„Dobře. Rozumím. Bav se.“
Tak zněla Davidova nezaujatá reakce, když mu Augustus oznámil, že dnes večer s ním trávit nebude a že s velkou pravděpodobností odejde i dřív, než on. Sice to nedal na sobě znát, ale snad doufal, že se bude zajímat, proč tomu tak je, když do této doby to byl především on, kdo tady vždycky proseděl celý den a čekal, až skončí, aby mu řekl výsledky svého dnešního bádání. Ale protože se David hned vrátil zpátky ke své práci a vytáčel zrovna něčí číslo na tom malém přístroji, který Gerard nazval mobil, pochopil, že pokud zde byl jakýkoliv zájem před chvílí, nyní se naprosto vytratil a David se opět plně ponořil do své práce. O to mu přece také šlo z počátku, ne? Aby na jeho případě neúnavně pracoval a byl s ním rychle hotov. Na chvíli se zamyslel, zda by měl ještě něco říct.
„Taky,“ začal, ale David ho umlčel zvednutou rukou a hned začal chrlit slova do toho malého přístroje, zatímco pochodoval po místnosti. Augustus se snažil být trpělivý. Nenapadlo ho ani v nejmenším, že si tenhle ignor zaslouží - nejen proto, že Davida ruší, ale také že možná David také sám něco plánoval, a tak nějak předpokládal, že by se Augustus mohl nasáčkovat k němu. Pořádně se zpít do němoty, to by mu dalo do těla a příště by se mu už vyhnul. Aneb jak ho od sebe dostat co nejdál. Protože nikdo nechce mít nic společného s magorem. Augustus ovšem po chvíli ztratil trpělivost a sotva David hovor přerušil a chtěl hned vytočit další číslo, chytil ho za ruku s mobilem a trhl jí stranou, aby si získal jeho pozornost.
„Co chceš?“ zeptal se David protivně. „Ty budeš první, co bude prskat, že nedělám svou práci, takže vypadni, jestli ti to vadí.“
„Mám prosbu,“ pokračoval Augustus konečně a ruku mu pustil.
„Prosbu?“
„Skonči dneska dřív. Před západem slunce. Ať jsi před večerem doma a nevylézáš. Slib mi to.“
David nad ním nevěřícně zakroutil hlavou. „Co si myslíš, že jsem? Popelka? I ta si mohla trajdat po půlnoci,“ div se mu nevysmál.
„Davide, prosím-…“
„Nepros. Prostě odejdi, stejně máš lepší věci na práci. A i já mám práci. Tvý podělaný dědictví je trošku peprný oříšek i pro sněmovnu lordů, víš?“
Augustus si otráveně povzdychl. „Vynahradím ti to. Ale musíš mi slíbit, že dnes skončíš velmi brzy a před západem slunce budeš doma. Prosím. Slib mi to.“
David nakonec mobil odložil a založil si ruce na hrudi. „Co máš s tím západem slunce?“ nechápal.
„Na nic se neptej, prosím. Vysvětlím ti to později.“
„Proměníš mě nějakými čáry v prach, když tě neuposlechnu?“ zeptal se David výsměšně.
„Ne, ale někdo jiný by mohl. Popřípadě by na tebe mohla zaútočit nějaká mýtická bytost a roztrhat tě, když jí to někdo přikáže. Nebudu tě moci ochránit, protože budu někde mimo, takže když se na tebe někdo zaměří po západu slunce, klidně tě jeho sluha roztrhá zaživa na kusy. Ještě nějaký dotaz?“
David se musel ušklíbnout. „Začni psát romány, máš dobrou fantazii. Na to lidi slyší,“ poplácal ho po rameni.
„Když musíš být tak přehnaně racionální!“ zavrčel Augustus netrpělivě a z kapsy vytáhl oranžovou růži, na což mu David posměšně zatleskal.
„Teď bych chtěl vidět toho králíka,“ rýpl si.
Augustovi cuklo v oku a růži v prstech nalomil. Přesto se nabádal, aby zachoval klid a růži potom zase spojil, aby byla v celku, když ji zvedl za květ. Potom ji nepoškozenou Davidovi opět nabídl. „Vezmi si ji a měj ji u sebe. Neptej se proč, stejně mi nebudeš věřit. Ale nezapomeň ji tady, pokud nebudeš schopný odejít před západem slunce. Prosím, Davide. Neumím to vysvětlit tak, abys to pochopil. Musíš mi prostě věřit,“ vychrlil na něj Augustus téměř jedním dechem. A překvapivě to pro Davida stačilo, aby si růži vzal a přivodilo mu to i úsměv na tváři.
„Co máš s tou oranžovou růží?“ zeptal se, než k ní přičichl. Překvapivě, jako ty předešlé, byla živá a skutečná, protože překrásně voněla. „Děkuji. A zkusím vypadnout před západem sluncem, když ti na tom tak záleží,“ rozhodl se David smlouvat.
„Nezkusíš, vypadneš před západem slunce,“ varoval ho Augustus.
Na to se David rozhodl, že trocha provokace přece neuškodí. Proč mu na tom tolik záleželo? Na čem vlastně stavěl? Co měli za vztah? Jo, jednou spolu spali. A jemu by nevadilo, kdyby si to někdy zopakovali. Už tak věděl, že dnešní večer bude asi moc dlouhý a osamělý. Proto svůj stůl obešel s růží za zády a zastavil se těsně u Augusta. „Když to udělám, co dostanu na oplátku?“ zeptal se zvídavě a díval se Augustovi do očí. Žádné mimické reakce se ovšem nedočkal, což mu trochu zkazilo potěšení.
„Vezmu tě zítra na večeři, platí? Sumu si můžeš potom odečíst do výdajů, až budu vědět velikost svého dědictví,“ vrátil ho nohami zpátky na zem.
„To už bude bezpečné být po západu slunce venku?“ rýpl si David.
„Věř mi, Davide, prosím. Potom ti to vysvětlím,“ smlouval nyní Augustus.
David se ovšem usmál. „Dobře,“ řekl nakonec a rozhodl se pro poslední provokaci. „Co ale dostanu dnes?“
„Dnes?“ nechápal Augustus nejdříve, potom ho to trklo, když ho David tak bedlivě pozoroval. Musel se ušklíbnout. „Aha, o tohle ti jde,“ dovtípil se konečně. „Ujištění, že ti v mezičase někam nezdrhnu a nenechám tě v tomhle bordelu.“
„Víceméně. Když jste dokázal žít roky v Africe, pane Youngu, nedivil bych se, kdybyste se jen tak nechtěl zase vytratit.“
„Na to jste až moc zajímavá investice, pane Erwoode. A rád bych viděl, jak můj investovaný čas do vás přinese nějaký ovoce.“
Ano, vzájemná provokace. Z jedné strany ujištění, zda je to pořád hra, z druhé strany chtíč a touha po tom druhém. Augustus slovíčkaření nenáviděl, ale v případě Davida to stálo za to. Proto ho trochu překvapilo, když ho David popadl za límec kabátu a prudce ho přitáhl k sobě. Slyšel, jak se zhluboka nadechl nosem a soustředil se. „Bacha, aby ti to ovoce neshnilo,“ varoval ho David.
„Nějaká ta plíseň mě neskolí,“ ujistil ho s úšklebkem.
Ani si neuvědomil, kdy po něm začal toužit. V myšlenkách se však upozornil, aby neztrácel zdravou mysl. Protože věděl, že jeho magie nespí a čeká na tento okamžik. Možná zítra, až svou magii utiší během dnešního večera. Teď by to mohlo být riskantní. David ho ovšem vyvedl z míry, když ho pořád za límec kabátu stáhl lehce k sobě dolů a dravě ho políbil. Neváhal ani vteřinu a ten polibek mu hltavě opětoval.
„V práci máš přece pravidla,“ připomněl mu Augustus s úšklebkem.
„Mám, ale taky mám velkou chuť tě umlčet.“
To Augusta pobavilo. Ve chvíli, kdy ho napadlo, že by se už možná tolik neprotivil jednomu rychlému sexu ve vlastní kanceláři, se ozval zvuk svazku klíčů. A ta touha z nich postupně opadla. Přesto ukořistil ještě jeden dravý polibek. „Umlčet mě můžeš zítra,“ slíbil mu Augustus hravě. „Na oplátku tě klidně přiměju křičet.“
„Můžeš to zkusit,“ souhlasil David a přimhouřil oči. „Máloco mě přiměje křičet,“ zašeptal mu svůdně do ucha, než se odtáhl, aby přešel zpátky za svůj stůl. A byl spokojený se svou provokací, protože Augustovi v tu chvíli došla slova. Musel se k němu otočit zády, aby neviděl, jak zadržuje smích. Ano, bylo to trapné, ale v rámci hry. A očividně to zabralo na Augusta dokonale. V Africe se nejspíš svádí trochu jinak, proto ho slovní hříčky mohou vyvést z míry a nepůsobí na něj trapně.
Augustus si jen nahlas odkašlal a prohrábl si vlasy, aby upokojil mysl. „Tak tedy zítra,“ řekl nahlas a otočil se k rychlému odchodu, aniž by čekal na odpověď. David se musel usmívat od ucha k uchu, nejspíš jako pitomeček, ale těšilo ho, že je žádaný… a především, že dokázal Augustovi vzít slova z úst.
„Cos mu udělal? Vypad‘ rychle jako blesk, ani neměl potřebu nějakých keců,“ ozval se Stuart, který přišel pozdravit svého kolegu.
„To neřeš,“ mávl nad tím David rukou a snažil se potlačit smích. Stuartovi ovšem neušlo, že se skutečně pořád usmívá jako pitomeček. Zamilovaný pitomeček.
*****
Augustus seděl u jedné stěny, kde po celá staletí stávalo velké zrcadlo. Jako malý před ním sedával jen tehdy, když měl z něčeho radost. Nikdy ji nemohl dát najevo, ale spojil si vlastní odraz s pocitem radosti. Protože musel své emoce kontrolovat, co ukázalo zrcadlo, nemusela být vždy pravda. Pomocí magie ho mohl přece někdo ošálit. Proto vždy sledoval svou tvář v zrcadle, která byla jen usměvavou iluzí, plná radosti a očekávaní. Veškeré pravé úsměvy mu sebrala jeho rodina a magie. Nyní si přál, aby to zrcadlo bylo zde a on se mohl podívat, jak moc se změnil. A zda mu zůstal ten rošťácký úsměv nebo se vytratil nadobro.
„Lorde Auguste,“ slyšel Virgilův hlas a ohlédl se přes rameno. Vedle Virgila stáli Gerard a Alastair. „Říkal jste, že nám to vysvětlíte později. Máme právo vědět, co se děje.“
„Myslíš tu pochybnou oslavu nebo to, co se stalo ráno?“ zeptal se Augustus pro ujištění a v sedě se otočil na ně.
„Obojí,“ rozhodl Virgil a usadil se na zem před svého pána. Stejně učinili Gerard i Alastair.
Augustus si zhluboka povzdychl. Měli právo na otázky. Doteď mlčeli a vyčkávali, kdy sám začne. Neměl jim to proto za zlé. Rozhodl se však říct to stručně, aby neuvažovali příliš. Netušil, v jakém stavu viděli Flitche a jak zvládal vlastní magii, když přicházel o rozum. „Víte, jak funguje magie mého rodu,“ řekl jim jasný fakt. „Sami jste ji v posledních dekádách u Flitche jistě mnohokrát zažili.“
„Spíš její špatné potlačování,“ souhlasil Gerard.
„Předpokládám, že nechodil po nocích a nezabíjel místní zvěř, aby svou magii nějak utišil,“ dovtípil se Augustus. „Magie rozkladu je založena na jednoduchém principu oběti a daru. Když jí budete pravidelně dopřávat oběti, daruje vám bezmeznou moc. Neuzná vás za svého pána, ale bude vás bránit, když to bude třeba. Především proto, že jste její nositel, schránka, na kterou se musela upnout, aby sama přežila. Jednoduše řečeno - čím víc jí dáváte, tím je agresivnější a touží po dalších obětech. Zabijete ještěrku, příště bude chtít krokodýla. Zabijete jednoho člověka, příště bude chtít dva. Nebude vás varovat samozřejmě dopředu, že jí chybí oběti. Interval, kdy bude chtít tyto oběti, se bude také pokaždé lišit. Ale zničit vás hned nemůže, protože by sama přišla o domov.“
„Takže to dneska ráno…“ začal Virgil, ale nedokončil.
„Nemusíš mít obavy, Virgile, nejsem tak tupý jako Flitch, abych nevěděl, co dělám,“ ušklíbl se Augustus. „Svou magii umím ovládat a naslouchám jí, když je třeba, ale ve finále jsem to pořád já, kdo určuje, kdo bude další obětí. Kdyby ne, už dávno byste se rozpadli v prach. Jako první by se rozpadl Alastair, protože by má magie v něm reagovala nejdříve, ve snaze se nasytit a uklidnit.“
Koutkem oka pohlédl na Alastairovu reakci. Poznal, že se mu stáhl žaludek. Tuhle reakci samozřejmě očekával.
„K vaší druhé otázce ohledně toho dopisu,“ pokračoval Augustus a pak nastavil ruku před sebe, než pomocí černého prášku, který mu vletěl do ruky, znovu vytvořil pergamen, který předtím obdržel a předal ho Virgilovi. Ten si ho přečetl jako první a tvář se mu trochu změnila. Potom ho předal Gerardovi.
„Přijal jste?“ zeptal se Virgil netrpělivě.
„Bude to dobrá příležitost,“ souhlasil Augustus.
„Oslavy jste vždycky nenáviděl,“ připomněl mu Virgil.
„Časy a lidi se mění. Poslouží to naší věci.“ Všiml si, jak Virgilovi zajiskřilo v očích. „Ano, chápeš to správně, Virgile. Nepůjdeme se tam jenom bavit. Proto jsem vám nic nechtěl říkat, dokud nenastane čas oslavy, abyste dokázali udržet to napětí v sobě.“
„Co když je to past?“ zeptal se Gerard, když předal pergamen Alastairovi. „Budou tam úplně všichni, pokud přijali pozvání.“
Augustus se jen samolibě usmál. „Naopak, bude to nejlepší okamžik pro nás. Na oslavách se často stávají nehody, nepletu se?“ zasmál se Augustus chladně, než si všiml Alastairova napětí. „Octavius tam určitě bude také. Pochopím, když odmítneš mé pozvání, aby ses také zúčastnil, jako člen mé rodiny. Ale…“ To ale přimělo Alastaira, aby k němu vzhlédl. „Můžeš to také brát jako dobrou možnost ukázat všem těm, co se tě jen tak vzdali a odkopli tě, že nehniješ někde na ulici nebo nejsi mrtvý. Můžeš to brát jako nový začátek. Kompletně přetrhat staré vazby, které bys k někomu mohl ještě cítit.“
„Nenaštvete tím Octavia víc?“ zeptal se Alastair, když mu předal pergamen zpátky. Sledoval, jak se pergamen zase rozpadl na prach v jeho ruce.
„Možná,“ usmál se Augustus hravě. „Ale bude to o to větší zábava.“
„Nepsalo se tam nikde o omezení počtu sluhů na osobu,“ přemýšlel Gerard nahlas. „Takže bychom mohli jít všichni a nikdo by nemohl nic namítat, i když se to nesluší.“
„Přesně tak. Jelikož jsem poslední zástupce svého rodu, tyhle kraviny se na mě nevztahují tak či tak. A ochrany není nikdy dost.“
„Co když někdo bude reagovat neurvale?“
„To ať si řeší hostitel sám. Třeba Octavia potupí jeho vlastní náladovost.“
„Možná bych neměl jít,“ navrhl Alastair tiše.
„Kdeže!“ Augustus byl rázem na nohách a spěšně k němu přišel, aby ho chytil za obě ramena. „Kdeže, příteli! Ani na vteřinu neuvažuj nad tím, že bys svého pána nedoprovodil na takovou slávu! Byla by to potupa vůči mně! Pro tebe by to měla být pocta, že tě začleňuji do vlastního rodu na tolik, abys mi byl společníkem i na cizí oslavě už tak brzy.“
Alastair v tu chvíli nechápal, ale Virgil a Gerard dobře věděli, o co se Augustus snaží. Alastair neznal ten šílený pohled v očích a sladká slova, oni až moc dobře. Ale chápali svého pána. Měl na to plné právo. „Dobře… přijímám,“ souhlasil Alastair nakonec tiše a Augustův chladný úsměv se jenom zvětšil. Vše zapadalo do jeho plánu naprosto dokonale. A když s ním souhlasil i Alastair, dnešní večer bude o to zajímavější.
*****
Smaliner stál před honosným zrcadlem, které se táhlo od stropu až dolů k zemi. Pohled mu unaveně spočinul na čárkách na zdi vedle zrcadla, které se táhly od vrchu postupně dolů. Přistoupil ke stěně, otočil se k ní zády a prst si zabodl na bod těsně nad svojí hlavou. Od posledního bodu ho nyní dělily možná čtyři centimetry. Přitiskl ukazováček na stěnu, ze které se začalo slabě kouřit, a udělal do ní další značku. Když se znovu zadíval na stěnu, uslyšel zaklepání na dveře.
„Vstup,“ řekl pouze.
Dovnitř vstoupil sluha, kterého předtím poslal roznést své pozvánky. Viděl jeho odraz v zrcadle. Sluha se zastavil pár kroků od něj a zhluboka se mu poklonil.
„Hotovo?“ zeptal se.
„Ano, lorde Smalinere,“ souhlasil jeho sluha.
„Všichni přijali, předpokládám.“
„Ano, lorde Smalinere.“
„I Augustus?“
„Překvapivě ano, lorde Smalinere.“
Smaliner se na něj konečně otočil. „Jak probíhají přípravy?“
„Znamenitě rychle, lorde Smalinere. Nemusíte se obávat. Vše bude hotovo před západem slunce. Měl byste si odpočinout, než oslava započne.“
„Není třeba,“ odbyl ho jeho pán a znovu se zadíval na svůj odraz v zrcadle.
Sluhův pohled spočinul na klesajících čárách vedle zrcadla. „Nelepší se to, lorde Smalinere,“ řekl mu očividnou věc.
„Kestnere, prosím, odejdi. Chci být sám,“ odehnal ho jeho pán.
Sluha Kestner se mu beze slova znova uklonil s čelem na zemi a odešel. Když za sebou zavíral dveře, zadíval se na svého pána, který zrovna rukou otupěle přejížděl po vyšších příčkách na stěně. Viděl jeho ztrápený pohled. Nakonec za sebou zavřel dveře a odešel. Stejně jako Augustova magie, Smalinerova léčivá magie měla svá pravidla. Kdykoliv někoho zachránil před smrtí, jeho magie mu sebrala část z jeho výšky. Neplýtval svou magií na těch, kterým nebylo pomoci, ani ji nepoužíval bez rozvahy. Aby jeho magie byla mocnější, obětoval pro ní už tolik. Nikdo se mu z jeho předků či bratrů nemohl rovnat, když přišlo na magii léčby. A přesto se nyní cítil, jakoby prohrál. Stal se hlavou rodiny, nikdo nepochyboval o jeho moci, ale celý život jenom sloužil druhým, aby je zachránil před smrtí. Stejně jako Augustus nikdy neměl tu pravou svobodu, po které tolik prahl.
*****
„Pro dnešek končím,“ slyšel Stuart a vzhlédl od hromady papírů.
„Tak brzy?“ zarazil se a odložil papír stranou.
„Stihl jsem toho dost.“
„Ty a končit dřív jenom proto, že jsi toho stihl dost?“
„Nerýpej. Tobě se hromadí práce,“ ušklíbl se David, když se soukal do kabátu. Pohlédl z okna. Měl ještě čas, než slunce zapadne. Sice to byla pitomost, ale slíbil mu to. A Augustus vypadal velmi naléhavě. Když si kontroloval kapsy, zda má všechno, zrak mu spočinul na růži ve váze na jeho stole. Stuart jen vzhlédl, když David spěšně přešel přes celou místnost zpátky do své pracovny a vracel se s oranžovou růží v kapse.
„Dárek?“ optal se Stuart ze slušnosti.
„Jo, nesu to sousedce,“ lhal David bez mrknutí oka.
„Oranžová je docela kentus barva,“ usoudil Stuart nezaujatě.
„Na růžích se mi líbí.“
„Neměla by se spíš líbit tvojí sousedce?“
„Té se líbí všechno.“
„Že ty za ní pálíš, Davide, že jo?“ ušklíbl se Stuart.
„Až budeme rozesílat svatební pozvánky, dostaneš ji jako první,“ usmál se David sarkasticky, než odešel.
„To doufám! Pamatuj, že budu tvůj svědek!“ zavolal za ním Stuart se smíchem.
David si povzdychl, když se konečně dostal na vzduch. Založil ruce do kapes a uvažoval, kudy bude nejrychlejší cesta domů. Pohlédl na slunce, které pomalu zapadalo. Byla to šílenost a Augustus se určitě nedozví, když se nějak opozdí. Chtěl to riskovat?
Co ovšem necítil, byl Stuartův pohled, který ho vyprovázel, když se vzdaloval z budovy a i dlouhou dobu poté, protože Stuart ho potají sledoval. Magii, kterou z něj občas cítil, dnes večer nemohl ignorovat. Při cestě do práce spatřil černého vlka, kterak rozdával obálky, a nepochyboval, že se jednalo o pozvánky na nějakou slavnost. V hlavě si snažil spojit, ke komu ten černý vlk vlastně patří a jak velkou hrozbou by pro ně mohl být. A jelikož David byl obyčejný, nevinný člověk, jeho povinností nyní bylo ujistit se, že se dostane domů v bezpečí. Cítil z něj slabou magii, ale neuměl ji zařadit. Objevila se u něj už párkrát předtím, ale nikdy jí nevěnoval pozornost, jenomže dnes večer byla obzvlášť výrazná.
Pochopil hned vzápětí, když si všiml malé myšky, která cupitala kolem. Byl to jeden z těch zvěromágů, slouhů některé z kouzelnických rodin. Stuart se zastavil a schoval se za roh. Pozoroval myš, která proběhla podél stěny vedle Davida. Dva kroky za ním se zastavila, nahlas zapištěla a hlava se zkroutila do strany, drápky si přejela po hlavě směrem domů, až si rozdrásala kůži a nakonec s vypísknutím spadla na zem. Stuart si musel promnout oči, zda viděl dobře, a zatímco David pokojně přešel přes přechod, Stuart rychle přeběhl nyní k mrtvé myši. Rukou v rukavici do ní šťouchl a zhrozil se, když viděl na břiše znak fénixe. Myš se po chvíli začala rozpadat v prach, až po ní nic nezbylo.
„Co to do prdele bylo?“ nechápal. Pohlédl za Davidem, který bezpečně přešel přechod a šel dál svou cestou. Rychle hledal po kapsách mobil a vytočil číslo, které měl poznačené jako Andrew John. „Omlouvám se, že ruším, otče, ale je tu něco naléhavého, co musím vědět,“ vychrlil bez pozdravu. „Jak fungují magické předměty, které byly někomu věnovány čarodějem? Je možné, aby v sobě nesly magii svého majitele a danou osobu bránily právě tou magií?“
„Stuarte, o čem to mluvíš?“ nechápal muž na druhé straně hovoru.
„Pokud obyčejný člověk dostane dar od čaroděje, může mu sloužit jako obrana? Je ten dar naplněný magií toho, kdo mu ten dar dal?“
„Stuarte, to je rouhání. To přece-…“
„Čistě hypoteticky, otče. Prosím.“
Na druhé straně hovoru bylo ticho a Stuarta polil nepříjemný, chladný pot. Přesto trpělivě čekal na odpověď, kterou už sám tušil. „Pokud je ten dar věnován čarodějem pro člověka, pak ano. Člověk byl omámen magií a také je nyní chráněn tím předmětem, dokud ho neodloží. Pokud byla vyřčena pravidla, na kterých ochrana bude provedena, tento předmět se jimi bude řídit.“
Stuart pohlédl na zapadající slunce. David nikdy práci neopouštěl před západem slunce, vždycky tam zkysnul pozdě do noci. Snažil se zachovat klid, aby neprozradil víc, než bylo potřeba. „Takže… i třeba takový darovaný kámen… v sobě může obsahovat magii, která bude útočit, pokud jeho nositel bude napaden?“
„Ano. Ale málokdy se stane, že by čaroděj člověku poskytl takovou mocnou obranu. Většinou si ji dávají navzájem.“
Otec Andrew John pokračoval, ale v tu chvíli Stuart hovor položil. Pohlédl na prach vedle sebe a snažil se myslet. S kým mohl přijít David do styku, aby mu dal něco takového. A proč se rozhodl to dát své sousedce? Jediný, kdo u nich bývá poměrně často, je… Zamrazilo ho. Ale hned na to si řekl, jaká je to pitomost. Zrovna Augustus Young působil tak nevinným dojmem, že by se zmohl maximálně na pouťové triky. Ten by tak složitou magií, kterou skonal ten zvěromág, ovládat nemohl!
‚Moc nad tím uvažuješ, Stuarte. To chce pivko,‘ přemlouval se v duchu a doufal, že má pravdu, že nad tím prostě jenom moc uvažuje a moc nechává svou fantazii běžet na volno. Kouzla neexistují. Církev už dávno nestojí v čele státu. Magie je výplod fantazie. Davidovi žádné nebezpečí nehrozí, maximálně od jeho sexy sousedky, kterou měl nejednu možnost potkat, pokud to teda byla ta sličná blondýna. Stuart se musel uchechtnout nad tím, že by ho možná dokázala usouloužit k smrti a ještě by si žádala přídavek od někoho dalšího.
*****
Sluha Kestner přešel k hlavní bráně zkontrolovat práci ostatních sluhů. Hluboce se zrovna uklonil blížícímu se Octaviovi a jeho společnosti.
„Lorde Octavie, budeme muset trvat na drobném doplňku pro vaše sluhy,“ ujal se slova po chvíli. Octavius k němu zvídavě pohlédl.
„Chápu, do toho,“ máchl ledabyle rukou a vydal se kupředu. Sličný mladík s pomněnkovýma očima a téměř bílými vlasy, který se ho držel za ruku jako malé dítě, na Kestnera jen vyplázl jazyk, ale byl hned zaražen vysokým, statným tělem jiného sluhy.
„Toto se týká všech vašich sluhů, lorde Octavie,“ ozval se Kestner přísně. „Jinak jim nebude povoleno vstoupit. I my se řídíme tímto pravidlem svého pána, abychom předešli nechtěným sporům či případným ublížením a smrti.“
„Budiž,“ svraštil Octavius obočí a vydal se dál. Sluha Kestner se mu zlehka poklonil, než pohlédl na celý jeho doprovod. Druhý sluha k němu přitlačil nějakou truhlici a potom ji otevřel. Mladík s bílými vlasy nechápavě pozoroval nějaký kus kůže, než mu došlo, na cože se to vlastně dívá.
„Zešílels‘? Opravdu si myslíš, že si necháme dát vobojky jako poslušný psi?“ zavrčel vztekle. Kestner ani nehnul brvou.
„Ano, necháte,“ ozval se Octavius. „Je to rozkaz.“ Protože i jemu došlo, že Smaliner by se neodvážil udělat oslavu tak velkou s rizikem, že by některý ze zvěromágů byl vyprovokován k boji. Stát se mohlo cokoliv. A mutanti měli větší šanci na to ztratit kontrolu nad vlastními emocemi než čarodějové čisté krve. „Do toho, Kestnere,“ povolil mu lhostejně.
„Děkuji za pochopení, lorde Octavie. Jakmile budou všichni přítomni, i naše moc bude zapečetěna. Není proto důvod se obávat, že byste byli v nevýhodě,“ ozval se Kestner.
„Smalinera znám. Dělá to běžně. Jeho oslavy jsou jediná místa, kde se nikdo nezraní kvůli pitomým poznámkám toho druhýho. Právě díky tomuhle krámu.“
„S dovolením,“ otočil se nyní Kestner na sličného mladíka, který na něj vrčel jako vzteklý pes. Stačil však jeden pohled na Octavia a přestal a potupně si nechal nasadit obojek. „Děkuji, můžete dál,“ dovolil mu Kestner bez špetky emoce. Stejně tak všem ostatním sluhům Octavia nasadil obojky.
Kestner mlčky sledoval, jak kolem něj prošli všichni čtyři další Octaviovi sluhové s nosy nahoru, jakoby snad byli něco víc. Kdysi dávno možná byli. Všichni přítomní věděli, komu předtím sloužili a koho poté zradili. Kestner je neodsuzoval veřejně, ale i když to nedal na sobě nijak zdát, odsuzoval je vnitřně. Zradili a zaprodali vlastní rod, aby se z nich staly Octaviovy krysy. Ztratili před ním respekt a důstojnost, nelišili se nijak od hmyzu, co by mohl zašlápnout. Dal jim to také svou lhostejností jasně najevo, když jim připínal obojky na krk. Díval se skrz ně, ne na ně. To, co pro ně měla být pocta, byl pro ně výsměch. Vyměnit pána jim očividně nedělalo problém. Hlavně, že mají někoho, kdo by jim poskytl střechu nad hlavou.
Když skončil, pohlédl Kestner na seznam, kde si odškrtl Octaviovo jméno a připsal k němu číslici 5. Neunikly mu téměř neslyšné šepoty díky výbornému sluchu, co jako vlk měl. Po chvíli viděl přijíždějící kočár a v něm nějaké ženy. Odložil pergamen stranou.
„Pánové,“ oslovil ostatní sluhy a ti se narovnali do pozoru, „pamatujte, že emoce musíme nechat jít stranou. Máme své povinnosti a nesmíme zahanbit svého pána. To, že si ostatní zvolili jinak, je jejich rozhodnutí. My ho už nezměníme. Jediné, co můžeme dělat, je pečlivě sloužit vlastnímu pánovi a položit za něj život, pokud to situace bude vyžadovat. Stejně tak jeho hosté jsou hosté, které musíme mít v úctě, i když se nám příčí.“
„Omlouváme se, Kestnere,“ ujal se slova jeden sluha nalevo. „Na chvíli jsme se zapomněli.“
„Je dobře, že jste si toho vědomi. Lord Smaliner by tak milý nebyl. Nepošpiňte jeho jméno hloupými pomluvami druhých, kteří vám za ztrátu domova nestojí.“
„Rozumíme,“ ozvalo se sborově.
*****
Augustus vyčkával do západu slunce. Bylo mu jasné, že Smaliner by nikdy nezvolil takovou konkrétní dobu, aby zrovna jeho pozval do svého sídla. Ostatní hosté tudíž dostali pozvánku s dřívějším časem. Dovtípil se, že to bylo právě kvůli němu, kdyby se rozhodl pozvání přijmout, aby je stihl Smaliner varovat či uklidnit, že nepřichází jako nepřítel. Ale je to skutečně pravda? Měl by sehrát svou roli, pokojně sklonit hlavu a poděkovat Smalinerovi, že mu dopřál této příležitosti? Neuvědomuje si, že je všechny odsoudil tou pozvánkou k smrti. Na druhou stranu by neměl odsuzovat Smalinera za jeho pohostinství. Byl k tomu veden už jako malé dítě. Veřejná oběť pro všechny, vždy připraven obětovat vlastní život pro druhé. Augusta nejednou napadlo, že zrovna Smalinerův osud je možná o něco smutnější než ten jeho. Když se poprvé setkali, byl to téměř dvou a půl metrový obr, dospělý muž a malé dítě. Když ho tehdy mladý Smaliner zasvětil do vlastní magie a do všech jejích tajů, nevysmál se mu, že vykládá nesmysly. Protože sám měl magii, která chtěla za svou moc jistý dar. Proto nyní uvažoval, jak vůbec čaroděj Smaliner dopadl po všech těch letech. Jak moc ho jeho magie změnila, jak moc z něj vysáli ostatní čarodějové energii a kolik mu z jeho předešlé výšky sebrali pro vlastní chamtivost a neochotu zemřít, když jim to určil osud.
Jelikož se jednalo o oficiální pozvání, bylo potřeba i oficiálního příjezdu, hader a podobných volovin, které nynější hlava rodu ‚Youngů‘ a jediný dědic magie rozkladu neuznával. Proto se Augustus rozhodl, že jim připomene, s kým mají tu čest. Protože on rodová pravidla nikdy nepřijal. To, že ho rodiče vždy násilím oblékli, aby vypadal slušně a reprezentativně, v něm jenom vzbuzovalo další hněv na tehdejší hlavy rodů, které o tom věděly a nic neudělaly, aby těm šaškárnám zabránily. Nebo hůř - ony šaškárny ještě podporovaly.
Nebyl hlupák. Přemístit se rovnou doprostřed sídla Smalinera, udělal by ze sebe pohybující se terč pro všechny, co se vzpamatují jako první. Nepochyboval, že by ho Gerard pohotově bránil, zatímco by Virgil zahájil útok. Ale dnes večer nepřišli útočit, minimálně ne hned na začátku oslavy. Proto se rozhodl, že je všechny přemístí o ulici dál. Takhle budou moci vyčkat toho správného okamžiku, zkontrolovat, kdo přijde jako poslední a případně, zda ho Smaliner vyhlíží na důkaz toho, že s ním skutečně počítá. A tak se také stalo. Augustus potlačoval svou přítomnost, jak jen to šlo, dokud k hlavní bráně nepřišel Smaliner. A Augustovi neušla jeho nynější výška. Nejdřív si myslel, že ho šálí zrak, že je Smaliner o něco dál, než se zdá, ale sotva se před ním jeho sluha sklonil, naplnil ho vztek. Kolik životů ostatních vyměnil za ten svůj? Proč tolik riskuje a obětuje sám sebe pro dobro těch, kterým po smrti bude ukradený?
„Lorde Auguste, jsme připravení,“ slyšel za sebou Virgila a ohlédl se. Všichni jeho tři sluhové měli stejný, černý oblek s bílou košilí, se znakem fénixe na zádech. Tak, jak říkaly ty podělané tradice. Aby se snadno rozlišilo, kdo je kdo, pokud by to někdo nevěděl. Augustus se téměř znechuceně podíval na kabát, co mu zrovna Gerard držel v rukách a podával mu ho.
„Ten hadr na sebe nedám,“ odfrkl si Augustus. Že se chová dětinsky? Kdeže. Podobné věci Augustus odmítal už od útlého věku. Nechápal, proč by se měl parádit pro radost druhých, kteří si to ani nezaslouží. Cožpak jeho hábit není dostačující? Musí všem dokazovat, že v jeho rodě je fénix? Jsou slepí, když nevidí pravého fénixe pro jeho boku!
„Je to tradice, lorde Auguste,“ ozval se nyní Gerard.
„Dokažte všem, že i když jste poslední svého rodu, nebude vás to nijak zavazovat k tomu, abyste následoval ve stopách svých rodičů,“ navrhl Virgil.
„Dokažte jim, že jste lepší než vaši předci,“ souhlasil Alastair a Virgil se na něj podezíravě podíval. Z Alastaira ovšem mluvila upřímnost. „Dokažte jim, že i když jste poslední svého rodu, neznamená to, že váš rod zanikne tak snadno. Aby měli jasno ihned, že jste mocným přítelem, ale o to větší hrozbou coby nepřítel.“
„Lépe bych to neřekl,“ pousmál se Gerard, Virgil si jen pohrdavě odfrkl. Augustovi neuniklo, že nového společníka pořád nepřijal. Byl až moc podezřívavý vůči Alastairovi, i když mladík neměl důvod je zradit. Neměl mu to za zlé, také byl nedůvěřivý. Proto se rozhodl, že je všechny tři vezme. Aby v případě nutnosti i Virgil viděl, že Alastair nebude váhat a bude je bránit. S nechutí si od Gerarda hábit převzal a nasadil si ho. Už od mládí si přál, aby se na něm rozpadl, ale to se nikdy nestalo. Když se vydal kupředu jako první, nevšiml si trochu hrdého úsměvu, který se Gerardovi usadil na tváři, když na svém pánovi viděl hábit, který tolik nenáviděl, a který nesl značku jeho rodu.
Dlouhou dobu se erb fénixe neukázal mezi ostatními čarodějnickými rodinami. Tohle byla dobrá možnost jim připomenout, koho se po celá ta staletí právem obávali.
*****
Přesně při západu slunce Kestnera a ostatní přítomné sluhy zamrazilo v zádech. Dle seznamu pozvaných hostů, kteří souhlasili s pozváním, zbýval už jenom jeden. Kestner pohlédl k otevřeným dveřím sídla, kde vyhledal v místnosti svého pána, který se zrovna vesele bavil s nějakou čarodějkou. Ve chvíli, kdy Smaliner ucítil jeho pohled, pohlédl jeho směrem a usrkl vína ze své skleničky. Kestner pouze přikývl a pohlédl před sebe. Smaliner přestal vnímat ženštinu a její vyprávění, místo toho se zadíval směrem ke bráně a stejně jako jeho sluha očekával příchod svého posledního hosta, kterého záměrně pozval při západu slunce. Ostatní měli přijít o něco dřív. Všechny je spravil, že dnes večer dojde velevážený host pro něj a ostatní jsou tedy povinni mu prokázat stejnou úctu, jakou prozatím prokazovali jemu. Všichni zvěromágové dostali obojky, které zapečetily dočasně jejich magii a schopnost se přeměnit. Víno, které všichni bez výjimky nyní popíjeli s ním, také působilo jako jisté sedativum a tlumilo tak magii všech. Na Smalinerově oslavě nedojde k vraždě ani k bitvě. Je to smuteční oslava, na kterou přišli ostatní truchlit za Harám a její rodinu, ale také se veselit z učení, které po sobě zanechala. Byla to oslava na zpevnění starých přátelství. U Smalinera byli všichni vítáni, protože život byl darem pro všechny bez výjimky. Všichni si zasloužili zachránit život v jeho očích.
Především Augustus, kterého všichni zatratili už v útlém věku a odvrátili od něj zrak, aby se sám protloukal životem. V této těžké chvíli, kdy nemá nikoho ze své rodiny, nedává to sice najevo, ale jeho duše potají truchlí. Možná si potřebuje jen promluvit se starým přítelem, aby byl pochopen. Smaliner vždycky přehlížel magii druhých. Nejpodstatnější pro něj byl vztah, který k dané osobě měl.
Možná proto jako jediný nyní hleděl k bráně při západu slunce, když k ní také přišel poslední potomek rodu, co zkrotil magii rozkladu, se svými sluhy.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.