Alastair věděl, že času na zareagování má málo. Octavius by se jen tak nepřemístil zrovna sem. Nyní zalitoval, že mu kdy řekl o spojitosti Augusta a Davida Erwooda. Ale tehdy byl jeho sluha, bylo to jeho povinností. Litoval také faktu, že nyní jsou nepřátelé, protože moc dobře věděl, že je zbytečné klást odpor. Neměl magii určenou k boji ani k obraně, byl jen mutant na okrasu, laciný šperk, který občas vytáhnete zezadu ze zásuvky, abyste se jím pochlubili na oslavě, jak Octavius často říkával. A měl pravdu. Nyní si to Alastair uvědomoval víc, než kdy dřív, protože nešlo jenom o jeho život.
„Co se děje?“ zeptal se David, protože si všiml, jak mladík zbledl.
Alastair uvažoval. O vyjednávání nemohla být řeč, Octavius by jistě na vyjednávání s obyčejným sluhou nepřistoupil. A útočit nemohl, neměl jak. Pořád tu byla téměř nulová naděje, že je tu omylem, že si během přemístění spletl místo. Ale mluvil tady o Octaviovi - ten se málokdy spletl. David přešel k oknu a vyhlédl z něj. Samozřejmě, že Octavia ani jeho sluhy neznal, proto nechápal, proč Alastair očividně vnitřně začínal panikařit.
„Předpokládám, že to není žádný Augustův spojenec,“ dovtípil se rychle. Alastair byl schopen jenom přikývnout beze slova. „Přišel se na něm mstít?“ Opět se mu nedostalo odpovědi. „Třeba bude stačit, když mu řekneme, že tu není.“
„Pane Erwoode…“ oslovil ho Alastair konečně, naléhavě. „S tímhle čarodějem se nedá vyjednávat. Když pominu jeho nenávist vůči lordu Augustovi, lord Octavius…“ Hlas se mu zlomil. Jak mu má vysvětlit už tak zapeklitou minulost mezi dvěma čaroději a jím samotným? Musel by mu také přiznat, že ho sledoval? Ne, to toho člověka zajímat nemusí. Ale měl by to vědět. Možná si uvědomuje už sám, že i když to Augustus nepřiznal nahlas… je jeho slabým místem. Proč by se jinak čaroděj tolik staral o člověka? „Lord Octavius se nezastaví před ničím,“ pokračoval konečně, když si dodal odvahy. „Když se rozhodne, že něco zničí, prostě to přestane existovat.“
„Přestane existovat?“ nechápal David.
„Jeho magie to dovede… stejně jako magie lorda Augusta. Mají podobný základ. V případě lorda Augusta se zničí úplně vše do základů… Lord Octavius pouze vrátí věc do původního stavu na jeho počátku… nebo na jeho konci. Ovládá magii času.“ Všiml si Davidova pohledu. „Vím, že mi nevěříte, ale…“ začal a pohlédl z okna směrem k Octaviovi. Všiml si, že je zraněný. Takže se bude chtít rozhodnout rychle, co udělá. „Nedá se s ním vyjednávat. Když se rozhodne, že něco zničí, prostě to přestane existovat.“
„Třeba se ještě nerozhodl,“ pousmál se David. „Vždycky se dá vyjednávat,“ dodal a Alastair zmateně sledoval, jak jde ke dveřím. To už ale kolem něj rychle proletěla červenka a zabránila v odchodu.
„Nemohu vás nyní nechat opustit budovu, pane Erwoode,“ řekl Alastair přísně a David sledoval, jak před ním znovu nabral svou lidskou podobu. „Moje ochranné kouzlo nevydrží moc dlouho… a není moc silné… neumím bojovat, ale dostal jsem úkol od svého pána. Ochránit vás. A ochránit i tuto budovu v případě nutnosti! Proto ji prosím neopouštějte. Stejně byste Octavia nepřesvědčil.“
David byl založením líným pacifistou. Do hádek se hlava nehlava nikdy nepouštěl, spíš poslouchal zpovzdálí a zakročil jenom tehdy, když byla případná rvačka nevyhnutelná. A to čistě jenom pro pozdější vlastní prospěch, samozřejmě, jinak mu cizí nepohody nedělaly problém. Do jisté míry si na nepohodě ostatních založil živnost, jak by podotkli jeho jiní klienti. Proto, když mu Alastair kladl na srdce, aby nezasahoval, nemusel ho moc dlouho přemlouvat.
„Dobře, co tedy hodláš dělat?“ zeptal se, aby vinu rozhodování předal, spíš hodil, na někoho jiného.
„Vytvořím ochranné kouzlo. Bariéru, přes kterou se po nějakou dobu nebudou moci dostat. Jenom bude po čase slábnout.“
„Co se stane potom, až zeslábne úplně?“
„Budeme muset doufat, že k tomu nedojde, nebo že do té doby se tu objeví lord Augustus.“
Potom David mlčky sledoval, jak mladík udělal ve vzduchu rukou nějaké obrazce a následně spojil ruce dohromady, jakoby se modlil. Sedl si na zem a zavřel oči. A David po chvíli velmi nezřetelně a tiše slyšel, jak něco počítá. Přešel zpátky k oknu, aby ho nerušil, a pohlédl na trojici mužů pod oknem, kdy dva z nich ihned zpozorněli a ten třetí, nejarogantnější z nich, vypadal v klidu. Dovtípil se, že to musel být onen Octavius. Pochopil, že by Alastaira neměl rušit, proto se rozhodl vyčkat u okna a pozorovat ty tři, snad v naději, že i tichým pozorováním se o magii bude schopen něco nového přiučit. Ale jeho racionální mysl pochybovala o některých věcech i nadále. Třeba že nějaké takové ochranné kouzlo dokáže zastavit tři jiné čaroděje, kteří, dle Alastairova strachu a slov, byly o mnoho silnější, než on sám.
*****
„Přišels‘ o rozum?!“ zahřměl Smaliner. Všechny přítomné to mírně překvapilo, protože jejich pán nikdy nezvýšil hlas a byl vždycky klidný a milý i na ty největší otravy. Všechny, kromě Augusta a Kestnera, překvapilo, když Smaliner Kestnera popadl za límec a stáhl ho k sobě. „Jestli jsi chtěl tak strašně zemřít, mohl jsi říct mně - klidně bych ti tu dutou palici rozbil o zeď!“
Samozřejmě to nebyla pravda, ale strach a vztek udělají svoje. Kestner se vědomě vydal lovcům a Smalinera odřízl od možnosti mu pomoct. Právě jeho značka zabraňovala jeho pánovi, aby mu v případě nutnosti mohl přijít pomoct osobně, zároveň mu poskytovala ochranu před ostatními čaroději a jejich sluhy i před lovci.
„Víš, jak teď nyní vypadám?“ prskal Smaliner vztekle. Mezi čaroději byla samozřejmě potupa, aby jim někdo cizí bránil sluhy. Málokdy se to stávalo, ale většinou dotyčný chtěl něco na oplátku. Augusta ovšem se Smalinerem pojilo pevné přátelství, stejně tak mezi jejich sluhy byly přátelské vztahy, takže nebylo třeba dlouze uvažovat, zda jít či nejít pomoct někomu, kdo si vědomě zavolal o pomoc. Stejně tak v případě Smalinera Augustus nepožadoval nic na oplátku.
„Smalinere, uklidni se. Kdybych mu nechtěl pomoct, nepomohl bych mu. A určitě by to zvládl sám,“ dodal Augustus jakoby omylem.
„A proto přišel takhle zmlácený?“ soptil Smaliner, než Kestnera pěstí udeřil do hrudi. Ne nijak silně, ale i tak zranění zvěromága zabolela. Odmítl mu pomoct, než mu řádně vyčiní, co svou nerozvážností vlastně způsobil. I když si toho byl Kestner vědom až moc dobře.
Gerard už měl nejspíš na jazyku, aby Smalinerovi sdělil, proti kolika lidem z církve a poté zvěromágům jeho sluha šel, ale Augustus ho zvednutou rukou zarazil. Neměl právo zasahovat mezi pána a sluhu. Kdyby řekl pravdu, Smaliner by se jen víc obával a Kestner by se nejspíš cítil mizerněji, že si nechal takhle vymlátit kožich kvůli drobným chybám. Byla to pro něj potupa a především to byla potupa pro jeho pána. Okolnosti nehrály roli. To, že šel proti přesile, nebylo na pořadu dne.
Ostatní Smalinerovi sluhové trpělivě stáli opodál a nic neříkali, neměli také právo zasahovat do tohoto rozhovoru. Všechny ovšem napadla nepříjemná myšlenka. Kestner potupil jejich pána, takže by správně měl přijít o místo vrchního komorníka, tudíž sluhy, který se přímo stará o svého pána a je mu nejblíž ze všech sluhů. Nikdo z nich na to místo nechtěl přistoupit, protože respekt ke Kestnerovi byl nezměrný, ale především věděli, kdo je z nich nejlepší bojovník a obranář smečky, když na to přijde. Nikdo z nich neměl v hlavě nekončící seznam jmen a tváří, nikdo by nedokázal uspořádat oslavy tak galantně jako Kestner. Veškeré činnosti, které Kestner musel zvládat, byly… jednoduše řečeno otravné. A upřímně, nikdo z přítomných se to všechno nechtěl pracně učit.
‚Prosím, ať ho nedegraduje,‘ pomysleli si všichni zvěromágové a jejich napjaté tváře s odstínem strachu a zoufalství hovořily jasně.
Augustus se musel rozesmát, když si všiml těch jejich výrazů.
„Řekl jsem něco vtipného?“ osopil se nyní Smaliner na něj.
„Ale ne, příteli,“ smál se Augustus chladně. „Nedělej z komára velblouda. Už se tak stalo. Určitě by tě mrzelo víc, kdybys přišel o tak dobrého a věrného sluhu, než že jsme mu trochu vypomohli, nic víc.“
Nyní se pro změnu na Augustovu hlavu svrhla hromada nadávek a křiku. Augustovi to nevadilo. Odjakživa byl známý pro své provokování, takže mu to nevadilo.
„Lorde Smalinere,“ ozval se nyní Kestner a Smaliner se zarazil, když zrovna začal mlátit Augusta do ramen, protože výš nedosáhl. Jeho pán se na něj ovšem nepodíval, jen překvapivě trpělivě vyčkával, co mu jeho sluha bude chtít sdělit. „Pokud to ulehčí vaší mysli, vzdám se svého postu,“ oznámil mu Kestner s čistou myslí. A snažil se ignorovat kamenné tváře sluhů nedaleko od něj.
‚Jen to ne!‘ křičeli všichni ve svých myslích. Někteří dokonce přidávali myšlenky typu: ‚To asi podám výpověď a půjdu na ulici, tam bude bezpečněji!‘ nebo: ‚Hlavně se nedívej na mě, já většinu své práce prochrápu a Kestner ji musí dělat za mě a nestydím se za to, protože jsem od přírody lenoch!‘ nebo: ‚Tak to všichni do dvou týdnů chcípnem‘ hladem.‘
Úpěnlivé pohledy nyní mířily ke Smalinerovi. A naštěstí pro ostatní sluhy, lordu Smalinerovi proběhly podobné myšlenky: ‚No sakra, jestli odejde, tak to všichni do týdne pochcípáme hlady a bude tu neskutečný bordel, ani bych se nedivil, kdyby se sídlo po jeho odchodu hned nerozpadlo.‘
Augustus pohlédl na svého přítele, který byl otočený k němu, ale výraz měl stejný jako jeho sluhové. Musel se ušklíbnout. Jaký pán, takoví sluhové, očividně.
Aby ovšem neztratil na hrdosti, Smaliner si odkašlal a moudře pravil: „Myslím, že to nebude třeba. Jeden přestupek mohu přehlédnout. Ostatně i já nejsem bez chyby.“
Zvěromágům div nespadl kámen ze srdce, jak si úlevně všichni oddychli. I Smaliner vypadal náramně spokojeně. Neztratil na vlastní hrdosti a bude mu ještě vděčný. I když ta vděčnost spíš pocházela od Smalinera.
„Děkuji, lorde Smalinere,“ poklonil se mu Kestner. „Přesto si myslím, že jsem pochybil víc, než bylo dovoleno pro komorníka.“
Panika mezi zvěromágy ihned nabrala vyšší úrovně, Virgil s Gerardem měli nyní problém, aby se nezačali smát a aby si zachovali důstojnost. „Tak už je netrap, Smalinere,“ ozval se Augustus, který se upřímně bavil tou podívanou. „Stejně bys lepšího komorníka nesehnal.“
Smaliner si hrdě odfrkl, ale nakonec uznal s drobným úsměvem: „Však já to vím.“
*****
Augustus pohlédl netrpělivě na hodiny, které stály v rohu místnosti. Uvažoval, jak dlouho jim mohla trvat cesta sem, kdy se vydali směrem ke Smalinerově sídlu… a kdy se Octavius mohl přemístit. Byla tu ta špatná, hlodavá myšlenka, ta, která spojovala ty všechny špatné body, které ho prozatím napadly, že když byl Alastair ještě ve službách Octavia… bylo jeho povinností mu hlásit, co David dělá. Takže i místo jeho bydliště. Proto se z něj mohla stát snadná kořist. Ale zároveň proto mu tam Alastaira nechal. Aby si mladík uvědomil, co způsobil jeho nynější straně, co způsobil sám sobě a jak pomohla jeho předešlá oddanost nynějšímu nepříteli. Mohl tam nechat Gerarda a měl by jistotu, že ho nezklame, ale nyní Alastairovi důvěřoval. Byl to první podstatný úkol, který mu zanechal, a proto čaroděj věřil, že ho nezklame. Přesto ty hlodavé pochyby tady byly, možná dokonce i strach. Strach, na který jeho magie rozkladu čekala, a pomalu ho svírala zevnitř, neverbálně přímo škemrala, aby ho ten strach ovládl, aby přišel o rozum a ona ho tak mohla roztrhat zaživa a s ním i všechny kolem.
„Auguste,“ slyšel hlas svého přítele a téměř úlevně by si oddychl, když k němu zaputoval znovu pohledem. „Jak se ti mohu odvděčit?“ zeptal se Smaliner přímo.
„Až za tebou přileze Octavius, poděkuj mu, že se rozhodl ti nezabít sluhu,“ usmál se Augustus chladně.
„Cože?“ nechápal Smaliner.
„Ale to nic, jen můj špatný smysl pro humor,“ máchl nad tím Augustus rukou.
Zasadil mu brouka do hlavy. A nyní bude pro Kestnera snazší vysvětlit, co se třeba odehrálo. Augustus totiž nepochyboval, že tenhle Octaviův žertík bude mít ještě nehezkou dohru. Nejen mezi nimi třemi. Proto bylo potřeba, aby si zajistil spojence, než k tomu dojde. Také si byl vědom, že dnešní noc ještě neskončila. Musel volit slova moudře. Smaliner byl jeho spojenec, ale na jak dlouho? I on se k němu může kdykoliv otočit zády.
Proto se jen unaveně usmál. Po celá staletí se naučil dokonale skrývat a ovládat svou magii, aby si kolem něj nikdo nevšiml, kdy zrovna vystupuje pomalu na povrch nebo kdy mu právě rozkládá nějaký ten sval či orgán.
Měls‘ nám dát Octavia, ne ty slabé krysy!
‚Sklapni,‘ myslel si Augustus otráveně, než konečně řekl: „Vyberu si to jindy. Myslím, že je na čase, abychom se také vrátili. Neradi bychom zdržovali.“
Smalinerovi ovšem neušlo, jak jeho přítel vypadá pobledle a unaveněji, než posledně. Svraštil obočí a už se chtěl zeptat, co se děje, ale to už Augustus zavelel svým sluhům, že odcházejí. Ignoroval i jejich zmatenost, proč tak náhle, nebo Kestnera, který ho přemlouval, aby ještě chvíli snad zůstali.
„Auguste!“ zavolal za ním Smaliner, když se jeho přítel měl k přesunu pomocí magie. Augustus k němu ovšem pořád stál zády. „Nenech se připravit o rozum,“ vyzval ho jeho přítel.
Na pár vteřin nastalo ticho, na to se však Augustus zeširoka ušklíbl a pootočil hlavou ke svému příteli, aby mu sdělil: „Neboj se. Tak snadno nechcípnu.“
A než mohl Smaliner jakkoliv zareagovat, Augustus zmizel i se svými sluhy.
*****
Co viděl Smaliner těsně předtím, než mu jeho přítel zmizel z očí? Temnotu v očích, která neznala konce, a hrozbu zničení všeho kolem sebe, ať už vědomě či nevědomě. To samé cítili Virgil i Gerard a oba si uvědomovali, že se nepřesunou do bytu k Davidovi, ale na pravděpodobné místo, kde svou magii bude moci jejich pán plně vypustit bez ohledu na škody. Proto pro ně bylo překvapení, když se objevili na známém místě před vysokou cihlovou budovou, kterou si jejich pán označil za své druhé sídlo. O to víc je překvapilo, že než se vůbec mohli rozhlédnout, jejich pán už byl dávno v pohybu.
A než ho pohledem konečně našli, viděli ho u Octavia, jak se snadno dostal okolo Alexeie i Nikolaje k Octaviovi. Čaroděj ho sice ucítil na poslední chvíli, ale i tak se mu povedlo na poslední chvíli se pohnout z místa. Kdyby zareagoval jen o zlomek vteřiny později, magie rozkladu by mu nejspíš vypíchla oko v lepším případě, takhle mu jen v podobě jehlanu proletěla těsně před očima a možná vyškubla svou rychlostí i nějakou tu řasu. Pravdou totiž bylo, že Augusta až do poslední chvíle necítil. Pouze ve chvíli jeho útoku cítil jeho přítomnost a především nasranost. Ne Augustovu, ale tu od jeho magie. Neměl čas si srovnat myšlenky a zareagovat snad tím, že by si čas upravil podle sebe. Instinkt přežití na něj doslova řval jasně. Vypadni a ani neuvažuj o útoku.
Sotva se totiž setkal s pohledem Augusta, srovnal si velmi rychle v hlavě, kdo by měl jasný navrch. Proto naslepo hmátl před sebe po Nikolajovi a Alexeiovi. K jeho smůle stejně rychle po jednom z nich hmátl i Augustus. A než se stihli ti tři znovu přemístit, ozval se Alexeiův křik plný bolesti, který posléze zanikl, když zmizeli. Augustus se zeširoka usmál, když pohlédl na svou ruku… v níž svíral rozpadající se Alexeiovu paži. Bylo to rychlejší než zlomek vteřiny, ale Octavius obětoval Alexeiovu paži, oddělil ji od těla svého sluhy, a potom zbytek jeho těla přemístil spolu s Nikolajem pryč. Kdyby tak neudělal, Alexei by se rozpadl v prach celý.
Augustus se jen tiše, hrdelně zasmál.
„Tohle tě snad naučí, zmetku jeden, že na mé území už nepáchneš,“ zašeptal Augustus spokojeně, v očích čiré šílenství, ale také děsivá spokojenost, když se ruka toho špinavého zvěromága rozpadla v prach v jeho ruce. Téměř si i přál slyšet i nadále jeho křik, jak by škemral a skuhral, když by se mu rozkládalo pomalu celé tělo, přál si vidět Octaviův ksicht, až zjistí, co skutečně způsobil jeho tolik milovanému klenotu.
Víc… víc… dej nám víc!
Hlasy magie rozkladu šeptaly jeden přes druhý. Byly to především hlasy těch, které Augustus nechal rozpadnout se v prach. Přímo cítil, jak se po něm nyní cápaly jednotlivé ruce, které se zároveň rozpadaly v prach. Jeden z mnoha trestů magie rozkladu byl, že hlasy těch, které zabil, ho budou pronásledovat, dokud ho magie rozkladu sama nepozře zaživa, protože už pro něj nebude mít užitek. Nyní se ozýval hlas Harám, která mu se smíchem přikazovala, aby jim donesl víc obětí. Bylo to k smíchu, proto se Augustus rozesmál - zrovna ona, jejíž magie mohla zastavit tu jeho.
Virgil a Gerard nepolevovali v ostražitosti. Byli si vědomi rizika, kdy by i Augustus mohl ztratit kontrolu a být pro ně samotné hrozbou. Nezapomněli na Flitchovy poslední stavy, kdy svou magii neuměl a nemohl ovládat, kdy se volně vypouštěla z jeho rukou proti nim, zatímco se smál stejně šíleně jako nyní Augustus.
„Virgile,“ řekl Gerard jen.
„Ještě ne,“ nesouhlasil Virgil a v očích mu zajiskřilo. „Ještě tomu úplně nepropadl. Flitch byl mnohem slabší… on se jí aspoň umí bránit.“
„Co když?“
„Důvěřuj mu. Teprve ve chvíli, kdy zaútočí, propadne tomu.“
O to větší překvapení pro ně bylo, když viděli Augusta, jak si sám sobě vrazil pěstí. A to pořádně. Oba zvěromágové po chvíli ucítili krev, která dopadla vedle Augustových nohou, když se předklonil a držel se za kořen nosu. Zároveň se ovšem magie rozkladu pomalu vytrácela. Oba přesto zůstali v pozoru.
Augustus si promnul nos a zakřenil se. „Mám to pod kontrolou,“ ujistil je po chvíli, nos si ovšem pořád držel. Když postřehl, že se pořád nepohnuli, ohlédl se přes rameno. „Předpokládám, že Flitch nenašel způsob, jak se přivést k rozumu sám,“ usoudil, když viděl nedůvěru svých sluhů. Pravdou ovšem bylo, že magie rozkladu se skutečně vytratila z okolí. Jenom fénix a ouroboros tomu nedůvěřovali. Po chvíli si Augustus otráveně povzdychl a zaklonil hlavu dozadu. „Zatraceně,“ zaklel pouze, když se díval na noční nebe, ze kterého za chvíli hrozila pohroma v podobě bouře. „Měli bychom dát Alastairovi najevo, že už nemusí držet bariéru,“ dodal jakoby omylem.
*****
Octavius znechuceně sledoval Alexeiovu paži, kterou se všichni kolem snažili zachránit. Tedy spíš to, co z ní zbylo, když ji sám oddělil, aby ho celého nepohltila magie rozkladu. Ale co z něj zbylo nyní? Vrátit čas nemohl, aby se tkáně zase spravily. Místo ruky měl jen jakýsi křivý krvavý pahýl. Vždyť je tak ohyzdný! Ne, nesměl propadat panice. Vyslal své sluhy, aby vyhledali Smalinera. Ignoroval fakt, že před pár hodinami se pokoušel skrz lidi a své sluhy zabít jeho komorníka. Nyní je přece úplně jiná situace! Křik jeho krásného klenotu ho děsil. Alexei byl jako divé zvíře na řetězu, uvězněné v malé kleci, ohánějící se po všem kolem sebe. Z bolesti také ztrácel svou vyrovnanost a Octavius sledoval, jak se z něj stává bestie a pak zase ohyzdný člověk. Neměl sílu, aby vydržel v jedné podobě a tak Octaviovi poskytl velmi škaredé divadlo, kdy část tváře měl lidskou a část zvířecí, nebo části těl se proplétaly v jedno a bylo někdy velmi těžké určit, kde je ještě lidská schránka a kdy ta zvířecí.
Augustus takhle pošpinil jeho dokonalý klenot! Octaviovi se zvedl žaludek. Ne, z Alexeie je nyní zrůda! S ním přece nemůže do společnosti! Místnost opustil jako první a ani ho nenapadlo doufat, že by ho lékaři mohli ještě spasit a zachránit jeho krásu. Místo toho se mu v hlavě zrodil ohyzdný plán.
Augustus za své činy zaplatí!
Během chvíle sepsal jeden dopis a ten poté pomocí magie rozmnožil na několik dalších a rozeslal je jejich daných adresátům.
Bylo na čase, aby i oni zasadili Augustovi ránu a nenechali se postupně zabít!
*****
Alastaira probralo ze soustředění zaťukání na okno. Ohlédl se přes rameno, ruce měl ovšem pořád spojené, aby nenarušil vlastní kouzlo. Když poznal Virgila, oddychl si a ruce konečně rozpojil. Téměř okamžitě se mu roztřepaly, jak je měl ztuhlé. Netrvalo dlouho a David slyšel zaklepání na dveře. Alastair pomalu vstal na ztuhlé nohy a šel otevřít dveře. David se zhrozil, když viděl Augusta s krvácejícím nosem, místo obav na jeho hlavu dopadaly nadávky a otázky typu, zda přišel o rozum. Také mražená zelenina mu moc nepomohla, když ji po něm ten člověk docela surově hodil.
„Co se stalo?“ chtěl vědět Alastair ihned.
Augustus ovšem nic neřekl, sedl si do křesla a zakryl si tvář balíkem zmrazených kostiček mrkve, celeru, brokolice, kukuřice a květáku.
„Odpovídej!“ ozvalo se přísně a k bolesti nosu přibyla nyní i bolest kolene, do kterého ho David kopl, až Augustus nadskočil. „A než začneš prskat, že tě to snad bolí, nebo že jsi zraněný, tak si uvědom, čí zeleninu máš nyní na ksichtě a v čím bytě vlastně sedíš!“
Augustus jenom zaskřípal zuby, nic ovšem neřekl, opět si položil balík zeleniny na obličej a zaklonil hlavu. Ani na okamžik ho totiž nenapadlo, že by snad David mohl mít právo se k němu chovat takhle a skrývat přitom vlastní obavy, co se stalo.
„Kestner žije, to je hlavní,“ řekl Augustus stroze.
„Trochu to rozveď.“
„K čemu ti ty informace budou?“
„Abych pochopil třeba, proč před barákem před chvilkou byl nějaký pošuk, který ti očividně jde po krku?“
Augustus si otráveně povzdychl a vrhl pohledem na Alastaira. Co mu všechno řekl? „O toho pošuka se nemusíš starat-…“ začal, ale David ho hbitě přerušil.
„Že nemusím?“ div se nerozesmál. „Pokud jsem správně pochopil, právě mohl totiž způsobit, že bych tak trochu přestal existovat. Nemyslíš si, že mám právo začít vyvádět?“
„To mohu taky způsobit,“ zabrblal si Augustus pod nos, když ho začal na chvíli zase ignorovat a soustředil se na příjemný tlak chladu na svém obličeji. Odmítal si připustit, že by David mohl mít právo být takhle naštvaný. Po celý život jeho chování bylo omlouváno druhými, protože strach z magie rozkladu jim zatemnil mysl. Vše mu bylo ze strachu odpuštěno. Proto Augustus nikdy nemusel pocítit zodpovědnost za vlastní činy.
To se mělo s počínajícím dalším ránem změnit.
*****
David Erwood nebyl jediný, kdo se rozhodl, že je na čase, aby se přestalo kolem čaroděje s magií rozkladu chodit po špičkách ze strachu a s hlavou pokorně skloněnou. Na popud Octavia se sešli, ačkoliv netušili, proč tak pozdě ruší jejich spánek. Ale když se jednalo o Augusta, neměl nikdo klidný spánek.
Hlavy kouzelnických rodin, které pobývaly na území, kam vtrhl tento nezvaný host, se všechny do jedné shodly, že lov na Kestnera s velkou pravděpodobností zařídil právě Augustus. Aby toho nebylo málo, Octavius se s radostí připojil do konverzace, i přes svůj velmi pozdní příchod, který nijak neomluvil ani neokomentoval, a navrhl šílený nápad. Což takhle soud s Augustem? Aby se o něm mohlo řádně a jednotně konečně rozhodnout. Co zmůže jeden proti nim všem? Zaslepeni momentem, kdy jim svitla naděje, že Octaviova magie by snad mohla pozastavit tu Augustovu, že snad si jsou nyní i rovni, rozhodli se, že povedou soud. Soud mezi čaroději neprobíhal už po mnohá staletí, vždycky se dokázali rozumně domluvit. Většinou padaly vtipy na téma soudnictví, že ho vymysleli lidé, aby si mohli navzájem ukřivdit a znepřátelit si odsouzené i ostatní. Přesně tři minuty po příchodu Octavia bylo rozhodnuto.
Nikdo se nesháněl po Smalinerovi, který ani nebyl zván. Dopis mu nebyl nikdy doručen, protože pro něj Octavius nikdy žádný dopis nenapsal. Paktuje se s Augustem? Pak je vinen stejnou měrou! A i kdyby byl pozván, stejně by se o to nezajímal. Nikdo z čarodějů by se také nezajímal, že jeho komorník byl středem útoků církve v dnešním nočním lovu. Jen se čarodějové shodli, že by bylo moudré mu aspoň poslat pozvánku k soudu a posléze i jejich společné rozhodnutí, na které se mohl samozřejmě odvolat, ale to by udělal jen blázen. Když Smaliner v brzkém ránu četl dopis, vlasy mu div nestály s hrůzou.
„Jak se opovažují!“ vykřikl a udeřil do stolu.
„Lorde Smalinere?“ zpozorněl sluha po jeho boku.
„To je přece šílenství!“ křičel Smaliner rozčíleně, v očích vztek, který se u něj nevyskytoval, a když už, tak jen velmi zřídka. „Na to nemají právo! Kdo tam stál, aby hájil poškozenou stranu! Jaké jednohlasné rozhodnutí!“
Rozzuřeně hodil dopis do ohně a sledoval ho, jak se rozpadá na malé kousíčky, v očích se mu odrážely plameny a úsek, který ho tolik popudil.
V rámci jednohlasného rozhodnutí vznášíme podezření…
*****
Mladý zvěromág byl pověřen, aby dopis s rozhodnutím doručil i Augustovi. Když ho v jeho hlavním sídle nenašel, rozhodl se zkusit štěstí u jiného místa, kde cítil mocnou magii rozkladu. Neuniklo mu, že vše kolem bylo potemnělé nebo shnilé. Pomyslel si, že magie rozkladu je velmi nebezpečná, když se nudí a pasivně ničí vše kolem. Když šel po schodech, dával si pozor, aby se pod ním nerozpadly, minimálně tak vypadaly. Špatně skrytá plíseň pod nánosem barvy mu říkala, že se blíží k jejímu zdroji. Když se blížil k patru, kde magie byla nejsilnější, cítil na sobě chladný pot ze strachu. Nohy se mu třepaly. Nikdy s Augustem nehovořil přímo, jen slyšel povídačky od svého pána. Proč to musel být zrovna on, kdo mu donese dopis?
S obavami zaklepal na dveře. A protože si vybral špatnou chvíli, kdy Augusta hrozilo rozčílit téměř cokoliv, našel svůj skon téměř ihned. Dopis dopadl na zem na hromádku popela dřív, než mladík mohl vykřiknout bolestí. Jeho smrt byla okamžitá, magie rozkladu se mohla uklidnit, že našla svou oběť a její chtivost byla uspokojena. Když David otevřel dveře, viděl jen hromádku popela a na ní úhledně položený dopis. Rozhlédl se po chodbě, ale nikoho neviděl. Proto dopis vzal, pečeť na něj samozřejmě nepoznával, adresován ovšem byl Lordu Augustovi.
„Auguste?“
Nedostalo se mu odpovědi. Dopis převzal Gerard a zeptal se Augusta, zda ho má otevřít. Augustus ovšem nejevil zájem o to, co se v dopisu píše, proto ho Gerard otevřel a nejdřív přečetl v duchu. Pohlédl na Davida a pak na Augusta, než ho přečetl nahlas.

Vážený lorde Auguste,

S úctou,
Šest pověřených vůdců kouzelnických rodin současného Walesu

Augustus si sundal zeleninu z tváře… jenom proto, aby se rozesmál nahlas. A Virgil se k němu přidal. Gerardovi ovšem do smíchu nebylo. Uvědomoval si totiž, jaký trest je postihne, pokud pozvání bude jejich lord ignorovat i nadále. Virgil se smál tomu, jaká fraška to skutečně byla. Jejich rod nenáviděli, co si pamatoval. A nyní chtějí posledního dědice obrat o vše, co by měl získat, a ještě se mu veřejně vysmát? Tak bláhový přece jejich pán není! Ani ten bezpáteřní slaboch Flitch by nenechal ostatní, aby se mu smáli do ksichtu veřejně. Aspoň špetku úcty vždycky měl.
„Unikl mi skrytý vtip?“ zeptal se David, protože si uvědomoval, stejně jako Gerard, že tak pitomé psaní by nejspíš jen tak neposlali, aby je pobavili.
„Snad jenom to, že někdo spěchá dřív do hrobu,“ smál se Augustus chladně.
„O smrti bys neměl žertovat,“ připomněl mu David.
V tu chvíli byl Augustus na nohách, úšklebek od ucha k uchu a na bolest jakoby už dávno zapomněl. ‚Ale kdeže. O smrti těchhle držkatých hub sním už po celá staletí!‘ pomyslel si Augustus podle. „Ve tvé společnosti se to možná nehodí, v té mé je to vítané,“ řekl jen. Unikl mu Davidův pohled, který určitě nebyl tak radostný, jako ten jeho. „Obzvlášť, když mě přímo zvou k sobě - o důvod víc jim vyhovět.“
„Lorde Auguste, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Soud by neprobíhal jenom tak,“ připomněl mu Gerard.
„Čím více publika, tím snadnější práce,“ mávl nad jeho slovy rukou jeho pán.
„Výjimečně souhlasím s Gerardem, je to šílenství,“ ozval se Virgil po chvilce uvažování. „Nepůjdete přeci jenom proti všem šesti z nich, ale i proti všem přítomným. Včetně zvěromágům. A pochybuji, že by si vzali na něco takového jenom slabé odvary.“
„Máš snad strach, Virgile?“ rýpl si Augustus s úšklebkem a věděl, že to v něm rozproudí krev. Hrdý fénix by díky své hrdosti mohl klidně i spadnout z výšin, aby vám dokázal, že nemá strach. Virgil byl nebezpečný, protože nad strachem ze smrti nikdy neuvažoval. „Protože takhle mluví slaboši,“ dodal jako by omylem.
Gerard věděl, proč to řekl. Neměl mu to za zlé. Jen měl obavy. Důvěřoval svému pánovi, že ví, co dělá, ale starosti pro něj prostě byly typické. Když Virgil ani Augustus neměli žádné obavy, on je pociťoval několikanásobně. Cokoliv se totiž mohlo zvrtnout.
„Nepsalo se tam, kolik sluhů si může vzít s sebou?“ zeptal se Alastair najednou a zaujal Augustovu pozornost.
„Ne,“ odpověděl Gerard po opětovném spěšném přečtení dopisu.
„Pak se nezakazuje ani nám se zúčastnit,“ osvětlil Alastair. Předpokládal, že sám Augustus se nejspíš soudu nikdy nezúčastnil, protože dlouhou dobu strávil mimo dění v Anglii a stejně tak se moc nedoporučovalo dospělým mágům brát své potomky na veřejné či soukromé soudy. Nejen kvůli okolnostem, ale také náhodám, které párkrát způsobily, že daný dědic záhadně zmizel nebo zemřel. A ať už býval Lucratez jakýkoliv, Alastair Octavia slýchával o něm mluvit jenom s respektem.
„Co tím chceš říct?“ nechápal Augustus.
Bylo to přesně tak, jak Alastair předpokládal. Proto ho potěšilo, že svému pánovi může být k užitku a předat mu cenné informace. Gerard ani Virgil se soudů nikdy nezúčastnili, protože nebyli nikdy komorníky svých pánů a nepochyboval, že Lucratez ani Tenebra neměli vlastní věrné sluhy, kteří v jejich očích byli silnější. Třeba takový Nikolaj - ten těch soudů odchodil víc než dost… jak s Lucratezem, tak s Octaviem. A protože měl předtím Alastair svá vlastní privilegia, nejednou se na takový soud vtěsnal spolu s Octaviem, protože ho to zajímalo. Tehdy byl bláhový, zamilovaný, ale i tehdy dokázal vnímat, co se dělo kolem. Nyní Octaviovi děkoval, že ho střežil jako šperk v klenotnici a všude ho tahal, i když mu to někdy připadlo zbytečné.
„Soud nemá žádné psané pravidlo o tom, že se sluhové nesmějí zúčastnit se svými pány, jako doprovod. Stejně tak není omezený počet oněch sluhů, kteří svého pána doprovází. Většinou se jedná o jednoho či dva, ale může jich klidně přijít několik. Pokud se nejedná o soud přímo s dotyčným, většinou si ostatní mágové vezmou jednoho či dva sluhy. Jednoho na boj nebo obranu a druhého… jako doplněk.“ Zde se ve výkladu trochu zarazil.
„Pokračuj,“ svolil Augustus, zaujat jeho slovy.
„Málokdy se stalo, že by mágové přišli bez doprovodu minimálně jednoho sluhů. Nikde ovšem není pravidlo, že si nemůžete klidně vzít všechny své sluhy.“ Pohlédl na dopis, který držel Gerard v rukách. „Mohu?“ zeptal se jen a dopis si od Gerarda převzal. Prohlédl si temně rudou pečeť. „Temně rudá pečeť. Ta většinou poukazuje na přestupek nebo podezření přestupku. Nikoliv o řešení majetku. Možná se pletu, ale pokud by se jednalo skutečně o soud ohledně majetku vaší rodiny, lorde Auguste, jednak by už propadl státu nebýt pana Erwooda, a samozřejmě by pečeť nebyla temně rudá ale žlutá. Jsou to drobnosti, na které lidi zapomněli, a na kterých si naopak mágové dávají záležet. Takže si myslím, že se jedná jenom o slovíčkaření a chtějí s vámi řešit něco jiného než majetek.“
Augustus si promnul bradu, zatímco ho zaujatě poslouchal. Pravdou bylo, že nyní pro něj znamenal zdroj informací, které mu nikdo nepředal, stejně tak Virgil a Gerard pozorně poslouchali.
„Co když je to past?“ zeptal se David najednou.