„Co tady dělá ta odporná krysa?“ procedil Augustus mezi zuby.
„Určitě nepřišel s nabídkou míru,“ odplivl si Virgil.
„Kolik si jich vzal?“
„Tipuji pět, možná sedm.“
Augustus se jen ušklíbl. „To má ze mě takový strach?“
„Soudě podle vaší poslední historie s ním, ani bych se mu nedivil,“ pokrčil Gerard rameny. „Strach zasetý velmi hluboko jednoho dovede k šílenství a paranoii.“
„Za tu malbu si ho podám s radostí,“ ušklíbl se Augustus víc, když se blížili k jejich rodinnému sídlu.
„Jak odporné,“ souhlasil Virgil.
„Lorde Auguste,“ začal Gerard, ale Augustus ho zvednutou rukou umlčel.
Věděl, že nebylo potřeba ho informovat, které sluhy si Octavius přivedl. Augustus moc dobře věděl, že bývalí sluhové jeho rodiny byly tak podlé krysy, že s radostí své staré pány vyměnili za jejich úhlavního nepřítele. Bylo to zcela běžné, v rámci ochrany vlastní kůže. Nevěřili, že by se Augustus mohl vrátit a ujmout se rodinného dědictví, nevěřili, že by ještě žil. Proto mu zůstali věrní jen tihle dva. Proto jeho rodinné sídlo bylo v takovém stavu. A z vlastního domova nyní cítil ty známé postavy, jako před staletími. Ty postavy, které ho jako mladého čaroděje vítaly s radostí, než se začal vymykat kontrole vlastním rodičům a všem okolo, než i pro ně samotné začal být hrozbou. Krysa si vzala jiné krysy na ochranu, protože měla důvod se obávat Augustova hněvu a nenávisti. Snad si myslel, že když si vezme jeho bývalé sluhy, zalekne se a nebude s ním chtít bojovat. Bohužel pro něj, Augustus neodpouštěl zrádcům, neviděl je už jako své sluhy a v mládí věrné přátele, nyní to byly jen podlé krysy, co ho zradily pro lepší kus žvance. Gerard i Virgil mu to neměli za zlé. I je se snažili přemluvit ostatní, aby to vzdali a raději šli „na jistotu“ za jedním z mocných rodů, aby nečekali a nehledali někoho, kdo se mohl už dávno pomátnout. Gerard i Virgil ovšem Augustovi zůstali věrní, i přesto, že před staletími je zde zanechal a nedovolil jim, aby ho následovali do hlubin Afriky. Věděli, že jejich pán chce sám prozkoumat svět a nepotřeboval mít někoho věčně za zády. Ta doba ho změnila, přestal věřit vlastním lidem a mohl se spolehnout jen na vlastní sílu. Ta doba jeho mysl potemnila.
Oba se dostali před svého pána a otevřeli mu pošpiněné dveře. Až nezvané hosty vyhodí, očistí je. Sídlo Augustovy rodiny náleželo jenom jemu. Nikdo jiný si nemohl klást nárok na něco, co už mělo svého dědice.
Rozhlédli se po tmavém prostoru před sebou. Virgil se vydal kupředu jako první a díky vlastní magii ohně jim posvítil na cestu. On byl jejich útočná síla. Gerard se držel za Augustem a rozhlížel se bedlivě kolem sebe. V Augustovi to mezitím vřelo. Octavia neviděl po staletí… a ten zmetek se rozhodne ho přivítat tímto způsobem. Nejraději by mu zakroutil krkem, stejně tak všem zrádcům okolo! Oba jeho sluhové věděli, nad čím uvažuje, a nezazlívali mu to. Měl na to plné právo. Nezvaní hosti by se neměli sami pouštět do opuštěného sídla, které jim nepatří, natož si ho označit jako vlastní majetek. Nebo jejich bývalí kolegové jim neměli dovolit vstoupit na pozemek, ke kterému už sami nepatřili. Když se vzdali svých pánů výměnou za vlastní bezpečí pod křídly Octavia, už zde neměli co dělat.
Když Virgil jako první došel ke dveřím směřující do místnosti, kde Augustův otec vždycky přijímal své hosty, zastavil se. A Augustovi neuniklo, jak se mu v očích nenávistně zajiskřilo. Augustus udělal pár kroků k Virgilovi, aby i on měl nyní výhled do místnosti, a chytil svého sluhu za rameno, aby mu připomněl své místo… a zároveň mu dal neverbální rozkaz, aby své emoce ovládal. Co viděl, ho nepřekvapilo. Sám ty zrádné krysy cítil na sto honů, ale aby si všichni potupně nechali ten směšný znak rodiny Octaviovy namalovat na viditelnou část těla - nevěřil, že by jeho bývalí sluhové klesli až tak hluboko, aby na jeho rodinu zapomněli a takhle na ni zanevřeli. Nepřekvapilo ho ani, že se mu nedokázali ukázat ve své pravé podobě a raději volili směšnou lidskou kůži. Ani jeden z těch zrádců se neodvážil podívat směrem k jejich bývalému pánovi, přestože už dávno věděli, že je na blízku. Tu neskrývanou nenávist a znechucení museli cítit i na míle daleko.
Augustus se upřeně díval na muže, který stál zády k němu a díval se nyní z okna. Věděl, že ho celou dobu sledoval zpoza slepého úhlu okna. A nyní počítal v duchu kroky, když se k němu Augustus klidným tempem blížil. Octavius se zhluboka nadechl nosem, než se na něj konečně otočil. To už stanul Augustus od něj vzdálen jen možná tak pět kroků, ti dva jeho prokletí sluhové po jeho boku. Jak ty dva nenáviděl - tu drzost v očích, když se na něj dívali, to povýšení - jakoby snad byli víc, než pravý dědic kouzelnické krve. Ne jen nedokonalí mutanti, co se umí přeměnit na mýtické zvíře. Octavius tyhle dva parchanty ale chtěl. Tak moc, že když k němu přišli žadonit zbylí sluhové od Augustovy rodiny, nejdřív je chtěl vyhodit. Ani všichni dohromady totiž netvořili sílu, kterou tihle dva oplývají. Především Virgil. Mýtický fénix - jen blázen by nechtěl takového ochránce po svém boku! Virgilovi neušel jeho zkoumavý pohled a v očích mu znovu zajiskřilo, tentokrát víc.
„Virgile,“ slyšel hlas svého pána a uklidnil se. Přesto Octavia propaloval pohledem. Augustus se pohledem vrátil zpátky na Octavia. Cítil propalující pohledy i vystrašené pokukování od svých bývalých sluhů. „Octavie, smím vědět, proč jsi vtrhl do mého sídla bez pozvání a zmaloval mé dveře těmi svými sračkami?“ zeptal se Augustus přímo a neurvale. Nikdy neuzná ten jeho potupný rodinný znak, co si Octavius sám zvolil.
„Rodinný erb je potřeba, abys věděl, že sídlo je už zabráno,“ ozval se Octavius moudře a zaměřil se nyní na něj. Světle hnědé oči neprokázaly ani špetku citu vůči bývalému kamarádovi, který ho tak zostudil a nikdy nebyl potrestán. „Ty ovšem etiketu čarodějů neznáš. Jinak bys věděl, že by bylo moudré oznámit svůj návrat zbylým rodinám.“
Augustus se rozesmál. „K čemu by ti ta informace byla?“ zeptal se však chladně.
„Abych věděl, že jsi zpátky a živý. Abych si nemyslel, že sídlo je bez dědice a k mání,“ usmál se Octavius provokativně. Všiml si, jak Virgilovi znovu vztekle zajiskřilo v očích. „Teď už to vím. Ale svůj erb mazat nebudu. Co kdyby mi po pár dnech připadl tvůj veškerý majetek, protože se zdejší parlament rozhodl v prospěch mé rodiny?“
„To určitě ne. Ne, když jsem se vrátil,“ usmál se Augustus mile.
„Tradice hovoří jasně - když se najde dědic, má nárok na veškerý majetek. Bez ohledu, zda předešlý dědic něco dlužil jiné kouzelnické rodině,“ ozval se Gerard. Ani koutkem oka nezavadil o sluhy kolem nich. Nechtěl je vidět. Stačilo mu, že jistě litovali, že si vybrali zrovna Octavia s vidinou vlastní ochrany a místa k žití, že ztratili víru ve vlastní pány a nyní jsou z nich nepřátelé. Ve tváři měl jasně napsáno, že pro něj jsou nepřátelé a že s nimi klidně bude bojovat.
„Slyšel jsem však, že dědické řízení ještě neproběhlo,“ zasyčel na něj Octavius a lhostejně prošel kolem něj. Gerard ho bedlivě sledoval, jak se pomalu pohybuje kolem nich a jejich pána. „Takže když se majetek zničí, bude mít nižší hodnotu, nepletu se?“
„Tu sníženou hodnotu,“ usmál se Augustus a zastoupil mu cestu, aby ho tím zastavil, „mi samozřejmě zaplatíš z vlastního. O to se postarám.“
Octavius přimhouřil oči. „Zapomínáš na své místo.“
„To ty taky. Asi ti nikdo dlouho neutáhl provaz kolem krku, aby ses naučil poslouchat. Možná bych se o to měl postarat,“ zasyčel na něj Augustus tak, aby to slyšeli i jeho noví sluhové, než založil ruce za zády a ledabylým krokem se vydal právě k nim. K těm, kteří jeho rodině kdysi dávno také sloužili a pak je zradili pro vlastní prospěch a bezpečí. Nyní z nich byly sochy, které se bez hnutí dívaly před sebe a svého bývalého pána neviděly. Žena na konci však byla nejslabší z nich. Když se před ní Augustus zastavil, znatelně se začala třást. „Ani tví rádoby sluhové nevědí, jak se mají chovat před hosty,“ zasyčel jejím směrem, než jí sevřel tváře mezi prsty. Octavius klidně přihlížel, zatímco se žena roztřásla oprávněným strachem. Pomalu jí natočil tvář na stranu, aby si prohlédl tu odpornou značku na jejím krku. Už dávno zapomněl, jakže se tahle vlastně jmenovala. Pamatoval si jen, že jeho bratr si s ní rád užíval. Nepochyboval, že i svému současnému pánovi ráda podrží. „Na tož, aby to věděly tvé vlastní děvky,“ dodal znechuceně, než ženu pustil.
V té se mísil strach s nenávistí a znechucením, očividně ji stálo veškerou sílu, aby něco neřekla nazpátek. Strach ovšem vyhrával, protože třesoucí se ramena ji prozradila. I když se snažila o sebepevnější pohled, Augustus se nad ní jen pobaveně usmál. Měl totiž pravdu. Páchla po Octaviovi doslova. Očima přejel po zbytku rádoby sluhů, kteří zapomněli, komu skutečně slouží.
„Žalostný to pohled,“ řekl jen a otočil se na Octavia. „Jaké štěstí, že Gerard a Virgil si uvědomili, že pod tvou vládou by strašně zeslábli. Cožpak nevíš, že když je budeš držet zkrátka, omezíš tak jejich moc?“ Nepříjemně mlaskl a zakroutil hlavou. „Očividně ses za ty roky pořád nepoučil, Octavie.“
„Mí sluhové nejsou slabí. A na rozdíl od těch tvých - nejsou v početní nevýhodě,“ zasmál se Octavius.
„Vyhrožuješ mi?“ pozvedl Augustus pobaveně obočí. Postřehl Virgilovy jiskry v očích. Toužil po boji. Ale bojovat tady by jim mohlo být osudným. Přišli by o střechu nad hlavou, která ještě oficiálně není ani jejich. Tak bláhoví být nemohou.
„Možná,“ usmál se Octavius mile a učinil krok k němu. To už ho ovšem oba Augustovi sluhové měli opět v dohledu a jen pohledem mu jasně říkali, že nejdřív musí přes ně, což si samozřejmě čaroděj rozmyslel. „Spíš to ber jako varování,“ pokračoval a obešel své vlastní sluhy, aby činili obranu před Augustem a jeho sluhy, kdyby náhodou udělal moc prudký pohyb. Nepříjemný pohled plný ohně však cítil pořád.
„Zapomínáš, že čím víc své sluhy omezuješ, tím jejich moc slábne,“ usmál se Augustus mile a pozoroval Octavia, jak se jako krysa pomalu plazí pryč. Nejspíš i jemu samotnému došlo, že i když přišel v početní převaze, jeho sluhové byli až moc omezováni jeho rozkazy a pravidly. A Virgil vypadal až moc natěšeně na boj se všemi z nich. Stačil jeden rozkaz a Octavius nepochyboval, že by se utrhl ze řetězu. „Na tvém místě bych ihned vypadl,“ poradil bývalému příteli s úsměvem.
„Veškerý majetek zpátky nezískáš,“ ozval se Octavius tvrdohlavě, když se bezpečně dostal ke dveřím. „S tím se smiř. Sluhové si vzali svůj podíl, který jim právem patřil a měl být vyplacen. A samozřejmě, nyní náleží mně a ty na něm nemáš ani zlomek vlastnictví či nárok na zjištění jeho hodnoty.“
„Smaž to hovno, až budeš odcházet, nebo ho smažu tvým ksichtem,“ varoval ho Augustus.
„Ostatní tak milí nebudou,“ varoval ho Octavius, než se znechuceným výrazem na tváři odešel. A za ním se vydali i jeho sluhové, kteří se téměř se znechucením dívali na Virgila a Gerarda. Po jejich odchodu téměř okamžitě začalo pršet.
Toto nevinné setkání bylo nutné. Aby se Octavius přesvědčil, že se Augustus skutečně vrátil. Aby jeho sluhové věděli, že nyní náleží jemu a Augustus a jeho dva sluhové jsou jejich nepřátelé. A snad aby se ujistil, že těmi nepřáteli pořád jsou, i po takové době, co se neviděli. Snad doufal, že Augustus za tu dobu změní názor, že snad najdou kloudnou řeč. Ale ta nenávist byla i po mnoha letech pořád stejná - neukojitelná a nezkrotná. Protože předtím to přátelství bylo pevné a nezlomné. To si Octavius myslel, než ho Augustus tak zostudil a potupil před vlastní rodinou. Kdyby se aspoň omluvil, přešel by to, po čase… ale Augustus nevypadal, že by snad někdy uvažoval o omluvě, ani po tolika letech.
Když je Augustus po delší době necítil, vyslal Gerarda, aby šel zkontrolovat, zda jejich znak skutečně zmizel. Když Gerard odešel, pohlédl na Virgila, který se pořád nenávistně díval před sebe. „Nesouhlasíš snad s mým rozhodnutím?“ zeptal se klidným hlasem. Virgil ovšem mlčel. „Myslel sis, že bys je zvládl všechny najednou, když ten chcípák byl u nich? Zaživa by tě sežrali, hlupáku.“
„Aspoň bych jim spálil žaludky,“ nesouhlasil Virgil.
„Virgile,“ oslovil ho Augustus a snížil se do jeho zorného pole, když ho chytil za ramena. „Chápu a respektuji tvou zlost. I chtíč po boji. Uchovej si je v sobě. Až se budu mstít, můžeš zaujmout místo vedle mě. A všechny, kteří nás zradili, můžeš odsoudit za mě. Uchovej si tu zlost a nenávist, ochraňuj ji v sobě. A až bude potřeba, vypustíš ji plně na ty, kteří si ji zaslouží. Do té doby vydrž a šetři si ji. Nenech se vyprovokovat maličkostmi, rozumíš mi?“
Virgil pomalu zavřel jiskřící oči. „Rozumím, lorde Auguste,“ ozval se po chvíli, a když otevřel oči, měl opět klidný pohled. „Omlouvám se, že jsem se nechal unést.“
„V pořádku. Budiž ti odpuštěno. Jen si ten pocit pamatuj a využij ho ve chvíli, kdy bude potřeba,“ poradil mu Augustus a poplácal ho po rameni. „Vím, že se na tebe mohu spolehnout. Nepolevuj v ostražitosti.“
„Nemějte obavy, lorde Auguste,“ vzhlédl k němu Virgil. „Nezklamu vás.“
„Běž pomoct Gerardovi,“ přikázal mu Augustus a Virgil jeho rozkaz splnil. Když osaměl v místnosti, pohled mu potemněl. Zeď poblíž něj napraskla a začala pomalu hnít. Jen po chvíli si všiml, co jeho vlastní vnitřní vztek způsobil. Magie uvnitř něj vřela. Mohl ho zabít. Mohl se ho prostě zbavit. Jeho sluhy by zvládl s naprostým přehledem. Však je sám jako dítě vycvičil! A ty krysy se ho s radostí zbavily a sprostě ho přitom okradly. Ale všichni do jednoho z něj měli strach, to bylo hlavní. Nyní vědí, jak bláhoví byli, když se rozhodli jít proti němu v domnění, že je Octavius před jeho hněvem ochrání. Ach, jak naivní byli…
O to sladší jeho pomsta bude.
*****
Když David dorazil domů, usadil se do křesla jako první věc po příchodu. Pomyslel si, jaké měl štěstí, že tentokrát se dešti naprosto vyhnul, protože ve chvíli, kdy vešel do svého bytu, začalo pršet. Pootevřel trochu okno, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch a pohodlněji se usadil v křesle. Ani nepostřehl, kdy se mu na parapetu usadil opět ten malý pták s náprsenkou. Místo toho pustil televizi, aby zaplnil to ticho prázdného pokoje. Zprávy ani pořádně nevnímal, místo toho si prohlížel ampulku s ibiškovým květem. Pomalu ji točil mezi prsty, než ji po chvíli zase odložil na stolek vedle sebe. Vstal, a když zjistil, že v ledničce je jenom pivo v plechovce, posloužil si aspoň jím.
„Co tím sleduje?“ nechápal. Jen tak by mu jistě nenavařil, ani mu nedal tohle. V dnešní době pro vás nikdo neudělá nic jen tak, aniž by za to nechtěl něco na oplátku nebo vás stáhnout s sebou dolů. Nejsou to náhodou drogy? Ne, chutnalo to opravdu jako čaj. Uvažoval, zda se z ibišku dá udělat i nějaká droga… ale to je přece pitomost. Kdyby měl drogy, nedostal by se do země. Aspoň teda doufal, že Augustus Young není vlastně podomní prodejce drog s hlavní zásobárnou někde v Africe a Asii. Musel se té myšlence zasmát nahlas. „Jasně, řešíš dědictví s dealerem, Davide. Nechlastej,“ zakroutil nad sebou hlavou, ale znovu si prohlédl květy v ampulce. „Pokud je to droga, tak je sakra dobrá. A i kdyby byla návyková, co v dnešní době není,“ pokrčil rameny a rozhodl se, že si jeden čaj rovnou udělá.
Sluha Octavia ho pečlivě sledoval. „Řešíš dědictví s dealerem,“ zopakoval si tiše pro sebe. Nepochyboval, že jeho pána potěší, že jeho nápad nese ovoce. Třeba si tenhle muž bude povídat pro sebe nahlas častěji. Pozoroval Davida, který se po vypití čaje zvedl z křesla a zamířil do koupelny. Mladík měl zmapovaný jeho byt do všech detailů. Málokdy ho viděl jít do kuchyně. Jemu samotnému bylo za něj hladově. Když po chvíli uslyšel zvuk vody, protáhl se skulinkou v okně dovnitř a setřepal ze sebe vodu. Na podlahu už dopadl jako člověk a rozhlédl se obezřetně kolem. Kolik času bude mít na důkladnou prohlídku, než ten muž skončí s mytím?
Zamířil rovnou ke stolu, kde se válela taška s různými složkami a dokumenty. Pečlivě každý z nich prohledal, ale ani jeden se netýkal přímo případu Augusta. Prohledal mu spěšně i šuplíky ve stolu. I tak neměl moc štěstí. Lidi přece nejsou tak přemýšliví, aby si schovávali věci tak důkladně! Všechno nechávají rovnou na očích! Začínal se rozčilovat a vztekat se, když nic kloudného najít nemohl. Zamířil po chvíli ke knihovně, ale velké štosy zákonů ho po chvíli jenom víc znechutily. Tiše zavrčel. Něco přece musí najít! Od neutichajícího vzteku nakonec postupně házel knihy na zem bez ohledu na hluk, co by mohl způsobit. Ani ovšem za knihami nic nenašel.
„Určitě to musel nechat ve své kanceláři,“ pomyslel si mladík nahlas. Potom zpozorněl, protože slyšel šplouchnutí vody a tupé dopady bosé nohy o zem. Uvědomil si, že určitě udělal hluku víc, než bylo třeba.
Když David vyšel z koupelny, musel si zakrýt obličej, protože se proti němu řítil nějaký pták. Ten ho obletěl, ale protože začal kroužit zmateně po místnosti, Davidovi došlo, že sem musel vletět náhodou. Pták se zastavil na skříni, aby popadl dech a uklidnil se. Neviděl ho určitě, jen v jeho zvířecí podobě, neohrozil tak plán svého pána. Pohlédl směrem k oknu. Tou skulinou neproletí, musel by se jí znovu protáhnout. David si všiml, že se pták usídlil na jeho skříni. Porozhlédl se po pokoji. Nejspíš vletěl dovnitř a pak přímo do knihovny, kterou mu musel celou rozházet. Přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Aby se ujistil, že pták pochopí, že o jeho návštěvu nemá ani v nejmenším zájem, vzal na něj koště. Máchal jím kolem něj, ale pták byl asi hodně tvrdohlavý, nebo nebojácný, ani se nehnul. Nakonec do něj trochu šťouchl a pták nejspíš konečně pochopil, že má vypadnout, protože se rozletěl proti oknu a zmizel. Ne však daleko. Jen na protější budovu, kde si srovnal pocuchané peří a vrátil se zpátky, nyní již k pečlivě zavřenému oknu.
Pokud bude mít zítra více štěstí, podívá se i jinam. Po zbytek noci jen otráveně sledoval Davida, kterak si otvírá další plechovku piva, dívá se na televizi, vaří si další čaj a pak jde spát. Věděl, že jeho pán si slibuje od jeho informací mnoho. Proto mu nesmělo nic utéct. Když měl jistotu, že ten muž usnul, uvelebil se ke spánku i on.
*****
David se probudil dobrou půlhodinu před vlastním budíkem. Zarazil se, než otevřel okno, protože spatřil spícího, malého ptáka na parapetu. Toho, kterého včera vyhnal ze svého bytu. Rozhodl se, že jednodušší bude udělat si nejdřív kávu. Po prohlídce spíže si uvědomil, že moc jídla už nemá. Vezme si něco po cestě, dneska to bude celkem divoké. Návštěva banky se může občas protáhnout i na několik hodin, kdy se bude dohadovat o houby, jenom proto, že někdo neinformoval toho druhého, že dneska přijde, takže nic nebude připravené. Když tam nezkysne na půlku dne, možná by ještě stihl oběhnout i nějaké pojišťovny, které se mu ozvaly, že jméno Flitch Young jim figuruje v systému, ale více mu přes mail pochopitelně sdělit nemohly.
Když mu zazvonil mobil, ani se nepodíval, kdo mu volá, dal hovor na hlasitý odposlech a automaticky řekl jen: „Erwood.“ a v průběhu toho se oblíkal.
„Pane Erwoode, volám vám, abych vám připomněla, že dneska jste si u nás objednal schůzku,“ ozvala se tak strašně ochotná ženská, že Davidovi se z ní zvedl žaludek. Aspoň při začátku směny by mohla znít mile. Včera zněla úplně stejně jako nyní, to by pochopil, protože jí volal na konci směny.
„Ano, s tou schůzkou počítám,“ řekl jí jen. „Je možnost, že se trochu zdržím v bance. Stejně jako vy mi odmítli poskytnout bližší informace ohledně pozůstatku pana Younga.“
„Je to protokol, jak jistě víte,“ ozval se nezaujatý hlas. Úplně viděl tu nádheru s brýlemi téměř sklouznutými z nosu, s našpulenými rty, s nejlepšími léty za sebou, ale přesto se oblečenou jako dvacetiletá modelka s výstřihem až na povislá prsa, a tak převelice šťastnou, že zrovna ona může pracovat s lidmi.
„Ano, rozumím vám, paní Watsonová,“ oslovil ji mile, doufaje, že jí to zvedne trochu tu podělanou náladu, když očividně vstávala zase zadkem napřed. Hned vzápětí dostal kartáč, protože je to přece slečna Watsonová, jak nezapomněla zdůraznit.
„Uvidíme se tedy v domluvený čas,“ dodala jen a zavěsila. Ochota, že by člověk zabíjel. David si povzdychl pro sebe. Mohl si jen přát, aby dneska byla jenom ona tolik nepříjemná. Rodinné jméno Youngů očividně nikoho moc netěšilo a všichni byli znechuceni, že s nimi zase mají co dočinění. Snad si mysleli, že se smrtí Flitche se vše vyřeší. Tak to aspoň Davidovi připadalo. Nikdo nečekal, že by se našel ještě jeden poslední dědic, který by jim způsobil takový bordel. Nikdo se do té otravné práce nehrnul. Nejlepší by bylo, kdyby je neotravoval a nevyptával se. Čím déle se to potáhne, tím dřív se na to zapomene. To by se ovšem David toho případu sám nechtěl co nejdříve zbavit.
Jelikož se počasí pořád tvářilo, že se zbláznilo, popadl před odchodem deštník a zavřel za sebou dveře. Ten hluk probudil ptáka na jeho parapetu. Ten setřepal ze sebe vodu a rozhlédl se kolem sebe. Když viděl Davida pod sebou, jak jde na druhou stranu, než obvykle, vydal se za ním.
Poté, co absolvoval první kolotoč absurdnosti v místní bance, počasí se rozhodlo, že vyzkouší jeho pevné nervy, protože neježe padaly kroupy, ale vítr je s radostí házel všem okolo do ksichtu. Shánět taxík by bylo zbytečné, žádný pochopitelně v takovém nečasu nejezdil. Rozhodl se proto informovat tak ochotnou slečnu z pojišťovny, že se vzhledem k počasí pravděpodobně opozdí víc, než plánoval. Velmi (ne)ochotně mu vmetla do tváře, že na něj nemá čas celý den a směna jí za chvíli bude končit. A když konečně dorazil na jejich domluvenou schůzku, div se mu z ní nezvedl žaludek. Pamatoval si ji o něco lépe, nyní to byla skutečná čarodějnice, která se zapomněla možná tak v osmdesátých letech, kdy jí bylo ještě dvacet. Minimálně styl jejího oblečení odpovídal osmdesátým létům a její myšlence, že její figura je pořád jako dvacetiletá. David měl však tolik slušnosti, aby jí neřekl, aby si aspoň výstřih s povislými prsy něčím zakryla. Místo toho na něj mrkala hustými řasami, které k jejímu starému obličeji vůbec neseděly. Ani ta prokletá neonová růžová rtěnka. Nebo ty umělé pařáty, kterými cvakala do klávesnice nebo o stůl.
‚Prokletá rodina Youngů,‘ pomyslel si jen a snažil se zachovat profesionalitu, když s ní jednal a předával jí různá potvrzení. Ve chvíli, kdy neurvale vytvořila se svou žvýkačkou v puse bublinu, Davidovi ruply nervy a zeptal se jí, zda může aspoň na chvíli dodržovat profesionalitu svého povolání. To ji nejspíš pobavilo. ‚Ochota nade vše,‘ pomyslel si David otráveně a věděl, že tohle bude ještě dlouhý den.
A měl pravdu.
*****
Nečekal ovšem, že když se celý mokrý doplahočí k jejich firmě, Stuart tam už nebude. Zaklel nahlas, že určitě ani nepřišel do práce dneska a využil toho, že všechno oběhl tentokrát za něj. Už mu chtěl zavolat, ale v tu chvíli si všiml jeho zprávy. Pravda, někdo mu něco poslal, ale on na to až doposud neměl čas. A byl to Stuart, který mu okolo osmé hodiny ráno psal, že dneska nedojde, protože psí počasí ho dostihlo a leží v horečkách.
‚Spíš ten chlast tě dostihl,‘ pomyslel si David otráveně a v kabele nyní lovil klíče od dveří. Mokré oblečení ho štvalo asi nejvíc, ale chtěl předat získané spisy a informace do bezpečných zdí jejich firmy, aby je nezapomněl doma a pak je nehledal. Dveře za sebou ani nezavíral, jak byl naštvaný. Mokrý kabát taky neurvale hodil na křeslo a zaplul rovnou do své kanceláře. S úlevným povzdechem se usadil na židli a hlavu zaklonil dozadu. Kdyby to pitomé počasí aspoň dneska nebylo tak na pytel…
Se sebezapřením zapnul počítač, rozsvítil si lampu na stole a začal zapisovat dokumenty, které získal, do případu Augusta.
Octaviův sluha jen nadával a soptil na něj tiché kletby, protože celý den se s ním trmácel v tom zatraceným dešti. A on si mezitím hodiny hověl v teple, když se vybavoval s těmi dalšími neschopnými lidmi. Věděl, že i tato potupná práce je pro jeho pána velmi důležitá. Ve chvíli, kdy si zrovna čistil peří, ovšem zpozorněl. Na chvíli zapomněl kontrolovat přítomnost magie kolem sebe. A to se mu málem stálo osudným. Protože když ve spěchu prchl pryč, na jeho místo přistáli dva rozzuření havrani. Ti neváhali ani vteřinu a vrhli se střemhlav do deště za ním. Dokud ho viděli, mohli mít naději, že ho chytnou a vypořádají se s ním ihned. Když už ho jeden z nich měl skoro v pařátech, hbitě se jim schoval v uličce, kde jim poté také zmizel.
„Však já tě chytnu, ty kryso!“ slyšel rozčílený Virgilův hlas. „Vykuchám tě, jestli tě ještě někdy uvidím! Slyšíš? Tvý vnitřnosti si dám k večeři!“
Octaviův sluha sotva popadal dech, když se schovával za otevřeným oknem v jednom z bytů. Bedlivě sledoval dva havrany, jak krouží v dešti kolem a hledají ho. Nakonec se oba s krákáním rozletěli pryč. Mladík si oddychl a sklouzl na zem. Měl na mále. Kdyby se jednomu z nich dostal do pařátů, nepochyboval, že by svou výhružku splnili s radostí. Svému pánovi ovšem toto drobné selhání přiznat nemohl. Bude se muset mít ještě víc na pozoru. Byl neopatrný, ale to jenom proto, že ten člověk dneska tolik trajdal po městě! Možná tehdy si ho všimli. Byla to i jeho chyba - myslet si, že ho nesledují. Rozhlédl se kolem, a když měl jistotu, že nikde magii necítí, vydal se za svým pánem.
Augustus stál před dveřmi, skrz které za poslední dny prošel až moc na jeho vkus. Když si všiml dvou havranů, nastavil jim ruku, aby mohli oba bezpečně přistát. Každého z nich pohladil po hlavě. Ani jeden si ovšem nedovolil otřepat si vodu z křídel, ne na paži svého pána.
„Utekl nám, lorde Auguste,“ oznámil mu Virgil vztekle. „Už jsem ho měl skoro v pařátech.“
„Ztratili jsme ho mezi lidmi. Nemohli jsme prozkoumat všechny domy, abychom na sebe neupozornili,“ vysvětlil Gerard.
„Vypadá to ale, že s ním byl po celý den.“
„Jde až moc cítit všude kolem. Možná ho celý den sledoval na Octaviův rozkaz.“
„V pořádku. Hlídejte, kdy se náhodou vrátil,“ přikázal jim Augustus. „A pokud bude mít tu drzost, tentokrát nezklamte a rozcupujte ho. Rozumíte?“
„Ano, lorde Auguste,“ ozvali se oba havrani, než se rozletěli pryč, aby zaujali nenápadné pozice a v případě nutnosti mohli na vetřelce zaútočit jako první.
Augustus věděl, kde oba jsou, takže měli výhled kolem celé budovy, ale ne do ni. Z kapsy vyndal malou ampulku a její obsah si rozetřel po krku. Lidi si získáte také snadno, když jim vaše vůně bude příjemná. Pro dnešek zvolil santalové dřevo, které i jemu příjemně vonělo, ale věděl, že u některých mužů vyvolává uklidňující nebo přímo vzrušující účinky. Pohlédl na dveře, které byly pootevřené, a za nimi bylo rozsvícené světlo. Nejdřív zaklepal, ale nikdo se mu neozval. Vstoupil proto dovnitř. První místnost, kde předtím seděl pan velezadek, zela prázdnotou. Jenom v další místnosti spatřil rozsvícené světlo, odtud také bylo slyšet ťukání do klávesnice. Zavřel za sebou tiše dveře a stáhl roletu, na níž byl pořád ten směšný vzkaz ze včerejška. Potom luskl prsty. Po chvíli se díky jeho magii spustily i žaluzie v jeho okolí. Všiml si Davidova kabátu na křesle. Odložil si ten svůj vedle něj a ampulku s tou příjemnou vůní si uschoval do kapsy. Když mu zavoní, ujistí se, že jeho nozdry ta vůně už neopustí. Stejně tak na stůl vedle vytáhl ampulku s bylinkami a zanechal ji tam. Když s ním nebude moc kloudná řeč, slíbil mu přece, že mu dá další bylinky.
Nyní se vydal směrem k Davidově pracovně. Nejdřív chtěl vejít jen tak, ale když viděl, jak je zažraný do vlastní práce a opisování, rozhodl se, že zaklepe.
„Jestli ti už je lépe, můžeš se rovnou podívat na tohle,“ řekl David automaticky v domnění, že se jedná o Stuarta, který snad přišel na konec směny. Se složkou ve vzduchu se zarazil až po chvíli, když si pro ni nikdo nepřišel, a on vzhlédl od počítače. V tu chvíli ho konečně ta vůně udeřila do nozder, ještě dřív, než viděl jejího majitele. Nemůžete se mu tedy divit, že zůstal na Augusta zmateně zírat, protože čekal kohokoliv, jen ne jeho, že bude stát ve dveřích. Zrovna teď.
„Ruším?“ zeptal se Augustus, když viděl jeho zmatený výraz.
Davidovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že tam skutečně stojí Augustus a jemu se to nezdá. Pohlédl nejdřív na obrazovku a pak zpátky na něj, nejspíš, aby se ujistil, že nezešílel. „Ehm, ne, vůbec ne,“ řekl, pořád zaražen. „Stalo se něco?“
Augustus se musel krátce zasmát. „Donesl jsem další čaj,“ připomněl mu.
Davidovi neušla ta blížící se vůně, která zaplňovala místnost. Byla neodolatelná… a tak svůdná. A s každým nádechem ji cítil víc a víc. Zahalovala mu mysl, tak příjemná byla, tak vzrušující byla. Augustovi neušlo, jak ho ten člověk upřeně pozoruje. Jak si myslel - ani muž Davidova formátu nedokáže odolat vůni santalového dřeva. To, jak se očividně držel jen stěží na místě, jak se mu zorničky rozšířily a jak se plně soustředil jen na něj, přestože mu mysl pořád ještě pracovala na něčem jiném, mu bylo důkazem.
„Ach, ano, správně, čaj,“ snažil se David vzpamatovat a díval se všude možně, ale oči mu nakonec stejně spočinuly na něm.
„Jestli máš hlad, můžeme někam skočit,“ nabídl Augustus, ale moc dobře věděl, že tomu člověkovi se honí hlavou myšlenky na úplně jiná sousta. Vůni santalového dřeva ještě víc posílil vlastní magií a tím, jak si promnul krk, jakoby ho bolel. Začínalo ho bavit Davida provokovat; jak byl rázem sám nesvůj, jak proti tomu vzrušení bojoval. Augustus vůni santalového dřeva měl rád, ale aby s tím člověkem tak zametla? To nečekal ani v nejmenším. Nejdřív ho chtěl jenom poškádlit a zjistit, zda se mu ta vůně líbí. Vykročil směrem k němu a zastavil se u jeho stolu. Nečekal ovšem, že sotva se zastaví, David se prudce postaví, snad jakoby něco naléhavého chtěl říct, ale rázem zapomněl, co to bylo. Oči doširoka otevřené, upřené na něco, po čem očividně toužil. ‚Zahoď tu racionální stránku,‘ pomyslel si Augustus, když založil ruce za záda. „Děje se něco?“ zeptal se nevinně.
Té vůni utéct nemohl, ne když ho nyní plně obklopovala. Vnímal ji téměř všemi smysly. Augustovi se líbilo, jak se na něj nyní napjatě díval. Ten náhlý zájem se mu líbil.
„Čaj,“ řekl David, protože nic jiného mu mozek nebyl rázem schopen vyprodukovat. Augustus se musel ušklíbnout. Nahnul se přes stůl k němu a díval se mu upřeně do očí. Nyní cítil jeho napjatý dech.
„Asi ti došlo, že jen kvůli čaji jsem nepřišel,“ řekl mu upřímně.
Vůně santalového dřeva se příjemně uvolňovala do vzduchu. A dostala se pochopitelně i k Augustovi. Ten sám věděl, jak mocná vůně to je. Nečekal ovšem tak silnou odezvu hned po prvním použití na tohohle člověka. Vypadal předtím tak chladně, nedobytně. A stačilo jen trochu santalového dřeva, a jak mu snadno podlehl. S úsměvem sledoval, jak se k němu i David nahnul a dělilo je jen pár centimetrů. Ale i přes tu silnou vůni, která mu zatemnila všechny smysly, jeho mysl pořád vyhrávala boj s chtíčem.
„Proč jsi tady?“ zeptal se David, ale stálo ho to docela úsilí, aby neřekl nebo neudělal něco jiného, čeho by mohl v okamžiku vystřízlivění litovat. I jen soustředit se na pomalé dýchání bylo namáhavé. Nevěděl, co se dělo, ale nepochyboval, že s tím má Augustus co do činění. Z takové blízky viděl kapky deště na jeho krku.
Augustovi drobný úsměv nezmizel. Měl nyní pohled šelmy… ale zároveň pohled dítěte, které vidělo sladkost, po které tolik prahlo. Pocity se v něm začínaly pomalu mísit, ale překvapivě se jim nebránil. Věděl, že sám ztrácí kontrolu nad vlastním šarlatánstvím a magií. Věděl, že riskuje, že se ten člověk může najednou vzpamatovat, když kouzlo pomine, když vůně zmizí. Nejdřív to myslel jako hru, ale nyní mu docházelo, že to hra už dávno zdaleka není. Ne, když jeho vlastní tělo reagovalo takhle, ale rozhodl se neodporovat. Někdy tělo ví lépe než mysl, co je správné. A zvědavost je prokletím pro nás všechny.
Nahnul se blíž k tomu člověku a jeho bradu chytil mezi prsty. Vůně se i jemu dostala do mozku a on nezvládal uvažovat, natož si zachovat chladnou hlavu. A vůně Davida spojená s deštěm mu byla také příjemná. Možná až moc.
„Kvůli tobě,“ řekl nakonec upřímně.
„Proč kvůli mně?“ zeptal se David hned. Myšlenky měl na všechny strany.
Augustus mu pomalu přejel palcem po spodním rtu a David pochopil i bez slov. To prosté gesto mu bohatě stačilo, aby jeho mysl zahalilo vzrušení a očekávání. Po chvíli jen napjatě sledoval, jak se k němu Augustus nahnul a políbil ho.