Nakonec k ničemu nedošlo. Augustus se totiž nemohl uklidnit natolik, aby se soustředil jenom na Davida a jeho chtíč. Magie rozkladu v něm byla až moc neklidná na to, aby on zůstal v klidu. Bouřila se v něm už od okamžiku, kdy zaslechla slova o soudu. David sice nechápal, proč se Augustus tak náhle a rychle od něj odtáhl a prsty si zajel do vlastních paží, zatímco se soustředěně díval před sebe. Čelist měl křečovitě sevřenou a dýchal pomalu nosem. Když mu neodpověděl napoprvé na otázku, co se děje, rozhodl se vyčkat. Po delší době se Augustus konečně uklidnil a zhluboka vydechl.
„Dlužíš mi vysvětlení,“ ozval se David trucovitě, zatímco si podpíral hlavu.
„Vím,“ souhlasil Augustus. Jeho samotného ho to štvalo. Tak dobře ho navnadil, už ho skoro měl… ale magie rozkladu byla rychlejší a chtěla jeho vzrušení využít, aby mu roztrhala pár orgánů nebo celé tělo. Ale jen stěží by to Davidovi mohl takto vysvětlit, aby to pochopil. „Jsem na nervy z toho soudu,“ lhal nakonec s milým úsměvem.
„Kecáš,“ uzemnil ho David, plácl ho polštářem po hlavě a vstal. „Jestli tam chceš dorazit v čas, měli bychom vyrazit,“ dodal, zatímco mířil do koupelny. Augustus se k němu chtěl tolik přidat, ale nepříjemný, tísnivý pocit ho pořád svíral. Ne, nebude riskovat, nyní by mohl ohrozit i Davida. A to nepřipadalo v úvahu. Ne nyní, když mu nabídl své služby ve prospěch jeho věci.
„Sakra,“ zaklel tiše, když slyšel tekoucí vodu z koupelny.
„Tak časté to nebývalo,“ slyšel něčí hlas za oknem a otráveně se k němu podíval. Dva havrani ho bedlivě sledovali. Když jim otevřel okno, dovnitř ovšem nevletěli. „Víte, že se vám vymyká z kontroly, lorde Auguste. Měl byste být opatrnější,“ pokračoval Gerard.
Zmlkni,“ přikázal Augustus otráveně a položil se na gauč. Měl úplně jiné plány, když je před chvílí posílal narychlo pryč. Ale věděl, že i oni cítili magii rozkladu, proto se vrátili.
„Chtíč a vášeň jsou také emoce a magie rozkladu si nyní uvědomuje, jak mocné pro vás tyto pocity jsou v případě Davida Erwooda.“
„Řekl jsem: Zmlkni!“ vykřikl Augustus vztekle a hodil po něm polštář. Havran pouze uletěl na stranu.
„Flitch měl s tím také problém,“ ozval se nyní Virgil. Odpovědí mu bylo jenom vzteklé zavrčení z gauče.
„Však se dočká,“ ozval se Augustus naštvaněji.
Virgil a Gerard si jen vyměnili pohledy, ale nic neřekli. Alastair pohlédl na hodiny a uvažoval, jak dlouho jim potrvá cesta na místo setkání. Bude to ovšem rozumné, když magie rozkladu je nyní takto nestálá? Z dřívější doby, kdy doprovázel Octavia, si pamatoval, že Flitch posledních pár desítek let nevycházel z domu a schůzek se neochotně zúčastňoval čistě z donucení, poté vůbec. Nevěděl, co se dělo v domě Youngů… co všechno zažili Virgil a Gerard, když se o Flitche sami museli starat. A Nikolaj ani jiné služebné původně z Augustovy rodiny mu nikdy o své minulosti nevyprávěli. Nikdo se nikdy nezmínil, jak magie rozkladu může svého vlastního pána zničit zaživa, když ji přestane bavit… nebo že je to nestálá, nezkrotná hmota sama o sobě.
Na to byl rod Youngů až moc hrdý… a příliš nestálý, i když na sobě nedal nic zdát.
Stejně nestálé byly i Davidovy myšlenky. Na chvíli se mu povedlo je zkrotit, ale byly pořád zde. I nyní, když nechal odpustit vodu ze sprchy a hleděl na svůj odraz v zrcadle. Co na něm Augustus vidí? Dneska, sotva se ho dotkl, tak ho vzrušení přešlo. Omrzel ho snad? Nebyl už dostačující? Prsty si zajel do kůže a dlouze vydechl. Nebyl s ním přece jen kvůli tělu, kvůli sexu, že ne? To by se choval jinak, kdyby mu šlo jenom o to zasunout. Davida napadlo, zda se k němu takto vetřel, aby dohlédl na urychlení vlastního případu. Nejdřív možná, ale nyní? Rukou přejel po zrcadle, které se předtím zamlžilo.
Nevěděl, do čeho se pouští. A to ho děsilo. Ta nejistota. Co když nebude moci hrát podle pravidel, které tak dobře zná? Co když ho ani nepustí dál? Co když se to všechno velkolepě posere a Augustovi a jemu se něco stane? Vlezl do sprchy, zavřel oči a nechal horkou, skoro vařící vodu, aby všechny ty myšlenky odplavila pryč. Snad jenom jednu si ponechal.
‚Výjimečně bych rád uvítal jeho přítomnost i nyní… Třeba by to pomohlo.‘
*****
„Slyšels‘ to?“ ozval se zběsilý šepot.
„Co? Co?“ vyslýchal druhý hlas zvídavě.
„Prej budou mít slet. Hlavy rodin se po letech všechny zas‘ sejdou. Prej bude soud!“
„Žertuješ!“
„Ne-ne! Už jsem viděl i Kamiho. Vše je připraveno.“
„A kde se setkávají?“ Muž s krysí tváří se rozhlédl, když vylezl ze stínu, naklonil se k muži před sebou a zašeptal muži vedle sebe přesnou polohu. „Toho musíme využít!“ vykřikl náhle. „Budem‘ si pak žrát jak pominutí, to ti říkám!“
„Tož jasné!“ souhlasil zvěromág a oba si potřásli rukami na důkaz jejich geniálního plánu, jak si nasytit zadarmo žaludky.
Než se ovšem mohli proměnit do své zvířecí podoby, aby tuto novinu předali dál jen vybraným uším, Stuart, který si zrovna zapaloval doutník, slyšel zpoza rohu pištění dvou krys. Vydechl kouř úst a doutník držel mezi zuby. Nebylo v tom nic osobního. Jen se musel zbavit zdejších krys, aby se někdo nechtěl zbavit jeho.
Dohlédl na to, že církevní posluhovači dotáhli ty krysy do kočáru a ten je potom odvezl na jejich cílovou stanici. K Andrewovi Johnovi. S velkou nechutí je doprovodil. Cesta byla horší, než původně vypadala, takže jen v duchu nadával, jak ho bolí zadek ze všech těch děr, po kterých museli jet. Nezúčastněně sledoval dění v kočáru, když se zvěromágové probudili a chtěli prchnout ve svých zvířecích podobách pryč. Muži z církve nakonec použili odchytové tyče na toulavé psy, aby je uzemnili a drželi při zemi. A že se o hole museli opírat hned tři muži, aby jednoho z nich udrželi při zemi. Pro Stuarta to bylo jako divadlo, kterého se zúčastnit nemusí. Jen předal tip, nic víc, aby si sám zachránil krk. Tak na něj ten tupý zvěromág nemusí tak čumět. Snad si nemyslí, že by mu snad pomohl.
Kdepak. Zvěromág s krysí tváří měl na mysli něco jiného. Když se totiž kočár po nekončících minutách zastavil a Stuart se zvedl jako první, vrhl se na něj, protože tlak na tyči na chvíli povolil, a zakousl se mu do krku. Kvůli tomu krámu, který byl politý svěcenou vodou, se nemohl přeměnit. Když mu ale dokáže ve své lidské podobě ukousnout kůži na krku, třeba ten tlustoprd chcípne! To pohánělo šílenstvím zoufalého zvěromága. Nechci zemřít, nemůžu zemřít! Stuartovi nepomohlo, když do zvěromága dva muži začali kopat a bušit, pořád se ho držel jako vzteklý zakousnutý rotvajler ve své oběti. Nakonec ho zachránil nepříjemný zvuk elektrického proudu.
Andrew John si přišel osobně prohlédnout nové úlovky, na které se už tolik těšil, aby se s nimi pobavil ve své vlastní zvrácené zábavě, ale překvapilo ho, že nikdo z kočáru neleze a slyší jen poplašený křik. Proto neváhal a vlezl dovnitř i s paralyzérem. Dobře, že tak udělal, aspoň mohl jednu tu hříšnou krysu na chvíli zneškodnit. Ten druhý muž se jen klepal, samozřejmě neměl ponětí, co to je a proč ten přístroj tak divně syčí a prská. Andrew John se k němu naklonil, pohladil ho něžně po tváři a zašeptal: „Neboj se, to je teprve začátek. Bude to mnohem horší.“ A ukázal mu nažloutlé zuby v nehezkém úšklebku. Ve zvěromágovi se probudil pud sebezáchovy. Nehleděl na bolest, vrazil do toho muže v černém plnou silou, aby se tak vysmekl i ze stisku těch, co drželi ten krám kolem jeho krku. Nejspíš to ani jeden z nich nečekal, protože ho pustili, a proto toho pobudu hlavou vystrčil ven z kočáru a prchal rychle pryč. Když zdrhne za roh, bude mít pár vteřin na to bádat, jak to ze sebe sundat. Zvířecí mysl mu radila, aby utíkal po čtyřech, ale v lidské podobě a s tím krámem na krku by se tak utíkalo hodně blbě.
Smůla ho ovšem neopustila. Daleko neutekl, než uslyšel zaštěkání pistole. Ohlédl se, co to bylo za podivné zvíře. Kulka se mu zavrtala do boku hlavy a zkráceným úhlem si našla cestu zase ven. Zvěromágovi se rozostřil svět a on ztratil rovnováhu. Stuart zpozorněl, když se k němu natáhla vyhublá ruka a kostnaté prsty stiskly jeho doutník, než mu ho sebraly ladným pohybem ruky. Andrew John poté lhostejně došel ke zvěromágovi a zakroutil nad ním hlavou. Ještě vnímal, měl štěstí a nezabil ho. Byla by škoda se ho tak snadno zbavit. Možná na chvíli bude mimo… Andrew John si dřepl a dloubl do zvěromága před sebou hlavní pistole. Popotáhl z doutníku. Ach, jak slastný to pocit hříchu. Bůh to jistě přehlédne, protože bude činit vyšší moc, Jeho dílo. Vydechl mu kouř na tvář, než o něj opřel zapálenou část doutníku. Zvěromág se ani nehnul, asi už byl mimo. Nezemřel, ještě ne. Na to byl Andrew John zkušeným lovcem. Uchopil do ruky tyč, vstal a zvěromága lhostejně tahal po zemi za sebou, zatímco si pískal. Vřele se usmál na druhého zvěromága, který to všechno potupně sledoval podlahy kočáru, zatímco mu na hlavě spočívala noha.
„Neboj se. Co čeká tebe, bude mnohem horší,“ usmál se Andrew John na něj nebezpečně sladce a pokračoval ve svém veselém pískání, když za sebou tahal zvěromága. Slyšel protesty toho druhého, marné nářky a křiky, prosby a jiné voloviny. Ale on si dál pískal svou melodii a byl spokojený, natěšený a vzrušený. „Dobrá práce, Stuarte,“ zavolal předtím mile, než zmizel za otevřenými dveřmi a jeho pískot se rozléhal a zněl ještě temněji, než obvykle.
Stuartovi se zvedl žaludek a netrvalo dlouho a za kočárem hodil šavli. Nemusel ani uvažovat, co ty dva zvěromágy čeká jenom proto, že potřeboval někoho zase po delší době napráskat. Měl tu smůlu, že ho potkali, když je jeli lovit, takže chtěli jeho odborný dozor. Bylo mu jasné, že z tohohle jeho rodiče prasknou falešnou pýchou. Ano, konečně jejich synátor se zúčastnil lovu a nejen práskání jako krysa! Přejel si rukou pomalu po tváři a setřel si pot a zbytek zvratek. Odmítl, když ho zvali na podívanou.
„Otec Andrew je v tomhle fakt borec,“ smál se jeden.
„To by vzrušilo každýho, sakra,“ souhlasil druhý.
Nakonec ho tam násilím dotáhli, protože přece neviděl otce Andrewa v akci naživo. Ze slov se to prý dá jen těžko představit, a když už vážil tu cestu (nechtěně) s nimi, tak že prý to musí vidět! Co ovšem Stuart viděl v místnosti ukryté před zraky věrných oveček, to mu už z mysli nikdo neodpáře. A zatímco zvracel, muži kolem něj se jenom šíleně smáli, zatímco Andrew vzdychal vzrušením, prskal sliny, když se vyptával zvěromágů na svou podlou otázku pořád dokola a dokola, zatímco je bičoval.
„Vzdáváte se učení ďáblova? Vzdáváte se učení ďáblova?“
U toho samozřejmě neskončil. Měl tolik možností, jak je zlomit. Potom přišla druhá otázka, když je nalomil, že škemrali, aby je raději zabil.
„Kde najdu vaše pány?“
Neměli pány, ale proto umřít ještě nemuseli. Zvěromág s krysí tváří, kterého pořád pálil krk po paralyzéru, poté ze zoufalství vykřikl souřadnice setkání kouzelnických hlav. Nemusí přece chcípnout pro někoho, komu ani neslouží!
„Lžeš! Tam je pustina!“ vysmál se mu ovšem Andrew, popadl ho za temeno hlavy a násilím ho ponořil do kádě s vodou. Držel ho tam tak dlouho, dokud se nepřestal vzpouzet a pak jeho tělo lhostejně hodil do kádě celé. Zeširoka se usmál na toho druhého, který šokovaně vstřebával, jak snadno jeho přítele zabil ten člověk. Andrew John k němu zadýchaně přišel a chytil ho za tvář. Nahnul se k němu a zašeptal mu do ucha: „My dva se už přece nějak domluvíme, že ano, brachu? Nerad bych tě zabil jako prase, tak buď rozumný.“
A zvěromág se jal rychle přikyvovat. Roztřeseným hlasem a se slzami v očích mu znovu nadiktoval souřadnice a vše, co potřeboval vědět, aby se dostal jejich místo setkání.
Stuart se už na víc nemohl dívat. Otočil se k tomu divadlu zády a jako dítě si zakryl uši a zavřel oči. Nechápal, jak se muži nedaleko od něj mohou tak vesele bavit, a jak Andrew John může působit před lidmi jako syn boží, nevinnost sama, když je to taková zrůda. Možná mnohem horší než zvěromágové.
„Pánové,“ oslovil je Andrew mile a vstal, „připravte se. Uděláme si malý výlet.“
Stuart si trochu oddychl, když to slyšel přes zakryté uši. Výborně, pro teď toho šílenství bylo už dost, už přestal… To si myslel. Ale Andrew měl jiné plány. Když se ozvalo štěknutí pistole, vykřikl Stuart zoufale: „Dost!“ ale jeho hlas zanikl v hluku výstřelu a pak jen slyšel tupý dopad těla na zem. Pohoršeně sledoval zvěromágovo hrdlo rozleptané po zemi. Kdyby měl ještě co zvracet, nejspíš by to nyní taky vypustil.
„Díky za super tip, Stuarte,“ ušklíbl se na něj Andrew žlutými zuby, když kolem něj prošel, a stiskl mu rameno na důkaz svého vděku. Stuart měl ale pocit, jakoby mu rameno drtila mohutná ruka jeřábu. „Přidáš se k nám, že ano, když už jsi tady?“
„Eh?“ vrátil se Stuart částečně do reality.
„Na lov, samozřejmě,“ šklebil se na něj Andrew potěšeně.
*****
„Zastav!“ přikázala Fenella náhle, po několika hodinách cesty v naprostém tichu, a zvedla se z křesla. „Dál půjdu pěšky. Sám!“
„Lorde Fenello,“ ozval se její sluha s námitkou na jazyku, ale byl hned přerušen.
„Je to rozkaz!“ odbyla ho Fenella a ještě za jízdy kočáru vyskočila ven. Nedbala na volání svého sluhy, který v podobě černého vraníka spěšně zastavoval a ohlížel se za svou paní. Ta už dávno zmizela hluboko v lese. Věděla, že jsou blízko. Ale zároveň nikoho dalšího necítila kolem. To se jí nelíbilo. Minimálně Kami by měl být na místě setkání. Tu se náhle zastavila a uskočila stranou. Na místo, kde se před chvílí zastavila, dopadla mohutná větev a zaryla se do země. Fenella zachovala klid a rozhlédla se kolem.
„Vylezte! Chcete-li řádný souboj. Se zbabělci nebojuji,“ promluvila hrdě, nahlas. Chvíli vyčkávala. Měla docela jiné plány, než tady nahánět nechtěné zvěromágy. Když její výzvu neposlechli, zajela si rukami do rukávů. „Zjevte se,“ řekla jen, než z rukávů tasila dva tenké meče. „Pozřete jed,“ řekla a meče jí zeleně zasvítily. Poté zaujala bojovou pozici. „Vylezte!“ přikázala znovu. Když ji neposlechnou, nebude mít s nimi slitování.
Odpovědí jí byla hromada hozených kamení, které ladnými pohyby mečů změnila téměř v prach.
„Blázen!“ ozval se jeden hlas.
„Nečistá! Špinavá!“ volal druhý hlas v ozvěně lesu.
„Neprávem zvolená,“ šeptal třetí hlas.
Fenella věděla, o čem mluví. Stala se hlavou hlavní větve jenom proto, že Smaliner to místo odmítl. Protože byl v mysli mnohem slabší než ona. I při těchto větách by ho nejspíš velmi brzy zlomili. Ji ovšem rozesmáli.
„Závidíte mi mou moc,“ zhodnotila nahlas. Nyní už věděla, kde ty výtržníky hledat, a kým vlastně byli. Bývalí sluhové jejich rodičů si na ni nyní otvírají hubu, protože je vyhodila, když se ukázalo, jak slabými skutečně jsou. Mají jí to pořád za zlé, jak dojemné. Ona ovšem nemá místo pro slabé články a pro ty, kteří ji nevidí jako svého pána.
„Chorá mysl!“ ozvalo se sborově, naštvaně. „Zneuctilas‘ učení svých předků! Zabíjíš místo záchrany! Trávíš místo léčení!“
Fenella se zeširoka usmála. „A co já s tím?“ zeptala se se smíchem. „Zabíjím pouze ty, co mi nejsou schopni zaplatit za léčbu! A ty s plnou hubou blbých keců!“
Rozběhla se kupředu. Během prvních pěti vteřin našla prvního zvěromága a probodla mu hrdlo. Zbylí dva se rychle změnili do své zvířecí podoby - havrana a lasice. Po těch dvou hodila meče. Potom jen klidným krokem přešla k jejich tělům, která se zapíchla do stromů díky mečům.
„Byla by škoda vás zapíchnout ihned,“ zhodnotila nahlas a podepřela si hlavu, v očích šílenství, ale na tváři milý úsměv. „Myslím, že by si církev s vámi pohrála mileji, než já. Jaká smůla, že ano?“
„Lorde Fenello!“ ozval se křik.
Fenellin úsměv povadl a ona se otráveně ohlédla za sebe. Její sluha ji doběhl, v očích vážný výraz.
„Začali si,“ založila si ruce ledabyle za hlavu. „Pouze jsem se bránil.“
Zvěromág nic neřekl, jen k ní velmi pomalu přešel. „Lorde Fenello, prosím, neprolévejte zbytečně krev.“
Fenella si mlaskla, ale nakonec oba své meče vytáhla a nechala zmizet ve svých rukávech. Zvěromágové ani nečekali, aby jim její sluha nabídl léčbu, rovnou prchali pryč. „Stejně brzy chcípnou,“ pokrčila Fenella rameny.
„Nemusel jste je napíchnout.“
„Pravda, mohl jsem na zapíchnout,“ usmála se hravě.
„Lorde Fenello.“
Ušklíbla se o to víc. „Žertuju, žertuju. Zabil bych je, kdybys nepřišel. Jejich mozky by byly vhodnými vzorky pro můj výzkum tupců.“
Zvěromág si promnul kořen nosu. Byl zvyklý na výtržnosti své paní. Věděl, že její mozek uvažuje jinak, než ostatní. Stejně tak její moc uměla být zrádná - uměla léčit ale také zabíjet. Jeho paní byla zvláštním tvorem… ale o to víc si jí vážil a byl ochotný pro ni riskovat život. Viděla totiž svět jinak, než ostatní a nebála se ho.
„Vraťme se. Kočár čeká,“ navrhl. A Fenella s dětinským úsměvem přikývla.
*****
Baltazar už toužebně vyhlížel místo setkání. Jeho upištění potomci se rozhodli, že po zbytek cesty budou pištět jako otravné krysy. Ach, jak rád by je umlčel už navěky. Poslal by je nejraději do jiného prostoru, ale když jim tak jednou už pohrozil, jeho žena se do něj pustila jako desetihlavá saň, zda se zapomněl ve středověku myšlenkami a zda si neváží její oběti. Její oběti, nikoliv jeho oběti. Ano, vzdala se pro něj vlastní magie, ale to mu bylo jedno. Oba věděli, že se jedná o obchod, smlouva však dávno zestárla a měla přestat platit, nebyla ani pro jednoho už výhodná.
Když jeden z jeho synů sebral botu tomu druhému a udeřil mladšího bratra do hlavy, rozlehl se upištěný hlásek jeho syna malým prostorem vozu. A Baltazarovi ruply nervy. Jeho otrávený hlas nyní dopadal na hlavy jeho synů, všechny výčitky, které by nejraději vyčetl i své ženě, i to, že ho tlačí palce v botách a celý zadek má dřevěný, protože na něm seděl už celé hodiny a myšlenky neměl zrovna nejlepší - za všechny trable po celý dnešek obvinil své syny. Tím ovšem jenom docílil, že se křik a pláč jenom zdvojnásobil.
Ztrojnásobil. „Zbláznil ses?“ ozvalo se z jeho boku pohoršeně. „Jsou to ještě děti!“
To už bylo na otráveného Baltazara příliš. Když nemůže tyhle tři prostě poslat někam daleko od sebe, prostě pošle sám sebe někam mimo. A to taky udělal. Ve vozu nakonec zbyly tři postavy, kdy dvě malé křičely a plakaly a ta třetí jenom hulákala na zvěromága, ať toho idiota kouká ihned dostihnout.
Baltazar se přemístil skoro ke konci cesty a hned vzápětí musel uhnout zběsile jedoucímu vozu. Nečekal ovšem, že z okna zpoza závěsů vykoukne právě Fenella. A ani ona ho nejspíš nečekala na své cestě, nikoliv tak brzo. Když se však ohlédla na svého kočího, aby mu přikázala, aby zastavil, už byli dostatečně daleko od Baltazara. A zvěromág dělal, že neslyší. Věděl, že zrovna s ním by byly jenom samé problémy. Pokud je tady sám, dokázal se dovtípit, že se přemístil pomocí vlastních prostorů a jenom se sekl s výpočty.
Pokud to doposud nebyl závod o čas, kdo dorazí na místo jako druhý po Kamim, nyní to zvěromág tak viděl. Jeho pán neprohraje!
*****
Invisi otočil kolečkem, aby ještě zvýšil hlasitost svého rádia. Zrovna hrála nějaká nová rapová písnička, která ho doposud ještě neomrzela - pecka, jak to sám nazýval, dle moderní společnosti - a za směsice slov, které chrlil stejně rychle jako onen pochybný zpěvák, jehož jméno si nezapamatoval, protože dle jeho slov by stejně brzo zase zemřel, ještě přidal na rychlosti. Svého bratra nechal za obřím kouřem prachu a nehleděl na zvěromága, co nadával, že díky němu koně zase nic nevidí. Bilis přikázal, aby ho předběhl. Tahle fraška se opakovala pořád dokola a dokola, kdy si bratři dokazovali, že zrovna jejich dopravní prostředek měl navrch před tím druhým.
Nahlas by to nepřiznali, ale bavili se královsky a cesta jim tak rychleji utíkala. To, že vyplašili zvěř široko daleko a všichni dopředu věděli, kdo se k nim blíží, je nezajímalo. Dokud měli před sebou svůj cíl - jeden druhého - nehleděli na nic jiného. Vůbec je nenapadlo, že po opuštění města je mohl někdo sledovat. Necítili smrad církevních lidí široko daleko, sotva opustili hranice, takže se neznepokojovali nad ničím kolem.
Toulaví zvěromágové si je ovšem vyhlídli jako své spojky a ukazatele místa, kde se hlavy kouzelnických rodin mají setkat. Budou tak mít jistotu, že dorazí na správné místo a nespletou se nebo se nenechají oklamat klepy těch, kteří jejich důvěřivosti chtěli zneužít.
*****
„Pořád si to můžeš rozmyslet.“
David se za jeho hlasem ohlédl. Augustus seděl v křesle a pozoroval ho, jak se převlíká a upravuje před zrcadlem. Byl to, jak by sám řekl, slastný pohled. Kdo si nezakládal na vzhledu, moc často do styku s rodinou Youngů ani nepřišel. „Nemám důvod,“ odpověděl mu David stroze a podíval se na sebe do zrcadla, když si vázal kravatu, přestože ten pohyb uměl už poslepu a nazpaměť již roky. „Když už sis mé služby objednal, strhnu ti částku i za práci mimo mou pracovní dobu. I za to, že si bez dovolení bereš z mé spíže.“
Augustus se usmál a podepřel si hlavu. V druhé ruce si pohrával se sklenkou červeného vína, které Davidovi, jak sám podotkl, bez dovolení sebral ze spíže. Čekání na něj bylo totiž únavné a k nevydržení, takže si jeho přítomnost nyní vychutnával. Mysl už měl klidnou, magie rozkladu se uklidnila, když jí přislíbil mnoho obětí, když zůstane trpělivá. „Nemohl jsem odolat, ta lahvinka mě přímo volala k sobě,“ zazubil se nevinně.
David na něj nereagoval a upravil si límeček košile. Potom uslyšel blížící se kroky. Nic neřekl, když na svém rameni ucítil Augustovu paži, poté jen nečinně přihlížel, jak mu sám Augustus upravuje límeček a košili na ramenech, která mu byla místy velká.
„Tohle vyřešíme pak,“ slíbil mu Augustus. A David věděl, na co naráží.
„Co když žádné pak nebude?“ vyřkl David své obavy konečně nahlas.
Cítil, jak mu Augustova ruka vjela do vlasů. „Bezdůvodně se tě nikdo nedotkne. A budeš hned vedle mě, což znamená pod mou ochranou. A také pod ochranou Virgila a Gerarda, na ty dva se můžeš spolehnout.“
„Byl bych klidnější, kdybych takovou ochranu nepotřeboval…“
Augustus ho chytil za ramena a otočil k sobě. Poprvé uviděl v jeho očích něco, co ho zaujalo. Obavy a strach. Věřil tomu, co mu předtím řekl. Ale nyní to byly obavy z neznámého a strach z magie, které sám nerozuměl. Augustovi bylo jasné, že pokud to bude potřeba, bude mu muset ukázat i svou vlastní magii. Co když ho ale potom ztratí? Ta myšlenka ho zarazila - náhle nevěděl, co má říct. Předtím by ho nenapadlo takto uvažovat. Ten člověk ho snad nakazil pochybami?
Co bude pak, až ta fraška skončí?
„Věř mi. To pak budeme řešit spolu,“ uvažoval nad slovy, která mu chtěl říct, nakonec však řekl jen tahle. Nechtěl mu dávat planou naději ani ho případně děsit. Věděl, že jeho plán nese velká rizika. Ale zároveň Davidovi prokazoval velkou důvěru. „Ještě je tu ale jedna věc, na kterou bych tě měl připravit.“
„Jaká?“ zeptal se David dychtivě.
„Můj svět možná vypadá trochu jinak, než ten tvůj. Nikdy jsem to předtím nezkoušel, ale vím, že otci se to párkrát povedlo.“
„Co?“
„Propůjčím ti svůj zrak. Díky tomu uvidíš věci tak, jako já. Takže bude těžší tě oklamat. Stejně tak ti propůjčím své myšlenky, abychom mohli komunikovat beze slov, když to bude třeba. Některé věci by tě mohly zmást, kdybys je viděl tak, jak je vidí jiní lidé. Jen se připrav na pořádný šok.“
„Když to nebude náhlé přemístění jako předtím, tak mi špatně nebude.“
Augustus se pousmál. „I toho posléze využijeme.“
„Moc mi na výběr nedáváš,“ pokýval David hlavou odevzdaně.
„Chci, abys viděl věci tak jako já, Davide,“ řekl Augustus najednou vážně. „Minimálně nyní. Především na tebe uvalím… kletbu, do jisté míry. Kdyby ostatní zjistili, že jsem na tu jejich směšnou schůzi dotáhl člověka… ohrozil bych tě. Ani fakt, že jdeš se mnou, by tě neochránil. Čarodějové jaksi moc nevycházejí s lidmi, jestli víš, co tím myslím. Především církvi prý smrdíme pod nosem.“
David přikývl. „Čarodějnické procesy.“
„Pořád vesele probíhají, přesně. Jenže netuším, zda ostatní pablbové podobný zvyk nepřebrali, aby se na lidech postupně nepomstili, bez ohledu na to, zda jsi z církve či nikoliv.“
„Kdo tedy budu?“
„Vzdálený přítel ze Skotska.“
David se rozesmál.
„Co?“
„To jsi mohl říct hned. Zavolal bych Stuartovi, ten by nemusel nic předstírat.“
„Jaksi chápeš, že Stuart nepřipadá v úvahu.“
David přikývl, když se přestal smát. „Naštěstí za ty roky jsem pochytil jeho mluvu, takže to nebude tak velký problém,“ mrkl na něj škádlivě. „Neručím ovšem, že to nějaký čaroděj ze Skotska neprokoukne ihned.“
„To budeme řešit potom.“
Pak David zpozorněl, když ho Augustus chytil za ruce, skoro až obřadně, když se navzájem dotýkali skoro jen prvními články prstů. Sledoval čaroděje, jak se k němu snížil a políbil ho, překvapivě něžně.
„Předpokládám, že jsi jen zneužil situace,“ zhodnotil David racionálně.
„Správně,“ souhlasil Augustus, ale ruce mu nepouštěl. „A rád jí zneužiju zase. Jen uvažuju.“
„Nad čím?“
Augustus ho tentokrát políbil na čelo a chvíli ještě mlčel. „Kam umístit rodovou značku.“
Značku?“
„Až ji umístím, pochopíš,“ řekl Augustus, pořád zamyšleně. Díval se do zrcadla, kde viděl jejich odraz. „Měla by být viditelná, aby si nikdo na nic netroufal, když tě nebudou schopni zařadit ihned.“
Překvapilo ho, když se David trochu odtáhl a zvedl jejich ruce spojené jen velmi lehce do výšky jejich ramen. Usmíval se.
„Pokud to má být viditelné, pak je hned několik míst vhodných. Ale za sebe bych prosil tohle,“ řekl jen a vzal Augustovu ruku do své, aby ji navedl na hřbet své dlaně. „I pod smokingem určitě půjde vidět dobře,“ dodal jen.
Augustus se pousmál. Víc neřekl, jen přejel po jeho hřbetu dlaně a po chvíli David sledoval, jak se mu na ruce tvoří obrys fénixe. Podle lehké křeči poznal Augustus, že ho značkování bolí, ale ani jeden nic neřekl. Když z jeho ruky sňal tu svou, viděl, jak mu kůže postupně zarudla.
„To přejde,“ informoval ho.
„Svědí to,“ postěžoval si David.
„Chvíli ještě bude. Hlavně na to nesahej.“
„Jak dlouho?“
Augustus jeho ruce pustil a přešel k oknu, ze kterého se zadíval ven. „Pár minut. Potom vyrazíme.“
David beze slova přikývl, než se zeptal: „Kde jsou vůbec ti tři?“
„Na hlídce. Kontrolují, kdo je ještě pozadu, popřípadě zda někdo nečmuchá kolem.“
Nyní Augusta zarazily ruce, které se omotaly kolem jeho pasu. Všiml si slušivého, tmavě modrého rukávu saka, zpod kterého čouhala bílá košile. Poté ucítil Davidovu tvář mezi svými lopatkami, když se o něj opřel. Augustus nic neřekl, jen se dál díval z okna, jakoby se nic nedělo. A David si užíval nerušený klid a soukromí, které náhle měli.
„Dokážeš se vůbec někdy uvolnit?“ zeptal se David po nekončící chvíli ticha. Odpovědí mu ovšem bylo stejně táhlé ticho, které předtím sám narušil. Poznal na Augustově napjatosti a stavbě těla, že není tak uvolněný jako vždycky. A překvapovalo ho to, přestože to bylo zcela normální.
Ano, Augustus Young pociťoval obavy. Po mnoha, mnoha letech.
*****
Kami něco zaslechl a pomalu otevřel oči. Někdo ho vyrušil z meditace. Někdo se k němu velmi rychle blížil. A kočár s koňmi to nebyl. Byla to osoba. A instinkt mu velel, aby zareagoval rychle, jestli nechce zemřít. Protože cítil krvežíznivý pud, skoro jako od zvířete. Proto ihned před sebou zformuloval meč a rozmáchl se jím kolem sebe, zatímco druhou ruku natáhl taktéž před sebe. Jeho samotného ovšem překvapilo, když se jeho meče těsně dotkly ty dva téměř totožné, a tělo, které jeho magie levitace nyní nadnášela, patřilo Fenelle, která se na něj usmívala nebezpečně od ucha k uchu.
Chvíli ji držel ve vzduchu, ale když si všiml, že se znovu rozmáchla rukou s mečem, jednoduchým mávnutím ruky ji poslal pryč. Ujistil se však, že dopadla bezpečně na zem. Na tváři se mu mihl drobný úsměv, když se jeho meč rozpadl v prach a on založil ruce za záda.
„Co mě prozradilo?“ zasmála se Fenella, když své meče znovu schovala.
„Ta falešná chuť mě zabít,“ pravil Kami se smíchem. Poté roztáhl náruč v přátelském gestu. Fenella k němu přešla a pevně ho objala. „Vítej, lorde Fenello,“ řekl Kami vstřícně, když ji sevřel ve svém náručí.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Shiw
Shiw of the Shadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.