Smalinerovi se ve stísněném prostoru kočáru dělalo špatně. Ne, to nebylo z toho. Kestner ho bedlivě pozoroval a viděl jeho vnitřní boj. Ani jeden z nich neřekl zatím po dobu jízdy ani slovo, přitom toho měl Kestner na srdci i na jazyku mnoho. Jen stěží ho držel za zuby. Jeho pán se po celou dobu díval ven. Vypadal unaveně. Kestner se proto rozhodl, že nebude mluvit, pokud nebude vyzván. Tohle byla jediná příležitost pro jeho pána, aby si odpočinul od svých povinností.
„Kestnere, co si myslíš o Augustovi?“ ozvalo se po nekončící době ticha. Kestner ke svému pánovi zkoumavě vzhlédl, ale nic neřekl. Smaliner se na něj pořád nepodíval, pořád se věnoval světu mimo kočár. „Nepřipadá ti, že se změnil? Když odcházel, Lucratez i Tenebra tvrdili, že je z něj zrůda. Kdyby byl, nemyslíš si, že by nás všechny už dávno pozabíjel?“
„Máte mezi sebou mírovou smlouvu, lorde Smalinere. Vašeho přátelství si lord Augustus cení nejvíce. Není tak bláhový, aby zaútočil na váš rod. Na vás nebo vaši sestru.“
„O Fenellu nejde. Vím, že se o sebe dokáže postarat. Ale co ti ostatní?“
„Máte pochyby, lorde Smalinere? Že jste si tehdy zvolil špatně?“
Na to se Smaliner ušklíbl a konečně se na Kestnera podíval. „Ale kdeže. Vím, že jsem na stráně vítěze. A svého vítězného koně s radostí podpořím fanfárou v cílové rovince. Augustus má veškeré právo, aby se mstil. A oni jsou jen bláhoví, když si myslí, že ho skrz směšný soud zastaví nebo zpomalí. Ne, Kestnere - touhle šaškárnou si právě pod sebou podřezali větev a já budu nečinně přihlížet, jak všichni popadají do propasti. Nic lepšího si ani nezaslouží.“
„Lorde Smalinere?“ nechápal Kestner.
„Augustus představuje záchranné lano, Kestnere. A jen málokdo to dokáže vidět, aniž by byl zaslepený starou vidinou světa.“ Smaliner pohlédl na ruce složené ve svém klíně a netrpělivě si pohrával s prsty. „Nemyslíš si, že je na čase náš řád trochu změnit a obnovit? K čemu budou staletí staří vůdci, když se nedokážou na ničem shodnout? K čemu nám bude magie, když zakrníme a nakonec nás pozabíjí církev? Ne. Pokud se Augustus rozhodl mstít na všech, co mu kdy ukřivdili, má na to plné právo. A je dost velká pravděpodobnost, že obě strany to budou dnes během soudu chtít vyřešit. Když je vyhladí všechny, mnoho věcí se tím usnadní.“
„Lorde Smalinere, opravdu říkáte, co slyším?“
„Jak nečekané od někoho, kdo by je měl chtít zachránit, co? Kdepak…“ usmál se Smaliner a opět pohlédl z okna. „Myslím si, že se dnes mnohé věcí vyjasní.“ Potom zpozorněl a odhrnul trochu závěs, aby lépe viděl. Všiml si vozu Inivise a Bilise a zvěromágů, co se po nich lepili, drápali a vypadali naštvaně. A také toho, jak je oba čarodějové bezcitně skopli nebo shodili z vlastního dopravního prostředku bez ohledu, zda je tím jen zraní nebo zabijí.
„Chcete zasáhnout, lorde Smalinere?“ zeptal se Kestner, když mlčenlivě tomu přihlížel.
„Nemohu jim všem dát domov, ale nemusejí se k nim chovat jako k odpadu. Kestnere,“ pohlédl na něj jeho pán, ale to si už všiml otevřených druhých dveří kočáru. Když pohlédl zpátky na předešlé dějiště, viděl černého vlka přibližujícího se k nim. Věděl, že to dokáže snadno vyřešit a oba mágy uklidnit.
*****
„Myslíš to vážně?“ zeptal se Kami nezaujatým tónem. Fenella se jenom ušklíbla.
„Smrtelně,“ přikývla.
„Hraješ si s ohněm.“
„Rád vzbuzuji povyk.“
Kami se rozhlédl kolem. Nikde nikdo nebyl. Pohledem spočinul na Fenelle. „Víš, že tě ve všem podpořím, lorde Fenello, ale tohle je bláznovství. Ti druzí ho chtějí dnes odsoudit a popravit.“
„Právě proto budou překvapeni.“
„Budeš riskovat.“
„Ale budeš riskovat se mnou.“
Kami si povzdychl. „Kdo mi zaručí, že to mí lidé přežijí?“ zeptal se narovinu.
„Smaliner se o to postará, to se neboj.“
Kami si promnul bradu a přitom z Fenelly nespouštěl oči. „Co když nebude souhlasit?“
„Určitě bude. Zabije tím dvě mouchy jednou ranou.“
„Co když uteče?“
„Nemyslím si.“ Nemluvili nyní o Augustovi. Ale o jiném mágovi. „Protože mu bude souzeno dnes zemřít.“
„Co když se to nepovede?“
„To si snad nemyslíš, Kami. Když na něj budeme tři, není možné, abychom to nezvládli.“
Kami od ní odvrátil pohled a zahleděl se v dáli. Nakonec k ní natáhl ruku. „Souhlasím. Pod podmínkou, že to přežiješ.“
„Neplánuji dnes zemřít,“ usmála se Fenella hrdě, než si s ním potřásla rukou. Kolem jejich rukou se omotal slabý, bílý provázek, na důkaz jejich vyřčeného slibu, že si navzájem pomohou. Pokud by ho porušili, jeden z nich by měl nárok na život toho druhého, co zradil. „Ani ty dnes nezemřeš,“ slíbila mu.
*****
„Měl bych něco vědět?“ zeptal se David narovinu.
„Až budeme na místě, vysvětlím ti cokoliv, co bude potřeba.“
David jen přikývl, zatímco listoval v papírech. „Předpokládám, že ten majetek, co ti ukradli, tvoje rodina nikdy nikam nepřihlásila.“
„Pochybuji. Na to byl otec až moc opatrný.“ David nic neřekl, jen vzhlédl od papírů, když mu Augustus položil ruku na rameno. „Není třeba si to pročítat. Nenajdeš tam nic, co by teď bylo v sázce.“
„Kdyby se prokázalo, že sebrali majetek, který měl připadnout státu, mohl bys je zažalovat. A to by sis nenechal ujít.“
Ne, nezažaloval by je. Rovnou by je zabil. Ne kvůli majetku, ale kvůli pomstě. Ale to David vědět nemusí. Když mu chtěl odpovědět, slyšel klepání zobáku o sklo a pohlédl k oknu. Dva havrani a jedna červenka už na ně trpělivě čekali. Byl ideální čas vyrazit. Augustus nechtěl použít velké gesto a přijet naprosto nechráněný v kočáře. Tak bláhový nebyl. Rozhodl se proto, že je všechny přemístí na určité body a postupně se budou k místě setkání přibližovat. S určitými časovými úseky, kdyby Davidovi bylo špatně. S tím také počítal. I když byl Gerard proti tomu s tím, že tím zbytečně bude plýtvat svou sílou. Než se dostanou na místo setkání, bude mít odpočinku víc než dost. A mysl měl tak klidnou, jako nikdy předtím, až ho to samotného překvapovalo.
Všichni to cítili ve vzduchu.
Ať už ti poblíž Augusta, nebo čarodějové spěchající na místo setkání nebo muži z církve, kteří se netrpělivě hrnuli v autech pryč z města s jediným místem v mysli a s misí, kterou jim přidělil jejich Pán.
Dnes se o všem rozhodne.
*****
Zdvořilé formality, ze kterých bylo Kamimu na blití. Asi tak nějak by se dalo jeho přivítání se s Baltazarem. Toho parchanta nenáviděl od počátku. Nejen proto, co se mezi nimi stalo v minulosti, ale také kvůli tomu, jak se vůči němu Baltazar pořád choval jako k malému spratkovi, přestože už byl dávno plnohodnotnou hlavou svého rodu. Z jeho ratolestí mu v hlavě třeštilo, sotva je spatřil. Nevychovaní caparti, jejichž rodiče na ně neměli nikdy čas ani dostatek citů, aby je zahrnuli potřebnou láskou. Kdyby tak učinili, nevyrostla by z nich neposedná klubka nervů, která jim oběma lezla na nervy. Nejen jim dvěma… ale všem.
Vyprovázel Baltazara pohledem, když zamířil dovnitř stavení, které Kami postavil díky své magii pro tuto příležitost. A jeho pohled nebyl ani trochu přátelský. Těsně za Baltazarem spadla uvolněná cihla a roztříštila se na malé kousíčky, až jeho žena vykřikla leknutím. Když Baltazar střelil pohledem po Kamim, čaroděj se díval před sebe a vyčkával na ostatní, aby je mohl uvítat. Nikdy by nepřiznal ten vztek, že cihla nedopadla k zemi rychleji.
Překvapilo ho, když jako další přijel Octaviův kočár. Vzájemně si nuceně vyměnili zdvořilé formality a potřesení rukou. Když byli pryč ze zorného pole, jen si znechuceně ruku utřeli do hábitů. Octavius proto, že se mu Kami hnusil svým vzezřením… Kami proto, že Octavius obcoval s vlastními sluhy a nevážil si jejich života.
Když přijel Smalinerův kočár, Kamiho tvář se nijak nezměnila. Lhostejnost na něm pořád byla. Mága s léčivou magií sice uznával, ale v koutku duše ho také nenáviděl. Kvůli Fenelly. Jeho, Fenellu, Smalinera a Baltazara pojilo dávné tajemství, které si ti čtyři nechali skryté hluboko v sobě. Ale ta vzájemná nechuť mezi nimi byla znát, i když se oba čarodějové nyní přinutili k úsměvu a zdvořilému potřesení rukou. Smaliner ovšem cítil silnější stisk ruky, než kdykoliv předtím, a Kamiho pohled byl upřenější a nebezpečnější, než předtím, až Smalinera trochu polil pot.
„Nepleť se mi do cesty,“ varoval ho Kami nebezpečně.
„Mohu říct to samé,“ souhlasil Smaliner chladně, když si pustili ruky.
„Nikdy ti to neodpustím.“
„Co se stalo, nebyla moje chyba.“
„Měls‘ tam být, abys ji ochránil.“
„Fenella se rozhodla sama. Není mou povinností bránit někoho, kdo o to nestojí.“
Že se zdá, že každý má problém s každým? Skrytá pravda, která je všechny pojila, zamlčené vzpomínky a nechtěná realita pro ně byly připomínkou, že minulost je všechny pomalu dostihuje. Ve chvíli, kdy se zjistilo, že se Augustus vrací domu, všechny zámky jejich tajemství postupně praskaly a voda v jejich hrázích přetékala nebezpečnou rychlostí, hrozící, že přehrada praskne najednou a voda je všechny smete.
Pokud se dnes vyřeší něco víc, než jen Augustův návrat, možná že někteří z nich ulehnou ke klidnému spánku po mnoha desítkách letech. A někteří z nich se z něj už možná neprobudí nikdy.
„Lorde Smalinere, omlouvám se za zpoždění,“ vyrušil je hlas Kestnera a Kami na něj pomalu pohlédl koutkem oka, pořád ovšem Smalinerovi nepřestal drtit ruku. „Lorde Kami,“ poklonil se mu Kestner zdvořile. „Pokud si dobře pamatuji, máte uzavřené mírové spojenectví s mým pánem. Nepřekračujte však své meze,“ dodal hrozivým hlasem, když jeho oči nebezpečně zazářily. Jeho instinkt bránit svého pána byl přítomný a Kami si uvědomoval svou malost před hněvem tohohle zvěromága. Kami se povrchně usmál a Smalinerovu ruku pustil.
„Jen jsme se bavili,“ odvětil klidně. „Nemám pravdu?“ pohlédl na Smalinera s přátelským úsměvem.
Smaliner si promnul bolavou, lehce bledou ruku od toho pevného stisku. „Zajisté,“ odvětil stejně klidně. „Hlídej ho,“ přikázal Kestnerovi, když zmizeli uvnitř budovy. „Obávám se, že on a Fenella budou chtít dnes něco způsobit.“
„Co když to nebude pro vás hrozbou?“ zajímal se Kestner. „Nemyslím si, že by byli tak bláhoví, aby si něco zkusili jen sami dva.“
„On i Fenella jsou na to blázniví víc než dost. A jeden blázen je očividně ještě na cestě…“ povzdychl si Smaliner.
Jako poslední se přiřítili poničené vozy Invise a Bilise, kdy se po nich táhly dlouhé drápance ze všech stran. Upomínka Kestnera, aby se chovali slušně. Však oba sípali kletby na jeho hlavu a rvali se dovnitř, aniž by se s Kamim řádně přivítali. Daleko se nedostali, protože je něco vytlačilo zase zpátky před Kamiho, který se na ně přívětivě usmál.
„Moje místo, moje pravidla,“ připomněl jim provokativně.
Oba začali spílat nadávky na jeho hlavu, ale hned se zklidnili, když zjistili, že je jinak dovnitř nepustí.
Když kolem něj znovu prošli, pohlédl Kami na čas na slušivých zlatých hodinkách na zápěstí. Byl to moderní vynález, který byl spolehlivější než slunce nebo přesýpací hodiny. Když vzhlédl, stála před ním opět Fenella.
„Připraven?“ zeptal se pouze.
„Ano,“ souhlasila Fenella.
Kami se otočil a zvedl ruce. Brána za ním se se zaduněním zavřela a na ní se vytvořil velký kruh, který bránu uzamkl. Nikdo z čarodějů si toho nevšimne, protože to bylo jeho dílo, díky tomu mohl vytvořit iluzi, že mohli volně chodit ven, jak se jim zachce, a přitom budou nuceni bloudit v kruzích jenom v omezeném prostoru, který jim přidělil, dokud se nevrátí.
„Můžeme,“ souhlasil Kami a nastavil rozevřenou dlaň před sebe. Sotva v jeho dlani zmizela Fenellina ruka, oba zmizeli.
*****
Byla to první zastávka a Davidovi se už zvedal žaludek. Musel se dlouhou dobu vydýchávat, aby hned nehodil šavli a nevyslechl si zbytečné poznámky, že nic nevydrží. Neuniklo mu, jak je Virgil nesvůj a pořád se rozhlíží kolem sebe. Stejně tak Gerard se od nich moc nevzdaloval. Alastair v podobě červenky hověl Augustovi na rameni a pouze když ho Augustus vyzval kývnutím hlavy, vzlétl do nebe a rozhlédl se kolem, aby zkontroloval jejich daleké okolí. Když se vrátil se zprávou, že nikde nikdo není, Augustus jen přikývl a červenka se mu znovu usadila na rameni. Když se přemístili na další bod, opakovalo se to samé. Jen Davidovi se trochu zatemnilo před očima. Další skok na jeho tělo působil nepříjemně. Žaludek se mu otáčel a svíral a hrozil, že povolí vše, co do něj stihl za posledních čtyřiadvacet hodin dát. Nepomáhaly ani nervy, že netušil, kam se vlastně přemisťují. Moc toho nevěděl, ale chápal, že bude nejlepší počkat s tou hromadou informací, dokud to neuvidí na vlastní oči. Věřil Augustovi. Blázna by si z něj přece nedělal. Tolik by neriskoval. Sám nejspíš tušil, že by ho tenhle žertík přišel až moc draho.
„V pohodě?“ zeptal se Augustus, když sledoval Davida, jak v předklonu zhluboka dýchá.
„Jo,“ vydechl David po chvíli. „Jak daleko to ještě bude?“
„Asi už jen dva, nebo tři skoky.“
Davidovi se sevřel žaludek o to víc. ‚V klidu. To zvládneš,‘ nabádal se v duchu. Setřel si pot z čela. Byl to nepříjemný pocit, jakoby se mu během přesunu vnitřnosti stlačily a pak zase vrátily do původního tvaru. Ale byl překvapený, že zatím ty dva přesuny vydržel. Po úplně prvním přesunu zvracel ihned.
„Potřebuješ ještě čas?“ zeptal se Augustus, když si člověka prohlédl. Jak moc jeho tělo ještě snese, než povolí?
„Ne, v pohodě,“ přikývl David. Ještě jeden poslední hluboký nádech. Pak se pomalu narovnal a znovu chytil Augusta za ruku.
Třetí přesun už jeho žaludek ovšem nevydržel. I nohy mu po chvíli vypověděly službu, ale Gerard ho pohotově chytil, aby snad nespadl do vlastních zvratků.
„Díky,“ vydechl David, když se trochu uklidnil. „Můžeme pokračovat.“
„Lorde Auguste, možná bychom měli ještě chvíli počkat,“ navrhl Gerard.
„Když říká, že můžeme, nemusíme,“ zavrhl Augustus. Vzhlédl k července, která se ovšem ihned nevracela, místo toho se rozhlížela kolem sebe. I Virgil se obezřetně rozhlížel kolem sebe. „Už jsme blízko,“ usoudil Augustus.
„Krysy se tu začínají sbírat,“ souhlasil Virgil.
„Krysy?“ nechápal David.
„Zvěromágové bez pánů,“ vysvětlil Virgil stroze.
„Horší havěti není,“ souhlasil Augustus. „Doslova krysy, co se chtějí nažrat zadarmo a pak tě vymění za dalšího, s prosíkem, že přece ti budou sloužit, aby se nažrali a tak dále, a tak dále. Nemají žádné kořeny ani špetku cti. Horší spodinu tu nenajdeš.“
„Jsou nebezpeční?“ zajímal se David.
„Pouze pokud je něco nasere,“ ušklíbl se Augustus. „A pitomí, jakbysmet. Neuvědomí si ani nebezpečí, které by je mohlo potkat, kdyby se přiblížili až moc.“ David vzhlédl k nebi, odkud se vracela červenka a něco šeptala Augustovi do ucha. „Výborně,“ řekl jen. „Připravte se. Další skok bude o něco větší.“
„Což znamená?“ nechápal David a trochu se začínal obávat.
„Snad jenom to, že vám bude zase špatně,“ ozval se Virgil neurvale. „Možná víc, než špatně,“ dodal s pokrčením ramen.
„Asi jsi zapomněl, koliks‘ toho vydržel při prvním přesunu ty,“ rýpl si Gerard. Virgil se zamyslel, až se mu z hlavy začalo kouřit.
„Celou cestu jsem vydržel, ne?“
„Ne, lord Augustus musel zastavit po pár metrech, aby ses vyzvracel,“ připomněl mu Gerard bez příkras.
„Kecáš.“
„Ne. Dodneška si to pamatuju, jako tvou jedinou známku slabosti. Pak ses to naučil trochu ovládat.“
„Proč si to nepamatuju?“ přemýšlel Virgil nahlas, až mu vlasy začaly hořet, jak moc uvažoval. Alastaira to pobavilo natolik, že se rozesmál a nedokázal udržet svou zvířecí podobu. Augustus od něj zavčasu poodešel, aby se mladík mohl válet smíchy po zemi.
‚Protože nechceš mít slabiny,‘ pomyslel si Gerard s úsměvem. ‚A protože ti tu vzpomínku lord Augustus z mysli vymazal pomocí své magie, aby se to už neopakovalo.‘
*****
Čtvrtý přesun Davidovy nohy už nevydržely, takže kdyby ho Virgil pohotově nechytil, nejspíš by rovnou spadl tváří na zem. Dobře pro něj, že David už nejspíš neměl co zvracet, jinak by mu vše spadlo nyní na nohy. Augustus proto automaticky převzal jeho roli a rozhlížel se po případných nepřátelích. A nemusel je hledat dlouho. Beze slova máchl rukou nalevo od sebe a po chvíli ze země vyrašily čtyři černé krystaly. Na jednom z nich bylo i trochu krve, ale nepřátele nikde neviděl.
„Zadrž!“ ozval se něčí hlas. „Nepřicházíme bojovat!“
Ženský hlas. Augustus ho jen matně dokázal přiřadit k postavě, která se po chvíli opatrně vynořila ze stínů. Fenella si uvědomovala, jak moc s Kamim riskují, když si na něj počkají přímo tady, v jednom z nejpravděpodobnějších bodů pro přesun. Augustus ovšem ruku nedal dolů a bedlivě ji sledoval. Za ní totiž ve větvích stromů byl schovaný Kami, který prchl díky své magie do vzduchu a potom rychle do korun stromů. Přesto ho magie rozkladu dokázala zranit.
„Lord Kami není hrozbou!“ přimlouvala se za něj Fenella pevným hlasem.
„To posoudím sám,“ navrhl Augustus a už zvedl ruku, aby svou magii navedl výš, ale Fenella rázem stála před ním s rukami do stran v obranném gestu.
„Zadrž, lorde Auguste! Přišli jsme vyjednávat!“ pravila rychle.
Vyjednávat. Jak Augustus to slovo nenáviděl. Diplomacie se mu hnusila. Proč by měl používat slova, když síla nakonec dokáže věci vyřešit tak rychle? Byl si vědom, že i Virgil je připravený zasáhnout, kdyby bylo třeba. Červenka na jeho rameni také byla v pozoru. Neuniklo mu ani tiché zasyčení z Gerardovy strany, kdy byl hadí zvěromág připravený plnit svou povinnost coby obránce.
„Jejich sluhové tady nejsou,“ informoval Alastair. „Předpokládám, že je nechali na místě setkání. Jsou jen oni dva, lorde Auguste.“
„O to snadnější to bude,“ pousmál se Augustus chladně.
„Vyslechni nás, lorde Auguste! Nejsme nepřátelé!“ trvala na svém Fenella.
„Máme stejný cíl!“ ozval se nyní Kami z koruny stromu. „A můžeme si být navzájem prospěšní!“
To Augusta přimělo pozvednout obočí a paži pomalu posunout o kousek níž. Pořád byl ovšem ve střehu. Proč by ho zrovna nyní kontaktovaly dvě hlavy odlišných rodin? Zrovna v den, kdy ho chtěli veřejně odsoudit spolu s ostatními? Mluví pravdu? Proč by se k němu měli chtít přidat? A proč by jim měl věřit?
„Prospěšní?“ zeptal se Augustus zaujatě. „Prospěšní v čem?“
„Přestaňte útočit a my vám situaci vysvětlíme!“ ozval se Kamiho hlas zpoza větví. Nečekal jeho okamžitý útok. Kdyby zaútočil fénix, měl šanci se na něj připravit. S ním nejdřív také počítal. Nepočítal s možností, že by sám Augustus ihned reagoval na nebezpečí.
„Co když nepřestanu?“ zeptal se Augustus s úšklebkem.
„Nabízíme vám spojenectví!“ přešla Fenella rovnou k věci. Byla si vědoma, že pokud neřekne jejich důvod shledání ihned, oba je na místě zabije. Takoví totiž nositelé magie rozkladu vždycky byli.
To už Augusta mírně zaujalo. „Spojenectví?“
Kami se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí, a opatrně seskočil z větve na zem, kdy za pomocí vlastní magie se pomalu přesouval k Fenelle, aby stanul po jejím boku. Oba přišli vyjednávat, ne jenom ona. Tichým pohledem jí poděkoval, když mu beze slova začala léčit ránu na rameni po předešlém Augustově útoku.
„Vypadá to, že máme stejný cíl, lorde Auguste,“ ujal se slova Kami. „Jsme si vědomi faktu, že vyhledáváte hlavy kouzelnických rodin. Kvůli pomstě. Varoval jste je a oni se vám vysmáli. Z toho, co jsem o vás slyšel, máte plné právo se na nich mstít. Nabízíme vám spojenectví, protože máme stejný cíl. Přesněji řečeno - jednu hlavu.“
„To je naše podmínka spojenectví,“ pokračovala nyní Fenella. „Jednu hlavu kouzelnické rodiny přenechte nám. Máme s ním nevyřízené účty.“
„Koho?“ zeptal se Augustus ihned. Když se tohle vyřeší rychle, třeba to nebude úplná ztráta času.
„Baltazar,“ řekla Fenella ihned, div to jméno znechuceně nevyplivla.
Augustus se zamyslel. „Neměl náhodou potomky?“ zeptal se ihned.
„Ano, dva syny,“ souhlasil Kami.
„Jak naložíte s nimi?“ zeptal se Augustus přímo.
Kami i Fenella si vyměnili pohledy. Nechtěli zabíjet nevinné. „Prozatím se postaráme jen o hlavu rodiny… jeho potomky můžeme poté vychovat tak, aby byli otevřeni nové cestě a nenásledovali starou generaci do zkázy,“ vysvětlila Fenella.
„Pak se ale budou chtít mstít oni,“ připomněl jí Augustus. Založil ruce za zády a začal kolem nich pomalu kroužit, bedlivě je přitom sledoval. „Nevím, zda vám tu práci mohu přenechat, když se bojíte ušpinit si ruce.“
„Jenom Baltazar je vinen,“ zavrčela Fenella znechuceně. „Jen on musí být potrestán!“
Augustus se zastavil v její těsné blízkosti a hleděl jí upřeně do očí. „Zvládneš to, lorde Fenello? Mohu ti svěřit svou pomstu na jeho hlavě?“
„Ano,“ pravila Fenella hrdě. „Jinak si probodnu vlastní břicho a zemřu.“
Na chvíli se v Augustovi cosi hnulo, snad zbytek lidství, co v něm David viděl. „Ví o tom Smaliner?“ zeptal se jenom, poněkud důvěrněji. Fenella pohlédla k zemi.
„Nesmí se to dozvědět,“ pravila nakonec hrdě. „Udrž to v tajnosti, lorde Auguste, a tvou pomstu vykonám s radostí.“
Slovy zpečetěná smlouva byla na světě. Oba ovšem věděli, že to stačit nebude, proto zvedli ruce, kde už měli jednu značku v podobě bílého, tenkého provázku. Augustus si toho hned všiml. Kletba, která je všechny tři bude spojovat, dokud nenaplní svá slova.
„Předpokládám tedy, že Baltazar je váš,“ řekl lhostejně, než si s každým z nich potřásl rukou a i jemu se kolem ruky omotal tenký, bílý provázek. „Neposerte to. Nerad bych po vás uklízel nějaký bordel.“
*****
„Co to bylo?“ zeptal se David nechápavě.
„Ale nic,“ máchl nad tím Augustus rukou. Všiml si otazníků v očích i u svých sluhů, ale věděl, že jsou dost moudří na to, aby si vyvodili drobnou změnu situace. Sotva zpečetili svou smlouvu, ti dva se přemístili na místo setkání. A on nikam nespěchal. Ještě měli čas.
Cože se nyní stalo? Předal jim Baltazara. Jednu svou kořist ze své pomsty. Bylo mu jasné, že tohle mu jeho magie rozkladu nejspíš jen tak neodpustí, ale když bude potom moci jeho tělo pozřít – jako by ho sám zabil, no ne?
„Neříkej, že nic,“ vstoupil mu David prudce zpátky do zorného pole. A i když byl bledý od nevolnosti, oči měl plné hněvu. „Jaká pomsta? Jaká hlava rodiny? Baltazar? Kurva, co se tu sakra děje? Nemáš náhodou řešit s těma dvěma svůj majetek? Proč se jen tak zjevili? Proč zase zmizli? Nebo ještě víc lidí na mě vyskočí? Mám kurva bordel v hlavě, takže neříkej, že se nic neděje! To, že je mi blbě, neznamená, že nevnímám, jasný?“
Jak Augusta vzrušovalo, když byl David naštvaný a zmatený. Samolibě se usmál. „Až budeme na místě, pochopíš,“ neodpověděl mu Augustus ani na jednu z jeho otázek. Nemusel se mu zpovídat. Už ho chtěl chytit za ruku, aby se zase přemístili, ale David se mu vysmekl.
„Ne, ani omylem,“ zasmál se David chladně a odstoupil od něj na pár kroků. Nejen proto, aby si udržel odstup a nemusel se zase přemístit a mít nutkání zvracet něco, co už jeho žaludek dávno vyzvracel nedobrovolně, ale také proto, že mu to začínalo trochu smrdět. „Co se děje? A pravdu. Žádnou polopravdu ani nějaké hovno, co si teď vysereš v mozku, jasný? Mám právo vědět, co se doopravdy děje! Jestli na mě totiž vybafnou další dva šašci, tak se taky může na krásno stát, že se na tebe vyseru!“
Ano, vztek v Davidovi bublal. Nečekal, že mu bude při cestě tak špatně. Nečekal, že snad bude muset bojovat. Nečekal, že se bude muset bát o holý život. Pokud se takhle uzavírají spojenectví mezi mágy, tak by se raději vrátil domů, uvařil si čaj, otevřel knížku a o průběhu Augustova soudu mu potom může někdo povyprávět. Ne. Když už ho chtěl zasvětit do jeho světa, vynechal docela podstatné detaily. A to Davida štvalo.
Augustus si otráveně povzdychl. Tomuhle se chtěl vyhnout, dokud by nedorazili na místo, kde by bylo jednodušší, aby to David pochopil za pochodu. „Fajn, ptej se,“ svolil otráveně. Jak nesnášel mluvení o zbytečnostech.
*****
„Jakže se jmenoval ten s tím časem?“ zeptal se David. Augustus protočil oči v sloup, sáhl do kapsy a poté foukl do dlaně. Před ním se objevila další prahová bublina, nyní s Octaviovým obličejem. Kolem Davida nyní poletovalo hned několik takových bublin, všechny obsahovaly tváře kouzelnických rodin. Augustus mu nakonec musel říct, s kým bude mít tu čest, jaké magie ho budou obklopovat, jak se daní kouzelníci jmenují, popřípadě jaké vztahy mezi sebou mají.
„Octavius. Strašný hňup,“ nechal se Augustus slyšet.
„To je mi fuk. Octavius,“ zopakoval David zaujatě a zkoumal jeho tvář. „Soudě podle tvojí radosti si nejspíš moc nerozumíte.“
„S lordem Augustem je pojí jedině čistá nenávist,“ uchechtl se Virgil škodolibě.
„Tenhle je Smaliner, že ano?“ zeptal se David a zahleděl se na Smalinerovu moudrou tvář. „S tímhle máš uzavřené spojenectví.“
„Ano. Jediný normální z těch zbylých šašků,“ souhlasil Augustus.
„Jak ten bude reagovat na to, že si s sebou bereš člověka?“
„Asi se zasměje, ale to je tak vše.“
„Proč teda ti dva předtím nijak nereagovali? Nemohli mě nevidět.“
„Lord Fenello a lord Kami,“ vysvětlil Gerard.
„Proč si říká lord, když je to ženská?“ nechápal David.
„To ví asi jen ona sama nebo lord Smaliner,“ pokrčil Gerard rameny.
„Je dost velká pravděpodobnost, že vás lord Fenello a lord Kami viděli spíš jako otroka lorda Augusta. S lidmi se tak ještě poměrně nedávno obchodovalo,“ vysvětlil Virgil.
„Aha, takže jsem otrok. No super,“ zhodnotil David sarkasticky. Augustus vrhl po Virgilovi nehezký pohled. Virgil jen pokrčil rameny - odpovídal mu na otázku, tak se nemusí tolik čertit.
„Zvěromágové také kdysi bývali otroky pro ostatní čaroděje. Než jim došlo, že bychom se hodili do boje nebo na obranu,“ vysvětlil Gerard. „Lidi se potom osamostatnili a začali s vlastními životy… mnohdy ovšem nenávist vůči čarodějům zůstala, proto i dnes existuje církev nebo se pořádají na čaroděje hony. Do jisté míry se situace otočila proti nám.“
„Proto je podstatné, aby sis zachoval skotský přízvuk. Dokonale tak zmateš své nepřátele,“ ušklíbl se Augustus.
„Mezi čaroději nemám nepřátele - zatím znám osobně pouze jednoho,“ dloubl si do něj David. „Ty máš očividně nepřátele.“ Potom dlouze vydechl. Mentálně se připravoval na další přesun. „Ještě něco, co bych měl vědět?“
Gerard pohlédl na svého pána a chvíli váhal, zda by měl svou námitku vznést nahlas. Davida Erwooda jejich důvod, proč se tohohle všeho zúčastní, nemusí zajímat. Nemusí vědět, že lord Augustus plánuje povraždit všechny zdejší čaroděje, s výjimkou Smalinera. A nyní možná s další výjimkou jeho sestry a lorda Kamiho. Jak by se na Augusta díval, kdyby věděl, že je jen obyčejný vrah? Měl by pro něj v očích pořád ty city nebo by se ho štítil jenom dotknout?
„Ne, to je vše,“ ozval se Augustus a všiml si Gerardova pohledu. Dal mu jasně najevo, ať mlčí. A Gerard jen sklopil zrak k zemi. Věděl, jak lidé jsou křehcí a jak nenávidí lži. Pokud jeho pán chce o tohohle člověka přijít, na cestě lži se mu to dozajista povede. Na druhou stranu chápal, že pomocí lži ho mohl ochránit o něco déle před realitou. Na lži byl postavený i celý jejich plán. A jakožto jeho sluha, musel svého pána následovat a respektovat jeho slova. Nemohl mu vzdorovat ani namítat, že je to vůči Davidovi nefér. Ale možná to vůči němu bylo fér. Možná je pro něj lepší, aby neznal celou pravdu. Protože pak by mohl jeho pána nenávidět, aniž by znal úplně celou pravdu. „Nějaké námitky, Gerarde?“ zeptal se Augustus ledabyle.
„Ne, lorde Auguste,“ odpověděl Gerard po chvíli, kdy se přemáhal, aby zachoval klidný, pevný hlas. Znal rozkazy, které jim jejich pán dal, než vyrazili. A musel respektovat slova svého pána.
„Dobře, ať už je to za námi,“ povzdychl si David. Přál si už být doma a tohle všechno mít už za sebou.
*****
Poslední přesun pro Davida byl překvapivě hladký, téměř nepoznal, kdy kouzlo přesunu pominulo. A přesto se mu zdálo, že je v jakémsi oparu, nebo úplně mimo. Vzduch kolem působil jinak.
„Zkontroluji prostor kolem,“ slyšel Alaistairův hlas v ozvěnách a viděl, jak se v podobě červenky rozletěl vzhůru k nebi, jak byli s Augustem domluvení. Po chvíli se Davidovi ovšem zrak rozostřil a on nebyl schopen říct, která ze tří červenek je ta pravá.
David zamrkal a zakroutil hlavou. Asi mu bude zase špatně, napadlo ho. „Davide?“ dolehl k němu Augustův hlas jako by z dálky. „Poslouchej mě.“ Proč ho má poslouchat? Copak nedorazili už na místo? Tohle měl být poslední přesun.
A pak, sotva mrkl, nechápal, co se před ním dělo. Ale dělo se to strašně rychle. Stalo se to tak najednou. Ani nepostřehl, co přesně se stalo… ale najednou viděl Gerarda na zemi v kaluži krve a skuhrajícího bolestí a bez paže.
„Davide,“ dolehl k němu Augustův hlas v ozvěnách, ale David nebyl schopen pořádně pochopit, co se děje před ním. Hlas mu selhal. Slyšel prapodivný zvuk, jako když se něco láme, a tak se za tím zvukem otočil. Jen zděšeně sledoval, jak jakési obří ruce trhaly Virgila v podobě fénixe na dvě části.
Davide!
„Alastaire!“ zakřičel vzhůru k letící července, ale v tu chvíli viděl obřího vlka, který červenku sevřel ve svých tesácích a začal ji škubat ještě dřív, než s ní dopadl na zem. Křičet z hrůzy nemohl, ani dýchat v tu chvíli neuměl. Co se dělo? Proč se to dělo? Co udělali špatně?! Neměli se přemístit tady ale jinam?
Davide!
„Davide!“ slyšel Augustův hlas v ozvěnách a ohlédl se za ním. V tu chvíli ovšem z hrůzou viděl, jak z Augusta trčí ty stejné černé jehlany, které předtím sám vytvořil, a Augustův zmatený výraz, když si uvědomil, že umírá.
„Auguste!“ vykřikl konečně.
Davide, prober se!
*****
V tu chvíli se David probudil. Ležel v trávě, po tvářích mu stékaly slzy, Augustus se nad ním skláněl a on byl někde úplně jinde, než předtím, nyní celý propocený. Prudce se posadil, ale Augustus ho hned chytil za ramena.
„Byla to iluze!“ řekl mu rázně. „Iluze, slyšíš? Nic z toho, co jsi viděl, se nestalo!“
„Alastair byl-… Virgila-… oni ho-… a Gerard-…!“ David zběsile blekotal jedno přes druhé a sotva popadal dech. Neuklidnil se, dokud mu Augustus nesevřel tváře mezi prsty a nenamířil jeho pohled přímo na sebe, aby mu věnoval konečně pozornost.
„Byla to iluze,“ řekl mu znovu, pomalu, aby měl jistotu, že ho vnímá. „Víš, co jsem ti vykládal o Baltazarovi, že ano?“
„Magie prostoru,“ zašeptal David, když začal pomalu rozeznávat realitu od toho, co viděl předtím.
„Přesně tak. Očividně ten zmetek nelelkoval a posledních pár desítek let studoval i magii snů. Cokoliv, co ve svém prostoru vytvoří, může působit jako realita. Dostali jsme se do jeho blízkosti, takže nás jeho magie ovlivnila. Především tebe. Dokázal tě do ní polapit i přes mou ochranu, rozumíš?“
„Ne.“
„Nic z toho, co jsi viděl, se nestalo, rozumíš?“ zopakoval mu Augustus pomalu a potom ukázal na jednotlivé zvěromágy kolem nich. „Ti tři jsou naživu, dobře? Tohle je skutečnost. Ovlivnila tě jeho magie. Uzavřel tě ve svém prostoru a předložil ti nějakou iluzi, sen, který se mu zrovna hodil. Prostě namíchal pár věcí dohromady, nic víc. Není to skutečné, jasné? Byla to magie. Dívej se - všichni jsme naživu.“
David se rozhlédl kolem sebe a spatřil Gerarda, Alastaira a Virgila. Všichni tři byli skutečně naživu a v pořádku. Zkontroloval i Augusta, který na sobě také nenesl žádné známky zranění. Dech se mu pomalu vracel do klidného rytmu. Váhavě přikývl, ale pocit hrůzy a neklidu ho neopouštěl. Augustův hlas se snažil uklidnit jeho roztřesenou mysl, ale obrazy smrti tří zvěromágů byly stále živé a tak skutečné.
„Dobře,“ zašeptal David, snažíc se zbavit nechtěných vzpomínek na to, co viděl před chvílí. Pevně sevřel víčka k sobě a dlouze vydechl. Augustus jeho tváře pomalu pustil a odstoupil od něj. „Nebylo to skutečné,“ zopakoval si pro sebe, aby tomu uvěřil.
Augustus na jeho slova přikývl. „Ale tenhle hajzlík už skutečný je,“ dodal otráveně, když se ohlédl a sledoval, jak se ze stínů vynořila vysoká, vyhublá postava Baltazara, potutelně se usmívajícího od ucha k uchu, s rukami v kapsách, a nebezpečně pomalu se k nim blížila.