Když se David probral z vlastního transu, musel si nadávat do kreténů. Tentokrát si myslel, že to bude v pohodě. Tentokrát si myslel, že neztratí kontrolu. Nebo se aspoň kdesi v půlce zastaví a své démony ovládne. Ale opět se to nestalo. A jemu se na chvíli ulevilo, uprostřed noci a k brzkému ránu. Jen bezradně zkontroloval aplikaci banky na svém mobilu, viděl odepsanou částku se včerejším datem a znovu zaklel nahlas. Bezradně si prohrábl vlasy, když viděl všechen ten bordel kolem sebe. Nepořádek by byl slabé slovo. S námahou se vysoukal z postele, dostal se skrz prázdné plastové krabice od jídla, hromady papírků od sladkostí a několik plechovek piva a sody k malému záchodu. Oddychl si. Vypadá to, že měl aspoň soudnost tentokrát neucpat hajzl. Domovník mu už několikrát vyhrožoval, že pokud tentokrát se svým problémkem ucpe trubky, bude jejich opravu platit ze svého. Ano, problémek, tak potupně to nazval. Protože bulimie je přece ženský problém. A opravdoví muži jí netrpí. David se snažil nad tím moc neuvažovat. Místo toho si šel raději umýt obličej a zbytek zvratků, co mu stekl po bradě a krku, a jeho to předtím moc netrápilo. Nyní jeho byt nepříjemně zapáchal a on jen uvažoval, kde s úklidem začne. Snažil se taky si vzpomenout, co to bylo tentokrát, co ho vyprovokovalo, aby ztratil kontrolu. Projel si v hlavě, co za včerejšek všechno vlastně snědl a vypil. Bingo, nic, ty chytráku, a stres ti taky moc nepomohl. Na druhou stranu si pomyslel, že se aspoň na pár hodin zbavil těch pitomých myšlenek, co ho jinak stíhaly v průběhu dne. Ostatní jeho kolegové v této branži hráli golf, chodili k terapeutovi, občas si dali navzájem do tlamy nebo objížděli jeden bordel za druhým, aby upustili páru. Měli chlapské koníčky. Ne, David Erwood utrácel stovky liber jenom za jídlo, které nakonec končilo v koši nebo hajzlu. Ale jak si sám vždycky říkal: Dokud to funguje, má to smysl. V jeho jazyce to znamenalo, že dokud nad tím má kontrolu a může si určit, kdy potřebuje tento trans, aby se uklidnil, je to v pohodě, protože je pořád pánem situace. Pravda ovšem byla taková, že byl jen pomyslným pánem situace. Svůj post vedoucího ošklivě prohrával. Ale to David nevěděl.
Kolikrát ho napadlo, že by možná bylo pro všechny nejlepší, kdyby se ze spánku už nikdy neprobudil. Rodiče jeho nemoc kdysi odsoudili jako vybíravost v jídle, potom jenom jako obžerství, které ho po pubertě přejde. Společnost mu dala nálepku, stigmatizovala jeho nemoc jako zženštilou a nezajímala se o jeho psychický stav, nebo co ho k tomu před lety vedlo. Před ostatními musel předstírat toho pohodového chlápka, dokonalého muže, o kterého by měla mít zájem kdejaká žena. Rodiče chtěli, aby studoval medicínu, on si ovšem prosadil právo s tím, že i tak může zachránit něčí život. Možná tehdy začal nalézat v jídle útěchu, když ho rodiče nechválili za dobré výsledky… Nebo to možná začalo už mnohem dřív, kdy jako dítě potají a ve spěchu jedl sladkosti, které si uschoval na „pozdější“ časy, které si chtěl prostě a čistě sobecky vychutnat aspoň jednou o samotě, aniž by musel všechny bonbóny rozdat mladším sourozencům, jakožto ten rozumný a nejstarší z nich, nebo dětem sousedů. Slíbil si, že do tohoto transu nebude upadat moc často. Věděl, že je to škodlivé. Ale přestat nemohl. Ten pomyslný pocit kontroly a trocha útěchy, kterou mu jídlo poskytovalo, zatím nic nenahradilo. S nikým o tom nemluvil, ale přesto to ti vnímaví věděli.
Zkontroloval, kolik je hodin, než si chrstl vodu do tváře. V zrcadle před sebou viděl lehce napuchlou tvář. Přejel si po lících prsty. Věděl, že to brzy odezní, že jen v sobě zadržuje vodu, protože jeho tělo je opět v režimu pohotovosti. Dnes by neměl zapomenout se najíst, jinak to může skončit stejně. Ale málokdy po takové dlouhé noci, kdy v podstatně jedl za čtyři, má vůbec náladu na nějaké jídlo po ránu. Jen se sebezapřením si místo kávy udělal zelený čaj a při pohledu do prázdné spíže a ledničky usoudil, že dnes bude opět bez snídaně. Určitě mu to prospěje a tělo se trochu vzpamatuje. Věděl, že je to pitomost, že takhle se uzavře v začarovaném kruhu nočního přejídání, věděl, že jen jeho chorá mysl si chce vést svou. Ale štěstí mu přálo, protože jeho sousedka mu zrovna klepala na dveře. Dovnitř ji samozřejmě nepustil - uvědomoval si smrad, který se linul kolem z odpadků a možná i zvratků, i když už ho dávno sám necítil. Vysvětlil jí, že mu (zase) není dobře. Věřila mu, aspoň se tak tvářila. A s úsměvem mu předala bezovou limonádu, borůvkový koláč a chleba, všechno samozřejmě domácí a čerstvé, protože to tak krásně vonělo a Davidovi se po tom všem jen sbíhaly sliny.
„Asi jsou zase ucpané odpady. Taky vám smrdí odpad v koupelně?“ zeptala se však. Tolik asi k její milosti. Buď to věděla a zkoušela ho, slyšela ho a domyslela si svoje… nebo to nevěděla a snažila se být milá a snad vyzvědět, zda ví něco víc. Vždyť je to přece muž - jistě má zkušenosti s odpady a tak.
„Ano, je to příšerné,“ usmál se na ni mile. „Omlouvám se, není mi moc dobře. Mockrát děkuju. Jestli mi večer bude trochu lépe, určitě si rád dám.“
A byl rád, že se jí mohl zbavit dřív, než by se mu nasáčkovala dovnitř s tím, že se o něj postará, když mu není dobře. Byla to milá sousedka, někdy až moc milá. Poměrně často ho zásobovala domácí kuchyní a on si nemohl na nic stěžovat. Jen mu to připadalo blbé, že mu nosí jídlo a on jí nemůže nijak její dobrotu oplatit. Vždycky žertovala, že až bude potřebovat právníka, může jí tyto maličkosti oplatit. Oba ovšem moc dobře věděli, že sem a tam nějaké to domácí jídlo sotva zaplatí poplatky u notáře či právníka.
Nyní seděl za stolem a díval se na lahodně vypadající borůvkový koláč. Limonádu už zkusil a byla, jako vždycky, výborná. Jen tak se nestane, aby vám zbylo pár litrů navíc, abyste se vždycky podělili se sousedem. Nebo celý koláč… nebo celý pecen chleba. Všímal si jejích drobných náznaků, že snad by chtěla něco víc, než jen prosté děkuji. I to, jak na něj okatě zírala, když se minuli na chodbě. Věděl, že i ona ví o jeho trablech, ten smrad musela cítit už tolikrát, že si dala dvě a dvě dohromady.
‚Ne, nezačni vyšilovat,‘ uzemnil se hned v počátku. Další stres by vedl k myšlence, že by to mohl udělat znovu, aby si ulevil… a to nepotřeboval. Ne hned takhle po ránu. Místo toho si udělal další zelený čaj, ulil si další sklenici bezové limonády a snažil se zůstat v klidu. Koláč i chleba mezitím umístil mimo svůj dosah i dohled. Co oči nevidí… to žaludek nevyžaduje… to mozek zapomene, že existuje. Ano, opět se sám uvěznil v tom nekončícím cyklu. Mohl očekávat další nepříjemnou noc, pokud se nic dneska nezmění.
*****
Zarazil se s klíčem v ruce, když došel k hlavním dveřím jejich agentury. Jméno Erwood & Strange bylo, pravda, prapodivné, ale skvěle se pro ty dva hodilo. Většinou byste volili jen jedno jméno (nějakého šéfa) a „a spol.“. Ale David nechtěl v případě bordelu všechno odnášet sám, takže Stuartovi zajistil jeho vlastní podíl na firmě a také na bordelech. Co ovšem Davida zarazilo v jeho obyčejné, každodenní rutině, kdy do práce docházel jako první z nich, s klíčem v ruce ještě před zámkem dveří… byla postava, co stála z levé strany u nich a opírala se o zeď. Zvedl pohled o trochu výš, upřímně, ani si ho zpočátku nevšiml, jak byl myšlenkami mimo. Řešil více případů najednou, ale ten od pana Younga byl opravdu pozoruhodný, spíš onen dědic sám byl pozoruhodný. Proto Davida zarazilo, že přímo před ním, ještě před otevřením kanceláře, stál právě on, Augustus Young. To jméno mu k němu nesedělo. Augustus znělo až moc staromódně. Skepticky ho rychle přejel pohledem - zase slušivý hadry, přímo mu cpal své ještě nezískané bohatství do ksichtu. To David na těch bohatších nesnášel ze všeho nejvíc. Jejich problémky se vůbec nedávaly srovnávat s těmi jeho. Pro Augusta byl problémek, co za hadry si na sebe dneska vezme mezi lidi, nebo co si dá na snídani… Počkat, to je zrovna jeden z obdobných problémků. David si div nenafackoval. Hned vzápětí si připomněl, že profesionalita je na místě, pořád je to jeho klient.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se a klíč mu skončil zpátky v kapse. Věděl, o koho se jedná, a měl tušení, proč tady je… ale je slušností bylo se zeptat.
„Ano. Pokročil jste nějak od včerejška?“ zeptal se Augustus ihned.
Na blbé vtípky David neměl takhle po ránu, s prázdným a podrážděným žaludkem, moc náladu. Augustus ovšem jeho lehce otrávený obličej ignoroval a myslel si, že je to jenom jeho ranní tvář, než si přivykne světlu slunce. Nedošlo mu to ani ve chvíli, kdy si David promnul unaveně oči, to si opět připomínal, že je to jeho klient a když ho nyní pošle do prdele, měl by z toho pak jenom problémy. Skutečné problémy. „Pane-…“ začal pomalu, protože mozek měl ještě v polospánku.
„Augustus bohatě stačí,“ přerušil ho Augustus hbitě, nedočkavě. Ano, na Davida bylo až moc brzy.
„Pane Youngu,“ řekl David po chvíli, „váš případ se nevyřeší lusknutím prstu ani během dne. Většina dědických řízení se může protáhnout na pár týdnů, ne-li měsíců. Důvěřujte mi a až od vás budu něco potřebovat, dám vám vědět.“
„Můžete se zeptat, na co chcete, rád to zjistím za vás.“ Protože čím dřív se dostane ke svému majetku, tím dřív bude vědět, jakou má hodnotu.
„Pane Youngu, věřím, že byste chtěl mít dědické řízení brzy za sebou, ale jsou určité protokoly, kterými se musím řídit.“
„To samozřejmě respektuji.“
„To také znamená, že musím sám napsat všem lidem, které váš bratr, Flitch Young, znal, setkával se s nimi a také institucím, abych zjistil jeho aktiva a pasiva, jak jsem vám vysvětlil již včera.“
„Já myslel, že jste to už udělal.“
David si promnul kořen nosu. „Dědické řízení chvíli trvá. Opravdu. Věřím, že byste to chtěl mít za sebou, co nejdříve, ale tak rychle nic nefunguje. Kdyby váš bratr měl uzavřenou dědickou smlouvu, bylo by to rychlejší, ale to nezjistím, dokud se nezeptám i ostatních lidí v této oblasti, zda se náhodou u nich těsně před smrtí nevyskytl pan Flitch Young, aby si dědickou smlouvu nechal sepsat a nikomu o tom říct nemohl, protože byl poslední, teda aspoň si to myslel, svého rodu. Když tedy dovolíte, rád bych začal svou práci v čas, abych nemusel dělat zbytečné přesčasy jenom proto, že si tady s vámi povídám. Děkuji a na brzkou shledanou.“
A potom zmizel za dveřmi, které, jak si myslel, poněkud neurvale zavřel tomu muži těsně před nosem. Sotva se ovšem otočil, aby zaplul do vlastní části kanceláře, div neměl infarkt, protože se ten muž už roztahoval na křesle pro návštěvy - přesněji řečeno klienty, kteří teprve čekali na svou schůzku, a usmíval se jako naprostý pitomeček. David zmateně zamrkal. Ovšemže mu to nedávalo smysl. Vždyť mu právě nyní zavřel dveře před nosem. Ohlédl se přes rameno na dveře a pak zpátky na něj. Ukázal na něj, ještě víc zaražený.
„Jak…?“ začal nechápavě. „Vždyť… Před chvílí…“
„Budete mě nyní vnímat, pane Erwoode?“ zeptal se Augustus, pořád trpělivě. Věděl, že s lidmi musí opatrně a pomalu, protože jejich mozky nedokážou pobrat magii moc dobře na první dobrou. A i když pro něj byla změna vlastní polohy naprostá běžná, chápal, že pro tohohle muže to může být nechtěné překvapení. „Vypadáte značně unaveně - neměl jste dobrou noc?“
David nad sebou jen zakroutil hlavou a prohrábl si vlasy. „To nic. Dlouhé noci jsou díky mé práci normální,“ smetl ten komentář hravě pod koberec a prošel kolem něj. „To, že tady budete sedět, nijak neurychlí váš případ, pane Youngu,“ informoval ho jen tak mimochodem, když si pověsil kabát a zamířil směr kuchyňský kout, aby si udělal pořádnou kávu po ránu, protože ji nyní potřeboval. Div nevykřikl, když se na něj ten muž téměř vynořil zpoza jeho slepého bodu, jakoby tam celou dobu stál.
„Nevadí, rád si počkám,“ zazubil se Augustus mile.
„Jak-…“ začal David racionálně, ale v čas se zastavil. Správně, moc toho nenaspal. Prostě si s ním hraje jeho mysl a magoří. To mu chybělo. A ještě před klientem. Nakonec sevřel ruku v pěst a zhluboka se nadechl nosem. „Podívejte se, pane Youngu-…“
„Auguste.“
„Pane Youngu, abych mohl dělat svou práci, bylo by od vás slušné, kdybyste odešel a dopřál mi trochu víc času než jeden den. Včera jsem vám to vysvětloval.“
„Co potřebujete zjistit? Zajistím vám ty informace rychleji.“
David dal vařit vodu v konvici a netrpělivě přitom ťukal prsty o stůl. Výborně, už nyní měl náladu totálně v prdeli. Aby neztratil na klidu, rozhodl se, že místo případné pěsti do ksichtu svého klienta si raději zajde pro žvýkačky. Ty prokleté kousky gumy mu už mnohokrát zachránily krk před kriminálem. Na nervy si rovnou dal dvě a sotva se otočil, jen pomalu semkl víčka k sobě. Asi si bude muset zvyknout, že tenhle muž nejspíš nezná ani osobní prostor. Byl rád, že od leknutí ty žvýkačky rovnou nespolkl. „Pane Youngu,“ začal znovu a chytil Augusta za ramena, což čaroděje značně zarazilo, „děláme s kolegou, co můžeme, aby se váš případ, co nejrychleji vyřešil. Ale když se tady budete objevovat neohlášeně a ještě před naší otevírací dobou, moc toho nevyřešíte o nic dřív. Proto prosím počkejte, až dostanete další dopis.“
„Chci vědět, kde je můj majetek a kdy si ho budu moci převzít, nic víc. Popřípadě, co to všechno obnáší.“
David dlouze scvakl zuby k sobě a ty se mu zarazily o žvýkačky, které mu v puse mezitím trochu roztály a jeho jazyk nyní štípal po mentolu. „Dáme vám vědět, jakmile to zjistíme, dobře?“ nasadil David milý úsměv a poplácal muže po ramenech. „Nyní… prosím, odejděte,“ vyzval ho.
„I tak si myslím, že by nebylo špatné, kdybych tady počkal, kdyby vás napadlo něco rychlejšího,“ nesouhlasil Augustus hbitě a s radostí se vydal zpátky na své místo, aby se mohl pohodlně usadit. Vyžíval se v tom psychickém deptání, které Davidovi tak okatě předhazoval. Čím více tlaku, tím rychleji se ho bude chtít zbavit, takže si s jeho případem pohne. Téměř s úsměvem sledoval, jak si muž pomalu přejíždí prsty po tváři pomalu dolů a natahuje si ji tak. Div se nerozesmál. A David měl neskutečně blízko vzít ho něčím po hlavě.
Nikdy si nepomyslel, že zrovna Stuart by mohl být jeho záchranným kruhem uprostřed moře… které bylo plné žraloků jménem Augustus Young. Neváhal a s radostí toho chlápka hodil na svého kolegu a zabouchl za ním dveře. A sotva si Stuart uvědomil, kdože to je, ozval se opět ten samý řev, jako včera, tentokrát bez panického sbírání sušenek a čaje. David měl blízko k tomu, aby začal mlátit hlavou o zeď ve své pracovně.
‚Tohle bude sakra dlouhý den,‘ potvrdil si.
*****
Augustus se usmíval, zatímco trůnil na svém původním místě. To křeslo bylo značně nepohodlné. Ale věděl, že čím více bude otravovat, tím rychleji se ujmou jeho případu. Jeho sluhové mu to vymlouvali, že ho tihle právníci můžou poslat do háje, protože je bude otravovat až moc, nebo mu ještě dají nějakou pokutu za drzost. Ale Augustus byl tvrdohlavý a usmyslel si, že v jejich kanceláři bude po celý den a bude je pozorovat, jak pracují. A otravovat je svou přítomností. Jenom tím, že tam bude, je bude pochopitelně popohánět v práci. Takže jim v podstatě prokazuje službu zdarma! Neměl by si náhodou nechat zaplatit za svou štědrost?
Stuart Strange po tom muži nepříjemně pokukoval a rozčilovalo ho, že David měl tu výhodu, že mu mohl zavřít dveře před ksichtem a mít klid.
„Čaj?“ zeptal se už asi tak potřetí, lehce otráveně, protože odpověď znal až moc dobře.
„Ne, díky,“ usmál se Augustus provokativně.
„Ne, díky,“ imitoval ho Stuart tenkým šeptem, dělal přitom směšné obličeje a kroutil přitom hlavou do stran, zatímco si sám naléval černý čaj. „Taky bys mohl vypadnout, když nic nechceš, trotle,“ procedil skrz zuby. „Nebo si ’di otravovat Davida,“ dodal jedovatě a usrkl si ze šálku.
Když dosedl zpátky na svoje místo, hned se zarazil. Něco ve vzduchu bylo jinak. Proto se párkrát nadechl nosem a čichal, co je jinak. Nebyl ovšem schopen říct, co bylo jinak. Ta vůně se mu ovšem líbila a značně ho uklidnila, takže se mu po chvíli na tváři objevil i úsměv. A práce mu rázem šla od ruky.
Davidovi ta vůně po chvíli taky neušla, ale přesto ji dokázal ignorovat. Skrz zavřené dveře netušil, co ti dva provádějí, ale bylo mu to jedno. Sepisoval hromadu mailů a rozesílal je všem okolo, aby získal informace, které potřeboval.
Vůně, která oba tolik zaujala, vycházela od Augusta. V malé ampulce, kterou Augustus před chvíli otevřel, aby trochu uvolnil napjatou situaci, kterou sám způsobil, se nacházelo nějaké jehličí a drobné světlé kousky šišek. Jednalo se o borovici Armandovu. A jak správně sám určil - zrovna tato vůně minimálně jednoho z přítomných mužů uvolnila a pomohla mu tak, aby se lépe soustředil. O tom druhém, co se před jeho čáry zavřel, nevěděl. Nejspíš nemá rád vůni přírody, příště mu přinese něco jiného. Pokud se před ním tedy hned nezavře.
Nebylo to z jeho dobroty srdce - opět se jednalo o nápad jeho sluhů. Když navodí dobrou atmosféru, ve které se dá pracovat, jistě ti lidi budou ochotni s ním vyjednávat o rychlejších procesech.
Rozhlédl se po místnosti. Bylo zde plno nových věcí, které neznal, ale občas našel i něco, co poznával. Dokázal se tak ovšem zabavit jenom na pár minut, než se znovu ozval:
„Našli jste už něco?“
Stuart si usrkl čaje. „Ne, tak rychlé to nebude,“ prohodil spíš pro sebe, než začal znovu něco ťukat na klávesnici. „Ale něco časem určitě přijde.“
Augustus si nepříjemně mlaskl. Pohlédl směrem k zavřeným dveřím.
„Ani nad tím neuvažujte,“ ozval se Stuart, jakoby mu četl myšlenky, což Augusta zarazilo. „Zavřené dveře většinou u Davida znamenají jedno a to, že jste ho něčím pořádně nasral. Takže být vámi buď vypadnu, nebo mu na ty dveře furt nečumím ani nezkouším klepat. Nejspíš by vás pak automaticky vzal něčím po hlavě.“
Řekl to tak nezaujatě, jako by se jednalo o nějaký historicky doložený fakt, který přece znají všichni. A Augusta to přimělo se ušklíbnout. Samozřejmě ho napadlo, že ten muž sám to nejspíš musel vědět z první ruky. Jak dlouho spolu pracovali, aby o sobě tolik věděli? Nejspíš by si je měl oba proklepnout a zjistit o nich něco víc, než co by mu kdy řekli. Sotva si to pomyslel, na parapetu přistál nejdřív jeden havran, ten poposkočil trochu víc doleva a vedle něj potom přistál další a ten jednou, jemně zobákem zaťukal na sklo. Ten první si spravil křídla a druhý znovu jemně zaťukal na sklo před sebou. Augustovi neušlo, že Stuart o těch dvou havranech ani nevěděl, nejspíš je možná ani neslyšel. Zíral tak zaujatě do té zářící krabice, že mu vše bylo jedno. Proto se Augustus zvedl a přešel k oknu, které pootevřel, aby oba havrany pustil dovnitř. Ti seskočili na zem a zatřepali křídly. Zvednutým ukazováčkem u svých rtů jim ukázal, aby byli potichu.
Než se vydal tady, poslal Gerarda a Virgila na výzvědy po okolních rodinách čarodějů. Kolik těch červů ještě zbylo a kolik z nich bude moct zabít osobně. Především ho zajímal Octavius. Nyní mu nic říct nemohli, ale věděl, že nejspíš něco zjistili, jinak by se nevrátili spolu. Nebo je někdo přistihl. Tak hloupí ovšem nebyli. A ten někdo, kdo by je přistihl, by je ihned zabil. To mu dávalo jistotu, že jeho nejvěrnější jeho úkol splnili a nesou mu dobré zprávy a tolik žádané informace. Věděl, že je pro ně potupné se pohybovat v podobě havranů, ale tak nejlépe mohli splynout se zdejšími zvířaty. Když otevřel svoje kapsy na kabátě, havrani mu v nich téměř ihned zmizeli. Nepotřeboval, aby o jejich přítomnosti věděl i ten člověk. Ale ten byl až moc zaujatý tou zářící krabicí před sebou, než aby si vůbec všiml, že se Augustus pohnul z místa. Pohledem spočinul na zavřených dveřích.
„Gerarde,“ zašeptal, když se usadil zpátky na své místo.
„Ano, lorde Auguste?“ ozvalo se z jeho pravé kapsy.
„Zjisti, co dělá ten za dveřmi.“
„Rozkaz.“
Augustus ho opatrně vyndal ze své kapsy v podobě motýla a sledoval, jak zmizel ve škvíře mezi dveřmi. Motýl se usadil na okno a v obří místnosti vyhledal člověka, který jeho pána tolik zajímal. Když získal dostatek informací, stejnou cestou se zase vrátil zpátky ke svému pánovi do kapsy.
„Pracuje, pane. Na vašem případu. Sepisuje různé dopisy a vyptává se ostatních lidí ze své branže, zda je váš strýc nenavštívil. Také sepisoval jeden dopis pro strážníka policie, aby vás proklepl. Což znamená v moderním jazyce, aby zkontroloval, zda na vás církev nebo jiné hodnosti nemají spadeno. Církev už moc moci nemá, jak jistě víte, její funkci a celkovou obranu od vojáků převzala právě ona policie. Pokud se tedy nejedná o válku s jinou zemí, potom máme schopné vojáky,“ vysvětlil Gerard. Protože se na něj Augustus zaujatě podíval, pokračoval ve výkladu a vysvětlil mu funkci moderní policie, jak do dnešní společnosti zapadá církev a vojsko v závislosti na tradicích, které jeho pán znal a uznával. Stuart samozřejmě nic neslyšel, protože byl naplno ponořený do své práce, než aby vnímal cokoliv jiného. A David si soukromí zajistil zavřenými dveřmi. A kdyby náhodou něco slyšeli, bylo by to jenom ptačí vrkání či zpěv, protože tak tomu Augustus v případě nutnosti chtěl.
*****
Když se konečně blížila sedmá hodina večerní, déšť začal bubnovat do okna. Stuart se namáhavě protáhl v židli a povzdychl si. Div nezařval, když mu pohled spočinul na Augustovi, protože na něj samozřejmě zapomněl, jak by ponořen do vlastní práce. A ten chlap překvapivě taky držel hubu po celý den. Stuart se poškrábal na hlavě a uvažoval, zda by se neměl omluvit, že na něj zapomněli a úplně ho ignorovali. Na druhou stranu neměl s nimi domluvenou schůzku, takže tady seděl zbytečně. David mu to jistě vysvětlil, než Stuart přišel. Pravda, David. Zase se zabednil a dělal, že svět kolem neexistuje. Poslal mu email.
Hele, už je skoro sedm. Co to dneska zabalit a jít na pivko? Máš u mě ze včerejška ještě to jedno.
Byl zvyklý, že občas se David zavřel na celý den a vylezl až pouze ve chvíli, kdy ho z práce takto vyrušil.
Ne, ještě jsem neskončil. Tak zněla odpověď šéfa. Ani ho to nepřekvapilo. Pohlédl směrem k muži, který nejspíš od toho čekání usnul. Zvedl se, přešel k ledničce, kde vyndal láhev s vodou a odlil si do sklenice. Přešel s ní ke dveřím, na které třikrát zaťukal v určité rychlosti i tempu. Bylo to jeho typické klepání. Počkal asi tak tři vteřiny, než vešel dovnitř. Měl potvrzené, že jeho kolega žije, což bylo hlavní.
„Čauky, pro dnešek to už asi balím. Nepřipojíš se?“ zeptal se.
„Ne, ještě toho mám dost,“ ozval se David zpoza obrazovky. Stuart se k němu téměř po špičkách přiblížil a položil mu sklenici vody na stůl. Nepochyboval, že se ten pitomec za celý den z toho místa nehnul.
„Chceš něco donést? Třeba čínu? Klidně se vrátím.“
„Ne.“
„Čaj nebo kávu?“
„Není třeba, je mi fajn.“
„Dobře. Zítra na kolik?“
„Na šest, otevíráš zítra ty.“
„Ok. Snad tady zase nebudeš spát,“ zavtipkoval Stuart. Se smíchem se jeho vtip ovšem nesetkal ani s žádnou reakcí celkově, protože David se až moc soustředil. „Venku chčije, vezmi si náhradní deštník. Je ve skříni, tak ho pak dones,“ poradil mu Stuart. Opět se setkal s tichem, které přerušovalo jenom cvakání klávesnice. Úsměv mu trochu povadl. Věděl, že nemá smysl na přítele mluvit. „Dobře,“ řekl nakonec téměř poraženecky. Věděl, kdy je lepší vypadnout. „Měj se,“ dodal při odchodu, než za sebou tiše zavřel dveře.
Augustus je v tichosti poslouchal. A nyní pozoroval, jak se k němu Stuart valí a opět za sebou zavírá dveře.
„Omlouvám se, ale pro dnešek budete muset odejít, pane Youngu. Je to předpis, prosím respektujte ho. Nerad bych vám vypsal pokutu,“ vysvětlil Stuart.
„A on nejde?“ zajímal se Augustus.
„Ne, ještě… ještě něco dodělává, ale odejde do pár minut. Není třeba na něj čekat,“ ujistil ho Stuart a předal mu deštník. Neverbálně ho rukou směřující ke dveřím vybídl, aby odešel. Augustus se znovu podíval na zavřené dveře, než se vyhoupl na zdřevěnělé nohy.
„Dělá to běžně?“ zajímal se.
„Kdo, David? Jo. Když chce s případem pohnout, co nejvíc.“
„Takže mi zítra oznámíte už výsledky?“
Stuart se zasmál. „Kdeže. Teprve sbíráme infa. Fakt to trvá někdy dlouhou dobu, obzvlášť když nemáme do čeho píchnout pořádně a uvízneme na mrtvém bodu, protože čekáme na odpověď.“
„Takže do týdne by to mohlo být?“
Stuart nad ním zakroutil hlavou. „Asi jste nikdy nedědil, co?“ dovtípil se. „Heleďte se. Nechoďte sem každý den. Až vás budeme potřebovat, pošlem‘ vám dopis, jo? Ušetříte nám tím práci a sobě nervy. Určitě máte i jiné věci na práci.“
A opět ho rukou vybídl, aby vypadl. Augustus se znovu podíval na zavřené dveře, zpod kterých vycházelo slabé světlo. Nakonec se ovšem rozhodl, že je skutečně čas vypadnout. Čekal už víc než dost a opět k ničemu. Z kapsy ovšem při odchodu něco vyhodil na zem. Stuart si ničeho nevšiml a s úsměvem ho vyprovodil, než zavřel dveře.
Virgil v podobě malého vrabce vykoukl zpoza nohy křesla, kde doposud jeho pán seděl. Rozhlédl se po místnosti, než odskákal směrem ke dveřím, pod které se hravě dostal a nyní zíral na majestátní stůl před sebou. V tichosti vzlétl ke světlům na stropě a pohodlně se usadil. Věděl, že tady stráví nejspíš ještě dlouhou dobu. Gerard se o jejich pána v případě potíží jistě postará. On dostal za úkol od svého pána pozorovat tohohle muže, tohohle Davida, zda dělá svou práci pořádně. A co jeho pán nemusel říkat ani nahlas - v případě nutnosti ho chránit. Protože možnost, že se zbylí kouzelníci dovtípí, u koho Augustus řeší své dědictví, byla až moc veliká. Virgilovi neušlo, že ten muž měl v koši vedle sebe jenom samé obaly od žvýkaček. Lepižaludků, jak tomu říkali v jejich světě. Žádné pořádné jídlo. Sám pro sebe si trochu povzdychl, pohodlně se usadil na světle a čekal. Nepochyboval, že jeho pán ví, co dělá. I když mu nařídil sledovat jenom mrzkého člověka. Protože vyslal jeho a ne Gerarda. On byl útočnou sílou svého pána. Obával se snad jeho pán, že dojde k útoku na tohohle člověka? Aby mu jeho nepřátelé překazili jeho vlastní plány? Netušil. Ale věděl, že jeho pán ví, co dělá, a jeho povinností bylo následovat jeho rozkazy.
Setrval na svém místě poměrně dlouhou dobu a všímal si každého pohybu. Ten člověk se vody dotkl jenom jednou, těsně předtím, než se konečně zvedl, pravděpodobně s tím, že už skončil, a vodu vypil během pár hltů. Virgil si všiml, že obrazovka po chvíli zhasla a nebýt lampičky na stole, místnost by pohltila tma. Spravil si křídla. Věděl, že ten muž nerozsvítí velké světlo, na kterém Virgil nyní seděl - když mají lidi rozsvícenou lampičku, stačí jim a nechtějí více světla. Proto to bylo nejlepší místo, kde se mohl usadit a pozorovat ho. Ve chvíli, kdy se David soukal do svého kabátu, Virgil poposkočil na druhou stranu lustru a čekal na svou šanci. Protože ve chvíli David otevřel dveře, aniž by si ho všiml, proletěl kolem něj a usadil se zase na velkém světle. Virgilovi totiž neušlo, že všude pozavíral okna i dveře. Kdyby zaváhal na chvíli, zůstal by tady uzavřený. A protože nechtěl prohrát hru s osudem, změnil se na malého motýla a usadil se Davidovi na rameni ve chvíli, kdy se ve skříni po tmě shýbal pro deštník. Takhle si ho nevšimne ani ho neucítí a on bude mít jistotu, že se odsud dostane v bezpečí.
David se zastavil před dveřmi, rozhlédl se kolem, než poslepu našel klíč, otevřel dveře a strčil ho z druhé strany do zámku. Sotva vyšel ven, Virgil se od něj oddělil a uletěl na stranu. David otočil klíčem dvakrát doleva. Potom vybral druhý, malý klíček a zajel jím do zámku u svojí hlavy. Když se ujistil, že je skutečně zamčeno, otočil se k odchodu. K jeho překvapení se ovšem sám ještě v otočce zastavil a díval se upřeně vlevo.
„Myslel jsem, že jste už dávno odešel,“ řekl a schoval si klíče do kapsy.
„Dokážu být trpělivý, když vím, že je to pro dobro věci,“ zazubil se Augustus. Všiml si ovšem lehce nervózního Davidova pohledu, když upíral zrak na jeho dva sluhy, kteří stáli vedle něj ve své lidské podobě a jako sochy se dívali upřeně před sebe. „Nebojte se, mí sluhové nejsou pro vás hrozbou,“ ujistil ho velkoryse.
„Kdyby byli, řešil bych to přes policii,“ ujistil ho David odměřeně a deštník si opřel o rameno. Neuniklo mu, že ten muž má také jejich deštník s logem. Byl to Stuartův nápad a vcelku se i hodil, když začalo neplánovaně bouřit. Ve skříni, kam nacpali hromadu harampádí, nakonec skončilo deset deštníků, které se vždycky záhadně hodily. Ať už jim nebo jejich klientům. Protože počasí bylo nad britskými ostrovy vždycky nevyzpytatelné. „Budete tu čekat i přes noc?“ zeptal se sarkasticky.
„Ne, jen jsem se chtěl ujistit, že odejdete i vy,“ usmál se Augustus vlídně.
„Pokud se chcete vloupat dovnitř, zapomeňte na to. Ochranu máme víc než dobrou a stejně byste našim dokumentům jenom stěží rozuměl,“ usmál se David sarkasticky. „Na druhou stranu - nevypadáte moc jako zloděj, spíš jako šarlatán.“ Klídek, Davide, neulevuj si od stresu na klientovi. Blbě to dopadne.
„A vy jako hladový člověk,“ zhodnotil Augustus nahlas s úšklebkem. Davidův úsměv trochu povadl. Tohle byl špatný vtip.
„Co chcete? Směna mi už skončila, jestli jste si nevšiml,“ zeptal se David přímo.
„Ta skončila před pár hodinami, kdy se váš kolega zvedl a šel domů.“
„Máme jiné pracovní hodiny.“
„Možná byste nebyl tak protivný, kdybych vás pozval někam na pár soust. Lidi bývají protivní jako osina v zadku, když mají hlad.“
David už měl na jazyku pár peprných poznámek… ale na poslední chvíli se zastavil. Nic mu na to neřekl, jen si roztáhl svůj deštník a beze slova se k němu otočil zády. A prostě odešel. Někdy je nejlepší nereagovat nijak na provokaci. Kdyby se otočil, viděl by zaražený Augustův výraz, který nechápal, že jeho provokace se míjela s účinkem. Gerard i Virgil oba mlčeli, přesto nespouštěli oči z toho člověka, co jejich pána tak přímo urazil, aniž by si to jejich pán zatím uvědomil. Ale na rozdíl od Augusta věděli, že jen uvedl fakta, která si jejich pán neuvědomoval, aniž by cokoliv řekl.
*****
Když David dorazil domů, jako první věc otevřel okno. Zatuchlý vzduch smíchaný se smradem z rána by mu moc nepomohl. Potom s radostí zaputoval do koupelny, kde si napustil horkou vanu. Počasí se doslova zbláznilo. Pokud předtím jenom pršelo, při jeho cestě musel začít foukat vítr a padat kroupy. Ani doma ovšem nepřestal pracovat, protože si ve vaně pročítal štosy papírů, co si v průběhu dne vytiskl. Všechno, co dokázal zjistit za den, by jeho kolegové nejraději protahovali na týdny, kdyby mohli. Ale on byl tak vtíravý, až to bolelo. Otravoval pomalu každých deset nebo dvacet minut, spamoval je maily, prozváněl jejich telefony, dokud si na něj neudělali čas a konečně mu odpověděli. Nakonec papíry pustil k zemi a zaputoval pod vodu. Připadalo mu, že se dneska nehnul z místa, že celý den prostě promarnil. Ty úlomky informací mu nestačily, aby mohl udělat krok kupředu. Připomněl si, aby nad tím moc neuvažoval. Je to v podstatě první den, kdy na tom začal pořádně pracovat - nic není tak rychlé. Musel si to připomenout, aby nad tím nestrávil celou noc. Protože tím by se znovu dostal do toho prokletého cyklu, kdy by hledal možnost, jak se zbavit toho stresu a myšlenek na práci.
„Vzdej se případu Augusta Younga,“ slyšel náhle něčí hlas. Prudce ve vaně posadil, až z ní vystříkl trochu vody a rozhlížel se zmateně kolem sebe. Věděl jistě, že zamkl. A když se dostal dovnitř, nikdo uvnitř nebyl. Zámek byl neporušený. A jen maniak by v tomhle lijáku šplhal po oknem do šestého patra až za ním. Když se trochu uklidnil těmito fakty, nedalo mu to, popadl župan a ještě za sebou zanechávaje mokré stopy rozhodl se, že se pro jistotu přesvědčí sám. Pokud si s ním hraje mysl, bude si moct vynadat do blbečků. Téměř po špičkách se vydal ven z koupelny. Prošel celý byt, ale nikdo nikoho neviděl.
‚Magoříš, Davide,‘ pomyslel si, když si oddychl.
Pohlédl k otevřenému oknu. Všiml si na parapetu pár kapek a mokrých stop, jakoby od ptáka, ale malého. Ty postupovaly po zemi směrem ke koupelně, ale tam mizely. A žádný pták v koupelně taky nebyl.
„Ber to jako první varování,“ ozval se ten hlas znovu a David se rychle rozhlédl kolem sebe. Nikde však nikdo nebyl. Když uslyšel třepot křídel, ohlédl se rychle k oknu, kudy zrovna prchal nějaký pták. Než však stihl přiběhnout k oknu, malý pták mu zmizel z dohledu do prudkého lijáku. David zavřel okno a rozsvítil světlo. Naštěstí nenašel žádné škody. Nejspíš mu ten pták vletěl do bytu, aby se skryl před deštěm, a nevěděl pak kudy ven.
Nakonec se David racionálně rozhodl, že je možná čas jít spát. Vždyť už začíná mít halucinace. Překvapivě pro něj usnul rychle a zanedlouho se plně odevzdal říši snů, která mu přinesla trochu klidu a útěchy.
*****
Davida ovšem nešálil sluch ani zrak. Malý, nenápadný pták s rezavočervenou náprsenkou nesoucí jméno červenka obecná mu skutečně vletěl do obydlí, aby mu sdělil zprávu svého pána, mocného kouzelníka Octavia. Jak sám podotkl, bylo to první varování od jeho pána. V hustém dešti letěl kupředu, dokud se neusadil na něčím rameni. Mužská ruka se dvěma osmičkami protknutými uprostřed se k němu zvedla a pohladila ho po hlavě.
„Vyřízeno, lorde Octavie,“ ozval se pták.
„Všiml si tě?“ zeptal se Octavius.
„Nemyslím si, pane. Nebyl schopný mě ani zaznamenat.“
„Dobře. Jen stěží by pochopil, že to skutečně mluvíš ty.“
Malý pták seskočil na zem a po chvíli se změnil v pohledného mladíka. Octavius k němu vztáhl ruku a jemně ho pohladil po tváři, po které se táhla stejná značka, jakou měl on na ruce a hábitu. Před ním stál jeho nejvěrnější sluha. „Přikazuji ti ho sledovat. A pokud zjistíš něco, co by mohlo toho prokletého zmetka Augusta naprosto zničit, přineseš mi dobrou zprávu, rozumíš?“
„Rozumím, lorde Octavie.“
Octavius mu palcem pomalu přejel po rtech. „Věřím, že se na tebe mohu spolehnout,“ řekl jen. „Kdyby bylo potřeba, použij i násilí.“
„Provedu, lorde Octavie.“
Zanedlouho se k Davidově oknu opět vrátil malý pták s rezavočervenou náprsenkou, otřepal si z křídel vodu a pohodlně se usadil, protože věděl, že tady stráví několik hodin, než se ten člověk probudí. A mladý, nezkušený čaroděj mohl jen doufat, že Augustus sem nepošle své vlastní sluhy, protože ani jednomu z mýtických zvířat se nemohl vyrovnat se svou vlastní silou. Kdyby ho tu ti dva našli, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Protože sluhové čaroděje by se jen tak nezabývali lidmi, kdyby jim to jejich pán nepřikázal.