi hrál na schovávanou. Byly to roky, které byly nevratně ztraceny. „Pokud mu zapomnění na mě pomůže, aby dospěl…“ pohlédl své paní do očí a mírně se usmál, „jako jeho sluha si nemohu přát nic lepšího.“
*****
Marcus si byl vědom zmatení, které nyní mladý Augustus pociťoval. Vyčítal si, že matce ublížil, ale zároveň nevěděl, že by se měl omluvit nebo proč. Jeho magie v něm pomalu nenápadně rostla a jeho samotného to děsilo, protože nechápal, co se s ním děje. Jedna část v něm litovala, že své matce ublížil, druhá mu šeptala líbezným hlasem, že tahle síla jenom poroste a bude mnohem, mnohem lepší a nebezpečnější. I když jím třímaly emoce, na které jeho magie hbitě začínala reagovat, své rodiče miloval. A právě ten cit živil jeho magii rozkladu víc, než si zpočátku uvědomoval.
Byly dny, kdy se Augustus přede všemi skrýval v lese a přál si zmizet. Byly dny, kdy tropil různé věci, aby se jeho magie rozkladu v něm mohla pobavit nad hněvem, který padal na jeho hlavu. Lichotily mu nadávky, které za ním zvěromágové trousili, když jim zničil zasazené záhony květin, když jim pošlapal čerstvě vytřenou podlahu nebo když udělal nepořádek v otcově pracovně, když byl lord Lucratez pryč. Z otcových, matčiných ani Marcusových přednášek o slušném vychování si starosti nedělal, nevadilo mu, že za jeho lotroviny schytávají tresty i Gerard s Bezejmenných nebo čtveřice služebných musela jeho nepořádky uklízet. A byly dny, kdy i přesto, že byl oklopen hromadou bytostí kolem sebe… Augustus se cítil zcela sám.
Co ho předtím bavilo, rázem mu nedávalo smysl. Jediná věc, která byla pořád jistou v jeho životě, bylo přátelství s Octaviem, který rozuměl jeho rozpolcenosti a snažil se mu i pomoci. Ale i do jejich vztahu se pomalu vkrádala magie rozkladu. Když drobné žertíky Octavia nepřesvědčily, že jejich přátelství by mělo být brzy ztraceno, začala přesvědčovat magie rozkladu vlastního pána, že tenhle čaroděj pro něj bude jednou hrozbou. Zakořenila v něm pochybnosti o jejich přátelství.
‚Jen tě využívá, aby zjistil tajemství o tvé moci,‘ slýchával hlasy, které mu čím dál častěji začínaly našeptávat.
„Pojďme se projít,“ rozhodl Augustus s rozpačitým úsměvem. Nechtěl uvažovat. Když uvažoval, ty hlasy se ozývaly častěji.
„Zajisté,“ souhlasil Octavius vesele. „Jak jsem říkal předtím - uvažoval jsem, že by nebylo špatné zkusit spojit dvě magie dohromady. Zajímám se nyní konkrétně o magii prostoru. Představ si to, Auguste - vládnout času a vlastnímu prostoru? Nezní to fantasticky? Mohl bych pro nás vytvořit úplně nový svět. Jen pro nás dva.“
Byla to doba, kdy Octavius snil, že jejich přátelství vydrží navěky a oni budou mocní přátelé a budou si vždycky pomáhat. Byla to doba, kdy se Augustova magie ráda ozývala s peprnými a výsměšnými poznámkami.
„To zní jako pitomost,“ zhodnotil Augustus lhostejně. „K čemu by ti to bylo? Uvízl bys někde uprostřed. Zbytečnost.“
„Zbytečnost?“ nechápal Octavius zklamaně. Myslel si, že kamarád bude sdílet jeho vizi. „Ale když spojíš dvě magie-…“
„Zbytečnost,“ trval Augustus lhostejně na svém. „Dle pravidel magie bys prostě uvízl na mrtvém bodě. Ničeho bys nedosáhl. Tečka.“
„To-… To nemůžeš vědět, dokud to nezkusím! Chci oslovit jednoho mága. Otec říkal, že bude přítomen dalšímu setkání. Pojedu s ním a budu chtít, aby mě zasvětil do svých vědomostí,“ nenechal se Octavius odbýt. „Přemluvím ho! Pak ti ukážu své výsledky! Přeměním sen v realitu!“
Augustus jenom dlouze zívl, aby mu dal najevo, že ho už neposlouchá, protože se nudí.
„Uvidíš! Až se mi to povede, takový svět pro nás stvořím!“ trval Octavius pevně na svém, v očích měl odhodlání.
„Když myslíš,“ pokrčil Augustus rameny.
Toho večera, když se ho Marcus ptal, o čem se s Octaviem bavil v lese, si Augustus nic z rozhovoru nepamatoval. Bezejmenný a Gerard ovšem přísahali, že s ním Augustus odešel a něco spolu dlouze řešili. Marcus v tu chvíli nevěděl, zda lžou oni nebo lže Augustus.
Nikdo z nich ovšem nelhal. Augustus si rozhovor skutečně nepamatoval, protože magie rozkladu pohltila jeho vzpomínky na něj jako svou oběť, aby mohla dál růst na síle. A dva zvěromágové byli svému pánovi pořád nablízku, i když byli schovaní a dali mu dostatek prostoru a soukromí, aby s tím podivným klukem, kterého Bezejmenný pořád nemohl vystát, mohl vést rozhovor.
*****
„Prý bych tě měl pojmenovat,“ ozval se Augustus dalšího rána, když ho přišli Gerard a Bezejmenný vzbudit. Další z povinností, kterou pomalu, ale jistě převzali po Marcusovi. Bezejmenný zpozorněl, a kdyby mohl, jistě by zastříhal i ušima. „Ale je to otrava,“ dodal Augustus. „Stejně slyšíš na Bezejmenného lépe než na jakékoliv jiné jméno. Nemusím ti ho dávat,“ zhodnotil.
Bezejmenný napjatě poslouchal. Celé ty roky trpělivě vyčkával, kdy mu jeho pán přidělí jméno.
„Rád své nové jméno přijmu, lorde Auguste,“ poklonil se mu Bezejmenný a na tváři se mu mihl úsměv.
„Asi bych měl pojmenovat i ty čtyři,“ uvažoval Augustus nahlas.
I čtyři služebné trpělivě vyčkávaly na den, kdy jim jejich mladý pán, se kterým strávily už tolik času, konečně přidělí jméno a jejich životy budou mít konečně celý smysl, jejich duše budou úplné. Tak, jak jim Marcus slíbil.
Marcus tomu rozhovoru naslouchal za dveřmi. Nebylo ho už potřeba, to si uvědomoval. A pokud se jeho mladý pán rozhodl, že pro něj nemá už žádnou práci… jeho rozhodnutí přijme. Přijme také rozhodnutí Tenebry, aby se jim vzpomínky upravily. Bude to tak méně bolestné, to si pořád opakoval.
*****
„Co takhle Virgil?“ zeptal se Augustus najednou, když se zastavil cestou ze sídla, a otočil se na své dva sluhy. Marcus zrovna stál opodál s ostatními služby a jejich rozhovor k nim dolehl, takže se všichni instinktivně podívali jejich směrem.
Bezejmennému zasvítily oči. Vyčkával. Pořád se může Augustus rozhodnout jinak a bylo to pouze uvažování nahlas.
„Virgil,“ pronesl Augustus a ukázal na Bezejmenného. „Už nejsi Bezejmenný, ale Virgil.“
A Virgil by přísahal, že po delší době se na tváři jeho pána mihl úsměv, plný hrdosti, že jistě zvolil dobré jméno.
„Děkuji, lorde Auguste!“ vykřikl zvěromág radostně a snažil se potlačit své vzrušení a radost, ale šlo to jen stěží.
Marcus se přistihl, že žárlí. Proč prostě nemohl zůstat beze jména? Proč mu musel vymýšlet jméno jeho mladý pán? Proč mu jeho vlastní jméno nemohl dát také Augustus? Když si uvědomil své rozpoložení, vynadal si za to. Uvažoval… tolik lidsky. A to bylo neslýchané. Musel si udržet odstup. Pro dobro všech.
*****
„Tos‘ teda zaválel,“ ozvalo se znuděně.
Augustus se zarazil, sotva vstoupil do jídelny. Rodinné večeře se staly tradicí, kterou ovšem oba synové začali postupně nenávidět. Dnes večer ovšem chlapci dorazili jako první. Byly to jedny z mála okamžiků, které trávila rodina zcela osamoceně bez svých služebných, ve snaze utvrdit vztahy, které začínaly zase postupně chladnout.
Dnes večer ovšem mělo být něco jinak.
„S čím?“ nechápal Augustus.
„S tím jménem,“ odprskl si Flitch. Na bratra se ovšem ani nepodíval. Raději zkoumal špínu za nehty. Ta byla pro něj očividně zajímavější než vlastní bratr. Než cokoliv jiného.
„Na co tím narážíš?“ zajímal se Augustus, pořád klidně.
„No tak jsi pojmenoval sluhu. Rodiče z toho byli jistě nadšení,“ procedil Flitch skrz zuby. „Trvalo ti to pár let, než jsi přišel s tak pitomým nápadem. Gratuluji,“ rýpl si po chvíli.
To už se ovšem Augusta dotklo. „Ahá, takže tady někdo žárlí, že mám možnost pojmenovat vlastního sluhu? V první řadě, bratříčku, bys měl vypadnout z domu a nějakého vlastního si najít. To by tě ovšem musel někdo nejprve chtít,“ utrousil Augustus jedovatě a usadil se za stůl naproti bratrovi.
„Myslíš, že tebe snad následuje někdo silný?“ vysmíval se mu Flitch.
„Na rozdíl od tebe mě aspoň někdo následuje.“
„Jo, pár vyvrhelů, co je nikdo jiný nechtěl. Gratuluji. Dobrá práce, brácho. Špiníš naše jméno jenom tím, že jsi je sem dotáhl.“
„Jsou to schopní sluhové. Marcus s nimi denně cvičí.“
„Pche, Marcus,“ utrousil Flitch s odporem a napil se vody z poháru před sebou. „Ten taky už nestojí za řeč. Prý bývalý Bůh. Spíš líné hovado. Však nic nedělá pořádně. Nechápu, proč ho rodiče trpí.“
„Marcuse si do úst neber,“ varoval ho Augustus. „Je mnohonásobně schopnější, než kdy ty budeš.“
„A proto jako Bůh klesl tak hluboko, že nám slouží?“ posmíval se Flitch pohrdavě.
Ani jeden z bratrů si neuvědomoval magii rozkladu, která se v nich tetelila blahem a provokovala je k ostřejším poznámkám a větší lhostejnosti vůči tomu druhému. Čím víc emocí ukážou, tím víc může pohltit. Flitchova zahořklost, že jeho vlastní bratr získává více pozornosti, přestože ještě svou magii ani nikdy vědomě nepoužil, byla každým dnem zřetelnější. V čem byl Augustus lepší než on? V čem vynikal? V čem by se Flitch měl zlepšit? Proč je rodiče neposuzují podle magie? Pak by konečně mohl vyhrát!
„Můžeš se ho zeptat. Očividně má své důvody, proč nechce sloužit pitomečkovi, jako jsi ty,“ procedil Augustus lhostejně skrz zuby slova, která mu do úst vkládala magie rozkladu.
„Spíš si myslím, že ho přestalo bavit se za tebou pořád tahat jako smrad,“ ušklíbl se Flitch. „Ostatně - v tvém věku by ses už měl umět bránit pomocí magie, ne se spoléhat na sluhy.“
Augustovi se zablýsklo v očích. Magie rozkladu se tetelila blahem a její hlas šeptal Augustovi, aby ten vztek na bratra konečně vypustil, aby se nebál.
‚Dovoluje si. Zaslouží si, aby byl potrestán. Povedu tě,‘ slyšel její hlas zřetelněji, než kdy předtím. ‚Zvedni ruku a vypusť mě. Nezklamu tě. Dej mu lekci, na kterou nezapomene. Ať se tě bojí!‘
A Augustus poslechl. Zvedl ruku, ale než si stihl uvědomit, co se vlastně stalo, viděl Flitche přitisknutého na zemi za pomocí jakéhosi černého slizu, který pomalu nabíral podobu jehlic, ale zase se rozpadal. Flitch něco vykřikoval, ale Augustus ho neslyšel, zmaten pořád tím, co se nyní stalo.
‚Co se stalo? Co to je?‘ nechápal a ruku pomalu upažil.
‚Vidíš!‘ ozval se jedovatý, chladný hlas znovu a smál se. ‚Se mnou budeš neporazitelný. Nikdo ti nebude stát v cestě! Jenom mě musíš poslouchat.‘
„Co se stalo?“ probudil Augusta Tenebřin hlas. V tu chvíli se přestal soustředit na vlastní magii, kterou poprvé v životě vědomě vypustil, a pohlédl ke dveřím na matku, která měla v očích obavy. „Auguste?“ oslovila ho vystrašeně.
To už se magie rozkladu stáhla a Flitch se mohl posadit. Jaká potupa! Projel jím velký vztek na bratra. V čem je lepší než on? Nemá se snad matka starat, zda je on v pořádku?! Prsty přejel po podlaze a zanechal na ní rýhy. Scvakl zuby k sobě. On jim ještě ukáže! Není tak slabý jako on! Zvěromágové jsou pouze sluhové! Tak proč se tak rozčílil, když jenom říkal pravdu o Marcusovi?
Flitchova útoku si všimla Tenebra pozdě a tak svou ochrannou bariéru kolem Augusta vztyčila opožděně. „Auguste!“ vykřikla zděšeně, když viděla, jak černé ruce odmrštily jejího syna proti zdi. „Flitchi, přestaň!“ napomenula ho.
„Proč bych měl?“ zeptal se Flitch podle a ušklíbl se. „Cožpak bychom se neměli zbavit slabého článku? Třeba ho konečně vyprovokuji k boji!“ smál se Flitch.
„Flitchi, přestaň,“ ozval se rázný hlas jeho otce. „Zbláznil ses?“
„Ne,“ ušklíbl se Flitch. „Ale vy nejspíš ano. Proč bych měl tolerovat slabé? Proč bych ho prostě nemohl… zničit?“
„Flitchi, vzpamatuj se!“ vykřikla Tenebra zoufale, když kontrolovala Augusta. Naštěstí nebyl nijak zraněn, ale ten pohled v jeho očích ji vyděsil. „Auguste,“ oslovila ho něžně, ale Augustus se jí vytrhl ze sevření. Nepotřeboval její pomoc. Nepotřeboval ničí pomoc! Zvedl se zpátky na nohy a bratra propaloval pohledem.
„Přestaňte, oba dva,“ přikázal jim Lucratez.
Když ani jeden nevnímali jeho slova, Lucratezova magie je násilně rozdělila a vytvořila mezi nimi dostatečnou vzdálenost pomocí černých jehlic.
„Zabiju tě,“ smál se Flitch. „Jednou tě zabiju! Zbavím se slabého článku!“
‚Znič ho! Rozcupuj ho!‘ slyšel Augustus ten hlas znovu. Na jeho pokyn zvedl ruku, ani si to neuvědomil.
„Auguste!“ vykřikl Lucratez, to už ovšem Augusta obklopila černá kopule a uzavřela ho v sobě. Nebyla to však Tenebra, která by mu v útoku zabránila. Byl to on sám. Bylo to jeho přání a jeho magie jeho přání vyslyšela, když si uvědomil, co se děje. Chtěl utéct, chtěl se schovat… potřeboval obranu. A magie rozkladu nabrala tu nejjednodušší podobu, aby mu to přání splnila.
‚Co jsi zač? A proč mi říkáš, co mám dělat?‘ ptal se sám sebe ve své mysli. Odpovědi se však nedočkal. ‚Odpověz! Vím, že tu někde jsi!‘
Děsilo ho, když ten hlas neslyšel. Vylekaně pohlédl na vlastní ruce, které se mu třásly. Co se stane dál? Nemůže vlastní magii vzdorovat. Měla by ho poslouchat. Nebo ji nejdřív musí vycvičit? Ne… neměl by jí vzdorovat… měl by jí naslouchat a sám zvážit, zda jsou její rozhodnutí správná či nikoliv? Nevěděl. A nevěděl, koho by se měl na to zeptat. Protože jeho rodiče takto neuvažovali. Kdyby ano, nikdy by se před světem neuzavřeli. A řekli by mu o tom už dávno předtím, než by se magie rozkladu v něm probudila. Nikdy by se nesnažili ji v nich potlačit násilím.
Byla magie rozkladu prokletím nebo požehnáním?
To netušil.
Ale ten den byl počátkem neštěstí. V Augustovi se probudila magie rozkladu a on byl na její ovládnutí a pochopení zcela sám. Flitch se ten den zapřísáhl, že nemá bratra a pokud se k němu ten slaboch přiblíží, rozcupuje ho na kousky. Tenebra a Lucratez nevěděli, jak jim magii rozkladu vysvětlit. Mohli je jen naučit potlačit vlastní emoce, aby ji částečně zkrotili, ale sami věděli, že tudy cesta nevede.
Ten den Marcus také pochopil, proč Tenebra trvala na tom, že se Augustovi jednou vzpomínky na něj vymažou. Čím silnější pouto mezi nimi bude, tím víc se ho bude magie rozkladu snažit zničit.
Augustus byl pořád milý chlapec ve svém nitru. A toho chtěla magie rozkladu zneužít ve svůj prospěch. Když mu Tenebra vymaže vzpomínky, odstraní tak zbytečné city, které by mu mohly bránit v růstu a síle. Pro oba bude snadnější, když to bude nutné, zastavit toho druhého, kdyby se vymknul kontrole. I kdyby to znamenalo, že Augustus s Marcusem už nikdy v životě nepromluví a uvidí ho, stejně jako Flitch, jako podřadného sluhu.
*****
„Nenávidím ho,“ zasyčel Flitch nenávistně, oči plné chladu a vzteku. „Měl jsem ho zabít.“
„Opravdu to tak cítíš, Flitchi?“ zeptal se Lucratez klidně.
Na to se Flitch ušklíbl. „Ty snad ne, otče? Nebylo by nám lépe bez něj? Bez slabocha?“
„Jak poznáš slabocha, Flitchi? Nebyl jsi to ty, kdo skončil na zemi první?“
„Prostě nás překvapil, nic víc.“
„Nás?“ zopakoval Lucratez zmateně.
Flitch se jen tajemně usmál a jeho poznámku ignoroval. To, že byl součástí vlastní magie, byla už pro něj samozřejmost. „Zničím ho, otče. Potom už v naší rodině nebude žádný slaboch. Slaboši jsou pouze dobří na to, aby sloužili silným.“
Lucratez si v tu chvíli neuvědomoval, že to, co pociťoval při pohledu na vlastního syna, byl skutečně strach.
*****
„Lorde Auguste, co se stalo?“ zeptal se Gerard starostlivě, když viděl Augusta odcházet s Tenebrou. V jeho hlase zaznívala obava, která odrážela nejistotu všech přítomných.
Augustus se zastavil, než sklonil hlavu a zamumlal: „Nic.“ které bylo tak netypické pro jeho současný bouřlivý vývoj.
Gerard se podíval na Tenebru, hledaje odpovědi, ale ona jen zavrtěla hlavou. Její tvář byla napjatá a oči plné nevyřčeného strachu a obav. Bylo zřejmé, že neměla slov, která by mohla situaci objasnit nebo uklidnit. Pohlédla za Gerarda a Virgila a její pohled se zastavil na čtyřech služebných za nimi. Ve svých zvířecích podobách stály s nastraženýma ušima a každý jejich sval byl napjatý, připravený k akci. Marcus stál před nimi, jeho obvykle klidný výraz byl nahrazen tvrdým odhodláním. Věděla, proč tam jsou. Cítili magii rozkladu, která proudila Augustem, a bez váhání přišli z druhé strany sídla, aby chránili svého pána. Jejich oddanost byla neochvějná, jejich instinkty neomylné.
„Nic se nestalo,“ řekla Tenebra pevným hlasem, i když její srdce pořád bilo rychle ze strachu o vlastní syny, který před chvílí cítila. „V Augustovi se probudila magie rozkladu. Musí se ji nyní naučit ovládat.“
Místo toho, aby se Marcus radoval, že jeho pán sílí, pohltily ho obavy. Flitch byl nevyzpytatelný a nezvládal své emoce, byl hrozbou pro ostatní i v pokročilém věku, kdy ho Lucratez už nějakou dobu trénoval. Ale Augustus, zdánlivě klidný a vyrovnaný, stál před ním. Magie rozkladu v něm byla, ale dosud neprojevená v plné síle.
Virgilův hlas náhle přerušil ticho. „To je skvělá zpráva, lorde Auguste! Gratuluji!“ ozval se nadšeně. „Věděl jsem, že se dřív nebo později prosadíte!“
Gerard jeho nadšení nesdílel. Vnímal napětí ve vzduchu, cítil znepokojení v Tenebřiných očích a viděl Marcuse, jak svírá ruce v pěst. Ani Augustus sám se neradoval. Byl zamračený, plný zmatených myšlenek a otázek, na které nemohl najít odpovědi. Nemohl přijmout Virgilovy gratulace, protože pro něj nic neznamenaly. Beze slova kolem nich prošel a neohlédl se.
Virgil se ve své oslavné řeči zarazil a díval se za ním. „Řekl jsem něco špatně?“ nechápal, jeho hlas zněl nejistě. Rozzlobil ho snad?
Gerard se na něj obrátil a potřásl hlavou. „Co se stalo?“ zeptal se znovu, chtěje lépe pochopit situaci.
„Flitch a Augustus na sebe zaútočili,“ shrnula Tenebra stroze. Nedodala, že pohledy, které měli oba v očích, značily touhu po zabití a čistou nenávist. A že Augustus byl nejspíš sám zmatený, co se vlastně děje. Přesto jí neunikla jedna věc - i když Flitch se svou magii učí ovládat roky, Augustus uměl zaútočit a bránit se. Jak mohla jeho magie reagovat tak instinktivně? Jak mohl znát formule, které se ona učila dlouhá léta, aby mohla svou rodinu bránit? Jak mohl snadno přejít z útoku do obrany? V žádné z knih, které mu kdy dala k narozeninám, se nic o této možnosti nepsalo. ‚Jak mohl propojit útok a obranu v jedné magii?‘ nechápala.
„Lady Tenebro,“ poklonil se jí nyní Marcus. „Mohu s ním promluvit?“
„To je práce Gerarda a Virgila,“ připomněla mu Tenebra pragmaticky.
„Já vím,“ souhlasil Marcus s pohledem k zemi, než k ní odhodlaně vzhlédl. „Ale za zkoušku mi to stojí.“