Andrew John toho rána s úsměvem na rtech jedl chléb s máslem a medem a popíjel černý čaj s mlékem bez cukru. Však ony zprávy byly prozatím tak sladké samy o sobě, že i ten med by dozajista zbytečný! V pozadí mu na staré gramofonové desce hrál Tanec kostlivců, který svým kroucením hlavy, gesty a natřepáváním celého těla v tom správném okamžiku doprovázel, občas se z jeho mužné hrudi vydralo i pobručení. Andrew John miloval klasickou hudbu a tento kousek byl jeho nejoblíbenější. Především proto, že sám věřil, že jeho práce vyžaduje pohled i z druhé strany a skladba o symbolicky vyobrazené smrti, kterak vybízí mrtvé, aby povstali, se moc nelišila od představy čarodějnice, která může dělat to samé, kdyby chtěla, samozřejmě. Jak by vám tvrdil, Charles Camille Saint-Saëns byl génius! A dozajista i věrný lovec čarodějnic.
Když ovšem arcibiskupovi někdo zaklepal na dveře, vyrušil ho z jeho ranního rituálu, až mu málem spadl chléb s medem na zem. Obočí se mu svraštilo do nehezkých vrásek na čele, připomněl si své vlastní povinnosti. Odložil chléb, upravil si svůj hábit, a když vstal, vyzval dotyčného rázným hlasem: „Vstupte!“
Slavnostní oslovení, uvedení důvodu, proč ten pobuda přišel a vyrušil ho při jídle a jeho ranním rituálu… více mu Andrew John nevěnoval pozornost, protože přešel k oknu a raději popíjel svůj čaj a jen předstíral zájem o jeho zprávu. Místo toho sledoval dění venku a uvažoval, zda zrovna ta žena, co prodávala jablka naproti jeho oknu, není náhodou čarodějnice. Typické starodávné znaky čarodějnice jí sice chyběly, ale ty pohledy, které házela na své zákazníky a jak s nimi okatě koketovala a smlouvala vlastním tělem! Dozajista jim nabízela i jiná jablka, než k snědku! I Andrew John měl kvůli ní nejednou hříšné myšlenky, za které se musel kát a trestat sám sebe. Obával se přiznat, že má podezření, že by snad mohla být čarodějnice. Navštěvovala ho ve snech a své havraní kadeře měla rozpuštěné a svůj šat často odkládala, aby ji mohl vidět tak, jak ji Bůh stvořil a sváděla ho líbeznými slovy, které si zapřisáhl zapomenout, když se z něj stal arcibiskup a vstoupil do celoživotního celibátu.
„Kdože?“ zpozorněl po chvíli, když muž za ním pořád mluvil a mluvil a najednou utrousil jakési ženské jméno.
„Lucy Parkerová, pane. Ta žena, co prodává jablka nedaleko kostela,“ vysvětlil ten pobuda, jehož jméno si Andrew ani neobtěžoval zapamatovat. Chvíli nad jeho slovy uvažoval, než pohoršeně pohlédl na ženštinu, která se objevovala v jeho snech už po mnoho dní, a on po ní skrytě toužil. Tak proto ty sny a škodlivé myšlenky! Čarodějnice to je teda!
„Kdo ji udal?“ zeptal se nezaujatě a snažil se zachovat klid, když usrkl ze svého čaje, ruce se mu ovšem trochu třásly. Ani ho to nezajímalo. Myšlenka, že ta ženština s ním prohodí víc než jen obyčejné: „Dobré ráno!“ či „Na shledanou!“ nebo „Nekoupíte si dnes nějaké jablíčko, otče svatý?“ Po chvíli muž rozhořčeně odložil svůj šálek s čajem a založil ruce za záda. Musel ruce nějak zaměstnat, aby se uklidnil. „Dobře, není třeba dalších svědectvích. Přiveďte ji sem,“ přikázal ledabyle. „A buďte diskrétní. Nechť už nadále neprodává ta svá otrávená jablka!“
A tak se zpečetil osud ženy, která nikdy nikomu nic zlého nepřála, jen se jedné její zákazníci nelíbilo, že jí omylem prodala moučnaté jablko, které jí během pár dnů ve spíži shnilo a nepříjemně jí provonělo celý dům.
Andrew se samozřejmě zúčastnil potupného procesu, kterého nebylo ani třeba, neboť o ženině osudu bylo už dávno rozhodnuto. Téměř s potěšením si užíval její vzlyky, když ji bičovali a natahovali na skřipec, aby se přiznala. Nebylo potřeba, aby použili palečnici ani jiné, zajímavější mučicí nástroje, které jejich předci vynalezli a zdokonalili právě pro jejich zvrácenou dobu. Sledoval ji pohoršeně, jak se k němu plazí a chytá ho za hábit, škemrá a prosí, že ona je nevinná, čistá duše, že se nikdy nedopustila tak nečistého hříchu a že je křesťanka, co poctivě chodí do kostela! Její zubožená a zjizvená tvář bude Andrewa Johna pronásledovat ještě po mnoho nocí a on si bude myslet, že ho proklela, aniž by zvážil snad vlastní pocit viny, že odsoudil nevinnou. Když přihlížel jejímu skonu na hranici ve sklepení kostela, nahlas odříkával modlitbu za její duši spolu s ostatními, křižoval se, máchal s lahvičkou svěcené vody směrem k ohni, kde už dávno její hlas utichl, a vzýval Boha, aby jejímu hříchu odpustil a přijal ji jako svou věrnou ovečku, která jen sešla na scestí a nyní se vrací k němu.
Když se konečně odpoledne vrátil do své pracovny, jeho čaj už dávno vychladl a kůrka jeho chlebu s medem mu ztvrdla, že se nedala uhryznout.
‚Beztak ta děvka pekelná!‘ zaklel ve své mysli, když jídlo znechuceně vyhazoval.
*****
Poté, co Davidovi řekl z velké části téměř vše, pocítil Augustus jakousi úlevu. Bylo to poprvé po mnohá staletí, kdy se mohl někomu svěřit a říct nahlas, co vlastně je, odhalit svou prokletou magii a nebýt přitom hned odsuzován pro rodinu, do které se narodil. Některé věci Davida pořád překvapovaly, ale to, jak přijal a upravil vlastní vnímání reality kvůli němu, Augusta ujistilo v tom, že se mu snaží věřit a uvěřit jeho slovům.
„A co ostatní rody? Vycházíte spolu?“ zeptal se David zvídavě, když mířili opět do jeho bytu. Augustus se jen musel pousmát nad jeho náhlým zájmem, kdy chtěl zjistit, velmi opatrně, co nejvíc. Dnes večer mu chtěl představit magii zvěromágů. Uběhl už týden a každý den David věřil víc. „Nebo stejně jako králové spolu válčíte?“ dodal s trochu provokativním úšklebkem. Vždycky to dělal. Míchal vlastní realitu s tou Augustovou, aby mu to přišlo uvěřitelnější. Augustovi to nevadilo, jen se nad tím musel usmívat. Lidské šarvátky se málokdy mohly srovnávat s krveprolitím, co působil jeden rod druhému.
„Jak kdy,“ uznal nahlas. „Osobně mám přátelské spojení jen s jedním rodem. Ale ty ostatní nemůžu vinit - nenáviděli už mé rodiče pro jejich magii. Snad Flitche ještě snesli, ale i tak mu přáli smrt. Nedivím se jim. Jen já je seru trochu víc.“
„Pokud jsi ale předtím pár let strávil v Africe a Asii, to už jsi je stihl nasrat během pár týdnů?“ rýpl si David.
„Jsem prostě dokonalý,“ chlubil se Augustus. „A to nemůžou vystát,“ dodal a Davida tím rozesmál.
„Ani se jim nedivím, že jim lezeš krkem. Umíš být dost otravný.“
„A vlezlý.“
„Ano, to už vím. Jaké jsi měl vztahy s rodinou? Předpokládám, že ne moc dobré.“
„Flitche jsem k smrti nenáviděl, matkou pohrdal a otci se vysmíval. Mám pokračovat?“
„Spíš ne. Ale celkem by mě zajímalo, zda jsi to byl ty, kdo je skutečně nenáviděl, nebo to byla tvá magie?“ David tu otázku nechal jen tak zaznít do vzduchu, nejspíš ani nechtěl odpověď - do toho mu přece nic nebylo. Místo toho se zastavil před vchodovými dveřmi a na patě se otočil k Augustovi, který se zastavil nyní jenom krok od něj, protože předpokládal, že už má otevřené dveře a oni půjdou prostě dál, tak jako vždy. „Proč jsi mi tohle všechno vůbec řekl?“ ozvala se ta jeho racionální část, která mu nedala nikdy spát a po celou tu dobu více než jednoho týdne to v ní hlodalo. „Co když patřím mezi tvé nepřátele?“
„Věř mi, poznám své nepřátele,“ zazubil se Augustus. „Jsi jen neškodný člověk.“
„Tak neškodný, říkáš? Uvědomuješ si, že mohu zařídit, aby tvé rádoby dědictví čarodějů za mnohá staletí vyletělo do vzduchu?“
„Do toho, uplatím si zdejší radu.“
„Myslíš sněmovnu lordů?“
„Stejná kravina.“
David lehce přimhouřil oči. „Nebo tvůj případ přesunu pod někoho jiného,“ provokoval David dál, nyní s úšklebkem. „Pořád mi dlužíš tu večeři,“ připomněl mu najednou. Augustus se náhle zarazil a vypadal zmateně. „Já tušil, že jsi zapomněl,“ dovtípil se David.
„Ne, nikdy ses nevymáčkl, kam chceš jít, tak jsem to nevytahoval,“ pokrčil Augustus rameny. Samozřejmě, že zapomněl. Jen to tak předtím plácl, ani nečekal, že bude souhlasit. Jeho původní plán byl, že mu při večeři trochu poodhalí vlastní původ, ale to potom už nebylo potřeba, takže luxusní večeři plánovat nemusel. Ani by neměl z čeho ji zaplatit, takže by ji musel vytvořit sám a netušil, kdy by stihl předělat Davidův byt tak, aby připomínal restauraci.
„Ale nekecej,“ dloubl si do něj David. „Prostě přiznej, že jsi zapomněl. Ani bych se nedivil, taky mi to došlo až o den později, protože jsi mě docela šokoval.“
„Mám tě pozvat teda dneska?“
„To byl vtip, nemusíš nic dělat.“
‚Ale já chci,‘ pomyslel si Augustus s úsměvem a málem by to řekl i nahlas, ale hned se za tu myšlenku napomenul. Přímo cítil pomyslné ruce své magie na svém hrdle. Jakoby ho němý hlas vybízel: Řekni to! Řekni! A já tě s radostí pozřu.
„Věřím, že lord Augustus nezamýšlí nic špatného pouhou večeří,“ ozvalo se za nimi. Oba se ohlédli a viděli Gerarda.
„Kde jsou ti dva?“ zeptal se Augustus a David se hned o dva kroky vzdálil. Pořád si nebyl moc jistý, jak se kolem těch tří chovat a kolik toho vědí. Gerard si všiml Davidova chování, ale nic neřekl.
„Ještě kontrolují zbytek ulice,“ informoval svého pána.
„Dobře. Zkontrolujte i další bloky a nenechte nic náhodě,“ vydal mu Augustus rozkaz. A Gerard pochopil. Jednoduše řečeno: Zmizte na pár minut, než vám dám vědět.
„Rozumím, lorde Auguste. Omlouvám se,“ poklonil se mu Gerard, než zmizel opět za rohem.
Augustus si povzdychl a pohlédl na Davida, než se pousmál. „Kde jsme to skončili?“ zeptal se líbezně znějícím hlasem.
„U večeře,“ připomněl mu David s naprostým klidem, jakoby před chvílí nebyli vůbec vyrušeni. „Vaše paměť je velmi mizivá, lorde Auguste,“ dodal sarkasticky. David se tím začal tak trochu bavit. Augustus mu sice vysvětlil, že ho tak oslovují z určitého důvodu, ale Davida neskutečně bavilo ho takto provokovat.
„Ještě mi jednou tak řekni a budeš toho litovat,“ slíbil mu Augustus podle.
Na to se David nevinně usmál a odvětil: „Proč, lorde Auguste - potrestáte mě?“ Ne, nemohl si to odpustit. A Augusta to ani trochu neštvalo, spíš ho to naopak vzrušovalo.
*****
Stuart Strange se zrovna natáhl, že se podrbe na svém velezadku, který byl často věrným terčem všech vtípků na jeho postavu, nejen u jeho přátel ale i u lidí, kteří ho sotva poznali, a i toho prokletého čaroděje, který si z něj dělal blázny, když v tu chvíli mu zazvonil mobil. Skryté číslo nikdy nevěstilo nic dobrého, proto se rozhodl hovor ignorovat, ale to neustálé vibrování pomalu rozvibrovalo celý jeho stůl, až přišel o část nervů a rozčíleně hovor nakonec zvedl s dost procítěným, znechuceným: „Co je?“
„Měl bych pro církev další typ,“ slyšel ten prokletý hlas.
„Pokud jsem vyrozuměl posledně správně, Morfeus zmizel. Takže jsme svou práci odvedli. Nemyslíš, že si zasloužíme voraz?“
„Vy hledáte další z nás, jen vám chci pomoci.“
‚Ach, ta podělaná sladká slovíčka si strč do prdele, chci mít klid,‘ pomyslel si Stuart otráveně. „Fajn, ven s tím,“ řekl nezaujatě. Samozřejmě, že nic nenahlásí. Dokud ho nikdo nebude stíhat, že by se hodila další oběť, na které by si Andrew John mohl vymlátit svý vlastní podělaný nervy, nebude do ničeho zasahovat ani hlásit. Kdo ví, kolik je na tom všem pravdy. Beztak ani zrnko! Jen ten zasraný sadista chce mít povolení se vyřádit. A takového člověka lidi zbožňují jako otce svatého. Při pohledu na kalendář si připomněl, že mu otec Andrew John posledně kladl na srdce, aby se k nim připojil v následující veřejné modlitbě a on na to úspěšně zapomněl. Naštěstí se nikdo po něm nesháněl, jen brzy očekával hovory z domova, jak je vlastně neschopný synátor.
„Tenhle by mohl být nebezpečný.“
„To je mi u prdele, já ho honit nebudu. Jen předám jména dál. A jestli nechceš, abych zmínil tvý jméno a adresu, tak to vyklop.“
Slyšel, jak Octavius panovačně na někoho luskl. To jen neverbálně přikázal Nikolaji, aby mu donesl složku, kterou celou dobu zvěromág držel v rukách. Alexei mu mezitím hověl v klíně v podobě bílého kotěte se dvěma ocásky a tiše předl, zatímco ho jeho pán hladil po hlavě. Octavius se na Nikolaje ani nepodíval, ale zvěromágova tvář se pořád hojila po ranách, které utržil od fénixe na oné prokleté oslavě, nehezky spálené maso se pomalu odloupávalo a kůže se zacelovala jen s pomocí léčivé magie. Octavius si byl vědom, že jenom vyčkává na příležitost, kdy se bude moci pomstít. Ale také potřeboval, aby ten pitomec neztratil hlavu dřív, než bylo třeba. Kdyby dělal bordel, narušil by jeho poklidný život a plány.
„Není třeba se čertit,“ zažertoval Octavius vesele, když otevřel složku.
„Táhni ke všem čertům,“ zanotoval mu Stuart nazpátek.
„Ti mě přece stvořili,“ neodpustil si Octavius další rýpnutí.
Chvíli mága napadlo, že by mu podstrčil Smalinera a jeho sluhy, ale uvědomoval si, že kdyby tak učinil krátce po jeho oslavě, nejspíš by to nebylo nejlepší. Smalinera všichni kolem milovali, ale především ho potřebovali. Žádná léčivá magie nedosahovala jeho kvalit. Na stranu druhou si také uvědomoval, že kdyby ho odstranil z cesty, jistě by ho Augustus s radostí zabil jako dalšího, přestože na jeho seznamu figuroval nejspíš na poslední příčce, aby si ho mohl vychutnat. Ano, Octavius nepochyboval, že Augustus svá slova splní ve skutečnost a že on sám zaujímá podstatné místo na jeho seznamu. Už jen společná minulost byla jejich vlastním prokletím. Silné pouto se muselo ze zákona magie rozkladu přeměnit v tu největší nenávist, kterou byste mohli cítit. Magie rozkladu bezpečně rozložila veškeré spojenectví či city, které vůči sobě dva mladí mágové mohli kdy cítit a změnila je jen na nenávist a zlost. Nejvěrnější přátelé na život a na smrt se stali nepřáteli na smrt toho druhého. Octavius uvažoval, kolik desetiletí spolu strávili ruku v ruce jako dva neúnavní společníci. Mohl to očekávat, jeho rodiče ho varovali, že paktování se zrovna s tímhle rodem ho bude stát mnohé, především vlastní srdce a rozum. Ale mladý Octavius byl bláhový. Proto potřeboval zažít tu potupu, aby mu magie rozkladu sama otevřela oči.
Ne, Smalinera mu udat nemůže. Ne nyní. Augustus také nepřipadal v úvahu, na to byl až moc nebezpečný, nejen pro mágy, ale především pro lidi.
„Nebo to mám snad chápat, že máte jmen prozatím dost?“ ušklíbl se Octavius podle.
Zvěromágové kolem něj si byli vědomi, co jejich pán dělá, aby především sám sebe udržel v bezpečí. Uvědomovali si také, že jeho bezpečí a jeho prosperita znamená bezpečí a prosperitu pro ně samotné. Proto by se neodvážili cokoliv namítnout nebo někoho dokonce varovat. A i když s tím Nikolaj nesouhlasil, bylo to rozhodnutí pána, který mu dal nový domov a jméno. Musel ho respektovat, i když se mu to příčilo. Byla to jeho povinnost coby jeho sluhy.
„Samozřejmě, že ne. Budeme rádi za další spolupráci,“ odfrkl si Stuart lhostejně. „Jen teď máme celkem napilno, jak jistě chápeš.“
„Zajisté,“ zavrkal Octavius sarkasticky.
Nakonec složku s Augustovým spisem zavřel, k překvapení Nikolaje, který svého pána bedlivě sledoval, a dal ji stranou. A Nikolaj pochopil. Svého dočasně úhlavního nepřítele se nepotřebuje zbavit podlými triky ani skrz cizí pomoc. Chce to být on sám, kdo Augusta zneškodní. Nakonec padlo Kestnerovo jméno, jakožto spojky ke dvěma mocným mágům, u jejichž jmen si není docela jist, proto je zmiňovat pro tentokrát nebude. Nikolaj poté, co jeho pán hovor skončil, uvažoval, proč se jeho pán rozhodl pro dnešek Augusta ušetřit a proč nezmínil Smalinerovo jméno.
Byla to od Octavia laskavost, že neutrousil Augustovo jméno? Nebo se chtěl jen pojistit, že přežije, dokud s ním on sám nebude chtít skoncovat? To Nikolaj netušil.
*****
Sotva se za nimi zavřely dveře, téměř s dětinskou radostí se Augustus vrhl na Davidovy rty, jakoby je ochutnal poprvé v životě.
„Nejdřív tu večeři,“ připomněl mu David provokativně, když ty druhé vtíravé rty opustily ty jeho. „Trvám na ni.“
„A on si nedá pokoj,“ zazubil se Augustus.
„Ne, sliby se mají plnit.“
„To samozřejmě. Ještě by mě postihla kletba, kdybych je nesplnil, nepletu se?“
„Ne, jen právní pokuta.“
„Máš nějaké speciální místo, kde by to mělo být?“ rozhodl se Augustus přejít na jeho hru.
„Zase mě tam přeneseš?“
„Nežertuji. Je takové místo?“
„Klidně tady. Nechci z bytu, když už mám konečně klid.“
„Chápu, nechceš, aby kolem tebe obskakovali lidi.“
„Hm, jeden mi bude bohatě stačit.“
Augustus pozvedl obočí. Byla to snad provokace a snaha Augusta pokořit? „Co tím myslíš?“
„No, upřímně? Chci tě vidět v zástěře, jak se snažíš. Žádná magie ani kouzla, ani tví sluhové ti nesmějí nijak pomoct, jestli to umí. Hezky postaru mi můžeš uvařit.“
„Tak to ani hovno,“ zamítl Augustus ihned.
„Proč ne? Ty mě s radostí rušíš při práci, tak si tě chci taky vychutnat.“
„Čekal bych, že si mě spíš budeš chtít vychutnat jinak-…“
„Kdo říkal, že na to nedojde?“ pozvedl David obočí.
A Augustovi došlo, že David jen slovíčkaří. Od počátku nebyl tak tvrdohlavý jenom kvůli večeři nebo tomu, aby ji uvařil sám Augustus. Div mág nezačal tlouct hlavou o zeď, nové metody svádění mu pořád byly cizí. „Nezdáte se, pane Erwoode,“ zavrkal sarkasticky, aby skryl svou porážku.
„Ale kdeže. Je to přece obvyklá strategie. Očekávám tedy večeři po osmé večer, při svíčkách a dobré hudbě. To je přece to nejmenší, co bys musel zařídit, nepletu se?“ Ano, nyní ho zkoušel, jak moc se hodlá předvést.
„Chceš k tomu i představení?“
„Ta hudba bude stačit. A nezapomeň na zákusek.“
„Ten si dám až v ložnici.“
*****
K Davidově překvapení i z těch pár surovin, co Augustus stihl sehnat, než se mu brány obchodů uzavřely (samozřejmě, za Davidovy peníze, kdy trval jen na mincích, protože neměl hotovost), dokázal ten šarlatán vytvořit docela lahodný, skromný pokrm. Hlavní roli v něm hrálo koření, samozřejmě. A protože Augustus dlouhá léta jedl jen to, co si sám ulovil nebo vypěstoval uprostřed divočiny, spolu s divokými kmeny, naučil se od nich, jak míchat koření, které byste jindy nejspíš nesmíchali dohromady. Bylo to lehké jídlo, s hromadou zeleniny, a jak David správně podotkl, s flákotou masa, ale Augustus ho odbyl, že maso tvoří základ tohoto pokrmu, protože díky němu se v jeho šťávě rozloží bylinky a koření. David mu v ničem nebránil, nechal ho, aby jeho kuchyni využil na maximum, a že to byl vskutku pohled. Samozřejmě, že neuměl používat hrnce, natož gril nebo pořádně ani nevěděl, proč by měl použít talíře, když v jednom hrnci, který spíš připomínal kotlík a který mu David málem omlátil o hlavu, protože maso na sporáku opravdu péct nebude, všechno uvařil a ten hrnec mu bohatě posloužil jako jediné nádobí, které skutečně potřeboval. Samozřejmě mu také zavrhl, aby listový salát používal jako rádoby příbor, protože nejsou přece v divočině a Augustus si jistě pamatuje, jak se používá vidlička s nožem. Když mu odpustil tyto veliké nedostatky a zaměřil se na chuť, musel uznat, ještě před prvním soustem, že ta vůně mu připomněla, jaký hlad vlastně má. I když ho Augustus nyní trochu hlídal, aby něco do sebe v průběhu dne dostal, něco jiného než jenom kávu, oba si uvědomovali, že tak snadné to nebude. A Augustovi se potvrdilo, že Morfeova kletba sice pominula, ale Davidovy myšlenky zůstaly. Přesto, když ho viděl, jak se téměř s radostí nacpává, cítil jisté zadostiučinění. Ne nadarmo sám věděl, že koření a bylinky tvoří teprve tu pravou chuť a onu chuť ještě povzbuzují.
A nejen chuť k jídlu. Správně vybrané víno, vhodné téma pro konverzaci a kouzlo Augustovy osobnosti (tady by David možná i výjimečně neprotestoval) nakonec zajistily velmi slibně začínající večer. David se vyhýbal tématu práce a Augustus zase tématu jídlo. Místo toho David povzbuzoval mága, aby mu vyprávěl o sobě a o magii, zatímco Augustus pokaždé ukořistil otázku směrem k Davidově minulosti a proč si zvolil tak nevděčnou práci. Jelikož se dveře v jejich kanceláři zrovna netrhly, dovtípil se Augustus už dávno, že Davidovo povolání je poněkud negativně vnímáno, co se týče klientely, ostatní si ho ale nejspíš vážili. Všiml si několika ocenění v jeho pracovně, která neuměl sám ocenit, proto se ptal na jejich původ a význam v Davidově životě. Všiml si hned na začátku, jak David o sobě nechce moc mluvit, raději se to snažil zapovídat, ale čím víc vína mu kolovalo v žilách, tím se pomalu otevíral a otevíral se i myšlence, že by Augustovi možná něco poodhalil.
A dvěma havranům a jedné července, kteří se občas objevili za oknem, neuniklo, jak Augustus může na tom člověku oči nechat, jak téměř každé jeho slovo hltá a chce vědět víc. Alastair ten pohled znal až moc dobře, sám ho jistě měl předtím, kdykoliv Octavius mluvil, a Gerard si ho pamatoval u Tenebry a Lucrateze. Ačkoliv byl Virgil z nich nejnatvrdlejší, co se citů týče, chápal i on ten pohled v očích svého pána a překvapivě to byl on, kdo nakonec zavelel, aby jim dali trochu soukromí. Augustus o jejich přítomnosti věděl, proto vedl konverzaci, aby si jich David případně nevšiml. Když měl příležitost, prostě pomocí magie zatáhl závěsy, aby jim dal jasně najevo, že si nepřeje být rušen.
*****
„Řekni mi jednu věc,“ začal najednou David a Augustus k němu vzhlédl až poté, co jim oběma opět dolil víno. David si svou sklenici hned ukořistil a máchl jí směrem k Augustovi. „Proč tvý rodiče měla… měla? Měli! Měli tak divný jména?“
Augustus se musel uchechtnout. Už bylo na Davidovi jasně znát, že myšlenky jen sotva dokáže udržet pohromadě, na to je vyslovit nahlas. Na rozdíl od něj měl vůči alkoholu vypěstovanou jistou trpělivost a obranu, jak by sám řekl. Nemůžete protancovat celou noc s divokým kmenem a najednou jim odpadnout kvůli vínu - moc dobře by to domorodci nepobrali a mysleli si, že jejich pohostinství bylo odmítnuto. A taky mu pomáhala jeho magie rozkladu, která tento omamný požitek s radostí pozřela, jako většinu věcí. „Nedá ti to spát?“ dovtípil se.
„Ne,“ práskl David rukou o stůl. „Neusnu, dokud mi to neřekneš.“
„Myslím, že můžeme dělat i příjemnější věci, než se hrabat v mojí minulosti.“
„Ne,“ práskl David znovu do stolu, „musím to vědět.“
Augustus nad ním zakroutil hlavou a pohlédl do své sklenice s vínem. „Jsou to starověká jména. Většinou se jména spojí náhodně nebo ti je určí hlava rodu, ne tvoji rodiče, takže s tím moc nezmůžeš. I moje jméno bylo vybráno úplnou náhodou, bez ohledu na to, zda ke mně sedí či nikoliv, protože v tu chvíli otec ještě nebyl-…“
Přerušilo ho hlasité zachrápání. Vzhlédl od své sklenice a viděl, že David mezitím usnul. Proč po pár sklenicích vína musí člověk tak rychle odpadnout? Augustus svou sklenici odložil a chvíli pozoroval spícího Davida, který byl díky alkoholu úplně mimo, jen si podpíral hlavu a spal. Augustus mu opatrně vzal sklenici z ruky, aby ji náhodou nevylil nebo rovnou nepustil k zemi, a položil ji vedle té své. Palcem přejel po Davidově tváři směrem ke rtům, kde se zastavil. Mohl by si ho klidně vzít jen tak, ale tím by dokázal své magii, že je plně pod její mocí, že to ona rozhoduje o jeho činech. Protože nevěděl, kolik David váží, přestože působil lehce a křehce, rozhodl se, že mu ustele na gauči. Z ložnice mu donesl deku, aby mu nebylo v noci zima, a sám si ustlal na zemi.
Jistě, takhle si zakončení dnešního večera nepředstavoval, ale i to mu bohatě stačilo. Mít jistotu, že David je v pořádku a u něj, na jeho území, kam se nikdo neodváží jen tak vstoupit. Pomocí magie poodtáhl závěsy a otevřel okno, aby se dovnitř dostali i ti tři. Chvíli jim trvalo, než postřehli, že mohou vstoupit. Sotva nabrali svou lidskou podobu, dřív, než mohli cokoliv říct, Augustus jim ukázal, aby byli zticha. Vyslechne si je, ale až ráno.
*****
Noc strávená na gauči Davidovi určitě neprospěla. Sice díky alkoholu vytuhl úplně, ale sotva se probudil, svaly mu ihned a s radostí připomněly, že tahle jeho drobná chyba v rámci radovánek s alkoholem ho v průběhu dne přijde velmi draho. Posadil se a jako první se mu ozvaly svaly na krku, aby mu popřály krásné ráno. A tak začal svůj den nadávkami.
„Dobré ráno i tobě,“ ozvalo se trochu mrzutě ze země.
Když pohlédl na zem, spatřil Augusta.
„Předtím, než se začneš ptát, co se stalo - ano, dobrovolně jsem se usídlil na zemi, je mi to pohodlnější, a ne - pil jsi sám a vytuhl jsi tak trochu mnohem dřív, než jsem plánoval. A ne, nijak jsi mě naštěstí nepourážel a ano, ti tři jsou tady taky, jen už jsou zase venku, aby zkontrolovali prostor kolem. Něco jsem zapomněl?“
David si mezitím promnul spánky. Ne, opravdu neměl kapacitu v mozku si přebrat a protřídit všechny poznámky nebo si je vůbec zapamatovat. Proto to po chvíli vzdal, povzdychl si a řekl: „Nejspíš ne.“
„Vzdal jsi to, co?“ zazubil se Augustus, když se vyhoupl do sedu.
„Jo, je moc brzy na můj mozek,“ usoudil, než si promnul bolavý krk.
„A kdy bude tak akorát, abys mě správně vnímal?“ zeptal se Augustus a David ani nepostřehl, když se na gauč přemístil vedle něj a nyní byl jen pár centimetrů od jeho tváře.
„Když nebudeš uznávat osobní bezpečnou vzdálenost po ránu, pak nikdy,“ zhodnotil David suše a s námahou se dostal na nohy a zamířil rovnou do kuchyně, aby si uvařil ranní kávu. Ano, nebyl vůbec ranní ptáče. Obzvlášť ne, když ho bolelo celé tělo, to pak býval ještě dvakrát tak nepříjemnější, než obvykle. Když se zrovna otáčel, že se ze slušnosti zeptá, zda si ten podlý čaroděj dá taky kávu, div nedostal infarkt, protože výše zmíněný byl přímo za ním, takže je zase dělilo jen pár centimetrů.
„Nerad se nechávám svazovat pravidly,“ zazubil se Augustus nevinně.
„To vidím.“
„Předpokládám, že se ti spalo špatně. Ale za to si můžeš sám.“
„Ach, jak šlechetné, že mi to s radostí připomínáš.“
„Znám způsob, jak se toho zbavit.“ Ale ten úšklebek se Davidovi ani trochu nelíbil. Ani to, jak se na něj Augustus nalepil, až ho samotného opřel o kuchyňskou linku, zatímco se jeho šátravé ruce usadily na Davidových hýždích. „Masáž celého těla. A dlouhá koupel.“
„Zapomeň,“ dostal chladnou sprchu v podobě hadru, kterým se po něm David ohnal. „Nehodlám plýtvat vodou, zatímco se mi budeš sápat do prdele a většina vody nakonec skončí mimo vanu.“
„Tak teda jenom ta masáž, koupel si můžeme pak dát jindy,“ nenechal se odbýt a začal s polibky, kterým se tak těžko říká ne.
*****
Další ráno začal Andrew John svůj typický rituál. Další den, kdy se pro něj, jakožto hlavu církve, nic nezměnilo, a kdy očekával jenom stoprocentní výsledky a oddanost písmu Boží! Když popíjel svůj černý čaj s mlékem bez cukru, díval se přitom z okna na prázdný stánek před budovou kostela. Ano, ta poběhlice včera zemřela, budiž Bůh k její duši milosrdný! Do nebe se samozřejmě nedostala, čarodějnice jedna. Bůh by to nedopustil, i kdyby se zpovídala ze svých hříchů. Nyní se mu dýchalo o něco snadněji, protože věděl, že odvedl dobrou práci, že jeho ovečky jsou věrné slovům jejich Pána a že sbírají informace, kdekoliv se něco šustne, všechno mu hned předají, ať přímo nebo skrz modlitby. Odložil svůj šálek na malý talířek v ruce a unavené šedé oči se dívaly neznámo kam.
Kolik těch krys se ještě mezi námi pohybuje?
*****
Stuart s otrávením praštil po svém budíku, který mu připomněl, že by se měl zvednout a jít do práce. Snažil se v hlavě si srovnat, cože vlastně dneska bude zařizovat. David měl dneska naplánované volno. A on měl někam zaběhnout či co. Už si to nepamatoval, proto ještě s ospalky a rozcuchanými vlasy na všechny strany ve své brašně hledal zápisník.
Odjakživa měl špatnou paměť. Rodiče ho často trestali, že se neuměl naučit Otčenáše nazpaměť, musel klečet v rohu a omlouvat se Bohu. Neuměl si zapamatovat, kdy jeho rodiče mají výročí svatby nebo narozeniny. Čísla mu dělala potíže, slova v modlitbách se mu pletla. Nebylo proto divu, že ani to pitomě těžké právo nakonec nedostudoval, přestože si ho tak horkotěžko prosadil. Asi jako jedinou věc v životě. A k čemu? Aby byl i nadále otrokem pro tu posranou církev a vlastní rodiče si o něj stejně neotřou ani boty. Neprosil se jich o to. Chtěl mít prostě klid. Proto tehdy vypadl. A doufal, že ho nechají na pokoji.
Bohužel si vybral doslova mraveniště všech čarodějnických rodin, jak se později ukázalo. Jeho rodiče to brali jako zázrak, že neschopný syn je konečně k užitku, Andrew John si z něj udělal veřejného otroka, kterému žádné zásluhy nepřipadají. Nebylo proto divu, že se Stuart rozhodl k zoufalému činu, aby vyčkával a jednoho takového čaroděje vyhledal a nabídl mu nabídku, která se jen tak neodmítá. Bohužel, byl to vychcaný Octavius, který mu své služby nabídl výměnou za chechtáky.
Ale byl s tímhle životem spokojený? Ani omylem.