Kdysi… ale ne tak dávno…
Štěkali na ně potupné rozkazy v tak hrubém jazyce a hrozili jim zbraněmi. Páni sídla ovšem neuhnuli, ani se jimi nenechali podrobit. Nerozuměli jejich řeči, takže je nemohli poslechnout. Lucratez je jako první vyzval, aby odešli z jejich sídla a způsobené škody zaplatili. Když na něj zase něco jenom štěkli, předstoupila před ně Tenebra.
„Jsou to jenom lidé. Použít na ně magii by bylo plýtvání,“ řekla hrdým hlasem. „Neustoupíme! Pokud chcete naše poklady, budete nás muset zabít!“ řekla dobrou němčinou, aby měla jistotu, že jí rozuměli.
I tuhle scénu viděla ve svých snech, proto se na tento okamžik dobře připravila.
*****
Doléhali k nim zoufalé hlasy jejich sluhů. Tenebra se ovšem soustředila, aby svou bariéru nezničila, dokud sama nevydechne naposledy. Naposledy pohlédla na svého manžela a přála si, aby spolu strávili více času jako rodina, aby se více věnovali synům, o které přišli už tak dávno. Měla se mu protivit, když přišel s plánem, jak své emoce úplně odříznout? Měla se mu protivit, když chtěl použít syny jako vlastní vojáky? Měla se protivit jeho otci, když jejím dětem vybral jména? Co mohla udělat jako matka lépe pro vlastní děti?
„Lady Tenebro!“ slyšela bouřlivý hlas bývalého boha, ale ignorovala ho. „Prosím! Pusťte nás! Lady Tenebro!“
I ti dva ničemové se tolik ozývali. Předtím by se možná radovali, kdyby jim zemřeli před očima, když je trestali, nyní si však byli vědomi, že až zemřou, budou muset sloužit Flitchovi nebo se stanou sluhy bez pána. Nikdo nechce sluhy, kteří nechali své pány zemřít, toho si byla Tenebra vědoma. Proto se jich všech zbavila a dala jim svobodu. Dala jim možnost začít znovu, u lepších pánů.
Pohlédla na ty vetřelce - jak snadné by bylo se jich zbavit. A přesto neudělala nic, když jejího manžela přiměli před nimi kleknout na kolena a něco po něm řvali. Když jeho magie rozkladu reagovala instinktivně a zabila blízké vojáky, jejich křik se znásobil. Bylo však vidět na Lucratezovi, že osudu vzdorovat nehodlá. Jak bezcitně sledovala, když mu ovázali provaz kolem krku. Jak nezúčastněně sledovala, jak onen provaz přivázali k autu a nechali bývalého pána sídla ještě chvíli doufat, než řidič dupl na pedál a rozjel se kupředu. Jak se smáli, když za sebou auto vláčelo tělo toho chlapa a jak se prapodivně kroutil, když se mu kůže rozedírala o zemi. Potupně s ním udělali několik koleček, aby měli jistotu, že pocítí každý kámen na svém těle.
Nemyslela si, že bude ještě schopna citů, ale srdce jí puklo žalem, když viděla, co ti lidé působili jejímu muži. Jak mu kolem krku ovázali provaz, jak se jim nebránil, ani nekřičel bolestí, jak jeho magie rozkladu zuřila a toužila se jim pomstít, ale nemohla. Mohli ho zastřelit, ušetřit mu trápení. Ale oni se chtěli pobavit. Jeho poslední pohled padl na Tenebru a tím jí odpustil. Věděl, že tuhle budoucnost mohla odvrátit, ale zvolila jejich osud už dávno předtím. Byl to jeho trest za ty roky utrpení, které s ním musela žít? Netušil. Ale když se na ni usmál, věděla, že jí odpustil, než se auto rozjelo na stranu a jeho hlava vrazila do kamene tak prudce, že jeho oči poté už nikdy nespatřily život.
Očividně ti vetřelci neměli dost a chtěli mít jistotu, že skutečně zemřel. Čtyři jezdci na koních hned hulákali s provazy v rukách a hodili je těm na zemi, aby se snažili za ně, měli z toho ovšem legraci a smáli se všichni. Tenebra v tu chvíli neplakala. Viděla tuhle scénu již tolikrát, že zatvrdila své srdce už před lety. Pouze řekla tiché sbohem Lucratezovi a přislíbila mu, že se brzy uvidí.
Nezavřela oči ani neodvrátila pohled, když viděla, jak si muži navzájem podávají čtyři provazy, když byli hotovi.
Slíbila si, že až tahle chvíle nastane, postaví se jí čelem.
Jak se smíchem vydali rozkazy svým koním, aby se vydali kupředu. Jak postupně praskaly kosti, jak se koně hnali kupředu, dokud za sebou každý z nich nevláčel jednu končetinu a ti muži se tomu vesele smáli a něco si prozpěvovali.
V tu chvíli zněl jeden hlas za bariérou nejjasněji. Ostatní zvěromágové křičeli jméno svého pána, ale Marcusova bolest byla ta největší. Jako by i jeho právě rozčtvrtili zaživa. Nechtěně se mu vybavila jejich první chvíle. Tam, v daleké minulosti, uprostřed pouště. Kdyby věděl, jak tohle skončí, nikdy by nesouhlasil, aby tomu hlupákovi dělal sluhu. Nemusel by totiž zažít tuhle bolest a beznaděj.
„Lorde Lucratezi!“ ozval se jeho zlomený hlas, kdy bývalý Bůh chtěl změnit přítomnost a všechny ty lidi stáhnout do pekel.
*****
Tenebra pohlédla na svou magii, která bránila jejich sluhy před vetřelci. Věděla, že má ještě čas, proto ji posílila zbytkem své magie.
„Gerarde! Virgile!“ vykřikla najednou a hlasy sluhů ustály. „Dostaňte Flitche do bezpečí! Braňte ho svými životy! To je rozkaz!“ Hlas se jí při poslední větě téměř zlomil, jak bránila slzám, aby opustily její slzy. Musela být silná. „Dokud Flitch nezemře, buďte mu po boku! Bude vás potřebovat! Vás všechny!“
Flitch nechápal, proč matka křičí takové věci. „Matko! Proč? Můžeš utéct s námi přece! Tak proč?“ ptal se nechápavě. Gerard a Virgil chvíli váhali, než na sebe pohlédli.
„Gerarde! Virgile!“ vykřikla Tenebra znovu a její ochranná bariéra se trochu rozestoupila a oba ji spatřili před sebou. „Augustus žije. Ještě ale nenadešel čas, abyste se s ním setkali. Prosím, ochraňte Flitche. Poté se vydejte najít Augusta! Najdete ho v pralese! Hledejte až poté, co Flitch zemře! Jinak ho nenajdete!“
Všimla si, jak Gerardovi a Virgilovi zajiskřily oči a jim stoupla naděje.
„Bude vás následovat, ale pouze ve chvíli, kdy Flitch už nebude naživu,“ řekla jim pevným hlasem. Slyšela za sebou spěšné kroky, proto vykřikla: „Běžte! Je to rozkaz! Ochraňte Flitche!“
Gerard a Virgil ani chvíli neváhali, popadli čaroděje a prchali s ním pryč. Neohlíželi se. Dostali rozkaz a naději, že jejich pravý pán pořád žije a čeká na ně. Aby se s ním setkali, musejí se odsud nejdřív dostat živí. Tenebra je vyprovázela pohledem a potlačovala slzy, když viděla vlastního syna, jak byl vlečen pryč.
„Sbohem, Flitchi,“ zašeptala naposledy. „Nechť i ty najdeš svou cestu k uzdravení mysli.“
„Lady Tenebro!“ ozvali se zbylí zvěromágové zoufale.
To už je ovšem Tenebra uzavřela v kouli, v typické formě své magie rozkladu, aby je ubránila před vším, co se děje venku. Otočila se na muže, kteří se k ní hnali, a s hrdostí přijala svou smrt, i když to předtím vypadalo, že hodlá utéct.
Ne, jen se postarala, aby osud byl takový, jaký ho viděla.
Aby se Flitch odsud dostal živý, mohl všechno zdědit a poté umřel odříznutý od všech… a dva věrní sluhové se poté mohli vydat hledat vlastního pána. Pána, který bude tolik zaslepen svou vlastní pomstou, že si ani neuvědomí, že přišel už dávno o vše, co mohl kdy milovat, ale sám to odmítal. V daleké budoucnosti, kde mu po boku nebude stát Marcus, ale jakýsi člověk.
Tenebra měla náhle zasněný výraz, když viděla toho člověka, jak se bez ostychu věčně s Augustem hádá, ale Augustův pohled na něj byl úplně jiný, než pohled na kohokoliv jiného. Proč se jí tahle budoucnost nezobrazila dřív? Proč nemohla nahlédnout do budoucnosti svého syna a vidět ho šťastného? Usmála se při pomyšlení, jak krásná budoucnost jejího syna čeká, kdy v ní nebude ani ona, ani Lucratez. Věděla, že bude v dobrých rukách, tam v budoucnosti.
Natáhla ruku ještě k Marcusovi a dotkla se jeho čela. Ten jen zmateně sledoval, jak mu z čela vyrašila jakási černá jehlice, kterou Tenebra rozdrtila ve své ruce.
„Vzpomeňte si, Marcusi,“ usmála se smutně. „Augustus vás bude potřebovat.“
Marcus ovšem zpočátku nechápal, o čem mluví, zapečetěné vzpomínky se mu ne a ne vrátit do mysli. Tenebra ovšem vypadala, že je to pro ni důležité. Aniž by ovšem dokázala cokoliv vysvětlit, zpečetila si vlastní osud. Zaštěkala pistole a ona pocítila teplo ve své hrudi. Než se stihla podívat, kdo její bolesti konečně ulevil a sebral jí život, objevil se jí v zorném poli někdo jiný, kdo jí bez ostychu uřízl hlavu. Zabili čarodějnici! Vítězný pokřik na sebe nenechal dlouho čekat, když její hlavu dotyčný zvedl do vzduchu a něco křičel německy.
*****
Nebylo to jenom Tenebřino srdce, co puklo žalem ten večer. Násilí, kterého se ti lidé dopustili na jeho pánech, zlomilo Marcuse. Nikdy nepocítil tak neskutečný hněv na lidské pokolení, které po mnohé věky vyprovázel na onen svět. Ty emoce, které po celá ta staletí potlačoval, které si zakázal cítit, najednou vypluly na povrch a dožadovaly se jeho plné pozornosti. Vzpomínky, které mu jeho paní sebrala, aby nechal Augusta odejít, aby mohl dozrát do muže, který bude hoden jeho osudu - vše se mu nyní vracelo. Ale také se mu vrátila vzpomínka předtím, než mu vzpomínky lady Tenebra zapečetila.
„Augustus vás v budoucnu bude potřebovat! Nevím jak nebo proč, ale zůstaňte mu věrní! Augustus vám bude teď lhostejný, rozumíte? Nebudete mu věnovat ani pohled navíc! Je to jen obyčejný pán, kterému máte sloužit, rozumíte? Má vlastní sluhy, nepotřebuje vás! Ale střežte ho! Střežte ho v budoucnosti, které se my s Lucratezem nedočkáme. V daleké budoucnosti mu budete nepřáteli! Ale musíte mu zůstat věrní! Slib mi to, Marcusi! Slib mi, že mu zůstanete věrní! Slib mi to, Marcusi! Slib mi, že ho ochráníš! Ale nesmíš mu nic říct! Protože jinak se proroctví změní! V té budoucnosti s Lucratezem ani Flitchem nebudu. Víte to jen vy! Čeká nás smrt! A vy nás zradíte! Zradíte nás, slyšíte? Zradíte Flitche! Já a Lucratez zemřeme a vy si najdete jiného pána! Mocného! Takového, který by mohl Augusta ohrozit, rozumíte? Pochopíte poté časem, proč zrovna takového! Dokud nebude čas, nic vědět nebudete. Až se ten okamžik přiblíží, tyto vzpomínky vám vrátím, dobře?“
Ta slova byla jako dýky, které se mu zavrtávaly do srdce. Lady Tenebra mu sebrala vzpomínku tak důležitou. Měl ještě nějaké vzpomínky zapečetěné, které jeho paní nechtěla, aby viděl, než splní svůj úkol? Nebo jen potřebovala, aby došel do tohoto bodu, kdy mu ukáže jen část? Proč nesmí vidět to, co bylo předtím? Kdy bude vhodná chvíle vidět ty dřívější?
Zradí je… proč? Aby naplnili její proroctví? Proč je musejí zradit? Pochopí to časem…
Když vzhlédl, aby se své paní zeptal, proč mu tyto vzpomínky neukázala dřív, setkal se s odporným výjevem. Ti špinaví lidé zostudili jeho paní. Jak hrdě její hlavu drželi nad sebou a slavili. Už neměl pány… už mohl porušit ten slib, který jim kdysi dal, že svou podobu jen tak nenabere, aby neděsil ty okolo sebe.
Mračna se stáhla do černého chuchvalce a hřmění nabralo na síle. Ve chvíli, kdy konečně praskla ochranná bariéra jeho paní, vyřítil se v tu samou chvíli i jakýsi černý stín, který se pohyboval strašně rychle. Do dvou vteřin padl první voják s výkřikem a prokousnutým ramenem, druhému bylo rovnou prokousnuto hrdlo, třetímu něco rozcápalo část tváře, až mu byla vidět část lebky a obnažená čelist.
Když se běsnící Anúbis zastavil, oči mu zlatavě svítili a ústa a krk měl od krve díky své brutální hostině. Němci hned poplašně něco křičeli a snažili se ho zasáhnout zbraněmi, to už je však další čtyři páry čelistí zakously. Z ruin sídla se ozýval křik, štiplavé rozkazy ze strachu, pláč a výstřely pušek naprázdno. Zbylí zvěromágové, vyděšeni tou brutalitou, stáhli ocas mezi nohy a prchali pryč, nyní, když mohli, a ani nepomysleli nad tím, aby své pány pomstili.
Anúbis lidi nešetřil, záměrně je nechal trpět co nejdéle, i když jim mohl dopřát rychlou a bezbolestnou smrt. Ale to on nechtěl. Nahromaděný vztek a smutek z něj udělaly zuřící bestii a monstrum, které tu noc vyprovodilo na velmi bolestnou poslední cestu několik Němců za zvuku hromů a blesků. Nechtěl znát jejich jména ani hodnosti, chtěl, aby trpěli, jako zvířata, jako trpěli jeho pánové, když se oni bavili.
Když si vytrpěli muži dost, skončil s nimi tak, že nechal ty čtyři, aby je roztrhaly zaživa, a vyprovázel je do říše mrtvých pohledem zlatavých očích, které je odsuzovaly k věčnému zatracení, zuby lesknoucí se od krve a líbezný, cinkající zvuk jeho klenotů na důkaz, že bůh Anúbis se vrátil. Jenom proto, aby vyprovodil duše lidí na jejich poslední cestu bez řádného rozsudku, protože si ho nezasloužili.
Nocí se poté ozvalo táhlé, smutné vytí.
Už se nejmenoval Marcus. To jméno zemřelo s jeho pány… Když přistoupil k tělu své paní, překryl její trup vlastním pláštěm komorníka a opatrně její tělo vzal do náruče. Odnesl ji k tomu, kterého tolik milovala. Rozhlédl se kolem a spatřil její hlavu pohozenou ze strachu stranou. Donesl ji obřadně k Lucratezovi a dal ji pod svůj plášť, aby nikdo nemusel vidět, jak moc ji zostudili. Upravil její šat a ruce jí překřížil na hrudi. Poté pohlédl na Lucratezovo zubožené tělo. Byl rád, že začalo pršet, aspoň nemusel schovávat své slzy. Opatrně nadzvedl trup svého pána a objal ho. Snad si přál slyšet jeho srdce bít jako tehdy, když ho objal, snad si přál cítit jeho teplo. Ale věděl, že je bláhové tak uvažovat.
Čtyři služebné nedostaly povolení truchlit, ale tolik si ho přály dostat. Anúbis jim nakonec povolil, aspoň tentokrát, truchlit za své pány. Daly tak vzniknout legendě, kde se ze sídla ozývalo táhlé vytí po celé dlouhé noci.
*****
Věděli, že se můžou kdykoliv vrátit. Nebo jiný čarodějnický rod se bude chtít na nich obohatit. Proto zůstali v pustošeném sídle a ty čtyři držely hlídku, zatímco Anúbis pořád držel zlomeně tělo svého pána. Toho blázna, co ho kdysi vyzval, aby mu sloužil, aby se pobavil a zkrátil si tak svou věčnost. Napadlo někdy Lucrateze, že se Anúbis s ním skutečně bavil i přes jeho ne vždycky dobré plány? Odhrnul mu uschlé vlasy z tváře a setřel mu zaschlou krev z rozedřeného obličeje, když mu to déšť ulehčil. Pořád ho držel v náručí a věděl, že jeho duši musí vyprovodit ze světa. Ale nemohl - nechtěl. Poprvé odmítal splnit svůj úkol coby Anúbis. Tak silné pouto je pojilo.
Nepouštěl ho ze svého sevření ani ve chvíli, kdy se do něj pustili i červi a zaseli do něj své larvy, takže se Lucratezovo tělo začalo přirozeně nafukovat a nehezky zapáchat.
„Marcusi,“ oslovila ho Jane.
„Ne. Jsem Anúbis,“ opravil ji přísně, ale o něco pevněji Lucrateze sevřel v náručí. Snad aby mu jeho tělo nemohla sebrat. Ty čtyři si jen vyměnily pohledy. Netušily, co mají nyní dělat, čekaly na jeho rozkazy.
*****
Pět dní po skonu zdejších pánů se k sídlu opovážil někdo přiblížit. Byli to Smaliner a Fenella se svým otcem. Jen nešťastně shledali, jak moc pozdě přišli. Pohled na Anúbisovu pravou podobu Smalinera i Fenellu vyděsil, jejich otec je však ujistil, že se nemají čeho bát. Truchlícímu bohu smrti vyjádřili svou soustrast a Smaliner ho vyzval, aby mu vydal Lucratezovo tělo, aby ho mohl řádně pohřbít. Anúbis byl ovšem vůči jeho prosbě hluchý.
„Marcusi,“ oslovil ho Smaliner.
„Anúbisi,“ zahřměl hlas zvěromága a oči mu zlatavě zasvítily. „Vypadněte z pozemku mých pánů. Nebo nezaručuji, že odejdete živí.“
„Marcusi, nevěděli jsme-…“ začal Smalinerův otec, ale hned se zarazil. Věděl, že tohle bývalý Bůh slyšet nechce a nepotřebuje. „Nech je jít,“ vyzval ho místo toho. „Nech Tenebru a Lucrateze odejít. Nedrž jejich duše tady. Sám víš nejlépe, že duše by měly odpočívat po svém pobytu zde, po všem tom utrpení, které zažily.“
„Nepřednášej mi zákony, které znám!“ zahřměl Anúbisův hlas vztekle. „Vyprovodil jsem mnoho a mnoho duší! Sám vím nejlépe, že oni už dávno netrpí! Sám vím nejlépe, že teď už se jen radují z posmrtného života a blaha!“
Anúbisův vztek byl oprávněný a tak děsivý. Smalinerův otec ochranitelsky dal ruce před své děti, i když už byli dávno dospělí. Věděl nejlépe, že Lucratez by si nezvolil slabého zvěromága jako vrchního komorníka a po mnohá staletí, kdy byli přáteli, mu vykládal o moci tohohle bývalého Boha. Nyní, když před ním seděl a objímal rozkládající se Lucratezovo tělo, věděl čaroděj, že Lucratez nezískal tehdy jen schopného vojáka, ale toho nejoddanějšího sluhu, který ho miloval i za meze jeho služeb. Víc než sluhu - přítele. Pohlédl i na ty čtyři přítomné, které reagovaly na hněv svého pána, a byly připravené bojovat.
„Sluha bez pána je odsouzen k zániku,“ pravil opatrně a přistoupil k nim o krok blíž, než k nim zvedl přátelsky pravou paži. „Prosím, Anúbisi. Nech Lucrateze a Tenebru jít,“ vyzval ho znovu. „Pojď se mnou. Nemusíš mi sloužit, ale nezasloužíte si žít takhle.“
„Už mám dost sloužení druhým,“ zavrčel Anúbis temně, nechal Lucratezovo tělo vyklouznout ze svých paží a vstal, jeho ozdoby hrozivě zacinkaly. „Věděl jsem, že jednou budu muset vyprovodit i vlastní pány na onen svět. Věděl jsem to, a přesto jsem souhlasil, že mu budu věrným sluhou. Mohl jsem ho zabít, kdykoliv bych uznal za vhodné. A ten hlupák se nakonec nechal tak potupně zabít lidmi! A ty po mně chceš, abych se paktoval s někým, kdo ty lidské červy zachraňuje?“ zeptal se vztekle, než jeho hlas zahřměl spolu s blížícími se blesky: „Dej mi důvod, abych tě sám hned nezlikvidoval, že pomáháš těm lidským krysám jako sobě rovným!“
„Marcusi,“ oslovil ho Smalinerův otec, nyní bylo už vidět, že z něj má opravdu strach.
„Anúbisi,“ zavrčel bůh smrti vztekle, až jeho hlas rezonoval v pozůstatku sídla jeho pánů, a udeřil holí do země, až kolem něj napraskla. „Jsem svobodný. Nemám pána, kterému bych sloužil. Jen spoustu nepřátel, kteří zasluhují smrt, protože nikdo nepřišel na pomoc Lucratezovi a Tenebře, když ji potřebovali.“
Smalinerův otec o dva kroky ustoupil a přiměl tak i své potomky, aby ustoupili. Byl to děsivý pohled na zlomeného sluhu, který přišel o vše.
„Máš přece ještě Flitche a Augusta!“ připomněl mu Smaliner a jeho otec se na něj pohoršeně podíval. „Ti ještě žijí, nebo snad ne?“
„Augustus je mrtvý a slabému Flitchovi odmítám sloužit! Kdyby nebyl zbabělec, zemřel by po boku svých rodičů!“ hřměl Anúbisův hlas.
„Nebyl zbabělec, pokud přežil! Rod tvých pánů ještě nezemřel! Máš ještě komu sloužit!“ snažil se ho Smaliner přiměl racionálně myslet.
Na to se ovšem Anúbis chladně usmál a sám si prackou s drápy zajel do kůže, kde mu Lucratez tehdy věnoval svou značku, a rozdrápal si ji do masa. „Už nemám, komu sloužit,“ ujistil ho Anúbis s nehezkým úšklebkem plným ostrých, špičatých zubů. „A na vašem místě, rychle bych vypad‘, než vás pošlu také na onen svět!“
Vybízet je víckrát nemusel, Smalinerův otec nepotřeboval více pobízet, aby se hnal i se svými potomky pryč, přesto se za Anúbisem mnohokrát otočil, snad v naději, že procitne z vlastního šílenství a smutku a jeho nabídku přijme. Setkal se jenom s nenávistným pohledem Anúbise a jeho služebných. A věděl, že tady budou čekat, dokud se těla Lucrateze a Tenebry nerozpadnou na prach… nebo dokud je nenajde jejich poslední živý pán. Pokud to bude Flitch nebo Augustus, to záleželo na osudu.
Osud ovšem měl ve svém proroctví něco jiného, co Anúbis a jeho služebné věděli už dávno. Proto čekali. Protože až nastane den, kdy se kosti jejich pánů začnou rozpadat v prach, přijde ten, komu budou oddaně sloužit, protože ten se stane mocným pánem všech.
*****
Přibližně pět týdnů po skonu svých rodičů nabral ten zbabělec Flitch odvahu se vrátit spolu s Gerardem a Virgilem. Když došel k rozpadlému sídlu, nejvíce ho vyděsil pohled na černého tvora, který seděl v troskách a před sebou měl dvě kostry, na jedné z nich byl pořád jeho plášť. Nemusel moc uvažovat, aby se dovtípil, co se stalo, přesto se tak hloupě zeptal. Všiml si nebezpečně vrčící čtveřice černých fen, které seděly okolo dvou koster. A ten děsivý tvor, který v něm hned vyvolal potlačené vzpomínky. Ty prokleté zlaté oči, zlaté ozdoby a ta hůl! Ani nebyl schopný promluvit, jen ze strachu vykřikl a zase utíkal pryč, nedbaje, že se s kostrami svých rodičů nemohl ani rozloučit.
„Zbabělec zůstane zbabělcem,“ usoudil Anúbis nezaujatě. „Měli byste ho jít přebalit.“
„Marcusi, co se stalo?“ nechápal Gerard.
„Zapoj fantazii,“ usmál se Anúbis cynicky. „A jsem Anúbis, ne Marcus. Marcus je mrtvý.“
Virgil sledoval dvě kostry a dokázal určit, že ty čtyři jejich předešlé pány jistě neroztrhaly. „Proč jsi je nepohřbil?“ zeptal se.
„Pohřbím je, až uznám za vhodné,“ zhodnotil Anúbis ledabyle.
„Až se rozpadnou v prach?“
„Do toho ti nic není.“
Ta poznámka Virgila iritovala. Pořád se choval tak nadřazeně, přestože nebyl ani schopen očividně ochránit vlastní pány! Gerard si všiml jeho rozpoložení a položil mu ruku na rameno, aby mu připomněl, že nepřišli bojovat, ale zkontrolovat situaci. Přesto pohlédl na Anúbise, který je oba přímo vyzýval pohledem, aby zaútočili, protože se očividně nudil.
„Virgile, jdeme,“ rozhodl Gerard.
„Správně, vypadněte. Stáhněte vocas mezi nohy a zmizte jako předtím. Stejně jste k ničemu,“ rýpl si Anúbis.
Ta jediná poznámka stačila, aby Virgila vyprovokoval k útoku. A jak snadno se ho zbavil. Nyní mu nesahal silou ani po kotníky. Pořád během boje neuvažoval. Stačila jedna trefná rána holí a skončil zase na zemi.
„Nebo vás mám předčasně vyprovodit na onen svět?“ zeptal se Anúbis a oči mu chtivě zářily.
Virgil už vypadal, že na něj zaútočí znovu, ale Gerard ho tentokrát chytil za paži a měl problém ho udržet na místě.
„Virgile!“
„Pusť mě! Rozbiju mu hubu!“ vztekal se Virgil.
„Provokuje tě záměrně!“
„Tak ať!“
Anúbis se spokojeně usmíval na své dílo. Vyzýval je oba pohledem, aby zaútočili. Jak snadné by bylo je zabít. Aspoň by trochu té bolesti v sobě ulevil. Poté si ovšem vzpomněl, o co ho jeho paní žádala, než zemřela. Úsměv mu povadl, když se k nim otočil zády.
„Táhněte!“ řekl jim pevným hlasem. Více s nimi neztrácel čas.
Gerard musel Virgila odtáhnout, kdy Virgil křičel za Anúbisem, že až se setkají příště, bude toho litovat. „Budeš litovat, že jsi zradil lorda Augusta!“ křičel za ním. „Až se setkáme příště, sejmu tě, Marcusi!“
Anúbis však jeho hlas ignoroval.
*****
Poté konečně nastal ten den, který Tenebra předpověděla. Na úsvitu toho dne, kdy Anúbis stál nad kostrami svých pánů, se k sídlu kdosi blížil. Za sebou měl nějaké tři sluhy a jeden mu hověl na rameni v podobě malé lišky. Když se o něco přiblížili, všiml si, že to není liška, ale fenek, pouštní zvíře, které neviděl celá staletí. Sluha, který do týdne měl opustit sídlo svého pána, protože už nebyl dokonalým klenotem, takže si jeho jméno Anúbis ani nestihl zapamatovat.
A ten dotyčný pán nebyl nikdo jiný než Octavius. Jak se hrdě nesl a jak páchl už na dálku.
Anúbis z něj však cítil nezměrnou sílu, kterou z něj předtím nikdy necítil. Stejně napjatě očekávaly i čtyři jeho služebné. Když se vetřelec přiblížil, naježila se jim srst a hrdelně zavrčely.
„Anúbisi,“ oslovil ho Octavius a Anúbise napadlo, že se nejspíš rozkřiklo už úplně všude, co se tady odehrálo, a že se zde nacházejí sluhové bez pánů. Také mu došlo, jak velký má Octavius strach, jinak by s sebou netahal tolik sluhů. Proč měl však jednoho jako módní doplněk, to nechápal. „Přijmi mou soustrast nad ztrátou tvých pánů,“ začal Octavius honosně.
„Ty kecy si nech od cesty,“ utnul jeho herecký výkon hned v zárodku Anúbis znuděně. „Co chceš, Octavie?“ zeptal se neurvale.
„Rovnou chceš přejít k věci, jak vidím.“
„Nerad ztrácím čas. Už jsem ho zde ztratil víc než dost.“
„Staň se mým sluhou!“ ozval se Octavius opovážlivě. „Slibuji, že tě nudit nebudu! Tvým časem také plýtvat nebudu! Přidej se ke mně a společně budeme vládnout nad prokletím smrti!“
Jak tupě jeho nabídka zněla. Ale stejně tupě se mu ozval Lucratezův hlas v uších. ‚Buď mi sluhou a budeš a bavit! Nedovolím, aby tě smrt začala nudit! Přidej se ke mně a poznáš svět! Nemusíš být zalezlej v té svojí kobce po celý život, ne?‘ Tak začalo před mnoha staletími jeho dobrodružství s Lucratezem. Díky němu se dostal mimo svou kobku a poznal svět… ale o mnohé přišel. Měl by stejnou nabídku přijmout nyní, když stojí u kostí svého předešlého pána? Má si zase nechal rozkazovat?
Má naplnit svůj osud, který mu Tenebra předpověděla?
Octavius se vesele ušklíbl, když viděl, jak bůh smrti seskočil z kusu kamene a klidným krokem se blížil k němu.
„Tvé jméno budiž Nikolaj!“ prohlásil tehdy honosně a na stvrzení jejich smlouvy si potřásli rukami.
‚Tak tupé jméno,‘ pomyslel si Anúbis, ale s poklonou jej přijal.
*****
Nerad si zvykal na nové prostředí. Octaviovo sídlo mu zprvu páchlo. Ani jeho otec nepůsobil nijak vznešeně. Nechal se najmout do služeb nějakých pobudů, to ho napadlo jako první. Zároveň si ovšem byl vědom, že zde viděl známé tváře, které předtím sloužily u Lucrateze a Tenebry. Nejdřív na ně měl vztek, ale pochopil, že stejně jako oni, i on přijal tu nejmocnější ruku, která ho mohla uživit a zkrotit jeho emoce.
Výměnou za nové jméno jeho život získal znovu smysl. Měl komu sloužit, měl kde strávit noc, měl práci, která udržela jeho myšlenky a vzpomínky na uzdě. Netrvalo dlouho a znovu naběhl do starých kolejí. Byl pracovitým sluhou, zde nemusel skrývat svou pravou podobu, protože ostatní děsil i svým lidským vzezřením, které pro Octaviova otce trochu upravil. Kdyby věděl, že jeho syn najmul vrchního komorníka z řad jeho nepřátel, nejspíš by ho hned vyhodil. Proto své rysy nechal zestárnout a začal nosit brýle. Čím líbezněji s ním mluvil, tím méně mu musel lézt do zadku. Netrvalo dlouho a z Nikolaje se stal opět vrchní komorník.
Když jednou doprovázel Octavia ven mezi lidi, protože mezi nimi rád proplouval, jak sám říkal, nebo na setkání s církví, což Nikolaj zpočátku nechápal, Octavius mu vykládal, jak je podstatné mít spojence všude. Různá setkávání s církví se děly na denním pořádku a Octavius zaprodával jednotlivá jména svých známých a těšil se vysokému zisku. Nikolaj jeho konání nekomentoval. Když to bylo pro dobro jeho pána, uměl být slepý a hluchý. Dokud má jeho ochranu, nic jiného ho nezajímalo a stal se jeho perfektním štítem.
Když se poté po asi dvaceti letech ve službách Octavia čirou náhodou před sídlem Smalinera, který se zrovna stal hlavou vedlejší linie, shledal s Gerardem, který zrovna pomáhal Flitchovi do kočáru, zpovzdálí je sledoval. Virgil byl netrpělivě připravený, jako černý vraník, který se otěžím vzpouzel, ale Gerard působil jako trpělivý ošetřovatel šílícího Flitche. Nikolaj nezaujatě sledoval rozklepaného Flitche, který se tolik změnil. Vypadal jako křehký stařec před skonáním. Ani svou magii neuměl udržet na uzdě, takže hned poničil kočár.
„Nikolaji!“ slyšel Octaviův hlas. Ještě chvíli sledoval Gerarda a Flitche, než se vydal za svým pánem.
*****
„Slyšel jsem, že Flitch prý umřel,“ prohodil jednoho rána Octavius, zatímco si lhostejně četl noviny. Nikolaj mu zrovna chystal čaj a na jeho poznámku nejdřív nereagoval, než vzhlédl před sebe a konvici s čajem odložil. „Nesloužils‘ mu předtím, náhodou?“ zeptal se Octavius téměř rýpavě. Bylo to přesně dva roky poté, co se Octavius konečně stal hlavou svého rodu, protože vlastního otce z nedočkavosti jeho smrti připravil o veškerý čas, co mu ještě zbýval.
„Kdysi dávno možná,“ souhlasil Nikolaj lhostejně, než do čaje hodil dvě kostky cukru.
„Nechtěl by ses těch dvou zeptat, co se stalo?“ rýpal Octavius zkoumavě dál, když mu Nikolaj míchal čaj.
„Není to můj pán. Nejsem Flitchova chůva,“ prohodil Nikolaj opět lhostejně, když mu donesl šálek s čajem. „Sloužím už jinému rodu. Minulost mě nezajímá.“
Na to se Octavius ušklíbl, když si od něj převzal čaj. „Zajímalo by mě, zda Augustus pořád žije. Mohla by tu nastat zábava, pokud ano.“
Nikolaj jeho slova nijak nekomentoval ani na ně nijak nereagoval.
*****
Když Nikolaj jednou v noci stanul se svými čtyřmi nejvěrnějšími služebnými před zbytky sídla jeho pánů, nic necítil. Jen se soustředil na jedinou věc - musí ho opravit. Místo, kde jeho pánové odpočívají navěky. Musejí mít honosnou hrobku. Když čarodějové po jeho odchodu ukradli vše, co mohli, musel se smířit s tím, že ochrání jen vnější část sídla. Hrobka by měla mít cennosti a dary pro zemřelé, aby se měli v posmrtném životě dobře. A sídlo by mělo být vybaveno, aby se v něm dalo žít. Vše, co nepohltil požár, však nyní patřilo jiným. Po mnoha nocích tajných oprav nakonec stanul před stejným sídlem, které kdysi nazýval domovem. Hrobka pro jeho pány byla hotová. Pokud zde budou chtít Flitche také pohřbít, bude mít lepší hrob než jeho předešlí pánové. Bude ta hrobka ovšem stačit i pro tělo lorda Augusta?
*****
„Nikolaji!“
Ten hlas neslyšel už pěknou řádku let. Když zrovna vyšel ven, aby kontroloval okolí, určitě nečekal, že na něj bude Gerard čekat v podobě havrana.
„Víš, že kdybych chtěl, zabil bych tě už dávno,“ prohodil Nikolaj lhostejně, protože o něm věděl od chvíle, kdy se usídlil na parapetu, kde na něj doposud vyčkával. „Co chceš?“ zeptal se lhostejně.
„Flitch-…“
„Ano, chcípl, slyšel jsem,“ přerušil ho Nikolaj nezaujatě, když se opřel o fasádu Octaviova sídla. „Není to můj pán, ale klepy se šíří rychle.“ Všiml si, jak se Gerard napjal. „Ještě něco?“
„Lord Augustus žije,“ pravil Gerard odvážně.
„Tak kde byl posledních pár staletí?“ zazubil se Nikolaj. Moc dobře věděl, odkud vítr vane. Přišel ho přemlouvat, aby se vrátil… aby snad tak tupě jako oni dva věřil, že ten věčný potížista pořád žije! Ne, Augustus zemřel ve chvíli, kdy opustil sídlo, kdy zaútočil na lorda Lucrateze, kdy ho nechal zemřít. Zakázal si vzpomínat na dávné časy, když padlo jméno mladého pána.
„Byls‘ to ty, kdo opravil sídlo?“
Nikolaj mu ovšem neodpověděl, raději ho zajímala špína za nehty.
„Prosím, Nikolaji-…“
„Šetři dechem. Nevidíš snad, že mám práci? Na rozdíl od někoho, mám komu sloužit.“
„Proč zrovna lord Octavius?“ zeptal se Gerard přímo.
„Protože nyní představuje tu nejvyšší sílu pilíře,“ ušklíbl se Nikolaj vychcaně. „Nač bych měl sloužit mrzákovi, co sotva umí mluvit a bojí se vlastní magie? Tak co - kdo z vás dvou ho zabil? Pochybuji, že by ho konečně pohltila magie. Co jsem se doslechl, nebyl na něj zrovna hezký pohled jako na mrtvolu. Že by se snad Virgil už nudil příliš a vlastního pána zabil? A tys‘ ho potom s radostí pozřel? Máš v tom jisté zkušenosti, pokud si pamatuju dobře.“
Gerard na jeho provokaci nijak nereagoval, jen ho v podobě havrana zkoumavě pozoroval. „Možná. Na rozdíl do tebe jsme ale věrní a nezradíme někoho, když se nám to hodí. I kdyby lord Augustus nežil, najdeme jeho tělo a pohřbíme ho. Řekneme mu, co se stalo. Tím naše práce jako jeho sluhů oficiálně skončí.“
„Probuď se, Gerarde. Ten už chcípl dávno.“
„Dokud nenajdu jeho tělo a kosti, nemáš pro to jediný důkaz.“
„Tvrdohlavý až do konce. Hodně štěstí při jeho hledání, předpokládám.“
Víc Gerard slyšet nepotřeboval. Dávno už byli oficiálními nepřáteli. Ale Gerard pořád doufal, že kdysi tolik oddaný sluha nezapomněl na vlastní pány a svou oddanost. Strávil s jejich kostrami takovou dobu a nyní je mu osud jejich rodu lhostejný? Myslel si o tom svoje, ale nepochyboval o Nikolajově lhostejnosti. Pokud z nich mají být nepřátelé, ať se tak stane. Každý si vybral svou stranu, na které bude bojovat, už před lety. A pokud chce být Nikolaj nepřítelem, bude to respektovat.
Jenom dodal: „Sbohem.“ než se rozletěl ulicí pryč za hlasitého krákání na pozdrav.
„Nebudu věřit v někoho, kdo zradil jako první,“ prohodil Nikolaj lhostejně, než vztekle kopl do pytle s odpadky. „Nechal nás čekat takovou dobu a teď se máme před ním plazit a prosit ho, aby se vrátil?“ zeptal se a nehezky se ušklíbl. „Pokud žije, až se vrátí, pozná, kdo nyní vládne britským ostrovům! Všichni to poznají! Jedině tak se naplní jeho osud! Když bude slabý, rozškubeme ho zaživa!“
*****
Současnost…
Zmítán mezi minulostí a přítomností, věrností a zradou, nadějí a rezignací… rozhodl se Nikolaj stát cynikem bez emocí. Minulost ho ovšem stále ovlivňovala a dostihovala, ať se tomu snažil bránit sebevíc. Neznal celé Tenebřino proroctví - co když už se dávno změnilo? Možná dokud bude poslední přeživší rodu dýchat, dokud zde bude lord Augustus, který mu býval kdysi tak blízkým, dokud zde budou Virgil a Gerard jako připomínkou toho, že kdysi sloužili stejným lidem, toho břemene minulosti se nezbaví nikdy.
Napadlo ho, že před minulostí neměl nikdy utíkat ani se od ní distancovat. Měl ji prostě přijmout a jít dál. Proto se rozhodl, že se vlastní minulosti zřekne nadobro. Pokud dnes vyhraje jeho lhostejnost vůči předešlým pánům, zapečetí tím své pochyby. Ale aby se dostal k Augustovi, musí proniknout skrz obranu, která se za ty roky stala téměř neproniknutelnou. Správně, téměř. Znal všechny ouroborovy slabiny - sám ho předtím učil po mnohé roky, jak se stát správným vojákem a nástrojem svého pána. Jak snadno ho srazil k zemi - čím větší podoba, tím tvrdší dopad. Nyní klidným pohledem sledoval muže, který ho před mnoha lety zradil a raději se vydal do daleké Afriky a Asie a nechal ho i všechny ostatní zde.
‚Jak se změnil,‘ napadlo Nikolaje, když viděl strach v Augustových očích. ‚A přesto má ze mě strach. Tak, jako kdysi, když tuhle podobu viděl poprvé a naposledy v životě. Lady Tenebra uměla upravit vzpomínky, ale zakořeněný strach vymazat neuměla.‘
K jeho překvapení se ten strach téměř ihned vytratil, sotva se Augustus vrátil nohami na zem. Ano, špetka strachu a respektu z minulosti, kterou si nepamatoval úplně do detailů, tam pořád byla. Ale Nikolaj nebyl jediný, kdo se změnil. Zaujatě sledoval, jak se ten strach pomalu bortí na kousky, když Augustus začal opět vnímat přítomnost. Měl pohled rozeného vůdce a Nikolaj uvažoval, zda bude také schopný chladného úsudku, jako to dělal jeho otec, zda bude schopen řádně velet.
Zvedl holi před sebe a vyčkával, co z jeho mladého pána vzejde. Všiml si, jak Augustus zajel rukou do kapsy svého hábitu. Potřeboval snad nějakou vlastní oporu? Jak směšné. Kterého svého sluhu na něj vyšle, když jeden je naprosto neužitečný, druhého mu skolil právě k zemi a třetí se neumí ovládat a racionálně během boje uvažovat? Nebo se něco za ty roky, co se neviděli, změnilo? Čím ho překvapí?
Pohled mu padl na toho člověka vedle něj, co ho předtím tak neúnavně obhajoval.
Jaký mají mezi sebou vlastně vztah? Pravděpodobně jsou si blízcí, jinak by sem člověka netahal. Měl by se ho zbavit jako prvního a dohnat tak Augusta k šílenství? Ulehčil by mu tak rozhodování, zda na něj má nebo nemá zaútočit.
Sotva však tu myšlenku vůbec zhmotnil ve své hlavě, projela jím prudká bolest. Taková, kterou nepocítil už celá staletí. Naposledy to byla nevyzpytatelná Lucratezova magie, která mu připomněla, že i on cítí bolest. Nyní zaraženě pohlédl na svou ruku, skrz kterou trčely tolik známé černé jehlice magie rozkladu.
„Ani na to nemysli,“ ozval se děsivý, ale zároveň chladně klidný Augustův hlas, až na něj Nikolajův zrak znovu spočinul. „Nezapomínej, kdo je tvým soupeřem, Marcusi!“
Na to se Nikolaj musel ušklíbnout. „To jméno jsem už pár desítek let neslyšel. Jak odporně zní,“ pravil provokativně, než za pomocí své hole zničil černé jehlice, které probodly jeho ruku. Jak fascinovaně hleděl na svou krev a díry ve své paži.
O to větší moment překvapení byl, když vzhlédl a setkal s drápy nějakého havrana, které se mu zaryly do očí. Byl to Virgil, kdo se zase vrhl do boje bez uvažování? Zapomněl na Alastaira. Nikdy ho nepovažoval za silného bojovníka, však to byla jen otravná červenka k ničemu!
„Virgile, teď!“ slyšel Augustův hlas.
Spoléhal se na svůj sluch. Slyšel, že země kolem něj praskla. Dovtípil se, že Augustus a Virgil museli zaútočit zároveň. Ladně se magii rozkladu vyhnul a odhadoval pomocí tepla, kdy se k němu přiřítí fénix. O to větší překvapení bylo, když z něj havran drápy vytasil a uletěl rychle pryč. Rozmazaně skrz krev viděl, jak prchá. Dokonalá kořist. Tu si náhle ovšem Nikolaj uvědomil, že zraněnou ruku zvednout nemůže. Zmateně sledoval, jak mu díry a krev zčernaly a dostavila se i nepříjemná závrať, křeče a sucho v hrdle.
‚Co to je za pocit?‘ nechápal nejdříve. Když se závrať dostavila v další, větší míře, pochopil. Pohlédl na zbytky z černých jehlic Augusta na zemi a všiml si nějakých bylinek a kořínků na nich. Uvědomil si, že Augustus měl ruku v kapse předtím, než na něj zaútočil. Co za bylinku použil, aby ho paralyzoval?
Moc času na uvažování neměl, protože táhlé zasyčení ho vrátilo do reality. Lýtkem mu projela další ostrá bolest, která ho přiměla pokleknout. Nechápavě pohlédl na Gerarda - copak se ho už nezbavil? Jedovatě svítící oči mu však jasně dávaly najevo, že je pořád při síle a naživu. Hrál snad omráčeného?
‚Další jed v těle,‘ potvrdil si Nikolaj pohotově, ale díky paralyzovaným svalům neměl ani sílu se po něm ohnat, protože po chvíli upustil i svou holi a ruce svěsil k zemi. ‚Plánoval tohle snad od počátku?‘ Když pohlédl zase před sebe, viděl blížící se plameny. Neměl jak vzdorovat. ‚Změnili se… všichni. Tohle byl dobře promyšlený společný útok,‘ pomyslel si Nikolaj.
Augustus s chladnou hlavou přihlížel útokům svých sluhů. V ruce měl pořád zbytek mandragory, kterou na Nikolaje použil. Vpravil mu ji přímo do těla, takže účinkovala během pár minut a postupně pohlcovala jeho tělo. Jeho sluhové věděli, co mají dělat, a následovali své instinkty. Proto jim plně důvěřoval, že ho nezklamou. Sledoval, jak Nikolajovo tělo pohltily plameny, když se k němu fénix dostal a sevřel ho ve svých pařátech.