Smrad spáleného masa se rozlehl po budově. Octavius se nezaujatě podíval, co se za ním děje. Už sebral Baltazarově rodině veškerý čas, který jim zbýval. Pohlédl na své ruce, na jedné se mu zjevily přesýpací hodiny. Opět se ohlédl na Nikolaje. Prohrál ten hlupák snad? S tímhle nepočítal. Jak je Augustus přelstil? Věděl, že bude další na řadě, proto uvažoval rychle. Kolik času sebral Baltazarově ženě? Může tak riskovat?
Fenella si všimla jeho počínání a došlo jí ihned, nad čím uvažuje. „Auguste!“ zakřičela jeho směrem, zatímco se spěšně vydala k Octaviovi. Pokud se ho nezbaví nyní, nebudou mít už příležitost. Předběhl ji překvapivě Kestner, který se nad Octaviem snesl jako černý závoj smrti ve své zvířecí podobě. Vyslal svého nejlepšího obránce pryč, byl dokonalou kořistí pro rozzuřeného vlka, jako je on. Viděl však jeho vychcaný úšklebek a znak přesýpacích hodin na jedné z jeho paží.
Kdyby se k němu mohl dostat - aspoň se ho dotknout - mohl by jeho magii přerušit! Natáhl k němu ruku. Ale těsně před jeho obličejem se jeho ruka zastavila. A s ní i pohyb všude kolem. Všichni zamrzli v čase. Oheň, který doposud pohlcoval Nikolaje, náhle ustál, přestože se ho Virgil pořád držel. Jediný, kdo se mohl hýbat, byl Octavius, který se opatrně vzdálil od vlčí pracky a zbaběle utekl z Baltazarovy lodžie. Pohlédl na přesýpací hodiny na své ruce. Měl ještě chvíli čas.
Rukou přejel po spodní části oněch hodin, kde se hromadil písek, a pomalu písek přesunul zpátky. Když vzhlédl, pozoroval, jak se čas znovu spustil… ale pozpátku. Musel pracovat rychle, protože i jemu ubýval čas. Výměnou za možnost posunout čas o něco zpátky, zkracoval si tak život sám. Proto ho na oplátku musel předtím někomu sebrat, aby si mohl s časem hrát. Bedlivě zkoumal útoky Augustových sluhů a také jeho samotné pohyby, aby si je vryl do paměti. Nestihne se vrátit na počátek, kdy jejich útok nejspíš začal, ale bude moci Nikolaje upozornit, že se něco na něj chystá.
‚Tohle je šílené… tohle se nemělo stát! Ještě kousek… Ještě kousek a mohu přestat. Jak dlouho můžu pokračovat, než se mi můj vlastní čas vyčerpá? A chci ten čas skutečně zaplatit? Kolik let jsem si už odřezal tímhle pohráváním si s časem? Kolika lidem budu muset po dnešku opět sebrat čas, abych mohl přežít další den?‘ proudily mu myšlenky hlavou, zatímco se soustředil.
Blížil se k tomu bodu. O to větší překvapení bylo, když mu skrz ony prapodivné hodiny na jeho ruce projela černá jehlice magie rozkladu a on vykřikl bolestí. Nestihne zabránit útoku ani Nikolaje nijak varovat, protože nyní křičel, když mu černala ruka a magie rozkladu ji pomalu pohlcovala a postupně rozkládala tkáň po tkáni. Ohlédl se a viděl Augusta… který ovšem nebyl při vědomí, pořád byl uvězněn v čase, který Octavius ještě nerozproudil. Tak jak - jak ho mohl zasáhnout?
„Proč se tohle stalo? Nikolaj měl vyhrát, já měl být divákem, ne obětí! Co teď? Nemůžu se vrátit dostatečně daleko, nemůžu jim v tom zabránit… co jsem přehlédl? Tolik špatných rozhodnutí… tolik chyb!“ uvažoval nahlas a hlavou se mu honily jedna myšlenka za druhou.
Magie rozkladu byla odjakživa živá forma a své nositele měla pouze jako své schránky. Protože vše dokázala pohltit, pohlcovala i čas. Magie času na ni tedy nebrala zřetel a nemohla ji ani zastavit. Už jednou Octavia varovala, aby si nehrál na pána času, nyní mu dala cennou lekci. Pronikla mu tělem až do mozku a vybízela ho: Spusť čas nebo se rozpadneš v prach celý!
A Octavius poslechl. Držel se za pomalu rozpadající se paži, ale všechno okolo něj se dělo tak, jako předtím. Nikdo na něj nebral zřetel, protože bylo pro ostatní podstatné se zbavit Nikolaje.
„Nikolaji! Je to past!“ stihl zakřičet jeho směrem. Všiml si jeho letmého pohledu. Pokud nebude úplně tvrdohlavý, bude mu věřit. Už mu jistě došlo, že před malou chvilkou tam nebyl a jeho pán použil svou magii, aby se tam dostal z blízké budoucnosti. Pokud se nerozhodne během pár vteřin, bude po všem.
Slyšel tikot svých vlastních hodin, které představovaly jeho život, kdesi hluboko v něm. Rapidně se zrychlilo jeho vlastní odpočítávání.
„Můžu to udělat… mám sílu!“ šeptal si Octavius zběsile pro sebe, jako blázen. „Ale za jakou cenu? Život mi uniká každou vteřinou, s každým zrnkem písku, s každým jedním tikotem… Kolik času mi vlastně zbylo? Jak rychle mnou prostupuje magie rozkladu? Když si useknu ruku, zastavím ji nebo ji už mám moc hluboko v krvi?“
O to větší zděšení pro něj nastalo, když se svět, ve kterém se ocitl po posunutí času nazpátek, najednou napraskl.
„Ne…“ hlesl zděšeně, ale než stihl cokoliv udělat, svět před ním praskl a on se objevil jen pár vteřin před momentem, kterému se tolik snažil zabránit. Tikot jeho vnitřních hodin zněl o něco hlasitěji a v hlavě se mu ozýval pošklebovačný smích magie rozkladu, která mu proudila krví do celého těla.
Neutečeš svému osudu, Octavie. Všechno stejně pohltíme, protože my jsme věční. Až čas zmizí, vše se stejně rozpadne ve věčný prach, šeptala mu magie rozkladu, zatímco Octavius na vlastní kůži pocítil, jak se mu pouští prvně do kůže a svalů a snaží se ho rozcupovat. Zoufale zformuloval svou magii do hmatatelné podoby a bez uvažování si usekl vlastní ruku. Malá oběť proto, aby přežil, aby mohl pokračovat ve svém plánu. Tady umřít nemohl! Augustus nad ním přece nevyhraje!
O to větší zděšení přišlo, když si uvědomil, že svou magii použil zbytečně, že si zkrátil svůj život pro nic za nic, protože ničemu nezabránil. A nyní se fénix blížil k Nikolajovi. Z posledních sil zvedl druhou ruku a doufal, že stihne Nikolaje přemístit. Pokud by přišel o svého nejlepšího vojáka, nebyl by o nic lepší než naporcované prase.
Upínal svůj vlastní osud k naději, že když zabrání Nikolajovu pádu… sám nepadne a bude zachráněn.
*****
Ve chvíli, kdy si Nikolaj uvědomil, že se Gerarda nezbavil, věděl, že plán jeho pána selhal už ve svém zárodku. A on zklamal jeho důvěru, aby se zbavil toho jediného článku, který mohl vše narušit. Další šanci mít nebudou. Nejenže nepronikl skrz jeho obranu a nenechal tak Augusta bez štítu zcela nekrytého. Ouroboros vládne jisté formě času - život a smrt jsou jen měřítka času. Byl bláhový, když si myslel, že se ho zbaví tak snadno. Nečekal, že tolik zesílil a že bude schopen tak dobrého hereckého výkonu. Předstíral, že je pořád slabý jako před lety. Nyní pociťoval jeho jed ve svých žilách. Pohlédl koutkem oka na svého pána. Octavius nevypadal vůbec spokojeně. Tohle dozajista neplánoval. Vrátil se z budoucnosti, ale stejně jí zabránit nemohl. Selhali snad?
Tvář mu po chvíli ozářily plameny, a tak za nimi odevzdaně podíval. Nikdy by si nepomyslel, že on, kdysi mocný Anúbis, by skutečně padl v náručí nového fénixe, tak nezkušeného a nevznešeného jako byl Virgil. Ale pod Augustovými příkazy a vedením se z něj stával schopný voják. Tak jako on pod rozkazy Lucrateze.
‚Takhle chutná prohra?‘ pomyslel si Nikolaj a ušklíbl se. Sevřel hlavu hada ve své pracce a škubl jím tak, aby se ho zbavil… a mrštil jím proti fénixovi. Sledoval, jak se mu fénix ladně vyhnul, ale přesto přišel o potřebnou rychlost a onu ladnost, jako předtím. Nyní byl vychýlen z kurzu a uvědomil si to hned záhy, když viděl Anúbisovy lesknoucí se tesáky v úšklebku. ‚Díky, Octavie, za tvou oběť! Teď už jim na to nenaletím!‘ pomyslel si. Tu ho ovšem pohltila opět ta protivná křeč. Nemohl padnout… nemohl. Nesměl! Nějaký jed přece nemůže pokořit boha! Pohlédl na svou hůl na zemi.
Když nemůže bojovat, přejde do dočasné obrany. Proto záměrně padl k zemi a cítil na svých zádech fénixovy plameny. Jen těsně ho minuly.
„Lorde Octavie!“ zakřičel směrem ke svému pánovi. Octavius naštěstí situaci vnímal a byl schopen reagovat ihned, aniž by mu jeho sluha cokoliv musel vysvětlovat. Svou nejlepší obranu hned přesunul k sobě bez váhání díky magii prostoru. „Předpokládám, že nemáte dostatek síly, abyste nás přesunul jinam,“ dovtípil se Nikolaj a pohlédl na jeho pahýl místo ruky. S tímhle určitě nepočítal. Pohled mu opět spočinul na fénixovi, který udělal ladné kolo ve vzduchu a nyní mířil opět k nim v plné rychlosti. Vyzařoval z něj vztek a nenávist - oprávněné pocity vůči Nikolajovi. Všiml si také i ostatních čarodějů, kteří se nejspíš rozhodli využít toho nepořádku kolem a zbavit se jeden druhého.
Octavius uvažoval rychle a netrpělivě. Má použít poslední zbytek své síly a riskovat, že se nedostanou dostatečně daleko od církve a těchhle bláznů, protože mu na to nezbyde síla? Má riskovat? Když tady zůstanou, prostě chcípnou jako krysy. Natáhl druhou paži a rozhodl se pro zbabělý útěk. I kdyby jenom o pár kilometrů dál. Bude to stačit, aby mohli prchnout!
O to děsivěji ovšem působil černý kožich, který se před ním znovu zjevil jako stín smrti. Kestner měl plné právo ho vidět jako svou kořist a nemusel proto spoléhat na rozkaz svého pána, aby se Octavia zbavil. Docela ho potěšilo vědomí, jak z něj Octavius má velký strach. Když se před ním totiž znovu zjevil, všiml si, jak arogantní čaroděj zbledl, že by se v něm krve nedořezal. Nedovolí mu zmizet. On i Nikolaj zde padnou.
Bílé tesáky vlka se zaleskly v prostoru, než se zakously do natažené paže.
*****
Nikolaj jen trpělivě přihlížel, jak jeho pán trpí. Díky jedu v sobě nic udělat nemohl. Připadal si stejně nemožně jako před lety. Tehdy, kdy sídlo jeho pánů pohlcovaly plameny. Ty nechtěné vzpomínky byly tak otravné… a bolestné. Tehdy viděl osoby, které miloval, přijít o život. Ale u Octavia takovou bolest necítil. Ani vztek. Prostě trpěl a on se nemohl hnout. Prostě umře a on tomu nezabrání. Takhle by se neměl cítit vrchní komorník. Ani by nemělo být tak snadné ho srazit na kolena. Tak proč Nikolajovi připadalo, že takhle to mělo dopadnout vždycky. Proč mu přišlo správné, že tady Octavius dnes zemře?
„Nikolaji!“ zněl Octaviův zoufalý hlas, kdy máchal rukou a snažil se zakousnutého černého vlka zbavit. Ale Kestner nepouštěl. Slyšel také Smalinerův hlas, který mu jako psovi přikazoval, aby ho pustil, ale Kestner ho nevnímal. Nikolaj si uvědomoval, že je to Kestnerova osobní pomsta za tu potupu, které se na něm Octavius dopustil. Mohl zaútočit na něj a zabít ho - proč to neudělal? Pravda, proč by se měl mstít na mrzkém sluhovi, když může zničit jeho pána. Sebrat mu tak jeho veškerou hrdost, coby jeho štítu.
‚Takhle to mělo dopadnout vždycky,‘ pomyslel si Nikolaj, když sledoval dění před sebou a nemohl mu nijak zabránit. ‚Augustus se měl vrátit a všechny, kteří ho zradili, měl zničit. Jak lady Tenebra jistě předpověděla. Věděla také o tom člověku, na kterém mu tolik záleží? Věděla, jaký osud ho čeká? Octavius si zpečetil svůj osud, když o něm po celá staletí vykládal jen lži a pomluvy. Jaký osud nejspíš čeká mně? Co ty čtyři… Naplnily svůj osud?‘
„Nikolaji!“ skřehotal Octavius zoufaleji. Kdyby mohl zvrátit čas v jeho těle, aby se dostalo do stavu předtím, než jej pohltily jedy… mohl by ho zachránit?
Nikolaj unaveně pohlédl směrem k Augustovi, kolem kterého se šířila magie rozkladu. A očividně čekal na tu nejvhodnější chvíli, aby mohl sám zaútočit. Po jeho boku stál ten člověk a vypadal zmateně. Nikolaj si uvědomil, že nejspíš jejich magii vidí tak, jako oni. Proto byl tak zmatený vším, co se dělo kolem něj.
‚Kolik toho ví ten člověk?‘ pomyslel si Nikolaj. ‚Jakže se jmenuje? Představoval se, když začal s obhajobou, s tou fraškou, pro Augusta. Edwood? Ne, Erwood… Denis… Daniel? Ne… David. David Erwood. Ano. Viděla ho lady Tenebra v daleké budoucnosti, které věděla, že se nedožije? Nebo tak daleko dohlédnout nemohla, protože už té budoucnosti nebyla součástí? Bude lord Augustus šťastný po jeho boku?‘
„Kestnere! Nepouštěj ho!“ zněl síní hlas Fenelly, která třímala svou katanu, připravená zabít další hlavu rodu, která se bránila pokroku a stála jí v cestě… a v cestě jejího předchozího spojence. Udělá mu laskavost a zabije ho za něj. O to větší překvapení bylo, když je všechny zastavila černá stěna temnoty. Když se po ní ohnala katanou, s hrůzou sledovala neproniknutelnou hradbu z hadího těla. „Auguste! Měli jsme dohodu!“ zaječela vztekle a začala katanou mlátit do Gerardova těla.
„Vydržíš to?“ zajímal se Augustus.
„Bez problému!“ ujistil ho Gerard.
„Co se děje?“ zeptal se David, už poněkolikáté, protože mu mozek nepobíral vše, co se kolem něj dělo tak rychle.
„Drž se za mnou,“ ozval se Augustus a ochranitelsky před něj dal paži. „Nemám moc čas ti vysvětlit vše, ale pokud se odsud dostaneme živí, klidně se můžeš ptát následujících deset let a já ti vše zodpovím.“
„Deset let? To si děláš pr-…“ začal David naštvaně, ale zarazil se, když viděl, jak do toho černého vlka vrazil havran a při své rychlosti ho přiměl, aby Octaviovu paži pustil. Kestner se zmateně ohlédl za Alastairem. Až poté si uvědomil, že je náhle až moc daleko, protože viděl i Gerardovo tělo.
„Překážíš!“ slyšel jen Alastairův hlas, než se za ním hadí tělo opět sevřelo.
Kestner se zmateně díval na neproniknutelnou hradbu před sebou a chvíli nechápal, co se vlastně stalo. Až poté k němu dolehl hlas jeho pána a Fenelly. Vstal a obešel zkroucené hadí tělo a viděl je stát na druhé straně, kdy Fenella vztekle mlátila katanou do hadího těla před sebou a křičela rozkazy, zatímco Smaliner ji držel v podpaží a snažil se ji odtáhnout pryč. Na chvíli Kestnera napadlo, že vypadá jako šílenec, ale tu myšlenku ihned zavrhl. S velkou mocí přichází i velké šílenství. Pohled mu padl znovu stočené hadí tělo, zpoza které se neozývalo vůbec nic. Co se dělo uvnitř?
„Kestnere! Co se stalo?“ nechápal Smaliner, když si konečně všiml svého sluhy.
„Alastair mě žduchl pryč,“ přiznal potupně nahlas. „Nevím, co se dělo pak.“
„Alastair?“ zopakovala Fenella překvapeně.
„Je to pochopitelné,“ uvažoval Smaliner nahlas. „Jsou v blízkosti svého pána a mají s ním velmi silné pouto. Čím blíž jsou Augustovi, doslova i obrazně, tím silnější jsou. Virgil a Gerard neměli dlouhé roky možnost ukázat svou plnou sílu, protože neměli po svém boku Augusta, a Alastair neuměl bojovat, protože si ho Octavius nevybral pro jeho schopnosti, ale vzhled.“ Pohlédl užasle na hadí hradbu před sebou. „Co se odehrává uvnitř?“ zeptal se dychtivě a toužil aspoň nahlédnout, neboť věděl, že se v této bitvě rozhodne o osudu Augusta a Octavia.
*****
Vše šlo přesně podle plánu, který Augustus vymyslel. Až ho to samotného děsilo a vzrušovalo zároveň. Vše, co si dopodrobna naplánoval, se přesně vyvíjelo tak, jak chtěl. Pomsta, o které snil celé ty roky, se pomalu blížila ke konci. A přesně na tento okamžik čekal, po celé ty dlouhé roky, kdy se sám stáhnul na jiný kontinent, aby vlastnímu otci mohl ukázat, že magie rozkladu není všemocná, že ostatní magie, kterým se tolik vysmíval, jsou stejně zajímavé. Byl si moc dobře vědom, že Octavius posledních pár staletí nelenil a kdekoliv mohl, tam ho pomlouval a jeho magii zesměšňoval. Bylo by tedy ironické, kdyby ho s ní dnes porazil a všem dokázal, kdo má ve skutečnosti navrch. Ale Augustus se na něm chtěl pomstít víc, než na komukoliv jiném. Čím silnější pouto, tím větší nenávist. A protože si jako dítě pamatoval, jak byli nerozluční, jeho mysl si vyvodila, že je potřeba na něm všem dokázat, že jeho pomsta má smysl. Stejně tak Octavius jen vyčkával, kdy bude řada na něm. Nepřiznal si ani na chvíli, že by si to snad za všechny ty lži a pomluvy zasloužil, spíš to byl jeho osud, který přijal ve chvíli, kdy se mu Augustus sám začal vysmívat. Jen mu vracel úder za všechny ty roky, kdy ho nepřímo zesměšňoval on sám, jen když byli spolu sami dva!
Nyní stáli naproti sobě. Octavius věděl, že ho před Kestnerovými tesáky nezachránil jen tak. Stejně tak nenávistným pohledem propaloval tu prokletou červenku, která se usadila na rameni jeho úhlavního nepřítele.
„Měl bys mi věnovat plnou pozornost!“ slyšel Virgilův hlas. Když se ohlédl za sebe, Virgil zaútočil z druhé strany v podobě havrana a Octaviovi se na tváři objevily pozůstatky jeho drápů. Virgil byl tak šikovný, že mu část kůže na krku vyrval i s kusem masa. „Stejně tak lordu Augustovi!“
„Špína jako ty mi nebude rozkazovat!“ rozčílil se Octavius. „Nikolaji-!“ už chtěl vydat rozkaz, ale vzpomněl si na krutou realitu. Na čas, který ho stál celou paži, na čas, který se snažil vrátit zpátky a odvrátit tak svůj neodvratitelný pád. Osud se mu vysmíval, když se před ním objevila zase ta červenka a rychle nabrala podobu havrana. Té se dokázal vyhnout, takže se její drápy zasekly do kůže hada za ním. Fénixově dalšímu útoku se ovšem nevyhnul a tak se mu jeho drápy zasekly do hábitu.
„Smiř se se svým koncem, Octavie,“ vyzval ho Augustus klidným hlasem a sledoval, jak ho jeho sluha vynáší nahoru.
„Pusť mě!“ křičel Octavius slabošsky. Vypadal tak nemožně. Augustus ho nezaujatě sledoval. Jak hluboko klesl, sotva mu sebral jeho nejlepší obranu. Pohlédl na Nikolaje na zemi, který očividně zuřil, protože svého pána nemohl nijak bránit. Ne dokud se z jeho těla nedostane jed mandragory. Viděl jeho pekelný pohled, kterým mu sliboval poslední soud a bolestivou, pomalou smrt.
„Pusť ho, Virgile,“ usmál se však Augustus a s radostí sledoval, jak Virgil Octavia skutečně pustil z výšky několika metrů. „Tenhle slaboch ho už stejně neochrání,“ rýpl si směrem k Nikolajovi.
Octavius reagoval pohotově. Rukou před sebou vytvořil kruh, aby tak pronikl do svého prostoru, ten ovšem díky jeho slabé koncentraci hned napraskl. K jeho štěstí se objevil těsně nad zemí, takže dopad nebyl tak tvrdý. O to víc ho zamrazilo, když jeho tvář sevřela čísi ruka. Skrz prsty dokázal rozeznat Augustovu lhostejnou tvář. Nebyl pro něj nic víc, než obyčejný červ, který si zasluhoval smrt.
„Lorde Octavie!“ ozval se Nikolaj.
„Sleduj, jak se tvůj další pán rozpadá v prach,“ vyzval ho Augustus s úšklebkem.
*****
Zpočátku netušil, zda si užívá pohled na to, jak Octaviovo tělo postupně probodávají jeho jehlice magie rozkladu a jeho tvář byla ohyzdně zkřivená v agónii. Možná už mu magie rozkladu zcela otupila city, protože byl na konci své pomsty. Octavius byl poslední hlavní článek, na kterém se chtěl tolik pomstít. Nyní však sledoval, jak skrz Octavia proniká jeho magie… ale necítil to zadostiučinění, které očekával. I když z něj jeho magie zmizela a on viděl díry v jeho těle, skrz které se valila krev… nic necítil.
Octavius pořád žil a slabě dýchal. Roztřesenou rukou se snažil zachránit si vlastní život a použít vlastní magii na sebe, aby se jeho tělo vrátilo do stavu před touhle katastrofou. O to bolestněji si uvědomil, že ruku zvednout nemůže, protože mu na ní stojí Augustova noha.
Vzhlédl k němu, neměl sílu se bránit. Použil příliš magie na to, aby zachránil Nikolaje, aby měl potřebný štít, aby ho někdo před touhle budoucností zachránil.
Když mu Augustus sevřel vlasy mezi prsty, Octaviovi hlavou proletěla myšlenka na Alexeie. Co si pomyslí, až zjistí, jak slabému pánovi sloužil? Z posledních sil zvedl ruku a pevně stiskl Augustovo zápěstí.
„Můžeš si za to sám,“ rozhodl se pro poslední konfrontaci. „Zesměšnils‘ mě! Před rodiči jsem si připadal jako hlupák. S lejnem na ksichtě jsem jim vykládal, že tohle matce vrátí mládí a krásu. Zesměšnils‘ mě! Proto jsem chtěl, abys taky trpěl! Ale ty jsi mezitím odešel! Zbaběle jsi utekl, než abys mi a následkům tvého vtipu čelil!“
„Myslíš si, že mě zajímají nějaké směšné klepy o tom, že moje magie je k ničemu?“ zeptal se Augustus a zeširoka se usmál. „Tím pádem bude o to sladší, až si všichni uvědomí, že tě magie k ničemu roztrhala zaživa. Představ si tu potupu a strach, co ucítí.“
„Budeš toho litovat!“ zazubil se však Octavius. „Mám pro vás všechny ještě jedno poslední překvapení,“ chechtal se. „Nikdo se odsud nedostane. Všichni tu pochcípáte se mnou! Baltazarova bariéra už jistě opadla, takže oslava bude moci začít naplno! Nevyhráls‘, Auguste. Sejdeme se po smrti a zúčtujeme spolu!“
Oba měli šílený úsměv na tváři, když viděli toho druhého naposledy v životě. Protože chvíli poté se Octaviovo tělo prapodivně nafouklo a doslova prasklo, zatímco z něj vyletěly jehlice magie rozkladu. Augustus s úsměvem sledoval, jak mu krev dopadá na tvář, a zbytky masa, které předtím tvořily Octaviovo tělo, dopadají na zem a rozpadají se postupně v prach.
Nikolaj na to jen šokovaně hleděl a nemohl nic udělat. Fénix poletoval nad hlavou svého pána a přihlížel jeho dosažení pomsty. Gerardovo oko také bedlivě sledovalo, co se dělo uvnitř něj. Alastair seděl na rameni svého pána, ovšem nyní trochu posmutněl a pohlédl k zemi na ostatky toho, kterého předtím miloval. Možná mu přál trochu lepší, honosnější konec, kdy se mohl lordu Augustovi postavit čelem… ale tahle smrt byla pro Octavia vhodnější. Věděl to, přesto si přál, aby umřel hrdě - v boji.
Čaroděj Octavius potupně padl bez pořádného vzdoru… Jak zbaběle žil, tak také i zemřel. A s ním se uzavřela jedna bolestná kapitola Augustova života. Ve chvíli svého zdárného triumfu si ale neuvědomoval, že magie rozkladu nikdy nesloužila jemu, ale on jí… a pocit zadostiučinění či pocit vítězství mu nedopřála, protože ho ihned rozložila.
Proto nyní Augustus stál a už se neusmíval. Pocit prázdnoty naplnil jeho nitro a on netušil, jak by se měl cítit. Dosáhl toho, po čem tolik toužil, ale za jakou cenu? Jaká byla jeho cena pomsty? Tahle prázdnota? Neměl by snad alespoň nyní pocítit neskutečnou radost, že ten, kterého nenáviděl nejvíce… je pryč?