Předtím…
„Myslel jsem si, že už se nevrátíš!“ ozval se Octavius, když již několikátý den po sobě přišel na jejich tajné místo a konečně tam viděl i Augusta. „Myslel jsem… že tě magie rozkladu roztrhala zaživa.“
„Kdepak, na to mám až moc dobré sluhy. Musím ti je představit!“ chlubil se Augustus hrdě.
Gerard ani Bezejmenný moc nebyli rádi, když je brzo ráno našel a sdělil jim, že půjdou do lesa. Proč? Překvapení! To jim jako moc dobrý důvod nestačil.
„Co je zač ten pobuda?“ zeptal se Bezejmenný neurvale.
„Pobuda?“ zopakoval Octavius nazlobeně.
„Octavius, můj přítel!“ usmál se Augustus nevinně.
„Ten asi moc o koleček nemá,“ zašeptal Bezejmenný a předvedl kolečka kolem spánků ve znamení, že je to blázen.
„Hele!“ ozval se Octavius vztekle.
„Co? Proměníš mě ve velblouda?“ zažertoval Bezejmenný lhostejně.
„Co je to velbloud?“ nechápal Octavius.
„Moc ho neprovokuj,“ poradil Gerard svému kolegovi. „Nerad bych měl hned ze startu potíže díky tvojí nevymáchané puse.“
„Pouštní zvíře!“ ozval se Augustus vesele a v encyklopedii našel jeho nakreslenou podobiznu. A dva malí kluci jim hned přestali věnovat pozornost.
Marcus je tehdy sledoval zpovzdálí a nepříjemně si uvědomoval, že jeho mladý pán za ním nepřišel, aby mu řekl, že jde do lesa…
*****
Nastaly bezstarostné roky, kdy rod magie rozkladu vzkvétal. Lucratez se opět pevně chytil vedení, sluhům řádně vysvětlil, co se stalo, a překvapivě pro všechny se před nimi potupně sklonil. Znepřátelil si tak nejednoho staršího člena vlastní rodiny, kdy na jeho hlavu dopadaly nadávky a označení jako slaboch. Ale Lucratez věděl, že bylo potřeba vysvětlování. A nejen jejich sluhům, ale také okolním rodinám. Bylo potřeba utvrdit předešlé styky a omluvit se za vlastní zbabělost. A bylo také potřeba ukázat nepřátelům, že rod magie rozkladu nepadl, ale nabral na síle. Když zjistil, že se ve Flitchovi magie rozkladu probudila naplno kvůli jeho malichernosti, rozhodl se ho trénovat. Mnohokrát se ujišťoval u Marcuse, zda se magie nezjevila také u Augusta při jejich cestě. Kromě chvíle, kdy Augustus nevědomky osvobodil fénixe z okovů, necítil Marcus ani známku po magii v chlapci, ani když se přiblížil k vlastním rodičům, až to Lucrateze děsilo. I Marcuse to trápilo, ale měl mnoho dalších povinností, které musel obstarat, že tohle trápení nyní přenechal Bezejmennému a Gerardovi. Ti se totiž stali osobními sluhy jeho mladého pána. Zda jim měl za zlé, že mu ho snad nějak podle ukradli, když si je vybral? Ano i ne. Od počátku spadal přímo pod vedení Lucrateze, ale Augusta vychovával sám. Proto nyní, když pozoroval, jak se i vlastní rodiče snaží dohnat promarněné roky, přistihl se bývalý Bůh, že žárlí, jako obyčejný smrtelník. Když se svěřil Lucratezovi se svými pocity, jeho pán se musel pobaveně zasmát.
„Příteli, ani nevíš, jak dlouhou dobu jsem čekal, kdy se konečně přiznáš!“ smál se Lucratez vesele. „Tenebra si toho všimla hned, ale já jsem stejný paličák jako ty. Pochopím, když budeš chtít mému synovi i nadále sloužit a být mu rádcem a ochráncem, ale měj na paměti, že přání tvého pána jsou víc, než tvá vlastní. Pokud si Augustus vybere někoho jiného za svého učitele, přijmi to. Ať už to bude bolet sebevíc, příteli. Dřív nebo později by k tomu došlo, věř mi. Až vyroste, bude se dívat po jiných a na ty nejvěrnější zanevře. Říká se tomu dospívání.“
„Mám ho učit o magii rozkladu, lorde Lucratezi?“
„Zatím ne. Pokud v něm doposud spí, nechme ji spát. Sice to není moc dobré znamení-…“
„Není?“
„Ne. Čím déle bude spát, tím větší by mohla být potom hrozbou. Ale neměj obavy. I u mě se probudila trochu později. Všechno má svůj čas. Je pořád chlapec.“
„Je možnost, že by… že by snad…?“
Lucratezův úsměv povadl. Věděl, na co se chtěl zeptat. „Kdepak. Probudí se v něm. Jednou. Jinak by nezačínal mít náznaky, jako předtím Flitch. Flitch je ovšem slabomyslný, takže se jí nechal už podruhé ovládnout, aniž by si to uvědomoval. Nevím, zda jejímu volání tak dobře vzdoruje nebo ho neslyší, ale jelikož neměl žádné neuvědomělé útoky vůči ostatním, myslím si, že je na dobré cestě.“
„Na dobré cestě?“
„Nechme toho. Nevěstí to nic dobrého,“ pousmál se Lucratez znovu a vyhnul se z okna. Shlížel dolů na Tenebru, která si zrovna hrála se svými syny. „Byl jsem paličák, když jsem ji připravil u tuhle radost. Tolik promarněných let…“
„Dělal jste, co jste si myslel, že je nejlepší.“
„Vidíš! Málem bych zapomněl!“ ukázal na něj Lucratez náhle a spěšně se zhoupl, aby se vrátil nohami zpátky na zem a pospíchal přes svou pracovnu, kde se v mezičase nahromadily nezodpovězené dopisy a pozvánky, které po celé roky ignoroval, a přehraboval se ve vlastním šuplíku, kde různé mapy a spisy vyhazoval, až poletovaly vzduchem.
„Lorde Lucratezi?“
„Někde tady jsou!“
„Co hledáte?“
„Všiml jsem si, jak je z tebe Flitch pořád tolik nervózní. A taky v noci čím dál víc mžouráš a neuvědomuješ si to. Že by tě věk doháněl?“
„Nepokoušej své štěstí, smrtelníku,“ zavrčel na něj Marcus podrážděně. Lucratez se jen škodolibě ušklíbl. Miloval pokoušet boha a všechno kolem sebe.
Najednou k němu rychle přešel, ruce za zády. „Poklekni a zavři oči,“ vyzval ho.
„Je tohle snad vtip?“ zeptal se Marcus suše.
„Poklekni a zavři oči,“ trval Lucratez na svém. Vrátila se mu ta hravost a dětinskost. To bylo dobré znamení. Marcus se musel usmát. Nakonec před ním poklekl a zavřel oči, jak si jeho pán žádal. Náhle na nose ucítil něco lehce chladivého. Když otevřel oči i bez vyzvání, shledal, že tvary, které mu předtím začínaly pomalu lehce splývat v jedno a on neuměl někdy správně zaměřit na detaily v dálce - vše nyní bylo stejně ostré a jasné, jako před lety. To, co mu nyní jeho pán položil na nos, byly brýle, které měly zachránit jeho oči před úplným oslepnutím. „Napadlo mě to už předtím,“ vysvětlil Lucratez spěšně. „Celé ty roky předtím jsi strávil v kobce a já tě z ní vytáhl. Neuvědomoval jsem si, jak moc tvé oči byly přivyklé spíš tmě než světlu. Došlo mi to až mnohem, mnohem později. Omlouvám se, ale… přijmi to prosím jako dar. Jako poděkování, že jsi zachránil mě a mou rodinu.“
Rudé sametové pouzdro působilo tak noblesně, elegantně, až měl Marcus obavy se ho vůbec dotknout, snad aby ho hned nezničil. Prsty opatrně stiskl tenké nožičky brýlí a upravil si je, aby mu na nose seděly. Ani si neuvědomil, kdy mu z očí vytryskly slzy. Všiml si jich až posléze na sklíčkách brýlí.
„Nejsi z kamene,“ usmál se Lucratez mile a chytil zmateného Marcuse za ramena. „Děkuji, Marcusi. Za všechny roky, kdy jsi mi sloužil, a já neměl zdravou mysl.“ A poté ho objal. „Je to ten nejmenší dar, který ti mohu nyní nabídnout. Nos je s hrdostí a se ctí,“ dodal a předal mu i pouzdro. Nijak nekomentoval jeho slzy a dal mu čas, aby si srovnal v hlavě vlastní myšlenky a pocity, které se náhle řinuly ven. Lucratez nikdy nikomu neřekl, že Marcuse objal, a Marcus by nikdy nahlas nepřiznal radostné slzy, které si spěšně utíral, ale ony neměly konce…
*****
„Kde je Marcus?“ zeptal se Augustus toho dne již poněkolikáté. Mimo sluch bývalého boha se na něj často matky ptal. Nyní s ním trávila téměř každou chvíli a snažila se v něm probudit bratrské pouto s Flitchem, který ovšem o nic podobného zájem nejevil.
„Musí se postarat o sídlo a také pravidelně cvičí s Gerardem a Bezejmenným. Což mi připomíná,“ usmála se a vyhoupla si ho na klín, aby ho mohla cvrnknout do čela. „Už jsi mu vybral jméno?“
„Ještě ne.“
„Měl bys. Je to pro něj podstatné.“
„Já vím. Někdy je až otravné, jak za mnou ti dva pořád chodí.“
„U Marcuse ti to ale nevadilo.“
„Marcus je přítel. Byl tu pro mě po celou tu dobu.“
Tenebřin úsměv na chvíli povadl. Věděla, že nedořekl větu. Byl tu pro mě po celou tu doby, kdy jste tu pro mě nebyli vy. Celé ty roky, kdy se odcizovala vlastní rodině, celé ty promarněné roky. Noční můry ji stíhaly od doby, kdy procitla z magie rozkladu. Noc co noc pořád ji děsily můry o tom, že magie rozkladu jí sebere její děti a nechá je rozpadnout se v prach, pokud se jí nepodvolí. Tu náhle Augusta pevně sevřela ve svém náručí. Pro něj to byl důkaz něhy, pro ni chvíle, kdy mohla skrýt své slzy.
„Ano, je to tvůj přítel,“ zašeptala zlomeným hlasem. Protože věděla, že to za pár let už nebude pravda. Protože znala budoucnost díky svým snům, díky drobným pozůstatkům vlastní magie, než ji pohltila magie rozkladu. Díky tomu ve svých snech občas zahlédla, co se stane v budoucnosti. A viděla svého syna, jak roste v silného muže… po jeho boku ovšem byli jen Gerard a Bezejmenný. Marcus nebyl nikde k nalezení. „Měl bys pro Bezejmenného brzy zvolit jméno,“ dodala, když si spěšně utřela slzy.
„Ještě mě žádné dobré nenapadlo,“ přiznal se Augustus nevinně.
„Co takhle Lewis?“ ozval se Flitch nezaujatě, spíš otráveně.
„Je to můj sluha, ne tvůj!“ vyplázl na něj Augustus dětinsky jazyk. „Najdi si vlastního a pojmenuj si ho sám!“
„Na to nemám čas ani náladu,“ zhodnotil Flitch lhostejně a zase zavřel oči, aby mohl spát.
„Flitchi, chovej se slušně,“ napomenula ho matka. „Je podstatné, aby ses o tyhle věci začínal také trochu zajímat.“
Flitch nad ní jen otráveně převrátil oči v sloup a raději se k ní otočil zády.
Byly to roky, kdy se magie rozkladu ve Flitchovi probouzela v nepravidelných intervalech a nutila ho říkat nehezké věci, vzpouzet se všem okolo a vycházela na povrch, když Flitch neuměl své emoce ovládat. Byly to roky, kdy se Flitch cítil osaměleji než kdykoliv předtím. Byly to roky, kdy si uvědomoval, že Augustus, přestože byl mladší a magie se v něm pořád neprobudila, byl středem pozornosti jejich rodičů… Byly to smutné roky plné Flitchovy tiché žárlivosti a nenávisti.
Blížil se okamžik, kdy Flitch své emoce už nedokáže skrýt zavřené před světem… a kdy se už tak tenké bratrské pouto přetrhne ve vzájemnou nenávist a lhostejnost.
*****
„Pokud pro tebe přijatelnější říkat, že jsi je dostal, abys nepůsobil tak děsivě, budu to respektovat. Nerad ukazuješ slabiny,“ rýpl si do něj Lucratez.
„Budu vám za to vděčný, lorde Lucratezi,“ poklonil se mu Marcus.
„Není důvod, abys mi byl vděčný. Jsem rád, že ti padnou, příteli.“
„Jak se má lady Tenebra?“
„Mnohem lépe,“ pokýval hrdě hlavou, než mu úsměv trochu povadl a on se na chvíli zahleděl zamyšleně z okna. „Byl jsem sobecký, když jsem rozhodl za všechny?“
Marcus mu neodpověděl, jen mu daroval vševědoucí úsměv. Kolikrát si tuhle otázku položil během několika posledních let? Kolikrát litoval, že nevidí své vlastní syny vyrůstat a smát se po jeho boku? A litoval snad Marcus, že mu pomohl? Že dovolil, aby Augustus přivedl dva nové sluhy z jeho rodné země? Mnoho se v tu chvíli nevyřklo a nezodpovědělo mnoho věcí, ale to bylo v pořádku. Oba věděli, na co myslí ten druhý.
„Jak hodláš naložit s těma dvěma?“ zeptal se Lucratez najednou.
„Co tím myslíte, lorde Lucratezi?“
„Výcvik, chápu, ale myslím jejich vzpomínky.“
„Nechápu, kam tím míříte, lorde Lucratezi?“
Lucratez se rozpačitě usmál. „Víš, že Tenebra umí pomocí své magie rozložit a upravit něčí vzpomínky. A nejspíš sis i uvědomil, že pokud si Augustus našel sám své vlastní sluhy, je jen otázkou času, než ti řekne, že tvých služeb už není potřeba pro něj. Jen říkám, abys byl připravený, že mu jednou sloužit nebudeš. Proto bude nejlepší, když mu poté Tenebra upraví vzpomínky, aby si myslel, že je našel kdesi kolem a ty jsi nebyl po jeho boku.“
„Co to říkáte, lorde Lucratezi? Chcete snad, aby na mě mladý pán zapomněl?“ zhrozil se Marcus. „Chcete snad, aby na naši cestu zapomněl? Že to díky němu jsme vás zachránili?“
„Jen říkám, že to je možnost, jak předejít bolestnému rozloučení později,“ vysvětlil Lucratez. „Byl to jen nápad. Nech si ho projít hlavou. Ale obávám se, že to bude nevyhnutelné, jednou. Augustus nezůstane navěky s námi, bude se chtít pídit po světě, založit si vlastní rodinu… víš, co tím myslím. Také jsem u svých rodičů předtím nechal své tolik milované sluhy, když jsem se oženil. Nikdo si to nepamatuje, kromě mě. Protože jim tehdy Tenebra zničila vzpomínky, aby mohli oddaně sloužit mým rodičům a neohlížet se nadále za mnou.“
Marcusovi došlo, jak krátkou chvíli s Augustem vlastně strávil. Roky utíkaly příliš rychle, ale přitom byly tak krátké. Byl s ním od malička, byl mu nejvěrnějším přítelem… a nyní ho má nechat jen tak odejít? Pro rozkaz? Pro rozmar jeho vlastního pána? Má před ním pokojně sklonit hlavu a prosit ho, aby mu dovolil sloužit lordu Augustovi, dokud ho sám nepošle pryč?
„Nech si to projít hlavou,“ poplácal ho Lucratez po rameni. „Je třeba možnost, že s tím Augustus sám nebude souhlasit. Znáš ho mnohem lépe, než já.“
Marcus ovšem jeho optimismus nesdílel. Nelíbila se mu ta myšlenka. Snad kdesi ve svém nitru tajně doufal, že mladému Augustovi, aspoň jemu, bude moci sloužit i nadále, že bude svědkem jeho dospělosti a velkých činů… že bude při něm, když se jeho magie rozkladu probudí, aby ho mohl naučit, jak ji ovládnout spolu s Lucratezem. Že mu bude po boku, až se vydá do světa, že s ním pozná další kouty světa, kam nikdy nevkročil, a možná se i jednou zamiluje. Tyto plány se ovšem rozpadly na malé kousíčky. Uvědomoval si, že Lucratez myslí dobro, ale nebyl to jen podlý plán jeho vlastní magie? Nebyla to magie rozkladu, která mu do mozku zasela tu myšlenku a čekala, jak se to vyvine dál, aby mohla způsobit další chaos?
„Rozumím, lorde Lucratezi,“ řekl jen, poněkud pochmurně, než se vzdálil z jeho pracovny.
*****
Ta myšlenka byla jako hlodající červ do jablka. Byla pořád uvnitř něj a neopouštěla jeho mysl. Aby na něj lord Augustus zapomněl? Pomohlo by mu to v růstu? Stal by se tak mocnějším, kdyby ho přestal bránit? Možná by to bylo spouštěčem jeho magie rozkladu. Myšlenky se mu vířily jedna přes druhou, když šel po chodbě a byl zadumaný. Tu se náhle zastavil. Došlo mu, co musí udělat.
Pokud se má lorda Augusta jednou vzdát, měl by se ujistit, že do té doby bude mít tu nejlepší péči a ochranu, kterou mu můžou poskytnout ti okolo něj. Dokud nedospěje a nezesílí v mocného čaroděje. Teprve poté ho bude moci vypustit volně do světa. To se mu snažil Lucratez naznačit? V hlavě se mu rodil plán. Pokud ho jeho mladý pán jednou nevyhnutelně opustí, ať už kvůli magii rozkladu či nikoliv, měl by se nyní soustředit na to, aby nelitoval jediného okamžiku, který s ním stráví. A ujistit se, že se dokáže o sebe poté postarat. Stejně tak, že jeho sluhové nezaváhají v jeho obraně.
Od toho dne Marcus nemyslel na nic jiného. Cvičil Gerarda a Bezejmenného krutě a nelítostně, ale tak, aby každým dnem jejich síla a oddanost rodu rostla. Během tréninku jim vždycky kázal, co by měli umět, v čem by se měli zlepšit a nijak je nešetřil. Záměrně je nechal útočit na svou lidskou schránku, aby byl pro ně snadnější kořistí. Vytýkal jim všechny drobné chyby, kterých se dopustili, aby se jim v příštím útoku vyvarovali. Ale kdesi v hloubi duše je odsuzoval. Nechtěl, aby tak slabí jedinci bránili lorda Augusta. V čem by byl on nedostačující? Proč by nemohl sloužit lordu Augustovi napořád? Proč by měl sklonit hlavu a nechat tyhle dva příživníky, aby bránili jeho pána?
*****
Se dvěma se nespokojí.
Trénoval je už dlouhé dny a téměř žádné pokroky v jeho očích. Také musel udržet sídlo v chodu a bezpečí. Na bedra bývalého Boha to nebylo moc. Když měl práci, nemusel uvažovat o nevyhnutelné budoucnosti, kdy dojde na to osudné rozhodnutí a on bude muset dát lordu Augustovi sbohem. Mladému lordovi, kterého vychovával od útlého věku, kvůli kterému zůstal ve své lidské skořápce po celé ty dlouhé roky, aby ho neděsil.
Ne. Se dvěma sluhy pro lorda Augusta se nespokojí.
Jak ovšem tuto myšlenku předat i lordu Lucratezovi?
*****
„Další sluhové?“ zopakoval Lucratez překvapeně, když zrovna psal něco na pergamen a vzhlédl od něj.
„Ano. Dovolte mi je vybrat. Předvedu je lordu Augustovi a nechám na jeho zvážení, zda je bude chtít pojmenovat, či nikoliv. Vycvičím je, aby ho neustále bránili a byli mu po boku a věrní, pokud jim nepřikáže jinak. Jenom tak budu souhlasit s vaším návrhem, aby mu lady Tenebra upravila vzpomínky,“ promluvil Marcus nesmlouvavým hlasem.
„Je otázkou času, než se v něm jeho vlastní magie rozkladu probudí. Třeba půjde po jeho vzpomínkách jako po prvním zdroji své energie. A co když tvé sluhy nebude chtít přijmout?“ ptal se Lucratez na podstatné věci.
„Předvedu mu je jako lidi… Když o ně nebude jevit zájem, předvedu mu je poté v jejich zvířecí podobě, aby si myslel, že se jedná o zvířata, o dary někoho jiného. Je ještě mladý, a pokud mu lady Tenebra upraví vzpomínky… nebude si třeba pamatovat jejich tváře zřetelně, ale bude vědět, že je pojmenoval. Bude vědět, že mu slouží.“
Lucratez se opřel v křesle, v rukách si pohrával s brkem. „Proč ti tolik záleží na jeho obraně?“
„Pokud je zde možnost, že se v něm magie rozkladu neprobudí… nepochybuji, že ho hned necháte vykázat, lorde Lucratezi. Proto vás žádám, abyste mu přidělil i další sluhy, aby ho mohli v případě nutnosti bránit, kdyby se ho magie rozkladu zřekla.“
„O tom jsme už mluvili předtím - pokud se v něm probudí později, bude o to agresivnější.“
„Co když se v něm neprobudí vůbec? Co když má naději na poklidný život bez omezování vlastních emocí?“
Lucratez si povzdychl a promnul si kořen nosu. I tuto možnost jsem samozřejmě zvážil. „Pak bych ho musel vydědit a vyhnat, ano. Na to narážíš?“
„Dovolte mi to, prosím, lorde Lucratezi.“
Lucratez odložil brk a složil si ruce v klíně. „Když ti to dovolím, zůstaneš mu věrný? Zůstaneš věrný i mým rozkazům?“
„Zajisté,“ poklonil se před ním Marcus.
Lucratez ho chvíli pozoroval, než nakonec svolil: „Ať se tak tedy stane. Vyber jeho nové sluhy a vycvič je, jak uznáš za vhodné. Teprve poté je Augustus pojmenuje. Podle toho, jak se situace vyvine, rozhodnu, co bude dál.“
Marcus div nezavyl radostí. Ovládl své emoce a jen hrdě řekl bouřlivým hlasem: „Děkuji vám, lorde Lucratezi!“
Div z jeho pracovny nevyběhl.
*****
V hlavě měl jasný plán, který musel následovat. Uvědomoval si rizika, která se spustí, když opustí sídlo. Nejmocnější zvěromág, vrchní komorník lorda Lucrateze a lady Tenebry se opět vzdaluje a nechává sídlo na starost ostatním - vhodná chvíle na útok. Marcus ovšem viděl dál do budoucnosti. Tyhle drobnosti ho nyní nezajímaly, když po chvíli nabral svou božskou podobu a rychlostí blesků se přesouval kupředu do lidského města, kde věděl, že se dozajista pohybují zvířata a zvěromágové.
Mezi lidmi splynul díky své lidské podobě, kterou nechal trochu zestárnout, aby se nikdo nevyptával na brýle. Město se měnilo rapidně každým dalším dnem. Bylo těžší najít si úkryt v opuštěných ulicích, hlídky byly přísnější a jakékoliv zvíře vyháněli lidé z obav nemocí nebo vztekliny. Mezi nimi i schopné zvěromágy. Prohledal mnoho ulic, ale nikde nikoho nenacházel. Prach se kolem něj vířil, když jen probíhal místy, kde předtím cítil něčí magii. Ani čich mu nenapověděl, zda se kolem mihla kočka nebo pes. Vše prapodivně páchlo lidskými pachy a smradem z továren. Před ostatními svou přítomnost skrýval a kdykoliv cítil blížícího se čaroděje v převleku, prostě se před ním schoval. To poslední, po čem nyní toužil, bylo způsobit potíže jeho pánům. Ne nyní, když má naději a omezený čas.
‚Kolik? Kolik bych jich měl hledat?‘ uvažoval, když se proháněl ulicemi dalšího města. ‚A kde je hledat? Kteří budou schopní? Kteří nebudou uvažovat a vrhnou se před něj, aby ho bránili? Kteří zvěromágové by byli ochotni ho bránit s vědomím, že jeho magie se může kdykoliv probudit a zabít je, protože ji nebude umět ovládat? Kdo bude chtít riskovat vlastní život pro pána, kterého sotva pozná? Někoho, kdo si nedovolí dívat se na vlastní pány svrchu a pomlouvat je. Někoho, kdo takové články bude likvidovat… Někoho věrného… nejvěrnější zvíře, které by mohl kdekdo pohledat… někoho čestného, kdo by ho bránil a na nic by se neptal… kdo by následoval jeho zájmy.‘
Když ovšem po hodině únavného hledání skončil s prázdnou, rozhodl se pro jiný postup. Nyní vyběhl zpoza rohu jako černý pes a štěkal kolem dokola, aby na sebe upozornil lidi. Ti ho hned odháněli, někdo volal po odchytové službě. A to přesně Marcus chtěl. Kde hledat lepší sluhy a zvěromágy, než v těch zlomených a nechtěných v útulku? Předstíral, jak se pere s muži, kteří se ho snažili chytit, a jak před nimi utíká. Záměrně je chvíli potrápil, než je nechal myslet si, že vyhráli.
Pes černý jako uhel byl odvezen do místního útulku a vsazen do velké klece, kde byl osamocen. To si myslel, když chvíli kroužil dokola ve své dočasné cele a uvažoval, koho by měl oslovit. Až potom si sedl ve své podobě a očima se zahleděl do rohu. Tam se krčily čtyři tmavě hnědé feny a třepaly se v jeho přítomnosti, oči vystrašené a ocasy stažené. Marcus přimhouřil oči a pomalu se k nim přiblížil. Jedna z nich po něm hned vyjela a zuby cvakla naprázdno. Dávala mu jasně najevo, aby se nepřibližoval, že své sestry před ním ochrání, nehledě na rozdíl v jejich velikosti.
Marcus chvíli uvažoval a rozhodoval se. Měl by to brát jako znamení? Mají snad tyhle čtyři feny představovat ty, které hledal? Když je správně vycvičí, jistě budou schopné. Nebojácné už byly i nyní, když viděl, že se k té první odvážné přidaly postupně i zbylé tři. Otázkou zůstávalo, jak by se chovaly k lordu Augustovi. Toulavý pes z útulku by vyměnil celý život za okamžik v teplém domově s milující rodinou. Jak mu ta klec rázem připadala jako jeho kobka před lety.
„Chcete domov, jména, jídlo a osobu, které byste mohly sloužit, výměnou za život a plnou oddanost jedné osobě?“ zeptal se přímo a feny se zarazily a přestaly vrčet, protože mu očividně rozuměly každé slovo. Nastalo ticho, jen přes chodbu prošel nějaký muž v uniformě někoho, kdo nejspíš pracoval v útulku. „Pak se vzdejte svého života a přijměte novou podobu,“ vyzval je, než se před nimi přeměnil v člověka. Samozřejmě, že feny nechápaly, co se stalo, ale než se stihly vzpamatovat, už u nich byl ten zvláštně vonící člověk s brýlemi a odhaloval si celou paži. „Trhejte!“ přikázal jim pevným, bouřlivým hlasem.
A ony bez váhání poslechly.
Zakously se mu do paže a škubaly, dokud mu celou paži neohryzaly. Projel jím známý pocit, který naposledy okusil, když mu Flitchova magie postupně drtila ruku ve svých spárech. Hladové feny ovšem chtěly víc. A Marcus si toho byl vědom. Nemyslel na bolest, ale na vlastní poslání, které si sám sobě zadal. Tahle bolest je jenom zlomkem té, která by nastala, kdyby tento plán neuskutečnil. Aby byly skutečně věrné, je potřeba ještě větší oběti. Aby ho poslechly za každé situace a neuvažovaly nad pochybnostmi, aby si nedovolily zpochybnit jeho slova a rozhodnutí.
„Přijměte mou krev,“ řekl pevným hlasem, než rukou prudce přejel po špinavé mříží, aby se zranil a mohl krvácet. Oči mu jasně svítily a vyzařovala z něj jeho typická boží, nebezpečná aura, když mluvil dál: „Přijměte mou krev a staňte se mou součástí! Pijte! Hodujte!“
A feny jako smyslů zbaveny ho poslechly na slovo. Jeho magie jim velela vpřed. Vrhaly se na kapky jeho krve jedna přes druhou a oči jim začaly postupně svítit od větší touhy po další kapce krve. S každou další kapkou totiž cítily, jak se jejich těla mění a ony uvažují jinak. Marcus byl trpělivý. Věděl, že neskončí tak brzo. Aby se z nich staly plnohodnotné zvěromágyně schopné útoku i obrany, musejí se nejdřív nasytit. Proč zrovna feny? Byly mu tolik podobné - nechtěné a uzavřené před světem, odsouzeny k životu ve tmě a blízké smrti. Když jim propůjčí část své magie dobrovolně, zajistí si jejich loajalitu i vůči sobě a dá jim nový smysl života i dlouhověkost. Nezpochybní nikdy jeho rozhodnutí a budou ho následovat a poslouchat na slovo. A i když působily zpočátku bojácně, společně představovaly hrozbu, která by mohla jednou ohrozit i mocné protivníky. Když je správně vycvičí v chladnokrevném boji a neproniknutelné obraně, budou schopnou součástí Augustovy obrany v případě, že se v mladém mágovi magie rozkladu neprobudí.
Aby bývalý Bůh někomu dával svou krev dobrovolně? Neslýchané! Ale tolik nutné, aby pro lorda Augusta našel ty nejlepší a nejvěrnější sluhy.
Skrz krev se propojí jejich myšlenky a pocity. Budou jako jeho další součásti mimo jeho vlastní tělo. V tom se lišila jeho boží schránka od té zvěromágovské.
Když poté někdo zabušil na dveře útulku, muž zmateně sledoval toho elegantního muže s brýlemi na nose, který za ním přišel se žádostí o adopci čtyř psů. A když přešel k poslední kleci a spatřil čtyři feny sedět vyrovnané v řadě, jejich oči nebezpečně svítily do noci, jak trpělivě čekaly na jeho další rozkazy. Na otázku muže, zda si je vědom, že jsou nejspíš nebezpečné, nereagoval.
„Pes nikdy nepokouše ruku, která ho živí,“ pravil jen s úsměvem, když mu dal pár liber za adopci fen a poté s nimi odešel, aniž by potřeboval vodítko.
Feny ho samy následovaly, už se vystrašeně nekrčily při každém zvuku. Hlavy hrdě zvednuté, uši vztyčené a dozvuky ozývajících drápů děsily psy okolo. Čtyři feny nyní černé jako noc sama působily jako blížící se bouře, tesáky jim jasně zářily jako nebezpečné blesky. Oči měly soustředěné na muže před sebou a následovaly jeho záda a kroky, kamkoliv se pohnul. Duše i těla fen se změnily na ty zvěromágovské.
Nesly si v sobě Marcusovu krev a slyšely jeho myšlenky, když k nim promlouval beze slov a říkal jim, kam se nyní s ním vydají. Nebyly už obyčejnými zvířaty, ale neměly ani povolení se přeměnit na svou lidskou schránku.
Marcus za pochodu uvažoval, kde jim sežene šaty, aby se mohly přeměnit a převléct. A zda je lordu Lucratezovi předvede hned nebo až zjistí jejich nynější sílu a poté je trochu vycvičí. Když si všiml krejčovství na konci ulice, měl jasno, co má přednost.
*****
Když feny vyzval, aby se zkusily proměnit na lidskou podobu, shledal, že jsou všechny čtyři naprosto totožné a krásné. Stály před ním zcela nahé a necítily stud, viděli v něm svého pána, Boha, a na nic nemyslely. Marcus se nad jejich současným zevnějškem také nepozastavoval, jen sledoval, jak byly všechny naprosto totožné. Po chvíli jim řekl, aby se přeměnily zpátky do své podoby a zůstaly na místě. Když opouštěl čtyři feny, dívaly se za ním zvídavě, ale ani se nehnuly z místa. Trpělivě a oddaně čekaly na místě, kde je zanechal, a když jim poté předal nějaké čtvery šaty, nechápaly, co s nimi mají dělat. Musel jim do nich pomoct a upravit je a zdůraznil, aby si zapamatovaly, co dělá a kde co utahuje, aby to příště věděly. Překvapivě se učily rychle. Když jim řekl, aby se vysvlékly a oblékly znovu, všechny čtyři věděly, co mají dělat.
„Máte jména?“ zeptal se jich konečně.
„Ne, pane,“ ozvaly se sborově.
„Jména vám přidělí váš nový pán.“
„Ano, pane.“
„Budete na ně odpovídat ihned a se ctí k tomu, kdo vás osloví, respekt a disciplína vám zaručí, že zůstanete v suchu a s plnými žaludky na jednom místě už napořád.“
Krátce je informoval, co je nyní čeká jakožto budoucí služebné lorda Augusta a ony ho zaujatě poslouchaly, hltaly každé jeho slovo a na nic se neptaly, nepřerušovaly ho, dokud sám neskončil.
„Je vám vše jasné?“ zeptal se.
„Ano, pane!“ ozval se sborový hlas.
„Za věrnost vám váš pán daruje jméno a život. Na to nikdy nezapomeňte,“ poučil je na závěr. „I kdybyste se měli rozdělit na mnohá léta, co přijdou, nikdy nezapomeňte, kdo je vaším pánem, komu vděčíte za své jméno a za svůj život. I kdyby vás měl poté vyhnat, nikdy - NIKDY - nezpochybňujte jeho rozhodnutí. Váš pán ví nejlépe, co je pro vás dobré.“
*****
Po celý následující měsíc dohlížel Marcus potají na jejich výcvik. Cvičil je přísně a nelítostně. Chtěl po nich divočejší, dravější výsledky. Jenom když budou neustále pracovat do morku kostí, nikdy nepoleví v ostražitosti. Rychlejší. Silnější. Aby se jednou mohly hrdě stát štíty pro svého pána a neváhat, neuvažovat nad nebezpečím. Aby mu zůstaly věrné a nikdy neuvažovaly nad vlastním životem jako první. Aby byly laskavé, když budou ve své lidské schránce u lorda Augusta, ale přitom bezcitné, když dojde na boj. Bylo potřeba, aby dokázaly bravurně měnit své emoce podle potřeby a zájmů svého pána. Aby mu uměly ukázat radost a laskavost, když si s nimi bude chtít hrát, ale aby znaly své místo a myslely pořád na nebezpečí, které může číhat všude kolem nich. Nepotřebovaly uvažovat nad ničím jiným, než nad svou prací, nad svým posláním. Najít nebezpečí a zlikvidovat ho, přitom neděsit svého pána - to bylo jejich hlavním úkolem.
A když je poté představil Lucratezovi jako vhodné kandidátky na služebné pro lorda Augusta, Lucrateze děsila jejich nelítostná aura, která z nich vycházela, když před ním stály. Tváře i těla naprosto totožné a Lucrateze napadlo, že z nich cítí magii podobné té Marcusové. Sotva však viděly Augusta, jejich tváře se rozzářily a působily jako ta nejmilejší stvoření na světě. Marcusovi neušlo, že své nadšení neumějí ještě zcela ovládat, protože hbitě kmitající ocasy jim neslušně nadzvedávaly suknice. Lady Tenebru to ovšem pobavilo a přimluvila se u Lucrateze, aby je přijal.
Tak se najednou stalo, že sídlo, kde pobývali nositelé magie rozkladu, bylo obohaceno o čtyři nové služebné. Tyto stejné čtyři služebné poté o mnoho let později zradí své pány, budou následovat Marcuse do služeb lorda Octavia, přijmou nová jména… a o pár dalších let později bez váhání a nelítostně rozcupují Alexeie na kousky.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.