„Buďte hrdí - máte být na co,“ řekl jim Augustus jen, když se blížili k sídlu. Víc jim říkat nepotřeboval. Protože Virgil a Gerard věděli, co se od nich bude očekávat, až vydá rozkaz. Pokud Alastair bude schopný aspoň coby malý zvěd, jejich plánu může také nevědomky napomoct. Prozatím mu ovšem nevěřil natolik, aby ho začlenil do onoho plánu své pomsty. Všiml si u hlavní brány toho sluhy, který mu předal pozvánku. Jakže se jmenoval? Kestner, ano. To je on. Nepochyboval, že zbylé kouzelníky kolem svého pána tak rád nevidí a odsuzuje veškeré tyto oslavy. Velelo mu to jeho vlčí já, které si hlídalo vlastní smečku, a kdokoliv další mohl být nepřítelem.
„Vítejte, lorde Auguste,“ uklonil se mu Kestner a poté očima zaputoval k jeho sluhům. Měl dobrou paměť, proto si toho mladíka pamatoval z poslední oslavy po boku Octavia. „Nepřicházíte, doufám, způsobit problémy?“ zeptal se pro jistotu.
„Kdeže, jdeme se bavit,“ ujistil ho Augustus s hlasem tak nevinným, že by dokázal ošálit každého. „Počet sluhů na osobu není přece omezen, nepletu se?“
„Ne, lorde Auguste. Lord Smaliner nerad omezuje své hosty. Přesto bude potřeba drobného doplňku pro vaše sluhy. Nejspíš nejste obeznámen s posledním výrobkem na potlačení magie. Není třeba se ho obávat, také si ho po dobu oslavy nasadíme. Zajistíme tak všem bezstarostnou a klidnou oslavu,“ vysvětlil Kestner.
„Pokud jim je mohu nasadit sám, nemám s tím problém,“ prohodil Augustus nevinně. „Pochybuji, že by na sebe Virgil nechal sáhnout, aniž by tě nechtěl spálit zaživa.“
Kestner na chvíli zaváhal a otočil se ke svému pánovi pro tichou odpověď. Smaliner je pořád pozoroval se sklenicí vína v ruce, kterou nyní přisunul ke rtům a upil nahořklé tekutiny. Věděl, jaká otázka padla. Nejspíš se sám rozhodoval, protože ta otázka byla na místě, protože Augustus tyto věci samozřejmě znát nemohl. Byl nejspíš nedůvěřivý. Nakonec přikývl a otočil se k dámě vedle sebe, aby jí s úsměvem odpověděl na otázku.
„Lord Smaliner to povoluje,“ informoval je Kestner a otočil se k truhle, kde vyndal tři obojky. „Stačí pouze provléct skrz sponu a utáhnout. Tak, aby to bylo pohodlné a nijak neškrtilo, samozřejmě,“ vysvětlil Kestner jednoduše. „Opatrně, abyste nepoužil omylem magii. Mechanismus by se mohl poškodit,“ dodal, když mu předával ty kožené pásky.
Augustus se usmál a přikývl. „Samozřejmě,“ zněl jako nevinnost sama a když se otočil ke svým sluhům, ten falešný poloúsměv mu zmizel, nahradilo ho naprosté nezaujetí. Virgilovy oči zajiskřily, stejně tak Gerard mrkl na souhlas. Nepotřebovali slova, aby věděli, na co Augustus nyní myslel, na to ho znali až moc dobře. Jenom Alastair nechápal, proč se Augustus s tím obojkem tak zarazil. Možná si ho prohlížel. Když každému z nich obojek dal a utáhl, Alastair pochopil, ale nic neřekl. Nesčetněkrát předtím ten obojek měl kolem krku a tentokrát působil úplně jinak. Kovová spřežka ho nyní slabě pálila vzadu na krku.
„Teď už smíme vstoupit?“ zeptal se Augustus s úsměvem, který na jeho tváři působil tak cize.
„Vítejte, lorde Auguste,“ uklonil se mu Kestner znovu a s ním i ostatní sluhové, než ho nechali projít. Když kolem nich prošli, Augustus se ohlédl přes rameno, aby zkontroloval, zda si i tihle sluhové dají ten směšný obojek kolem krku. A když tak postupně udělali, musel se jen potají pošklebovat, protože zatím šlo všechno podle plánu. Jen hlupák vyrazí do války nepřipravený.
*****
Sotva vkročili do Smalinerova sídla, dle tradice se sluhové od svého pána oddělili, aby nenarušovali svou přítomností konverzaci těch, kterým sloužili. Augustus koutkem oka postřehl, kudy se ti tři postupně vydali. Alastair zamířil k zahradám na vzduch, Gerard se rozhlížel, když hledal cestu skrz dav, a Virgilův zrak bedlivě pronásledoval Alastaira ven, ale zvěromág zůstal na svém místě a ani se nehnul. Augustus věděl, že nic hloupého neudělá, pokud pro to nebude mít dobrý důvod. Stejně tak si Augustus všiml velké nevole ze strany všech kolem sebe, koutkem oka postřehl doslova prchajícího Octavia kolem davů směrem k zahradám. Snad aby nad ním nemusel ztrácet byť jen jediné slovo. Augustus jeho úprk mlčky sledoval očima a mapoval jeho cestu, zatímco si všímal dalších tváří kolem sebe.
Předstírat, že ho tady všichni rádi vidí, bylo jako kousnout do nejkyselejšího nebo nejshnilejšího jablka na světě a přitom se usmívat a tvrdit všem okolo, jak je sladké a lahodné. Jméno Augustus je všechny pronásledovalo už od doby, kdy se dozvěděli, že jeden z těch potrhlých mágů s magií rozkladu snad mohl přežít a nyní se vrací domů. Augustův rod byl právem nenáviděný. Kdo by kdy chtěl tak odpornou magii vlastnit a ještě jí být jen občasným pánem. Spíš pouhou schránkou, než tím, kdo svírá bič. A to si už oddychli po smrti Flitche, že je po nich a nebezpečí jim nehrozí. K tomu všemu se Smaliner dočista pomátl! Protože ve chvíli, kdy se ostatní chystali zaútočit, je oslovil a veřejně představil Augusta jako svého veleváženého hosta a dobrého přítele ze starých let, který má plné právo přidat se na smuteční hostinu k nim a uctít památku Harám spolu s nimi, s dodatkem, že kdo se bude chovat neurvale vůči jeho hostu, toho ihned sám vykáže. Nechuť se objevila na tváři všech přítomných, ať už mágů či zvěromágů, až na tvář Smalinerovu, která se rozzářila ve velký úsměv, když vítal Augusta a pevně ho sevřel ve svém náručí, na důkaz všem, že tento čaroděj pro ně není hrozbou, ale jeho hostem.
„Vítej, Auguste!“ pronesl v ten okamžik tak hlasitě, aby to slyšeli všichni a uvědomili si, čí je to oslava, kdo koho pozval a kdo ji tady pořádá na počest koho. Na rozdíl od nich věděl, v jaké situaci se Augustus nachází. Nikdo nedokáže truchlit jen ve skrytu duše, potřebuje někoho, komu se může svěřit. Vždyť přišel o celý svůj rod! Ať už nenávist byla na místě odjakživa, být najednou sám v celém světě s prokletou magií určitě není to nejjednodušší. Samozřejmě, že ty myšlenky musely být špatné, když neměl po svém boku nikoho, kdo by rozuměl jeho údělu, jeho smutnému osudu. Možná proto volil špatná slova, když se s nimi viděl po takové době, protože žal mu zaslepil mozek a zacelil srdce. Neměl živé duše kolem sebe, která by chápala, v jaké situaci se ocitl. A protože Smaliner byl empatický, chtěl svému příteli aspoň jeden večer zpříjemnit, obklopit ho lidmi, které by si mohl pamatovat a uctít tak památku jeho bližních.
„Díky, Smalinere,“ odvětil Augustus tak přívětivě, jak uměl, a na tváři mu hrál drobný úsměv. Smaliner znal jen málo o zákonech magie rozkladu, ale věděl, že nikdo z Augustova rodu se nikdy doopravdy neusmíval, nikdy neprožil žádnou radost ani jakoukoliv jinou emoci. Mít možnost prozkoumat jejich těla a mozky, možná by se dozvěděl víc, jak magie rozkladu funguje a třeba by také zjistil, jak moc své vlastní schránky trýzní.
„Není vůbec zač, příteli,“ usmál se Smaliner a poplácal ho po rameni, než mu úsměv trochu povadl a oči se zaleskly. Jemně mu stiskl rameno. To, co řekne dál, určitě bude bolet, nejen jeho ale především Augusta. „Flitche je mi moc líto, příteli. Ani jsi neměl možnost se s někým ze své rodiny rozloučit. Vím, že jsi to nevěděl. Proto si neumím představit, čím si nyní procházíš. Ztráta Harám nás zasáhla všechny, ale ty - ty máš těch ztrát víc, než by jeden dokázal snést. Přijmi mé pohostinství dnes večer a zapomeňme na to špatné. Co jsme řekli ve vzteku, budiž zapomenuto, to mluvil náš stesk a smutek. Ve chvílích, kdy námi zmítají emoce, jen stěží se dokážeme ovládnout.“
Neušlo mu, jak Augustus na chvíli zaváhal. Naštěstí si jich ostatní čarodějové už nevšímali a hrnuli se zase do svých konverzací. „Díky ti, Smalinere, za vlídná slova,“ řekl Augustus po chvíli s rozvahou.
Smaliner mu po chvíli podal sklenici s vínem a svou vlastní zvedl vysoko nad svou hlavu, až se víno uvnitř málem vylilo a po sklu sklouzlo zase na dno. Augustus jen smutně sledoval, jak se jeho přítel ztrácí, už nyní mu byl sotva po prsa. Sklenku s vínem proto držel Augustovi přímo před nosem. Augusta ovšem zaujalo ještě něco jiného, když se nyní nadechl nosem, a pohlédl na skleničku před sebou. „Na ty, co jsme ztratili. Nechť jejich památka žije věčně,“ pronesl Smaliner, než se napil vína.
Augustus ovšem nic neřekl, ani se vína nenapil, jen ze slušnosti smočil rty, aby svého hostitele neurazil. Poté s tekutinou uvnitř opatrně zatřepal a k vínu nenápadně přičichl znovu. Na chvilku se ztratil ve vlastních myšlenkách. Rozhodně nečekal, že zrovna tohle bude první věc, kterou bude chtít Smaliner řešit. Spíš si myslel, že bude řešit obchodní záležitosti či jiné pitomosti. Ale řešit mrtvé? Možná to byla ovšem past - jak zjistit, zda neví víc o smrti Harám. Ale je vyloučeno, že by si ho s čímkoliv mohli spojovat. Virgil nezanechal žádné stopy, takový hlupák jistě nebyl. A pokud ano, usvědčili by jen jeho, odsouzen by byl pouze Virgil. Takovou chybu by neudělal. Kdo kdy slyšel o zvěromágovi, co by se pokusil zabít někoho s pravou čarodějnickou krví v žilách? Naštěstí nebyl nucen pokračovat v rozhovoru, který by se jistě mohl brzy zvrhnout v nepříjemný, když se jedna čarodějka (jakže se jmenovala tahle?) přiřítila jako velryba v moři a svou tučnou paží mávala jejich směrem a dožadovala se hostitelovy pozornosti svým, na ženu až moc hlubokým hlasem.
„Omluv mě na chvíli,“ pousmál se Smaliner a Augustovi neušlo, jak unaveně to znělo. „Užívej si oslavy, příteli, buď tu jako doma,“ vyzval ho hostitel, než musel jít bavit zase někoho jiného.
Augustus ho sledoval, jak zmizel v davu lidí, a bez falešného úsměvu nebo výčitky chrstl víno do nejbližšího květináče a prázdnou sklenici nechal stát na stole. Nesečkala tam ani pět vteřin, než ji jeden ze sluhů vzal a odnesl pryč. Očima v davu vyhledal své sluhy, a jak si myslel - i Gerard k šampaňskému podezřele přičichl, než sklenici nechal v ruce a rozhlížel se, kde by ji mohl zanechat. Sotva postřehl pohled svého pána, pohlédl mu do rukou a bylo na něm vidět, že se mu trochu ulevilo. Gerard se ještě jednou rozhlédl, než se vydal směrem k Augustovi, nenápadně.
„Nejspíš jsi došel ke stejnému závěru, jako já. Dobrý úsudek,“ pochválil ho Augustus, když k němu přišel.
„Kde jsou ti dva?“ rozhlížel se Gerard i nadále.
„Pochybuji, že jejich mozečky na to přijdou tak rychle,“ zazubil se Augustus.
„Budou dělat problémy.“
„Pochybuji, že někdo Virgilovi dá dobrovolně alkohol. Smalinerovi sluhové si jsou vědomi, co by to mohlo způsobit.“
„Na druhou stranu - kdyby je někdo podplatil, pochybuji, že by nedali pár sklenic navíc i Alastairovi.“
„Vidím, že uvažujeme stejně,“ přikývl Augustus a rozhlédl se kolem.
„Půjdu se podívat po Alastairovi.“
„Dobrý nápad. Naposledy jsem ho viděl, jak šel směrem k zahradám. Myslím, že je zbytečné ti připomínat, abys už nic nepřijímal. Ser na tu jejich pohostinnost, i kdyby ti ji cpali krkem.“
„Rozumím, lorde Auguste.“
„Virgila nech na mě, postarám se o to.“
Gerard pouze přikývl a po chvíli zmizel v davu těl před nimi.
*****
Alastair si oddychl. Když za sebou zavřel dveře, konečně dosáhl klidu, po kterém toužil. Pamatoval si, že zahrady ve Smalinerově sídle bývaly po většinu večírku prázdné a dnes večer tomu také bylo tak. Ty vyčítavé pohledy všech byly vysilující. Všichni už nejspíš věděli, co se stalo. Dali si dvě a dvě dohromady. Proč ten pitomeček Alexei nyní doprovázel jeho bývalého pána, proč se na něj lepil a proč se on objevil po boku Augusta. Uvědomění, že byl vyhoštěn, ho bolelo a požíralo zaživa. Ale on tomu chtěl. Aby mohl zachránit Octavia. Rukou si přejel po hojící se tváři, která ho nyní bolela jako předtím, když musel odejít.
‚Stojí mi to za to, když vím, že žije,‘ pomyslel si Alastair, než se rozhodl projít se po zahradě, aby přišel na jiné myšlenky. Octaviův pohled ho přitom vyprovázel. Vypil poslední hlt vína, co měl v poháru, než se vydal do zahradního bludiště za ním, bedlivě se přitom rozhlížel kolem sebe. Moc dobře věděl, že jeho sluhové byli také na blízku a i přes omezenou magii ho byli připraveni bránit, kdyby bylo potřeba, popřípadě byli připraveni potrestat toho, co je zradil a měl tu drzost přejít pod jiný rod, i když tak sami učinili předtím bez mrknutí oka, aby přežili. Nebo kdyby zaslechli rozkaz svého pána. I bez magie či možnosti se přeměnit to byli mocní jedinci.
Virgilově zraku ovšem neutekli. Sám s nimi nesčetněkrát bojoval, aby si zkrátil dlouhou chvíli, když Augustus byl někde v Africe a Asii a on neměl nikoho, koho by uznal za svého pravého pána. A nuda byla ubíjející, protože být věčně na pomyslném řetězu, kdy nesměl vyprovokovat nikoho k opravdovému boji, bylo ubíjející pro jeho povahu. Přestože se nyní flákal na střeše poblíž komínu, kde mu bylo teplo a aby utekl přehnaným kravinám týkajících se arogantních čarodějů, co si myslí, že jsou víc, než zvěromágové, pečlivě pozoroval jak Augusta s Gerardem, tak i Alastaira. Prozatím se rozhodl, že se může flákat dál, že mu žádné nebezpečí nehrozí. To, že šaškové následují jiného velešaška, ho nijak nevzrušovalo. Ani jeho pán nebyl v žádném nebezpečí života. A pokud si Alastair není vědom, že je pronásledován, pro lorda Augusta jeho služby nebudou potřeba. Zvědavost v něm ovšem byla už od narození. Rozhodoval se proto pečlivě, zda se má hnout ze svého místa, nebo se dál vyhřívat a nic nepodniknout. Nakonec došel k jasnému rozhodnutí a vyhoupl se na nohy.
Alastair se zastavil v altánu uprostřed zahrady a vyčkával. „Pokud se mnou chcete mluvit, lorde Octavie, odvolejte své sluhy. Na rozhovor z očí do očí snad nepotřebujete obranu. Nepletu se snad?“ zeptal se po chvíli a otočil se na Octavia, který vyšel zpoza živého plotu s rukami ledabyle v kapsách svého honosného hábitu.
„Helemese, nepřišel jsi o jazyk. Lháři,“ procedil Octavius otráveně skrz zuby, když došel před altán. „Naneštěstí pravidla neurčuješ ty,“ odplivl si před sebe. Na to se k němu přichomýtl Alexei a zavěsil se mu kolem krku jako malé dítě a koketně se uchechtl.
„Moudře řečeno, lorde Octavie,“ zavrněl mu do ucha mladík svůdně.
Alastairovi se trochu sevřel žaludek. Když nyní viděl chování Alexeie, uvažoval, zda se někdy také tak choval, když se do svého pána zamiloval. Zda ignoroval činy svého pána a považoval je za správné, protože je právě Octavius činí. Zda byl tak zaslepený, že patří do jeho rodu, že neviděl, že Octavius prahl jen po materialistické stránce… a že čím dokonalejší a krásnější jeho partner je, tím více ho bude ukazovat a chlubit se. Nikoliv partner, rovnocenná bytost, ale jen… krásný doplněk na ozdobu. Jakmile jeho kouzlo pomine, prostě se ho zbaví. „A kdo ví, kdy ti třeba přeskočí, jako posledně,“ slyšel Octaviův hlas a zpozorněl.
„Posledně?“ nechápal.
„Však jsi lorda Octavia napadl! Proto tě musel vykázat,“ osočil se na něj Alexei znechuceně. „Slyšeli to všichni ze sídla! Pomátl ses přece!“
A Alastair si uvědomil, proč to říká. Protože to byla Octaviova pravda. A pánova pravda předčila cokoliv, co mohl kdokoliv vidět či slyšet. Pohlédl na sluhu za Octaviem, který měl na nose malé brýličky a tvářil se důležitě. Byl to jeden z těch, kteří předtím sloužili Augustově rodině a po jejich nečekaném téměř vymření se jako první přesunul k Octaviovi, jakožto k té nejvýhodnější pozici pro vlastní ochranu. Shodou okolností opět získal místo nejvyššího sluhy, proto mohl vydávat rozkazy a všichni ho respektovali, téměř jako Octavia. Alastair věděl, že on byl přítomen, protože kontroloval práci doktora, byl přítomen i jeho hádce s Octaviem, kterou vedl jednostranně především Octavius. Ostatní také měli možnost potom nahlédnout dovnitř. Cožpak křičel a osočoval Octavia? Cožpak ho napadl? Díval se na něj prosebně, snad aby něco řekl na jeho obranu. Muž ovšem bez hnutí stál za svým pánem a bez jediné špetky emoce se na Alastaira díval.
Poznal i zbylé tři další sluhy, kteří Octavia doprovázeli. Všichni věděli, že Alastair neměl nikdy žádnou moc, aby mohl Octavia napadnout, natož aby na to někdy pomyslel. Ve své lásce byl věrný, ale především slepý a teprve nyní pochopil, že rozkaz dokáže zaslepit všechny smysly i ostatním. To, co Octavius nechtěl, aby viděli, to neviděli. To zapomněli. Bylo tedy zbytečné se jakkoliv bránit, že Alexei lže. Byla to jejich nová pravda - pravda, kterou Octavius vyžadoval, aby se rozšířila všude.
„Vidím, že se hezky kurvíš i nadále,“ pokračoval Octavius jedovatě. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se ještě někdy setkali. Rozhodně ne dnes a tady. Spíš čekal, že ho někdo jednoduše zabije - však to byl slabý budižkničemu, co jen hezky vypadal.
„Nikdy jsem-…“ začal Alastair, ale byl přerušen.
„Mlč, když mluví lord Octavius!“ vyštěkl na něj Alexei nebezpečně.
Buďte hrdí - máte být na co. Alastair si vybavil Augustova slova, než sem došli. Alexei na něj ještě něco křičel, ale on ho už nevnímal. Místo toho sevřel ruce pevně v pěst. Nemá za potřebí se nijak bránit. Oni mu za to nestojí. Jasně mu dávají najevo, že čekali, že prostě chcípne na ulici, že si nového pána nenajde. Kdo by chtěl někoho, kdo kdysi býval krásným a nyní byl zohaven vlastním pánem? V tu chvíli mu opět došla ta naprosto zřejmá věc. Lord Octavius už nebyl jeho pánem. Nebyl už ani jeho milencem. Ano, pořád měl trochu své naivní stránky. Octavius se ho prostě zřekl ve chvíli, kdy pro něj už neměl místo ve svém srdci. Vyměnil ho za laciného milence, kterým byl Alexei. A i ten se nyní zlobí, protože pravděpodobně na tohle místo na trůně vedle Octavia čekal po celou tu dobu, kdy tam seděl právě on. Protože si uvědomuje, že o to místo může stejně snadno přijít. Proto se zlobí víc než Octavius nebo kdokoliv jiný. Jenom dokazuje svou zkaženou věrnost. Protože to Octavius vyžaduje. Může se třpytit, jak chce, až ho přestane bavit, zbaví se ho, jako to udělal s mnoha dalšími před nimi. Když někdo nesplní úkol, prostě ho zabije. To bylo Octaviovo hlavní pravidlo pro přežití.
„To jsi klesl tak hluboko, abys podržel každýmu?“ dolehl k němu konečně Octaviův hlas zase, který si vychutnával každé slovo. „Včetně Augusta?“ dodal s úšklebkem.
A to z neznámého důvodu Alastaira popudilo. Octavius si snad myslel, že všichni snad smýšlejí a chovají se stejně, jako on. Že snad jeho láska byla tak křehká a jednoduchá, že by na něj mohl jen tak zapomenout. To poslední pouto, které k němu Alastaira poutalo, se rázem rozlomilo na malé kousíčky. Obětoval pro něj tolik, aby ho ochránil, ale Octavius byl pitomec, co to nikdy nepochopil. Mohl by mu to říct, mohl by mu říct vše - snad před svou rychlou smrtí by pak pochopil, proč Alastair udělal, co udělal. Alastaira naplnil vztek. „Lord Augustus není jako ty!“ vykřikl na něj vztekle, což Octavia i ostatní přítomné překvapilo. Ten chlapec nikdy nekřičel, nikdy se nehněval. Byla to nově objevená emoce pro něj, tolik typická pro fénixe, který nyní zdobil jeho oblek. Buďte hrdí - máte být na co. „Nepotřebuje se obklopovat sluhy, kteří ho ve finále zradí jenom proto, aby si zachránili vlastní krk! Nepotřebuje někoho, kdo si neuvědomuje podstatu toho, proč zvěromágové už od dávných dob slouží svým pánům!“
Octaviovi sluhové ho nezaujatě poslouchali, přitom si nejspíš ani neuvědomovali, že mluví o nich. O jejich zradě, kterou Octavius přivítal s radostí, protože získal nové síly bez jediné námahy. Sídlo opustili, když Flitch ještě žil, ale nechtěli mít s tím prokletým rodem už nic společného. Sluha s brýlemi si je posunul na kořen nosu a promluvil nyní on: „Očekáváš snad od nás lítost, že jsme opustili posledního šílence, co nás mohl kdykoliv zabít? Nebo že jsme se nenechali dobrovolně odsoudit k záhubě? Všichni měli za to, že Augustus chcípl někde v džungli. Nikdo se po tom pomatencovi neptal, nikomu nechyběl. Flitch si posledních pár let ani nepamatoval, kdo sám je. Ztráta posledních příbuzných na něj dolehla natolik, že byla jen otázka času, než začne šílet pod tou hromadou zodpovědností, o kterou nikdy nestál. Flitch byl příliš slabý na tak mocnou magii. Neuměl ji ani pořádně ovládat.“
„Přesto jste neměli ztrácet naději a měli jste vyhledat lorda Augusta. Tak, jako to po smrti Flitche udělali Virgil a Gerard.“
„A co bychom mu řekli? Omlouváme se, ale zklamali jsme a vaši rodiče jsou mrtví? Zbyl jenom váš tupý bratr? Kdybychom věděli, kde je, raději bychom mu ušetřili trápení a pokusili se ho zabít sami.“
Alastair nevěřil vlastním uším. „Nikolaji,“ ozval se nyní Octavius klidným hlasem. „Je zbytečné nad ním plýtvat slovy. Stejně je jeho ptačí mozeček nepochopí. Když si myslí, že si vybral stranu, která ho ochrání, pak je to ještě větší pitomec, než jsem si myslel.“
„Omlouvám se, lorde Octavie,“ uklonil se mu muž s brýlemi. „V něčem zapadá do toho rodu - ta tupost Augustova se očividně přenesla i na něj. Neuvědomuje si, čí je vítězná strana. Kdyby Augusta po nalezení ti dva zabili, ušetřili by trápení všem.“
Pohár vzteku, který doposud býval vždycky prázdný, uvnitř Alastaira přetekl. Jak může sluha přát smrt vlastnímu pánovi? Alastair viděl černě. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se na Nikolaje nejspíš vrhne, objevil se v jeho zorném poli Virgil. A než si uvědomil, kdo to před ním vlastně je, ucítil jeho ruce na svých ramenech.
„Uklidni se,“ přikázal mu Virgil pevným hlasem. „Takový tupý kecy tě přece nemůžou tak snadno naštvat.“
A překvapivě vztek z Alastaira po jeho slovech pomalu opadl. Virgil ho pozorně sledoval, aby měl jistotu, že ho poslechl. Proč se neukázal předtím? Nebylo potřeba, chtěl také vědět, jak se Alastair zachová sám. Zda uzná pravdu nebo bude slepě bránit svého pána. A protože se rozhodl pro druhé, prošel Virgilovou zkouškou. Zvěromág ho konečně ve své mysli viděl jako rovnocenného. Když není schopen bránit čest vlastního pána, nezaslouží si pána. To si Virgil uvědomoval až moc dobře. Obrana pána by měla být smyslem života každého zvěromága - ne vlastní obrana. A ne každý zvěromág to viděl stejně. Proto se po chvíli nenávistně otočil směrem k Nikolajovi a ostatním. Krev se mu vařila v žilách, když je tam viděl jen tak tupě stát a čekat. Snadno by je všechny mohl spálit na popel, kdyby chtěl.
„Myslím, že by se lordu Smalinerovi moc nelíbilo, co za sračky tady vypouštíš z huby, Octavie,“ zazubil se na něj. Stačí ten hněv ovládnout a proměnit ho ve vtip. Kdo si počká, ten se dočká. „Myslím, že bych ho možná mohl informovat, že tady veřejně provokuješ boj mezi zvěromágy.“
Gerard zrovna probíhal skrz zahradní bludiště z křoví, když konečně spatřil svého pána a slyšel přitom tolik známé hlasy. Jeho pán ovšem stál na konci bludiště a díval se nezaujatě před sebe. Gerard se už nadechoval, že ho osloví, co se stalo, ale Augustus jen zvedl ruku do vzduchu, aby Gerarda umlčel. Téměř celému rozhovoru naslouchal a Gerard dorazil před malou chvílí, když nikde nemohl najít ani jednoho. Po celou dobu také potlačoval vlastní přítomnost, aby o něm nikdo nevěděl. „Není třeba zasahovat. Alastair si uvědomuje své místo. Právě učinil zásadní rozhodnutí, kam vlastně chce patřit. Virgil nezpůsobí problémy, pokud ho nevyprovokují,“ oznámil mu Augustus ledabyle. Bylo mu jedno, jak tento střet dopadne. Byl to Octavius, kdo provokoval jeho sluhy a kdo ho veřejně pomlouval. Na rozdíl od Octavia ho směšné pomluvy nijak neštvaly. Byla to jen závistivá slova tupců.
„Jak se opovažuješ mluvit na lorda Octavia, ty vrahu?“ zaprskal nyní Nikolaj vztekle. Přesto se ze svého místa nehnul.
A Virgilovi neušel strach, co měli všichni přítomní v očích od chvíle, když se k nim připojil. Proto se otočil k nim a s rukami v kapsách se vydal jejich směrem. Všiml si, že to napětí mezi nimi jenom vzrostlo a to mu vyvodilo velký úšklebek na tváři. Odjakživa se ho všichni přítomní báli a to právem. Nikdo nikdy nevyhrál, když spolu soupeřili. A bájný fénix se držel poslední dobou až moc zkrátka. Tak rád by je všechny zapálil a nechal shořet zaživa, ve jménu svého pána!
„Protože mohu,“ zasmál se Virgil. „Protože si Octavius k sobě přijal ty největší pitomečky, aspoň naše sídlo vyčistil od slabých článků.“
„Augustus by ti měl přistřihnout křídla, nebo mu přerosteš přes hlavu,“ zhodnotil Octavius, když mu neunikl vztek v očích, co rázem měli všichni přítomní.
„Právě naopak,“ vysmál se mu Virgil. „Díky té svobodě, kterou mi poskytuje, jsem se nikdy necítil lépe. Kdo to chce pocítit na vlastní kůži?“
„Asi tak, jak to pocítil Flitch? Co ty na to, Virgile?“ procedil skrz zuby Nikolaj a Virgilův úšklebek povadl, dokud se nevytratil úplně. Augustovi neuniklo, jak Gerardův pohled také potemněl. Pohlédl znovu směrem k Virgilovi a trpělivě vyčkával, jak se zachová. „Kdo by taky chtěl sluhu, jako jsi ty?“ pokračoval Nikolaj nyní sebevědoměji. „Někoho, kdo zabil už nejednoho svého pána? Jenom úplný šílenec!“
„Jenom pokrytec tady bude prskat slova o věrnosti, když zabil vlastního pána!“ souhlasil Alexei se smíchem.
„Lucratez tě měl vyhodit, sotva tě Augustus tehdy dotáhl. Byl jsem zásadně proti tomu, abys byl kdy přijat do rodu,“ nechal se Nikolaj slyšet dál. Trpká slova dopadala na Virgilovu hlavu, ale on se nijak nebránil. „Vždycky jsi byl jen obyčejný vrah! Proto tě nikdo nechtěl. Proto jsi hnil v samotě! Nikdy jsi neměl získat pána, protože nic nedokážeš ochránit. Umíš jen ničit a zabíjet. To je tvá hlavní podstata - hlavní smysl života, nepletu se? Je jen otázkou času, než Augusta taky zabiješ a všem ušetříš práci!“
Poslední slova dodal s hrdým úsměvem. A to se mu stalo osudným. Protože když vzhlédl, aby si vychutnal Virgilovu reakci, setkal se s jeho pěstí, která ho jednou přesnou ranou poslala k zemi. Nikdo tak prudkou reakci očividně nečekal, protože až ve chvíli, kdy na Nikolajovu tvář začaly dopadat další a další rány, se konečně Octavius aspoň vzpamatoval. Ostatní jen pohoršeně sledovali, jak Virgil beze slova mlátí do Nikolaje vlastními pěstmi. Každá další rána byla silnější a vzteklejší. Strach je však všechny paralyzoval. Virgil nepotřeboval magii, aby jim dokázal, že nemá problém jim svou sílu dokázat i bez ní. Alastair také nebyl schopen slova. Augustus přihlížel, jak Virgil ztrácí kontrolu jen okatě, ale zároveň neměl nikdy očividně mysl klidnější. Všiml si také pohledu Gerarda. Ten sice nedal nic najevo, ale napjatost jeho těla a pevně sevřené ruce v pěst jasně křičely, že by si přál být po boku Virgila a také Nikolajovi uštědřit jednu ránu za ta lživá slova, co vypustil z úst.
„Do toho,“ zasmál se Virgil a vytáhl Nikolaje za zkrvavenou košili nahoru. Nikolaj měl tvář křivou a krvavou od všech ran, které utržil, a nyní jen chroptěl skrz krev a vyražené zuby, které se mu dostávaly do krku. Virgil měl pohled pravého šílence. Aby Nikolajovi uštědřil lekci, stačily mu jeho vlastní ruce! „Řekni mi to do očí. Jestli teda nechceš chcípnout bolestivou a pomalou smrtí. Do toho!“ povzbuzoval ho i nadále, než jeho hlas zhrubl a on zavrčel: „Zkus to. Vždycky jsi chtěl poznat moc nasraného fénixe! Vyprovokuj mě, Nikolaji.“
Jeho nové jméno řekl tak znechuceně, jak jen to šlo. Zvěromág mu ovšem neodpověděl. Virgil cítil, jak ten vztek pomalu ustupuje. Bylo by zbytečné na něj plýtvat více času, natož magií. Nakonec mu jen plivl do obličeje a pustil ho k zemi. Koutkem oka pohlédl směrem k Octaviovi a zbytku těch zbabělců a ušklíbl se. Umocnil jen ten strach, který cítili už předtím.
„Nekažme si hezký večer, lorde Octavie. Nic se nestalo, nepletu se?“ zeptal se Virgil s úšklebkem. „Když nás tedy omluvíte, necháme vás odejít,“ slíbil mu, ale šílenství v očích mluvilo opak. Přímo ho vyzýval, aby poslal někoho dalšího, aby se snad mstil za neschopnost Nikolaje.
„Pojďme,“ Alexei téměř žadonil.
Octavius nic neřekl, ale vztek v něm kypěl. Byla to potupa! Ale uvědomoval si, že Virgil magii nepoužil. Použil jen svou fyzickou sílu. Nikolaj svého pána naprosto potupil tím, že nečekal útok. Octavius naposledy vrhl vzteklý pohled na Alastaira.
„Budeš svého rozhodnutí litovat, Sergeji!“ slíbil mu vztekle a rudý od vzteku se vydal jako první zpátky do sídla.
„Jmenuje se Alastair,“ upozornil ho Virgil, když kolem něj Octavius prošel, a bedlivě ho koutkem oka sledoval. „Zapamatuj si to, Octavie. Ještě o něm uslyšíš.“
Odpovědí mu bylo jen vzteklé zavrčení, než se Octavius klidil a s ním i ostatní sluhové, kteří rychle tahali pryč i Nikolaje a propalovali přitom pohledem Virgilova záda. Virgil se na ně ovšem ani nepodíval. Nestáli mu za pohled. Augustus je sledoval s úsměvem, jak rychle prchají, než hrdě pohlédl k Virgilovi a Alastairovi. Když konečně vypadli, Virgil si jen otřel ruce o trávu.
„Omlouvám se za potíže,“ ozval se Alastair tiše. Virgil k němu nejdřív jen vzhlédl, než se narovnal a přešel k němu.
„Máš kuráž,“ ušklíbl se ovšem Virgil přátelsky a praštil ho do ramene. „Nečekal jsem, že to v sobě budeš mít!“
Alastair se musel pousmát, zatímco si mnul rameno.
„Lorde Auguste, měl bych informovat lorda Smalinera?“ zeptal se Gerard.
„Není třeba. Octavius bude zticha, takovou potupu by jen tak nahlas nepřiznal,“ ušklíbl se Augustus hrdě. Byl hrdý, protože přestože Virgil neměl poslední dobou moc s kým trénovat, jeho moc byla nezměrná, i když se jednalo jenom o fyzickou část. Co teprve jeho magie? Úšklebek mu po chvíli ovšem povadl. „Gerarde.“
„Ano, lorde Auguste?“
Augustus chvíli mlčel, než se na něj podíval. „Nezeptal jsem se, jak Flitch zemřel, protože mě to nezajímalo. Ale teď mě to docela zajímá.“
Gerard pohlédl k zemi, než zaputoval pohledem k Virgilovi. „Myslím, že odpověď, kterou hledáte, znáte, lorde Auguste.“
„Chci ji slyšet od vás dvou. Vy jste mu byli na blízku jako poslední, pokud se nepletu.“
„Je to něco, o čem byste si měl promluvit s Virgilem. Myslím… že se mu po tom uleví, až uslyší i váš názor. Já nemám moc, co bych vám řekl, co byste už nevěděl.“
Augustus ho poplácal po rameni. „Já vím. Upřímně jsem rád, že jste mě sem dostali. Začíná to tu být docela i zábava,“ uznal Augustus, než se otočil na patě a zamířil zpátky do bludiště. Gerard ho vyprovázel pohledem, než pohlédl znovu na ty dva a musel se pousmát. Dlouhou dobu neviděl Virgila tak uvolněného a šťastného. Dlouhou dobu byli jen oni dva, od počátku to byli oni dva, s kým si Augustus rozuměl nejvíce. Gerard ale věděl, že by Augustus jen tak nevybral někoho dalšího, kdyby s ním neměl své vlastní plány.
Nakonec se vydal v patách svého pána.
*****
Augustus se zastavil před prosklenými dveřmi. Za nimi tančilo hlava nehlava spousta těl. Moc dobře si pamatoval, jak jeho rodiče s hrdostí a pompou dělali podobné kraviny. Čím více hostů, tím větší bohatství, tím více můžete něco dokázat pro ostatní.
„Víno, lorde Auguste?“ slyšel známý hlas a zaputoval směrem doleva. Vedle něj stál Kestner s tácem, na kterém hověly skleničky s vínem.
„Chceš mě snad urazit? Dávat hostům zkyslé víno? Natož otrávené?“ zeptal se Augustus přímo, aby zjistil, zda si je toho vědom, nebo to byla chyba nějakého neschopného zvěromága. Nebo úmysl. A protože Kestner vypadal v šoku, usoudil, že o ničem takovém ani nevěděl.
„Co tím myslíte, lorde Auguste? Víno jsem před začátkem oslavy sám zkontroloval,“ bránil se Kestner ihned. Augustus vzal jednu skleničku do ruky a s vínem uvnitř zatřepal, aby se ve skleničce zavlnilo. Potom pohlédl proti svitu vycházejícího měsíce a hleděl na tekutinu ve skleničce.
„Pak si tedy čichni sám a usuď, zda lžu,“ vyzval ho, protože věděl, že jeho čich musí být prvotřídní. Ale také věděl, že Smalinerovi sluhové dnes večer určitě pít nebudou, když musí bavit hosty svého pána. Podal mu skleničku k nosu. A nyní si potvrdil, že ať už víno otrávil kdokoliv, Kestner o tom neměl ani ponětí.
Kestner postupně očichal každou skleničku na tácu velmi pečlivě a nevěřícně si přitom uvědomoval tu nejhorší chybu, které se mohl jako hlavní komorník dopustit. Před začátkem oslavy bylo víno v pořádku, nyní všem přítomným koluje v krvi jed.
„Klid, je ho jen nepatrné množství. Jedna sklenička by sotva zabila mládě drobného savce. Pokud někdo nevypil už hektolitry vína, pak to tělo ani nepozná,“ poplácal ho po rameni. „Na tvém místě bych si to šel vyřídit s tím, co rozlévá. Nejspíš to nikdo nekontroloval, protože se vůně uvolní…“ začal Augustus, vzal jinou skleničku do ruky a s vínem uvnitř zatřepal, aby se ve skleničce zavlnilo. „Až bude víno v pohybu,“ dokončil a pozoroval drobné částečky na spodku šampaňského, které se postupně znovu rozpadly do vína a splynuly s ním. „Nejspíš bych si toho také nevšiml, kdybych poslední roky měl možnost k vínu přičichnout. Jed by se dal snadno přehlédnout za bubliny v nápoji. Jenže ta lehce odlišná vůně jed prozradila.“
„Informujte prosím, lorda Smalinera, aby to víno nepil. O hosty se postaráme my,“ slíbil mu Kestner spěšně a vydal se rychlým krokem za tím, kdo víno rozléval.
Augustus ho sledoval se zaujetím, než založil ruce do kapes. „Bavíš se dobře?“ zeptal se klidným hlasem. Když nedostal odpověď, ohlédl se přes rameno. „To bylo docela šikovné zrovna na tebe, Morfee.“
Dostalo se mu pomalého, výsměšného potlesku. Zpoza nedalekého rohu vyšel Morfeus a usmíval se od ucha k uchu v podobě plavovlasé ženy.
„Jsem ohromen, že sis toho všiml. Ostatní se vesele ožírají, zatímco ty tady uvažuješ. Máš můj obdiv,“ vysmíval se mu sarkasticky. „Občas je třeba se trochu pobavit na cizí účet, utužuje to dobré vztahy, víš? Není se ovšem čeho bát. Jak jsi sám podotkl, ten jed je nezabije, pokud toho nevychlastají celé sudy. I když někteří se do toho směle momentálně pouštějí. Viděls‘ Octavia? Ten asi vychlastá zbytek Smalinerových zásob. Někdo ho očividně hodně nasral. Nevíš o tom něco?“ Augustus se ovšem nesmál, ani se neusmíval.
„Uráží mě tvá přítomnost v cizí podobě,“ informoval ho Augustus. Rozhodl se být výjimečně rozumný. Je ve Smalinerově sídle. A ten si potrpí na klidné vyjednávání v průběhu oslavy. Nechtěl starému příteli působit další problémy.
„Proč? Má špatné proporce?“ zeptal se Morfeus s úšklebkem a rukami chtivě přejel po křivkách svého ženského těla. „Nebo máš raději jiné proporce?“ vyzvídal zvědavě, než ze sebe sundal světle modré šaty a stanul před Augustem zcela nahý, v těle ženy.
„Ne, jen jsi nechutný,“ uzemnil ho Augustus znechuceně. „Lord Smaliner bude taky jistě znechucen, až zjistí, co za bordel tady vyvádíš.“
„Do toho. Jistě se rád podívá,“ ušklíbl se Morfeus a záměrně se zavlnil. „Na rozdíl od tebe má totiž vkus!“ volal za ním líbezným hlasem, když se měl Augustus k odchodu. Augustus záměrně práskl dveřmi, aby jeho hlas už neslyšel. Ve svém nitru ovšem zuřil.
Zrovna Morfea si nepřál vidět. Na jednu stranu byl rád, protože to znamenalo, že David je v pořádku a v bezpečí před jeho chlípnými myšlenkami. Proč se do prdele musel dostavit zrovna on na tuhle oslavu? Proč ho Smaliner vůbec zval?
Houf tančících těl ho znechutil o to víc.
Zasraná šaškárna, kterou všichni tolik milují a odsuzují ji zároveň.
Kéž by se všichni rozpadli v prach.