Kdysi…
„Dej mi dobrý důvod, proč bych tě za tvou pošetilost neměl rovnou odsoudit, člověče?“ zeptal se Anúbis trpělivě, když si zrovna drápem čistil zuby. Byl to první člověk, co ho takto oslovil a přišel s takovým bláznivým nápadem. Vysmál se mu, samozřejmě. Když své přání ovšem zopakoval, musel se na to Anúbis posadit, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá. Co by z toho měl, když se bude paktovat s těmi, co ho uctívají? Už i ti první se zjevili zničehonic, a když je výjimečně z rozmaru nezabil za drzost se před ním zjevit, začali ho uctívat jako nějakého boha. Pak se začaly objevovat ty blyštivé dary, které tolik lahodily jeho oku. Výměnou za dary je nakonec odvedl do říše mrtvých.
Na jeho slova se Lucratez usmál. Jeho rod byl právem plný bláznů, kteří měnili svět, aniž by si to v danou chvíli uvědomovali. A právě Lucratez měl stát při okamžiku, kdy se jeho rod s magií rozkladu zapíše do dějin jako největší hrozba pro ostatní čaroděje i lidi. To Anúbis tehdy nevěděl a ten člověk mu byl lhostejný, spíš ho jeho přítomnost otravovala. Nezajímal se o lidi ani o čaroděje. Nic z nich neměl, pokud je náhodou neměl převést k ostatním mrtvým. Zrovna se blížil jeho čas k odpolednímu spánku.
„Velectěný bože, nejsem tak pošetilý, abych marnil tvým časem. Ale zeptej se sám sebe, co je to za život?“ pravil Lucratez moudře. Dvořil se mu, uvědomoval si, že možná tahle bytost by byla schopná ho zabít mrknutím oka. Nepokoušel své štěstí.
„Velmi pohodlný, dík za optání, člověče,“ zaprskal Anúbis rozladěně a uvelebil se na kameni. „Raději zmiz, dokud mám dobrou náladu.“
„Jak se jmenuješ?“ otravoval Lucratez otravně, tak, jak uměl nejlépe. Anúbis nad ním převrátil oči v sloup.
„Anúbis,“ povzdychl si Anúbis. Nerad své jméno dával kdejakému pošetilci, co se před ním zjeví. Ale tenhle musel být král pošetilců, když nepoznal hrozbu, vedle které stál.
„Anúbis? Ale kdeže!“ smál se tehdy Lucratez a Anúbise tím zaujal. „Mám návrh! Buď mi sluhou a budeš se bavit! Nedovolím, aby tě smrt začala nudit! Přidej se ke mně a poznáš svět! Nemusíš být zalezlej v té svojí kobce po celý život, ne?“
Na to Anúbis pobaveně rozesmál, až prackou začal mlátit do kamene, který pod ním postupně praskal s každým úderem. „Blázen! To jsi!“ smál se dál. „Nepokoušej svý štěstí, člověče,“ varoval ho Anúbis znovu, jeho hlas zněl v ozvěnách, oči mu nebezpečně zářily. „Žádná bytost, co se se mnou setkala, neodešla již živá.“
„Pak budu první! Protože s tebou se zapíšu do dějin!“ přemlouval ho Lucratez i nadále. Nepohnul se ani o centimetr, když se ta temná bytost objevila těsně vedle něj, jen se šíleněji usmál od vzrušení, které cítil.
„Dej mi důvod, abych tě teď nesežral zaživa,“ vybídl ho Anúbis, ústa plná slin, tesáky vyceněné, jakoby se jimi chlubil.
„Vyzývám tě, aby ses stal mým sluhou!“ pravil Lucratez bez dalšího zdržování. „Přidej se ke mně a již nikdy nebudeš mít čas se nudit!“
Možná to bylo Lucratezovo charisma nebo čas věčnosti, který Anúbis strávil nuděním se, že nakonec tu směšnou nabídku přijal. Z boha se stal sluha.
*****
„Ty se umíš proměnit v člověka?“ vylekal se Lucratez, když před ním stanul pohledný mladý muž s tmavými, dlouhými vlasy.
„Myslel jsem si, že to bude lepší pro přesun, aby se jiní lidé nedivili, že jedeš s příšerou,“ vysvětlil Anúbis klidným hlasem.
„Jaks’ to dokázal?“ ptal se Lucratez. Tuhle magii neznal. Lišila se tolik od zvěromágů. „Co je to za magii?“
„Aby se mě lidé před posledním soudem nebáli, mohu jim předvést tvář, která je potěší,“ vysvětlil Anúbis a chvíli poté nabral tvář ženy. Všiml si Lucratezovy zamyšlené tváře. „Očividně tím dokážu lidi pořád zaujmout,“ dodal nezaujatě.
„To by se mohlo hodit,“ zazubil se však Lucratez. „Až tě představím ostatním, buď v nějaké lidské podobě. Potom se můžeš ostatním předvést jako pravý bůh.“
*****
„Přeješ si zachovat své jméno nebo ti mám udělit jiné?“
Anúbis k němu zaujatě vzhlédl. S tímhle čarodějem by mohla být nakonec i zábava. „Lidé mě nazývají všelijak. Což o to, že budu mít další jméno,“ odpověděl stroze. Nečekal, že ho ten člověk tak snadno přemluví, aby ho následoval. Nyní byli na cestě zpátky do jeho domoviny. V místě, kde Anúbis nikdy nebyl. Doposud nikdy neopustil své stanoviště uprostřed vyprahlé pouště, kam se za ním chodívaly modlit tisíce lidí, aby mu darovaly cenné předměty. „Ještě pořád ale nevím to tvé.“
„Lstivá liška, to jsi,“ zasmál se Lucratez. „Chceš ho vědět, abys mě mohl stáhnout do pekel?“
„Ne. Když mě budeš bavit, nebude to třeba.“
Oba se na sebe ušklíbli.
Bylo to poprvé, kdy si Anúbis uvědomil, že si rozumí s člověkem, že se nemusí s člověkem bavit pouze ve chvíli, kdy ho odsuzuje na věčné posmrtné bloudění.
*****
Po návratu Lucratez nesklidil obdiv za své bláznovství a víru, že ho mocný Anúbis nezabije. Místo toho od Tenebry sklidil posměch a lhostejnost vůči jeho statečnosti. Ochočit si boha jako svého sluhu a vydávat ho za zvěromága? Zbláznil se? Nejspíš ano. Vzala si blázna za manžela. To by totiž napadlo jenom Lucrateze. Pokoušet cizí bohy? Pro Lucrateze to byl splněný sen.
„Tenebro, má milá, věz, že se nám jeho síla bude hodit,“ smlouval s ní Lucratez. „Však počkej, až ho uvidíš bojovat!“
A měl pravdu. Tenebra byla v šoku, když jejich nejsilnější sluhové padli. Bůh podsvětí byl pro ni jako nehezké zjevení ve své pravé podobě. Nebyl to respekt, co cítila… ale strach. Uvědomění si, že tenhle bůh je může kdykoliv zabít. Přestože svého manžela varovala, její slova dopadala na hluchá místa. Lucratez se již rozhodl. Tenhle Anúbis nebude jen jeho sluhou, bude vrchním komorníkem! A bude s ním rozhodovat, které zvěromágy mají přijmout, kteří se jim budou hodit a budou dostatečně silní, aby u nich mohli zůstat. Bylo to období, kdy rod magie rozkladu vzkvétal. Všichni se báli dědiců prokleté krve. Všichni znali jméno Lucratez a báli se ho rozhněvat.
Anúbis nechápal, jak spolu mohou manželé komunikovat, když ve většině případech neprojevovali své city. Jak mohli vědět, že ten druhý je jim oddaně věrný, když o sebe většinou ani konečky prstů nezavadili? Přestože byl bůh smrti pro jeden lid, chápal a znal lásku. Vztah, který mezi sebou jeho noví pánové měli, byl zvláštní. A přesto pevný. Nikdy se nestalo, aby jeden zpochybnil toho druhého, vždycky podpořili svá vzájemná slova a nikdy se nehádali. Vzájemné porozumění jim pomohlo, aby nakonec měli i vlastní potomky. Ovšem ani dva jejich synové nikdy nezískali špetku rodičovské lásky. To Anúbise trápilo už od momentu, kdy se jejich potomci narodili.
„Co myslíš?“ zeptal se Lucratez, když Anúbisovi započal pátý rok jeho služby a on byl svědkem, kdy Tenebra porodila dva syny. Třetí porod dcery se bohužel nezdařil a dívku roztrhala magie rozkladu. Tenebra byla silná žena a svůj žal skryla za pevnou víru, že jejich synové dokážou velké věci. „Přežijí ti dva do dospělosti?“
Anúbis pohlédl na dvě malé děti v Tenebřině náručí, která je chovala. Nezpívala jim. Magie rozkladu by zneužila jejích citů a roztrhala by všechno okolo. Příjemné kolébání muselo dvěma chlapcům stačit.
„Cítím z nich silný potenciál,“ zhodnotil Anúbis nakonec.
„To jméno se mi pořád nelíbí,“ ušklíbl se Lucratez a Anúbis na něj nechápavě pohlédl. Už si zvykl, že skáče z jednoho tématu na druhé, jak jeho mysl zrovna v rozmaru určí. „Co kdybych při příležitosti pojmenování svých synů pojmenoval i tebe?“
Anúbis ho nechápavě sledoval. „Jak jsem řekl před lety - nepotřebuji-…“
„Ale já ano. Co to je za jméno Anúbis? Nejde mi přes jazyk,“ mávl nad tím Lucratez rukou. „Potřebuješ honosné jméno, když jsi nyní vrchní komorník!“
„Lorde Lucratezi. Nemusíte se namáhat pro jednoho sluhu,“ pousmál se Anúbis.
Lucratez se na něj ovšem zahleděl, přimhouřil oči a promnul si bradu, jako to vždy dělával, když přemýšlel. Tenebra si těch dvou všimla, ale dopřála jim jejich soukromí. Až budou hotoví se záležitostí, která jejího manžela tolik zaujala, jistě jí řeknou, o co šlo. Anúbisovi bylo nepříjemné, jak si ho jeho pán tak dlouze prohlížel.
„Marcus,“ řekl Lucratez náhle. Anúbis zpozorněl. „Dnešním dnem již nejsi Anúbis, ale Marcus.“
Anúbis nikdy svému pánovi nestihl říct, jak ho polilo teplo radosti a oddanosti, když mu jeho pán konečně udělil nové jméno, které mělo patřit jenom jemu.
*****
„Podívej se na něj,“ špitla Tenebra a poukázala směrem k Marcusovi. „Jak je hrdý! A jak s radostí rozdává úkoly. Byl to dobrý nápad, dát mu nové jméno. Konečně mohl zapustit kořeny i mimo svou rodnou zemi. Už není vyvrhel - už je zdejší.“
„A jak to jméno původně nechtěl,“ pousmál se Lucratez a byl hrdý, že zvolil dobré jméno. Pohlédl na své dva syny, kteří spali v kolébce nedaleko své matky. U těch dvou ovšem váhal. Jak je správně pojmenovat, když neznal jejich povahu? Zvěromágy lze pojmenovat jakkoliv, jak někdo pravil kdysi dávno. Až přejdou pod jiného pána, dostanou jiné jméno. Ale jak pojmenovat vlastní syny, aby ta jména nesli po zbytek života hrdě a neměli k nim odpor? Zvlášť, když o jménech nerozhodují rodiče sami.
„Máš obavy, že tvůj otec nezvolí správně?“ zeptala se Tenebra. Lucratez mohl navrhnout jména pro své potomky, hlavní slovo měla ovšem hlava rodu, jeho otec.
„Co když se jim netrefí do vkusu?“ utrousil Lucratez suchý vtip.
„Věřím, že zvolí moudře,“ trvala na svém Tenebra.
Marcus měl možnost vidět Augustovy rodiče tak, jak je čaroděj nikdy nepoznal. Než se jejich magie rozkladu rozhodla postupně pozřít veškeré jejich city a něhu, Lucratez a Tenebra spolu vycházeli a možná, kdesi hluboko, cítili lásku. Dobře skrytou před samou samými, aby ji magie rozkladu nemohla najít.
Když nastal obřad pojmenování potomků, Lucratez stál po boku Tenebry a držel jednoho syna hrdě v náručí. Se svým otcem nikdy nevycházeli, ale byla to potupná tradice, kdy hlava rodu určí jména následovníkům svých potomků.
„Flitch,“ zvolil muž s dlouhými, tmavými vlasy, za které se mu malý Flitch tahal, protože ho fascinovaly. Poté pohlédl na dítě v Lucratezových rukách a zvážněl. Oba rodiče si vyměnili pohledy. Nestalo se, aby hlava rodu zaváhala nad novým jménem pro dítě. „Augustus,“ zvolil po chvíli ticha muž a odklonil se od nich.
„Děkujeme,“ poděkovala za ně pokorně Tenebra a sklonila před mužem hlavu. Jména se jí nelíbila, ráda by své děti pojmenovala podle sebe. Ale musela respektovat rodinné tradice. Ani její jméno jí nevybrala matka s otcem, ale tehdejší hlava rodu.
Marcus byl u pojmenování potomků přítomen. Převzal opatrně obě děti do své náruče a držel je, zatímco hlava rodu ještě něco vykládala. Přihlížel vnitřním bojům svých pánů, kdy oba chtěli protestovat a své děti si pojmenovat sami. Jak neobvyklé bylo jejich myšlení. Jak moc si přáli mít nad osudy svých potomků aspoň nějakou moc. Pohlédl na spícího Flitche a Augustus ho propaloval pohledem. Sklonil se k němu, snad aby mu dítě mohlo něco pošeptat do ucha, ale z malých úst se ozvalo jenom blekotání typické pro dítě. Musel se však pousmát, když mu chlapec zatáhl za zlatou ozdobu v uších.
Tehdy dítě fascinovala jeho vlčí tvář, černý kožich, špičaté uši a čumák a měl nutkání ho pořád za něj chytat. Pro Marcuse to znamenalo naučit se s dítětem poprvé za celý život zacházet jinak než jako soudce.
*****
Netrvalo ovšem dlouho a sotva dětské oči dokázaly rozeznat správně tvary a tváře, sotva dotekem rozlišily dětské ručičky kůži lidskou od kožichu, už nebyl pro mladého lorda Augusta tolik chtěným přítelem, který by ho držel v náručí. Stejně tak Flitch z něj měl strach a nebyl k utišení. Oba plakali a utíkali před ním, aby se schovali u své matky.
„Nechápu, co to do nich vjelo?“ vyslovil Marcus své myšlenky nahlas. Doposud si s nimi vždycky hrál on, aby ulehčil Tenebře, aby si mohla odpočinout. Dřevěnou hračku v ruce jim sám vytvořil, aby je mohl bavit. Vydávala příjemný praskající zvuk, když s ní zaštěrkal a mladí chlapci ji oba milovali.
„Mají z tebe strach,“ zhodnotil Lucratez a Marcus na něj zmateně pohlédl. Poté si prohlédl své černé ruce posypané chloupky a drápy. Rukami si přejel po své neobvyklé čelisti a protáhlé tváři. Tolik se lišil od člověka. Teprve nyní to chápal. Lucratez ho přijal takového, jaký byl, ale pro ty malé človíčky byl pořád zrůdou. „Myslím, že bude moudré, když v jejich přítomnosti budeš udržovat spíše lidskou podobu,“ zhodnotil Lucratez, ačkoliv ho to samotného mrzelo. Živě si pamatoval, jak Marcus jeho syny vozil na zádech ve psí podobě a oběma synům se to líbilo.
Na přání svého pána od toho incidentu udržoval lidskou podobu.
*****
Čas neúprosně ubíhal a Marcus pozoroval, jak dva malí chlapci rostou a sílí. Cítil, jak jejich magie uvnitř