„Lorde Auguste, jak dlouho budeme ještě čekat?“ zeptal se Virgil prudce, když dorazili k opuštěnému sídlu, oči mu jiskřily zlostí. „Slíbil jste, že si vezmete, co je po právu vaše! Že se pomstíte! Místo toho jenom sedíme a čekáme!“
Augustus věděl, že má právo se rozčilovat, proto mu na to nemohl nic říct. Když ho našli v srdci Afriky, slíbil jim, že se vrátí s nimi do rodné země, aby se pomstil. Místo toho se ovšem nic nedělo a jeho sluhové trpělivě čekali na den, kdy jim dovolí, aby jeho pomstu mohli započít. A Virgil byl na ni natěšen obzvlášť. Možnost pomstít se na těch, co zradili jejich pány a byli zaslepeni bohatstvím a mocí druhých - to ho pohánělo ve věrnosti vůči Augustovi. Augustus nepochyboval, že kdyby ho držel zkrátka příliš dlouho, jeho vlastní sluha by neváhal a zabil by ho. Ale Virgil nebyl úplný hlupák - věděl, čí magie je silnější a čí smrt by byla první a bolestivější.
„Dnes v noci, Virgile,“ řekl Augustus jenom a Virgil zpozorněl. „Dnes v noci si konečně vezmeme část toho, co náleží jenom nám. Když všichni budou spát sladkým spánkem a nikdo nás nebude rušit. Morfeus se nám pod nohy plést nebude. Je si moc dobře vědom, že kdyby něco podnikl nebo cokoliv řekl, aby je varoval, dopadl by ještě hůř než ostatní. Stejně na něj taky dojde.“
„Můžeme jít jenom my,“ navrhl Gerard. „Splníme vaši pomstu za vás a vy nebudete muset hnout prstem, lorde Auguste.“
„Kdepak, Gerarde, v tom má pomsta nespočívá. Chci je vidět všechny padnout do posledního, rozpadat se pomalu v prach a škemrat o milost. Jedině potom moje pomsta bude mít smysl,“ zamítl Augustus, než se zeširoka ušklíbl. „Musím je vidět trpět, jinak ty roky ponížení z mé mysli nikdy nezmizí. To, jak se vysmívali mé magii - chci je všechny vidět postupně padnout pod mou mocí. Aby už nikdo nemohl pochybovat o magii rozkladu!“
*****
Čarodějka Harám tu noc seděla ve své ložnici a jedna z jejích služebných jí česala dlouhé, havraní vlasy. Druhá služebná jí vlasy láskyplně držela. Harám si mezitím sundávala své tolik typické líčení kolem očí.
„Dnešní noc bude chladná, paní Harám,“ ozvala se služebná, která držela její vlasy. „Přejete si přichystat lepší oděv na spaní?“
„Není třeba,“ usmála se Harám mile. „Děkuji za tvou starost.“
„Paní Harám, máme někoho vyslat, aby se podíval po Lilith?“ zeptala se ta, která česala její vlasy.
„Jestli prchla a zradila nás, nebude tu pro ní místo,“ rozhodla Harám.
„Co když ji chytli lidi?“ zhrozila se služebná. „Nemohli by na ní něco vyzvědět?“
„Promluvila bys ty?“ zeptala se Harám věcně.
„Samozřejmě, že ne, má paní.“
„Tak vidíš. Všechny jste loajální. A jen bolest by vás přiměla mluvit. Bolest tak ohromná, že by to vaše těla nemohla vydržet. A touto mocí lidé neoplývají. Není se proto čeho bát. Můj hněv by byl mnohem větší.“
„Jsme si toho vědomy, má paní.“
Služebná Lilith neprchla. Jen byla podle chycena do pasti lidí, kteří ji nyní mučili, aby promluvila a přijala jejich pravdu za vlastní. Že obcuje s ďáblem a zasluhuje smrt, ale aby se zachránila, musí říct jméno své paní. Mladá čarodějka raději zemřela potupnou smrtí, než aby zradila svou paní.
Harám ani její služebné ale v tu chvíli nevěděly, že i jim zbývají přibližně tři hodiny života. Kdyby to věděly, utekly by před vlastním osudem nebo by přijaly Augustovu pomstu? To se už historie nedozví.
*****
Uprostřed noci, kdy rodinné sídlo Harám bylo temné a všichni uvnitř pokojně spali, kroužil nad jejich sídlem obří, ale překrásný, mýtický pták - fénix. Svým rozpětím křídlem doslova zapálil celé nebe a působil jako noční slunce. Na jeho hřbetu nebyl nikdo jiný než Augustus a shlížel na rozlehlé sídlo, které bylo postaveno na lži. Všechny čarodějnické rody, co doposud přežily, byly postaveny na lžích. Kapesní hodinky, které patřívaly Lilith, se mu nyní hodily. Byl to podlý nápad - počkat si, až ji lidi odvedou a sebrat ze země hodinky, které jí Harám věnovala. Otevřel je a viděl krásnou, mladou podobiznu Harám. Tak, jak si ji pamatoval z mládí. Jeho oči ovšem spočinuly na tikajících hodinách, které se pomalu blížily k půlnoci. Zbývalo třináct minut.
„Lorde Auguste,“ oslovil ho Gerard, který mu seděl na rameni jako havran.
„Začněme,“ rozkázal Augustus jen a nezajímal se, co se měl jeho sluha na srdci.
Služebné Harám byly hloupé. Augustus moc dobře věděl, že minimálně dvě z nich si každou noc otevíraly své okno dokořán. Proto přímo zvaly dovnitř nezvané hosty. Za tuto informaci vděčil svým sluhům, kteří roky předtím měli dovoleno od jeho bratra se potulovat v noci sami, jak uznali za vhodné. A pro služebné Harám se tato noc stala osudnou. Když ulehaly s myšlenkou, že čerstvý vzduch a případná bouře pro ně bude ráno znamenat lepší probuzení, odsoudily tak všechny ženy v domě. Otevřené dveře, aby vzduch proudil po celém sídle, byly jen třešničkou na dortu.
Virgil totiž hravě vletěl dovnitř. Aniž by služebná v pokoji cokoliv postřehla, had jí prokousl hrdlo a ulehčil tak její trápení. Augustus nemusel vydávat ani rozkaz, Virgil instinktivně věděl, že sídlo má vyčistit a na nic se neptat. Začal proto v pokoji jejich první oběti. Jen lhostejně pohlédl na dívku, která rázem zbledla, a život z ní vyprchal, sotva se jí dostal jed do těla. Když Gerard přikývl, oba se vydali na druhou stranu, než jejich pán. Znali totiž plán víc než dobře. Postupně zabít všechny služebné a ujistit se, že sídlo a případné stopy lehnou popelem. Ani na chvíli nepomysleli, že na to lord Augustus nemá právo. Měl na to právo víc, než kdokoliv jiný. Protože ta potupa, kterou si nesl po mnohá staletí, před kterou utekl za oceán, a ten výsměch z něj udělaly to, co je z něj nyní. Kdyby se někdo vysmíval magii Harám, také by se chtěla pomstít. Měli to všichni v krvi. Jen magie rozkladu všem připadala jako naprosto směšná magie. Tak zbytečná. Tak nechtěná… a přitom tak nebezpečná, když se ji někdo naučí používat správně a ve svůj prospěch.
Augustus měl veškeré právo se na Harám a jejím rodu pomstít. V dětství nosila vždycky nosánek nahoru, kdykoliv se potkali. Víc než přítelem jí byl spíš otrokem a musel její směšné vrtochy tupě trpět. Když ne, malá Harám uměla udělat všem kolem sebe ze života peklo. I když se jednalo jen o hloupou hračku, kterou v tu chvíli strašně chtěla a dotyčný ji měl po ruce. Co na tom, že ji za minutu zaujalo něco jiného - všichni se jejím vrtochům museli podřídit. Nyní byl rád, že se vrátil. Už během toho setkání z ní cítil další život. Věděl, že dítě v jejím lůně za nic nemůže, ale musel se ujistit, že nikdo z jejího rodu nepřežije. Protože pak by onen potomek po ní převzal pomstu na jeho hlavě, sotva by se o jeho plánu dozvěděl. Neměla právo mít potomka. Ne poté, co urazila jeho magii a především jeho samotného.
Rukou ledabyle přejel po zdi, zatímco pokračoval kupředu. Místa, kde se zdi dotkl, začala rychle hnít a rozpadat se. A Augustus se usmíval, protože věděl, že má plné právo se mstít, že jeho pomsta je oprávněná a nikdo jí neuteče.
Zastavil se před dveřmi a úsměv mu pořád zůstával na tváři. Doposud neslyšel ničí výkřik. Nepochyboval, že Virgil i Gerard svou práci dělají znamenitě a rychle. Až postupně zabijí všechny služebné, dají mu vědět. Žádné chyby se nedopustí. Oba si jsou vědomi, co by následovalo, kdyby udělali chybu.
Rukou jemně žduchl do dveří a ty se potichu otevřely. Dopřály mu tak nyní pohled do slabě osvětlené místnosti, kde stála obří postel a v ní tvrdým spánkem spaly dvě postavy. Žena a muž. Harám a její milenec, otec dítěte v jejím lůnu. Tichým krokem se vydal k posteli, ke straně, kde spal muž. Dával si záležet, aby ještě neztratil kontrolu a svou magii plně ovládal a držel v sobě. Kdyby ho Harám ucítila dřív, než bude on sám chtít, jeho pomsta by nebyla tak sladká. Pohlédl na muže, který se usmíval ve spánku. On se mohl usmívat, protože Harám ho nikdy nepotupila. Chtěl jim oběma dopřát rychlou smrt, ale v tu chvíli, kdy se ten muž tak usmíval ze spaní, když si neuvědomoval, jaké štěstí měl, že si z něj Harám neudělala další hračku, rozhodl se jinak. Bude trpět stejně jako Harám!
*****
Harám svraštila ve spaní obočí. Měla pocit, že jí něco leze po obličeji. Nějaký otravný hmyz pronikl dovnitř nejspíš, než zavřela na noc okno. Když rozmáchla rukou, uvědomila si, že to není hmyz, ale něco mokrého a lepkavého. Jen s námahou rozlepila oči, aby se porozhlédla po svém pokoji. To ovšem nemohla, protože v tu chvíli jí na tvář dopadla další lepkavá tekutina… a Harám v šoku mlčky hleděla před sebe. Snad si myslela, že je to jen špatný sen, ale ve chvíli, kdy jí na tvář dopadla další smíšenina slin a krve jejího milence, vykřikla. Její milenec totiž visel oběšený záměrně nad ní a sliny mu tekly z úst, posmrtná křeč už naštěstí pominula, ale jeho rychle hnijící, rozpadající se tělo vypouštělo veškerou tekutinu z těla. A začalo právě slinami a krví. Harám ovšem nekřičela dlouho, protože se zničehonic na její tváři usídlila dlaň, která ji hravě umlčela. Polekaně pohlédla stranou, když tu náhle viděla mezi skulinami prstů Augustovu tvář.
„Hezký večer, Harám,“ ušklíbl se na ni Augustus. „Co kdybychom se prošli?“ zeptal se ledabyle. Ale nedal jí čas odpovědět, protože jí prudce škubl za vlasy a jako potupnou trofej ji tahal po zemi, zatímco Harám křičela kletby na jeho hlavu a po očích jí stékaly slzy ze zoufalství za jejím mrtvým milovaným. Nemohla racionálně uvažovat, její mysl byla zatemněna hněvem a smutkem. Augustus se jen usmíval nad jejími nadávkami, které padaly na jeho hlavu. Měla na ně právo. Ale on měl větší právo na svou pomstu. Tahal ji po chodbě a usmíval se, když mu nehty zarývala do kůže. S hrůzou postupně viděla, jak jí překrásné vlasy bělají, když se k ní dostává magie rozkladu, proto se nejspíš rázem uklidnila a přestala se bránit. Začala křičet na své služebné, aby se vzbudily. Ale nikdo nepřišel. Když minuli jeden pokoj, jen s hrůzou v očích sledovala jednu ze svých služebných roztrhanou na kusy a její krev na dveřích.
Když ji Augustus dotáhl do hlavní místnosti v domě, umístěné strategicky uprostřed domu, mile se usmál, protože Virgil a Gerard na něj už čekali. Nepochyboval tedy, že všechny služebné zabili za něj. Lhostejně hodil čarodějku k jejich nohám. V tu chvíli Harám už nejspíš cítila, že všechny její služebné byly zavražděny. Její tehdejší krása rychle uvadala díky magii rozkladu a sledovala, jak jí postupně vypadávají bílé vlasy, které předtím bývaly tak překrásné a pevné, zdravé a živé, a kůže na rukách se postupně scvrkává. Věděla, že nemá moc času. Když bude prosit o milost, určitě jí odpustí její předešlé křivdy. Potom na něj zaútočí v plné síle! Proto se zoufale vrhla k Augustovým nohám.
Augustus ovšem lhostejně sledoval její směšné počínání, kdy mu slibovala věrnost a případnou pomoc v čemkoliv, co měl v plánu. Augustus si jen pomyslel, jak hluboce mohla klesnout. Věděla, že dnešní noc nepřežije, proto se nemusela takhle ponižovat v posledních chvílích svého života. Ale to, že jeho ponižovala po celé jeho dětství a ostatní ji v tom podporovali - to bylo správné? Ne, nebylo. Proto měl Augustus plné právo se na ní pomstít, jako na první. Harám vzhlédla s nadějí v očích, když jí prohrábl prořídlé, bílé vlasy. Byla z ní rázem stařena. Tak šeredná, že její předešlá krása jakoby nikdy nebyla. Ale dítě v jejím lůně pořád žilo. Musela udělat vše, co mohla, aby ho zachránila. Naděje totiž umírá poslední. Když mu slíbí věrnost, ušetří ji. A ona odejde, nebude myslet na pomstu, bude se věnovat dítěti. To si nalhávala, když se dívala Augustovi do tváře a prosila ho o odpuštění.
Virgil a Gerard však moc dobře věděli, že tyhle kecy Augusta neobměkčí. Ne potom, čím si musel projít. I když se ho sami snažili přemluvit, aby dítě ušetřil, bylo jim jasné, že jejich pán se již rozhodl ve chvíli, kdy se rozhodl, že se sem vrátí. A oba respektovali jeho zlost, jeho chuť po pomstě. Všichni se vysmívají magii rozkladu, než ji na vlastní kůži jednou a naposledy okusí. Čarodějka Harám byla na jejich pána odjakživa až moc troufalá. A protože Augustus měl zapovězeno svou magii někdy použít v boji, nikdo netušil, jakou mocí skutečně oplývá. Takže když ho nyní neměl už kdo zastavit, Augustus poslouchal škemrání Harám a překvapivě necítil to zadostiučinění, co si myslel, že přijde, když ji uvidí na kolenou, naprosto bezbrannou proti jeho moci. Cítil další život v jejím lůně. Život, který by jistě sama zničila vlastní hloupostí.
Ne, tohle nebude pro ni trest - bude to milost. Proto, když jí tvář sevřel v ruce a ona konečně zmlkla, cítil, jak se jí postupně tvář uvolňuje. Snad jí došlo, že už nemá kam utéct, takže je zbytečné se bránit. Ani se nesnažila jeho ruku sundat, spíš si rukama objala vlastní břicho a přijala svůj osud. Magie rozkladu působila rychle. Kůže se jí scvrkla a začala plesnivět. Všechna její krása zmizela a po chvíli se proměnila jen ve špínu, která se roztekla po zemi a poté se rozpadla v prach. Teprve poté Augustus pomalu svěsil ruku a pohlédl na to, co po ní zbylo. Všiml si také, že koberec kolem něj byl celý prohnitý. Mohl by sídlo nechat shnít, kdyby chtěl. Ale tu poctu chtěl přenechat Virgilovi. Věděl, že Harám si odvedla většinu jejich služebných. A Virgilovi přece slíbil, že se bude moci pomstít na těch, co je zradili, co už udělal, ale v očích měl prosbu, zda by je mohl i řádně pohřbít. Když mu Augustus tichým kývnutím dal svolení, Virgil v sídle po chvíli osaměl, protože se jeho pán a Gerard vzdálili. Netrápilo ho, že jeho magie nyní pohltí všechna těla zde. Před mnoha staletími uměl jenom ničit a svou magii ovládat neuměl. Nyní moc dobře věděl, kam až jeho plameny mají dosáhnout, aby spálil jenom to, co potřebuje.
Augustus přihlížel spolu s Gerardem na kopci, jak sídlo Harám hoří. „Jestli chceš, můžeš mluvit,“ vyzval ho Augustus lhostejně, když se usadil do mokré trávy. Všiml si Gerardova napětí už předtím.
„Vím, proč jste zabil i to dítě. Ale nemohu to akceptovat, lorde Auguste. Zmařil jste život, který mohl plynout jiným směrem, než by chtěla magie,“ vyslovil své myšlenky Gerard nahlas.
„Ano, mohl. Ale také by se to děcko jednou mohlo dozvědět pravdu a chtělo by se pomstít na mně. Kruh pomsty by se nikdy neuzavřel. Proto tohle bylo nejlepší,“ pronesl Augustus a pohlédl na noční oblohu, která se halila do černého kouře a smradu z ohořelých mrtvol.
„Nemohl jste jí odpustit?“
„Ne. Nezasloužila si mé odpuštění. Kdyby ti někdo vláčel ksicht po celé dětství blátem a vysmíval by se ti, také bys nenašel myšlenku na odpuštění. Zaplatila za to, že pochybovala o mé magii. A sama to před smrtí věděla.“
„Víte, kdo bude další?“ zeptal se Gerard čistě z povinnosti. Snažil se nad tím moc neuvažovat. Bylo to přání jeho pána. Jeho pán se rozhodl, jak se rozhodl. A měl na to právo. To si musel uvědomit. Tyto myšlenky se v něm vytvářely z toho důvodu, že jeho hlavním úkolem bylo Augusta bránit. A právě jeho pomsta mohla být důvodem, proč by mohl nalézt brzkou smrt.
„Ano,“ usmál se Augustus. „Pro dnešní večer se ale Virgil bavil víc, než dost,“ dodal, když pohlédl dolů na ohořelé zbytky sídla a uprostřed nich viděl Virgila v podobě fénixe.
*****
David tu noc nemohl usnout. Procházel si Augustovu složku a možná až moc často pohledem skenoval jeho fotku, kterou si okopíroval z jeho dokladu. Věděl, že ty myšlenky na něj, co se mu honily hlavou, byly špatné. Je to klient, Davide, nemůžeš si s ním nic začít, připomínal si pořád dokola. Pak tady ovšem byla ta iracionální stránka mysli, kterou David tak často neposlouchal. Chceš ho a víš to, chceš ho poznat a zjistit o něm víc, než co by ti kdy ukázal, našeptávala mu jeho mysl. A on věděl, že pokud jeden z nich neudělá další krok, zblázní se z těch myšlenek. Pohledem těkal z textu na jeho tvář, než se rozhodl, že se bude věnovat dokumentům na počítači… což mu také moc dlouho nevydrželo. Otráveně si povzdychl a složku zaklapl. Poškrábal se na bradě a uvažoval. Jak to vyřešit co nejrychleji a doslova utéct před Augustem? Jak zabránit, aby se ty iracionální myšlenky staly skutečností? Prudce se nadechl nosem a zaklonil hlavu, když si uvědomil, že si pořád tak živě vybavuje ten sen. Neměl by nad tím uvažovat. Ale nešlo to. Protože si až moc dobře uvědomoval, že ten sen chce vyzkoušet i v realitě.
Prsty netrpělivě poklepal po složce, než se zvedl ze židle a chodil z místa na místo, aby přišel na jiné myšlenky. Společnost mu dělala červenka obecná, která pro tuto noc zariskovala a vrátila se na místo činu. Očividně Morfeovo varování se míjelo s účinkem, i přesto Octaviův sluha byl trpělivý. Možná by mohl něco vyslídit z té složky, pokud ji před ním zase někam neschová. Nebo mu vleze do počítače. To by ovšem ten člověk musel vypadnout z té místnosti!
Tu náhle ovšem Octaviův sluha zpozorněl. Rozhlédl se spěšně kolem. Magie, kterou ucítil, ho vyděsila. Byla sice slabá, ale i tak v něm způsobila chvění. Magie rozkladu. Byla od něj naštěstí daleko… ale nepochyboval, že je mocná. Snažil se ji ignorovat a soustředit se na toho muže. Ale potom cítil o něco silnější magii ohně. A nepochyboval, že to byl jeden z těch mrzkých sluhů Augusta. Pohlédl zpátky do okna, když se světlo zhaslo a ten muž přešel do druhé místnosti, kde si lehl do postele a nejspíš usnul. Mladík využil této chvíle a rozhodl se svého pána informovat o magii, kterou cítil.
Když ovšem Octaviovi tuto zprávu sdělil, nesetkal se s moc vlídným přijetím. Spíše s křikem, neboť jeho práce přece byla hlídat toho člověka. I když svému pánovi mladík vysvětlil, proč spěchal sem, proč ho chtěl varovat, jeho pán a milenec nenašel pochopení pro jeho hloupost. Spíš mu vyhuboval, že neplní svůj úkol a že se má okamžitě vrátit a nehledět na vlastní směšné pocity. To mladíka urazilo. Více už neřekl a vrátil se tedy na své místo. Uvědomoval si, že nyní může na pár hodin usnout, protože i ten muž bude spát. Ale děsila ho neutichající magie ohně. Moc dobře si pamatoval Virgilovu výhružku. Proto se měl na pozoru. Jestli se tudy proženou dva havrani, bylo mu jasné, že tentokrát jim už neuteče.
*****
Jakou úlevu David cítil, když se blížil k firemním dveřím a Augusta nikde neviděl. Sice se mu nakonec povedlo usnout, ale spánek měl mizerný. Jestli Augustus chtěl, aby si potrápil hlavu po celou noc, pak se mu to povedlo. Protože nemyslel na nic jiného než na Augusta. A ten pitomý sen. A bylo velmi těžké ignorovat reakce vlastního těla. Protože ten sen byl hodně živý a David chtěl, aby se stal skutečností, i když se to příčilo jeho racionální části mozku, která mu připomínala jeho vlastní pravidla. Sotva se za ním zavřely dveře firmy, rozhodl se pro zbabělost a zkusil stáhnout roletu s nápisem: Zavřeno pro nemoc. Bylo to zbytečné a zbabělé. Věděl, že to Augusta nezastaví před tím, co skutečně chce. Co vlastně chce? Pobavit se a pak na něj zapomenout? Vrznutí na jednu noc? Nejspíš. Kdyby totiž zjistil, jaký David skutečně je, určitě by se tolik nesnažil upoutat jeho pozornost, natož chtít po něm něco víc než dobře odvedenou práci. A co bude pak, až před ním David ztratí kontrolu? Až uvidí, jaký skutečně je?
Ve chvíli, kdy tu byla ta myšlenka, byl zde i impuls. Poddat se tomu stresu a ulevit si tak, jak uměl nejlépe. Tu vtíravou myšlenku mu ovšem do mysli zasadil Morfeus, protože se nudil a chtěl se pobavit. David ovšem tentokrát odolával. Byl v práci. Musí to přece nějak vydržet. A ať Morfeus naléhal čím dál tím víc, David se nepoddával, i když to bylo hodně těžké. Nemyslet na jídlo a na tu prázdnotu v sobě. Morfeus mu záměrně připomínal ty časy, kdy mu bylo dobře díky jeho vlastní závislosti. Bylo jen otázkou času, než mu opět podlehne a poruší tak vlastní pravidla. Když je poruší jednou, další porušení už nebude takový problém. Jednou se to už přece stalo.
David si po chvíli setřel pot z čela. Soustředění mu moc nešlo, Morfeus byl hodně vytrvalý, když chtěl. Nakonec odložil složku vedle sebe a zhluboka se nadechl. Toho se obával - toho momentu, kdy se jeho závislost projeví i v průběhu práce. Mohli byste to nazvat i absťákem, který jeho tělo nyní vyžadovalo, nebo přímo drogou. Promnul si kořen nosu a snažil se napočítat pomalu do sta. To většinou zabralo. Soustředil se na něco jiného. Dnes to ovšem bylo ale obzvlášť těžké. Myšlenky měl roztěkané, a proto začínal znovu a znovu. Pohlédl poraženecky na čas. Možná by prostě měl jít domů, ulevit si a zase se vrátit a udělat si přesčas, aby si připomněl, že nemá ztrácet kontrolu, napadlo ho. Bojoval sám se sebou a vlastními myšlenkami dlouho. Ale nakonec tomu pocitu podlehl. Cítil se poraženě, ale věděl, že si za to mohl sám.
Ve chvíli, když vyšel ven, aby zamkl dveře, zarazil se, protože málem vrazil do Augusta. Toho opravdu nechtěl potkat. Ne nyní, když má tak pitomé myšlenky. A spěchá. Nemá na něj čas… nechce ho vidět. A nechce, aby ho on viděl v takovém stavu, v jakém nyní je, do jakého se pomalu dostává. Samozřejmě, že ho chtěl hned odbít, že teď na něj nemá čas, že mu není dobře, takže může jít rovnou domů. Do očí se mu ovšem nepodíval. Plně se soustředil na zamykání, což nyní bylo očividně tak strašně těžké a důležité zároveň, že chvíli stál s klikou v ruce a uvažoval, na kterou stranu se vlastně zamyká.
„Stalo se něco?“ dovtípil se Augustus. Ne, ale brzy se stane. A nechci, abys to viděl. David se jen zhluboka nadechl a napočítal v duchu do pěti. A Augustus uvažoval, zda nyní přemlouvá, aby mu snad jednu nevrazil. Místo toho kolem něj David prošel a nic neřekl. Nedal mu snad dostatek času? Dal mu přece celou noc!
„Lorde Auguste,“ upozornil ho Gerard v podobě havrana v jeho kapse. „Jestli mohu říct svůj skromný názor, vypadal… jinak. Nervózně.“
„A taky celkem spěchal,“ souhlasil Virgil z druhé kapsy.
„Máme se za ním vydat?“ navrhl Gerard.
„Ne, on není ten typ, co by jen tak odešel z práce,“ přemýšlel Augustus nahlas, když si vybavil, jak dlouho a vytrvale byl schopný ten člověk pracovat bez přestávky.
„Možná se něco stalo, někdo mu mohl zavolat,“ navrhl Gerard.
„Proto se za ním vydám osobně, vy se porozhlédněte kolem. Případné krysy můžete zlikvidovat,“ dovolil jim s úsměvem, než se vydal za Davidem.
„Rozkaz, lorde Auguste,“ ozvalo se z obou jeho kapes, než z nich vyletěli dva havrani a rozletěli se na dvě různé strany.
*****
Roztěkané myšlenky Davida neopouštěly. Že prý by se měl rozptýlit třeba návštěvou Stuarta? Rád by… ale když vám mozek křičí jenom to jedno pořád a pořád dokola, tělo nakonec poslechne, aby se toho stresu zbavilo. V davu lidí se ztratí jeho postava, která by si přála zmizet z povrchu země, zatímco v jedné aplikaci obchodu do košíku mechanicky přidává tolik známá jídla, aby mu je potom doručil kurýr. Ruce se mu přitom třepou. Tělo se pořád brání, ale mozek vysílá silnější rozkazy. Toho všeho si Augustus všiml, když k němu došel. Ani si ten člověk nevšiml jeho přítomnosti, tolik se soustředil na tu malou, tenkou zářící cihlu v rukách. Uvažoval, co z toho to vlastně bylo - televize nebo mobil? V moderních názvech se pořád ztrácel. Ale dokázal pochopit, že je to pro něj důležité, ale zároveň vypadal jako chvíli před kolapsem. Možná si za svou starost vyslouží ránu pěstí - nebylo by to poprvé. Ale připadal mu jako v transu, pomatený nějakým kouzlem. Magii z něj ovšem necítil. Rozhodl se proto zariskovat. V nejhorším případě bude mít rozbitý nos a David tak či tak učiní to, na co nyní očividně myslí.
David až vteřinu poté postřehl, že mu někdo sebral mobil a že se kolem jeho ramen obtočila čísi paže, až moc familiárně. Když se po další vteřině skoro vzpamatoval, cítil, jak ho ta paže přitiskla na tělo vedle něj, a konečně zmateně vzhlédl.
„Klid,“ řekl mu Augustus. „Když začneš vyšilovat, lidi si začnou všímat. A to je to poslední, co bychom oba chtěli, ne?“
„Co to-…“ začal David zaraženě.
„Nic. Je to jenom iluze pro ostatní. Proto moje kouzlo nepokaz,“ pousmál se Augustus hravě. „Kde je tvé sídlo? Ujistím se, že v bezpečí dorazíš domů. A tohle,“ dodal a ukázal na tu placatou věcičku ve své druhé ruce, než mu zmizela v jeho kapse, „prozatím bude u mě v bezpečí, souhlas?“
Než David stihl zareagovat, objevila se zelená barva na semaforu. A Augustus ho popostrčil svou paží, aby se vydal kupředu. Dokonce s ním srovnal krok. Ale jak si myslel - nikdo si jich nevšímal. Pro jistotu všem okolo vytvořil iluzi, že se s Davidem znají, že jsou to přátelé a nyní se náramně baví a smějí se nějakému vtipu. Něco, co by David v nynějším stavu jen stěží zvládl.
„Nebudu se ptát, co se děje. Nemám právo to vědět,“ ozval se po chvíli Augustus, když ho David nedobrovolně vedl k sobě domů, aniž by tušil proč. „Jen mě trochu zaráží, že jsi opustil práci jen tak. Práci, která pro tebe předtím byla vším. Proto bych rád věděl, co je za tím? Co to způsobilo?“
„Sám jsi to řekl. Nemáš právo to vědět,“ ozval se David po chvíli šepotem. Úzkost ho zmítala nejen díky impulsům z mozku, který vyžadoval svou drogu, ale také díky blízkosti Augusta. Proč ho musel držet zrovna takto? Proč ho prostě nenechal být, když se k němu předtím tak zachoval? „Říkal jsi, že mi dáš den,“ dodal po chvíli.
„Ano. Tohle se ale tvého rozhodnutí netýká. A pokud to rozhodnutí neuděláš s čistou hlavou, nebude správné,“ přemýšlel Augustus nahlas.
*****
V půlce cesty je zastihl déšť. Typické, nepředvídatelné počasí britských ostrovů. A jelikož ani jeden neměl deštník a Augustus odmítal jakkoliv přidat, smířil se David s tím, že oba budou zmáčení, než k němu dorazí. Ani pořádně nevnímal, co mu sem a tam Augustus říkal. Myšlenky měl až moc roztěkané, než aby se na něco pořádně soustředil. Především před očima pořád viděl obrazovku svého mobilu, kde přidával věci do imaginárního košíku. Déšť mu moc nepomohl, aby mu pročistil mysl, jen ji trochu víc otupil. Uvažoval nyní nad tím, že kdyby na tom přechodu jídlo objednal, kdyby došel domů, čekal by ještě sedm minut, než by mu kurýr potvrdil, že mu jeho objednávku do patnácti minut doručí. Takže by stejně musel čekat ještě dvacet dva minut. Cestu domů by zvládl za několik minut, možná i dřív, záleželo by na semaforech. Kdyby se doma neuklidnil, udělal by si nejspíš vajíčka - jako první chod. Třeba by ho bílkoviny uklidnily, i když věděl, že to je pitomost. A pak by možná strávil hodinu a půl až tři hodiny nad svým transem.
Augustova nezaujatost nad jeho otázkou, proč nemůžou jít rychleji, ho trochu popudila. Protože déšť není tvým nepřítelem, ale tvá mysl ano. David si jen trpce pomyslel: ‚Říká ten, kdo mi v ní dělá poslední dobou bordel.‘
Augustus ovšem věděl, co dělá. Záměrně se ho dotýkal, aby měl jistotu, že jeho iluze je dokonalá a na venek pro lidi se bavili a smáli se, pokud někoho potkali. Pro sebe měl jistotu, že David sám není iluzí.
Když ovšem došli k vysokému paneláku, byli oba už značně promáčení. Augustus počkal, až David najde klíče a otevře jim. Na jeho zmatenost, proč ho následuje dovnitř, nereagoval. Samozřejmě si nenechá to svinstvo padat na hlavu, když se může někde osušit. A chtěl ho mít chvíli pod dozorem samozřejmě. A pořád má u sebe tu jeho hračičku. David ho velmi neochotně nakonec zavedl nahoru po schodech a chvíli váhal, zda mu skutečně ukázat, kde bydlí, nebo improvizovat. Ne, to bylo iracionální. Co z toho bude mít, když bude vědět, kde bydlí? Snad bude mít trochu soudnosti a nebude ho otravovat i ve dnech volna, že ano? A kdyby se zachoval jako hulvát, nechal by ho venku, ať si mokne. Augustus by to samozřejmě nepochopil. Proto nyní čekal, až ten člověk otevře dveře. Co ho ovšem zaujalo ve chvíli, kdy se objevili na tomhle patře, byla slabá Morfeova magie, která byla cítit všude kolem. Rozhlédl se kolem a trochu ho zamrazilo. Nad všemi dveřmi byla jakási jedna značka. Když došli ke dveřím od Davida, jeho pohled potemněl. Značka tasemnice byla pro toho hajzlíka tak příhodná. Dostane se vám do hlavy tak snadno a bude hlodat a hlodat, dokud nezešílíte. Ale uzurpovat si jeho člověka? V tu chvíli si Augustus neuvědomoval, že to, co cítí, by snad mohla být žárlivost. V tu chvíli si to vysvětloval jako nasranost, že se Morfeus sere tam, kam nemá. A on moc dobře věděl, že za Davidův práh nesmí. Nejen proto, že ho David prozatím nikam nepozval, ale především kvůli té prokleté tasemnici nad jeho dveřmi. Do té doby mu Morfeova magie bránila, aby vstoupil tam, kam nemá. Proto stál na místě poměrně daleko od dveří, když David vytáhl klíče a odemkl svůj byt se slovy, že by se cítil špatně, kdyby ho v takovém nečase poslal domů, a že si má aspoň dát čaj.
Ale v tu chvíli si David překvapivě pomyslel, že mu to nejspíš dluží. Z neznámého důvodu už totiž tak moc nevyšiloval… Proto Augusta překvapilo, když mu kapala z kabátu voda, že se na něj David otočil a řekl: „Tak jdeš nebo ne? Je tu celkem blbý topení, tak nechci, aby mi zbytečně utíkalo teplo.“
A to bylo pozvání, které Augustus potřeboval. Toto skromné a ne moc vřelé pozvání bylo dostačující, aby mohl vstoupit. Musel se samolibě pousmát, když došel ke dveřím, kde ho David ihned zastavil a téměř mu přikázal: „Boty dolů.“ Div se tomu nerozesmál. Ale v duchu mu za to poděkoval. Nyní měl důvod se opřít o rám jeho dveří, přesně vedle té prokleté tasemnice, omylem tam zanechat svou vlastní značku a tím překrýt směšnou tasemnici mocným fénixem, kterého vytvořil záměrně tak, aby tasemnici doslova požíral zaživa, a mohl si vyzout boty. Když za sebou zavřel dveře, jako první věc ho udeřila do nosu atypická vůně domova. Spíš chemie a různé smíchané vůně. Ale také něco, co ho trochu děsilo, a čehož se nějakou dobu i obával. Velmi slabý pach zvratků. I když se to David snažil zamaskovat různými vonnými svíčkami či serepetičkami, nově příchozímu ta vůně neutekla. Ale Augustus si řekl, že nyní se na nic ptát nebude. Až bude lepší čas. O to víc ho překvapilo, když se otočil směrem k bytu, že David mu podával ručník. Poměrně váhavě ho přijal a než stačil říct díky, David opět zmizel za rohem, kde Augustus identifikoval koupelnu, protože vylezl s dalším ručníkem, kterým si sušil vlasy.
„Jestli chvilku strpíš, udělám nám čaj,“ prohodil David, když kolem něj prošel, zatímco si ručníkem dřel hlavu.
„Nechci otravovat?“ nadhodil Augustus.
„Ty? A nechtít otravovat?“ otočil se na něj David zděšeně. „Nemáš horečku?“
Kyselý Augustův výraz mu ovšem stačil, aby se musel pobavit sám nad vlastním vtipem. Augustovi se ten drobný úšklebek spojený se smíchem líbil. Pozoroval ho, jak ho nonšalantně vyzval, aby si sundal kabát a usadil se v křesle, než udělá čaje. A Augustus ho bedlivě sledoval. Možná to způsobovalo, že místo, ve kterém se nacházel, přímo křičelo, jaký David je a že on je pánem tohoto bytu. Vše mu ho připomínalo. Ty pečlivě upravené složky, hromada knih bez jediného prachu. Augustus uvažoval, co za čaj jim nejspíš uvaří. Vybavoval si, že v práci mu nechal zmizet hromadu zeleného čaje. Proto pro něj nebylo překvapením, když před ním přistál pořádný hrnek se zeleným čajem. Zvedl pohled k Davidovi, který se posadil do křesla naproti němu.
„Ještě chvíli bude luhovat,“ prolomil David ticho. A Augustovi neušlo, jak netrpělivě klepe nohou o zem. Nebylo to ze zimy, to by se mu třáslo tělo nebo by se minimálně převlékl do něčeho teplejšího.
„Máš ještě něco na srdci?“ dovtípil se Augustus.
David se zhluboka nadechl nosem, ale s odpovědí si dal načas. „Ano,“ řekl asi tak po minutě. To si jen v hlavě srovnával všechna pro a proti.
„Předpokládám, že to ohledně čaje nebude.“
„Ne.“
„Nuže?“
David se přestal rázem opírat o opěradlo křesla a nahnul se, tak aby si mohl ruce podepřít o kolena. Už se nadechoval, že snad začne, ale rozmyslel si to a ústa sevřel v pevnou, vodorovnou linku. Augustus nenáviděl čekání. Ale věděl, že popohánět ho v odpovědi by nemělo moc smyslu - na to byl sám až moc tvrdohlavý. V mezičase už poznal, že je čas se napít čaje. Dával mu tak nepřímo najevo, že pokud nepromluví, prostě odejde. Nebude s ním ztrácet čas, když sám nemá pořád odpověď, kterou mu včera slíbil dnes doručit. Věděl, že podvádí, že ho okrádá o čas, který měl pořád mít, a že touto návštěvou hraje nekalou hru. Sám ji ovšem nečekal.
„Jakou mi dáš jistotu, že to pro tebe nebude jen jedno povyražení? Pokud to tedy není skutečně to, co chceš?“ zeptal se David přímo. To ho zajímalo nejvíc. Jak se na to má dívat - jako sex na jednu noc nebo možný příslib něčeho dalšího? A Augustus si pomyslel, že je to velmi záludná otázka - neměl by si na ni také vzít den na odpověď? Když to navrhl, David ho hned setřel, že nepřipadá v úvahu.
„Já vím,“ zazubil se a v tu chvíli ho něco napadlo. „Nemáš med?“ zeptal se, přestože med nikdy neměl rád.
David si povzdychl, nakonec se ale zvedl a šel do kuchyně pro med. O to větší překvapení pro něj bylo, když došel do kuchyně, Augustus stál před ním s rukami v kapsách. Jen se zaraženě otočil, ale nezdál se mu. Nikdo v křesle neseděl. Když se znovu podíval na Augusta, měl nevyřčenou otázku v očích. Než ovšem stihl cokoliv říct, Augustus ho přiměl, aby zacouval směrem ke zdi.
„Co-?“ začal zmateně.
Ale v tu chvíli ucítil Augustovy rty na těch svých a jeho jazyk probíjející se do jeho úst. Stejně tak cítil, jak ho svým tělem přitiskl na stěnu a nedal mu tak možnost, než se plně poddat tomu smyslnému polibku. A když polibek přerušil, dlaní mu zakryl ústa, aby se dál na nic ptát nemohl. Místo toho mu Augustus řekl: „Sám nevím. Nemysli si, že jsi jediný, co má v hlavě bordel. Ale jedno vím jistě. Chci tebe. A kdyby to mělo být jenom jednou, ujistím se, že na to do smrti nezapomeneš a budeš celým tělem prahnout po druhé možnosti.“
Víc Augustus neřekl a odstoupil od něj. Vytvořil na něj dostatečný nátlak, aby si uvědomil, že nežertuje. Nyní je na něm, jak se konečně rozhodne. Cítil na své dlani, jak pomalu vydechl, a sundal mu ji z úst.
„Stačilo ti to jako odpověď?“ zeptal se Augustus nedočkavě.
Odpověď byla prudší, než čekal. Ani ve snu by ho totiž nenapadlo, že by to byl David, kdo by ho nyní přitáhl do lehce násilného, ale tak smyslného polibku. Augustus ovšem nebyl moc dlouho pozadu, protože mu vjel rukou do vlasů a hned opět převzal kontrolu nad situací a byl to nyní on, kdo vedl dravý polibek a plenil Davidova ústa.
Nelhal. Chtěl ho. Tak moc. Jako nikoho předtím.
Téměř nevnímal, když mu David říkal, aby se přemístili. To jeho ústa už mapovala jeho krk a konečky prstů se vtiskávaly do jeho kůže.
Čím ho ten člověk okouzlil, že mu tak propadl? A kdy mu propadl?