Augustus tu noc moc nepospal. Nedokázal pochopit, že jeho poslední slova vůči Davidovi Erwoodovi by mohla být až moc vlezlá a přímočará. Nebo možná i krutá. Nedokázal pochopit, že byl tak sprostě odmítnut. Chodil v kruhu uprostřed místnosti, která kdysi sloužila jako přijímací místnost pro hosty jeho otce, a uvažoval. Toho muže nemohl pustit z hlavy. Proč mu na to nic neřekl? Proč se nedočkal žádné odpovědi? Vždyť po ní přímo prahl! Musel mu to vidět na očích! Je přece neslušné jen tak ukázat záda a nic neříct! Mravy se velmi změnily, to už poznal, ale že by lidi byli až tak sobečtí? Otráveně si povzdychl, založil ruce na prsou a znovu vykročil, aby započal další nekončící kruh, tentokrát z druhé strany.
Gerard i Virgil svého pána mlčky pozorovali. Nevěděli, nad čím si momentálně trápí hlavu, snad ani sám Augustus to nevěděl. Nikdy nepoznal druhou stránku odmítnutí tak okatého. Vždycky to byl on, kdo někoho s upřímnou radostí odmítl. Ale pro oba zvěromágy to byl nový pohled. Jejich pán nad ničím tak úpěnlivě nikdy nepřemýšlel, až je to po pár hodinách začalo i děsit. Ani tak se ovšem neodvážili svého pána vyrušit.
Augustus chodil až nebezpečně blízko svíček, které před pár lety sám vyrobil v srdci Afriky, a nevnímal svět kolem sebe.
„Neřekl jsem nic špatného!“ ukázal na své dva sluhy, kteří se zarazili a zmatení měli oba vepsáno v očích. „Ne, neřekl,“ potvrdil si Augustus pro sebe a pokračoval v chůzi, zatímco oba jeho sluhové pořád nechápali, proč měl nutnost tyto myšlenky s nimi ventilovat. Popravdě řečeno, je to i trochu děsilo. „Prostě jsem ho pozval na jídlo. Jak se sluší a patří. A normálně by přece všichni byli rádi za žrádlo zdarma. Obzvlášť v dnešní době.“
„Lorde Auguste,“ ozval se Virgil. „Možná… jste působil trochu neeticky. Jen tak byste asi neoslovil cizince a neřekl mu, že s vámi má jít na večeři. Hlavně… z čeho byste ji zaplatil, když současnou měnu nemáte?“
„Aztécké zlato by jistě stačilo,“ mávl nad jeho argumentem rukou.
„Které leží někde u lidí z parlamentu,“ připomněl mu Virgil jasnou věc. „Dokud se váš případ nevyřeší.“
„Tím pádem byste ho nemohl pozvat na večeři vy, ale musel by si ji zaplatit sám a ještě za vaši porci by platil,“ vysvětlil Gerard. „Není tedy divu, že vás neverbálně odmítl. Můžete být rád, že vás hned taky slovně neurazil.“
„Ale třesky plesky!“ mávl nad ním Augustus zase rukou.
„Gerard má pravdu, lorde Auguste. Doba se změnila. Pokud nemáte správnou měnu, neobsloužili by vás jenom proto, že patříte ke starému rodu. Už dávno se nedává na sekeru, a jestli nezaplatíte ihned, zavolají na vás policii. V horším případě si to s vámi vyřídí osobně a ručně,“ vysvětlil Virgil.
„Melete oba hlouposti!“ okřikl je Augustus netrpělivě, protože nechtěl slyšet pravdu. „Zmizte!“
Oba se mu mlčky uklonili a opustili ho. Augustus se vztekle usadil na zem a otevřel svůj kufr plný různého koření a znamenitých vůní, které všechny držel dobře uzavřené v malých ampulkách, a nyní v nich hrabal a něco hledal. Postupně jednotlivé ampulky vyndal ven, chvíli je zkoumal a pak některé z nich skládal vedle sebe.
To by tak hrálo, aby velký Augustus prohrál s obyčejným člověkem!
*****
„Lorde Auguste, možná byste přeci jenom měl počkat, až vás zase předvolají. Takhle jim nijak moc nepomůžete,“ připomněl mu Gerard, co svému pánovi pověděl už včera, ale Augustus byl v až moc dobré náladě, a tak jeho slova naprosto ignoroval. „A mají jistá pravidla, která musejí také respektovat a následovat. Jinak by se k nim lidi courali tam a zpátky. Tak jako vy. To by moc práce neudělali.“
„Meleš hlouposti, Gerarde. Když je budu otravovat, pohnou si o to víc,“ ignoroval ho Augustus, zatímco se probíral svými ampulkami s různým… harampádím. Kořínky, koření, listy, sušené květy… bylo toho mnoho, jen si vybrat.
„Určitě by jim prospělo, kdybyste se tam dneska neobjevil, lorde Auguste,“ ozval se Gerard po chvíli. Taky neskákal zrovna nadšením, že jejich sídlo je pořád tak prázdné a zpustošené. Naprosto dokonalé pro případný útok nějaké čarodějnické rodiny. Ale takový Gerard byl - uvažoval až moc nad obranou ve všech ohledech, především obranou svého pána.
„Když se ti to tolik nelíbí, Virgil mou obranu jistě zvládne sám,“ odehnal ho od sebe ledabyle rukou jeho pán. Gerard pohlédl na svého kolegu, ten také zrovna dvakrát moc neskákal nadšením, že ještě před východem slunce byl probuzen. Dokazovalo to jeho táhlé zívnutí. Většinu noci strávil na stráži. Dům nebyl nijak chráněn kouzlem, protože Augustus to nepovažoval za nutnost. A aby mohl on v klidu spát, střídali se jeho dva sluhové v nočních strážích.
‚O tom mám své pochyby,‘ pomyslel si Gerard pro sebe, nahlas nic ovšem neřekl. „Oba vám to včera řekli; váš případ se nevyřeší jen tak. Jen následují protokoly a vyptávají se, sbírají informace, aby měli přehled. Až budou hotoví, dají vám vědět.“
„Co kdyby jim něco uteklo?“
„Lorde Auguste, prosím. Bylo by od vás ohleduplnější vůči jiným kouzelnickým rodinám, kdybyste se s nimi setkal, upevnil vztahy a tak… ujistil byste tak bývalé spojence, že spojenectví pořád platí. A připomněl svým nepřátelům, že jste se vrátil a jste připraven se pomstít, jak za sebe, tak i za svou rodinu.“
Tu náhle Augustus téměř vyskočil jako šelma. Stejně tak Virgil byl rázem úplně vzhůru. Tak prudkou reakci od svého pána nečekal ani Gerard, který byl rázem přitisknut na zeď a držen za hábit několik stop nad zemí. Na chvíli i Gerard zapomněl, s kým mluví. Byl zvyklý u Augustova strýce na pomalé reakce, a Augustův bratr v posledních dnech svého života také moc prudkosti v žilách neměl. Proto i jeho samotného očividně překvapila prudkost Augusta. Jeho obranný instinkt reagoval také opožděně.
„Rodinu?“ zavrčel Augustus to slovo znechuceně. „Myslíš ty proradné krysy, co se mi celý zatracený život vysmívaly? Ty krysy, co teď všechny do jednoho konečně žerou hlínu? Ne, za ty se mstít nebudu. Za ty ubožáky, co neuměli ani bojovat do posledního dechu, ne. Ti si pomstít nezaslouží. Na nich jsem se měl pomstít!“
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Virgil téměř naléhavě. Nepochyboval, že Augustova mysl nyní byla zatemněna zlostí. A že možná nebyl schopen rozeznat vlastní lidi. „Gerard nemyslel nic špatného. Odpusťte mu.“
Gerard v sobě potlačil zlost na sám sebe. Věděl, že řekl příliš. Aby sluha přednášel vlastnímu pánovi bez dovolení. Zasloužil by si i smrt. „Omlouvám se, lorde Auguste. Nemám právo vám připomínat tradice, které nechcete následovat. Už se to nestane,“ volil svá slova moudře. A téměř úlevně vydechl, když ho Augustus prudce pustil k zemi. Rukou si přejel po krku, kde pořád cítil otisky Augustových prstů. Kdyby chtěl, mohl použít nějakého zaklínadla s ohněm a usmrtit ho okamžitě. Ale Augustus nebyl hlupák. Zbyli mu jen dva sluhové, co zůstali věrní, ať už se k nim jeho rodina chovala jakkoliv krutě, zbytek se rozprchl do ostatních kouzelnických rodin, aby jim poraženecky mohli sloužit, protože nedoufali v jeho návrat.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Virgil znovu.
„Vypadněte, oba dva,“ zavrčel Augustus vztekle. A oba beze slova odešli.
Podrážděnost samozřejmě nebyla jen kvůli tomu, co Gerard řekl. Byla především kvůli tomu, co ten proradný chlap včera neřekl! A Augustus si to moc dobře uvědomoval. Nedávalo mu to spát po celou noc ani nyní neměl pokoje. Nikdy nebyl odmítnut, vždy byl na straně, která odmítala a ještě se vysmívala. Ach, jak krásně mu bylo v srdci Afriky, kdy nemusel řešit takové kraviny. Proč se vlastně vracel? Co očekával? Velkolepé dědictví? Plno nepřátel? Vztekle rozhodil ampulky stranou.
„Co mu sakra vadilo?“ vztekal se Augustus nahlas. Nikdo mu ovšem neodpověděl. Tak jen nahlas zanadával a utrousil i pár kleteb na toho proradného člověka. Pokoje se mu ovšem nedostalo. Pořád na něj myslel. To, jak nic neřekl a přitom řekl tolik.
*****
„Davide,“ zavolal Stuart táhle, když zrovna ohříval vodu. „Ten maniak je zase tady,“ varoval svého kolegu.
„Zamkni dveře a dělej, že tu nejsme,“ instruoval ho David ihned a téměř vyběhl, aby zatáhl žaluzie a zavřel okna. Stuart jeho příkaz ihned následoval a pečlivě dveře uzamkl a stáhl roletu u dveří, která hlásala zavřeno z technických důvodů. Přehnaná reakce? Kdeže! Jen se ti dva chtěli pojistit, že dnešní, prozatím poklidný den jim návštěva Augusta Younga rozhodně nepřekazí.
Když bylo vše připraveno, aby to vypadalo, že nikdo uvnitř není, oba trpělivě seděli mimo dohled oken a vyčkávali. Viděli jeho stín za žaluziemi, jak se hýbal jejich směrem ke dveřím. Stuart namáhavě polkl. Další den by nejspíš s tím šílencem nevydržel v jedné místnosti. Jelikož na Augusta nezabírala slova, museli přejít k činům. Tenhle jejich podlý plán představil David, když se ráno objevil ve dveřích. A musel fungovat, aby se ho zbavili! Když zabere, můžou to zkusit další den znova. Však technické důvody se můžou protáhnout. Příště mohou mít zavřeno pro nemoc.
Augustus se zastavil před dveřmi a přečetl si tu směšnou zprávu. Místo toho, aby zareagoval jako moderní člověk, co by se otočil na patě a odešel, zabušil na dveře. Stuart div nevypískl, snad ho viděl, jak stahoval tu roletu, do prdele! Černé scénáře mu proletěly ihned hlavou. David ho dloubl loktem, aby byl zticha, a trpělivě vyčkával. Když se mu nikdo neozve, nikdo tu přece není. To je přece jasná logika. Ovšem ne pro Augusta, který i na popud svých sluhů, aby odešli, zabušil nyní na okno. Nikdo se mu neozval ani tak. David slyšel někoho, jak tomu maniakovi říká, že by to měl pro dnešek vzdát. To by ovšem nemohl být ten samý maniak, co je tady už třetí den uhání svým vlastním způsobem! Protože Augustus nakonec zvedl dvířka poštovní schránky ve dveřích a koukl se dovnitř, setkal se s ne zrovna moc příjemnou tváří od Davida, protože ho jeho oko spatřilo jako prvního.
„Ach, dobrý den,“ zvolal Augustus vesele přes dvířka na poštu. Ano! Má zase možnost je otravovat a pošťouchnout v jejich vlastní práci! „Tu ceduli byste si měli sundat. Asi jste na ni zapomněli. Nebo je pořád aktuální?“
„Ano, je,“ reagoval Stuart hned, v rámci sebeobrany.
„Já bych řekl, že jste ji dali omylem,“ smál se Augustus.
To ovšem Davida už dožralo. Stuart za ním jen stihl zavolat, ať neudělá nějakou kravinu (které by potom samozřejmě litoval). Augustus učinil krok dozadu a zeširoka, provokativně se usmíval, když mu konečně otevřel dveře.
„Normální lidi umějí číst, pochopí význam a vypadnou,“ přivítal ho nemile. „V čem si myslíte, pane Youngu, že jste jiný a máte právo nám tady lozit každý den? To si myslíte, že vaše sebestřednost-…“
Zbytek Augustus nepostřehl, protože ho přehlušil Stuart svým hlasitým: „Davide, Davide, Davide!“ Samozřejmě, že záměrně. Protože opravdu ještě potom nechtěl řešit stížnost tohohle chlapíka. Čím dřív se ho zbaví, tím snad lépe! „Omlouvám se, pane Youngu, kolega to tak nemyslel,“ smál se pokorně. „Ale je to s vámi těžký. Dopis jsme vám ještě neposlali, tak proč jste zase tady? Zapomněl jste nám včera něco sdělit?“
„Ne, přišel jsem se zeptat, jak jste postoupili v mé věci,“ usmál se Augustus nevinně. Uvědomoval si, že toho Davida jeho přítomnost nejspíš očividně velmi sere. Viděl mu na očích, že kdyby mohl, nejspíš by mu ublížil. A to bylo ještě slabé slovo. Úsměv mu trochu povadl, když se mu do zorného pole dostal zase ten druhý, zabedněný a ne tolik zábavný šašek s velkým zadkem. Stuartovy proporce byly pro Augusta naprosto nelogické - malá hlava, kulaté tělo, krátké ručičky, neexistující ramena, velký zadek a pidi nožičky, spíš párátka. Napadlo ho, jak to groteskní tělo mohly ony prasečí nožky unést. Raději by svou věc řešil jenom s tím druhým - s tím byla celkově větší zábava a lépe se na něj dívalo, i když prozatím na něj jen prskal.
„Davide, klid,“ otočil se Stuart rychle na svého kolegu, u kterého viděl, že mu hrozil výbuch nezměrných velikostí. „Já to vyřeším. Na opletačky se zákonem a debily jsem tu já. Ty jsi na přemýšlení, tak mazej.“
Bylo to rozumné gesto. Nechat Davida, ať se s ním pohádá, vrhalo by to špatný pohled na jejich firmu. To, že Stuart zastával špinavou práci, bylo normální. Hodil se na to víc. David byl mozek, Stuart byl neprůstřelné tělo. Takže kdejakou poznámku snesl v klidu, David si občas ty poznámky bral až moc k tělu. Sice musel kamaráda popostrčit, ale nakonec se David nechal přemluvit a sám odešel. Nečekal ovšem, že se Augustus hned ozve: „Tím debilem myslíte mě?“
David byl rád, že se mohl zavřít u sebe v pracovně a vyhnout se tak dalšímu zdlouhavému vysvětlování. Jen slyšet ten otravný hlas pro něj bylo moc. Přesto se nemohl soustředit. Vybavil se mu ten hlas. Pohlédl na složku, kterou neurvale prozatím pojmenoval Augustus. Jen to jméno ho otravovalo, znělo až moc… staře a otravně. Stejně tak hlas toho otravného zmetka. To mu nemůže dopřát aspoň jeden den klidu? Nakonec se složkou hodil tak, aby to prokleté jméno neviděl a zahleděl se z okna. Zarazilo ho, když mu na parapet poposkočil malý pták s rezavočervenou náprsenkou. Červenku za oknem nečekal, určitě ne, když by byl v takovém rozpoložení. Netušil, že mu dělala společnost po celou dobu, co opustil vlastní byt. Pták poposkočil, prudce najednou pohlédl stranou a uletěl rychle pryč. David se po chvíli také otočil zpět na obrazovku počítače.
Mladý sluha Octavia správně vycítil špatnou situaci. Přesněji řečeno - sluhy Augusta. Pečlivě se před nimi schoval a doufal, že si jich všiml dřív, než oni jeho. Po delší době ovšem ze svého úkrytu viděl, jak Augustus odchází. A s ním mizela i přítomnost jeho sluhů, které sice neviděl, ale cítil je. Když měl jistotu bezpečí, vrátil se zpátky na své místo a pozoroval pracujícího muže. Neměl moc podrobností, ale nepochyboval, že tento muž je pro toho zmetka (jak ho nazýval jeho pán) Augusta důležitý.
Nakonec po pár hodinách sám odletěl, protože cítil, že ho jeho pán volal.
*****
David se zastavil ve psaní a protáhl ztuhlé svaly. Pohlédl na hodinky a povzdychl si. Projel si poštu a všiml si, že mu Stuart před třemi hodinami napsal mail, že pro dnešek končí a že ho nebude rušit. Asi si sám po veškerém tom celodenním ignoru domyslel, že by nebylo nejlepší, kdyby se mu ukázal na očích. Promnul si kořen nosu. Ze slušnosti mu napsal SMSkou omluvu, že nechtěl být neurvalý a doufá, že to s tím cvokem vyřídil za něj. Otevřel si šuplík, kde vylovil jablko a zahryzl se do něj. Zapnul si druhou lampičku, aby lépe viděl na spisy před sebou a pokračoval v práci. Aby se ho co nejdříve zbavil, musí na jeho případě pracovat víc, než obvykle, očividně.
Pročítal si odpovědi, které prozatím dostal od svých kolegů, kteří se kdy zabývali tou prokletou rodinou Youngů, takže díky ním začínal mít trochu přehled, co všechno v průběhu let mohli nahrabat. A o co mohli také přijít. Byly to jen samé střípky. Všichni si totiž najednou museli zrovna nyní, v období dešťů, vybírat dovolenou. Nikdo nechtěl mít cokoliv společného s řešením pozůstalosti po Flitchovi Youngovi. A David se jim ani trochu nedivil. Přilepil si papírek na jeden z mailů s poznámkou dořešit za týden po dovolené sekretářky. Kolega věděl, o co se jedná, ale v systému nemohl najít konkrétní případ. Přislíbil však Davidovi pomocnou ruku, jen co se jeho sekretářka vrátí.
Po chvíli vše odložil a hlavou klesl do dlaní. Chvíli zůstal s hlavou v rukách. Byla to příjemná pozice, kdy si mohl na chvíli odpočinout. Uvažoval, kde zítra jako první začne. Musí osobně zajít do banky, aby mu udělili přístup k účtům na jméno Flitch Young, protože očividně se jich našlo hned několik s tak pitomým jménem a v bance byli tak ochotní lidé, že by se David asi podělal radostí, kdyby mu nějak pomohli. K čemu jsou jim zmrzlé účty, když z toho nemají stejně profit? Unaveně si povzdychl a opřel se o křeslo, které stěží zasténalo pod jeho váhou. Na chvíli hleděl tupě do blba. Neměl by si vzít taky dovolenou? Ostatní si ji s radostí berou, měl by se přidat. Zajít si na partičku golfu, který neuměl hrát, protože je to tak stupidní hra, ve které se jeho kolegové tolik vyžívají a přitom pomlouvají nebožtíky, že jejich sumy jsou na jejich bankovních účtech tak malé a směšné, že dělají svou práci pomalu zadarmo. V jejich jazyce, samozřejmě. Ty sumy byly dostačující, minimálně pro Davida. Asi ještě nebyl tak zkažený, jako oni. Nebo by mohl zajít do bordela a předstírat, že ho stejně jako Stuarta zajímají místní děvky. Nebo by mohl přiživit vlastního démona. Tu poslední myšlenku zavrhl dřív, než stihla přijít, a znovu kousl do jablka. Zkusil ještě jednou se soustředit na práci, přestože bylo už dávno pozdě a jeho mozek chtěl pauzu.
Zarazilo ho Stuartovo typické zaklepání na dveře.
Dokonce ho to přimělo okamžitě vnímat a vzhlédnout.
„Stuarte?“ zeptal se. Bylo to hloupé, myslet si, že by se Stuart chtěl sám připravit o kousek volna a vrátil by se pro svého kámoše, aby s ním šel do hospody na pivko. Nikdo mu ovšem neodpověděl.
Za oknem se objevili dva havrani a pohodlně se usadili.
Opět se ozvalo třikrát zaklepání na dveře. To přimělo Davida se zvednout ze židle a jít dveře sám otevřít. K jeho vlastnímu překvapení za nimi nestál přiopilý Stuart, jak si nejdřív sám myslel, ale Augustus. Vlna otravy převážila vlnu překvapení po pár vteřinách, to mu hned napověděl Davidův obličej. Ale sotva se nadechl, že ho nejspíš pošle rovnou do háje, zvedl ruku, aby ho umlčel.
„Ještě,“ začal Augustus ihned, aby upoutal jeho pozornost, což se mu povedlo, „než mě odsud ihned vyhodíte, vyslechněte mě.“
Ne, milý čtenáři, Augustus si právě neházel popel na hlavu a nepřišel se ani v nejmenším omluvit. I když mu to jeho sluhové radili, protože tak si získá ty dva muže na svou stranu a jistě mu tak raději vyhoví, když jim nejdřív sám vyhoví. Obchod za obchod, jak s obtížemi Augustovi vysvětlovali před pár hodinami.
David se zhluboka nadechl nosem, připomněl si, že ho vyzval, aby ho hned nevyhodil, a založil ruce na prsou. „Nuže?“ řekl jen, ale měl na jazyku jednoduchou větu, s kterou by ho nejraději poslal do patřičných mezí.
„Včera jsem se zachoval jako pitomec,“ začal Augustus a podrbal se na hlavě, ne ze studu, ale protože uvažoval, jakže mu to jeho sluhové radili, aby to řekl. „Bylo to ode mě neurvalé vás zvát na večeři, když jsme oba cizinci a vy z nás máte současné mince.“ Neušlo mu, že jeden z havranů se praštil nohou ho hlavy a kroutil nad svým pánem hlavou. „Nicméně,“ začal prudce, aby zmatený Davidův výraz ještě víc zmátl, „i tak se vám chci omluvit, takže jsem si dovolil přinést něco z vlastní kuchyně. Neušlo mi, že moc času sám na jídlo nemáte, takže vám to určitě prospěje. Není to moc těžké jídlo-…“
„Co to sakra meleš?“ nechápal David a zapomněl na veškeré vychování, co měl. Protože, ano, byl naprosto v šoku.
„Jídlo. Zdarma. Jíst,“ mluvil na něj Augustus jako na idiota, kterým se nyní David i cítil být. Dokonce nechápal, proč mu nyní máchá s nějakým kotlíkem před nosem.
I druhý havran se praštil do hlavy. Nejenže to bylo komické, bylo to doslova žalostné. Jejich pán neuměl hovořit s lidmi, protože posledních pár staletí hovořil jen s africkými kmeny nebo divochy v Asii… takže civilizovaná mluva pro něj očividně byla tabu. Hlavně když došlo na jídlo, či pozvání na jídlo jako omluva.
„Co to je?“ zeptal se David konečně, když si srovnal v hlavě, co mu nejspíš říká. Usoudil, že se buď zbláznil, nebo mu rodný jazyk dělá problémy. Sám přece říkal, že posledních pár let cestoval. Musel na to nejspíš brát zřetel.
„Jídlo zdarma,“ řekl Augustus a znovu mu zamáchal s kotlíkem před nosem.
Davidovi chvíli trvalo, než mu došlo, co má vlastně na mysli. Jeho mozek pomalu usínal nebo přecházel do úsporného módu, nedivte se.
„U sloního ocasu, tak dáš si nebo ne?“ začal ztrácet Augustus trpělivost.
*****
David musel uznat, že i když nevěděl, z čeho všeho to jídlo vlastně je, bylo to opravdu výborné a sedlo mu dokonale. Zaplnilo mu to prázdný žaludek a dokonce si i přidal bez pobízení. Jídlo bylo i správně okořeněné, příjemně pikantní, ale ne moc, aby člověk po něm potom neměl žízeň. Na název se raději neptal, složení ho ale zajímalo. Proto, než začal jíst, zeptal se, cože to vlastně je.
„Efo Riro,“ řekl Augustus tajemně.
„A to je?“
„Vyzkoušej a uvidíš.“
David zaváhal a pohlédl na obsah v talíři před sebou. Vonělo to hezky a lákavě, ale nevěděl, co očekávat. Když ovšem viděl, jak se do toho Augustus s radostí pustil, rozhodl se nejdřív trochu skepticky ochutnat taky.
„Včera jsem tě nejspíš urazil,“ ozval se Augustus po delší době ticha. Respektoval, že muž vedle něj ještě jí, a během jídla se striktně mluvit nemá. David k němu zaputoval pohledem. Nepostřehl, kdy si začali tykat. „Zapomněl jsem na místní tradice. Za to bych se chtěl omluvit. Neuvědomil jsem si, že nemám místní měnu… takže by to nebylo pozvání pro tebe ale pro mě, a to jsem nechtěl.“
David dojedl poslední sousto a odložil talíř stranou. „V podstatě sis to nyní vyžehlil. To… jídlo bylo moc dobré,“ uznal David. Když šlo o dobré jídlo, neměl chvály dostatek.
„Efo Riro,“ řekl Augustus jen.
„Co?“
„Efo Riro.“
„Co to je?“
„To, co jsi právě spořádal a ještě sis přidal,“ zasmál se Augustus pobaveně. Rozhodl se, že ho nebude provokovat, proto dodal: „Tak trochu jiný špenát… nebo ragú. Dušený špenát?“ David se musel pousmát nad tím, jak hledal slova, jak to jídlo přeložit. „Nebo do toho můžeš hodit cokoliv zeleného, jak říkají místní.“
„A co dál?“
Augustus se zazubil. Očividně ho zaujal. „Nějaký zdroj proteinu - maso. Ryba, kuře… jakékoliv maso. Žádné chemické náhražky, které nyní lidi zbožňují.“
Než si to David uvědomil, poněkud zaujatě poslouchal, jak se vlastně takové jídlo vůbec dělá. A plně se soustředil na toho, kdo mu to vykládal.
*****
„Co to je?“ zpozorněl David, když Augustus přešel k plotně a nesl jejich konvici a dva hrnky, co si bezostyšně našel a přivlastnil.
„Klid, nic jsem neukradl, ale po dobrém jídle by mělo následovat dobré pití. Ibiškový čaj. Není otrávený ani zkažený, slibuji,“ uklidnil ho Augustus, než se znovu usadil do jednoho z křesel vedle Davida a předal mu šálky. David trochu skepticky sledoval tmavě rudofialovou tekutinu, která vytékala z konvice. Augustus si nad tím jeho skeptickým pohledem povzdychl a vyhrabal z kapsy ampulku se sušenými ibiškovými květy. „Stačí zalít horkou vodou, nechat odstát a máš super čaj. Nějaký další dotaz?“
David se musel trochu ušklíbnout. Tohle ho pobavilo. To, jak se ani nemusel na nic zeptat a on mu to osvětlil. Všiml si, že v šálku měl ty samé květy, co mu předtím ukázal v ampulce.
„Můžeš ho nechat ještě chvíli odstát, tak nabere správnou chuť a podpoří dobré trávení,“ pokračoval Augustus ve výkladu.
„Kdy jsme si vůbec začali tykat? Nepostřehl jsem, že bych tady vedl politiku tykání s klienty,“ připomněl mu David očividnou věc. Augustus se jen mile usmál.
„Jídlo nemůžeš jíst jen tak s někým. A nechutnalo by mi tak dobře, kdybych musel dodržovat místní tradice. Je to otrava. A tobě to nijak nevadilo.“
„Protože jsi mě neskutečně naštval nejdřív.“
„Pozor, pozor! Jídlo ti snad chutnalo?“
„To ano.“
„Takže se nemůžeš na mě už zlobit.“ Davidovi unikala ta logika, proto na to už nijak raději nereagoval, jen nad ním zakroutil hlavou a raději pozoroval kvítky ibišku ve svém hrnku. Čaj začínal příjemně vonět. Jak ho Augustus opět poučil, květy ibišku může klidně požvýkat, aby se uvolnila další chuť a do těla se dostavily uvolňující látky. Co ovšem Davida zarazilo ještě víc, byla ampulka, která se opět objevila před jeho obličejem, sotva čaj ochutnal a pronesl, že mu chutná. „Sušené květy ibišku. Můžeš si z nich udělat čaj nebo je požvýkat před spaním. Mají mnoho výhod. Dobře se po nich spí například. A lepší spánek prospěje každému z nás.“
„Proč bych to měl přijmout?“
Augustus pokrčil rameny. „Dárek za moje trable?“ usmál se nevinně.
„To by tě vyšlo mnohem dráž.“ Ale ampulku si nakonec převzal.
„Prozatím zaplatit jinak nemohu,“ prohodil Augustus. Byla to pravda.
„Pokud se to osvědčí, můžeš mi začít platit v bylinkách,“ zasmál se David.
„A koření.“
Augustovi neuniklo, že po jídle tomu člověku na obličeji sem a tam hrál i úsměv. Nakonec měl i svým způsobem pravdu - s prázdným žaludkem se každý chová jak pitomec. Proto byl rád, že tento nápad, který složil spolu se svými sluhy, se povedl. Dostal se mu pod kůži a snad nepůsobil až tak protivně. V kapse měl ještě pár dalších ampulek, ale rozhodl, že prozatím ibišek bude stačit, aby se pojistil, že tady může zítra zase přijít. Upil ze svého hrnku a pohlédl směrem k oknu, kde je pozorovali dva havrani.
„No, asi bych neměl zdržovat,“ ozval se po chvíli a zvedl se z křesla, kterému předtím vévodil. Všiml si, že David dopil svůj čaj, a tak mu pohotově dolil zbytek čaje z konvice. „Bylo to příjemné posezení. Doufám, že to potěšení je vzájemné.“
David pokýval hlavou. „Možná by to bylo příjemnější s někým jiným, ale… jo. Trochu sis vylepšil vlastní reputaci. Nakonec to nebylo až tak špatné,“ uznal nakonec, kdy ho vzal trochu na milost. „I tak se tady nemůžeš promenádovat po celý den,“ dodal ihned.
„Ani když donesu další čaj?“
„Ne. Pro každého jsou pravidla stejná. Čekají, dokud je nezavoláme.“
Augustus se kousl do jazyku a připomněl si, co mu vtloukávali jeho sluhové do hlavy. Netlačit a nevnucovat se. Téměř nemožný úkol pro Augusta. Nakonec se ovšem mile usmál a přikývl. „Ale čaj mohu donést, ne?“ zkusil smlouvat.
David upil ze svého čaje a na dně viděl kousky květu ibišku. Jeho otázku si v mezičase promyslel. „Určitě, je dobrý,“ souhlasil nakonec. „Stuartovi možná nebude chutnat a řekne ti, že je to sladká srajda, ale… mně chutná.“
Augustus se ovládl ze všech sil, aby se mu při zmínce toho druhého neobjevilo znechucení ve tváři. „Mohu to zkusit,“ řekl nakonec. David přikývl a Augustus sledoval, jak v něm mizí i poslední kapka.
„Teď tě ale budu muset požádat, abys opravdu odešel,“ poukázal David na čas.
„Ale mohu se vrátit zítra,“ smlouval Augustus znovu. „S čajem a nějakým tím dalším jídlem. Nebo chceš něco konkrétního?“
„Ten… čaj můžeš vzít. Máš i nějaké jiné? Co by pomohly se spánkem? Vím, že prášky se mají obměňovat, aby sis na ně nevytvořil imunitu, proto se jim vyhýbám, dokud mohu.“
„Ehm… ano, čajů mám dost.“ souhlasil Augustus, i když nevěděl, o jakém prášku to mluví. „Donesu další. Můžeš je postupně zkusit všechny,“ dodal a trochu se zazubil. Už nyní věděl, které bylinky mu zítra donese na čaj.
„Dobře. Ale spíš až po konci směny. Stuart by tě nejspíš vynesl v zubech,“ zažertoval David a převzal si od něj hrnky a zbylé použité nádobí.
„Hned vypadáš více k světu,“ neodpustil si Augustus dodat.
„Co tím myslíš?“ nechápal David.
„No… už nevypadáš jak chodící mrtvola. Minimálně předtím jsi vypadal na odpadnutí. Teď máš trochu barvu.“
David netušil, zda to byl kompliment, nebo urážka. Rozhodl se to proto zčásti ignorovat. Donesl nádobí do dřezu a umyl je. Augustovi nakonec donesl kotlík zpátky. A pomyslel si, že možná to nebude až takový magor, jak si předtím myslel. Nakonec ho vyprovodil jako prvního s tím, že musí ještě uklidit a všechno zamknout a bylo by zbytečné, kdyby na něj čekal.
A spolu s Augustem zmizeli i dva havrani z parapetu. A po delší době je nahradila malá červenka, která se pořád rozhlížela kolem. Mladý sluha se nemohl vrátit o nic dřív, protože Augustovi sluhové v podobě havranů svého pána a jeho okolí bedlivě sledovali. A riskovat, že skončí v jejich zorném poli nebo pařátech, nechtěl.
Než David odešel, našel jejich deštník s logem opřený o stěnu vedle dveří. Musel se trochu pousmát. Odnesl ho mezi ostatní a teprve poté odešel.
*****
„Kdo to byl?“ zeptal se Augustus, když si razil cestu kupředu a jeho sluhové si udržovali odstup.
„Utekl příliš rychle, lorde Auguste. Nemohli jsme ho zařadit,“ informoval ho Gerard.
„Může pro nás být hrozbou jeho pán?“
„Záleží, ke komu patří.“
„Po kom smrděl?“ zeptal se Augustus, ztráceje trpělivost.
„Nevíme, lorde Auguste. Nemohli jsme ho potom vycítit. Vytratil se,“ ozval se nyní Virgil. „Kdybych ho dostal do pařátů, už by vám starosti nedělal.“
„Proč se potuluje kolem něj?“ zeptal se Augustus chladně.
„Zjistíme více, lorde Auguste,“ ujistil ho Gerard.
„To bych vám radil,“ zavrčel Augustus a prudce se na ně otočil. „A příště, až ho uvidím, bude to jenom chcíplá mrtvola, rozumíme si?“
„Rozkaz, lorde Auguste,“ řekli jeho sluhové unisono.
*****
Když se blížili k pozemku rodiny Youngů, oba sluhové zpozorněli. Jejich pán ovšem vypadal v klidu. Uvědomil si totiž, že mají návštěvu dřív, než oni. Zastavil se před bránou a jeho pohled potemněl.
Kdyby se předem ohlásil, přešel by to v klidu.
Ale vidět ten nechutný znak květiny, která byla tvořená ze dvou osmiček, na jeho vlastních vstupních dveřích - Augustovi se zvedl žaludek a vztek v něm pomalu narůstal. Zrovna Octavia po tak příjemném začátku večera opravdu vidět nepotřeboval.
Rozrazil bránu a rázně se vydal kupředu.