„Zdravím tě, Auguste,“ usmál se Baltazar přátelsky. „Omlouvám se za tu malou hru, ale víš, jak rád si hraju. Posledních pár desítek let ovšem nenacházím nikoho, na kom bych mohl vyzkoušet své nové prostory a iluze s nimi spojené, jestli mi rozumíš. Nemohl jsem odolat, když jsem zjistil, že jsi s sebou přivedl i jednoho hosta. Jak se ti to líbilo, příteli? Bavil ses?“ Oči mu škodolibě zářily. Od doby, co si pořídil své, ne tolik milované, dětičky, neměl moc času si s někým takto pohrát a vyzkoušet na něm svou novou moc. Manželka by ho přizabila, kdyby něco podobného zkoušel na jejich dědicích krve… a na zvěromázích ho to přestalo bavit po prvních třech letech. A pokaždé odchytávat nové lidi ho nebavilo, v tom už nebylo žádné kouzlo, když jejich reakce byly všechny stejné. Ale tenhle člověk ho zaujal. Měl nutkání ho Augustovi sebrat a předvést mu mnohé další iluze, které okoukal od Morfea, když se setkali před pár staletími a ten všivák neměl tendenci se někam zase zašít.
„To byl kurva hodně špatný nápad, jak nás přivítat, ty kryso,“ odplivl si Augustus popuzeně.
„Ale určitě jste se bavili,“ zašvitořil Baltazar hravě. „A aspoň jsem tě mohl přivítat jako první.“
„Přivítání vypadá sakra jinak,“ ztrácel Augustus trpělivost. Nebyl ovšem bláhový. Neútočil. Byli až moc blízko ostatních. A zrovna Baltazarova magie by mu mohla způsobit potíže. Že by se vykašlal na smlouvu s Fenellou a Kamim a prostě ho sejmul na místě? Ušetřil by si tak čas i trápení. Už jenom proto, co ukázal Davidovi! Vztek v něm rostl a jeho magie rozkladu se tetelila blahem. Chtěla, aby ho vztek pohltil. Chtěla se nasytit. A magie prostoru tak líbezně voněla. A stála přímo před nimi!
„Copak se ti nelíbila má iluze pro tebe?“ nechápal Baltazar.
„Jo, díky, aspoň jsem svého fotra mohl propíchnout sám,“ ušklíbl se Augustus. „Když dovolíš, rád si to vyzkouším i na tobě,“ dodal výhružně.
„To by nebylo moudré, lorde Auguste,“ ozvalo se za ním.
„Už jsme v blízkosti našeho místa setkání, takže by se to považovalo za záměrný útok a vyzývání k boji,“ ozvalo se z druhé strany, jenom jiný hlas.
„Jděte do prdele, Invisi, Bilisi,“ zavrčel Augustus podrážděně a rozmáchl se dlaněmi kolem sebe. Záměrně nepoužil magii, ještě by je mohl předčasně zabít. Ti dva si ovšem drželi odstup a odmítali se před ním ukázat. Nebyli tak bláhoví jako Baltazar. Když se doslechli z jeho rozhovoru s Kamim, že by chtěl Augusta přivítat osobně, museli se připojit. Neviděli se pořádně už takovou dobu. A letmé pohledy ze schůzky nebyly jako pravé setkání tváří v tvář. „Nechceš mi ještě ukázat matku? S radostí tě nechám přihlížet, jak ji rozsekám na kousky,“ zazubil se na Baltazara. „Třeba tě znechutím dostatečně, že už nic podobného na mě zkoušet nebudeš, bastarde.“
Baltazarův úsměv trochu povadl, nic ovšem neřekl. Uvědomoval si, jak moc riskuje, a že mu bratři s magií neviditelnosti nijak nepomohou, pokud vyprovokuje nositele magie rozkladu. To ta jeho pitomá hravá povaha! Nenáviděl se za to, ale zároveň si jeho mysl nemohla pomoct. Jak jinak by přežil tu svou skoro nesmrtelnost? Každý máme svůj vrtoch - Baltazar si rád i po pár staletích hraje. Ale určitě ne s vlastními potomky - na ty je prý až moc agresivní. K čertu s tou ženskou! Odkdy jsou nevinné iluze agresivní!
„Nikdo z vás magii používat nebude,“ ozvalo se za nimi rázně. Kami nevypadal vůbec spokojeně. Nejen proto, že se ti dva setkali dřív, než měli. „Pokud vím, Baltazare, měl jsi připravit pasti pro lovce z církve, ne tady vymýšlet blbosti.“
„Však jsem je připravoval. Nemůžu za to, že mi sem vlezl jiný člověk a narušil je,“ zachechtal se Baltazar.
„Měl bys vysvětlit své počínání, lorde Auguste,“ ozval se Invisi.
„Jinak ho nemůžeme pustit dál,“ souhlasil Bilis.
„Tenhle člověk je můj doprovod,“ odvětil Augustus stroze.
„Přišel jsem, abych zastupoval Augusta Younga ve věci řešení jeho majetku,“ vložil se do debaty i David. Nelíbilo se mu, že se jedná o něm bez něj. Nebyl vzduch. A i kdyby ho za to chtěli ostatní čarodějové zabít, dá jim to velmi rychle pocítit. „Mám právo zde být,“ řekl a hrdě ukázal Augustovu značku na své ruce. Ta ostatní přítomné čaroděje zaujala víc, než jeho slova. Protože ho začali vnímat až ve chvíli, kdy si všimli té značky fénixe. „Doslechl jsem se, že majetek mého klienta není úplný a že jste si neprávem vzali část z jeho dědictví. To se bude řešit ještě na vyšších místech, jakožto krádež, prozatím mi ovšem bude stačit zjistit, co všechno bylo odcizeno.“
Invisi a Bilis si vyměnili pohledy, Baltazar vypadal, že tak úplně nechápe, o čem je řeč, a Kami zachoval kamennou tvář. Moc dobře věděl, o co tady jde. Všichni přítomní to samozřejmě věděli.
„Ten majetek právem náleží tomu, kdo si ho vzal,“ ozval se hlas, který přiměl Virgila se téměř naježit jako vzteklý kocour. „Jak jistě Augustus Young ví, jeho rodiče zemřeli, aniž by měli majetek jakkoliv zajištěný. A Flitch Young, budiž mu země lehká, jak vy lidi říkáte, se také nijak nepojistil a neměl dědice. Augustus Young byl během posledních pár desítek, ne-li staletí, mimo jakékoliv soudní tahanice či oficiální počítání lidu, nepletu se?“ zeptal se Nikolaj, který se k nim klidným krokem přiblížil. „Vynechal jsem snad něco, Davide Erwoode?“ dodal jakoby omylem.
David si byl jistý, že se doposud nepředstavil, ale dle nenávistného pohledu Augusta a zvěromágů pochopil, že nejspíš moc velcí přátelé nebudou. Nepamatoval si však jeho tvář jakožto nějaké hlavy rodu. Kdo tohle byl?
„A vůbec - co za špinavého člověka si myslí, že nám tady bude velet?“ uchechtl se Nikolaj škodolibě.
„Bacha na jazyk, Nikolaji, nebo o něj přijdeš,“ varoval ho Augustus a prsty ho svrběly. „Asi ti posledně nestačila lekce, kterou ti udělil můj sluha,“ dodal jakoby omylem.
Nikolaj se zamračil a rukou si nevědomky přejel po popálené tváři. Nenávistně pohlédl na Virgila, který netrpělivě vyčkával na rozkaz, aby ho mohl zabít. Tentokrát by přijal pouze rozkaz, aby ho zabil. Stejně tak Gerard byl připravený plnit svou povinnost. Lhostejně přejel pohledem na Alastaira a div si neodplivl.
‚Přijal ten potupný šat bez váhání, jak typické pro tu kurvu,‘ pomyslel si znechuceně.
„Nikolaji!“ slyšel přísný hlas svého pána a hned se otočil v drobné úkloně. „Co tady děláš?“
To bohatě stačilo, aby si Augustus uvědomil, že Nikolaj přišel provokovat záměrně na vlastní popud. Octavius byl nejspíš už tolik naložen ve zdejším vínu, že si až po pár minutách všiml, že mu chybí hlavní komorník. Minimálně jeho potácivá chůze a zarudlý obličej to dokazovala. Když k němu dolehl pach alkoholu, snažil se neudělat znechucenou grimasu. Stejně tak Octavius, sotva zaměřil na onen důvod Nikolajova odchodu, málem udělal protáhlý obličej.
‚Toho bych nejradši sejmul hned,‘ pomysleli si oba mágové otráveně.
„Ten špinavý člověk,“ ozval se David, když se rozhodl, že druhou stranu nechal říct všechny své hloupé poznámky, takže byl na řadě on, „který si vyprošuje takové označení, jinak vám za to s radostí napálí pokutu, nemalé ráže, podotýkám, má plné právo se do tohohle vměšovat.“ Když mluvil, pomalu se přibližoval k těm dalším, především k Nikolajovi. „Byl jsem pověřen, abych zpracoval majetek Augusta Younga a jelikož značná část majetku dle jeho slov chybí, mohu soudu předložit tyto důkazy jako pohrdání našimi tradicemi. Tudíž by to pro vás mohlo znamenat nemalé potíže. Dále, zadržování majetku, který vám nenáleží, se označuje v našem jazyce jako krádež, která vás může stát také i odnětí svobody na několik let, nejvýše 10 let, ve vašem případě ovšem nejvýše 8 let, protože předpokládám, že jste majetek ukradli jako skupina, ne jako někdo, kdo by chtěl zničit svět. Popřípadě nemalou částku, abyste nahradili způsobenou škodu mému klientovi a samozřejmě za časovou prodlevu v případu, který mám na starost. Myslím, že kdybych takovou námitku přednesl před soud a ten by vám všem přítomným přikázal, abyste škodu zaplatili, činila by ta částka možná i vyšší cenu než samotný majetek. Mám pokračovat, nebo vám důvod mé přítomnosti je už více než jasný, pane?“ zeptal se, nyní s tváří téměř u té Nikolajovy. Nebyl tady, aby si hrál. Je tady, aby pracoval. A nenechá nějaké šarlatány, aby si z něj dělali blázny.
Augustus se musel téměř hrdě pousmát. Nečekal, že bude tasit tesáky tak brzy, ale když dokázal tak bravurně umlčet i Nikolaje a všechny přítomné, měl téměř nutkání mu i zatleskat v obdivném gestu. Protože Nikolajovi chvíli trvalo, než si odkašlal a trochu povolil límeček, aby nenápadně odůvodnil ono zakašlání. V žádném případě by zvěromág nepřiznal, že ho ten člověk opravdu vyděsil tím, že z něj neměl strach, ba naopak - že způsobil, aby Nikolaje polil pot ze strachu z něj.
„Myslím, že to by stačilo,“ ozval se Kami. „Případné šarvátky nestrpím, ať už mezi námi nebo lidmi. Toto místo je svěcené a určené pouze k debatám, ne k vyhrožování či zastrašování. Lorde Octavie, pokud neumíte pít, nezačínejte dřív, než ostatní. Nikolaji, neměl bys mluvit za vlastního pána, pokud k tomu nejsi vyzván. Lorde Invisi, lorde Bilisi, nemusíte se chovat tak dětinsky. Ukažte své tváře. Přítomný David Erwood má plné právo vás vidět, aniž byste mu pomátli smysly. Lorde Baltazare, vaše chování je neomluvitelné. Věřím, že jsem vás žádal, abyste s ochranným kouzlem proti lidem počkal, dokud všichni nebudou přítomni. A lorde Auguste,“ otočil se nyní na něj, „vítejte. Omlouvám se za selhání, když jsem jim dovolil, aby svá místa opustili a takto neurvale vás přivítali místo mě. Přijměte mou upřímnou omluvu,“ řekl a sklonil před Augustem hlavu k zemi. „Vy, vaši sluhové a váš doprovod jste samozřejmě vítání na zasedání,“ dodal.
Baltazar nad Kamiho slovy jen otráveně převrátil oči v sloup, pronesl něco ve smyslu: „Tupý šikmookec.“ a pomocí vlastní magie zmizel.
„Pche, brát s sebou lidskou špínu,“ odfrkl si Octavius znechuceně a škytl, když se mu do nosu dostaly bublinky z alkoholu. Potácivým krokem se vydal zpátky, když ho Nikolaj podpíral. „Ještě jsme neskončili!“ hulákal jako řádný opilec.
„Vidím, že máš ruce plné,“ zhodnotil Augustus nezaujatě, když se i Invisi a Bilis vytratili.
„Předpokládám, že víš, co děláš, když s sebou bereš člověka,“ zhodnotil Kami a pohlédl na Davida. „A předpokládám, že jste si i vy vědom, jak moc riskujete, když se mícháte s čaroději.“
„Jak jsem řekl - zastupuji zde svého klienta. Více mě nezajímá,“ odvětil David stroze. Neměl náladu každému opakovat to samé zvlášť.
Kami se musel pousmát pro sebe. „Vybral sis dobrého obhájce,“ pohlédl na Augusta a potom dodal směrem k Davidovi: „Je mi ctí vás poznat, Davide Erwoode. Jelikož jste pod ochranou lorda Augusta, jistě vás zde provede a zodpoví všechny vaše otázky.“
„Na otázky ti seru, spíš mám chuť někomu šlápnout na krk, v lepším případě,“ ozval se David otráveně.
Kami zadržel smích. ‚S tímhle bude ještě zábava,‘ pomyslel si, než pravil: „Přeji vám příjemnou zábavu.“ A potom i on se raději vzdálil. Pokoušet toho člověka nezkoušel - sám viděl, jak snadno setřel Nikolaje a ostatní. A znepřátelit si Augusta poté, co ho požádal s Fenellou o pomoc, by bylo bláznovství. Oficiálně zaujme neutrální stanovisko, ve skutečnosti bude stát na jeho straně. Prozatím.
*****
Smaliner a Fenella byli jediní, kteří tolik nespěchali osudu naproti, aby se setkali s Augustem tváří v tvář. Nyní seděli naproti sobě v opuštěné místnosti plné jídla a pití. Cokoliv by si zde přáli vytvořit za pochutinu, to by se před nimi objevilo. Nekončící vodopády červeného vína byl Octaviův dnešní sen. Překypující tácy s kuřecím masem dozlatova propečené byly výmyslem Invise. Hromada citrusových plodů se zjevila na přání manželky Baltazara, její manžel totiž ihned spěchal pryč, aby se svým ratolestem nemusel nijak věnovat. A spoustu, spoustu dalších věcí překypovalo na stolech, které se pod tou tíhou jídla a pití prohýbaly. Jediní další přítomní byli pouze Kestner a sluha Fenelly, ale oba si udržovali dostatečný odstup, aby jim zajistili soukromí, které si sourozenci neverbálně vyžadovali. Mezi sebou neprohodili ani slovo, protože si neměli co říct. Respektovali napjaté vztahy mezi jejich pány, proto se navzájem odcizili, aby podporovali svého vlastního pána.
„Slyšel jsem, že už je ti lépe,“ ozval se Smaliner, aby přerušil to nekončící ticho mezi nimi.
„Nemluv o minulosti,“ zpražila ho Fenella nehezkým pohledem a utnula tak načatý rozhovor hned v jeho zárodku.
„Kdybych to věděl-…“ začal Smaliner znovu.
„Nic bys stejně neudělal,“ ozvala se Fenella lhostejně.
„Nechceš doufám udělat nějakou hloupost? Po takové době.“
„To není tvůj problém. Jasně jsi to dal najevo už tehdy.“
Smaliner semkl rty k sobě a chvíli mlčel. „Spojenectví s Baltazarem mi umožnilo studovat mou vlastní magii do takové hloubky, o jaké se mi ani nesnilo. Nemohl jsem jít proti němu. To přece víš.“
Fenella prudce vstala, až převrhla pohár s červeným vínem na bílý ubrus. V očích měla vztek a v ruce pevně svírala rukojeť katany. „Měls’ tam být a podpořit mě jako bratr. Ale tys‘ neudělal nic,“ zasyčela nenávistně. „Raději jsi to zamlčel a podpořil to hovado!“
„Nemůžeš jít proti lordu Baltazarovi na vlastní pěst. Roky to bylo naše tajemství, oba jsme si udrželi chladnou hlavu na setkáních. Proč by tomu mělo být dnes jinak?“
„A tobě připadá správné odsoudit vlastního přítele, kterého považuješ za bratra? Jenom proto, že Baltazarova prdel si ráda sere do jeho majetku? Nebo máš snad strach z ostatních? Z toho, že by pro tebe už snad nebylo místo, až stará generace vymře? Protože uvažuješ stejně pitomě jako oni?“
„Tohle si vyprošuji, Fenello,“ zamračil se Smaliner.
„Lorde Fenello,“ připomněla mu Fenella přísně a křečovitě svírala rukojeť katany.
Smaliner beze slova nakonec také vstal. „Proč ses rozhodla ukázat po tolika letech? Přijala jsi svou minulost? Proč si tedy necháváš pořád oslovovat jako muž?“
„Protože jsem muž,“ zavrčela Fenella hrozivě. „Nemluv o mně jako o ženě, která zemřela před lety. Jsem hlava našeho rodu, protože ty bys to nezvládl.“
Smaliner si povzdychl. Tenhle rozhovor nikam nevedl. „Neubránil jsem tě tehdy, to uznávám. Ale jsem tady dnes, abych podpořil lorda Augusta, jako svého přítele. Nechci udělat stejnou chybu, jako předtím.“
„Chybu?“ zasmála se Fenella chladně. „Takže to byla podle tebe chyba?“ Hlas se jí na chvíli zachvěl. „Samozřejmě. Tebe nikdo nezostudil,“ dodala nenávistně. Semkla rty k sobě. Přimhouřila vztekle oči. „Pokojně skloň hlavu, Fenello, a poděkuj lordu Baltazarovi, že tě ochránil před lidmi z církve,“ zarecitovala ta sprostá slova, která jí její bratr tehdy řekl. Víc už neřekla, jen nabrala trochu vína do sklenice a chrstla je Smalinerovi do tváře. Oba zvěromágové zpozorněli, Kestner byl připraven se přiblížit, ale Smalinerova rychle zvednutá ruka ho zastavila v jakémkoliv pohybu. „Vím, na čí straně stojím, bratříčku. Dávej si pozor, abys měl v mysli jasno i ty,“ dodala Fenella jedovatě, než spěšným krokem opustila místnost, s hlavou hrdě vztyčenou. Zvěromág se Smalinerovi omluvně beze slova uklonil a následoval svou paní.
Smalinerovi po tváři kapaly rudé kapky na bílý ubrus na stole. Nic víc už neřekl, ani neměl tendenci ze sebe nápoj rukou setřít. Nepřijal ani Kestnerův kapesník, aby si tvář utřel. Věděl, že si to zasloužil. Hněv jeho sestry byl oprávněný. Nevěděl v tu chvíli v minulosti, co se přesně stalo, ale bylo mu jasné, že to, co tehdy řekl své sestře, nejspíš nebylo to nejmoudřejší. Až později mu došlo, co se pravděpodobně stalo. Ale to bylo už příliš pozdě. To už přišel o sestru, to už se zrodil lord Fenella. A jejich sourozenecký vztah už nikdy nebyl takový jako dřív.
*****
„Nečekal jsem, že váš příchod způsobí hned takový povyk,“ zhodnotil Kami, když klidným krokem šel vedle Augusta.
„Rád dělám bordel,“ ušklíbl se Augustus a Kamiho tím rozesmál.
„Živě si pamatuji, že to měla vaše rodina ve zvyku.“
„Čím mě trumfnul Flitch?“
Byla to nucená otázka, aby rozhovor neumřel. „Přijel se zapáleným vozem a vyslovil přání zemřít. Nikdo nebyl tak bláhový, aby mu vyhověl. To bylo naposledy, co jsme ho viděli naživu. Potom už na setkání nikdy nedošel. A pak zemřel.“
David si udržoval drobný odstup od těch dvou. Pochopil, že chtějí mít nejspíš soukromí v tomto rozhovoru. A sám by neměl jak do něj přispět. Věděl, proč tady je, nic jiného se od něj také nečekalo.
„Pane Erwoode?“ slyšel Gerardův hlas a ohlédl se přes rameno. „Nemějte lordu Augustovi za zlé, že se věnuje lordu Kamimu víc, než je třeba. Delší dobu se neviděli a vztahy mezi sebou měli celkem dobré před jeho odchodem. Bylo by bláhové, aby se pokazily, jenom proto, že se budou ignorovat, když je šance, že by lord Kami mohl posloužit naší věci.“
„Za zlé? Ale kdeže,“ zasmál se David chabě. Znělo to až moc nuceně a on si za to chtěl nafackovat. Žárlí snad, že Augustus věnuje pozornost někde jinde než jemu? Ano, možná. Proč ho sem tahal, když se mu ani nevěnuje? „Jen… uvažuju, nic víc,“ lhal okatě.
„Tak přestaňte, očividně vás to znervózňuje,“ ozval se Virgil a Gerard si nahlas povzdychl.
„Mlč na chvíli, Virgile, myslím, že tím předejdeš zbytečným zraněním,“ zhodnotil Gerard nahlas a Alastaira tím pobavil.
„Pořád nechápu, k čemu mi tohle je,“ ozval se David při pohledu na značku fénixe na své ruce.
„Kdybyste tuhle značku neměl, pravděpodobně byste nemohl projít skrz bariéru, kterou lord Baltazar vztyčil kolem. Nejspíš by vás roztrhala zaživa,“ vysvětlil Gerard a Davida polil pot.
„To je blbost,“ řekl s nuceným smíchem. „Že jo?“
„Pokud to chcete vidět naživo, můžu sem někoho dotáhnout a ukázat to,“ nabídl se Virgil pohotově.
„Je to bariéra, která udrží lidi mimo nás. Aby oni nerušili nás a my se nemuseli zabývat, že by naše pány náhodou otravovali. A taky to odpudí zvěromágy bez pánů,“ vysvětloval Gerard dál, než se ohlédl. „Heleďme, názorný příklad,“ dodal a kývl hlavou za sebe. David se otočil a viděl nějakého muže, co vzezřením připomínal krysu.
„O krysy moc zájem není. Ti se hodí maximálně na slídění kolem nebo na předávání zpráv. Jinak jsou nepoužitelní,“ nechal se Virgil slyšet a ušklíbl se.
„Dívejte se pozorně,“ řekl Gerard jen. Názorná ukázka bude nejlepší, aby David Erwood pochopil moc značky, kterou mu jejich pán udělil.
Muž se po chvíli zaměřil na Augusta a Kamiho. Rukami si rychle přejel po rozčepýřených vlasech, aby si je upravil dozadu, přeměnil se na krysu a rozběhl se k nim. Sotva se ovšem dotkl bodu, kde před chvílí Davida postihla ta prapodivná vize, krysa se rozpadla na malé kousíčky, jakoby ji něco právě roztrhalo zaživa. David jen šokovaně hleděl, jak kostra malé krysy dopadla na zem vedle masa, které se potom uškvařilo a změnilo v prach.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se šokovaně po chvíli a Virgil se nad jeho reakcí musel rozesmát nahlas.
„Obrana před nechtěnými hosty. Působí to na lidi i na zvěromágy,“ vysvětlil Alastair.
„A co zvířata?“ zeptal se David, snaže se přijít na jiné myšlenky.
„Taky je to rozcupuje,“ zazubil se Virgil.
Davidovi se sevřel žaludek. Pohlédl na svou ruku, téměř šokovaně. Tahle věc že ho ochránila před stejným osudem, který postihl tu krysu? Samozřejmě, že se mu zamotala z toho hlava, takže ho Gerard musel podepřít, jinak by nejspíš omdlel.
„Když jste jednou uvnitř, nemusíte se té magie obávat,“ uklidnil jeho obavy Gerard, jakoby mu četl myšlenky. „A máte značku našeho pána, takže by na vás ta magie nepůsobila.“
„Ještě nějaké překvapení, o kterém bych měl vědět?“ zeptal se vynervovaný David. Těch překvapení bylo už sakra hodně! A jeho racionální mozek všechno nepobíral tak, jak by měl. Nebo spíš nechtěl.
Virgil ho poplácal po rameni. „Dokud jste pod ochranou lorda Augusta, a nás samozřejmě, není se čeho bát,“ uklidnil ho s úšklebkem. „Jen tak někdo na vás ani nevztáhne ruku. O to se postarám. Baltazarova magie snů má trhlinu v tom, že sotva si jednou uvědomíte, že je to sen, je snadné ho příště prokouknout.“
„To si moc nemyslím,“ zhodnotil David poraženecky. „Působilo to velmi realisticky.“
„Jo, je v tom machr. Ale když teď víte, že to jsou jenom sny, iluze, tak si všimnete drobných detailů, které vám naznačí, že jsou to blbosti.“
„Jak?“
„Nevím, co vám ukázal, ale určitě vás na chvíli zarazil jeden moment, kdy jste si řekl: ‚Co to sakra bylo? To nedává smysl.‘ Nemám pravdu?“
„Dělo se to moc rychle… nemyslím si-…“
„Předpokládám, že jste nás viděl všechny umřít,“ ozval se Gerard, který ho pořád podpíral, když pokračovali pomalu v chůzi. „Nejjednodušší řetězec událostí? Lorda Augusta něčím propíchl, Alastaira něco sežralo nebo rozcupovalo, předpokládám, že tohohle blbouna něco roztrhlo vejpůl. Zajímalo by mě, jakou smrt ukázal u mě,“ zamyslel se Gerard nahlas a David byl šokován, jak snadno dokázal určit přesně to, co viděl.
„Jak?“ nechápal.
„Jednoduše. Viděl nás, když jsme se dotkli jeho bariéry. Takže dokázal každému z nás vytvořit nějakou směšnou iluzi, která působila realisticky. A protože vás nejspíš nepoznával, jen si byl jistý, že jste člověk, ukázal vám to, čeho se lidé bojí nejvíce - smrt.“
David ovšem pořád nechápal.
„Alastair se může přeměnit pouze na červenku a po celou cestu působil jako náš hlavní vyzvědač ze vzdušné čáry. Takže ho musel někdo vidět, minimálně, když jsme byli skoro na místě. Proto dává logiku, že sotva jsme se přemístili ve vaší iluzi, hned letěl vzhůru, aby mohl situaci opět zkontrolovat. Všichni znají mě a Virgila. Proto je jasné, jaké jsou naše pozice a úkoly. Já zastávám obranu, Virgil je na útok. Vzájemně se naše síly doplňují. Kdybyste zaútočil vy, nejrychlejší by bylo zbavit se jako první obrany, nepletu se? Útok potom bude oslabený, protože nebude mít někoho, kdo by mu kryl záda. A pán bez obrany a útoku je pán, co je překvapený, takže je snadné na něj zaútočit. A protože je Baltazar hravý hlupák, rozhodl se, že vám ukáže magii našeho pána, i když její podstatu nechápe. A vy také ne. Takže zariskoval a ukázal vám pouze její část, kterou si dokázal odvodit za roky, kdy ji viděl v akci. A protože jste reagoval téměř ukázkově na vše, co vám ukázal, musel se tetelit blahem z vašeho strachu. Když jednou pochopíte, jak jeho magie funguje, nenaletíte mu na to znovu,“ zakončil Gerard.
Šokovaný výraz v Davidově tváři mu potvrdil, že to, co říkal, mu dávalo smysl, a že se stalo přesně to, co popsal. Musel se nad tím pousmát.
„Na chvíli jsem polevil v ostražitosti, protože jsem nepředpokládal, že bariéru vztyčí už tak brzy. Je to i má chyba, ale nepočítal jsem s možností, že se zaměří i na vás. Omlouvám se, že jsem selhal v obraně,“ poklonil mu Gerard omluvně. Do jisté míry to byla jenom neškodná iluze, takže se nic nestalo. Do mysli Davidovi neviděl, takže ho neměl jak ochránit. Před fyzickým útokem by neváhal a věděl, co dělat. Překvapilo ho, když ho David chytil za ramena a přiměl ho se znovu narovnat.
„Děkuji,“ řekl David a Gerard zmateně zamrkal. „Objasnil jsi mi, co se stalo. Věřím, že příště si dám pozor a nepolevím v ostražitosti tak snadno.“
„Už znáte jeho trik, takže vymanit se z jeho iluze bude snadné,“ upřesnil Virgil a David přikývl.
„Je to jako další pouťový trik. Když ho prokouknete, neobalamutí vás znovu,“ vysvětlil si David vlastními slovy, aby to jeho mozek pochopil rychleji.
‚Ach, ta jeho racionalita,‘ pomysleli si Virgil a Gerard otráveně.
*****
Octavius vztekle mrskl s prázdným pohárem o zeď, až jeden ze zvěromágů uskočil stranou ze strachu. Ne, nepředpokládal, že s sebou Augustus přitáhne i Sergeje. A že si ten zmetek bude nechat hrdě říkat jiným jménem! Měl ho zabít! Měl se jeho těla prostě zbavit, když mu nechtěl odpovědět na jeho otázky! Vždyť tohle je potupa! Tahá se s cizím mágem! Beztak s Augustem taky šoustá. Octavius vzteky skřípal zuby a chodil z místa na místo.
Ani Nikolaj nevypadal moc klidně. Upřeně se díval před sebe a popálená tvář, která se pomalu hojila, ho nepříjemně pálila. Chtěl se mstít! Chtěl vrátit úder a mít jistotu, že Virgil nebude připravený! Chtěl zabíjet. Jak se Sergej opovažuje jít před svého bývalého pána, jakoby se nic nestalo! Vždyť je to výsměch. Neuvědomoval si v tu chvíli, že ten chladný pot, co ho polil, nebyl od vzteku, ale od strachu. Od strachu, že Augustus se rozhodne na něm mstít, protože nesplnil své povinnosti coby hlavního komorníka předtím u jeho rodiny a sprostě jeho rodiče zradil, aby si sám zachránil krk. Něco, co nesmí žádný zvěromág udělat. Měl by myslet na bezpečí svých pánů, potom až na vlastní bezpečí. Neměl by nikdy zradit vlastního pána, pokud není zproštěn služby nebo jeho poslední pán nezemře. On odešel ještě, když Flitch dýchal, ale blouznil. Odešel za lepším! A s sebou vzal i hromadu dalších služebných. K čemu by měl sloužit přežívající mrtvole? Na Flitche by až moc plýtval vlastním talentem! To lord Octavius chápal, proto ho přijal s otevřenou náručí a učinil z něj hlavního komorníka! Když bude následovat lorda Octavia, přežije.
‚K čemu by mi bylo zůstávat u rodu, co stejně chcípl?‘ pomyslel si Nikolaj lhostejně při vzpomínce na Tenebru a Lucrateze. Nevědomky si ovšem vzpomněl i na něhu, kterou ho Tenebra nejednou zahltila, když ho poplácala po rameni za dobře odvedenou práci, nebo mu přejela rukou po tváři, aniž by za tím ona viděla jediný cit. Pro něj ten dotyk znamenal tehdy mnohé. Tak jemný, něžný, i když bezcitný. Dostal střechu nad hlavou a jídlo zdarma, poté i místo hlavního komorníka… a nakonec jen přihlížel, jak jeho pán a paní umírají a nic přitom neudělal. Jako zbabělá krysa prostě prchl a prosil Octavia, aby ho přijal do svých služeb a ochránil ho před nebezpečím.
Zakroutil hlavou nad nechtěnými vzpomínkami. Udělal jenom to, co by udělal každý. Když mocný rod padne, přesunete se k dalšímu mocnému, kde byste mohli parazitovat. Mohl si vybrat kohokoliv jiného, ale lord Octavius sliboval pomstu na Augustovi a těch, co ho následují. Byl by blázen, kdyby náhodou vyslechl tehdy prosby Gerarda a Virgila, aby zůstal Flitchovi věrný… Zanechal je, aby se o toho blázna starali sami, jak nejlépe dovedli. Nedivil se proto, když jednoho dne přišlo oznámení o úmrtí hlavy rodu Youngů. Nikdy by nahlas nepřiznal, že ten den uronil slzu za nebohého Flitche, kterého dle oznámení jeho vlastní magie roztrhala zaživa. Nikdy by také nahlas nepřiznal, že kdesi uvnitř v jeho shnilém srdci si přál, aby se ta noc před téměř sto lety nikdy nestala. Aby Lucratez a Tenebra pořád žili.
S nimi totiž odešla noblesa čarodějů.
*****
„Proč jsi zase někam zmizel?“ zeptala se jedovatě jeho žena. Baltazar do sebe bez odpovědi jenom převrhl další pohár vína a hned si přivlastnil další. To její peskování ho už neskutečně štvalo. Dva malí svišti pobíhali kolem, vrzali židlemi, když se navzájem honili kolem stolu a pištěli o sto šest. Jak tohle sakra vydrží?
„Protože bych nedokázal vydržet tenhle bordel,“ zavrčel znechuceně, když se natáhl pro kus masa před sebou a zakousl se do něj jako hladové zvíře.
„Jsou to taky tvoji synové!“ připomněla mu manželka ostře.
„A byl jsem proti, aby se tu objevili! Pořád je mohu poslat zpátky.“
„Protože utíkáš před povinnostmi?“
„Ne, aby je někdo nesejmul!“
„Kdo? Ty? Když budeš na šrot?“ Moderní mluva ji tolik zkazila. To na ní tolik nenáviděl.
Už se chtěl vyhnout další zbytečné hádce, ale jeho manželka ho chytila rychle za zápěstí.
„Neutíkej, Baltazare!“ přikázala mu vztekle. „A odpověz mi!“
Upištěné hlásky dvou klučinů jenom zesílily. Vrazili do stolu a převrhli pohár s vínem jejich otce a to je oba rozesmálo. Kdy se mu znechutil jejich dětský smích? Kdy začal nenávidět její dotyk? Kdy vlastní magii začal používat, aby před vším prostě utekl a byl na chvíli sám? Už si ani nepamatoval.
*****
„Co myslíš, bratříčku?“ zeptal se Invisi, když si prohlížel plod nektarinky ve své ruce.
„Co?“ nechápal Bilis.
„Kdo z nich zařve jako první?“ zeptal se Invisi zaujatě a přitom hleděl s očima dokořán na nektarinku, kterou si prohlížel důkladně ze všech stran.
„Proč by mě to mělo trápit?“ zasmál se Bilis, pořád nechápavě.
„Co když budeš na řadě jako první?“ zeptal se Invisi vážným hlasem. Potom nektarinku sevřel mezi palcem a ukazováčkem tak silně, dokud se prsty nedostaly do dužiny a jemu nestekla šťáva z plodu po ruce a pak na tvář. „Myslíš si, že tě zachráním?“
„Ne, s radostí bys mě nechal zdechnout,“ zhodnotil Bilis racionálně.
„Znáš mě tak dobře,“ zazubil se Invisi vesele, než se konečně hladově zakousl do plodu ve své ruce, až zbytek šťávy vyprskl po celé jeho puse a bradě.
*****
Augustus se zastavil před pochybnou bránou. Jakmile vstoupí za ni, přijme tu jejich směšnou hru na soud. Bude muset hrát podle jejich pravidel. Pohlédl na Davida, který se k němu pomalu blížil, spolu s jeho sluhy. Pohledem zaputoval ke Kamimu, který se lhostejně díval před sebe.
„Co myslíš?“ zeptal se Augustus a musel se ušklíbnout. „Dostaví se na tu slávu i Morfeus?“
Musel si rýpnout. Čekal snad, že Kami bude nějak reagovat na tu otázku. Ale Kami zachoval kamennou tvář.
„Morfeus je mrtvý,“ oznámil mu Kami ledabyle a vydal se k bráně. „A tys' ho zabil, Auguste.“
„Máš strach?“ provokoval Augustus dál s úšklebkem. Kami se před bránou zastavil a s odpovědí si dával načas.
„Dokud máme společný cíl, vím, že mě nezabiješ. To je vše,“ odpověděl Kami stroze, než zvedl ruce, aby bránu otevřel.