Táhlé zasyčení se rozlehlo uličkou a nebezpečné oči barvy pekelných plamenů pozorovaly Morfea. Uroboros nebyl stvoření, které by se vyžívalo v ničení a zabíjení. Gerardova povaha to vystihovala víc než dostatečně - sloužil k obraně svého pána a jako mýtické stvoření představoval mnoho věcí. Často si ho lidé spojovali s nekonečnem a nicotou, jiné národy zase věřily, že představuje plynulost, věčnost, znovuzrození a koloběh života. Gerard se svou vlastní sílu naučil používat především pro obranu svých pánů. Když ho nikdo z předešlých čarodějnických rodů nechtěl přijmout za svého sluhu, myslel si, že se vyžadují sluhové jen s chutí pro boj. Gerard byl tudíž po mnohá staletí odmítán a neměl žádný stálý domov. Proto, když se před ním objevil malý chlapec jménem Augustus a vyzval ho, aby mu sloužil jako jeho štít v případě nutnosti, Gerard získal své nynější jméno a smysl života. Ochrana jeho pánů pro něj byla vším. Proto jen s hrůzou sledoval, jak rodina Augusta postupně vymírala nebo je ostatní vyvraždili, jak rodiče Augusta, kteří k němu byli vždy neurvalí, protože nechápali jeho schopnost dokonalé obrany jako mocnou zbraň samu o sobě, byli potupně zabiti lidmi z církve. I když k němu žádný z nich necítil jedinou špetku citů, Augustus byl jiný. Místo toho, aby po něm chtěl, ať se učí boji, snažil se ho naučit svou sílu pochopit a využít ji plně k obraně. Nejdřív Gerard nechápal, proč ho po pár letech výcviku čistě v obraně představil jinému sluhovi, Virgilovi. Byl to neurvalec, co se věčně dostával do potyček a vyvolával hádky jenom proto, aby mohl bojovat. Augustovi rodiče ho také nenáviděli, byl na ně až moc prudký, těžko ovladatelný a až moc toužil po boji. Gerardovi však velmi rychle došlo, co Augustus v nich dvou viděl. Byli dva protiklady, které potřeboval pro vlastní potřebu. Možná proto, když se ostatní sluhové rozprchli do jiných kouzelnických rodin, právě oni dva se vydali za Augustem. Když je Augustus zanechal zde, aby sloužili jeho rodině, ani jeden nechápal, proč je nechce vzít s sebou - jsou snad oba tak slabí? Až posléze, kdy ho po letech znovu spatřili, uvědomil si Gerard, proč s ním nemohli jít. Aby se naučil ovládat svou magii, aby jim neublížil v případě ztráty kontroly, potřeboval Augustus osamocení a naprostý klid, co nejdál od všeho, co znal, aby svou prokletou magii mohl přijmout takovou, jaká je. Jako ničivý zdroj, který ho může jednou roztrhat.
Proto nyní Gerard neváhal. Skrz jeho tvrdou kůži se kouzla Morfea nedostanou. Tvrdě dřel, aby mohl splnit svou část dohody s Augustem, aby ho mohl bránit výměnou za domov a nové jméno. Jméno sluhy, které do té doby nikdy neměl.
*****
Nepochyboval o plánu, se kterým přišel jejich pán. Když ho a Virgila překvapil pár desítek minut před touto chvílí, oba byli zmatení. Ten mladík, sluha Octavia, že přežije a bude vyhoštěn? Jak to mohl jejich pán vědět? A že půjde podvědomě zrovna na toho místo, které mu určil jejich pán? A Morfeus ho bude pronásledovat, aby svou výhružku splnil. Jak to jejich pán mohl vědět? Gerard si všiml Augustových špinavých prstů a pochopil. Použil magii, aby nahlédl do různých okamžiků, jako mnohokrát předtím, aby určil, kdy bude nejlepší chvíle zasáhnout. Zasáhnout? Proč? Co by měl z toho, že zachrání nyní vyhoštěného sluhu? Přesto ani na vteřinu nezapochyboval, a to bylo pro Augusta klíčové. Když Virgilovi oznámil, kam se má sám přemístit, Virgil pochopitelně nechápal, proč ho jeho pán nemůže přemístit spolu s nimi. Co když bude potřeba bojovat ihned? Na to ho Augustus ujistil, že jim Gerard zajistí chvilku překvapení svou obranou. A Gerard v tu chvíli věděl, co přesně se od něj bude očekávat. Protože ve chvíli, kdy je Augustus přemístí, bude muset nabrat svou zvířecí podobu.
„Koho budu bránit, lorde Auguste?“ zeptal se jen.
„Momentálně vyhoštěného sluhu, který se nám bude hodit,“ zazubil se Augustus tajemně.
Víc ti dva vědět nepotřebovali. Neměli pochyby o plánu svého pána, i když by se kdekomu jinému zdál šílený. Augustus možná byl šílený, ale jeho činy byly mocnější, než si v prvních chvílích mohl kdo uvědomit. A Gerard nepochyboval, že i tento čin má své opodstatnění pro budoucí vývoj.
*****
Augustovo načasování bylo dokonalé. Když se totiž s Gerardem přemístili, dorazili přesně tam, kam potřebovali, a jeho sluha ho nezklamal. Okamžitá přeměna během přesunu byla velmi riskantní, ale Gerard ji zvládal na jedničku. Nepochyboval, že ve chvíli přeměny si Gerard nevšiml kouzla, které Morfeus vypustil do světa. Kdyby si ho všiml, vteřina zaváhání by mohla být fatální. Ale Gerard mu plně důvěřoval a následoval slepě jeho plán. Teprve po přeměně se jedno oko, ve kterém se míchaly doslova pekelné barvy, zahledělo dovnitř na ty, které nyní bránil.
„Výborná práce, Gerarde,“ pochválil ho Augustus hrdě.
Odpovědí mu bylo táhlé zasyčení.
„Jde vidět, že tě rodiče nenaučili ani špetku slušného chování, Auguste. To Flitch měl aspoň nějakou páteř,“ odplivl si Morfeus.
„Možná proto, že mě rodiče tak moc nemilovali,“ zazubil se Augustus. „Jejich nenávist byla tak sladká, že dokonale živila mou magii po mnoho let. Téměř mi ty jejich ksichty a kecy chybí. Lituji jenom toho, že jsem je nemohl sprovodit ze světa já sám.“
„Nepochybuji, že tvoje matka i při smrti litovala, že tě nezabila po porodu. I tehdy jsi byl už nebezpečný.“
„To je mi u prdele. Na rozdíl od ní pořád žiju a svou magii umím plně ovládat.“
Morfeus se arogantně usmál. „Chceš snad poměřit síly?“ vyzval ho přímo. „To bys nejdřív nesměl být zbabělá krysa, co se schovává za neschopným sluhou.“
„Na souboj s tebou se někdo těší mnohem víc, než já. Ale až tě přestane bavit, s radostí se připojím,“ slíbil mu Augustus s úšklebkem. Morfeus vypadal, že chvíli uvažuje, koho měl na mysli, než se jeho tvář změnila. Ale blížící se ohnivého ptáka zastavit nemohl, proto schytal plnou ránu ohnivého těla. Virgil ho v podobě fénixe uchopil do pařátů, vynesl ho trochu do vzduchu, než s ním mrštil proti zdi. Aby mu nemohl utéct, opět do něj zasekl své pařáty a nechal plameny, aby ho požíraly zaživa.
I přesto se Morfeus nehezky ušklíbl, když chytil fénixe za levou nohu. Má za sebou už mnoho bojů a během mnohých staletí nudy zabil již tolik zvěromágů čistě z nudy. A kolikrát si představoval, kdy na něj zrovna fénix zaútočí. Proto neváhal a svou magii na něj vypustil. Kdo by nechtěl vyzkoušet, zda i fénix náhodou netrpí nočními můrami. Augustus trpělivě sledoval černou hmotu, která se lepila na jeho sluhu. Věděl, že ho Virgil nezklame. Byl to paličák. Ani by ho nenapadlo se vzdát nebo žádat svého pána o pomoc. A v jedné věci měl nad Morfeem „navrch“ - moc neuvažoval, když bojoval. Řídil se instinktem. Proto pro Morfea bylo těžké najít jeho slabinu a vytvořit adekvátní noční můru. Augustus jen v duchu počítal. Ani čaroděj Morfeova rázu nemůže vydržet žár fénixova ohně moc dlouho. Za chvíli se rozpadne v prach a bude po něm navěky.
To by ovšem nesměl být Morfeus starý paličák, který po světě chodí už po mnohá staletí. Věděl, že se nemůže přemístit, dokud se ho někdo, co by mu ono přemístění mohl narušit, drží. A Virgil nevypadal, že by se ho chtěl pustit dřív, než z něj udělá popel. Proto zhmotnil své noční můry a vrhl je proti němu. I tak byl Virgil neskutečný paličák a i přes ohromnou sílu černé hmoty, která ho tlačila dál od svého pána, se nepouštěl. Nevnímal bolest, kterou mu magie způsobovala. Soustředil se jen na boj… a na to, jak zničit Morfea svými plameny.
Ve chvíli, kdy se ovšem jeho pařáty jen na pár milimetrů vzdálily, Morfeus využil situace a zmizel spolu se svou magií. Díky tomu Virgil vrazil plnou silou do zdi a nakonec spadl k zemi ve své lidské podobě.
„Virgile!“ ozval se Gerard. „Jsi v pořádku?“
Odpovědí mu bylo jenom vzteklé zavrčení, kdy se jeho kolega prudce zvedl na nohy a setřepával ze sebe tu lepkavou černou hmotu. Aby začal vnímat, musel ho Augustus chytit za zápěstí a přimět ho, aby se uklidnil.
„Omlouvám se, lorde Auguste. Neměl jsem ho pouštět,“ zavrčel Virgil vztekle.
„V pořádku. Důležité je, že žiješ, hlupáku,“ uklidnil ho Augustus.
„Ale!“
„Kdybys byl vystavený jeho magii o něco déle, tvůj věčný oheň by tě neochránil. Dostal by se ti do mozku a pomalu by tě ničil zaživa zevnitř. I tak se divím, že jsi vydržel tak dlouho,“ uznal Augustus, než prohlédl jeho paži. Po té se táhly černé šmouhy. I po těle, kde jeho sluhu zasáhla Morfeova magie, se táhly stopy. Virgil si všiml jeho pohledu, proto rukou prudce škubl. Nechtěl, aby se jeho pán o něj obával.
„Očistím se,“ slíbil mu tvrdohlavě. „Oheň všechno pozře, včetně nočních můr.“
Augustus mu už nic neřekl, jen se obrátil ke Gerardovi, který pořád zůstával ve své podobě, a mezi škvírami v jeho těle pozoroval nyní i mladého sluhu.
„Proč jste mě zachránili?“ nechápal mladík. „Už pro vás nemám žádnou hodnotu. Můj vlastní pán se mě zřekl… a mohu vás klidně zničit, kdybych chtěl.“
„A chceš?“ zeptal se Augustus ledabyle. „To je ta otázka, co bys měl pokládat. Nebo možná spíš - troufáš si použít mou vlastní magii na mě samotného? Nejsi až takový hlupák, aby sis myslel, že by to fungovalo, že ne? Magie by se ode mě odrazila a tebe by zabila tak či tak. Pouze já mohu zrušit tvou kletbu.“
„Navíc - není zrovna nejmilejší oplácet dobrý skutek hned nenávistí,“ ozval se Gerard, který se pomalu změnil do své lidské podoby.
„A kdybys to zkusil, musel by ses nejdřív potýkat s námi,“ souhlasil Virgil.
„Výborná práce, vy dva,“ pochválil je Augustus hrdě. Potom pohlédl na mladíka. „I ty ses docela držel.“
Mladík moc dobře věděl, jak bláhové by bylo, kdyby se snad rozhodl, že proti nim zaútočí. Zemřel by v tu chvíli, sotva by si to pomyslel. Nemůže se rovnat síle těch dvou, nyní ji viděl naživo. Byli dokonale sehraný tým, který vedl Augustus.
„Co chcete?“ zeptal se přímo.
„Nabídku spojenectví,“ ušklíbl se Augustus. „Staň se mým dočasným sluhou.“
Mladík na něj zmateně hleděl, než ze sebe vydal jednoduché, zmatené: „Co?“
I Virgil a Gerard v tu chvíli nechápali, co Augustus plánuje.
„Jenom po určitou dobu. Mám pro tebe práci,“ řekl Augustus věcně.
„Proč bych to měl přijmout?“ zeptal se sluha po chvíli, pořád zmateně.
„Protože sám bys nepřežil. Buď realista a uvědom si svou nynější situaci, ano? Máš dvě velmi pravděpodobné možnosti, které by se mohly stát, pokud mou nabídku odmítneš. Buď by tě Morfeus znovu našel a tentokrát bych ho nechal, aby tě zabil, nebo by tě případně zahlédl Octavius a ten by měl nejspíš stejně nechutný plány jako Morfeus. Hlavně nyní, když jsi sluha bez pána, tudíž představuješ pro něj hrozbu. Ale představ si - mít možnost pohybovat se svobodně a volně, jenom výměnou za to, že ti přidělím značku svého rodu a ty pro mě jednou něco uděláš.“
Jednou?“
Augustus se mile usmál a přikývl. V hlavě se mu totiž zrodil nehezký plán, který ve finále bude ještě větší potěšení sledovat, než ten, který chystal. Nevěděl, kolik toho mladík ví, ale raději ať ho má tak lépe pod dozorem, než aby se potuloval kolem a případně způsobil škody. „Ano, jednou. Možná už velmi brzy.“
Gerard i Virgil si vyměnili zmatené pohledy. O tomhle se před nimi jejich pán nezmínil. K čemu by mu byl třetí sluha? Cožpak práci neodvádějí dostatečně dobře? Gerard měl ovšem neblahé tušení, že vše se skutečně děje přesně podle plánu jejich pána. Plánu, který ani jim neřekl celý, protože magie má uši všude.
„Výměnou za ochranu a značku rodiny, která ti dá přístřešek a teplo domova,“ pokračoval Augustus se sladkými slovíčky. Mladý sluha byl pořád naivní. A nyní neměl moc na výběr. Buď přijme Augustovo pohoštění, nebo pravděpodobně brzy narazí na jiné čaroděje, kteří se ho s radostí zbaví, když je Octavius neschopný. Augustův úsměv se jenom zvětšil, když před ním mladík poklekl a sklonil zrak k zemi. „Tvé nové jméno budiž Alastair,“ rozhodl po chvíli a položil ruku na mladíkovo rameno. Umístil tam také svůj rodinný erb. Byla to jen formalita. To věděli oba dva. Když bylo přijetí nového sluhy u konce, bez řádné ceremonie, jak by tomu rodové tradice chtěly, otočil se Augustus na Virgila. „Teď jsi na řadě ty,“ řekl mu Augustus jenom. A Virgil věděl, že nepřijme jediný protest.
„Zvládnu to i sám,“ zkusil Virgil smlouvat.
„Ne. Bránil jsi nás, proto je teď na mě, abych tě očistil od cizí magie.“
Pro Virgila bylo těžké přijmout pomoc od svého pána. Dokazovalo to, že selhal v jeho obraně a nyní se o něj ještě musel postarat. Ale také věděl, že Augustus by tohle nenabídl jinému sluhovi než právě jemu a Gerardovi. Ostatní sluhové, co ho kdy bránili, mu byli ukradení. Byla to jejich povinnost vůči rodině. Virgil a Gerard si ovšem zvolili jeho, když měli možnost vybrat si nového pána, když jejich rodina zdánlivě vymřela. I když neměli jistotu, že ještě žije. Věděl, že ho Augustus nevyzve znovu, proto jen přikývl. Byl to nechtěný rozkaz, který musel splnit. Kdyby Augusta neuposlechl, věděl, že by ho tato drobná chyba mohla příště stát mnoho. Možná by příště svého pána už neochránil, kdyby se v něm nacházela cizí magie.
Alastair vypadal, že nechápe, co se děje. Octavius se o své sluhy nikdy takto nestaral. Gerard si jeho nechápavého pohledu všiml a rozhodl mu trochu objasnit, co bude následovat.
„Lord Augustus použije svou magii na Virgila, aby z něj dostal Morfeovu magii. Stejně tak Virgil použije svůj oheň, aby si zapálil tělo. Dokud se z něj magie nedostane. To nastane ve chvíli, kdy ty černé popáleniny zmiznou,“ vysvětlil mu jednoduše. „Poznáš to snadno. Když se budeš dívat pozorně, všimneš si, že ty popáleniny se trochu hýbou. Magie, kterou ho Morfeus napadl, je pořád živá a odpovídá svému pánovi, který ji tady zanechal. Proto je potřeba se ji zbavit, než se rozšíří dál. Svěcený plamen fénixe a magie rozkladu jsou přesně to, co ji dokáže snadno zničit a ujistit se, že nerozšíří dál.“
„A nebude to bolet?“ zeptal se Alastair, možná hloupě. Gerard se pousmál trochu smutně.
„Jako čert. Ale rozhodně méně, než aby tě pomalu požírala cizí magie,“ dodal.
„Neděláme to prvně, Gerarde, nevyšiluj,“ ozval se nyní Augustus.
„Omlouvám se, lorde Auguste. Nepochybuji o vás,“ ujistil ho Gerard s drobnou úklonou.
„Připravený?“ pohlédl nyní Augustus na Virgila. Ten přikývl a po chvíli celé jeho tělo vzplálo. Augustus pozoroval zasaženou kůži, která začala reagovat. Magie se ovšem nevzdávala a proti ohni bojovala. Pohlédl na svou ruku a uvažoval, kolik vlastní magie by měl použít, jen aby Morfeovu magii odstranil, aby Virgila potom nezranil. Když měl jasnou představu, Virgil pozoroval jeho ruku, kolem které se postupně objevila tmavá magie. Neušlo mu, že země pod jeho pánem trochu hnila. „Nepochybuj,“ připomenul mu Augustus a Virgil přikývl. Nyní se plně soustředil a svému pánovi důvěřoval. Jinak by ho jeho magie při první pochybě mohla také roztrhat zaživa.
Bolest, kterou po doteku Augustovy ruky na svém rameni ucítil, ovšem nečekal a vykřikl. Magie rozkladu vyprovokovala jeho magii, aby urychlila léčivé účinky, sotva se zbavila Morfeova kouzla. Augustus se soustředil, aby svého sluhu nijak nezranil. Stačilo jen na chvíli ztratit kontrolu a Virgil by třeba mohl být bez celé paže… nebo by se také mohl rozpadnout v prach. Kdyby zapochyboval. Ale Virgil svému pánovi věřil, protože to nebylo poprvé, kdy ho svou magií musel očistit od jiné magie. Bolest byla stejná jako před staletími. Augustus bedlivě pozoroval, jak buňky Morfeovy magie se pomalu rozpouští.
Znič ho, nepotřebuješ slabého sluhu, kterého musíš sám bránit, šeptala mu jeho proradná magie. K čemu ti bude, až ho příště zasáhne cizí magie, až jí zase podlehne? Měl počítat i s touto možností a vyhnout se jí! Měl ho spálit zaživa, než se začal bránit! Virgil strašně zeslábl a ty to víš. Udržuješ jeho magii poslední dobou zkrátka. Fénix má být volný, fénix má vše zničit, aby se z popelu vše mohlo zrodit znovu.
Dál jeho magie nenašeptávala, protože svou ruku sundal. Virgil si svíral paži, která mu hořela mohutnými plameny, ale poslední zbytky Morfeovy magie zmizely. O to větší bylo překvapení, když mu Augustus položil ruku na druhé rameno. Virgil k němu zmateně vzhlédl. Měl pocit, že se Augustovi na tváři na chvíli mihl hrdý, spokojený úsměv.
„Dobrá práce,“ pochválil ho Augustus stroze a ruku z něj sundal.
Virgil se pousmál pro sebe a přikývl. „Děkuji, lorde Auguste,“ odpověděl stejně stroze.
Ani jeden nemusel říkat nic navíc. Virgil věděl, že Augustus je rád, že to přežil, že se nerozpadl v prach, že o něm nezapochyboval i přes ukrutnou bolest, co cítil. A Augustus byl rád, že mu Virgil věřil do poslední chvíle. Kdyby totiž zapochyboval, tu pochybu by jeho magie vycítila a zneužila by situace, aby Virgila pozřela zaživa.
*****
Morfeus se prudce nadechl, když dopadl na zem, a zhluboka, zrychleně oddychoval. Popáleniny se mu nyní táhly po celém obličeji a seškvařené oblečení na těle mu tvořilo další. Ještě chvíli a věčný oheň by ho mohl sežehnout zaživa. Musel se přemístit na jediné bezpečné místo, které nyní měl - jeho jediné sídlo - opuštěný byt po jedné sličné plavovlásce. Otupěle hleděl do stropu a nehýbal se. Jeho magie pomalu sama pohlcovala věčný plamen. Na tváři se mu ovšem objevil zase úšklebek.
„Měl jsem je zabít hned,“ zhodnotil pro sebe. „Proč jsem váhal? Proč jsem tolik toužil vidět magii fénixe? Ne. Měl jsem je zabít hned. Tak by bylo o pár havětí postaráno. Takhle mi krásně narušit zábavu…“ Na to se zazubil o něco víc a v hlavě se mu zrodila myšlenka, jak si ulevit od toho vzteku v sobě. „Pořád je tady ovšem ještě mnoho další zábavy,“ dodal si pro sebe a jeho stín se zapitvořil spolu s ním.
Všichni ti, kdo v tu chvíli spali nerušeným spánkem, protože tvůrce jejich snů se zabýval něčím jiným, přešli do nehezkých nočních můr. Staří lidé se z oněch nočních můr už neprobudili, protože jejich srdce nevydržela napětí, která cítili ve spánku. Někteří se stali náměsíčnými a nevědomky si ubližovali, když mlátili hlavami o zeď, nebo se snažili projít zavřenými dveřmi pořád a pořád dokola. A některým chudákům, kteří měli tu smůlu, že byli zrovna vzhůru a Morfeova magie je zachytila nepřipravené, živila Morfeova magie jejich nejhorší okamžiky, které si přáli vymazat. Vnikl jim do mozků a jeho magie už s radostí činila, co má. Někteří vyvolávali hádky, aby se mohli servat, jiní zase telefonovali nejbližším, jak je nenávidí a přejí jim smrt. A jiní měli docela neškodnou epizodu, jak by Morfeus prohodil.
Jedním z nich byl zrovna David Erwood, který si zrovna užíval nerušenou chvilku klidu. Chtěl zrovna nejspíš zavolat Stuartovi, zda je mu lépe po tom jejich neplánovaném setkání včera, místo toho ovšem podvědomě stiskl aplikaci obchodu, kde na něj vyskočil jeho předešlý košík s jídlem. Nebyl to on, kdo ovládal své tělo. Kdybyste se ho zeptali, co se vlastně stalo, víc by si nepamatoval, protože Morfeova magie mu zcela zatemnila mysl, aby se nemohl nijak bránit, jako posledně. Pro Morfea to byl požitek, co mu dodal sílu, protože mohl pozřít sny, které by je naplnily energií… tudíž tu energii získal pro sebe. Všem zúčastněným doručil peklo ve spánku i v realitě.
*****
„Vypadá to, že jsi čistý,“ zhodnotil Augustus, když si Virgilovu paži pořádně prohlédl. Jediný zbytek Morfeovy magie by se mohl stát zárodkem, aby se jeho magie rozšířila potají mnohem rychleji než nyní. „Alastaire,“ otočil se Augustus nyní ke svému novému sluhovi, který si očividně pořád nezvykl na své nové jméno. „Alastaire!“ zvýšil na něj Augustus hlas, aby si uvědomil, že na něj nyní mluví jeho pán.
„A-Ano?“ vyjekl mladík překvapeně, když mu došlo, že se mluví na něj.
„Říká se ‚ano, lorde Auguste‘,“ zavrčel Virgil protivně.
„Virgile,“ napomenul ho Augustus. Nepotřeboval si z toho mladíka udělat nepřítele ve vlastních řadách. Když si Virgil jen vztekle odfrkl, z nozder mu vyletěl i oheň. Augustovi došlo, že mladíka jen tak nepřijme. Ale svůj plán těm dvěma celý říct nemohl. Pro teď se museli smířit, že už nebudou jen sami dva, ale budou mít nechtěnou společnost. „Měl by ses naučit správné vystupování. Nepotřebuju sluhu, co nemá ani špetku slušnýho vychování vůči svému pánovi. Pamatuj si dobře, že moje magie rozkladu je pořád v tobě. Mě nijak neohrozí, ani Virgila nebo Gerarda. Ale tebe by mohla roztrhat. Klidně hned, kdybych tomu chtěl. Rozumíme si?“
Byla to skrytá hrozba, kterou Alastair slyšel až moc dobře. Nezachránil ho jenom tak, jeho sluhové pouze plnili rozkaz. Chápal, že Augustus se chtěl také pojistit - když mu propůjčí svou ochranu a moc, musí se Alastair přemoct… a být mu oddaným sluhou. I když byli předtím nepřátelé. „Rozumím… lorde Auguste,“ dodal trochu trpkým hlasem. V srdci měl pořád jediného pána, Octavia. Ale uvědomoval si, že pořád žije a za to by měl být vděčný. Komu? Augustovi. I když mu docházelo, že plán na jeho záchranu byla čistě Augustova vychcanost. I tak díky němu získal novou střechu nad hlavou, nové jméno a pána, kterému by mohl sloužit. „Jen… chci říct, že má magie se nehodí k boji ani k obraně. Pravděpodobně bude zbytečné, když vám budu věčně v patách,“ snažil se vysvětlit.
„To po tobě ani nechci,“ zazubil se Augustus. „Tihle dva mi bohatě stačí. Splňují vše, co od nich potřebuju. Ne, pro tebe budu mít zajímavý úkol. A tobě tolik důvěrně známý.“
„Známý?“ zopakoval Alastair. A potom pochopil, dle změny výrazu ve tváři.
Augustus se jen tajemně usmál. „Myslím, že si nyní rozumíme.“
„Jste si jistý?“
„Nerad mluvím své plány jen tak do větru a ještě víc nerad se opakuju.“
Alastair chvíli zaváhal. Augustus po něm chtěl, aby pořád sledoval Davida Erwooda, přestože to byl důvod, proč na něj předtím zaútočil? „Proč?“
„To tě nemusí zajímat. Prostě svůj úkol splň. Nic víc.“
A sluha si pomyslel, že v případě Augusta bude nejlepší se nevyptávat víc a slepě následovat jeho rozkaz. Nebyli si tak blízcí, aby ho zasvětil do svých dalších plánů, to mu bylo jasné. Pořád zde bylo to co když, které bránilo Virgilovi a Gerardovi, aby mu věřili také, takže od nich se také nic nedozví. Přesto se rozhodl Augustovi důvěřovat. Minimálně pro teď ho potřebuje, jinak by ho nechal jeho osudu v rukách Morfea. „Rozumím, lorde Auguste,“ ozval se stroze.
O to víc ho překvapilo, když jim Augustus přikázal, aby se rozhlédli kolem, že si musí něco s Davidem Erwoodem vyřešit osobně. Alastaira napadlo, zda se to jedná jeho dědictví nebo jsou si ti dva nějak blízcí. Nic přesnějšího předtím zjistit nemohl, ale proč by se na něj tolik lepil, i když je mimo svou práci? V podobě červenky následoval Gerarda, ten vypadal trochu sdílněji než jeho kolega. Třeba z něj nějaké informace vymámí - aby pochopil, v jaké situaci se nyní nachází. Kým je David Erwood pro Augusta? A čím se tím pádem stává pro něj? Jak moc ho musí sledovat, popřípadě bránit?
*****
Augustus stál za dveřmi a naslouchal. Vchodové dveře do té obří budovy byly otevřeny dokořán, takže mohl poklidně vejít. Sotva došel do příslušného patra, musel se zastavit. Morfeova smrdutá magie páchla všude téměř neskutečně, až se mu málem zamotala hlava. Skulinou pod Davidovými dveřmi se linul zápach, ale také černá hmota, která se pitvořila směrem k Augustovi. Jakoby mu přímo říkala, že boj sice vyhrál, ale válku vyhrává prozatím Morfeus. Rázem pocítil takový vztek, že na chvíli přestal svou magii ovládat. Naštěstí to odnesly jenom zdi, které začaly rychle plesnivět, a schody se v určitých místech poničily. Stálo ho to veškeré úsilí, které měl, aby se uklidnil. Kdyby nyní ztratil kontrolu a povolil by vzteku, aby nad ním vyhrál, magie rozkladu by se tetelila blahem. Protože by nepřemýšlel racionálně. Místo toho se zhluboka nadechl, nutno podotknout, že Morfeův smrad kolem mu příliš nápomocný nebyl, a stejně pomalu i vydechl. Vše se dá vyřešit s chladnou hlavou. A Morfeovi by jen nahrál do karet, kdyby celou budovu nechal zplesnivět a zničit.
Rozhodl se ze slušnosti zaklepat. Hned však ruku sundal, protože se mu na prsty nalepila černá hmota a jako živý sliz se mu rychle plazila po ruce. Stejně rychle ovšem také zmizela, když se na ni Augustus znechuceně podíval. Postřehl ovšem, že se dveře po jeho zaklepání trochu pootevřely. Opatrně do nich zatlačil a víc otevřel, aby mohl nahlédnout dovnitř. Pohled vevnitř ho přiměl se svraštit obočí.
Ten prokletý trans, rituál, nebo prostě jen podělaná slabost - záleží, jak by to v tu chvíli David nejspíš nazval - naštěstí už s tím nejhorším skončil. Nyní totiž David seděl na zemi u knihovny mezi odpadky a použitým nádobím, které bylo špinavé, ale prázdné. Rukami si svíral vlasy a těkal očima tam a zpátky. Augustovi velmi rychle došlo, co se nejspíš stalo, a vztek na Morfea byl ještě větší. Ale stejně tak narůstaly obavy o Davida. Co přesně se stalo? Měl by ho nechat o samotě? Nebo by měl vejít dovnitř? Rozhodl se zariskovat. V nejhorším případě ho pro dnešek vyhodí. Udělal krok kupředu a neušla mu černá hmota, která se pomalu plazila pryč. Černá hmota se vedle jeho nohy zatřásla, slabě vypískla a pak se proměnila v prach. Morfeus se dostatečně pobavil, tak ho nechá na pokoji? To by tak hrálo! Augustus vzteklé myšlenky rychle potlačil. Nejspíš by to nedopadlo dobře. Pohlédl proto znovu na Davida, který se doposud nehnul a pořád se díval před sebe. Augustus pohlédl na nepořádek kolem. Mírně se mu zvedl žaludek, když prošel kolem koupelny. Neušly mu ani pytle se smetím před koupelnou. Mohl si jen domýšlet, co se tady odehrálo.
Nejdřív chtěl, aby mu David řekl, co se stalo, sám, ale vzhledem k tomu, že si ho doposud nevšiml ani koutkem oka, usoudil, že by to možná nebyla nejlepší první věc, na kterou by se měl ptát. Pomyslel si, jaká je to ironie, že někoho zachrání a druhého tím odsoudí k zániku. Ne, nesmí tak uvažovat, napomenul se. Tím by jen poživil vlastní magii. Stejně tak nesmí uvažovat nad tím, co vlastně vůči Davidovi cítí nyní. Přešel k němu a zastavil se krok od něj. David se na něj pořád nepodíval, ale Augustus věděl, že si je vědom, že stojí vedle něj. Snad neměl sílu se na něj podívat, snad se styděl.
Augustus se nakonec posadil vedle něj a zadíval se před sebe, tak jako on. Uvažoval, jak nakousnout očividně citlivé téma. Nebo zda ho má upozornit, že má špinavou košili od zvratků. Snad si toho byl sám vědom. Snad v myšlenkách nyní vyšiloval, že ho Augustus viděl při tak slabé chvilce. A Augustus netušil, co říct nebo udělat, aby ho uklidnil. Nakonec se rozhodl pro přímou konfrontaci.
„Nebudu se na nic ptát. Až budeš sám připravený, řekneš mi vše, co ti bude příjemné. Pokud ti bude nepříjemné o tom celkově mluvit… mohu si to vymazat z paměti. Jen bych předtím rád věděl, co se stalo a proč se to stalo, pokud mi to můžeš říct. Nebudu na tebe tlačit. Až ty sám uznáš za vhodné, že jsi připravený a tvá vlastní mysl tě hned vzápětí nezradí. Máš ovšem plné právo mi říct, že mi nic neřekneš. A také to pochopím,“ zhodnotil Augustus nahlas, ale žádnou reakci nedostal. „Rozhodnutí je na tobě. Nebudu tě tlačit do něčeho, co sám nemáš pod kontrolou. Chápu také, že oba máme jiné mravy a jiné myšlení. Proto tě nebudu odsuzovat za něco, co nedokážeš ovládnout ani ti dávat přednášky, že to, co děláš, je špatné a může tě zabít a podobný kecy. Toho seš si vědom sám. Nejsi takový hlupák, aby ses dobrovolně řítil do propasti.“
David se zhluboka nadechl nosem, ale nic neřekl. Nemohl. Sám totiž nevěděl, co by měl říct. Nakonec sklopil zrak k zemi. Po chvilce ho překvapilo, když ho Augustus chytil za zápěstí a jednu ruku mu z vlasů pomalu sundal, aby ji mohl stisknout v té své.
„Ale připrav se, že bez aspoň nějakého vysvětlení neodejdu,“ dodal Augustus. „Vezmi si, kolik času uznáš za vhodné, aby sis utřídil myšlenky a uklidnil se. Počkám. Ale myslím, že mám právo mít také pár otázek.“
Augustovi neušlo jeho vnitřní rozpoložení. Ani to, jak rukou cukl, když mu ji vzal do té své, ale tvrdohlavě ji nepouštěl. Ani to, že David doposud neřekl ani slovo. Nerad čekal. Ale uměl si dokonale doplnit část obrazu. Proto jeho nenávist vůči Morfeovi narostla. Mysl si snažil zachovat klidnou a čistou. Po chvíli se soustředil na ruku, kterou držel v té své, a trpělivě čekal, až David konečně něco řekne, aby ho uklidnil, že nepřišel náhodou o hlas, že je relativně v pořádku…
*****
Nakonec se dočkal. „Nechtěl jsem, abys to viděl,“ slyšel najednou Davidův tichý hlas a hned k němu zaputoval pohledem. David se nepřítomně díval před sebe, Augustus ovšem cítil, jak mu ruku na oplátku konečně sevřel v té své. Myšlenkami byl možná pořád mimo, ale trochu vnímal, že už není sám. A to bylo hlavní.
„Proč bych to neměl vidět?“ zeptal se Augustus klidným hlasem.
David se smutně pousmál. „Protože jsem magor,“ zhodnotil nahlas. „A slaboch,“ dodal, než si druhou rukou konečně utřel krk a ústa.
„Proč bys měl být slaboch?“
„Já nevím,“ zasmál se David smutně. „Možná proto, že jsem?“
„Slaboch vypadá jinak.“
David se zhluboka nadechl a pohlédl stranou. Rozhodně neměl v plánu se teď s někým bavit. A už vůbec ne s Augustem. „Proč tu jsi?“
„Neměl bych tu být?“
„Neodpovídáš na otázku.“
Augustovi neušlo, jak se mu hlas zatřásl. „Ty také ne,“ řekl nakonec.
Ne-… Nečekal jsem hosty,“ ozval se David po chvíli s obtížemi.
„Málokdy se ohlašuju dopředu,“ snažil se Augustus atmosféru uvolnit. A povedlo se to, protože se David musel uchechtnout.
„Aspoň, že si to přiznáš.“
Na chvíli mezi nimi zase zavládlo ticho. Nakonec se Augustus zeptal: „Zodpovíš mi už moje otázky?“
„Záleží, čeho se budou týkat,“ zhodnotil David nahlas.
„Mého dědictví, samozřejmě.“
David se musel ušklíbnout. „Jo, práci si beru domů, jak sis všiml.“
„Ale spíš by mě zajímalo…“ A v tu chvíli se Augustus zarazil. Očividně to bylo pro Davida citlivé téma, které on nechápal. Koncept jeho nemoci mu byl neznámý, protože nic podobného nezažil ani doposud neviděl. V Africe si každý hlídal každé sousto, aby přežil. V Asii zase znali střídmost. David k němu konečně zabloudil pohledem, protože nepokračoval ve své další otázce. „Pokud jsi připravený mi zodpovědět cokoliv, pouze potom se budu ptát,“ rozhodl se Augustus po chvíli.
David tak nějak tušil, na co se chce zeptat. „Nejspíš ses s něčím podobným nesetkal,“ usoudil nahlas a Augustus přikývl. „Je to návykový svinstvo… ale pomáhá to.“
„V čem? A jak? V tom, že si ničíš život?“
David jeho poslední otázku ignoroval. „Od stresu,“ zhodnotil po chvíli. Nikdy se ho na to nikdo nezeptal, protože nikdo o jeho nemoci nevěděl. Nebo před ní prostě zavírali oči s tím, že z toho vyroste. A i pro něj to byl jenom dobrý mechanismus, jak se vyrovnat se stresem a nechtěnými emocemi. „Řekněme, že nemůžu ovládnout to, jak se daný případ vyvrbí, jak budou reagovat moji klienti na to, že je v podstatě musím ožebračit, protože jejich pozůstalost je plná dluhů… nemůžu ovládnout, co za případ mi na stole přistane příště… nebo zda se nějaká schůzka povede dle představ, či nikoliv. Co jde dovnitř a ven? Ano, to mohu ovládnout. Dokud nad tím mám kontrolu, je to účinná metoda. Je to něco… jako droga. Nebo bylinky, v tvém případě. Také ti na chvíli uleví a ty se uvolníš. Až potom tě dostihnou ty myšlenky, že jsi vlastně udělal volovinu a že ji vlastně chceš udělat znovu a znovu, protože tě to v tu chvíli uvolní. Ale ten pocit viny tě potom prohání tak dlouho, dokud nespadneš do nekončícího cyklu. Stres a úleva. Stres a úleva.“
„Proč ten cyklus tedy nenarušíš?“
David se smutně pousmál. „Kdyby to šlo, myslíš si, že bych utrácel za jídlo, co stejně skončí v hajzlu nebo pytli na smetí?“ zeptal se David pobaveně. Byla to řečnická otázka, jak Augustus pochopil po chvíli. „Dej mi chvilku, ať ten bordel uklidím… potom mi můžeš říct, proč jsi zase tady,“ zhodnotil racionálně. I jemu se z toho pachu začínala motat hlava. Čím dřív se toho zbaví, tím dřív bude čistý.
O to větší překvapení bylo, když ho Augustus během vázání prvního pytle zastavil. Trochu pochopil, ale přál si, aby to nemusel chápat. Protože každá lidská chyba Davida pro něj byla pochopitelná. Hnal se za dokonalostí a přitom ztrácel zdravý rozum, jen si to neuvědomoval. Nyní Augustus chápal, proč takovou dobu zůstával v práci každý den a zahaloval se všemožnými úkoly. Hlavně aby nemyslel na nic jiného, než na svou práci. Když mu držel zápěstí, uvažoval, jak dlouho takhle sám se sebou vlastně bojuje a zda o tom někdo ví, ale nic neříká a nechá ho, aby bojoval bitvu uvnitř sebe, kterou sám prohrával.
„Chci ti pomoct,“ řekl narovinu. Dal mu tak jasně najevo, že ho nemá odmítat, že ho nesmí odmítnout.
„Je to můj bordel, postarám se-…“ začal David, ale Augustus ho hned přerušil.
Chci ti pomoct. Tak neodmlouvej,“ řekl znovu, tentokrát pevnějším hlasem. Dal mu jasně najevo, že ne nepřijme. „Zavři oči.“
„Teď není vhodná doba na-…“
Zavři oči.“ Tentokrát to nebyla prosba, ale rozkaz. „A neotvírej je, dokud ti neřeknu.“
David po chvíli kapituloval a zavřel oči. Augustus jeho ruku pustil a pohlédl na pytle s odpadky. Přešel k prvnímu z nich a prohlédl si jeho obsah, na což zkřivil lehce tvář. Nejlepší bude všechno zničit, aby se to rozpadlo v prach a zapomnělo se na to. Proto použil svou magii rozkladu, aby se postupně pytle s odpadem rozpadly. Čím dřív zmizí z dohledu, tím dřív zmizí z mysli. Potom bude muset vymyslet, zda je možnost, jak tomu zabránit do příště, nebo aby žádné příště už nepřišlo. Augustus netušil, proč ho to tolik děsilo. Možná proto, že neznal důvod ani podstatu bulimie.
A v duchu si snad přál, aby byl pořád nevědomý a ignorantský vůči této nemoci.
*****
Když byl hotov, máchnutím ruky otevřel okno a v kuchyni si všiml oranžové růže ve váze. Překvapilo ho, že si ji nechal. Otočil se k Davidovi, který měl pořád oči zavřené, a trpělivě čekal, až mu řekne, aby je zase otevřel. Po chvíli zpozorněl, protože slyšel Augustovy kroky, které směřovaly k němu. Věděl, že se zastavil v jeho těsné blízkosti. Přesto oči nechal zavřené a vyčkával. Hlavou se mu honily nepříjemné myšlenky. Nyní, když ho viděl až na samotném dnu, určitě je mu pro smích, jen je ohleduplný, ale v duchu se jistě směje.
O to víc ho překvapilo, když ucítil Augustovy prsty přejíždět po své tváři. Stálo ho to všechnu sílu, aby oči nechal zavřené. Trochu ho uklidnilo, když Augustovu druhou ruku ucítil ve vlasech. Ani si neuvědomil, že zadržuje dech. Cítil, jak se k němu Augustus snížil, ale zastavil se v jeho těsné blízkosti. Napětím sevřel ruce v pěst. Očekával, co bude dál. Augustus ovšem nic neřekl, jen ho velmi zblízka pozoroval. Připomínal si, aby neztratil kontrolu… ale v Davidově přítomnosti to začínalo být těžší a těžší. Hlavně nyní, když před ním stál, naprosto bezbranný, se zavřenýma očima a v očekávání, co bude dál. Cítil z něj velké napětí. Z této blízkosti také cítil, že zadržuje dech.
„Už můžeš oči otevřít,“ řekl mu nakonec.
David téměř úlevně vydechl a oči otevřel. O to větší překvapení bylo, když ho Augustus v tu chvíli políbil. Byl to překvapivě něžný, měkký polibek, který se mu vtiskl do rtů a zanechal tam po sobě lehký, škádlivý otisk, který vás poté pár minut ještě lechtal. Davidem projelo příjemné mravenčení.
„Nemám v plánu nic nekalého,“ zazubil se Augustus, ale mluvil pravdu. „Jen si myslím, že bude nejlepší, když tu strávím noc. Samozřejmě čistě z toho důvodu, abych na tebe dohlédl, že se… ti nic nestane. Pokud budeš souhlasit. Myslím to vážně. Ustelu si na zemi a ani o mně nebudeš vědět,“ zazubil se a tím Davida rozesmál.
„Opravdu si myslíš, že nechám návštěvu ležet na zemi?“ zeptal se pobaveně.
„Hm, zem mi nevadí, jsem na ni zvyklý. Postel je moc měkká,“ úšklebek mu pořád hrál na tváři.
„Když na tom trváš,“ usoudil David, „ale pod jednou podmínkou.“
„Slibuji, že se nic nestane,“ souhlasil Augustus, jakoby mu četl myšlenky. Na obranu zvedl ruce vzhůru. „Ani se tě nedotknu, pokud sám nebudeš chtít,“ dodal s úšklebkem. Na to David povytáhl obočí a Augustus se nevinně usmál. „Žertuju, jen se mi nechce se trmácet domů. Toť vše. Stačí?“
„Budeš spát na gauči,“ rozhodl David, „když je na tebe postel moc měkká.“
„Rozkaz, generále,“ zasalutoval mu Augustus. Schytal ránu do ramene a první napomenutí, že pokud ho bude srát ještě dlouho, po třetím napomenutí ho vykopne za dveře a bude spát na chodbě.
Na jeho otázku, kam dal ty pytle, se jen nevinně usmál a zhodnotil, že už se o ně aspoň nemusí starat.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 1
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

ShiwoftheShadows
ShiwoftheShadows

Než se pustíte do mých příběhů, vězte, že to není jednoduchá červená knihovna. Zaměřuju se spíš na příběh, detailní popisy, …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.