Kdysi…
Lucratezův plán byl prostý. Chtěl pokořit Bohy. Myslel si, že když mu jeden z nich už slouží, zaslouží si tak slávu a pokoru všech okolo. Měl velké sny. Ale magie rozkladu mu opět pokřivila mysl. Když Lucratez tehdy svým služebným a celé své rodině velebně oznámil svůj plán, který se měl stát skutečností, protože to sny jeho manželky potvrdily, Marcus na něj nevěřícně hleděl. Podrobit si všechny kouzelnické rody pomocí vlastní magie a přinutit je, aby jim sloužili? Byl to nápad magie rozkladu nebo Lucratez opět propadal šílenství? Byl to ovšem pouze začátek tragédie, kterou na svůj rod Lucratez přivolal svou troufalostí.
Netušil ovšem, že Tenebřiny slzy tehdy znamenaly mnohem víc.
Znamenaly předvěst pádu jejich rodu, protože Augustus odmítne roli v otcově šílenství a nadobro se tak rozkmotří s celým rodem a vlastní magií. Bude vyhnán a Lucratez se ho poté zřekne… nestihne však nic provést ve skutečnost, právně se nic nepodepíše ani neuzavře. Tenebřiny slzy také předpovídaly souboj mezi dvěma bratry, kdy Augustus jasně ukáže svou plnou moc… a krutou hádku mezi otcem a synem, kdy otec sotva vyvázne živý… Byly to slzy, kterými se nevědomky snažila přepsat osud a prosila vlastní magii, aby jí ukázala jinou budoucnost, než tu nevyhnutelnou.
Ale sny se neměnily.
Augustus odmítal cvičit s otcem, odmítal s vlastní rodinou vůbec trávit čas. Byli to pro něj cizí lidi. Nechápal otcovo nadšení a náhlou snahu zapojit ho do jednání s ostatními čaroději. Prchal věčně do lesa, kde magie rozkladu postupně ničila to jediné, na čem mu nejvíce záleželo - vztah s Octaviem. Až se najednou měl přiblížit ten osudný den, kdy se magie rozkladu plně zakoření v Augustově srdci… kdy Augustus dospěje k názoru, že ho už zde nic nedrží, že by měl způsobit dostatečný poprask, aby na něj nikdo nezapomněl a všichni ho nenáviděli. Protože jejich nenávist aspoň živila jeho magii a on sílil každým dnem.
Brzy měl nastat den, kdy se nadobro rozkmotří s Octaviem na popud vlastní magie. Nastane den, kdy naposledy uvidí sídlo v celku, kdy se naposledy bude muset hádat s otcem kvůli jeho zaslepenosti. Nastane den, kdy všem řekne sbohem a už se nikdy neuvidí živí. A Augusta to trápit nebude, protože se vlastní rodiny zřekl už dávno.
Den, kdy měl přijít o vzpomínky na Marcuse a na jejich cestu egyptským královstvím, měl nastat ovšem mnohem dřív.
Psal se den, kdy se Lucratez vracel z první schůzky, kde představil Flitche jako svého mocného vojáka a postavil tak první pilíř k růstu moci jeho rodu. Opouštěli ostatní čaroděje zanechané v šoku a bezmezném strachu. Octavius si jistě nepředstavoval, že jeho vlastní představení dopadne zrovna takhle… kdy po něm neštěkne ani pes a všichni si budou pamatovat Flitche. Všem tak Lucratez předvedl, že jeho první syn vyrostl v mocného a nebezpečného muže, kterého by se měli všichni právem obávat. Tím jejich budoucí plánovaný převrat a sen o velké moci ovšem nekončil. Lucratezova vidina budoucnosti se opírala o ten sen, který se Tenebře předtím zdál.
Druhého pilíře už ovšem nikdy nedosáhne, protože mu ho Augustus zničí dřív, než se ho stihne dotknout.
Lucratezova vysněná budoucnost se nikdy nestane skutečností.
Velký sen o moci se měl již brzy rozpadnout navěky.
*****
„Lorde Auguste, váš otec se vrací,“ slyšel Augustus Gerardův hlas, ale raději předstíral, že spí. Les pro něj byl dobrým úkrytem. Ne k četbě, jako kdysi, ale k tomu, aby mohl zkoumat vlastní magii. Nikoho les nezajímal a zničené stromy si plno lidí vysvětlilo jako útok nějakých roztočů či parazitů. Mohl zkoumat, jak mocná jeho magie je, kolik potřebuje vynaložit energie, aby takový strom mohl nechat uhnít a jak dlouho mu to zabere. Jak moc stačí povolit svým citům, aby vyšly na povrch, aby kolem něj shnila země. Zpočátku si tyto poznatky zapisoval, ale jak každým dnem sílil, nebylo to potřeba. Naslouchal své magii a řídil se jejími radami, poznával její moc a dovoloval jí, aby mu našeptávala. Něco, co jeho rodiče očividně nikdy nedělali. Byl si vědom, že Marcus ho chodí tajně sledovat. Několikrát ho už pomocí magie rozkladu upozornil, že pokud se přiblíží, bude s ním muset otestovat jeho nynější sílu, a tak bývalý Bůh často odcházel tiše zpátky bez prohození jediného slova.
Byla to však také doba, kdy Augustus objevoval a zkoumal jiné magie. Díky zápisníkům svého otce, který před mnoha lety, než se Augustus narodil, pobýval v dalekých kontinentech, zjistil, že i lidé ovládají magii a těm, kteří jí naslouchají, se říká šamani nebo blázni. Tyto kontinenty Lucratez ve svých zápisnících honosně nazýval Země hořícího slunce a Země východu, které Augustus poté na mapě poznal pod jmény Asie a Afrika. Hltal informace naškrábané nevzhledným písmem mladého Lucrateze a toužil vědět víc. Augustus se dočetl o různých magiích, které s magií neměly nic společného. Neměly stejnou podstatu, kterou ho učil Marcus před mnoha lety. Jednalo se o magii, kdy se používaly bylinky a koření na pomatení smyslů, kdy se prach zapálil, aby se stvořil vybuchující oheň, kdy se lidé pomalovali, nasadili na sebe peří a kožešiny a tančili před ohněm, aby jim nebe seslalo déšť. Jednalo se také o magii, kdy za pomocí jehlic lidé léčili druhé. Augusta tyto odlišné magie fascinovaly a přál si o nich dozvědět víc, než jen útržky z otcova deníku.
Myšlenka, že by vycestoval, ho provázela už po mnoho let. Jiná země by znamenala novou magii, víc vědění, které v knihách nenalezl. Zřetelně si pamatoval rozhovor jeho matky s bratrem, kdy bude chtít Flitch opustit dům, aby získal studia i v cizích jazycích, ale tehdy ji bratr odbyl, že takové zbytečnosti nepotřebuje. Nikdo se Augusta nikdy nezeptal na názor, protože jim asi bylo jasné, že by bez váhání souhlasil a neváhal by. Nebo je spíš nezajímal názor někoho, kdo poslouchal vlastní magii… a předtím byl bez ní.
Neplánoval nikomu říct o svých plánech, stejně by je nezajímaly. Ani jeho sluhové o ničem netušili. Čím méně uší bude znát jeho myšlenky, tím bude moci jednat víc v klidu. Stejně jako otec. Tato podobnost s otcem ho netrápila. Měli víc odlišností, než podobností. Nejednou slyšel služebné, že především v odříznutí všech okolo jsou stejní. Ani jeden nedůvěřoval nikomu kolem sebe a uzavírali se ve vlastních myšlenkách a světě. Na rozdíl od Lucrateze své myšlenky a plány neříkal nahlas. Ani nepotřeboval názor někoho, kdo viděl náznaky budoucnosti ve svých snech.
„Lorde Auguste, vypadá to, že dnes lord Octavius nepřijde,“ informoval ho Gerard, který se k němu snesl v podobě havrana a usadil se na větvi nad ním. „Pravděpodobně se ze schůze ještě nevrátil.“
„Nechybí mi společnost. Aspoň je klid,“ odvětil Augustus chladně.
Gerard si uvědomoval, že každým dnem se jeho pán víc a víc vzdaluje všem okolo. Nemohl mu v tom ovšem bránit - bylo to jeho rozhodnutí.
„Mám ten klid okořenit?“ zeptal se Virgil nedočkavě.
„Ne.“
Jedno slovo stačilo, aby věčný potížista Virgil zachoval chladnou hlavu a rozhodl se, že bude rozumnější přejít zase do spánku. Jeho vnímání se zlepšovalo a spolu s Gerardem mohli klidně usnout, ale nebezpečí by vycítili na patnáct metrů od sebe. Poslední roky strávené po boku Augusta v lese je naučily vnímat vzduch a hluky kolem sebe jinak, než předtím v poušti. Jinak vnímali i okolní teplo. To, co v poušti neznali, už dávno přijali za své, aby nezapadli do zapomnění mezi ostatními služebnými. Oba věděli, jak na ně pohlížejí ostatní, i když se jich předtím Augustus jako dítě zastával. Neměli možnost se předvést. Bylo neskutečně dlouhé období klidu a míru.
Gerardovi to nevadilo. Věděl, že fénix si měl zasloužit obdiv, když zachránil zdejší pány. Co však dokázal on? V boji s Marcusem se nijak nezlepšil, mysl mu říkala, aby útočil, ale srdce mu velelo bránit. Bránit vše, na čem mu záleželo. Aby už nikdy nemusel pozřít vlastního pána, aby jeho tělo zachránil před barbary… aby jinému nemusel vytvořit hrob a uctívat jeho prach. Uvědomoval si, že Augustus se na jejich minulost předtím, než se potkali, nikdy nezeptal. Nezajímala ho snad? Díval se jen do budoucnosti a žil okamžikem? Nebylo by moudré vědět o vlastních sluzích víc, než jen jejich přítomný život? Co když má kolem sebe dva vrahy, kteří ho bez váhání jednou zabijí?
Nad stejnými myšlenkami uvažoval, když trénovali s Marcusem v podvečer toho dne, a jejich pán byl ve svém pokoji a ‚nechtěl být rušen‘. Když s nimi Marcus začal, nechal ty čtyři, aby lordu Augustovi dělaly společnost. Jak Marcus, tak překvapivě i Virgil Gerardovi dávali přednášky, aby se soustředil, ale jeho mysl putovala jinam.
„Nebo snad lordovi Augustovi už sloužit nechceš?“ slyšel Marcusův hlas a procitl. Zmateně k němu vzhlédl. Vrchnímu komorníkovi nebezpečně zlatavě svítily oči, když se škodolibě usmál. „Mohu zařídit, aby tě lord Lucratez propustil z jeho služeb. Není potřeba sluhy, který se nijak nezlepšuje a myslí jen na obranu.“ Věděl, že se trefuje do těch správných míst, aby ho vyprovokoval. Ale potřeboval výsledky. Poslední dobou byl totiž Gerard trnem v Lucratezově oku. Nejednou se hlava rodu zmínila, že nehodlá živit zbytečný krk navíc. Marcus se za něj přimlouval neúnavně po celé ty roky, ale věděl, že jeho pán má pravdu. Mezi čaroději pořád panovalo rčení: K čemu je sluha, co neumí bojovat?
„To snad záleží na lordu Augustovi,“ ozval se Virgil nepříjemně a Marcus k němu nezaujatě pohlédl. „Sloužíme lordu Augustovi, ne Lucratezovi. To ať si laskavě srovná v pale.“
Marcus nebezpečně přimhouřil oči. „Takhle o lordu Lucratezovi nemluv, špinavý psisko,“ varoval ho.
Na to se ovšem Virgil ušklíbl a oči mu zazářily. Tohle slibovalo velmi zajímavý boj, pokud by ho vyprovokoval a on by nabral svou božskou podobu. Už ji nepoužil celé roky. „Není to můj pán - mohu na jeho jméno plivat, jak uznám za vhodné, když mi to lord Augustus dovolí.“
„Jako služebník bys takové myšlenky mít neměl,“ varoval ho Marcus hlubokým hlasem. Vítr kolem nich se pomalu zvedal. Bylo jasné, že i když Marcus zachoval chladnou hlavu, tak uvnitř zuřil. „Lord Lucratez ti dal střechu nad hlavou.“
„Chyba, lord Augustus nás přijal,“ ušklíbl se Virgil a promnul si klouby na rukách. Byl nedočkavý boje. Čím víc ho vyprovokuje, tím víc si ho užije. Neměl tréninku zdaleka dost. „A kdybych chtěl, mohl bych Lucrateze sejmout. V minulosti jsem to skoro udělal,“ dodal se šíleným úsměvem na tváři.
„Jsi troufalý,“ ozval se Marcusův hlas v nebezpečné ozvěně, než o zem udeřila hůl se zlatým hákem. Držela ji tolik známá černá pracka s drápy. Virgil i Gerard tu podobiznu viděli před lety na mnoha egyptských chrámech. Tolik uznávaný a uctívaný Bůh smrti, který se náhle ztratil všem z očí, opustil svou práci a cennosti si ponechal. Když Marcus otevřel oči, byly tak klidné, smrtí nezaujaté, protože jí viděl už tolik, že ho nechával osud ostatních klidným. „A troufalost se trestá,“ dodal Marcus hlubším hlasem a v dáli se objevil blesk následovaný hromem.
„Tohle vypadá zajímavěji,“ zajiskřily Virgilovy oči. „Gerarde!“
Nemusel nic říkat - Gerard věděl, na co myslí. Ale opravdu se necítil na to, aby nyní na Marcuse zaútočil. Ne v této podobě. Ne, když Marcus vypadal opravdu… naštvaně. A ve své božské podobě také velkolepě. A protože viděl jejich chyby a mezery, rozhodl se Marcus zbavit se jich jednoduše. Stačilo mu na to jen deset vteřin, aby je oba snadno uzemnil, omráčil a nechal je jejich osudu. Když od nich odcházel, upravoval si svůj oblek, opět v lidské podobě. Nechtěl, aby ho někdo případně viděl v té podobě, která lorda Augusta před lety tolik děsila.
Kdyby ho viděl nyní, myslel by si pořád, že je zrůda?
*****
„Luna, Shirley, Mary… a Jane.“
Marcus se zarazil, sotva vyšel zpoza rohu. Augustus stál nedaleko od něj a čtyři služebné před ním stály a vyjeveně koukaly.
„Vaše jména. Nezapomněl jsem,“ oznámil jim Augustus. „Jen nehodlám pojmenovat vlastní sluhy tak nerozvážně jako otec.“
A Marcus pochopil. Celé ty roky čekaly na jména, která jim přislíbil, když je stvořil, a konečně se jich dočkaly. Proto jim pro tentokrát odpustil slzy vděčnosti a slova díků, kdy své emoce neuměly ovládnout. Stejně tak, že od radosti svou lidskou podobu nedokázaly udržet a Augustus byl hned v obležení čtyř fen.
‚Dal jste si načas, lorde Auguste,‘ pomyslel si Marcus, který se schoval za roh, aby jim dopřál trochu soukromí v tak důležitý moment.
*****
Později toho dne Marcus vycítil, že se blíží kočár s jeho pánem. Bylo to poprvé, kdy mu Lucratez řekl, aby zůstal v sídle a nedoprovodil ho na setkání s ostatními čaroději. Jeho místo totiž hrdě zaujal Flitch. Marcus se necítil nijak ponížen, odstrčen či přehlížen. Byl si vědom plánu svého pána. A Flitchova přítomnost na tomto setkání a jeho následné představení kouzelnickému světu bylo na místě. Dalším na řadě měl být Augustus. Jak ho hodlá Lucratez ovšem přesvědčit, když spolu neprohodili ani slovo po celé roky? Když jejich vztah byl odjakživa na bodě mrazu? Měl by Augusta informovat o plánech jeho otce nebo nechat situaci volný průběh?
Došel zpátky do zahrady, kde předtím zanechal Virgila a Gerarda. K jeho překvapení už se zase zvedali na nohy, jakoby je předtím zcela nezlomil. Musel jim dát plusové body za výdrž a drzost se před ním nesklonit. Virgil ho ovšem pobouřil, sotva si vrchního komorníka znovu všiml a dožadoval se odvetného souboje.
„Mám tě snad zabít, abys pochopil rozdíl v naší moci, fénixi?“ zeptal se Marcus nezaujatě.
„Ne, jen tě chci vidět v plné síle,“ zazubil se Virgil a oči mu zase provokativně jiskřily. „Protože je mi jasný, že jsi nám ukázal jen špetku své bývalé síly! A s tím se nespokojím! Porazím tě v celé tvé síle! Abys řádně spadl na hubu a uznal naši sílu!“
Na to se musel Marcus spokojeně ušklíbnout. Tuhle provokaci si nechal líbit. Nenechal se proto víc pobízet. Tentokrát se jeho útoku stihli jednou vyhnout. Když však nad nimi bývalý bůh opět stál neporažen, uvažoval, zda Virgil v sobě najde tu drzost ho znovu vyzvat. Když už chtěl odejít, zarazila ho ruka, která pevně stiskla jeho botu. Postřehl, že mu bota začala po chvíli hořet, tak si ji rychle vyzul.
„Ještě jsme neskončili,“ zazubil se Virgil, pořád nezlomen a připraven bojovat, i když pořád ležel na zemi.
„Mám tě snad zlomit úplně?“ zeptal se Marcus.
Virgil se o něco víc ušklíbl. „Do toho,“ vyzval ho. Víc Marcus nemusel slyšet. Bezcitně mu kopl do tváře, aby mu připomněl jeho místo. A přitom si pomyslel, že jeho přítel býval vznešeným fénixem, ke kterému by si tohle nikdy nedovolil. Poté ho ovšem zamrazilo, když viděl, jak se Virgil opět pomalu zvedal na nohy a pořád se tak škodolibě ušklíbal. Nedokáže ho snad zlomit? „Ještě jsme neskončili,“ zopakoval Virgil a odplivl si krev z úst. „Ne, dokud tě nesejmu, Anúbisi.“
„Sni dál a spadneš z velké výšky.“
„Tak snad ten pád bude stát za to.“
Nakonec ovšem Marcus opět odcházel jako vítěz. Tentokrát ovšem s pochybnými myšlenkami, kdy mu docházelo, že ho ten prokletý zvěromág pomalu, ale jistě dohání v síle. Jen si toho zatím není vědom a jeho tělo a mysl neumějí spolu komunikovat natolik, aby útoky plánoval dopředu a během boje uvažoval do hloubky. Až si ovšem jednou osvojí strategické myšlení… nebo až ho povedou něčí slova, stane se z něj velmi nebezpečný nepřítel.
Marcus se zastavil na schodišti. Pokud si toho je lord Augustus vědom a bude mu schopen sám velet… stanou se jednou neporazitelnými. A když se Gerard přestane soustředit na útok a zaměří se pouze na obranu svého pána, mohl by se stát neproniknutelnou hradbou, která nikdy neopustí Augustovu stranu. Musel se nad tím ušklíbnout. Neuvědomoval si v tu chvíli, jak mu vlastní myšlenky na takovou budoucnost rozbušily srdce a jak si téměř přál, aby té budoucnosti mohl být přítomen.
Až jeho mladý pán dospěje a bude z něj mocný mág, před kterým se všichni budou třást, a jeho jméno bude pro ně hrozbou.
*****
Představení Flitche zbylým čarodějnickým rodinám splnilo Lucratezova očekávání. Zasel v nich semena strachu a pochyb a posílil spojenectví s těmi, kterým věřil. Na otázku Smalinerova otce, který přivedl s sebou poprvé i svého syna a dceru, zda se cítí nyní dobře, se mu vysmál, že se nikdy necítil lépe. Přehlížel jeho obavy, zda mu jeho magie nezatemnila mysl. Nikdy neviděl svou budoucnost jasněji! Cestou zpátky se pořád bavil tím, jak Flitch dokonale zastínil všechny ostatní příští dědice rodů, včetně toho hlupáka Octavia, který si myslel, že snad bude hvězdou večera.
„Z Fenelly a Smalinera budou mocní spojenci. Když budou své rodiče následovat a učit se rychle, brzy je překonají. Hlavní pro ně bude zahodit tu starost i o hloupé lidi, kteří jim za jejich pomoc nikdy stejně nepoděkují,“ zhodnotil cestou v kočáře. „Octavius je jen hlupák, ale poslouží dobře jako loutka. Možná i obětní beránek, když si nebude dávat pozor na hubu.“
„S radostí se o něj postarám, otče,“ ozval se Flitch nedočkavě.
„Není kam spěchat. Dnes ses předvedl,“ zazubil se Lucratez. „To, jak jsi rozškubal služebnou od Baltazara, bylo dokonalé. Myslím, že jsi mu krásně zavřel hubu.“
„Měl jsem ji rozškubat na menší kousky,“ povzdychl si Flitch zklamaně.
„Ne, to už by bylo moc brutální. Chtěl jsi jim jen pohrozit, představit se. Nesmíš nikdy ukázat všechny své karty naráz. Kéž by aspoň tvůj bratr sdílel stejné zájmy.“
„Pche, bratr,“ procedil Flitch skrz zuby to slovo. „Nemám bratra. Je to jen mizerný příživník.“
„Magie rozkladu si ho vybrala, stejně jako tebe. Musíš to respektovat, Flitchi,“ napomenula ho Tenebra.
„Nekaž mu radost, má milá. Dnešek je o něm,“ přikázal jí Lucratez přísně. Tenebra jen přimhouřila oči.
„Nerozkazuj mi, můj milý. Neručím, že se dokážu ovládnout,“ varovala ho nyní ona chladným hlasem.
Lucratez se však mile usmál, vzal její pramen vlasů do rukou a políbil jej. „Zajisté, má nejmilovanější,“ řekl jí tak něžně, jak jen dovedl. Tenebra pouze lhostejně pohlédla z okna. Už ji to věčné cestování vysilovalo a štvalo. A Lucratezova posedlost pouze jedním ze dvou synů. Co ten druhý udělal špatně, že o něj vlastní otec nejevil zájem?
Myšlenky na budoucnost ji děsily.
*****
Augustus se nacházel zrovna v lese, když slyšel radostné vítání kočáru s jeho rodiči a bratrem. Ty hlasy ho ovšem nevyrušily z pokusu o meditaci. Když oči otevřel, shledal, že jeho magie rozkladu samovolně zničila vše okolo, a jen udeřil pěstí do země.
„Kde dělám chybu?“ nechápal vztekle. „Proč to nejde? Postupuju přesně podle popisu toho šarlatána!“ uvažoval nahlas a zalistoval v otcově deníku, kde měl přesný popis meditace na zklidnění mysli a ovládnutí vlastní síly, za pomocí slov někoho jiného z jiné země. „Musí to snad vysvětlit přímo domorodý člen kontinentu? Nebo to má špatně zapsané otec?“
V hlavě mu tepalo, jak si přál najít odpovědi. Kde udělal chybu? Proč vše kolem něj shnilo, i když se snažil nepolevit v ostražitosti a hlídal si svou sílu? Pohlédl na černou zem kolem sebe a prohrábl jí rukou. Zvedl hlínu do ruky a zkoumavě si ji prohlížel, jak mu propadala mezi prsty. V čem dělal chybu?
Neposloucháš nás, šeptala mu jeho magie. Neposloucháš, co ti šeptáme. Nevnímáš každé slovo. Proto nás nemůžeš ovládnout. Proto nám nemůžeš velet.
„Poslouchám vás,“ nesouhlasil Augustus. „Ale nechápu vaše slova… Co mi chybí?“
Zkušenosti, šeptal hlas znovu.
„Zkušenosti? Jaké?“ ptal se Augustus nedočkavě.
Ale ten hlas se už neozval.
O tomto rozhovoru s magií rozkladu se posléze Marcus dozvěděl od Shirley, jedné z jeho služebných, která Augusta na jeho rozkaz sledovala.
*****
„Setkání přineslo ovoce,“ zazubil se Lucratez spokojeně, když usedl ve své pracovně.
„Splnilo představení lorda Flitche vaše očekávání?“ zeptal se Marcus, když mu naléval pohár s vínem.
„Předčilo má očekávání.“
„Změnil se nějak plán?“
„Kdeže. Není třeba ho měnit. Až bude další setkání, Augustus pojede se mnou. Určitě bude mít radost.“
Marcusovi neuniklo, jak chladně a nezaujatě to znělo. „Nemyslím si, že lord Augustus ocení setkání v davech,“ utrousil očividnou věc.
„Ale kdeže! Je to můj syn, samozřejmě, že bude skvělej!“
Marcus mu podal pohár s vínem a přitom si pomyslel: ‚Je to tvůj syn, ale nikdy jsi mu nevěnoval pozornost, protože jsi byl zaslepený vlastní mocí a vlastními ideály. Možná si ho až moc idealizuješ, a proto budeš zklamaný, až zjistíš, že je úplně jiný, než jakého si ho idealizuješ či pamatuješ.‘
„Tenebra mu dnes vymaže vzpomínky,“ oznámil Lucratez ledabyle, kdy dopil svůj pohár a položil ho na stůl. Marcus se na něj zmateně podíval, až mu z rukou vypadl tác, na který zrovna skládal ovoce.
„Cože?“ zeptal se, téměř zděšeně.
„Nebudou mu už k ničemu, takhle se bude soustředit jen na svou moc.“
„Lorde Lucratezi! Ale přece-…“
„Ale klid, Marcusi. Posílí ho to, nemusíš mít obavy.“
Marcuse nepříjemně polil chladný pot. Vzpomínky, kterých si tolik cenil, vzpomínky na malého Augusta, který tak odvážně zachránil své rodiče a bratra… Ty by mu měly být sebrány a zapomenuty? Věděl, že jeho slovo zde nemá žádnou váhu. Ale přesto zkusil svému pánovi odporovat: „Nepotřebuje smazat vzpomínky, které z něj učinily toho, kým je nyní, lorde Lucratezi. Právě ony vzpomínky ho posilní, aby věděl, kudy se má vydat.“
Lucratez se zarazil, když si zrovna bral hroznové víno. Přimhouřil oči, když se chladně zeptal: „Pochybuješ snad o mém plánu?“
Marcus pochopil, že to se neptá Lucratez, ale jeho magie. Cítil ji, jak v něm vře a téměř si přála ho nyní určitě roztrhat na kousky za tu lhostejnost se ptát vlastního pána na jeho záměry a zpochybňovat je. „Ne, lorde Lucratezi,“ odvětil po chvíli. „Jen si myslím, že to není nejmoudřejší řešení… Lord Augustus vás bude nenávidět.“
„Kdeže,“ usmál se Lucratez chladně. „Nebude mít čas uvažovat nad vlastními city, nebude je totiž potřebovat. Když si nic nebude pamatovat, jenom ho to posílí a nebude váhat.“
‚Když mu seberete všechny vzpomínky na jeho dětství… zapomene i na to dobré,‘ pomyslel si Marcus a věděl, že dneškem se vše změní.
*****
Když ten podvečer svého pána doprovodil ven, přál si Marcus, aby se dnes Augustus vrátil o něco později z lesa. Snad aby se nevracel vůbec, aby se rozhodl, že raději přespí dnes v noci venku. Byl to krásný letní podvečer, který se měl změnit v chladnou připomínku toho, že magie rozkladu nakonec vše kolem sebe sežere zaživa.
Napadlo ho, kolik utrpení přinesla Lucratezovi. Kdyby ho tehdy nechal jeho osudu… kdyby ho nechal, aby se na něm magie rozkladu živila, když odmítal poslouchat vlastní city… udělal by lépe? Kdyby záchranu vlastního otce mladému Augustovi rozmluvil… pociťoval by nyní takové pochyby? Příčit se rozkladu vlastního pána nemohl, značku, kterou mu věnoval před tolika lety, pořád hrdě nosil. Dokazovala mu, že má místo, kam se může vrátit, a lidi, které může nazývat rodinou.
„Samozřejmě, že bude potřeba upravit vzpomínky i těm dvěma,“ ozval se Lucratez, když se k nim připojila i Tenebra s Flitchem. „Postarám se, aby Augustus nedělal problémy. Marcusi, ty zajistíš ty dva.“
„Lorde Lucratezi?“ pohlédl na něj Marcus nechápavě.
„Upravíme jim vzpomínky tak, aby si mysleli, že se potkali v této zemi. Pro Tenebru to bude snadné. Ví, jak jim má upravit vzpomínky.“
„Jak je chcete přesvědčit, že by se fénix dostal až sem?“
„To nechám na své milované ženě.“
Jak bezcitně to označení znělo a jak lhostejně ho Tenebra poslouchala. Marcus jí viděl v očích, že s tím nesouhlasí… ale protivit se proroctví, které viděla, nemohla. Její sny se vždycky staly skutečností.
A pokud snila o této chvíli, pak musela zákonitě nastat.
O to víc ho překvapilo, když k sídlu dorazil kočár a z něj se posléze dostal Smalinerův otec. Po vydlážděné cestě si to kráčel svižným krokem k nim.
Marcuse napadlo, kolik kroků ve svém plánu před nimi Lucratez utajil, protože i Tenebra byla překvapena jeho příjezdem.
„Vítej, příteli,“ usmál se Lucratez.
„Omlouvám se za zpoždění,“ ozval se Smalinerův otec, než před ním pokojně sklonil hlavu.
„Dorazil jsi. Tudíž jsi mi dokázal, že jsi dobrým spojencem.“
„Seš si jistý, Lucratezi? Zahrávat si se vzpomínkami je to největší svinstvo.“
„Pomůže jim to všem.“
Smalinerův otec pohlédl na Marcuse a jen na něj kývl, na důkaz, aby mlčel, že se kdy viděli v srdci Afriky, a Marcus přikývl, aby tento nevyřčený slib oba stvrdili a hned zapomněli. Marcus věděl, proč dorazil - kdyby náhodou Lucratezův plán nešel tak snadno, jak si vysnil, bude potřeba jistě léčivé magie.
K Marcusově překvapení za kočárem spatřil i černou fenu, která spěšně oběhla plot, aby se do sídla dostala druhou stranou. Kdyby ji neviděl, nevěděl by o ní. Plně potlačila jeho krev v sobě a celou svou magickou přítomnost. Možná proto o ní nikdo kromě Marcuse nevěděl. Běžela tak rychle, že si jí všiml jenom on, protože Lucratez ani Tenebra jí nevěnovali pozornost. Když k němu fena pohlédla, vyslala k němu jednu jedinou myšlenku.
‚Lord Augustus rozmlouval se svou magií!‘ zněla její myšlenka, která se v Marcusově hlavě ozvala tak jasně, jakoby mu to řekla, kdyby stála přímo před ním. Marcus si jen pomyslel, že se jí bude muset zeptat podrobněji, co tím myslí.
Skrz myšlenky všem čtyřem přikázal, aby se k němu dostavily co nejdříve.
Pokud se mají upravovat vzpomínky jemu… musejí je upravit i těm čtyřem. Než se tak stane, zeptá se řádně Shirley, co se vlastně s Augustem děje.
*****
Přestože se na to Marcus trpělivě připravoval už dlouhou dobu, přistihl se, že žárlí, když viděl Augusta jít bránou směrem k sídlu a ti dva ho v podobě havranů pronásledovali a kroužili nad ním. Kdysi mu i on býval tak nablízku, pouze v lidské podobě, aby ho neděsil. Kdysi ho bránil a nemyslel na nic jiného než na jeho blaho… a dnes se ho bude muset vzdát, také pro jeho blaho. Aby jeho mladý pán mohl vyrůst v silného čaroděje.
Láska, kterou ke svému pánovi cítil, byla jeho slabinou. Musel se ho zříct a přenechat ho těm dvěma.
Toho si byl vědom, když poslouchal máchání havraních křídel, když se k nim blížili.
A přesto cítil prapodivný pocit uvnitř sebe, kdy jeho mysl nesouhlasila s rozhodnutím jeho pána, které musel respektovat a následovat.
Pro Augustovo dobro.
*****
„Auguste.“
Jak neurvale ho oslovil vlastní otec poté, co se mu roky vyhýbal a ani s ním řádně nepromluvil a raději upřednostňoval jeho bratra. Marcusův pohled padl hned na naduté Augustovy kapsy, kde měl schované otcovy deníky. Lucratez jistě už dávno zapomněl, že něco podobného kdy napsal. ‚Jak se změnil,‘ napadlo bývalého boha, kdy si mohl Augusta prohlédnout zblízka, ‚jak vyrostl, zatímco jsem se díval jinam.‘
Stejně lhostejně, jako byl osloven, se nyní Augustus podíval na vlastního otce, poté na matku s bratrem a jeho pohled spočinul na Marcusovi, možná trochu déle, než plánoval, ale určitě déle, než na komkoliv jiném přítomném. Smalinerova otce si zpočátku ani nevšiml, ale poté i jemu věnoval možná tak vteřinový pohled, než se nezaujatě podíval zpátky na sídlo, aby jim dal neverbálně najevo, že nemá zájem jim cokoliv říct nebo snad opětovat vynucený pozdrav, o který nikdo z nich stejně nestál.
Marcus usuzoval, že dle pohledu Augustovi došlo, že otec ho hodlal vyzvat, aby se k němu připojil na další setkání mágů, a nejspíš uvažoval, jak otci dát jasně najevo, že nemá zájem, aby to Lucratez snadno pochopil. Marcuse napadlo, že nyní vypadal dospěleji, než si ho pamatoval. Kdyby byl obyčejným člověkem, usuzoval Marcus, že by se z něj brzy stal samostatný muž, co by mohl založit rodinu.
„Šetři dechem,“ řekl Augustus náhle a na ramena mu přistáli havrani. „Nehodlám poslouchat tvé nesmysly.“
„Ani nevíš, co ti chci říct,“ usmál se Lucratez tak mile, jak jen dovedl. Bylo jasné, že i jemu se to příčilo. Rád rozkazoval, ne s někým smlouval. Bezpečnou vzdálenost ovšem udržovali oba. Nejen slovní, ale především tu prostorovou.
„Pak to jistě nestojí za marnění našeho času.“
„Na příští setkání mágů pojedeš s námi.“
„Díky za nabídku, ale raději svůj drahocenný čas strávím, jak uznám za vhodné. Díky za pokec.“
Sotva ovšem zvedl nohu, že se vydá dál svou cestou, hlas magie ho varoval, aby se vzdálil, a on poslechl. Chvíli poté se v místě, kde stál, objevily černé jehlice magie rozkladu a temně se třepotaly. Augustus lhostejně pohlédl na svého otce, který se pořád nevinně usmíval.
„Neskončil jsem,“ upozornil ho Lucratez.
Ani jeden si nevšiml, jak byl Marcus napjatý. Nemohl zaujmout ani jednu stranu. Musel nechat otce se synem, ať to vyřeší mezi sebou.
„Ale já ano,“ ujistil ho Augustus nedočkavě a chtěl se vydat k sídlu, ale to už z ramen rychle setřásl havrany a opět uskočil stranou, protože magie rozkladu zaútočila rychleji a agresivněji, než předtím. „Vidím, že ti magie zase zatemnila mysl. Občas by ti neuškodilo vylézt vén na čerstvý vzduch,“ zhodnotil znuděně, ale zůstal v pozoru, protože otcova ruka byla nyní zvednutá.
Lucratez lhostejně sledoval dva poletující havrany kolem něj, kteří po chvíli nabrali lidské podoby a postavili se vedle jeho syna.
„Vidím, že jsi tu havěť pořád nic nenaučil. Sluhové ti mají sloužit, bránit tě, ne ti stát po boku,“ odplivl si Lucratez znechuceně. „Jsou to jen mutanti, nic víc.“
„Dík za přednášku z nudy,“ odbyl ho Augustus stejně znechuceně. „Stejné mutanty nazýváš svými spojenci. Nebo svým druhým synem,“ dodal s úšklebkem při pohledu na Flitche.
„Cos‘ to řekl?“ vybouchl Flitch, ale stačilo jen, aby Lucratez zvedl ruku a umlčel ho, uklidnil jeho běsnící mysl.
„Vidíš? Jako vycvičená opice,“ vysmíval se mu Augustus dál. „Nehodlám tě poslouchat na slovo. Nesouhlasím s tvou politikou, kdy mocnější prostě pozře ostatní.“
„K čemu si myslíš, že jsou slabé články?“
„Nejsi hoden, abys jim všem velel. Ani mně velet nikdy nebudeš.“
„To bych se na to podíval. Marcusi.“ Čekal. O to víc ho překvapilo ovšem, když bývalý bůh zůstal na svém místě a ani se nehnul. „Marcusi,“ oslovil ho znovu, nedočkavěji. Ale Marcus dělal, že je hluchým, stejně tak čtyři služebné za ním neslyšely hlas toho, kdo jim měl velet. Bylo to Marcusovo rozhodnutí. Jen plnil svůj prvotní rozkaz - bránit a vychovávat mladého Augusta, i když byl zbaven tohoto úkolu už před mnoha lety. Díval se na Augusta, kterého tolik nepoznával a přál si, aby každý ten rok, kdy se jeho mysl a tělo měnily, mohl strávit po jeho boku. „Marcusi!“
„Váš rozkaz zněl, abych lorda Augusta bránil. Nemohu se příčit vašim rozkazům,“ ozval se Marcus tvrdohlavě. Věděl, že ho za tohle postihne trest, a byl připravený. Ale nehodlal porušit předešlý rozkaz, který pro něj byl po celé ty roky jediným smyslem života, jenom proto, že mysl jeho pána je zatemněna.
A to víc ho překvapila Tenebřina reakce, která se rozhodla s chladnou hlavou a věděla, že další vteřina čekání navíc by pro ně mohla znamenat zkázu.
Proto zvedla ruku a vymrštila svou magii kupředu. Nejdřív proti Virgilovi a Gerardovi, kdy jim černé jehlice zajely do čela a odmrštily je pár metrů dozadu na zem. Když se za nimi Augustus zděšeně ohlédl, i jemu proletěla čelem černá jehlice a zaryla se mu do lebky.
„Lady Tenebro!“ zhrozil se Marcus.
Tenebra se ovšem dívala před sebe a soustředila se. Přepisovala tolik cenné vzpomínky, které magie rozkladu jejího syna ještě nepohltila. Lucratez se hrdě usmíval a Flitch se šklebil. Smalinerův otec byl zhrozen nad krutostí, která se v téhle rodině tak rozmnožila. A pouze Marcus a čtyři služebné viděly slzy lady Tenebry, která se slepě soustředila na rozkaz svého muže… až zapomněla, že je také matkou. Když viděla vzpomínky dvou zvěromágů od doby, kdy poznali Augusta, vzpomínky vlastního syna a co všechno zažil spolu s Marcusem předtím, než je potkal… všechnu tu radost, kterou mu Marcus do života přinesl, všechny ty city, něhu a lásku, o kterou ho jeho vlastní rodiče tak hloupě připravili… neubránila se slzám.
Ničila jednotlivé vzpomínky a pomocí zbytků vlastní magie je přepisovala. Každá její slza představovala Augustovu radostnou vzpomínku na dětství, kterou musela smazat a přepsat, jak jí určoval manžel.
„Nositel magie rozkladu nepotřebuje šťastné vzpomínky. Musí jen následovat, rozkazy,“ pravil Lucratez spokojeně, když viděl, jak se jeho syn a dva zvěromágové nehýbají a černé jehlice jim pořád trčí z čela. Neviděl slzy, které jeho žena plakala, když každou radostnou vzpomínku ničila a prožívala ji spolu se svým synem. Neviděl ani Marcusovy slzy v očích, když tomu jen nečinně přihlížel, ruce sevřené pevně v pěst, aby si zabránil v útoku na vlastního pána…
Věděl, že dnešním dnem o svého mladého pána přišel na dobro. Nezbyde mu jediná vzpomínka, která by kdy dokazovala, že býval jeho sluhou. Nezbyde mu jediný cit, který ho Marcus naučil. Vše se přepíše tak, jak se Lucratezovi hodilo, aby byl stvořen další dokonalý voják pro jeho plán. Cítil vnitřní rozpoložení těch čtyř za sebou, věděl, že i ony mají slzy v očích, ale cítil jejich krvežíznivost vůči Lucratezovi a chladnost vůči zbylým přítomným rodinným příslušníkům.
‚Přetrpte to. Je to pro dobro lorda Augusta,‘ pravil jim pevně ve své mysli a musel si promnout kořen nosu, aby se zbavil nechtěných slz. Věděl, že tento den nastane… ale že ho ztráta pána, o kterého přišel už před lety, bude tolik bolet, nečekal.
Když Tenebra svěsila ruce, otočila se na Lucrateze a pravila: „Hotovo.“
„Výborně, pokračuj,“ svolil jí Lucratez.
„Lucratezi, co tím-…?!“ začal Smalinerův otec pohoršeně, ale i jemu skrz lebku po chvíli proletěla černá jehlice. Marcus zmateně sledoval, jak i jemu Tenebra snadno mění vzpomínky, aby na tuhle událost zapomněl. Stejně tak na vše, co se stalo předtím, aby posloužila svému manželovi.
Když se otočila k němu, postavil se jí hrdě čelem. Dokonce před ní poklekl a tvář skryl v prachu cesty. „Lady Tenebro, prosím,“ oslovil ji pevným hlasem. Slyšel její šoupající se nohy jeho směrem a po chvíli při pohledu na zem spatřil špičky jejích bot. „Nechte nám vzpomínky na mladého pána. Prosím, lady Tenebro. Zapečetíme je a budeme mu cizí. Splníme přání lorda Lucrateze, ale prosím,“ vzhlédl k ní, oči lesklé od slz a naděje, „nemažte nám vzpomínky na lorda Augusta!“
Věděl, jak bláhově to zní - Bůh a prosí smrtelníka, aby ho uštědřil.
Tenebra však lhostejně zvedla ruku a přiložila mu ji k čelu.
„Lady Tenebro,“ oslovil ji ještě jednou a zahleděl se jí do očí. Viděl její tvář smáčenou slzami a zlomený pohled. „Prosím.“
Ucítil její dlaň na své tváři, kdy mu dlaní překryla ústa a on se díval skrz její rozevřené prsty jí do tváře. Nakonec poraženecky zavřel oči a přijal svůj osud.
*****
Tu ho náhle zarazilo, když z něj Tenebra ruku prudce sundala. Sotva otevřel oči, viděl ji, jak je k němu otočená zády, jak stojí čelem proti Lucratezovi. A když mu oči zaputovaly k jeho pánovi, viděl ho na zemi, viděl Flitche a Smalinerova otce na zemi a všem třem z čel trčely černé jehlice. A slyšel Tenebřiny vzlyky.
„Lady Tenebro?“ nechápal.
Tu se náhle otočila Tenebra zpátky k němu a chytila ho za ramena. „Augustus vás v budoucnu bude potřebovat! Nevím jak nebo proč, ale zůstaňte mu věrní!“ prosila ho zlomeným hlasem. „Ujistila jsem se, že všichni si budou myslet, že jsem vám vzpomínky přepsala. Tak, jak to Lucratez chtěl! Augustus vám bude teď lhostejný, rozumíte?“ chrlila na ně jednu informaci za druhou. Neměla čas. Přešla k jedné z fen a chytila ji za ramena. „Nebudete mu věnovat ani pohled navíc! Je to jen obyčejný pán, kterému máte sloužit, rozumíte? Má vlastní sluhy, nepotřebuje vás! Ale střežte ho! Střežte ho v budoucnosti, které se my s Lucratezem nedočkáme.“
„Lady Tenebro, co tím myslíte?“ nechápala Mary.
„V daleké budoucnosti mu budete nepřáteli! Ale musíte mu zůstat věrní! Slib mi to, Marcusi! Slib mi, že mu zůstanete věrní!“ prosila ho Tenebra se slzami v očích, zoufale a naléhavě, protože věděla, že její magie pomalu slábne a brzy se všichni probudí. „Slib mi to, Marcusi! Slib mi, že ho ochráníš! Ale nesmíš mu nic říct! Protože jinak se proroctví změní!“
„Lady Tenebro,“ Marcus nenacházel slova a pořád byl zmatený.
„V té budoucnosti s Lucratezem ani Flitchem nebudu. Víte to jen vy!“ oznámila jim Tenebra. „Čeká nás smrt! A vy nás zradíte! Zradíte nás, slyšíte? Zradíte Flitche! Já a Lucratez zemřeme a vy si najdete jiného pána! Mocného! Takového, který by mohl Augusta ohrozit, rozumíte? Pochopíte poté časem, proč zrovna takového! Dokud nebude čas, nic vědět nebudete. Až se ten okamžik přiblíží, tyto vzpomínky vám vrátím, dobře?“
Marcus, Luna, Shirley, Mary ani Jane nechápali. Ale důvěřovali své paní zcela. Viděla totiž něco, co pro ně bylo pořád na mnohá desetiletí, možná i staletí vzdálené. A protože se její sny nikdy nepletly a její proroctví byla pověstná, věděli, že jí můžou plně důvěřovat a svěřit své osudy do jejích rukou.
„Rozkaz!“ ozvalo se pětihlasně.
Když se Lucratez konečně vzpamatoval jako první, viděl na zemi pětici zvěromágů a svou ženu, která jim upravovala vzpomínky, než vysíleně svěsila ruce k zemi na důkaz toho, že skončila. Nepamatoval si sice, co se stalo, ale Tenebra ho ujistila, že ho zasáhla magie rozkladu Augusta, když se bránil a že mu nejspíš tu vzpomínku hned vymazala, když se spojila s tou jeho.
„Viděla jsem to ve snu,“ lhala Tenebra.
„Dobře,“ souhlasil Lucratez a nic víc se neptal.
Když se poté probudil Augustus, nepamatoval si zhola nic. Upravené vzpomínky se mu postupně vracely do mysli. Působily tak nereálně. Nějaká stinná postava mu byla celou dobu na blízku a vychovávala ho místo rodičů - kdo to však byl? Nepopíral ovšem vlastní vzpomínky, když viděl upravenou Tenebřinu scénu, kdy objevil fénixe a poté ourobora uprostřed lesa. Nepopíral vzpomínku, kdy se poprvé popral s vlastním bratrem a jakási stinná postava mu vysvětlovala, že jeho magie je mocná a že z něj bude velký čaroděj. Byla to snad ztělesněná forma jeho vlastní magie?
Co ovšem popíral, byla Tenebřina vsazená a upravená vzpomínka, že si kdy rozuměli s otcem a že by spolu cvičili. Toho si byla Tenebra vědoma, když viděla jeho lhostejný pohled vůči nim. City přepsat nemohla. Falešné vzpomínky nestačily, aby ho přesvědčila o poutě, které k rodině nikdy necítil.
Jen se slzami v očích sledovala, jak od nich lhostejně odchází… bez jediné vzpomínky na Marcuse.
Zahanbeně skryla tvář ve dlaních a rozplakala se nahlas.
Lucratez si myslel, že snad pláče z radosti, že se její magie povedla, že naplnila jedno z mnoha proroctví, které mu sdělila.
Když se Marcus poté probudil, neměl jedinou vzpomínku na Augusta. V jeho mysli bylo zakořeněno sloužit svému pánovi tak dobře, jak jen uměl, a bránit ho za každé situace. A uctívat ho, protože mu dal domov a střechu nad hlavou. Nepamatoval si zhola nic z období, kdy se měl starat o dva malé chlapce. Viděl je jako malé děti… a pak rázem oba skoro dospělé muže. Nikdy mu nebyla svěřena povinnost, aby je vychoval. Nikdy s nimi víc slov, než pouze ty potřebné neprohodil. Protože zvěromágové jsou sluhové. A sluhové mají poslouchat své pány, ne se s nimi sbližovat a přátelit.
Další nevyhnutelná tragédie se v tu chvíli nezastavitelně blížila k rodu s magií rozkladu.
Nic už ji nemohlo zastavit. A pouze Tenebra věděla, co je čeká.