Kdy se z neškodného a tak nadšeného učně magie stala neovladatelná bestie, která přísahala vše zničit? Nad tím Smaliner uvažoval, když svého tolik dobrého přítele z dětství nyní sledoval. Možná, že se roky neviděli, ale poznal ho hned, sotva vkročil za práh dveří, když si ho ostatní hlavy kouzelnických rodin předvolaly. Hned ho napadlo, že oči má po matce a ve tváři se tolik podobá tomu, koho nenáviděl ze všech nejvíce - vlastnímu otci. Před sta, možná více lety se šuškalo, že právě Augustus donesl z daleké říše východu lék pro Lucrateze, když magie jeho otce selhala v léčbě magie rozkladu. Byla to potupa pro jejich rod, přesto si byl Smaliner vědom silného přátelství, které je oba pojilo roky už po staletí, přes jejich rodiče a prarodiče, možná i dál do minulosti. Bylo možná tedy samozřejmé, že ačkoliv se viděli jenom jednou v životě jako dva malí chlapci, hned věděli, že se na toho druhého budou moci spolehnout v otázce života a smrti. I když se jejich ideály nyní zcela neshodovaly, Smaliner cítil povinnost, kterou vůči svému příteli měl. Protože věděl, že kdyby byl opět v úzkých on nebo některý z jeho sluhů, Augustus by neváhal a mstil by se na tom, kdo by Smalinerovi křivdil.
„Docela rozdíl oproti Flitchovi, co?“ dolehl k němu Anúbisův hlas. Nic neřekl, jen se ohlédl přes rameno k místu, kde seděl Anúbis, pořád pod vlivem magie neviditelnosti jednoho z dvojčat.
„Flitch byl jiná osobnost, než Augustus. Nechal se ovládat vlastními rodiči při myšlence, že ho to spasí a dá mu to smysl života,“ vysvětlil krátce.
„Lucratezovi se hodil jen do chvíle, kdy z něj byl dobrý pěšák.“
„Stejně chtěl ovládnout Augusta, pak se jeho velký plán rozpadl.“
„Tak úžasný plán, že si myslíš, že ho jeho vlastní magie roztrhá zaživa, když ji používá tak lehkomyslně?“
„Lord Augustus není lehkomyslný,“ vetřel se do jejich konverzace Kestner. „Kdyby byl, všichni bychom už byli mrtví.“
„Jen blázen by plánoval zaútočit na sídlo církevních krys, když jsme před nimi prchli,“ připomněl mu Anúbis skepticky.
„Kdybychom měli jistotu, že bys jednal dle uvážení nás všech, nemusel bys být pořád pod jevem jedu,“ připomněl mu Smaliner.
Na to se Anúbis musel ušklíbnout. „Ten strach je právě to, co mě na tom nejvíc baví. Ta vaše vtipná nejistota - roztrhám vás všechny zaživa? Nebo se z rozmaru rozhodnu vám pomoct v té směšné bitvě proti církvi na jejich vlastním písečku?“
„Pro lorda Lucrateze bys to udělal,“ připomněl mu Kestner. Anúbis byl možná v tu chvíli rád, že nebyl vidět - jen stěží by vysvětloval, proč mu ten úšklebek povadl. Pravdou bylo, že na tohle odpověď neměl, ani tu sarkastickou. Sám věděl nejlépe, co pro toho jednoho ‚mrzkého‘ čaroděje obětoval.
Smaliner se pohlédl k místu, kde doposud Anúbis trpělivě seděl. Věděl, že kdyby jed polevil, měli by vedle sebe volnou, šílící bestii, ze které by právem cítili strach. Ale přesto z Anúbise cítil i prapodivnou magii, kterou sám neuměl popsat a neznal ji. Nikdy se s Tenebřinou magií nesetkal, proto na něj pokaždé Anúbis působil tak zvláštně, i když sloužil Octaviovi. Nyní z něj ta magie vyzařovala o to silněji, jakoby chtěla sama prasknout a vyletět z něj. Samozřejmě, že měl otázky, ale neměl právo vyzvídat od cizího sluhy. Dle zákona náležel Octaviovi… předtím Lucratezovi. Dle dědického práva tudíž nyní náležel jeho život Augustovi. Ale kdo by chtěl sluhu, který už nejednoho svého pána zabil nebo ho neubránil. Jedině Augustus. Tomu nevadilo, že Virgil i Gerard své pány zabili. Možná že by se té zbloudilé duše mohl ujmout… ale dokázal by přijmout nepřítele pod svá křídla a dát mu svou značku? Zachránit ho před světem, kde by ho jiní zvěromágové chtěli zabít a čarodějové by se mu vysmívali za jeho neschopnost? Smalinera napadlo, zda by se neměl zkusit u Augusta přimluvit, ale bude chtít současná hlava rodu Youngů něco takového slyšet? Sám si uměl spočítat, kam by spadla váha Anúbisova rozsudku.
*****
„Virgil souhlasí s plánem. Pan Erwood je v naprostém pořádku. Jak jsme si mysleli - lidi by jen stěží zaútočili na jiné lidi, aniž by měli řádné důkazy. V tomhle se naštěstí církev trochu změnila. Pár let zpátky by ho hned upálili nebo mučili jenom proto, že byl v přítomnosti magie,“ vysvětlil Alastair.
„Ty krysy mají štěstí, jinak bych jim tu směšnou barabiznu srovnal se zemí ihned,“ odvětil Augustus lhostejně.
„Bohužel si jsou nejspíš vědomi, že mají nad vaším rozsudkem drobnou moc, lorde Auguste.“
„Dokud mají rukojmí, bezhlavě útočit nemůžeme.“
Alastair pouze přikývl - církev byla rozumná. Věděli, že když daný zvěromág mlčí a vysmívá se jim, jeho pán by ho jistě jen tak neopustil. Protože ho jeho sluha nezradil ani při mučení. To se stávalo málokdy - většinou zvěromágy postupně zlomili. Takže se z toho stala čekací hra - kdo zaútočí jako první a kdo se podrobí tomu druhému?
*****
„Sám znáš právo tak dobře jako já, Stuarte. Takže pokud mě ten šašek nebude chtít pustit, zažaluju ho tak moc, že si na tu prdel už nesedne, protože žádnou už mít nebude. Jistě mi v tom budeš asistovat, nepletu se?“
„Víš, že církev a rozum spolu nikdy moc dobří přátelé nebyli,“ ozval se Stuart s kyselým úšklebkem, zatímco si pohrával s placatkou, kterou našel při vystupování v té čarodějově káře. Dozajista se bude hodit, a když ne pro tenhle šílený plán, jemu samotnému určitě.
„Jestli nechce mít problémy, tak mě minimálně vyslechne.“
„Říkám ti, je to magor. Kdybych neměl rodiče stejné magory, nikdy bych se k tomuhle neupsal.“
„Ty vole,“ povzdychl si David. „Jak mi mohlo utéct, že ses po večerech setkával s čaroději?“
„S jedním z nich. Octavius byl magor, ale vychcanej. Věděl, co dělá. To se mu musí nechat.“
„Ještě něco, cos‘ mi zapomněl sdělit?“
Stuart se rozhodl, že když jde po tomhle po hlavě, měl by David vědět pár pravd a polopravd, částečných lží a jistých skutečností, které před ním tak trochu tajil po celá léta, protože před pravdou sám utíkal celé ty roky. Třeba to, že jeho rodiče z něj chtěli mít stejného pošuka, jako je otec Andrew John. Nebo to, že měl být kdysi zvolen jako jeho budoucí nástupce, ale on mezitím zdrhl do Walesu a stal se tak potupou pro své rodiče a oni ho vydědili. Částečně. Pak se ukázalo, že jim jejich tupý syn může být ještě k užitku, takže začal dělat pro Andrewa Johna něco jako bílého koně, ale v mezích zákona. Čarodějové přece nepatří do spořádané společnosti plné technologie, ve své podstatě ani neexistovali a byly to magické bytosti v bájích a pověstích, takže to nebyl žádný přestupek. Církvi nevadilo občas uškvařit i obyčejné lidi, když šlo o jejich majetek, takže proč by si puritáni měli sypat popel na hlavu a přiznávat, že někde šlápli vedle, když se občas zaměřili na správnou osobu. Jen těch osob bylo tak velmi pomálu, že převažovala falešná obvinění. Pro majetek, jak jinak. Toho si byli Stuart i David vědomi. Byla otázka času, kdy Andrewovi Johnovi přeskočí a všem namluví, že David je v podstatě také čaroděj a jen to na ně hraje. Proto musel Stuart jednat rychle. Nevyzpytatelnost bylo prostřední jméno otce Johna a Stuart si jen přál, aby z toho bordelu všichni vyvázli v bezpečí. Takže když zajistí čarodějům bezpečný průchod a oni jim zajistí bezpečí na oplátku, nebude mu vadit hrát tu svini, která převede vlky do ohrady za ovcemi. Doslova.
Stuart věděl, že Davidova racionálnost tohle nejspíš nepochopí najednou všechno, proto jeho dotazy zodpověděl, jak nejlépe uměl, aby porozuměl i jeho stránce příběhu. A především ho ujistil, že kdyby nemusel sem a tam někoho dohodit otci Johnovi, nikdy by si ruce s tímhle nešpinil.
„Takže jsi v podstatě našel nějaké toulavé zvěromágy a prostě je nechal chytit?“ zjednodušil Virgil.
„Jo, výměnou za vlastní klid, když mi Octavius nechtěl dát informace.“
„Proč jsi nikdy nezmínil mě nebo Gerarda? Jistě jsi nás často viděl poblíž vaší pobočky. Byla by to skvělá příležitost.“
„Měl jsem vás za obyčejné havrany, co trochu víc smrdí po magii.“
Virgil mu nevěřil a Stuart samozřejmě nemluvil pravdu. Za ty roky dokázal rozeznat neškodné zvěromágy a ty, se kterými si nebylo radno zahrávat. Smrděli stejně jako Nikolaj v sídle Octavia a jemu velmi rychle došlo, že zahrávat si s nimi by bylo bláznovství a cesta k blízké smrti. Ale to Virgil nepotřeboval vědět.
„Jak dlouho jsi mi lhal?“ zeptal se David narovinu.
„Stejně bys mi nevěřil.“
„Na to jsem se neptal. Ptal jsem se jak dlouho?“
Stuart semkl rty k sobě a chvíli uvažoval. „Od vejšky. Co jsme se poznali. Ale pro tvé vlastní dobro. Tvoje racionalita tě chránila po celou tu dobu, Davide. Nepotřeboval jsem tě vystavovat světu, kterému jsem dávno ukázal zády a prostředníček, když jsem mohl.“
David jen dlouze vydechl nosem - nechtěl se naštvat, ale moc to nepomohlo. Jeho nejlepší přítel mu právě přiznal, že jejich přátelství bylo částečně založeno na lži, a to sakra zabolelo. A trochu tím utrpělo i jeho ego, když byl tak paličatý a nevšímal si některých náznaků. Každý večer do hospody za děvkami? Kdeže, jeho přítel po večer určitě chodil všude kolem a naháněl zvěromágy a čaroděje. A jeho z té zábavy vynechal. Že prý nikdy nechtěl vlastní děti? Nyní Davida napadlo, že to bylo spíš proto, aby se náhodou z té jedné ženské nevyklubala čarodějnice. To by byla teprve legrace.
Nad tím se musel pousmát. Kéž by to byl jenom jeden velký vtip. Nebo sen, ze kterého by se probudil, a nic z tohohle by se nestalo. Prostě by se vzbudil ve svém bytě, hlavu plnou svých vlastních problémů, a žádné čáry ani magie by nebyly skutečné. Jeho život by se nezměnil od svého původního předurčení - práce, práce, občasný odpočinek a zatraceně nezdravé myšlenky na jídlo. Prostě by měl svůj podělaný život stejně podělaný jako předtím. A byl by v něm zcela sám. Bez Augusta. A všech těchhle trablí. A toho stresu. A pocitu nebezpečí. Bez Augusta.
Nejspíš by to v tu chvíli nahlas nepřiznal, ale ta myšlenka zabolela.
*****
„Jelikož mě Stuart pozval na jejich území, má lord Augustus také volný průchod?“ zeptal se Alastair zmateně.
„Přesně tak,“ souhlasil sluha Invisiho. „Neseš jeho značku a ani tohle nevíš?“
„Ještě je nezkušený, to ho omlouvá,“ ozval se Kestner. „Octavius mu zajisté nevysvětlil mnoho věcí.“
„Spíš byl zaměstnaný něčím jiným,“ rýpl si sluha Kamiho.
„Tyhle poznámky si nech od cesty,“ zpražil ho postarší sluha Fenelly. „Dozajista, kdyby bylo potřeba, by se pro něj mladý Alastair obětoval, protože ctí pouto mezi pánem a sluhou.“
„Bacha na jazyk,“ zasyčel Kamiho sluha.
Mezi nimi hbitě proletěl klacek, který po nich někdo hodil. Oba se zarazili a pohlédli směrem, odkud klacek přiletěl. A viděli Gerarda, který zvedl jiný klacek a začal kreslit v hlíně před sebou nějaké čáry a kruh kolem nich. „Hádejte se, až s tímhle skončíme,“ upozornil je Gerard klidným hlasem, než vhlédl k Alastairovi od obrazu, co doposud čmáral klackem do země. „Nějak takhle?“
„Ano,“ přikývl Alastair. „Po celé téhle délce byli lidi. Předpokládám, že předříkávají mantru, abychom se nemohli dostat dovnitř, pokud ovládáme magii.“
„To je zcela logické. Nejsou úplně tupí,“ rýpl si opět Kamiho sluha.
„Jestli s těmi kecy nepřestaneš, tak tě srovnám,“ zavrčel Kestner nepříjemně.
„Chceš si to rozdat?“ provokoval ho zvěromág odhodlaně.
Gerard po chvíli klacek opět hodil jejich směrem, tentokrát cíleně zasáhl Kamiho sluhu a vysloužil si jeho vzteklý pohled. Chvíli poté ovšem zvěromág zkrotl a uhnul pohledem, protože ouroborovy oči působily příliš autoritativně, aby mu chtěl vzdorovat. Hadí zorničky se zúžily do úzkých štěrbin, plných klidné, ale děsivé hrozby. Oběma bylo jasné, kdo by byl rychlejší v případné reakci.
Když jim přibližně před hodinou jejich pánové oznámili, že utvořili dočasné spojenectví, nikdo ze zvěromágů tomu nevěřil. Byl to jen sarkasmus nebo špatný vtip? Spojenectví?! Mezi nimi všemi? Půlka z nich si neuměla přijít na jméno a jeden z nich je doposud zabíjel. Na to sice neměli žádné důkazy, ale jen hlupák by si nedal dvě a dvě dohromady, zabíjení začalo až po příjezdu Augusta. Nejrozumnější z nich byli Kestner a Gerard, kteří se chopili jisté roli vůdců a vymysleli spolu plán, zatímco se ostatní dohadovali, že s tím či oním nebudou spolupracovat, že by se raději zabili navzájem. Na rozdíl od nich všech ctili Kestner a Gerard rozkazy svých pánů z nich nejvíc, a proto je nechali, ať si reptají mezi sebou, zatímco spolu uvažovali. Jejich pánové se tomu nedivili, také se jim nepozdávalo, aby najednou utvořili spojenectví s vrahy. Přesněji řečeno - Invisi a Bilis nechtěli uzavřít spojeneckou smlouvu s někým, kdo před chvílí zabil lorda Baltazara. Stejně tak Kami a Fenella neměli důvod, aby s Augustem nadále udržovali mírové vztahy. Jednalo se především o Augustova sluhu a člověka, kterého k nim dotáhl. Měl by si ten bordel vyřídit sám! Proč by mu měli pomáhat? Smaliner se je snažil přesvědčit, že po dlouhá staletí válek mezi nimi by je měla jejich generace ukončit, že není třeba dalších smrtí, aby nalezli mezi sebou rozumná slova. Připomněl jim, že jen blázen by šel proti nositeli magie rozkladu, který je nyní zcela při smyslech a nemyslí na nic jiného, než na pomstu vůči církvi. Čímž by jim všem prokázal službu. Doposud žijí, protože si to tak Augustus z rozmaru prozatím přál.
Augustus s klidnou myslí po chvíli sledoval scénu opodál, když to vypadalo, že mezi zvěromágy vypukne rvačka, jak se Gerard přeměnil v ourobora a svým tělem je rozdělil.
„Bavíš se?“ zeptal se Kami.
„Velmi,“ ušklíbl se Augustus.
„Jestli z toho vznikne ještě větší bordel-…“
„Nevznikne. Protože tam všichni pochcípají.“
„Jestli přijdu o své sluhy, půjdu si pro tvou hlavu.“
„Můžeš to zkusit.“
Augustus ho provokoval s úšklebkem, protože moc dobře věděl, že se nic nepokazí. Byla to nezdravá sebejistota, kterou měl v sám sebe, svou magii a své sluhy.
„Pamatuj, Auguste, že jsi v oslabení,“ rýpl si nyní Kami a musel se chladně pousmát. „Máš jen svůj štít. Tvůj meč je daleko. Takže si dobře rozmysli, jak jednáš se svými spojenci.“
„Na tvém místě, lorde Kami, bych si spíš dával pozor na jazyk. Ouroboros je známý tím, že by ti ho s radostí vyrval, pokud by k tomu dostal pádný důvod,“ usmál se Augustus mile, až Kamiho zamrazilo. Jeho oči byly tak chladné a děsivé, že Augustův pohled ho přiměl, aby o krok ustoupil. Pohledem přitom zavadil o Gerarda. Nepochyboval, že by svou výhružku nesplnil. A přitom vypadal tak neškodně.
„Co když nám lžeš a chceš jenom získat zpátky fénixe? Co když se tam dostaneme, a už nebude naživu?“
„Tak snadno ho nezabijí. Na to má Virgil až moc tuhý kořínek.“
Kami chtěl namítnout, že ve svého sluhu má až moc velkou důvěru, ale to on také. Pokud by neměl důvěru ve svého komorníka, zvěromágové v jeho rodu by se obrátili proti němu. Proto nedokázal pochopit, jak můžou Augustovi sluhové být všichni tři v klidu… když žádný z nich nemá poslední, vrchní slovo.
„Připadá mi to zvláštní,“ usoudil nahlas. „Máš tři sluhy, ale ani jednoho komorníka. Jak je možné, že jsou ti věrní?“
„Protože je respektuji každého zvlášť a zcela. Něco, co se mezi kouzelníky nedělá.“
„Proč je respektuješ?“
„Protože je nevidím jen jako svůj štít a meč, jak jsi sám podotkl. Ale sobě rovné. Nedělá mi problém se k nim připojit do boje nebo je zachránit, když je třeba. Znají své místo a důvěřují mi. Ale asi stěží to dostaneš skrz svoji palici, když uvažuješ stejně, jako stará generace. Trošku postrádám logiku, proč jste se zbavovali Baltazara, když uvažujete stejně.“
„Lorde Kami,“ přerušila jejich rozhovor Fenella. Dobře udělala, protože postřehla, že její dobrý spojenec a přítel by nejspíš brzy vybuchl hněvem. „Váš sluha vytváří potíže. Měl byste mu připomenout, jak se chovat ke spojencům.“
Neunikl jí nevraživý Kamiho pohled, ale stejně lhostejně ho sledovala nyní i ona. Když se spojenci hned po uzavření spojenectví začnou hádat, je jejich spojenectví jen fraška.
„Jde vidět, že ho máš dobře ochočeného,“ zazubil se Augustus, když je Kami opustil a po chvíli viděl, jak svého sluhu Kami skutečně napomíná, k posměškům ostatních sluhů, kteří jen stěží skrývali pobavení.
„Ochočeného ne, jen dobře vím, co na něj platí. To samé se dá říct i o něm,“ usoudila Fenella. Nastalo mezi nimi napjaté ticho, které poté Fenella znovu přerušila: „Děkuji. Za pomoc předtím.“
„Byla to vzájemná pomoc.“
Fenella si cenila Augustovy lhostejnosti vůči její minulosti i toho, jak se neptal, proč i ona by měla jakýkoliv důvod se mstít na Baltazarovi.
„Ale pokud mi chceš onu pomoct nějak splatit, měl bych návrh,“ zazubil se Augustus najednou.
„Jak?“ zeptala se Fenella po chvíli váhání. Věděla, že měl plné právo po ní chtít něco na oplátku. Pomohli si sice navzájem, ale ona přišla za ním s prosbou o pomoct, s prosbou, aby jí vraždu Baltazara přenechal. Nahlas by to nejspíš nikdy nepřiznala, ale když se k ní Augustus sklonil, měla z toho jeho úšklebku rázem strach.
„Sám máš již dobrou zkušenost s církví, jak jsem pochopil, lorde Fenello. Proto víš, co můžeš očekávat.“ Jeho slova byla jako dobře mířené dýky, které jí připomínaly zkaženou minulost. „Mohu se na tebe spolehnout?“
„V čem?“
Augustovi zasvítily oči. „Dostaneš se na území církve,“ oznámil jí prostě. „Nemusíme se tam hnát všichni najednou, už tak jsme v početní nevýhodě. Když se tam ale dostane jeden z nás, bude to mít lepší efekt.“
„V čem?“ zeptala se Fenella znovu, ale sama znala odpověď podle jeho úšklebku. V tu chvíli měla už jasno. Ať už ten plán byl jakýkoliv, učiní z něj realitu.
„Když církev tolik miluje hony na čarodějnice, proč bychom jim nevyšli vstříc?“ zeptal se Augustus se šíleným úšklebkem. „O to sladší bude pomsta, lorde Fenello. O to krásnější bude naše vítězství.“
„Jaký máš plán?“ zeptala se Fenella bez váhání.
Svou minulost nepřepíše. Ale pokud se bude moci pomstít na synech těch, kteří ji zostudili, s radostí to udělá. Toho si byl Augustus moc dobře vědom. Proto ji tak snadno získal na svou stranu.
Když ji zasvětil do potřebných detailů, které potřebovala znát, a záměrně jich pár vynechal pro vlastní bezpečí, viděl Fenellinu tvář křivit se do nehezkého úšklebku. Nejdřív beze slova jen napražila pravou paži. Když si s ní Augustus potřásl, stáhla ho k sobě a zasyčel: „Počítej se mnou. Ale pokud mě necháš v tom bordelu, podříznu tě jako dobytek, lorde Auguste.“
„S tím počítám, lorde Fenello,“ uklidnil ji Augustus.
*****
Andrew John si pobroukával do rytmu melodie linoucí se z jeho gramofonu, oči měl zavřené, v jedné ruce držel podšálek s šálkem čaje, v druhé ruce svíral sušenku, kterou si namáčel do čaje, a vypadal náležitě spokojeně. Správně odhadl dobu, kdy potřeboval mít sušenku ponořenou v čaji, aby byla správně měkká a nerozpadla se předčasně. Kdyby ano, svedl by to na toho zvěromága ve sklepení, a požitek z čajového dýchánku by byl pryč.
O to větší pobouření pro něj znamenalo, když se blížil sušenkou k ústům, dostatečně brzo na to, aby se mu nerozpadla v půli cesty, když se jeho dveře pracovny rozletěly a on s sebou leknutím škubl, vylil si trochu čaje na podšálek a drahocennou sušenku škubnutím rozdělil ve dví a s hrůzou v očích sledoval, jak mu přistála jako rosolovitá hmota do klína. Šok téměř ihned vystřídal vztek, když se mu zablýsklo v očích na toho pitomce, co neumí zaklepat a jen tak mu vtrhl do pracovny. Už se nadechoval, že mu to vyčte, ale jeho slova ho o to víc zarazila, div šálek s čajem také neskončil v jeho klíně od překvapení.
„Otče Johne! Chytili jsme čarodějnici! Byla tady - úplně blízko!“ vyhrkl ze sebe muž zadýchaně.
Andrewovy oči se rozšířily překvapením.
„Cože?“ vydal ze sebe zmateně, zpomaleně, zatímco se mu mokrá sušenka pouštěla do hábitu a tvořila mu tak tmavou skvrnu v rozkroku.
Muž přiběhl k jeho stolu a snažil se popadnout dech. Sám tomu nemohl uvěřit. Když se vydal se skupinou věřících do blízké vesnice na bohoslužbu a pak se vraceli, zjevila se před nimi tak nečekaně. A oni byli tak mocní díky svému Pánovi, že se jim ji povedlo chytit. A nyní ji vezou sem!
„Co s ní, otče?“ zeptal se natěšeně jako dítě. „Myslíte, že… že ji budeme moci upálit?“
Otec Andrew John se konečně vzpamatoval, odložil mokrý podšálek a prudce vstal, až mu rosolovitá hmota konečně sklouzla pod nohy. „Kde jste ji našli?“ zeptal se dychtivě.
„V půli cesty sem od-…“ začala věrná ovečka věrně.
Ale to už ho Andrew John strhl stranou, rozšlápl zbytek sušenky pod svou nohou, takže se za ním ozývalo čvachtání a zanechával za sebou mokrou, špinavou stopu, zatímco spěchal pro kabát.
„Kdy ji přivezou?“ ptal se za pochodu.
„Měli by dorazit každou chvílí,“ informoval ho muž a uvažoval, zda mu má říct o fleku na hábitu a špinavé botě.
*****
Jaká potupa pro hlavu rodu kouzelníků s léčivou magií… ale jaká potupa to byla ve srovnání s její minulostí? Nechat se tak potupně chytit a ani se nebránit, neříct jim ani jediné slovo, jen se nechat svázat a naložit se jako dobytek, nebránit se, být krotká, jako nějaká žena. Fenella si každou uplynulou vteřinu opakovala Augustův plán, a proč bylo podstatné, aby svou roli v něm splnila. Proč bylo podstatné, aby se zjevila před vozem plným lidí, věřící ve svého Boha, a hned se na nich nemstila. Proč bylo podstatné, aby věděli, že je čarodějnice, ale zároveň se jim nebrání. Proč bylo podstatné nechat si svázat ruce a působit tak věrohodně, křehce.
Přesto se Fenella usmívala. Vzhlédla pouze jednou, aby se ujistila, že blíží na místo určení. Viděla lidi stojící vedle sebe a slyšela jejich hlasy, jak odříkávají naučené fráze. Jejich hlasy na jeden rozkaz utichly. Někteří se seběhli do jednoho hloučku a ona kdesi vzadu viděla toho jednoho, co je odvážně poctil svou návštěvou před pár hodinami. Viděla Stuarta, jak se staví dozadu za další zvědavce. Viděla, jak jednoho z nich hravě umlčel a odtáhl stranou… a jak se ten muž v hábitu tentokrát vracel s kapucí na hlavě. Stuarta poznala díky tlustým prstům, kterými si přidržoval kapuci na velké hlavě.
‚Počítal snad Augustus s tímhle ve svém plánu?‘ pomyslela si.
Plány jsou od toho, aby nikdy nevyšly na 100%. A to měl dnes lord Augustus zažít.
*****
Andrew John na chvíli zapomněl dýchat, když ji viděl. Oděna v mužský šat, jistě sváděla jeho mysl a už počínala své čáry k jeho osobě, aby ho ovládla! Když je spolčena s ďáblem a ten ji brání, proč na ně doposud nepoužila své čáry? A proč by se jim jen tak vydávala na milost? Je snad ona pánem toho zvěromága, co ho chytili, a přišla vyjednávat? Ne, ne, kdeže! Smrděla po jiném typu magie, ta nepatří k němu! Udržoval si od ní bezpečný odstup, přesto zvědavost byla větší. Kroužil netrpělivě kolem ní a uvažoval, zda provazy nejsou málo na to, aby ji udržely poslušnou po celou dobu.
Fenella se dívala skrz něj, očima pátrala po prostoru kolem sebe. Ty budovy nebyly předtím vůbec vidět díky mantře, co lidi udržovali aktivní po celou dobu bez přestávky. Zapamatovala si ihned rozmístění budov a určila, kde je středobod tohohle místa.
„Co s ní, otče Johne?“ zeptal se jeden muž konečně.
„Do žaláře?“ vyzvídal druhý dychtivě. „Nebo rovnou upálit?“
„Ano, upálit!“ ozvaly se nadšené hlasy kolem nich.
„Děvka pekelná!“ ulevil si jeden muž vzadu a kolega vedle něj hned souhlasně přikyvoval.
„Lepší by bylo ji utopit,“ navrhl někdo další.
„Setnout hlavu!“ zavřískal stařec vedle Andrewa Johna. Ten mu položil ruku na rameno a jemně ho stiskl, když hlavou pokýval ze strany na stranu.
„Ještě by se její čáry mohly rozmnožit mezi nás jako mor,“ varoval ho a stařec hned souhlasně přikyvoval. „Tradice hovoří jasně - na hranicí s ní!“
Bez řádného soudu. Netřeba plýtvat časem. S tím Fenella počítala. Ani ona neplýtvala časem. Současně s ní, když byla nucena následovat ty lidi, se dav lidí také rozestoupil a muži se vrátili na svá místa, včetně toho jednoho, jehož tlusté prsty držely kapuci na jeho kulaté hlavě. Stuart si dal záležet, aby si nikdo nevšiml jeho přítomnosti a měli ho za toho, kterého před malou chvilkou násilně opil do němoty (jak moc se mu nyní hodil zabavený ďáblův chlast, co našel v té prokleté káře!). Očima zkontroloval ostatní pozice, než se znovu zahleděl na chycenou čarodějnici.
Když ji po chvíli vedli za otcem Johnem, Fenella počítala své kroky. Očima pohlédla k zapadajícímu slunci, aby určila čas.
‚Jestli tohle vyjde, tak tu bude slušný bordel,‘ napadlo Stuarta. Vybavila se mu však Augustova tvář zkřivená do úšklebku a tak nějak tušil… že je to dostatečně velký blázen, aby za ním stáli všichni démoni světa. Možná to bude i samotná Boží vůle, aby tady jeho věrné ovečky dnes pochcípaly. Možná tomu tak chtěl osud.
Tu se náhle Fenella zastavila. „Hni se!“ ozvalo se z jedné strany. Fenella se ovšem nepohnula už ani o centimetr. Zahleděla se znovu směrem k slunci a určila čas. „Povídám hni se!“ ozval se ten muž podruhé, tentokrát vztekleji a nejspíš by jí uštědřil ránu pěstí, kdyby Fenella nezareagovala rychleji a jednou dobře mířenou ranou loktem do žaludku ho neposlala k zemi.
‚Budeš mít velmi omezený čas,‘ slyšela v hlavě Augustův hlas. ‚Nevím, co by pro tebe bylo milejší - tohle nebo to, co čeká ostatní.‘
‚Nemám omezený čas, Auguste. Jen je potřeba správného načasování,‘ slyšela svou odpověď ve své hlavě a nyní se musela pousmát.
‚O to preciznější budou muset být potom tvé výpočty,‘ souhlasil Augustus. ‚Nebudeme ti moci nijak pomoct.‘
Andrew John se zarazil s nohou ve vzduchu, když se ohlédl za ruchem za sebou kolem té ženštiny, která srazila k zemi jeho věrné, tupé ovce a drala se skrz dav pryč. Proč ji proboha nikdo z těch tupců nezastaví? A kam běží?
‚Je mi jasné, proč jsi vybral zrovna mě. Nikdo netouží po zničení církve víc, než já,‘ slyšela Fenella svůj hlas. ‚Děkuji. Svou pomstu si dozajista užiju spolu s tebou.‘
Stuart nečinně přihlížel. Svou roli v tomto plánu snad už splnil… Jeho oči si ovšem všimly pohybu, který měl být v tom zmatku zůstat skryt. Ale tělo toho hromotluka by se jen stěží dalo nevidět, když se odpojil od davu a sám se svéhlavě vydal pryč. Směrem k žaláři. Dostal od Andrewa nějaký pokyn nebo se rozhodl svévolně? To Stuart netušil. Ale pokud by jeho konání nyní narušilo plán Augusta… byli by solidně v prdeli. To Stuartovi došlo ihned. Proto opustil svou pozici. A za nadávek a nářků ve své hlavě, že je pitomec a mohl si ulehčit trápení, se vydal rychle za hromotlukem. Pohlcovala ho panika, obavy a nejistota. Pořád tu byla miniaturní naděje, že šel třeba na záchod, že jo? Schody do žalářů sbíhal po dvou a nepříjemný pot mu klouzal zezadu po krku.
To, že náhle chyběly dvě slepé ovečky z Andrewova stáda, jejich vůdce ani nenapadlo. Protože ženština před nimi prchala a svou ďábelskou krásou očarovávala všechny přítomné. Neviděl, jak je snadno srážela k zemi jen za pomocí vlastních rukou - viděl, jak ji ďábel následuje a brání ji!
Vzduchem prosvištěl jeho vzrušený hlas: „Chyťte ji!“
‚Když zmeškáš tu vhodnou šanci, bude to mnohem složitější,‘ slyšela Augustův hlas ve své hlavě, když utíkala, očima se upřeně dívala jen na jedno jediné místo - na přesný střed tohohle směšného církevního maloměstečka. ‚Když tě chytí, žádná další možnost nebude. A tvá pomsta se rozplyne v prach. Zároveň ovšem respektuju motto vašeho rodu - neublížit lidem. V tvém případě, lorde Fenello, se prý změnilo: Neublížit lidem, dokud oni neublíží vám.‘
Neublížit lidem, dokud oni neublíží vám.
Taková hloupost, říkáš si, čtenáři? Kdeže. Pro mága s léčivou magií je pocta sloužit druhým. V jeho mysli je použití své vlastní magie pro vlastní dobro až na úplně posledním místě v seznamu věcí, které musí udělat. A i když Fenella lidi nenáviděla za to, co jí způsobili, pořád ctila motto svého rodu. Ctila své sluhy a v případě nouze by jim pomohla dřív, než by si sama léčila rány.
Nyní jí tihle lidé ještě neublížili. Jen ji svázali - udělali dobře. Nebezpečné zvíře byste měli svázat, aby vás hned nezabilo. Prodloužili si život možná o pár minut. O tom budou rozhodovat jiní, ne jen ona… Ale jejich předci? Ti se na ni provinili nejvíce! Proto má právo se mstít na jejich potomcích!
Andrew John pohoršeně sledoval, jak jeho věrní následovníci… nedělají v jeho očích nic. Byl jimi pohoršen, že se sám ani hnout nemohl. Neuvědomoval si, že to, co cítí, je opravdu strach. Strach z prohry. Konečně chytili čarodějnici a ona jim hned uteče? Instinktivně sáhl po své pistoli ve svém hábiu a zamířil. Byla tak krásná… byla by škoda ji nějak významně zranit. Netušil, zda uběhla vteřina nebo tisíc vteřin, když pozoroval Fenellu, jak se mu vzdaluje.
„Otče Johne, střílejte!“ slyšel něčí hlas v ozvěnách.
Ale pro lidi bylo pozdě. Fenella nad nimi vynesla rozsudek ve chvíli, kdy se konečně zastavila uprostřed jejich města skrytého před moderní dobou. Otočila se čelem k blížícím se lidem a zeširoka se usmála. Zaklonila hlavu a otevřela ústa dokořán. Otec John jen užasle sledoval, jak jí z úst cosi vyletělo. Noční můra. Zatřepotala křídly a vznášela se vzhůru.
„Čarodějnice!“ vykřikl někdo polekaně.
Fenella užasle sledovala noční můru, kterak stoupala výš a výš. Teprve poté pohlédla na blížící se lidi.
„Prohráli jste,“ řekla sladkým hlasem, protože nyní měla jistotu, že vítězství bylo zajištěno. Splnila svou roli v Augustově plánu, který neměl chybu.
Než muži mohli vůbec doběhnout k Fenelle, spatřili na nebi něco, co si jejich mozky neuměly vysvětlit a přiřadili ten neobvyklý jev k magii té prokleté ženštiny.
Z noční můry se během mrknutí oka totiž stal obří had, jehož tělo na centimetr přesně dopadlo jako hranice kolem jejich domků a kostela a uzavřelo je tak od okolního světa. Užasle sledovali, jak se točící spirála hadího těla nahoře uzavírá díky hlavy, která pozřela vlastní ocas, a ďábelsky žluté oko se nyní dívalo dolů na ně. Gerard rychle spočítal, kolik těch lidí je. Očekával jich mnohem víc.
„Co to je?“ ptali se muži zděšeně a neodvažovali se dotknout hadího těla.
Andrew John byl ovšem troufalejší - vytáhl svou stříbrnou pistoli a jal se do těla hada střílet jako blázen. Hadí tělo se ovšem ani nepohnulo, hradbu neprolomil.
Ale dostal se jiné reakce. Myslel si, že jeho polechtání v podobě stříbrných kulek snad Gerarda zranilo. Fenella sledovala, jak se hadí hlava sama dáví, jakoby měla něco uvízlé v krku. I lidi to očividně zaujalo, protože tak děsivý zvuk ještě neslyšeli. Větší překvapení pro ně ovšem bylo, když had ze sebe vyzvrátil nějaké čtyři osoby přímo na místo vedle té čarodějnice.
„Velmi nechutné,“ poznamenal Bilis, když sledoval sliny na svém obleku.
„Klidně jsi mohl jet stopem,“ připomněl mu Invisi. „Ale to bys musel vědět, jak funguje auto. Ostatně, jsem tu jenom pro svou lásenku! Klidně tě pak svezu, bratříčku.“
„Můj plán by byl bezpečnější,“ nechal se slyšet Kami a nevadily mu sliny ve vlasech.
„Tvůj plán by nevyšel, protože tihle dva blbečci by nedokázali udržet svou magii v pohybu dostatečně dlouho,“ připomněl mu Augustus lhostejně.
„Co kdyby nás stihl rozložit?“ nechali se slyšet Invisi a Bilis.
„Hadi sotva stihnou rozložit potravu za tak krátkou chvíli. Vyrazte někdy do divočiny, vy tupci,“ zchladil je Augustus a rukou si setřel sliny ze své tváře. Nemusel očima dlouho hledat v davu a našel hlavního šaška v tomhle cirkuse. Díval se tak užasle, jakoby právě našel poklad Aztéků. „Jestli nechcete chcípnout, držte se plánu,“ připomněl jim.
Fenella vzhlédla k hadovi, který se ještě chvíli dávil, než konečně vyplivl ještě něco dalšího. Téměř toužebně hmátla po svých mečích a vyslala tiché díky směrem k Gerardovi. Ten pouze přikývl, než své tělo semkl o něco víc a ouroboros se jal znovu požírat si vlastní ocas. Augustův plán na přemístění všech na území církve byl dokonalý.
Kestner stál na kopci a netrpělivě překračoval z místa na místo. Tolik se chtěl zapojit do první fáze plánu.
„Kestnere,“ oslovil ho Smaliner.
„Já vím,“ zvedl Kestner ruku, aby mu jeho pán nepřipomínal, že ještě musí vydržet.
První fáze: přemístit hlavy čarodějnických rodů na území církve a odříznout církev od zbytku světa - splněna.