Předchozího rána…
„V havrana?“ vyhrkl Alastair překvapeně.
„Pst!“ zakryl mu ústa Gerard a pokračoval šeptem: „Je důležité, abys to zvládl. Jsi dostatečně starý na to, abys uměl minimálně dvě přeměny. Zatím jsi ale ztvrdl jen u své původní podoby díky Octaviovi. Pokračuj tak a brzy budeš zase bez pána.“
„Ale jak? Jak se mám přeměnit? Pokoušel jsem se už předtím a nikdy jsem přeměnu nedokončil,“ špitl Alastair.
„Pro tenhle plán budeš celkem zásadní. Jak lord Augustus vysvětlil předtím, budeš předstírat, že jsi jeden z nás. Proto ten havran. Mnozí čarodějové nevzali doposud v potaz, že patříš nyní k nám, proto si budou myslet, že jsi já nebo Virgil. Malou červenku snadno přehlédnou,“ vysvětloval Gerard.
Alastair se mírně ošil. „A co David Erwood? Ví o tom plánu i on?“ zeptal se mladík nejistě. Gerard chvíli zaváhal.
„Lord Augustus si nemyslí, že by bylo moudré mu o tom říkat. Přeci jenom… budeme zabíjet. To se moc nebude spojovat s jeho vidinou světa.“
„A proč se o tom Virgil nesmí dozvědět?“
Gerard pohlédl na spícího Virgila. „Už nejspíš víš, jaký Virgil je. Pravděpodobně by nadšení neuměl udržet na uzdě. Až bude čas, prostě se mu to jenom oznámí jako fakt.“
„Ale… Co když to nezvládnu?“
„Zvládneš. Věřím ti.“
A tak začaly nekončící hodiny, kdy ani jeden z nich nespal. Gerard byl trpělivý učitel a názorně Alastairovi vše předvedl. Klidným hlasem ho instruoval a informoval, kde dělal chyby a jak se jim vyvarovat. Když nakonec Alastair konečně nabral jakousi napodobeninu havrana, už svítalo. Jeho peří však pořád bylo zbarvené doruda.
„To se dopiluje cestou,“ mávl nad tím Gerard rukou.
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“
Gerard se mile pousmál. „Protože se učíš rychle. Virgilovi proměna v havrana trvala až tři dny. Ty ses ji naučil za pár hodin.“
Alastairovi zčervenaly líce. Byla to právě pochvala, že se učí rychle?
„Zvládneš to. Věřím ti,“ zopakoval mu Gerard, aby mu dodal odvahy.

*****
Alastair sotva dokázal vydýchat nadšení, že se mu povedlo přeměnu v havrana vydržet po celou hodinu! A nikdo si ničeho nevšiml. „Zvládl jsem to! Gerarde, já to zvládl!“ radoval se upřímně a věděl, že zvěromág ho jistě slyšel.
„Já zírám!“ zaradoval se Virgil s ním obdivně. „Ty ses přeměnil! To bylo boží! Kdy ses to naučil, ty podlá liško?“
„Výborná přeměna, Alastaire,“ pochválil ho Augustus a poplácal ho po rameni. „Své místo sis řádně vysloužil.“
„Co se stalo?“ nechápal David a chtěl se podívat skrz hadí kůži, ale Gerard mu neposkytl ani vteřinu toho luxusu. „Co se děje venku? Proč ten povyk?“
„Vypadá to, že si to mezi sebou pár čarodějů vyřizuje,“ pokrčil Augustus ledabyle rukami. „Když se zabijí navzájem, zlobit se nebudu.“
„Lord Baltazar byl zavražděn,“ informoval je Gerard. „Lord Fenella mu usekl hlavu.“
„Usekl hlavu?“ zhrozil se David a Augustus se rozesmál.
„To musela být zajímavá podívaná pro ostatní,“ dodal během smíchu. „Za to všechno, co udělal v minulosti, si to jenom zasloužil. Myslím, že Irové dnes budou slavit o trochu déle se svou whisky.“
„Proč?“ nechápal David. Špatně se mu dýchalo. Někdo někoho nyní zabil. A oni tomu byli tak blízko? A podle pachu kouře, někde hořelo. Tak proč jsou sakra ti čtyři tak v klidu a on jako jediný panikaří? „Proč ho někdo zabil, Auguste?“
„Protože si to zasloužil. Před několika desítkami lety totiž udělal něco, za co měl být upálen zaživa ihned,“ odvětil Augustus tajemně. „A obdivuji Fenellu, že to dokázala tak dobře skrývat.“
„Co udělal?“ zhrozil se David.
„Měla by ti to nejspíš říct Fenella sama, pokud ti to ještě nedošlo. Nemám právo vykládat její příběh za ni,“ uzavřel Augustus.
Pokud bude mít i poté otázky, musí se ptát toho, koho se to týká. On neměl právo vykládat jen své domněnky, které si domyslil po setkání s Fenellou po letech nebo během rozhovorů s ní a jejím bratrem. Neviděli se mnoho let, ale její proměna ho šokovala nejvíc. Po celou tu dobu na setkání s ostatními nechodila, ani nebyla na tom jednom pochybném, když se vrátil. Poslala svého sluhu. Už to mu nepříjemně smrdělo. Pamatoval si ji jako ženu, která pomáhala všem a nechtěla nic na oplátku. Tak, jako to dělal vždycky Smaliner. Protože tomu jejich magie tak chtěla.
Z ženy na muže během pár desítek let? Co mohlo Fenellu, vždycky tak vlídnou a ochotnou pomoci, přimět, aby se tak rapidně změnila?
*****
70. léta minulého století v Irsku…
Fenella stála před plakátem, na kterém byl nakreslený muž. Půl těla měl oděnou v uniformě, druhou půl těla měl zahalenou ve slušivém obleku. V jedné ruce třímal zbraň, v druhé ruce ledabyle zvedal sklenici, nejspíš černého piva. Plakát hlásal: ‚Tenhle voják by mohl stát vedle tebe. Dávej si pozor, co říkáš!‘
Bylo to období, kdy se Fenella viděla ještě jako žena a patřičně se podle toho také chovala a oblékala. Nebylo proto neobvyklé vidět ji na ulici v šatech.
„Lady Fenello, měli bychom jít,“ připomněl jí její věrný sluha. Nesouhlasil, aby se vydala do Irska, když v něm řádí takové nepokoje, ale Fenella chtěla nabídnout svou magii pro zdejší nebohé lidi, aby zbytečně neumírali. Jak čisté srdce tehdy měla. A jak bláhová tehdy bývala žena. Ano, tehdy byla ještě ženou. Dokonce se tak i oblékala a mluvila o sobě, jako o ženě. Tohle období z ní mělo učinit lorda Fenella a zlomit její ženskost navždycky, pokřivit její mysl, aby se snažila očistit a připravit se tak na svou pomstu.
Fenellu zalilo nepříjemné horko. Sotva lidé skončili s jednou pustošící válkou, nyní se budou vraždit obyvatelé jedné země mezi sebou? Byla to doba temna pro většinu obyvatel Irska a Velké Británie. Období dějin, které mělo vstoupit do paměti mnohým z nich jako trable.
Už v předešlých letech tady byly různé parády a průvody, kdy vojáci chodili do ulic a oslavovali výročí Velikonočního povstání. Povstalci také odpálili Nelsonův sloup. Živě to viděla pořád před očima, protože zrovna se procházela poblíž. Nechápala, proč se ti lidi rozdělují. Jeden křičel „Ať žije IRA!“ a druhý zase nekřičel nic, byl však mladý a myslel si, že když staršího muže připraví o život, vzejde tak do dějin.
Živě si pamatovala jednu lednovou neděli, která vstoupila poté do moderních dějin jako Krvavá neděle. 30. ledna 1972. Neděle, kdy bylo zastřeleno třináct neozbrojených lidí a i přes svou snahu je zachránit, jí nakonec v náručí postupně zemřel i ten čtrnáctý o několik měsíců později. Bombové útoky k ní také donesly hromadu zraněných. Tehdy tajně pomáhala lidem, kteří se neoháněli zbraněmi, aby jich tolik zbytečně neumíralo jenom proto, že přecházeli špatnou ulici.
Zrovna když šla cestou domů, způsobila, aby se váhy osudu převážily v její neprospěch. Nevědomky se dostala do oblasti, která měla být také bombardována. Když si to uvědomila, rychle prchala. A když se ohlédla, nemohla uvěřit svým očím. Lord Baltazar, který si vzal jejího bratra do učení, aby mu rozšířil obzory, jak vždycky říkával, zrovna podával další smrtící zbraň pro mladíka, který ji hrdě zvedal nad hlavu. Přála si, aby se pletla. Když ovšem dalšího rána v novinách viděla podobiznu mladíka v novinách mezi mrtvými se jménem Theodor a vyznačeným věkem vedle fotografie, oči se jí zalily slzami. V článku se psalo, že tělo mladého patnáctiletého mladíka roztrhala špatně zajištěná bomba.
Když viděla svého bratra toho rána a ptala se ho, zda toho mladíka zná, její bratr jí na to nic neřekl a odešel. Nemohl si přece pamatovat všechny tváře, které vydal smrti. Nevěděl, že to Baltazar většinu z nich odsoudil k smrti díky obchodům s jinými lidmi.
Když se Fenella pomalu blížila na své stanoviště, kde ženám nabídla pomocnou ruku, že jim zachrání syny, opět viděla lorda Baltazara, jak s úsměvem nezkušeným chlapcům předává zbraně.
„Zadržte!“ vykřikla, v naději, že jim otevře oči, že tak snad ukončí tuhle směšnou válku a další zbytečné umírání. Už dost obětí jí prošlo mezi prsty, které nemohla zachránit. „Neberte si jeho zbraně! Zničí vás!“
„Mlč, hloupá!“ zaprskal Baltazar protivně. Kazí mu tady kšefty. Musí ji umlčet! Když ji nakonec spěšně odehnal, obrátil se ke svým věrným posluchačům, hloupým a naivním. „Vůbec si jí nevšímejte, pánové,“ pravil líbezně medovým hlasem k mladým mužům před sebou. „Tahle věc vám zajistí výhru ve válce, na to vemte jed.“

*****
Baltazar ovšem nezapomněl. Však mu ta hloupá ženská překazila hned nejeden kšeft! Pořád chodila a vykřikovala ty svoje bláboly. Čarodějové měli přísný zákaz míchat se do války mezi lidmi. Ale Baltazar na tom chtěl slušně vytěžit. A proto bylo potřeba Fenellu zastavit. Dát jí řádnou lekci, aby proti němu nikdy už nešla. Proto se rozhodl ji umlčet jednou pro vždy. Jak ji však zlomit? Jednoduše. Dokáže jí, kdo má navrch. Stačilo jen pár mládenců opít a nabídnout drobný úplatek, aby se s ním vydali do říše rozkoše. ‚Ale s kým?‘ Ptali se ho. Sotva jim ještě matčino mléko teklo po bradě. Když jim ukázal ženu, která se sama ten večer vracela domů, nepoznali v ní tu, která nejednomu z nich zachránila život.
Odvlekli ji na hřbitov, jak jim Baltazar poradil - křik z toho místa nikoho zajímat moc nebude a určitě zanikne uprostřed noci. Jen tak ledabyle podotkl, že kdyby si ji vzali na hrobu toho jejich velkého básníka, Williama Butlera Yeatse, dodali by svému aktu tu správnou nacionalistickou náturu. A opilí muži ho poslechli doslova. Hnáni chtíčem, nedbali na křik Fenelly. Jak snadno ji vyhrnuli suknici, i když je kopala a ošívala se. Jak se smáli, když jednoho z nich kousla, nebo ten druhý dostal pořádnou ránu hlavou do vlastní duté palice. Jen je to vzrušilo o to víc.
Když měla toho ponížení Fenella dost, popadla kámen vedle náhrobku a muže, který se zrovna do jejích útrob chtěl dostat jako další, praštila vší silou. Stačilo to, aby ho omráčila a na chvíli se ho zbavila.
„Jed na vás, vy bastardi!“ vykřikla zlomeným hlasem.
Její magie, vždycky tak čistá, určená jen k léčení, měla i svou temnou stránku, kterou se rozhodla na ty špinavé lidi nyní použít. S klidným svědomím a zaschlými slzami na tváři sledovala, jak postupně ti sprostí muži před ní padají, jak je jed pomalu rozežírá zevnitř a ona je sleduje z vrchu náhrobku mrtvého básníka. Jejich nechutné pozůstatky pořád cítila v sobě.
„Páni, zabila jsi lidi,“ slyšela posměšný Baltazarův hlas a šokovaně se za ním otočila. Jak dlouho už tam stál? Viděl snad všechno a nechal je, aby si s ní užívali a nic neudělal? „To se církvi a ostatním moc líbit nebude. Ne když máme pomyslný mír s nimi.“
„Mír?“ vyprskla Fenella to slovo znechuceně a pohltil ji hněv. „Zabíjíš je, ty zmetku!“
„Pouze vydělávám na tvé neschopnosti, děvenko,“ připomněl jí Baltazar mile. „Měla by ses upravit. Na dámu se moc nesluší dívat se, když je v takovém stavu.“
Provokoval ji záměrně. Když na něj zaútočila, záměrně ji přemístil do nedalekého kostela. Aby ti lidi, které tolik bránila, viděli, že je čarodějnice, co se zjevila uprostřed noci, když oni odcházeli z poslední modlitby. Ženy zapomněly, že jím před pár hodinami zachránila syny. Muži zapomněli, že jim vrátila sílu do života. Viděli nyní čarodějnici, která způsobila všechno to svinstvo kolem, poháněni právě hlavou církve. Otec svatý má přece vždycky pravdu! A ona se tu jen tak zjevila, čarodějnice jedna! Na hranici s ní!
Baltazar se jenom potutelně smál, jak Fenella prchala a proklínala svůj osud. Když už to vypadalo, že ji dopadnou a odsoudí na hranici, rázem se před ní objevila trhlina v prostoru. Byla to Baltazarova magie, která ji zachránila. Když ji přemístil k sobě, už, už se na něj chtěla vrhnout a zabít ho, ale všimla si, že Smaliner je tentokrát s ním.
„To mohlo dopadnout špatně, Fenello. Jsi v pořádku?“ zeptal se Baltazar starostlivě.
‚Ta krysa!‘ pomyslela si Fenella vztekle. Hned jí došlo, o co mu šlo. Smaliner měl nyní sloužit jako jeho svědek, že ji přece zachránil před lidmi z církve, aby mu byla vděčná! Neváhala a zaútočila na Baltazara. Dokud měla ještě nějakou sílu vzdorovat. Její bratr ji však zmateně zastavil a ptal se, proč útočí na svého zachránce.
„Nezachránil mě!“ křičela. Chtěla křičet víc, ale nemohla. Ta potupa, které se jí dostalo, byla pořád čerstvou ránou.
„Pokojně skloň hlavu, Fenello, a poděkuj lordu Baltazarovi, že tě ochránil před lidmi z církve,“ slyšela svého bratra říkat a nevěřila vlastním uším. Skutečně ji o to žádá? Slova, která se do Fenelly postupně zabodávala, jako jedovaté dýky, jako ruce, které jí polapily krk, pevně sevřely a nepustily na mnoho dalších desítek let. A Baltazar se jí jen potutelně vysmíval, protože ji pokořili lidi, o které předtím tolik pečovala.
Fenella se následující dny bude probouzet s křikem a pláčem, nebude k utišení a bude se bát jakéhokoliv mužského doteku. Aby se zbavila myšlenky na vlastní ženství a jak byla zostuzena, sama si vyřeže dělohu a vše, co z ní dělalo ženu. Když ji Smaliner najde v tom žalostném stavu, jen stěží jí dokáže zachránit život. Ale Fenella se bude cítit pořád ztracená. Pouze díky dlouhým rokům strávených v meditaci v daleké Asii, kde pozná strýce lorda Kamiho, se naučí ten strach ovládat. Tento muž ji poprvé bude respektovat jako dalšího muže. Otevře jí oči, že tělo je jen skořápkou pro duši, která může měnit podoby. Dozví se také, že vše, co se jí v Irsku stalo, bylo součástí proroctví, kterého je ona a její bratr součástí. Proroctví, kdy jeden čaroděj všechny ostatní svrhne a započne tak nový věk.
Když se posléze vrátí do Velké Británie o několik let později, její překrásné, dlouhé vlasy budou vyholené téměř po kořínky, honosné šaty vymění za kalhoty, po svém boku bude neustále nosit katanu pro vlastní bezpečí a veškerých znaků ženství se před návratem vzdá. Vše proto, aby se mohla jednoho dne pomstít.
Až se proroctví naplní a ona stane po boku toho, kdo začne psát nové dějiny.

*****
Jak sladce nyní chutnal vzduch, když se Fenella nadechla z plných plic. To obří břemeno v podobě mlčenlivosti, které musela držet kvůli Baltazarovi, bylo rázem z jejích ňader sundáno. Mohla se nadechnout. Už ji nikdo neškrtil. Žádné ruce jí nesvíraly, ani se jí nedotýkaly. Mohla o tom konečně svobodně promluvit. O tom, co jí udělal, o tom, co udělal lidem. A možná i tom, co lidé udělali jí.
Místo toho ovšem pozvedla Baltazarovu hlavu nad sebe. „Lord Baltazar je mrtev!“ vykřikla hrdě. Tu potupu si odnese do hrobu. Nikdo se ji nedozví, pokud nebude hodně vnímavý vůči celé její proměně. A pokud se jí bratr na to někdy zeptá, nejspíš mu bude moci s pláčem konečně říct, co se před lety stalo.
*****
„Gerarde? Jak vypadá situace venku?“ zeptal se Augustus nezaujatě. Had táhle zasyčel, ale jeho oči se pohnuly ze strany na stranu, jak kontroloval své okolí.
„Lord Baltazar je mrtev, lorde Auguste. Ostatní jsou prozatím v šoku,“ obeznámil je se situací. Díky svému tělu je bránil úplně před vším, co se dělo venku, včetně hluku.
„Mrtev?“ zhrozil se David.
„Co lord Fenella?“ zeptal se Augustus zvídavě.
Had opět zasyčel a zornice se mu zúžily.
„Gerarde?“
Gerard nic neřekl, protože sledoval Smalinera, jak běží rychle k místě vraždy ve snaze snad lorda Baltazara zachránit, ale byl zastaven lordem Kamim. Hbitě svůj zrak upřel na hořící lodžii, kde viděl stát Octavia. Šokovaně sledoval, jak lord Octavius doslova krade čas Baltazarově ženě a jeho dětem, dokud se všichni tři neproměnili v hromadu prachu. „Lorde Auguste!“ zvolal náhle, aby ho informoval o dění venku.
Tu náhle se něco mihlo v jeho zorném poli a než na to stihl zaměřit zase zrak, bylo to zase pryč. Když tu šmouhu viděl podruhé, něco do něj prudce vrazilo a cosi mu vrazilo do koutku hadích úst. Davida z toho bolestného křiku zamrazilo. Všiml si také, jak se hadí tělo prapodivně začalo kroutit na stranu.
„Gerarde!“ vykřikl Augustus. Ještě necítil strach. Protože ve chvíli, kdy Augustus po mnoha letech pocítí strach, jeho magie se bude tetelit blahem. Augustus doposud necítil strach, protože si byl jistý, že jejich plán neměl chybu, že je nikdo nemůže prokouknout. Ale zapomněl, že jeden zvěromág právem kdysi sloužil jeho rodičům a právem získal místo vrchního komorníka. Že ten samý zvěromág je poté nechal umřít a osud jeho rod mu byl ukradený, protože už nebyl nejsilnějším.
Zlatý hák pronikl Gerardovi hluboko do úst. Snažil se ho zbavit, ale nemohl. Chlupatá černá ruka se ho nyní chytila za jednu z nozder a prudce s ním smýkla k zemi, zatímco ta druhá tahala za zlatou hůl, aby had skutečně klesl k zemi a nemohl se jakkoliv vzpouzet. Augustus jen zmateně sledoval, jak se hadí tělo, které tvořilo neproniknutelnou hradbu kolem nich, rychle rozpadlo a padlo na jednu stranu s ohlušujícím zaduněním.
Také Virgil nejspíš nemohl pochopit, co se vlastně stalo. Gerard je nezvládl ochránit? Had, skrz kterého se doposud nikdo nikdy nedostal? Ne, jeden tu byl.
Virgila zamrazilo, když se majitel zlatého háku pomalu narovnal a vyrval ho ze zakrváceného koutku hada, který ležel nehybně na zemi. Ten pohyb, kdy si bral zpátky svou zbraň, byl chladnokrevný a mechanický, jakoby to byla rutina. Ani špetka soucitu nad zvěromágem, ani myšlenka navíc nad slabochem.
„Chvíli se prospi, Gerarde,“ promluvil.
Virgil si neuvědomoval, že se třese. Toho si všiml až David, když si myslel, že se té bytosti bojí jen on sám, že ostatní jsou na něco podobného připravení… a vědí co dělat, jak s ním bojovat nebo jednat. Stejně tak si všiml pohledu v Augustově tváři a i kdybyste mu dali na výběr z několika slov, neuměl by ho popsat ani tak. Pohlédl na tu bytost, která právě skolila majestátního ouroborose tak snadno.
Černé svalnaté tělo pokryto krátkými, lesklými chloupky, přes které se táhl nespočet jizev z minulosti, zlaté ozdoby, které lidé tolik milovali, a proto je mu věnovali. Ozdoby, které tolik kontrastovaly s jeho černou kůží. Každý pohyb ozdob vydával tiché cinknutí, připomínající zvuk pohřebních zvonů. Zlatý hák na konci jeho zlaté hole, kterou nyní udeřil do země, vyzařoval děsivou aurou, jako by měl svou vlastní duši. Když se na ně ta mužská bytost otočila, měla protáhlý nos dopředu, skoro jakoby měla psí hlavu. Jeho psí hlava byla jako z noční můry, s černým čenichem a tesáky, které se leskly v přítmí místnosti. Jeho tělo bylo černé jako uhlí, oči měl však nepřirozeně klidné, skoro až přátelské, což jen umocňovalo jejich děsivý výraz. Byly to oči někoho, kdo viděl nespočet smrtí a nepocítil při nich ani záchvěv soucitu.
„Obávám se, lorde Auguste, že vaši malou hru budu muset nyní skončit,“ promluvil Nikolaj a brýle si sundal z protáhlého čenichu. Už je nepotřeboval, proto je bezpečně uložil do sametového pouzdra, které mu jeho předešlý pán věnoval spolu s brýlemi. Prý aby nepůsobil tak děsivě. Nyní viděl naprosto dokonale. Skoro až do nejhlubších koutů duše všech okolo. Jeho hlas byl hlubší, než obvykle, a rezonoval jako ozvěna v prázdném hrobě. Každé jeho slovo i gesto bylo prosyceno autoritou a nezpochybnitelnou mocí. Každý jeho pohyb byl plynulý a precizní, jakoby tančil ve stínu. Jeho přítomnost dominovala prostoru a nikdo si nedovolil se mu postavit do cesty. „Vaši rodiče by nebyli rádi, kdyby vás nyní viděli. Co by si tak lord Lucratez pomyslel, kdyby věděl, co tady nyní provádíte? Co by to řekla lady Tenebra, kdyby věděla, kolik krve jste prolil? Jak by se divili, že se paktujete s člověkem?“
Protože ho před mnoha lety oslovil jakýsi čaroděj v žertu, zda prý nechce sloužit, že se bude příjemně bavit, než jen počítáním mrtvých, do dnešního dne si Lucratezova slova pamatoval, když se setkali poprvé. Bylo to dávno předtím, než jeho jméno začalo budit u všech strach z jeho magie.
Anúbis? Ale kdeže!“ smál se tehdy Lucratez. „Mám návrh! Buď mi sluhou a budeš se bavit! Nedovolím, aby se tě smrt začala nudit! Přidej se ke mně a poznáš svět! Nemusíš být zalezlej v té svojí kobce po celý život, ne?“
Byla to první bytost, která se ho nebála, přestože kolem sebe šířil jenom smrt. Tehdy, když ho po nekončících tisíciletích nalezla živá bytost, aniž by ji musel soudit, nevěřil svým uším. On, velký vládce podsvětí, má někomu sloužit? Jenom tak v žertu?
Proč by ne, pokud to bude zábava!
Byl to první den, kdy se mocný bůh smrti stal něčím sluhou…
Augustus ovšem nic neřekl. A David si všiml, že se potí a špatně se mu dýchá. To si jen Augustus nechtěně vzpomínal na chvíli, kdy byl ještě malý chlapec a Nikolaje takto viděl poprvé. Vypadal úplně stejně, jako nyní. Byla to scéna z jeho dětství, která ho děsila po mnohé noci, kdy prosil rodiče, aby se toho zvěromága zbavili, že z něj má strach. Byla to scéna, kdy mu Nikolaj jasně dával najevo jen svou přítomností, že až přijde jeho čas, bude to on, kdo ho bude soudit za jeho hříchy a kdo ho také zabije. Protože on je Anúbis, vládce podsvětí, který si zde jen krátí svůj nudný, nesmrtelný čas na zemi, zatímco posílá zbylé duše do říše mrtvých.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Shiw
Shiw of the Shadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.